Č. 9505.

Zaměstnanci veřejní. — Jazykové právo: 1. Ustanovení čl. 66 odst. 1 věty 2 vl. nař. č. 17/26 o tom, že neznalost státního jazyka jest pokládati za důvod, aby byl soudce, úředník nebo jiný zaměstnanec považován za trvale nezpůsobilého zastávati své služební místo a aby přeložen byl podle platných předpisů na trvalý odpočinek, jest kryto zákonem. — 2. částečná znalost státního jazyka rovná se neznalosti jazyka toho ve smyslu čl. 66 odst. 1 věty 2 nař. č. 17/26 a jest ji pokládati za důvod, aby byl státní úředník přeložen jako trvale nezpůsobilý do výslužby.
(Nález ze dne 21. listopadu 1931 č. 12945.) Prejudikatura: Boh. A 1331/22, 3123/24.
Věc: Rudolf E. v Praze (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu vnitra o přeložení na trvalý odpočinek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-li, radovi politické správy 4. platové stupnice u zsp-é v Praze, bylo výměrem presidia zsp-é z 12. května 1926 sděleno, že presidium min. vnitra výnosem z 6. května 1926 nevyhovělo jeho žádosti za prominutí průkazu znalosti státního jazyka podle čl. 64 odst. 1 vl. nař. č. 17/26. Současně byl jmenovaný vyzván, aby se ve lhůtě uvedené v čl. 64 odst. 1 vl. nař. č. 17/26, to jest do 4. srpna 1926 podrobil zkoušce podle čl. 62 č. 3, čl. 63 odst. 1—3 a 5 téhož vl. nař. Dalším výnosem presidia min. vnitra z 28. července 1926 nebylo vyhověno žádosti st-lově z 25. května 1926, aby byl zproštěn zkoušky ze státního jazyka podle čl. 64 odst. 4 vl. nař. č. 17/26.
Podle výměru presidia zsp-é v Praze ze 17. září 1926 podrobil se st-1 dne 15. září 1926 zkoušce, při které, jak zkušební komise pro zkoušky ze státního jazyka všemi hlasy rozhodla, nevyhověl. Podotknuto, že lze opakovati zkoušku po 9 měsících. Podáním z 1. června 1927 přihlásil se nato st-1 k opakování zkoušky ze státního jazyka. Podle výměru presidia zsp-é z 13. července 1927 podrobil se st-1 této zkoušce dne 27. června 1927, při které zkušební komise všemi hlasy rozhodla: »částečně vyhovět. Podotknuto, že zkoušku nelze již opakovati.
Poté bylo st-li výměrem presidia zsp-é z 7. ledna 1928 sděleno toto: »Jelikož jste ani při opakování jazykové zkoušky dne 27. června 1927 neprokázal náležité znalosti státního jazyka, jak je nařízeno čl. 64 vl. nař. č. 17/26, považuji Vás na základě čl. 66 uvedeného nař. za trvale nezpůsobilého k řádnému zastávání Vašeho služebního místa a mám v úmyslu učiniti opatření, abyste byl podle § 80 služ. pragmatiky dán z úřední moci na trvalý odpočinek. O tom Vás ve smyslu § 82 služ. pragm. vyrozumívám s připomenutím, že můžete ve 14 dnech přednésti své námitky. Nepodáte-li námitek, bude postupováno tak, jako kdybyste za přeložení do výslužby byl žádal.«
Do tohoto výměru vznesl st-1 námitky, načež vydalo žal. min. nař. rozhodnutí, jež zní: »Dávám radu politické správy Rudolfa E. podle § 80 odst. 2 služ. pragm. na trvalý odpočinek se zákonitými odpočivnými platy. K jeho námitkám nebyl po provedeném šetření vzat zřetel, poněvadž nevyvrátil okolnost, že při jazykové zkoušce ve lhůtě stanovené vl. nař. č. 17/26 neprokázal náležité znalosti státního jazyka ve smyslu čl. 60 odst. 1 téhož nař. Tento nedostatek náležité znalosti jest totožným s neznalostí státního jazyka podle čl. 66 vl. nař. č. 17/26 a jest tvrzení námitek o opaku mylným, jak vysvítá ze srovnání čl. 61 s odst. 4 čl. 64 téhož nař. Neznalost státního jazyka jest však podle čl. 66 odst. 1 cit. vl. nař. považovati za důvod, aby byl úředník považován za trvale nezpůsobilého zastávati své služební místo a aby přeložen byl podle platných předpisů na trvalý odpočinek. Muselo jej tedy min. vnitra považovati za trvale nezpůsobilého jeho služební místo řádně zastávati a jest tudíž splněna podmínka § 80 odst. 2 služ. pragm.