Č. 9426.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní: Dohlédací úřad není oprávněn zasahovati z moci dozorčí a v neprospěch obecního úředníka do úpravy jeho platových poměrů provedených obcí podle § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22.
(Nález ze dne 17. října 1931 č. 21262/28.)
Prejudikatura: Boh. A 9030/31.
Věc: Jaroslav K. a Helena Š. v H. proti zemskému správnímu výboru v Praze o služební požitky. Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týče st-lů se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením městského zastupitelstva v H. z 9. dubna 1924 byly upraveny služební požitky tamního městského tajemníka Jaroslava K. a městské manipulační úřednice Heleny Š. s ohledem na zákon č. 394/22 a to prvému jako úředníku 9. hodn. třídy prvého platového stupně skupiny C se služební dobou 10 let a 4 měsíců obnosem 18283 Kč a druhé jako úřednici 10. hodn. třídy druhého plat. stupně skupiny D se služební dobou 7 let a 6 měsíců obnosem 11848 Kč 80 h. Toto usnesení bylo usnesením osk v H. z 11. listopadu 1925 zrušeno jako nezákonné a zároveň rozhodnuto ve věci samé. — — —
Toto rozhodnutí bylo doručeno městu H. dne 5. prosince 1925, načež dne 9. dubna 1926 došla osk tamtéž stížnost města do rozhodnutí osk z 6. listopadu 1925, označené též jako odvolání k insatnci dozorčí a odvolací.
Podle intimátu z 30. května 1927 usnesl se zsv v Praze z podnětu stížnosti obce H.« zrušiti cit. rozhodnutí osk v H. o usnesení obecního zastupitelstva tamtéž z 9. dubna 1924 pro nezákonnost a uložiti obecnímu zastupitelstvu, aby provedlo nový propočet služebních platů, přihlížejíc k tomu, co v důvodech uvedeno. V důvodech bylo pak mezi jiným uvedeno, že zsv ponechal stranou otázku, zda stížnost obce jest opožděná či nikoliv, neboř ustanovení § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22, ukládající redukci jednotlivých nároků samosprávných úředníků na míru dotyčných zaměstnanců státních, mají povahu juris cogentis a jsou předpisem imperativním; napadené rozhodnutí porušuje tyto normy... a trpí absolutní zmatečností, jsouc neschopno nabýti právní moci.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost na prvém místě vytýká, že žal. úřad z podnětu stížnosti přezkoumal a zrušil usnesení nižších správních stolic, nemaje k tomu oprávnění vzhledem k tomu. že věc byla pravoplatně vyřízena rozhodnutím osk z 11. listopadu 1925, v moc práva vešlým.
Jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí jest zřejmo, vycházel žal. úřad v tomto směru z názoru, že rozhodnutí, porušující předpisy juris cogentis, trpí absolutním zmatkem a nejsou schopny nabýti práva, a že jako taková mohou býti nadřízeným úřadem správním z moci úřední přezkoumávána a zrušena; poněvadž žal. úřad za takové pokládal i sporná usnesení měst. zastupitelstva a osk, považoval se oprávněným je zrušiti a potřebné další kroky naříditi.
Toto stanovisko žal. úřadu o rozsahu dozorčí pravomoci jeho neshledal nss správným. Kdyby totiž tento právní názor žal. úřadu byl správný, pak by byl zcela zbytečným předpis § 43 zák. z 29. května 1908 č. 35 z. z. česk., jímž se dává okresnímu výboru oprávnění, aby z povinnosti úřední zrušil všeliká usnesení obecního výboru nebo disc. komise, jež se příčí předpisům tohoto zákona, neboť by takovéto oprávnění okresnímu výboru příslušelo již podle všeobecné zásady, kterou v nynějším případě žal. úřad položil za základ svého rozhodnutí. Z toho jest patrno, že ke zrušení cit. rozhodnutí osk, pokud se týče měst. zastupitelstva z moci dozorčí bylo by zapotřebí zvláštního zákonného ustanovení, jež by žal. úřadu takovouto pravomoc přiznalo.
Žal. úřad necitoval takového předpisu, který by jej opravňoval zrušiti z moci dozorčí rozhodnutí nižšího úřadu, příčící se § 3 zák. č. 495/21 neb § 19 zák. č. 394/22, a nelze také pro takovýto zásah nalézti opory ani v právě cit. zákonech, ani v § 43 zák. č. 35/1908 z. z. česk., jehož účinnost byla zák. č. 443/19 rozšířena též na případy ustanoveními tohoto zákona dotčené, nikoli však na případy podléhající zákonům později vydaným, a konečně ani v § 212 plat. zák. č. 103/26.
Na oporu tohoto stanoviska, které ostatně zaujal nss již v nál. Boh. A 9030/31 v obdobném případě zaměstnance okresního, lze poukázati k tomu, že zákony č. 495/21, č. 394/22 a č. 103/26 se podle obsahu nejeví jako zákony, jimiž by se ipso jure snižovaly požitky samosprávných zaměstnanců, stanovené zákonem č. 35/1908 z. z. česk. ve znění zák. č. 443/19 (jenž zaručoval zaměstnancům určité minimum požitkové), nýbrž jen jako zákony ukládající samosprávným svazkům, aby samy změny takové provedly. Mimo to nutno uvážiti, že na provedení změn těch stanoví § 10 odst. 4 zák. č. 77/27 o úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy, pouze tu sankci, že obce a okresy, které neprovedly ustanovení § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22 (pokud se týče § 212 zák. č. 103/26), jsou vyloučeny z příspěvku ze zvláštního fondu, zřízeného odstavcem 1. cit. § 10 zák. č. 77/27.
Poněvadž tedy není kompetenčního ustanovení, podle něhož by byl býval žal. úřad příslušný vydati nař. výrok z moci úřední, bylo nař. rozhodnutí, pokud se týká st-lů, zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo zapotřebí zabývati se dalšími námitkami stížnosti.

Citace:

Č. 9426. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 155-157.