Č. 9422.

Vodní právo: 1. Námitky domáhající se ochrany nesporného, byť i »soukromého« práva k vodě veřejné proti zkrácení z projektovaného nového vodního díla hrozícímu, nespočívají na soukromoprávním poměru mezi podnikatelem projektovaného díla a účastníky, nýbrž opírají se o zásadu vodního zákona o ochraně starších užívacích práv k vodě. — 2. Jestliže při vodoprávním řízení o projektu vodního díla dílo to již fakticky existuje nebo již je v provozu, má vodoprávní úřad přihlédnouti k návrhu některé ze zúčastněných stran včas podanému, aby účinky díla toho byly zjištěny nikoli jen teoreticky, nýbrž na díle samém. — 3. I výrok o odškodnění podle § 79 lit. b) čes. vodního zákona sluší pojmouti do vodoprávního konsensu vydaného podle § 86 vod. zák.
(Nález ze dne 14. října 1931 č. 14912.)
Věc: Vít P a spol. v P. (adv. Dr. Bedř. Taussig z Plzně) proti ministerstvu zemědělství o vodoprávní konsens k odběru vody z řeky Mže.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem býv. místodržitelství v Praze z 15. února 1913 bylo akciové společnosti Škodovy závody v Plzni, dnešní zúčastněné straně, uděleno vodoprávní povolení k odběru vody v maximálním množství 3600 m3 za hodinu z řeky Mže k účelům kondensačním v elektrické centrále škodových závodů, ke svádění takto upotřebeného množství vody do řeky Mže a ke zřízení příslušných zařízení. Nároky Víta P., majitele realit v Plzni, předchůdce dnešních st-lů, který se proti projektu bránil námitkami, že odběrem vody z řeky Mže a sváděním oteplené vody zpět do řeky bude ohrožován na svém výhradném právu k dobývání písku, štěrku a ledu a ve svém rybolovu v řece Mži, byly — pokud dalším obsahem konsensu nebyly vyvráceny — odkázány do zvláštního mimoúředního jednání se škodovými závody a bylo vysloveno, že v případě neshody rozhodne o nich býv. místodržitelství. Případným opravným prostředkům byl odepřen účinek odkládací.
Na rekursy účastníků a zejména též Víta P. v P. zrušilo býv. min. orby ve Vídni rozhodnutím z 26. dubna 1915 udělený vodoprávní konsens pro nepříslušnost býv. místodržitelství, ježto řeka Mže není v dotyčných místech splavnou.
Na základě nového řízení vodoprávního, provedeného v roce 1915, bylo nálezem osp-é v Plzni z 9. prosince 1921 zúčastněné straně uděleno znovu vodoprávní povolení, aby jímala vodu z řeky Mže ve množství nejvýše 4000 m3 za hodinu k účelům kondensačním pro parní turbiny v závodech, a aby takto jímané a upotřebené množství vody svedla zpět do řeky a zřídila a užívala zařízení k tomu potřebná. V podmínce 7. si úřad vyhradil právo, kdykoli přezkoušeti čerpané a odváděné množství, jakož i měřiti teplotu vody. V podmínce 8. vyhradil si úřad pro případ, kdyby následkem nedodržení podmínek nebo i při přesném dodržování podmínek byly úředně zjištěny závady při jímání, odvádění nebo svádění vody, předepsati další podmínky, předpisy a omezení pro jímání nebo svádění vody, které k odstranění dotyčných závad za potřebné uzná. Námitky st-lů, pokud jde o tvrzené poškozování a znemožňování dalšího výkonu práva ledování, dobývání štěrku a písku, a o poškození práva rybolovu byly zamítnuty jako neodůvodněné.