« Maje provésti právní revisi nař. rozhodnutí musil nss především přihlédnouti k výtce stížnosti, že ustanovení čl. 66 odst. 1 věty 2. nař. č. 17/26, jehož se žal. úřad dovolal, odporuje zákonu. Provádějíc tuto svou základní námitku poukazuje stížnost k tomu, že § 1 odst. 3 jaz. zák. č. 122/20 nezmocnil podle svého znění vládu, aby cestou nařizovací vytvořila nové důvody pro dání státního úředníka na trvalý odpočinek a že jazykový zákon nemá vůbec ustanovení, které by opravňovalo vládu, aby jazykovým nařízením měnila některý z předpisů služební pragmatiky, najmě předpis o dávání státních úředníků do trvalé výslužby z moci úřední. Nelze prý proto spatřovati v ustanovení jaz. zákona zákonnou oporu pro předpis čl. 66 odst. 1 věty 2. cit. nař. č. 17/26, který prohlásil neznalost státního jazyka za zákonný důvod trvalého pensionování. Nemohlo tudíž po názoru stížnosti jaz. nařízení změniti ustanovení § 80 služeb, pragm. č. 15/1914 ř. z. a jest tento předpis i za účinnosti nařízení toho jedinou platnou normou, jež upravuje otázku dání do výslužby z moci úřední.
Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
V § 1 odst. 2 ustanovil jaz. zák. č. 122/20, že úřadování všech soudů, úřadů atd. děje se — s výhradou na místě tom blíže určenou — v jazyku čsl. a doložil v 3. odstavci téhož paragrafu, že podrobnější předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců státních . . ., aby uměli Československy, upraveny budou nařízením. Z předpisů těch vysvítá, že zákonodárce sám uložil státním úředníkům všeobecně povinnost, aby si osvojili a znali jazyk československý, že však ponechal vládě, aby provedla podrobnější úpravu této otázky nařízením. Podle toho může a má úprava ta obsahovati vše, co plyne z vůle zákonodárcovy »úřadovati ve státních úřadech v jazyku státním« a z účelu uvedeného zmocnění. Bylo tedy věcí vlády, aby především blíže stanovila, v čem má záležeti jazyková způsobilost státních zaměstnanců a v jakém rozsahu jsou povinni státní jazyk ovládati. Plyne z povahy věci a nepotřebuje proto bližšího zdůvodnění, že byla-li vláda oprávněna vydati bližší předpisy o předpokladech jazykové způsobilosti státního úředníka, dostalo se jí i zmocnění k tomu, aby určila způsob, jakým tuto způsobilost jest prokazovati, jakož i aby stanovila právní újmy, jež postihnou toho, kdo neprokáže znalost státního jazyka. Názoru tomu svědčí i úvaha, že by při opačném stanovisku mohla býti obcházena zjevná vůle zákonodárcova o tom, že každý státtní úředník je povinen znáti jazyk státní, těmi, kteří by se zdráhali z jakékoliv příčiny tuto zákonnou povinnost plniti.
Že ve shodě s jaz. zák. je předpis čl. 66 odst. 1 věta 2 o újmách, jež má za následek nedostatek průkazu o jazykové způsobilosti státních úředníků, vysvítá dále nade vši pochybnost jasně z ustanovení § 8 odst. 4 jaz. zák., kterým bylo vládě imperativně uloženo, aby vložila do jaz. nař. předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění. Bylo již uvedeno, že zákonodárce projevil v § 1 jaz. zák. svou vůli, aby byl jazyk československý jazykem státním, a v něm se dělo veškeré úřadování státních úřadů. Tato vůle zákonodárcova může však býti bezvadně provedena ve státních úřadech jen tehdy, ovládají-li úředníci sami jazyk státní a jest jen zabezpečením úspěšného provádění zákona, vydala-li vláda předpisy, které umožňují státní správě odstraniti z aktivní účasti na veřejné státní moci ty, kdož pro svoji jazykovou nezpůsobilost znemožňují, či brzdí úřadování v čsl. jazyku.
