Č. 9459.Pojištění nemocenské, invalidní a starobní. — Řízení správní: 1. Z toho, že zaměstnavatel nemocenské pojišťovně neohlásil, že zaměstnanec v určité dny nepracuje a nedostává mzdy, nelze ještě podle zák. č. 221/24 dovoditi, že jest povinen za tyto dny platiti nemocenské pojištění. — 2. Předpis čl. 8 odst. 3 zák. č. 125/27 (o vyloučení opravného prostředku, jde-li o peněžní plnění do 200 Kč) platí též pro spory o pojistné podle zák. č. 221/24. (Nález ze dne 5. listopadu 1931 č. 16142.) Prejudikatura: ad 1. Boh. A 9255/31, 9311 /31, ad 2. Boh. A 9323/31. Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v M. proti okresnímu úřadu v Milevsku o nemocenské pojištění. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Stěžující si pojišťovna předepsala platebním výměrem z 20. září 1928 Františku K. za jeho zaměstnance Josefa B. dodatečně vedle invalidního a starobního pojistného 40 Kč 56 h, pojistné nemocenské za dobu od 21. do 25. května, od 29. května do 2. června, od 4. do 9., od 11. do 16., od 25. do 30. června, od 2. do 7. a od 16. do 21. července 1928 v částce 49 Kč 49 h. Stížnosti Františka K. do platebního výměru podané okresní úřad v Milevsku, pokud bylo jím předepsáno nemocenské pojistné, nař. rozhodnutím vyhověl, platební výměr v této části zrušil a stěžující si pojišťovně uložil, aby vydala Františku K. nový platební výměr a v případě, že pojistné bylo již zaplaceno, přeplacené pojistné se 4% úroky mu vrátila. Nař. rozhodnutí bylo odůvodněno takto: Podle § 160 zák. č. 221/24 jest pojistné platiti na dobu, po kterou pojištěnec vykonává práce nebo služby povinně pojištěné. Podle toho neplatí se pojistné nemocenské za trvání pojistného poměru za dny, ve kterých pojištěnec nepracuje a nemá mzdy. V daném případě bylo zjištěno, že B. pracoval u Fr. K. v pracovních obdobích od 21. do 25. května — 2 dny, od 29. května do 2. června — 3 dny, od 4. června do 9. června — 2 dny, od 11. června do 16. června — 3 dny, od 25. června do 30. června — 3 dny a od 2. července do 7. července — 2 dny, a nebyla proto pojišťovna oprávněna předepisovati pojistné za celá tato pracovní období. K tomuto rozhodnutí připojeno bylo poučení, že odvolání z něho není podle čl. 8 odst. 3 zák. č. 125/27 přípustné.O stížnosti, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, uvažoval nss takto: Nezákonnost nář. rozhodnutí dovozuje stížnost námitkami rázu jednak formálního, jednak meritorního. Po stránce formální namítá, že poučení v něm obsažené, ve kterém bylo vysloveno, že nař. rozhodnutí jest konečné, jest nesprávné. Stížnost poukazuje především k tomu, že spor vznikl v září 1928, tedy před účinností zák. č. 125/27, a že proto při rozhodování jeho dlužno užiti předpisu § 239 zák. č. 221/24 a nikoli ustanovení čl. 8 odst. 3 zák. č. 125/27. Z námitky této jest zřejmo, že podle právního názoru stížnosti jest v daném případě pro řešení otázky přípustnosti dalšího opravného prostředku proti nař. rozhodnutí rozhodnou okolnost, kdy spor vznikl. Názor tento jest však mylný. Zákon o organisaci politické správy č. 125/27 nabyl účinnosti v zemi České a Moravsko-slezské dnem 1. prosince 1928 (§ 1 zák. č. 92/28). Podle hlavy druhé, bodu 3. zák. č. 125/27 všeobecné právní předpisy jakož i právní předpisy v jednotlivých zemích nebo župách zůstávají v platnosti, pokud tomuto zákonu nebo vládním nařízením na jeho základě vydaným neodporují. Z ustanovení tohoto plyne a contrario, že dnem účinností zák. č. 125/27 v jmenovaných zemích, t. j. dnem . prosince 1928, pozbyly platnosti všechny právní předpisy, které ustanovením tohoto zákona odporují. Čl. 8 odst. 3 cit. zák. ustanovuje, že při