V dalším pořadu instancí byl rozhodnutím zsp-é z 8. ledna 1923 k odvolání města Plzně nález osp-é z 9. prosince 1921 pozměněn v tom směru, že udělené povolení k čerpání vody z řeky Mže bylo omezeno na množství 3600 m3 za hodinu, odvolání st-lů bylo však zamítnuto. — Další odvolání st-lů bylo zamítnuto nař. rozhodnutím jako neodůvodněné.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Předmětem stížnosti jest vodoprávní konsens, který byl zúčastněné straně udělen osp-ou a nař. rozhodnutím v poslední stolici potvrzen. Konsentované dílo vodní bylo však již před zahájením konsensního řízení provedeno a to nikoliv jako svémocná novota ve smyslu § 72 vod. zák., nýbrž na základě konsensu uděleného již r. 1913 místodržitelstvím s výslovnou doložkou, že opravné prostředky nemají odkladného účinku. Ježto však konsens tento byl pro nepříslušnost místodržitelství min.-em orby v cestě instanční zrušen, bylo zahájeno řízení nové, jehož předmětem nebylo však dodatečné povolení díla fakticky již hotového, nýbrž projekt tohoto díla. Stížnost proti tomuto postupu námitky nevznáší, vyvozuje však nicméně z existence vodního díla jisté důsledky procesního rázu, o nichž bude ještě řeč.
Námitky ve stížnosti více nebo méně určitě formulované, přiměly nss, aby zaujal stanovisko k několika otázkám právním zásadnější povahy:
1. St-lé odporovali povolení sporného vodního díla z té příčiny, že budou jím poškozeni ve svých právech na užíváni vody a to jednak ve svém právu rybolovu, jednak ve svém výhradném právu na braní ledu, písku a štěrku z určité trati řeky Mže. Ježto pak stížnost na jednom místě zcela všeobecně namítá, že námitky st-lů měly bytí odkázány na pořad práva, a ježto dále jak právo rybolovu, tak po případě i práva na přisvojení si zmíněných užitků vodních, vzniklá již před platností vodního zákona, mohou býti a vskutku bývají kvalifikována jako práva »soukromá« (Marchet: Staatsworterbuch, 2. vyd. heslo: Fischerei, str. 106, Pantůček: Soukromá práva k vodám v Právníku roč. 54, str. 588—591, týž v článku: Něco o vztazích zákona vodního k poměrům soukromoprávním, ve Správním obzoru, roč. 7., str. 289 a Budw. 5828, 7256 A a j.), a ježto konečně podle § 88 vod. zák. náleží vyřízení soukromoprávných námitek proti projektům vodních děl před. řádné soudy, vzchází otázka, zdali námitky st-lů na ochranu jejich svrchu zmíněných práv vznesené, sluší pokládati ve smyslu § 88 vod. zák. za odpor proti podniku, založený na titulu soukromoprávném, o němž politický úřad podle vodního zákona není povolán rozhodnouti. Než z toho, že právo k vodě, na jehož ochranu vznášejí se námitky v řízení povolovacím, je snad založeno na titulu soukromoprávném, neplyne, že i tyto námitky jsou za všech okolností založeny na titulu soukromoprávném. Zejména námitky domáhající se ochrany nesporného, byť i »soukromého« práva k vodě proti zkrácení z projektovaného díla hrozícímu, nespočívají na soukromoprávném poměru mezi podnikatelem projektovaného díla a účastníky, nýbrž opírají se o zásadu obsaženou v normách vodního zákona, podle níž povolením nového práva užívacího nebo díla vodního starší užívací práva k vodě nemají býti zkracována (§ 79 lit. c) a § 94 lit. a) a také § 20 vod. zák.).
Zcela povšechně formulovaná výtka stížnosti, že námitky st-lů, z titulu řečených práv užívacích proti spornému projektu vznesené, měly býti odkázány na pořad práva, je tedy bezdůvodná. Pokud však tato výtka stížnosti vztahuje se toliko na otázku náhrady škody, již podle tvrzení stížnosti povolené vodní dílo stěžovatelům na právech jejich způsobí, pojednává se o ní na jiném místě.