Z předeslaného vysvítá, že předpis čl. 66 odst. 1 věty 2, stanovící neznalost státního jazyka za důvod, aby byl úředník považován za trvale nezpůsobilého zastávati své služební místo a aby byl přeložen na trvalý odpočinek, jest vydán na základě a v mezích jazykového zákona a že jest stížnost na omylu, tvrdí-li opak.
Než stížnost nemá pravdu ani pokud tvrdí, že odporuje uvedený předpis čl. 66 odst. 1 věta 2 ustanovení § 80 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., a že je proto v odporu se zákonem. Podle uvedeného předpisu je neznalost státního jazyka důvodem, aby byl úředník pokládán za trvale nezpůsobilého zastávati své služební místo a aby přeložen byl podle platných předpisů na trvalý odpočinek. Čili jinými slovy uvedený předpis prohlašuje neznalost státního jazyka za skutečnost, která odnímá státnímu úředníku trvale způsobilost vykonávati svůj úřad a nařizuje, aby byl dán do výslužby podle platných předpisů. Tím odkazuje však na předpisy služební pragmatiky a tedy také na § 80 odst. 2, který připouští pensionování státního úředníka z moci úřední, je-li trvale nezpůsobilý řádně zastávati své služební místo. Trvalou nezpůsobilostí podle tohoto předpisu jest rozuměti, jak nss konstantně judikuje (srov. na př. nál. Boh. A 1331/22 a 3123/24), v zásadě kterýkoliv nedostatek subjektivních schopností a vlastností úředníka potřebných k řádnému zastávání služebního místa jemu svěřeného, a tedy i nedostatek úplné znalosti jazykové. Nelze proto důvodně tvrditi, že by ustanovení čl. 66 odst. 1 věta 2 nař. č. 17/26 odporovalo služební pragmatice a je opačný názor stížnosti lichý.
Jak vylíčeno, nepodařilo se stížnosti zviklati zákonnost předpisu č. 66 odst. 1 věty 2 nař. č. 17/26, pokud stanoví, že neznalost státního jazyka jest pokládati za důvod, aby byl úředník považován za trvale nezpůsobilého zastávati své služební místo a aby přeložen byl podle platných předpisů na trvalý odpočinek a jsou dotyčné vývody její bezdůvodné.
Leč nss nemohl shledati stížnost důvodnou, ani pokud se obrací proti nař. rozhodnutí výtkou vadnosti řízení a brojí tak proti formelní správnosti výroku toho. Vadnost řízení spatřuje stížnost v tom, že nebyl st-li sdělen výsledek šetření ani během řízení, ani v nař. rozhodnutí, ačkoliv rozhodnutí to výslovně uvádí, že k námitkám st-le nebyl vzat zřetel »po provedeném šetření«. Nař. rozhodnutí jest prý však také nedostatečně odůvodněno, neboť pouze v částečné znalosti státního jazyka nelze hledati vzhledem k tomu, že st-1 byl v rozhodné době 50letý, a se zřetelem k předpisu § 64 odst. 4 jaz. nař. výhradný důvod pensionování st-lova. Byla prý proto st-li znemožněna neb aspoň podstatně ztížená obrana před tímto soudem.
