Č. 9392.

Vojenské věci: Osvobození od služební taxy náhradní, stanovené v § 3 lit. a) zák. č. 231/24, vztahuje se i na příslušníky domobrany, kteří byli zproštěni vojenské služby a konali válečné úkony.
(Nález ze dne 24. září 1931 č. 13698.) Věc: Rudolf a Tomáš N. v B. proti ministerstvu vnitra o vojenskou taxu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: Platebními rozkazy osp-é v K. z 15. ledna 1924 byla st-lům vyměřena podle zák. č. 30/1907 ř. z. služební taxa náhradní, a to: 1. Rudolfu N. pod č. 25/20 za rok 1916 částkou 16538 Kč, pod č. 32/20 za rok 1917 14288 Kč, 2. Tomáši N. pod č. 26/20 za rok 1916 16538 Kč, pod č. 33/20 za rok 1917 14288 Kč, a pod č. 51/20 za rok 1918 18788 Kč. — Platební rozkazy nabyly moci práva.
Po vydání zák. č. 231/24 domáhali se st-lé osvobození od zmíněných služebních tax náhradních na základě § 3 z důvodu, že v podniku Tomáš N. a spol. v B., jehož jsou veřejnými společníky, konali válečné úkony podle zák. č. 236/1912 ř. z.
Osp v K. výměry z 8. února 1926 nevyhověla žádostem z důvodu, že st-lé nenáleželi jakožto společníci k personálu podniku.
Odvolání st-lů zsp v Praze nevyhověla z důvodů uvedených 1. stolicí a proto, že st-lé nekonali ve zmíněných letech jako domobranci činné služby a že se § 4 zák. č. 231/24 vztahuje pouze na osoby, které nepodaly přihlášky k vyměření vojenské taxy.
Ani min. vnitra po doplnění šetření nevyhovělo odvolání st-lů nař. výnosy z důvodu, že st-lé byli v letech oněch příslušníky domobrany a konání služeb pro válečné účely by je neosvobodilo od povinnosti platiti služební taxu náhradní, i kdyby válečné úkony skutečně byli konali, protože pro příslušníky domobrany nebyl tento osvobozovací důvod stanoven, takže netřeba se obírati námitkou, zda ve zmíněných letech válečné úkony konali.
Nař. rozhodnutím vytýkají st-lé jednak nezákonnost proto, že se osvobození od služební taxy náhradní podle § 3 lit. a) zák. č. 231/24 vztahuje i na příslušníky domobrany, kteří byli zproštěni vojenské služby a konali válečné úkony, jednak vadnost řízení, ježto nebylo zjištěno přesně, zda st-lé válečné úkony v letech rozhodných konali. Opírají tedy st-lé svůj nárok na osvobození od služební taxy náhradní jediné o konání válečných úkonů, žal. úřad stojí však na stanovisku, že tento důvod pro domobrance není stanoven. Protože není o tom sporu, že st-lé byli při třídění v roce 1914 uznáni schopnými jako domobranci se zbraní, že také v letech, za která jim byla předepsána služební taxa náhradní, byli příslušníky domobrany, ale domobranecké služby nekonali, byvše od ní zproštěni, jest na sporu především jen právní otázka, zda zákon č. 231/24 skutečně domobrance zprošťuje placení taxy z důvodu konání vál. úkonů čili nic.
Nss vyslovil sice v nál. Boh. A 5565/26, že domobranec, který nekonal presenční služby vojenské, nýbrž válečné úkony, není od vojenské taxy podle zák. č. 30/1907 ř. z. osvobozen, ale tento nález netýká se případu, který by slušelo posuzovati podle zák. z 29. září 1924 č. 231 Sb. Podle zákona č. 30/1907 ř. z. (§ 4) byli totiž od vojenské taxy osvobozeni: 1. ti, kdož v taxovním roce jsou zproštěni od povinnosti platiti osobní daň z příjmu proto, že příjem jejich nedosahoval stanoveného minima, 2. příslušníci domobrany jakož i branní povinníci podle § 10 branného zákona za ten rok, kterého příslušníci domobrany byli přidrženi k presenční službě, branní povinníci pak ke službě pro válečné účely.