sporech, jejichž předmětem jest pouze peněžité plnění, nepřesahující částky 200 Kč, — a o takový spor v daném případě nesporně šlo — jest odvolání nepřípustné. Byl-li §em 239 zák. č. 221/24 proti platebnímu výměru nemocenské pojišťovny jako nositelky pojištění (§ 189) připuštěn opravný prostředek, nehledíc k výši peněžitého plnění, které jím bylo předepsáno, odporuje tento předpis, pokud jde o platební výměr, znějící na částku pod 200 Kč, ustanovení čl. 8 odst. 3 zák. č. 125/27, které připouští opravný prostředek jen tehdy, přesahuje-li peněžité plnění 200 Kč, a pozbyl proto v tomto rozsahu ve smyslu 3. bodu druhé hlavy zák. č. 125/27 dnem účinnosti tohoto zákona, t. j. dnem 1. prosince 1928 platnosti. Toliko o opravných prostředcích proti rozhodnutím (opatřením, nálezům), vydaným přede dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti, t. j. před 1. prosincem 1928, pokud byly přípustné podle předpisů dosud platných, t. j. v daném případě podle § 239 zák. č. 221/24, dlužno podle 4. odst. čl. 8 zák. č. 125/27 rozhodnouti i tehdy, když by podle tohoto zákona opravný prostředek již přípustný nebyl. Z tohoto přechodného ustanovení vysvítá jasně, že pro odpověď na otázku přípustnosti opravného prostředku jest jediné rozhodným, zda dotčené rozhodnutí (opatření, nález) politického úřadu bylo vydáno přede dnem 1. prosince 1928, a že nesejde na tom, kdy spor jím rozhodnutý vznikl, jak stížnost mylně se domnívá. Že nař. rozhodnutí bylo vydáno po 1. prosinci 1928, stížnost nepopírá. Pokud pak stížnost tvrdí, že instanční poměr mezi nositelem pojištění a politickými úřady jest specielním poměrem, na nějž se ustanovení čl. 8 zák. č. 125/27 nevztahuje, jest tato námitka bezdůvodná, neboť předpisy tohoto článku o přípustnosti opravných prostředků, dané v zákoně organisačním, jakým jest zákon č. 125/27, vztahují se bez výjimky na všechna rozhodnutí(opatření a nálezy) politických úřadů bez rozdílu, v jaké jejich, zákony jim přikázané, působnosti rozhodnutí ta byla vydána. Stížnost namítá dále, že i kdyby bylo užiti pro rozhodování sporu — kterýmžto obratem míní stížnost zřejmě posuzování přípustnosti opravných prostředků ve sporu — předpisů platných v době vydání nař. rozhodnutí, bylo by použiti zák. č. 184/28, který ponechal v platnosti odst. 2 § 239 zák. č. 221/24, a tedy možnost odvolati se z něho ke druhé, případně ke třetí stolici a poukazuje k tomu, že zák. č. 184/28 jest proti zákonu č. 125/27 lex posterior. I tato námitka jest bezdůvodná. Z toho, že zákon č. 184/28, kterým byl novelován zák. č. 221/24, nezměnil § 239 tohoto zák., a že tento paragraf byl pojat v původním nezměněném znění do přílohy k vyhlášce min. soc. péče ze 17. listopadu 1928 č. 185 Sb., vydané podle zmocnění daného mu ve 2. odst. § 138 zák. č. 184/28, nelze nic dovozovati, zejména nikoli, že by byla z toho zřejmá vůle zákonodárcova, aby § 239 platil dále, a že byl takto derogován odst. 3 čl. 8 zák. č. 125/27. Zákon může býti zrušen nebo změněn zase jen zákonem nebo normou mající moc zákona. Zákon č. 184/28 jest arci pozdější než zákon č. 125/27, leč neobsahuje žádného ustanovení, z něhož by se dalo dovoditi, že by jím byl derogován 3. odst. čl. 8 zák. č. 125/27. Vyhláška min. soc. péče a příloha k ní č. 185/28 není zákon, nemá vůbec povahy pravotvorné normy, nýbrž jest pouhou republikací ustanovení zák. č. 221/24 ve znění vyplývajícím ze změn předsevzatých zákonem č. 184/28. Řečená vyhláška nemůže býti proto uznána za pramen práva, a nelze z ní dovozovati vůli zákonodárcovu měniti nebo rušiti nějaké ustanovení dřívějšího zákona, jak se o to snaží stížnost. Taková vůle musila by býti projevena jasně jen