2. Na okolnosti, že sporné vodní dílo bylo již zřízeno na základě dřívějšího, pro nepříslušnost povolovacího úřadu později zrušeného vodoprávního konsensu, a že tedy fakticky již při zahájení nového konsensního řízení existovalo, zakládá stížnost námitku, že vodoprávní konsens udělený v tomto novém řízení zhoršuje situaci st-lů proti stavu v dřívějším povolovacím řízení založenému, v čemž st-lé vidí nepřípustnou reformatio in peius. Toto zhoršení jejich situace záleží prý jednak v tom, že znalec, slyšený v komis, stadiu prvého řízeni povolovacího, podal posudek pro st-le příznivější, než jest znalecký posudek podaný v druhém konsensním řízení, z něhož vzešel vodoprávní konsens jimi nyní naříkaný, jednak v tom, že tento posléze dotčený konsens i podle svého obsahu jest pro vodní práva st-lů nepříznivější než konsens prvý, a to zejména v tom, že tímto prvým konsensem bylo jim výslovně vyhraženo právo domáhati se na podnikateli vodního díla náhrady škody, kdežto vodoprávní konsens, nyní naříkaný, výhrady takové již neobsahuje.
Avšak o reformatio in peius dalo by se vůbec mluviti jen tehdy, kdyby v prvém řízení konsensním byla bývala pro st-le skutečně založena práva nebo právní situace. Než z obsahu správního aktu, který byl pro nepříslušnost úřadu jej vydavšího zrušen a tedy úplně odstraněn, nemohou st-lé žádných práv ani právních situací pro sebe vyvozovati. Tím méně mohou je vyvozovati z posudku znaleckého, který není úředním rozhodnutím, nýbrž tvoří jen procesní podklad pro jeho vydání a pozbývá tedy úplným odstraněním tohoto rozhodnutí všeho právního významu. Než i kdyby tohoto znaleckého posudku bylo snad ze zvláštních důvodů v novém řízení použito, nelze jej uznati za nezměnitelný podklad rozhodnutí nového, neboť toto musí býti vybudováno na podkladu veškerého procesního materiálu v tomto novém řízení sebraného. Jsou tedy i námitky, v nichž uplatňuje se nepřípustná reformatio in peius, bezdůvodný.
3. Z okolnosti, že vodní dílo, jehož povolení je předmětem nař. rozhodnutí, při zahájení vodoprávního řízení fakticky již existovalo a dokonce, ať již právem či neprávem, bylo provozováno, vytěžila stížnost námitku povahy procesně-právní, vytýkajíc opětovně, že úřad, zkoumaje přípustnost projektu, neměl se spokojiti se znaleckým posudkem založeným na pouhých theoretických úvahách, nýbrž že byl povinen zjednati si spolehlivější podklad zjištěním faktických účinků, které zřízené a již provozované vodní dílo na práva st-lů projevuje, zejména zjištěním faktického vlivu hotového a provozovaného vodního díla na oteplování vody, jímž ohrožuje se tvoření ledu, a na pohyb vody, jímž ohrožuje se ukládání písku a štěrku, k němuž st-lé nabyli nesporného práva.