Zákon z 29. září 1924 č. 231 Sb., který od 1. ledna 1921 zrušil v § 1 právě uvedený zákon o vojenské taxe (jakož i starší zákon č. 70/1880 ř. z.) a stanovil v § 2, že za roky 1920 a dřívější má býti taxa vyměřena a předepsána podle ustanovení zákonů platných pro dotčená léta, nařizuje v § 3: »Od povinnosti platiti vojenskou taxu se osvobozují kromě osob osvobozených podle zákonů uvedených v § 1 ještě: a) osoby, které v létech 1920 neb dřívějších konaly válečné úkony podle § 4 nebo 6 zákona ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z za léta, v nichž třeba jen po část roku tyto úkony konaly . .. .«
Zákon shledává tu zřejmě v konání válečných úkonů důvod pro osvobození od placení vojenské taxy a osvobozuje zcela všeobecně všechny »osoby«, které válečné úkony konaly, aniž vyjímá z tohoto osvobození domobrance, o nichž se v § 2 a na jiných místech v § 3 výslovně zmiňuje. Nedává tedy zákon č. 231/24 sám podnětu k tomu, aby z okruhu »osob« uvedených v § 3 lit. a) domobranci byli vylučováni.
Jde tedy jen o to, možno-li domobrance subsumovati pod osoby, které konaly válečné úkony »podle § 4 nebo 6 zák. č. 236/1912 ř. z.«. Paragraf 4 tohoto zákona praví, že k osobním služebním úkonům pro válečné účely — avšak toliko mimo dostřel — když potřeba nemůže býti hrazena dobrovolnými po ruce jsoucími dělníky nebo domobranci, vztažmo brannými povinníky podle § 7 bran. zák. k disposici jsoucími, mohou býti přidrženy všechny ku práci způsobilé mužské civilní osoby, které ještě nepřekročily 50. rok života. Podle § 5 téhož zák. nejsou domobranci osvobozeni od konání osobních válečných úkonů ve smyslu § 4, nejsouce tu ani výslovně uvedeni ani nenáležejíce k osobám uvedeným v § 57 bran. zák., t. j. zákona z 5. července 1912 č. 128 ř. z. § 6 posléze mluví o osobách, které náležejí k personálu uvedených tam podniků a mohou býti přidrženy k osobním služebním úkonům, při čemž odkazuje na §§ 4 a 5.
Není tudíž ani v těchto předpisech zák. č. 236/1912 ř. z. nutkavého důvodu pro názor, že »osobami, které konaly válečné úkony podle § 4 nebo 6 zák. č. 236/1912 ř. z.«, nelze rozuměti domobrance, kteří konali válečné úkony. Výklad zákona vede tedy k závěru, že pod osvobození ustanovení § 3 lit. a) zák. č. 231/24 spadají i domobranci, pokud konali válečné úkony.
Tomuto výkladu zákona nasvědčuje též důvodová zpráva k vl. návrhu zák. č. tisku 3592 z r. 1922, v níž k § 2 a 3 zák. se uvádí, že zákony o voj. taxe, platné do roku 1920, podle nichž má býti taxa ještě vyměřena (§ 2), nepamatovaly na určité kategorie osob, u nichž válka světová utvořila zcela nové vztahy k povinnosti platiti vojenskou taxu a mezi těmito kategoriemi, jež taxativně vypočítává, uvádí pod č. 3. bývalé domobrance, kteří podle §§ 4 a 6 zákonů o válečných úkonech konali válečné úkony«. O těchto praví dále,, že »osoby tyto musely by platiti vojenskou taxu i po svém propuštění, ježto posavadní zákony nestanoví osvobození. Ježto však by bylo nespravedlivo posuzovati tyto osoby hůře jen proto, že byly domobranci a ne řadovými nebo záložními vojíny, jest zapotřebí zprostiti je zákonem povinnosti taxovní, a to osoby ad 3. na léta, ve kterých byť i jen částečně konaly válečné úkony «.
Zpráva výboru rozpočtového a branného senátu Národního shromáždění o usnesení poslanecké sněmovny stran vládního návrhu shora cit. zák., tisk č. 1517 z r. 1922 (1. odst. 9) dovozuje pak, že zákony o vojenské taxe, zůstavší v platnosti pouze do 31. prosince 1920, mění se ustanovením §§ 2 a 3, aby se aspoň částečně bral ohled na změněné poměry branců, vyvolané poslední válkou. Neboť nastalo mnoho případů, kdy branec zaplatil celou taxu vojenskou a následkem dodatečných prohlídek musil pak konati službu vojenskou anebo alespoň vykonávati úkony válečné, které tíhou se rovnaly službě válečné. Osvobození od placení taxy tedy spravedlivě rozšířeno i na takové osoby . . . .«.
Z toho, co uvedeno, jest patrno, že právní názor žal. úřadu, že konání válečných úkonů domobrance od placení taxy neosvobozuje, není správný. S tohoto hlediska jest pak vadou řízení, jestliže žal. úřad nekonal šetření, v jakém postavení byli st-lé v létech, za která jim byla taxa předepsána, resp. zda konali válečné úkony podle § 4 zák. č. 236/ 1912 ř. z. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 9392. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 75-78.