V obojím směru se však stížnost mýlí. Jest sice pravda, že podle § 82 služeb; pragm. má úřad provésti potřebné řízení o námitkách, jež podal úředník proti úmyslu státní správy dáti ho z moci úřední do výslužby, za součinností jeho jako strany. Než řízení to jesť provésti jen tehdy a potud, pokud jest toho vzhledem k obsahu námitek vůbec třeba. Jak vysvítá z předeslaného děje, odůvodnila zsp svůj úmysl učiniti opatření, aby byl dán st-1 podle § 80 služeb, pragm. z úřední moci na trvalý odpočinek tím, že st-1 při opakování jazykové zkoušky neprokázal náležité znalosti státního jazyka ve smyslu čl. 64 vl. nař. č. 17/26 a že ho proto považuje na základě čl. 66 cit. vl. nař. za trvale nezpůsobilého k řádnému zastávání jeho služebního místa. Podle toho opřela zsp svůj úsudek o trvalé nezpůsobilosti st-lově zastávati služební místo, jedině o skutečnost, že st-1 nevykonal s úspěchem jazykovou zkoušku a byl jedině tento fakt rozhodujícím momentem při zodpovědění otázky, jsou-li dány zákonné předpoklady pro přeložení st-le do výslužby z moci úřední. Za tohoto stavu věci bylo by bývalo povinností žal. úřadu prováděti šetření za účasti st-lovy, kdyby byly jeho námitky braly v pochybnost tuto skutečnost, ať již s kteréhokoliv hlediska. Toho však podle obsahu správních spisů není, neboť st-1 sám připustil v námitkách, že zkoušku jazykovou obstál toliko částečně, snažil se však dovoditi, že tato částečná neznalost státního jazyka nemůže ho kvalifikovati za trvale neschopného k zastávání jeho služebního místa. Leč potom neměl žal. úřad příčinu, aby za účasti st-lovy provedl šetření o námitkách jeho a není nař. rozhodnutí ztíženo vadou, tím méně vadou podstatnou, nesdělilo-li se st-lem ani během řízení, ani v nař. rozhodnutí výsledky šetření, jehož de facto nebylo. Na tom nemůže nic měniti ani skutečnost, že zsp vyžádala si vyjádření bývalého přednosty odd. 10. a 11. o tvrzení námitek, »že jest st-1 státního jazyka dostatečně znalý k služební potřebě«, kdyžtě usoudil žal. úřad, jak zřejmo ze znění nař. rozhodnutí, na jazykovou nezpůsobilost st-lovu jedině z toho, že st-1 neprokázal při jazykové zkoušce náležité znalosti, uvedené vyjáření však k této skutečnosti není v žádném vztahu. Uvedlo-li proto nař. rozhodnutí, že nevzalo zřetele k námitkám st-lovým »po provedeném šetření«, jest obrat ten podle toho, co dolíčeno, bezobsažný a nemůže míti žádného vztahu k momentu po názoru žal. úřadu jedině rozhodnému, t. j. k výsledku jazykové zkoušky jako jediného prostředku, jímž mohl st-1 prokázati vzhledem na předpis čl. 62 jaz. nař. svou jazykovou způsobilost. Než stížnost nemohla míti úspěch ani pokud má za to, že je nař. rozhodnutí nedostatečně odůvodněno a že tím doznal st-1 procesní újmu při své obhajobě před nss-em. St-1 založí’ v námitkách svou obranu proti úmyslu státní správy dáti ho ve smyslu čl. 66 jaz. nař. ve spojení s §em 80 služ. pragm. do trvalé výslužby z titulu jeho jazykové nezpůsobilosti ve své podstatě na názoru, že předpis čl. 66 jaz. nař předpokládá »neznalost státního jazyka«, kterýžto předpoklad však u st-le dán není, ježto při jazykové zkoušce prokázal částečnou znalost státního jazyka. »částečně vyhověl není podle obsahu námitek st-lových totožné s výrazem »neznalost státního jazyka« a nemůže prý tudíž st-1 býti postižen sankcemi 2. věty cit. čl. 66 jaz. nař., nýbrž toliko újmou obsaženou v 1. větě tohoto článku. Tomuto právnímu hledisku st-lovu nepřiznalo nař. rozhodnutí důvodnosti a to v úvaze, že st-1 neprokázal jazykovou zkouškou náležité znalosti státního jazyka, což jest totožné s neznalostí jeho dle čl, 66 vl. nař. a že jest proto tvrzená námitka o opaku mylnou, jak vysvítá ze srovnání čl. 61 s odst. 4. čl. 64 téhož nař. Z předeslaného vysvítá, že nař. rozhodnutí odpovědělo na námitky st-lovy a že odůvodnilo svůj výrok ve všech směrech. Odporuje proto výtka stížnosti o nedostatečném odůvodnění nař. rozhodnutí znění výroku toho a jest lichá. Ostatně jest i z obsahu stížnosti patrno, že st-1 postřehl důvody nař. rozhodnutí a že proti nim se brání, jsou tedy vývody stížnosti o ztížení obrany st-lovy i s tohoto hlediska nedoloženy a nemůže co do odůvodnění běžeti o podstatnou vadu řízení, jak za to má stížnost.
