Č. 9405.

Samospráva obecní: Za jakých předpokladů smí obec za platnosti zákona č. 77 /27 vybírati obecní přirážky nad 200%?
(Nález ze dne 7. října 1931 č. 14281.)
Věc: Obec města P. (adv. Dr. Leop. Langer z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o obecní přirážky na rok 1928.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Obecní zastupitelstvo města P. usneslo se ve schůzi dne 12. prosince 1927 uhraditi schodek řádného rozpočtu na rok 1928 těmito osobními přirážkami: a) V P.: 125% k dani činžovní, 62% k dani činžovní z domů dělnických a vystavěných v roce 1919; b) v osadách připojených k Velké P.: D., L. a Š. 200% k dani činžovní, 100% k dani činžovní z domů dělnických a vystavěných v roce 1919; c) v jednotné místní obci: 300% k dani pozemkové, všeobecné výdělkové, k dani výdělkové podle 3. hlavy, k dani rentové a z vyššího služného. — V téže schůzi, vyřizujíc jednotlivé námitky proti rozpočtu podané, nevyhovělo zastupitelstvo námitkám Václava Š. a spol., pokud mezi jiným směřovaly také proti preliminované úhradě 300% obecních přirážek ku všem daním kromě činžovní..
Osk v P. k odvolání Václava Š. a spol. rozhodla, že schodek má býti kryt 200%ní obecní přirážkou ke všem daním na rok 1928 předepsaným kromě daně činžovní, u níž výši přirážkovou ponechala nezměněnu.
Odvolání města P. z tohoto rozhodnutí zamítl zsv v Praze nař. rozhodnutím z těchto důvodů: Podle odst. 5 § 1 zák. č. 11/21 mohou býti vybírány přirážky obecní nad 200% tehdy, nestačí-li úhrada rozpočtená z obecních přirážek, podle sazeb uvedených v odst. 1. a 2., resp. 3. ani k úplné úhradě úroků a splátek ze zápůjček platně uzavřených do dne platnosti tohoto zákona. Při tom se nepřihlíží k potřebě na úroky, splátky ze zápůjček na stavby, podniky a jiná zařízení, jež mají rozpočtovou rovnováhu neb přebytek; jinak se k potřebě té přihlíží, nejvýše však do částky rozpočtového schodku jednotlivých staveb, podniků a zařízení. Podle spisů jednacích však nejsou předpoklady tohoto ustanovení dány, neboť služba úroková a splátková po srážce úroků a splátek ze zařízení a podniků rentabilních nedosahuje té výše, že by k úhradě její nestačil výnos přirážek podle sazeb uvedených v § 1 odst. 1 a 2, resp. 3.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Předmětem sporu jest právní otázka, kdy jest obec oprávněna překročiti zákonnou hranici přirážek k daním přímým, stanovenou v § 1 odst. 1 až 3 zák. č. 77/27. Tímto předpisem byla stanovena nová zásada pro finanční hospodářství obecní v ten smysl, že obecní přirážky k přímým daním mohou bytí vybírány jen ve výši v odst. 1 až 3 § 1 vytčené. Z této zásady připouští sice zákon výjimku, avšak výjimku jedinou, která jest uvedena v odst. 5 § 1 cit. zák. Podle předpisu právě cit. mají se vybírati přirážky, nad sazby v odst. 1 až 3 stanovené, tehdy, nestačí-li úhrada rozpočtená z obecních přirážek v maximálních sazbách odst. 1 až 3 ani k úplné úhradě úroků a splátek ze zápůjček obcí platně uzavřených před 1. lednem 1928. Ustanovení toto jest tak jasné, že nezavdává příčiny k pochybnostem. Podle něho porovnává se s jedné strany potřeba na úroky a splátky z obecních zápůjček až do 1. ledna 1928 platně uzavřených a s druhé strany úhrada, plynoucí z obecních přirážek v maximálních sazbách odst. 1. a 3., a to úhrada rozpočtená, t. j. z rozpočtu se podávající. K žádným jiným složkám rozpočtové potřeby se při tom nehledí. Je-li tedy obec zadlužena tak, že maximální sazba přirážek podle odst. 1. a 3. nestačí k t. zv. službě dluhové, padá závora v odst. 1. a 3. vytčená a zákonná maximální hranice přirážková se zvyšuje. Nic jiného nelze ze zákona vyčisti. Stížnost ovšem se snaží z § 5 odst. 1 vyvoditi, že obec jest oprávněna pravidelnou maximální hranici přirážkovou překročiti i tehdy, jestliže úhrada rozpočtená z obecních přirážek v pravidelné maximální sazbě nestačí k úhradě potřeby na úrok a úmor obecních dluhů s přípočtem plnění obci po zákonu příslušejících, jakož i platů peněžních, zakládajících se na právním titulu. Než v druhé větě odst. 5. § 1, které se stížnost dovolává, nic takového není řečeno. Jeť zde stanoveno jen tolik, že do potřeby na úrok a úmor, která se porovnává s rozpočteným výnosem přirážek v normálních maximálních sazbách, nevpočítává se potřeba na úrok a úmor, kterou si uhradí stavby, podniky a jiná zařízení samy, čili jinými slovy, jsou-li podle svých specielních rozpočtů sdělaných ve smyslu § 22 odst. 1 zák. č. 329/21 soběstačný. Není-li tomu tak, započítává se sice potřeba na úrok a úmor ze zápůjček do porovnávané sumy, ale toliko s omezením do výše rozpočtového schodku toho kterého zvláštního (dílčího) rozpočtu.
Stížnosti lze zajisté přisvědčiti, že přirážka podle normálních maximálních sazeb při velkém zadlužení obce po případě nepostačí k úhradě plnění a platů na zákoně spočívajících, resp. na právním titulu založených. Ale z toho nedá se vyvoditi, že by v tomto případě směla býti maximální sazba přirážková překročena, když zákon toto překročení dopouští jen za jediného předpokladu, t. j., že výnos rozpočtené přirážky nestačí ani k úhradě úroků a úmoru zápůjček do 1. ledna 1928 platně uzavřených. — To, čeho se stížnost domáhá, je v podstatě korektura zákona, kterou může provésti jen zákonodárce, jenž ji vskutku zákonem z 27. listopadu 1930 ř. 169 Sb. provedl.

Citace:

Č. 9405. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 110-112.