Č. 9417.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní: Nároku vdovy po obecním úředníku na drahotní přídavky podle § 2 zák. č. 312/20 není na překážku, že obecní úředník zemřel v činné službě.
(Nález ze dne 12. října 1931 č. 20915/29.)
Věc: Obec K. proti zemskému úřadu v Praze o přídavky ke vdovské pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Usnesením z 18. listopadu 1928 zamítlo obecní zastupitelstvo v K. žádosti Anny L., vdovy po obecním tajemníku Josefu L.r zemřevším v aktivním služebním poměru dne 8. srpna 1928, o přiznání vdovského platu. Odvolání podanému z tohoto usnesení Annou L. vyhověl okresní úřad v D. výměrem z 8. ledna 1929 a uznal právem, že obec K. je povinna jmenované vdově platiti počnouc dnem 1. září 1928 vdovský plat § 29 zák. č. 443/19 a přídavky podle § 2 zák. č. 312/20.
V odvolání k zemskému úřadu obec K. jednak vzala v odpor výši základny, z níž při vyměření vdovského platu vycházel okresní úřad, a procento, podle něhož byl vdovský plat vyměřen, jednak namítala, že vdova po aktivním úředníku nemá na přídavky podle § 2 zák. č. 312/20 vůbec nároku, nýbrž jen zaměstnanec ve výslužbě a pozůstalí po něm.
Zemský úřad v Praze nař. výnosem odvolání zamítl jako bezdůvodné, poněvadž vdovský plat byl správně podle zákona vyměřen; námitku proti přiznání přídavků zamítl úřad poukazem na to, že přiznává-li zákon č. 312/20 přídavky vdovám po pensionovaných úřednících, tím spíše náležejí přídavky ty i vdovám po zaměstnancích, kteří zemřeli v aktivní službě.
O stížnosti uvážil nss toto:
Ustanovení § 2 zák. 312/20 zní: »Úředníkům obecním a okresním, kteří odešli nebo odejdou na trvalý odpočinek, jakož i jejich vdovám, pokud se týče pozůstalým jejich dětem, přísluší týž nárok na drahotní a nákupní přídavky, jako v obdobných případech mají úředníci státní rovnocenné kategorie a stejné doby služební, a to po dobu, pokud drahotní a nákupní přídavky se budou vypláceti státním úředníkům, a jejich příslušníkům.«
Stížnost namítá, že tento předpis se vztahuje jen na úředníky, kteří odešli neb odejdou na trvalý odpočinek, a na vdovy a pozůstalé děti po úřednících, zemřevších na odpočinku. Josef L. zemřel v činné službě a nelze proto nárok vdovy po něm na drahotní přídavky posuzovati podle tohoto předpisu.
Výklad, který dává cit. předpisu stížnost vztahujíc zájmeno »jejich« ve vazbě »jejich vdovám« k celé předchozí větě »úředníkům obecním a okresním, kteří odešli nebo odejdou na trvalý odpočinek«, v ten smysl, jako by zákon dával nárok na přídavky jen pozůstalými po obecních a okresních úřednících, zemřevších ve výslužbě, nemohl nss uzná,ti správným. Po náhledu nss-u jest cit. předpisu § 2 zák. č. 312/20 rozuměti tak, že se tam dává nárok na drahotní a nákupní přídavky: a) úředníkům obecním a okresním, kteří odešli nebo odejdou na trvalý odpočinek, b) vdovám po úřednících obecních a okresních, c) pozůstalým dětem po úřednících obecních a okresních. Přísluší tedy drah. a nákupní přídavky všem vdovám po obecních a okresních úřednících, pokud mají nárok na vdovský plat, tedy nejen vdovám po obecních a okresních úřednících, zemřevších ve výslužbě, nýbrž i po těch, kteří zemřeli v činné službě.
Pro stížností tvrzenou zákonnou disposici, která by vedla k tomu, že vdovy a děti po úřednících, zemřevších v činné službě, byly by postaveny hůře než vdovy a děti po pensistech, nelze nalézti legislativního důvodu, zvláště když se uváží, že pro obě kategorie vdov platí stejná pravidla pro vyměření vdovského platu (arg. § 29 zák. č. 443/19 a § 29 zák. č. 444/19), a že základna, z níž se vdovský plat vyměřuje, bude ceteris paribus u vdovy po úředníku, který se plného platu v aktivní službě dosažitelného nedožil, pravděpodobně menší než u vdovy po úředníku, vstoupivším do výslužby s plnými služebními požitky, tak že by právě u vdov po úřednících, zemřevších za činné služby, mohl býti motiv pro přiznání přídavků z důvodu drahotních poměrů silnější a nikoli slabší, než u vdov po úřednících ve výslužbě.

Citace:

Č. 9417. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 134-136.