Po stránce meritorní má stížnost za to, že přeložení st-le na trvalý odpočinek podle ustanoveni jazyk, nař., zvláště podle jeho čl. 66. jest nepřípustné. Jedinou platnou normou pro zodpovědění otázky, kdy lze dáti státního úředníka na trvalý odpočinek z moci úřední, jest po názoru stížnosti předpis § 80 služeb, pragm. Předpoklady tohoto předpisu nejsou však prý in concreto dány. St-1 byl prý teprve v r. 1926 kvalifikován »méně uspokojivě« a mohla by proto při jiti v úvahu pro jeho dání do výslužby jen jeho trvalá nezpůsobilost zastávati jeho služební místo. Ježto však touto nezpůsobilostí lze rozuměti na tomto místě zákona jen nezpůsobilost pro trvalou tělesnou neb duševní vadu, taková však zjištěna nebyla, není podmínka zákona dána a jest nař. rozhodnutí nezákonné. Než nař. výrok neobstojí podle vývodů stížnosti po právu ani s hlediska čl. 66 jaz. nař., ježto lze provésti pensionování státního úředníka z moci úřední podle tohoto ustanovení jen pro neznalost státního jazyka, kdežto st-1 prokázal jeho částečnou znalost, částečná znalost státního jazyka není totožná s neznalostí jeho ve smyslu čl. 66 jaz. nař. č. 17/26 a použil prý proto žal. úřad protiprávně sankce předpisu toho.
Ani těmto vývodům st-lovy obrany nemohl nss přisvědčiti.
Podle čl. 66 věty 2 jest pokládati neznalost státního jazyka za důvod pro přiznání kvalifikace méně uspokojivé nebo neuspokojivé, neb za důvod, aby byl úředník považován za trvale nezpůsobilého zastávati své služební místo a aby přeložen byl podle platných předpisů na trvalý odpočinek. Jak patrno z předeslaného, jest na sporu toliko otázka, co jest rozuměti »neznalostí státního jazyka« a lze-li i při částečné znalosti téhož použiti poslední z uvedených sankcí cit. předpisu. Stížnost to popírá. Leč neprávem.
Podle čl. 60. cit. nař. č. 17/26 jest podmínkou ustanovení ve službách soudů, úřadů... podléhajících ministrům jmenovaným v čl. 1. úplná znalost státního jazyka tak, že jest uchazeč s to, aby samostatně a i ve věci správně úřad neb službu konal a se stranami jednal. Tuto jazykovou způsobilost musí prokázati podle čl. 64 uvedeného nař. i soudcové, úředníci atd. již ustanovení, ač-li jim ministr tento průkaz nepromine. Kterak jest jim podati průkaz o jazykové způsobilosti, jest určeno v § 62, který uvádí trojí způsob tohoto průkazu. Z toho vysvítá, že jaz. nař. pojem znalosti státního jazyka přesně vymezilo a že pokládá v zásadě státního zaměstnance za způsobilého úřad ováti »jen tehdy, je-li úplně znalý státního jazyka«. Úplně znalým jest podle shora uvedeného jaz. nař. jen, kdo jest s to, aby samostatně a i ve věci správně úřad neb službu konal a se stranami jednal. Tento stupeň jazykové kvalifikace jest tedy v zásadě podmínkou jak přijetí do státní služby, tak i setrvání v ní. Nevyhovuje po stránce jazykové ten z úředníků již ve státní službě ustanovených, kdo neovládá státní jazyk v takovém rozsahu, jak to vyžaduje čl. 64 odst. 1 ve spojení s čl. 60 jaz. nař. Plyne z přirozené povahy věci, že stupeň znalosti, resp. neznalosti státního jazyka může býti různý; leč pod pojem »neznalostí« spadá vzhledem k definici pojmu znalosti státního jazyka, jak podána jest v čl. 60 jaz. nař. č. 17/26, každý stupeň znalosti státního jazyka, který nedosahuje hranic v tomto čl. vytyčených t. j., který nepropůjčuje úředníku takovou jazykovou schopnost, aby bvl s to samostatně a i ve věci správně úřad neb službu konati a se stranami jednati. Spadá sem proto v zásadě i částečná znalost státního jazyka a nemá stížnost pravdu, chce-li zahrnovati pod pojem neznalosti státního jazyka toliko úplnou neznalost jeho.