v platné normě zákonné. V právním poučení, vyslovujícím jeho konečnost podle čl. 8 odst. 3 zák. č. 125/27, daném v nař. rozhodnutí, nelze podle těchto úvah shledati ani nezákonnost ani vadnost (nál. Boh. A 9323/31). In merito byla na sporu otázka, za kterou dobu František K. byl povinen platiti nemocenské pojistné za svého zaměstnance J. B. V nař. rozhodnutí vyslovil žal. úřad právní názor, že za trvání pojistného poměru neplatí se nemocenské pojistné za dny, ve kterých pojištěnec nepracuje a nemá mzdy. Stížnost proti tomu namítá, že podle § 160 zák. č. 221/24 pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec vykonává práce povinně pojištěné, tedy zpravidla za 6—7 dnů v týdnu, a dovozuje, že koná-li pojištěnec práce v omezeném počtu dnů, t. j. méně než 6 dnů v týdnu, jest třeba, aby to zaměstnavatel podle § 19 cit. zák. ohlásil, aby pojišťovna vyúčtovala pojistné pouze za odpracované dny. František K. však toho neučinil, svého zaměstnance nepřihlásil podle §§ 17 a 18 odst. 1 lit. a), ani neohlásil změny zde uvedené podle § 19. Pojišťovna byla proto oprávněna předepsati mu za J. B. pojistné za celá jednotlivá pracovní období, t. j. za 6 dnů v týdnu, třebaže J. B., který byl po celou uvedenou dobu v pracovním poměru u K., některé dny nepracoval. Stížnosti nelze však dáti za pravdu. Daný případ dlužno posuzovati podle ustanovení zák. č. 221/24. Nss vyslovil a zevrubně odůvodnil již v nál. Boh. A 6480/27 právní názor, že podle § 160 odst. 1 lit. a) a c) zák. č. 221/24 neplatí se za trvání pojistného poměru nemocenské pojistné za dny, kdy pojištěnec nepracuje a nemá mzdy. Zjistil-li žal. úřad, že B. nepracoval u K. po všechny dny v jednotlivých pracovních obdobích, v platebním výměru stěžující si pojišťovnou uvedených, a že nedostával za celá tato období mzdy, nýbrž že pracoval jen v některých dnech do období těch spadajících a jen za ně bral mzdu, kterážto skutková zjištění stížnost v odpor nebere, pak podle toho, co bylo řečeno, uznal shodně se zákonem, že pojišťovna nebyla oprávněna předepisovati pojistné za celá tato pracovní období. Na věci nic nemění okolnost, že František K. Josefa B. podle tvrzení pojišťovny k pojištění nepřihlásil podle § 17 a že neohlásil jí okolností uvedených v § 18 odst. 1 písm. a), neboť nevyhovění těmto povinnostem zaměstnavatelem má proň vedle následků vytčených ve 2. odst. § 20 a v § 260 lit. a) jen za následek, že zaměstnavatel je podle 1. odst. § 20 povinen zaplatiti pojišťovně peníz, rovnající se dlužnému pojistnému s úroky z prodlení, pokud nejsou promlčeny. Dlužným pojistným jest pak podle hořejších vývodů toliko pojistné připadající za trvání pojistného poměru na dny, kdy pojištěnec pracoval a měl mzdu. Vytýká-li stížnost, že K. měl přerušení práce B.-ovy pojišťovně ohlásiti, dlužno proti tomu uvésti, že opomenutí pořádkové povinnosti odhlašovací, normované v § 17, může se zaměstnavatel podle přirozené povahy věci dopustiti jen v příčině zaměstnance, kterého u pojišťovny přihlásil, ježto odhláška předpokládá přihlášku. Logicky nelze odhlašovati někoho, kdo ještě nebyl ani přihlášen (srov. nál. Boh. A 9255/31 a 9311/31). Nebyl-li Josef B. Františkem K. odhlášen, nelze z toho dovozovati, že by pojišťovna byla již proto oprávněna předepsati mu nemocenské pojistné i za ty dny, kdy B. nepracoval a mzdy neměl. Rovněž tak nelze takové oprávnění pojišťovny dovoditi ze zanedbání povinnosti, uložené zaměstnavateli v § 19, i kdyby bylo lze míti za to, že ustanovení tohoto paragrafu v daném případě bylo by možno použiti, ježto ani § 19 na zanedbání stanovené tam povinnosti sankce nemá a nemá ji ani žádná jiná norma zák. č. 221/24.