Plavba vnitrozemská.

I. Doprava je překonávání prostorových vzdáleností neboli místní převody osob, statků a zpráv. Vedle dopravy silniční, železniční, poštovní, telegrafní, telefonní a letecké jest jednou formou dopravy plavba jako doprava po vodě. Tato vykazuje několik druhů dle povahy plavební dráhy (plavba námořní a vnitrozemská), použitých plavidel (plavba polenní, voroplavba a plavba lodní), pohonné síly (lodi bez strojního pohonu a s ním), předmětu dopravy (osobní, nákladní). Plavba polenní jest plavením dříví, jež volně v nespoutaných kmenech pouhým spádem řeky se pohybujíc teprve na místě svého určení je zachycováno a shromaždováno, a upraveno jest zákony lesními (§§ 26 až 43 lesního zák. č. 250/1852 ř. z., čl. V, lit. n. uvoz. pat. k ž. ř., §§ 181 až 207 zák. čl. XXXI z r. 1879 [lesní zákon], § 251, lit. m, živn. zák.). O voroplavbě mluvíme, když ze spojených kmenů a klád utvořená primitivní plavidla, která jsou zároveň nákladem, po řece vedle spádu i silou lidskou (vesly, háky), větrem nebo parníkem jsou vlečena a z plavidla samého lidmi na něm jsoucími řízena. Při plavbě lodní užíváme k dopravě lodí, dutých to plavidel k trvalé plavbě po vodě způsobilých.
Plavba (lodní doprava) technicky se nám jeví jako pohyb člověkem řízené lodi z jednoho místa na řece na druhé. Veřejné právo zmocňuje se plavby stanovíc podmínky, za kterých je její provozování dovoleno.
II. V zemích českých kdo chce provozovati plavbu, musí po právu disponovati lodí a jejím příslušenstvím, hnací silou, pomocnými silami lidskými (vůdcem lodi, posádkou), jakož i vodou, po níž se loď pohybuje. Pokud se týče disposice vodou jakožto plavební drahou lodi jest právní základ plavby podstatně rozdílný podle toho, jde-li o vodu soukromou nebo veřejnou. Pokud jde o vody soukromé, platí v zemích českých zásada z obsahu vlastnického práva vyvozená, a ve vodním právu uznaná, že vlastník soukromé vody může jí mocí svého práva podle libostí plavbou užívati a každého jiného z užívání toho vyloučiti. S výjimkou, kterou má na mysli druhá věta § 17 českého vodního zákona, není k výkonu plavby na vodách soukromých potřebí žádného úředního povolení a není také tato plavba podrobena žádným obmezením z důvodů plavební policie, nebot obmezení tato se dle § 7 vztahují jen na vody veřejné. Pokud jde o vody veřejné, jest podle zákonů v zemích českých používání veřejných vod k plavbě loďmi a vory ponecháno zvláštním úpravám právním, takže předpisy vodních zákonů přicházejí tu k platnosti jen výminečně na př. při převozech. Říšský vodní zák. č. 93/1869 ř. z. a v souhlasu s ním zemské vodní zákony ustanovují v § 7, že používání veřejných vod k plavbě loďmi a vory jest upraveno v plavebních aktách, smlouvách, dále ve zvláštních řádech o plavbě na vorech, lodích, tocích a průplavech jakož i ve zvláštních v tom směru vydaných zvláštních zákonech a nařízeních. Tato nedokonalá a roztříštěná úprava práva plavby souvisí s vývojem zákonodárství vodního, jež je vlastně produktem druhé poloviny XIX. stol., s účinkem mezinárodních smluv na plavební práva různých řek (Labe, Dunaj), a s technickými a obchodními rozdíly plavby na jednotlivých řekách a tratích. V každém případě nutno uznati, že ani znění § 290 obč. zák. a § 7 z. v., ani skutečnost formální kodifikace práva o užívání vod vodním zákonem neodůvodňuje mínění, že obecné právo plavby na veřejných vodách existuje jen v míře, pokud nějakou normou psaného práva bylo výslovně založeno. Obecné právo plavby existovalo a bylo uznáváno již za režimu panovníkova regálu tvoříc součást lidské svobody a uvedené normy je ani nezaložily, ani nezrušily. Ustanovení § 290 obč. zák. lze vůbec chápati jen jako ustanovení o výjimce ze všeobecné zásady o svobodě plavby, vyplývající z § 287 obč. zák. Stejně ustanovení § 7 v. z. vplovuje zásadu, že obecné právo plavby jest obmezeno jedině zákonem neb normami policejními. Také výjimečný ráz ustanovení druhého odstavce § 7 v. z., jež právo přívozů (t. j. lodní dopravy mezi dvěma protilehlými místy vodní cesty) formuje jako subjektivní právo plavební, svědčí tomu, že předmětem úpravy (Regelung) dle prvého odstavce téhož paragrafu jest právo obecné.