Lze připustiti, že stanovisko stížnosti je v zásadě správné, třebaže procesní předpisy zákona vodního o zkoušení projektovaného vodního díla (zejména §§ 79, 82, 86, 94, 97 a j.) nedávají pro to výslovné opory, vycházejíce z přirozeného předpokladu, že v době zkoumání projektu vodního díla, projektované dílo fakticky ještě neexistuje. Neboť nemůže býti pochybnosti, že cit. předpisy procesní mají za účel, aby vlivy projektovaného díla na zájmy veřejné a na starší oprávnění vodní byly v řízení povolovacím vyšetřeny způsobem co nejspolehlivějším. Jestliže však — jak stalo se v tomto případě — následkem mimořádného sběhu okolností vodní dílo, které má býti teprve povoleno, v době úředního zkoušení projektu fakticky již existuje a jest dokonce již provozováno, nabízí se povolovacímu úřadu v tomto' hotovém a již provozovaném díle přímo ideální přezvědný prostředek, na němž jest možno účinky díla pozorovati s největší spolehlivostí, předpokládajíc ovšem, že dílo již hotové je v podstatě shodné s projektem v konsensním řízení zkoušeným. Třebaže tedy předmětem řízení nebylo dodatečné schválení díla již hotového, nýbrž formálně šlo o schválení pouhého projektu, není skutečná existence díla pro řízení vodoprávní procesně bezvýznamná, což ostatně i žal. úřad stejně jako stolice prvá v zásadě uznal, neboť vskutku přihlížel jednak k výsledkům měření skutečného dosahu tepelných vlivů vodního díla na výkon práva st-lů na braní ledu, neboť měření toto bylo provedeno podle skutečného stavu provozováním díla přivoděného, jednak k výsledkům zjištění skutečné výkonnosti pump již postavených.
Avšak právě proto, že za dané situace mají skutečné účinky díla již zřízeného pro zkoumání projetku význam jen ryze procesní, t. j. že lze z nich čerpati důkaz o zjišťovaných účincích projektovaného vodního díla, nemohou průvodní prostředky takto získané býti posuzovány jinak, než kterýkoliv jiný průvodní prostředek v povolovacím řízení vodoprávním uplatněný. Sluší tudíž říditi se, i pokud jde o takovéto prostředky průvodní, procesními zásadami vodoprávní řízení vůbec ovládajícími. Konsensní řízení vodoprávní je však ovládáno zásadou koncentrační, a to zcela jistě aspoň potud, pokud jde o námitky účastníků proti projektu vznesené (§§ 82, 84, též 86 vod. zák., Boh. A 327/20, 1475/22, 2801/23). Podle této zásady má však veškerý procesní materiál, na němž rozhodnutí o vodoprávním konsensu bude založeno, býti sebrán ve stadiu komisionálním. Nejenom námitky účastníků proti projektu musí býti nejpozději v tomto stadiu předneseny, nýbrž v stadiu tomto sluší přednésti i návrhy důkazů a protidůkazů, a právě za, tímto účelem poskytuje zákon účastníkům výslovně právo, aby k řízení komisionálnímu přibrali si své právnické a technické znalce. Pokud tedy úřad povolovací, opatřuje si v řízení komisionálním podklad pro své rozhodnutí, spokojil se se znaleckým posudkem pouze na theoretických úvahách znaleckých spočívajícím, a nedal zjistiti účinky hotového díla podle skutečnosti, byli st-lé zajisté oprávněni, aby v průběhu řízení komisionálního nabídli případné protidůkazy čerpané ze stavu skutečného. Avšak zásada koncentrační omezuje toto oprávnění účastníků přísně na stadium komisionální, takže později nemohou již případné návrhy důkazů nebo protidůkazů býti s účinkem přednášeny. Podle stavu spisů, zejména podle protokolu o komisionálním řízení sepsaného, nepřednesli st-lé v tomto stadiu řízení návrh na zjištění účinků vodního díla podle skutečnosti, a jsou tedy s ním prekludováni. Z toho následuje, že nepříčí se procesním zásadám konsensní řízení ovládajícím, jestliže povolovací úřad ani v 1. ani v 2. stolici nehleděl ke skutečným vlivům hotového již díla na práva jejich a nekonal šetření v tomto směru, spokojiv se se znaleckým posudkem, založeným na odborných úvahách slyšených znalců.
4. St-lé pohřešují v uděleném vodoprávním konsensu výrok o náhradě škody, která jim podle jejich tvrzení z provozování povoleného díla vzchází. Výtka tato může míti buď a) ten smysl, že v konsensu není obsaženo meritorní rozhodnutí o náhradě škody způsobené provozováním povoleného vodního díla na jejich právech k vodě, nebo b) ten smysl, že vyřízení otázky náhrady škody nebylo vyhraženo zvláštnímu rozhodnutí.