Správnost předeslaného výkladu podporuje i ustanovení čl. 61 odst. 1 a 64 odst. 4 jaz, nař., podle nichž může zatímně býti přijat se souhlasem ministra do služby, resp. zkoušky jazykové zproštěn ministrem úředník již ustanovený, který vykazuje alespoň částečnou znalost státního jazyka. Neboť z ustanovení těch jest zřejmo, že by úředník ten, ač ovládá částečně státní jazyk a není tedy úplně neznalý jazyka toho, nemohl býti přijat do státních služeb, resp. že by na něho dopadla sankce čl. 66 stanovená pro neznalost státního jazyka a že právě proto jest třeba zvláštního aktu ministrova, jako výjimky z pravidla, nemají-li nastati důsledky a účinky neznalosti státního jazyka. Na udělení této výjimky není ovšem stíhatelného nároku a nelze z toho, že snad ministr ponechal v některých případech státního úředníka, který jen částečně zná státní jazyk, ve službě, nic vytěžiti pro stanovisko stížnosti.
Opak nelze dovoditi ani z toho, že jaz. nař. mluví v čl. 66 1. věta o náležité znalosti státního jazyka a spojuje s nedostatkem jejím určité právní újmy pro dotyčného státního úředníka. Jak patrno z vývodů stížnosti, rozumí st-1 »náležitou znalostí« úplnou znalost státního jazyka a dospívá z rozdílu znění 2. věty cit. článku, kde se mluví o »neznalosti státního jazyka«, k závěru, že neznalostí státního jazyka jest rozuměti jen úplnou neznalost jeho a že proto při částečné znalosti státního jazyka nelze použiti sankce 2. věty uvedeného článku.
Stížnost se mýlí. Jest sice pravda, že náležitou znalostí státního jazyka nelze rozuměti vzhledem k definici pojmu znalosti státního jazyka, jak podána jest v čl. 60 odst. 1 jaz. nař., jinou znalost než jazykovou způsobilost, o níž tento. článek mluví, t. j. úplnou znalost. Leč přes to nelze a contr. dovoditi z toho, že by neznalostí v 2. větě cit. článku slušelo rozuměti toliko úplnou neznalost státního jazyka. Mluví proti tomu již úvaha, že by při stanovisku, stížnosti bylo nevysvětlitelná, proč vláda odstupňovala důsledky, vyvozované z úplné neznalosti státního jazyka a proč tedy jednu a tutéž skutečnost postavila pod dvojí různou sankci. Sluší proto subsuraovati přes uvedenou argumentaci stížnosti pod pojem »neznalosti státního jazyka« v 2. větě čl. 66 nař. č. 17/26 různé stupně neznalosti a to od částečné až do úplné, čili jinými slovy sankce čl, 66. věty 2 jaz. nař. dopadají na každý stupeň znalosti státního jazyka, který nedosahuje hranic v čl. 60 odst. 1 cit. nař. vytčených. A ježto nařízení neurčilo blíže, za kterých předpokladů má nastati ta která právní újma, může býti každý z těchto stupňů neznalosti důvodem služebnímu úřadu, aby použil některé z uvedených dvou sankcí 2. věty čl. 66 cit. nař. Pokud se konečně stížnost dovolává na potvrzení svého názoru čl. 8 výnosu min. vnitra z 26. února 1926 č. 2262 o jazykových, zkouškách, přehlíží, že i tento článek postavil výsledek zkoušky »částečně vyhověl« na roven kvalifikaci »nevyhověl«, neboť v obou případech jest podle znění článku toho zkoušku po lhůtě zkušební komisí určené opakovati. To neznamená ve své podstatě nic jiného, než že jest pokládati státního úředníka, který byl klasifikován při jazykové zkoušce »částečně vyhověl« za neznalého státního jazyka ve smyslu čl. 60 odst. 1 jaz. nař. a 66 odst. 1 2. věty jaz. nař..
Z toho, co pověděno, vysvítá, že i částečnou znalost státního jazyka sluší považovati za neznalost jazyka toho ve smyslu čl. 66 odst. 1, věta 2 nař. č. 17/26 a že může býti postižen státní úředník, který při zkoušce jazykové byl klasifikován známkou »částečně Vyhověl«, právní újmou pensionování z moci úřední pro trvalou neschopnost zastávati své služební místo. Že tomuto opatření nepřekáží předpis §§ 80 odst. 2 služ. pragm., bylo již dolíčeno v prvé části tohoto nálezu a stačí proto poukázati v tomto směru na uvedené místo.
Jak dolíčeno, jsou i vývody stížnosti, týkající se merita, bezpodstatný a bylo proto zamítnouti stížnost pro bezdůvodnost.

Citace:

Č. 9505. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 354-361.