Č. 9448.

Živnostenské právo: »K dědictví oprávněnými nezletilými descendenty« ve smyslu § 56 odst. 4 a 5 živn. ř. rozuměti je descendenty, kteří jsou v konkrétním případě podle zákona k dědictví oprávněni a nikoliv testamentem za dědice ustanovení.
(Nález ze dne 27. října 1931 č. 14154.)
Věc: Emanuel K. jako otcovský opatrovník nezl. Pavla K. v Praze a Otto H. jako otcovský opatrovník nezl. Anity H. ve Vídni proti ministerstvu obchodu o provoz hostinské živnosti na základě § 56 odst. 4 živ. řádu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem osp-é v H. ze 16. července 1926 vzato bylo na vědomí oznámení, že hostinská a výčepní koncese po smrti Sáry G., udělená jí dekretem z 31. března 1882 do domu čp. . .. v K., bude provozována na účet k dědictví oprávněných nezletilých manželských potomků Pavla K. a Anity H. po dobu jejich nezletilosti. Zároveň schválen nájemcem Gustav K. — Zsp v Praze zamítla výnosem z 8. března 1927 stížnost Jana P. a Alberta Š. v záležitosti týkající se provozování hostinské a výčepní koncese v témže domě po zemřelé Sáře G. proti výměru osp-é v H. ze 16. července 1926 podanou, ježto výměrem tímto zákon porušen nebyl a nebylo tudíž příčiny k zakročení z moci úřední.
Z podnětu stížnosti Jana P. a Alberta Š. podané zakročilo min. obch. nař. rozhodnutím ve smyslu § 146 odst. 4 živn. řádu z moci úřední a zrušilo rozhodnutí zsp-é, jakož i výměr osp-é v H. jako zákonu odporující a vyslovilo, že Pavel K. a Anita H. nejsou po dobu jejich nezletilosti oprávněni, resp. povoláni provozovati hostinskou a výčepní koncesi, udělenou zemřelé Sáře G. dekretem z 31. března 1882 jako k dědictví oprávnění nezletilí manželští potomci Sáry G. V důvodech uvedeno: Jmenovaní Pavel K. a Anita H. jsou descendenti dosud žijící Pavly G., po prvé provd. F. a po druhé L., dcery zemřelé Sáry G., o jejíž živnostenské oprávnění se jedná. Pavla G. byla v době úmrtí své matky, t. j. dne 30. května 1926, již zletilou. Protože tato jest dosud na živu, vylučuje vzdálenější descendenty, t. j. zmíněného Pavla K. a Anitu H. z práva dotčeného v § 56 odst. 4 živn. řádu. Na tom nemění nic okolnost, že jmenovaní byli závětí zemřelé Sáry G. stanoveni dědici její pozůstalosti, poněvadž živn. oprávnění, pokud se týče koncese, zaniká úmrtím koncesionáře a nemůže tudíž býti předmětem převodu na případ smrti neb závěti. Další provozování živnosti po smrti živnostníkově jest možno jenom podle ustanovení odst. 4 § 56, jehož předpoklady, jak shora jest uvedeno, však nejsou dány, ježto tu není bezprostředních nezletilých descendentů zemřelé koncesionářky, ba naopak tito bezprostřední potomci dosud žijí a jsou zletilí, čímž ostatní z práva, stanoveného shora citovaným zákonným ustanovením, vylučují. Právo descendentů podle ustanovení odst. 4 § 56 živn. řádu přísluší pouze nezletilým descendentům k dědictví oprávněným ve smyslu §§ 732—734 o. z. o., mezi které však shora zmíněné počítati nelze.
O stížnosti nss uvážil:
Na sporu jest otázka, zda výrazem »k dědictví oprávněných nezletilých descendentů« v § 56 odst. 4 živn. řádu jest rozuměti pouze nezletilé zákonné dědice, jak za to má žal. úřad, nebo i testamentární dědice, kteréžto stanovisko hájí stížnost. Nss nemohl stanovisko stížnosti uznati správným.