Ad a) Stížnost dovolává se sice výslovně jen § 87 vod. zák., avšak námitka její vyvolává nejprve řešení zásadní otázky, zdali a pokud podle ustanovení zákona vodního náleží do konsensu vodoprávního i meritorní výrok o náhradě škody, která účastníkům ze zřízení a provozování povoleného díla vzchází nebo vzejde. Nss uvažoval o této otázce následovně: Vlastním a pojmově nezbytným obsahem vodoprávního konsensu jest výrok o »přípustnosti, rozsahu, druhu a podmínkách povoleného podniku (§ 86 vod. zák.). Jestliže však zřízení nebo provozování podniku podmíněno jest získáním cizích práv, podniku v cestě stojících, má podle cit. ustanovení býti při udílení konsensu zároveň rozhodnuto o nutnosti a míře vyvlastnění, a podle § 87 má býti současně rozhodnuto také o způsobu a výši odškodnění, jestliže nastala »podmínka«« v § 38 vod. zák. označená. »Podmínka« tato nastává podle § 38 v případech §§ 28 a 37. Prvé z obou těchto ustanovení jedná o vyvlastnění tekoucích vod soukromých a o zřízení pozemkových služebností cestou vyvlastnění, druhé z obou ustanovení jedná pak o vyvlastnění soukromých vod a vodních práv užívacích ve prospěch osad a obcí za účelem zásobování jich vodou. Ustanovení § 87 vod. zák. nedopadá tedy na případ, kdy schvalovaný projekt se starším vodním oprávněním sice koliduje, ale tato starší práva se zároveň nevyvlastňují. Není však ani jiného předpisu vodního zákona, jenž by pro takovýto případ vodoprávnímu úřadu všeobecně ukládal, aby o odškodnění rozhodl. Nedostatek takovéhoto předpisu je ovšem pouhým důsledkem zásady vodního zákona, podle níž koliduje-li povolení projektovaného díla se staršími právy k užívání vody, a nebyl-li odpor vodních oprávněnců proti projektu vznesený odklizen cestou smírnou (§ 84 vod. zák.), nemá prostě žádaný vodoprávní konsens býti udělen, leda, že by bylo současně uznáno na vyvlastnění podle vod. zák. Zásadu tuto český vodní zákon v § 79 pod lit. b) jen potud seslabuje, že, jde-li o dílo, jímž se podstata vody škodlivě mění, má povolací úřad zjistiti, zdali z toho vzchází pro třetí osoby obtěžování neb poškozování jen nepodstatné či podstatné, a zdali lze snad dílo připustiti za podmínky odškodnění těch, kdo budou jím poškozeni. Z vnitřní souvislosti tohoto předpisu s ustanovením § 86 sluší souditi, že i výrok o tomto odškodnění má býti ve vodoprávním konsensu obsažen, třebaže § 87 vod. zák. o tom zmínky nečiní. Je to tedy další případ, kdy do vodoprávního konsensu náleží výrok o náhradě škody. K tomu přistupuje již jen případ § 40 vod. zák., podle něhož vodoprávní úřad má rozhodnouti o nároku na přiměřenou náhrady škody, která výkonem jiných vodních práv užívacích vzejde na právu rybolovu, neboť podle tohoto předpisu právo rybolovu udělení vodoprávního konsensu nikdy nepřekáží.
Tím jsou vyčerpány případy, ve kterých vodoprávní konsens, jímž se podle vodního zákona uděluje oprávnění k užívání vody, obsahovati má také rozhodnutí o náhradě škody, kteréžto rozhodnutí ovšem potud není definitivní, že účastníci mohou za účelem určení výše náhrady škody obrátiti se na řádný soud.
