Č. 9497.

Zaměstnanci veřejní: 1. Vznik nároku na substituční diety podle dvor. dekretu z 28. března 1828 č. 2332 sb. just. zák. a nař. není s hlediska § 151 odst. 6 plat. zák. č. 103/26 vázán teprve na ukončení substitučního poměru. — 2. Předpis § 151 odst. 6 zák. č. 103/26 dopadá též na částky služebních příjmů, které se staly splatnými před 1. lednem 1926.
(Nález ze dne 19. listopadu 1931 č. 16960.)
Věc: Josef H. v B. proti ministerstvu spravedlnosti (soudní rada Dr. Tom. Šváb) o diety.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl v cestě instanční zamítnut nárok st-le, tehdy tabulárního soudce, na přiznání substitučních diet po dobu pragmatikální dovolené od 17. července 1922 do 20. srpna 1922 a od 30. července 1923 do 31. srpna 1923.
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost namítá, že »promlčecí lhůta tří roků, stanovená v § 151 odst. 6 plat. zák., by pro st-lův nárok na sporné diety mohla počíti teprve dnem 1. ledna 1926, ježto platový zákon vstoupil v platnost dnem 1. ledna 1926, takže nárok st-lem dne 28. prosince 1926 uplatněný není promlčen. Nss nemohl tomuto názoru dáti za pravdu. V § 151 odst. 6. větě prvé plat. zák. jest stanoveno, že v případech, kde zaměstnanci byly vypláceny služební příjmy nižší, než mu podle vydaných výměrů příslušely, nebo nebylo-li včas z moci úřední učiněno opatření o zvýšení služebních příjmů, na něž zaměstnanec měl nárok, může uplatňovati nárok na doplatek scházejících částek pouze do tří roků od splatnosti té které nesprávně vyplacené částky. Totéž platí podle druhé věty, pokud zvláštní předpisy jinak nestanoví, o nedoplatcích na služební příjmy, jestliže zaměstnanec svůj příslušný nárok, ač k tomu byl podle platných předpisů povinen, neuplatnil do 3 roků od vzniku nároku.
Zákon platový nestanoví těmito předpisy zánik samotného právního nároku na služební příjmy, nýbrž toliko zánik nároku na doplatek jednotlivých splatných částek, nebyl-li nárok na tyto částky uplatněn do 3 roků od splatnosti té které částky. Opačná ustanovení ve prospěch státu jsou dána v odstavci 7—9 téhož paragrafu. Předpisy tyto sledují zřejmě ten účel, aby odstraněna byla dosavadní právní nejistota ve příčině vymáhání jak přeplatků, tak nedoplatků na služebních příjmech, které do té doby — až na jednotlivé výjimky — bylo možno vymáhati bez jakéhokoliv časového omezení. Předpis § 151 odst. 6 plat. zák. jest rázu všeobecného, stanoví lhůtu pro zánik nároku na doplatek jednotlivých částek ode dne splatnosti té které částky, aniž rozeznává, zda splatnost nastala za účinnosti platového zákona, či již dříve. Ani ve svých přechodných ustanoveních nemá zákon platový v té příčině ustanovení a sluší tedy cit. předpis vykládati tak, že postihuje i ony částky služebních příjmů, které se staly splatnými již před účinností platového zákona, a že i v tomto případě tříletou lhůtu sluší čítati od splatnosti těchto částek.
Konečně namítá stížnost, že i kdyby st-lův případ bylo možno posouditi podle § 151 odst. 6 plat. zák., bylo by nař. rozhodnutí nezákonným, ježto nárok st-lův na sporné substituční diety jest částí jeho nároku na substituční diety za celou dobu jeho substituce od 25. dubna 1922 do 1. května 1924 a dokud prý není promlčen tento nárok, spočívající na společném právním podkladě a účelu, sám, nejsou promlčeny ani jednotlivé jeho části. Substituční diety vyplácené za pojediná mezidobí substituce na př. měsíčně, jsou prý pouze zálohou na celkový jednotný nárok na substituční diety. St-lův nárok na substituční diety za celou substituční dobu od 25. dubna 1922 do 1. května 1924 vznikl prý po právu teprve skončením substituce, t. j. dnem 2. května 1924, a ježto st-l tento nárok uplatnil dne 28. prosince 1926, tedy před uplynutím tří roků od vzniku nároku, není prý nárok tento promlčen. Námitka tato není důvodná.
Podle § 151 odst. 6. věty druhé plat. zák. nemůže státní zaměstnanec uplatňovati nárok na nedoplatek služebních příjmů, jestliže zaměstnanec svůj příslušný nárok, ač k tomu byl podle platných předpisů povinen, neuplatnil do 3 roků od vzniku nároku. V daném sporu popírá st-l toliko dobu vzniku nároku na sporné diety a bylo se proto nss-u zabývati toliko touto otázkou. Jde tedy o to, kdy vznikl nárok st-lův na substituční diety za dobu od 17. července 1922 do 20. srpna 1922 a za dobu od 30. července 1923 do 31. srpna 1923, t. j. zda vznikl teprve skončením substitučního poměru (1. května 1924), či již odsloužením jednotlivých substitučních dnů.
Dvorským dekretem z 28. března 1828 č. 2332 sb. just. zák. bylo na základě cís. rozhodnutí z 24. března 1828 stanoveno, že úředníci, kteří byli odesláni, aby prozatím obstarávali uvolněné služební místo mimo jejich služební místo, mají obdržeti kromě .... náhrady výloh za cestu tam i zpět.... mimo jiné i diety, které jim podle jejich vlastní služební třídy patří. Již z pojmu »dieta« plyne, že se tím rozumí náhrada služebních výloh za jednotlivé uplynulé dny. Z té okolnosti, že substituční normál z r. 1828 nemá výslovného předpisu o tom, ve kterých obdobích jest substituční diety vypláceti, neplyne ještě samo o sobě, jak míní stížnost, že nárok na substituční diety vzniká teprve uplynutím celé substituční doby, tedy teprve skončením substituce. Naopak z té okolnosti, že v odst. 3. cit. substitučního normálu se ve příčině kviescentú a pensistů vyslaných na substituční úkony v místě jejich pobytu stanoví, že jim může »v takových případech býti« poskytnuta přiměřená odměna teprve »po dobře skončené substituci«, plyne a contrario, že v ostatních případech, ve kterých státním zaměstnancům přísluší nárok na substituční diety, nebyl vázán vznik nároku takového teprve na ukončení poměru substitučního.
Tvrdí-li tedy stížnost, že nárok na substituční diety vzniká teprve po skončení substitučního poměru, nemá pro toto tvrzení opory v zákoně a není tedy důvodná.

Citace:

Č. 9497. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 336-338.