Paragraf 56 odst. 4 živn. řádu poskytuje nárok na další provozování živnosti na základě dekretu o koncesi nebo živn. listu svědčícího zemřelému živnostníku na účet »k dědictví oprávněných nezletilých descendentů« až do jejich zletilosti. V živn. řádu není obsažena definice, co jest rozuměti výrazem »descendenti«, avšak již z toho, že § 56 odst. 4 mluví o descendentech »k dědictví oprávněných«, dlužno souditi, že tím odkazuje na předpisy upravující dědické právo, tedy na dotyčná ustanovení o. z. o. Pro tento výklad mluví ostatně i genese cit. předpisu. Paragraf 56 živn. řádu ve znění novely z 15. března 1883 č. 39 ř. z. přiznával nárok na další provozování živnosti nezletilým dědicům; tento výraz by arciť připouštěl výklad, že se jím rozumějí i osoby, které se virtuelně staly dědici, tedy také ony, které z vůle zůstavitele se jimi staly, při čemž ovšem jest uvážiti, že ani tehdejší prakse, ani judikatura ss-u se k takovémuto výkladu nepřiklonily. Avšak v novele k živn. řádu z r. 1907 byla tato dikce nahražena výrazem »k dědictví oprávněných nezletilých descendentů« a změna tato měla podle motivů svoji příčinu ve snaze, odstraniti spornou otázku, kteří »dědici« přicházejí v úvahu, tím, že okruh oprávněných petentů byl již v zákoně samém přesně vymezen. Vzhledem k tomuto v zákoně jasně vyjádřenému úmyslu zákonodárce nemá místa výklad výrazu »k dědictví oprávněných descendentů«, který buduje na momentu libovolné disposice živnostníka, a lze jedině míti zřetel k zákonným podkladům dědického práva descendentů.
Že tomu tak jest, tomu svědčí i další úvaha: Osobní živn. oprávnění jest čistě osobním právem živnostníka, trvajícím pouze po dobu jeho života a zanikajícím smrtí jeho. Z této povahy živn. oprávnění plyne, že živnostník nemůže se svým oprávněním disponovati tím způsobem, že by je — buď mezi živými nebo mortis causa — přenášel na osoby třetí. Přiznává-li pak § 56 odst. 4 živn. řádu vdově nebo k dědictví oprávněným nezletilým descendentům nárok, aby živnost byla na jejich účet dále provozována, jde tu o nárok jmenovaných osob, stran něhož živnostník v jediném směru může učiniti opatření, totiž ve smyslu odst. 5; živnostník však nemůže vdovu neb descendenty z tohoto práva vyloučiti a nemůže také toto právo nějakým způsobem omeziti, vyjma vdovu ve prospěch descendentů neb opačně. Z toho se podává, že právo jejich se neodvozuje od práva zemřelého živnostníka, nýbrž jest povahy samostatné a stává se existentním pouhou skutečností, že zemřelý v době své smrti měl nějaké živn. oprávnění a zanechal vdovu nebo nezl. descendenty. V důsledku toho nemůže však také živnostník pouze aktem své vůle založiti právo ve smyslu § 56 odst. 4 živn. řádu osob, kterým by jinak takový nárok nepříslušel.
Z toho jde, že obrat »k dědictví povolaní descendentky znamená toliko, že jen oni descendenti nabývají živn. oprávnění normovaného v 4. odst. § 56 živn. řádu, kteří by byli jako zákonní dědicové povoláni, a nikoliv také oni, kteří pouze na základě testamentu se stali dědici.
Vzhledem k těmto vývodům bylo uznati námitku stížnosti, hájící opačné stanovisko, bezdůvodnou; že by pak nezletilí Pavel K. a Anita H. byli zákonnými dědici zemřelé Sáry G., stížnost netvrdí, a zůstává proto výrok žal, úřadu, že chybí zákonný požadavek pro další provozování živnosti podle § 56 odst. 4 živn. řádu na účet těchto osob, neotřesen.

Citace:

Č. 9448. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 214-216.