V dnešním sporu neběží však ani o odškodnění z důvodu vyvlastnění, o němž předpis § 87, st-li dovolaný, jedině jedná, ani o případ uvedený v § 79 lit. b), leda že by snad tvrzené oteplování vody bylo lze uznati za škodlivou změnu »podstaty vody« ve smyslu tohoto ustanovení. Jediné v této poslední relaci dalo by se uvažovati o tom, zdali do vodoprávního konsensu neměl býti též pojat výrok o náhradě této škody, předpokládajíc ovšem, že takováto škodlivost schvalovaného projektu byla v povolovacím řízení na jisto postavena. Ježto však žal. úřad na základě šetření provedeného za účasti znalců vzal za prokázáno, že vodní dílo nebude v tomto směru na vodní oprávnění st-lů škodlivě působiti, nebylo důvodu, aby do vodoprávního konsensu rozhodnutí o náhradě škody vznikající oteplováním vody bylo pojato. Pokud pak jde o škody vznikající st-lům na jejich právu rybolovu, vyhradil ž‘al. úřad st-lům, hledě k předpisu § 40 vod. zák., nárok na náhradu škody, a stížnost po této stránce žádné námitky nevznáší. Pokud konečně jde o škody, které st-lům podle jejich tvrzení vznikají následkem případné změny pohybu vody na jejich právu na braní štěrku a písku, není podle toho, co svrchu bylo vyloženo, ve vodoprávním konsensu pro výrok o náhradě této škody místa, neboť kdyby takovýto škodlivý účinek projektovaného díla byl zjištěn, mohlo a mělo by to vésti jen k odepření vodoprávního konsensu, nikoli však k jeho povolení za současného rozhodnutí o náhradě škody. Žal. úřad vzal však na základě provedeného šetření za prokázáno, že schválené vodní dílo nebude ani v tomto směru míti škodlivý účinek st-li obávaný, takže neměl příčiny, aby z této domnělé kolise projektu se staršími vodními právy st-lů nějaké důsledky vyvozoval.
Vodní zákon počítá ovšem v §§ 22 a 89 s možností, že konsentované vodní dílo bude jeviti škodlivé účinky na cizí práva přes to, že úřad konsens udílející, vycházeje od nesprávných předpokladů, vzal za prokázáno, že nové dílo cizím právům újmy nezpůsobí. Pokud podle ustanovení právě citovaných poškozenému přísluší vůči majiteli vodního díla nárok na náhradu škody, lze ovšem připustiti, že rozhodovati o existenci tohoto nároku povolány jsou úřady vodoprávní (srov. Pantůček: Něco o vztazích zákona vodního k poměrům soukromoprávním ve Správním obzoru, roč. 7., str. 374). Avšak tato rozhodovací činnost úřadu vodoprávního předpokládá, že vodní dílo jest již konsentováno a že se fakticky již na základě konsensu provozuje, a může tedy podnět k tomuto rozhodnutí vzejíti teprve, když řízení konsensní bylo zakončeno. Nelze tudíž ani z těchto ustanovení vyvozovati povinnost vodoprávního úřadu, aby již do vodoprávního konsensu pojal výrok o odškodnění.
Jestliže však byla škoda způsobena vodním dílem jen fakticky existujícím, jehož existence neb aspoň provozování vodoprávím konsensem vůbec není kryto, mohlo by jíti jen o to, zdali nelze užiti předpisu § 89 vod. zák., či lze-li snad aspoň v jisté relaci užiti předpisu § 72 vod. zák., ač-li se případ takový posouzení podle zákona vodního vůbec nevymyká. Tolik je však jisto, že ani za této situace není ve vodoprávním konsensu místa pro výrok o náhradě škody.
Námitka stížnosti, pohřešující ve vodoprávním konsensu meritorní výrok o náhradě škody, tedy nejen že nemá opory v ustanovení § 87 vod. zák., st-li jediné dovolaného, ale nemá opory ani v žádné jiné normě zákona vodního.
Ad b) Vyplývá již z vývodů právě ad a) podaných, že v případě kolise vodoprávního projektu se staršími právy k užívání vody rozhoduje — je-li tato kolise odstranitelná — o odškodnění starších vodních oprávněnců vodoprávní úřad meritorně uno actu již při udělení vodoprávního konsensu, při čemž zůstává účastníku (§ 40 vod. zák.) nebo účastníkům (§ 87) vyhraženo, aby — nespokojí-li se s tímto rozhodnutím — nastoupili cestu soudní. Není-li řečená kolise odstranitelná a při příležitosti udělení konsensu odstraněna, nemá býti vodoprávní konsens vůbec udělen. Shledal-li však úřad, že schvalovaný projekt se staršími vodními právy není v kolisi, není příčiny, aby se zabýval otázkou náhrady škody, a není tedy také důvodu, aby vyřízení otázky této vyhradil zvláštnímu rozhodnutí.
V případě dnešního sporu připustil již úřad prvé stolice, že provozování povoleného díla může býti na újmu právu rybolovu, a vyhradil řešení otázky náhrady škody zvláštnímu rozhodnutí, s čímž, jak již bylo podotknuto, st-lé se spokojili. Pokud jde o ostatní vodní práva, st-li uplatňovaná, vycházely úřady obou stolic od skutkového předpokladu, že zřízením a provozováním schváleného vodního díla nebude st-lům na právech jejich způsobena újma, takže pro ně nebylo vůbec příčiny, aby se zabývaly otázkou odškodnění st-lů a buďsi ihned při udělení konsensu ji vyřídily nebo pozdějšímu svému rozhodnutí vyhradily.
Chce-li však stížnost říci, že vyřízení otázky náhrady škody mělo býti vyhraženo řádným soudům, nemá pro to opory ani v předpisech svrchu zmíněných (§§ 40, 87), ani v předpisu § 88 vod. zák., neboť námitka proti projektu na užívání vody, založená na přednostním právu starších vodních oprávnění, není — jak již shora ad 1. bylo vyloženo — námitkou založenou na titulu práva soukromého. Pokud tedy stěžovatelé vytýkají, že vyřízení otázky náhrady škody nebylo vyhraženo zvláštnímu rozhodnutí — ať již úřadem vodoprávním, či řádným soudem — nemá výtka tato v zákoně opory. Bylo ostatně již, shora ad a) poznamenáno, že vodní zákon neponechal cizí práva bez ochrany proti nepředvídaným škodlivým účinkům konsentovaného vodního díla (zejm. § 89 vod. zák.), takže výhrada, kterou stížnost ve vodoprávním konsensu prohřešuje, jest jim v podstatě již cit. zákonným předpisem zabezpečena, i když do konsensu pojata nebyla.
5. Ve skutečnosti bylo však již ve vodoprávním konsensu jistým způsobem pamatováno na možnost, že st-lům z provozování schváleného díla vzejde škoda na jejich právech. V podmínce 8. vodoprávního konsensu povolující úřad výslovně si vyhradil předepsati podnikateli další podmínky, kdyby i při přesném dodržování ostatních podmínek konsensních byly úředně zjištěny závady při jímání, odvádění a svádění vody, a žal. úřad dal podmínce této autoritativní výklad v ten smysl, že st-lé budou se moci domáhati u vodoprávního úřadu dodatečných opatření na ochranu svých práv, jestliže se již ukázala neb ukáže praktická toho potřeba. St-lé nespokojují se však ani s touto »podmínkou«, která podnikatelem vodního díla nebyla vzata v odpor a namítají, že jejich případné žádosti za dodatečná úřední opatření bude státi v cestě právní moc uděleného konsensu. St-lé však přehlížejí, že nabyl-li vodoprávní konsens, podmínku tuto obsahující, právní moci, působí i s touto podmínkou pro všecky dotčené účastníky i proti nim, tedy že působí i proti majiteli vodního díla, takže by tento proti případné žádosti st-lů za dodatečná opatření právní mocí konsensu brániti se nemohl.
Jest tedy stížnost i v tomto svém bodu bezpodstatná.

Citace:

Č. 9422. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 143-151.