Plavební drahou lodí a vorů je veřejná voda. Jak vyplývá z § 2 v. z., tvořilo rozhodující znak pro stanovení pojmu veřejné vody její skutečné užívání k plavbě nebo voroplavbě r. 1869, nikoli její splavnost (t. j. fysická schopnost nésti lodi neb vory) nebo okolnost, bylo-li vody používáno jen k plavbě čluny neb dokonce jen k plavení dříví. Tekoucí vody soukromé, po kterých se může jezditi loďmi nebo vory, může vláda podle § 365 obč. zák. k účelům plavby vyvlastniti. Z tohoto ustanovení vychází, že zákonodárce chtěl vzájemný poměr rozličných užitků vodních tak upraviti, že plavba před všemi jinými užitky měla přednost (Peyrer, str. 162). Za účelem provozování umělých průplavů lze vyvlastniti též potřebný k tomu majetek soukromý (dekret dvor. kanceláře z 23. X. 1834, č. 25705, prov. sb. zák. sv. 16, str. 663). Vodní zákon v § 49 přiznává vyvlastňovací právo pro stavby k ochraně, k upravování břehů, vysušování půdy a pro jiné stavby vodní k veřejnému dobrému. Vodní stavby, jichž účel směřuje výhradně k splavnění řek, prohlásil normál pro vodní stavy z 10. XI. 1830 za vodní stavby pro čisté účele státní a prováděny jsou výhradně na náklad státní. Ochrana břehů jest podle § 45 v. z. záležitostí těch, kterým ohrožené nemovitosti nebo díla patří. Jsou-li stavby takové bud pro užitky, jež přinášejí plavbě neb voroplavbě nebo pro nákladnost, finanční síly jednotlivého zájemce přesahující neb z jiného důvodu prováděny státem nebo zemí, mohou soukromní zájemníci za podmínek § 51 z. v. býti přidrženi k tomu, aby na stavbu přispěli. Ani z normálu, ani z ustanovení vodního zákona nelze vyvozovati povinnost státu k provádění vodních staveb, ať ku prospěchu plavby nebo z jiných veřejných ohledů, nebo povinnost státu k úpravě plavební dráhy. Otázka, zda stavby takové se mají prováděti, jest ponechána volnému uvážení úřadů, spravujících navigační fond. V Čechách od r. 1869 vorosplavné řeky spravuje země, splavné pak stát svou službou stavební, jež organisována min. nař. č. 268/1860 ř. z. pod vrchním řízením ministerstva veřejných prací.
Potřeby plavby neobmezují se jen na užívání vody, nýbrž i na její dno (při vrhu kotvy) a břehy (uvazování se, vystupování na břeh, nakládání a vykládání). Břeh jako takový je sice pozemkem soukromým, výkon soukromých práv na něm je však podroben oněm obmezením, jichž vyžaduje nezbytně obecné užívání vody plavbou. Podle § 8 v. z. držitelé břehů jsou povinni snášeti, aby lodi a vory na místech od úřadu k tomu ustanovených přistávaly a byly uvazovány. Toto užívání svých pozemků jsou povinni snášeti bez náhrady tam, kde se to dálo zdarma až do r. 1869. Byla-li za toto užívání pobřežních pozemků před tím placena úplata nebo žádalo-li by se k uvazování se lodí a vorů pozemků, jichž se k tomu nepoužívalo, mohou za to žádati náhradu. Držitelé břehů jsou mimo to povinni zdarma dopustiti, aby osoby k policejnímu dohlížení vodnímu (čímž sluší rozuměti též dozor plavební policie) zřízené po břehu chodily a trpěti stezky k tahání lodí před r. 1869 zřízené a mohou žádati náhradu jen tehdy, když toto požadování se zakládá na zvláštním důvodu právním nebo když udržování stezky takové již zřízené žádá se na nějaké části pozemku, které k tomu posud nebylo užíváno. Náhradu platí ten, komu přísluší péče o zachování splavnosti řeky, tedy zpravidla stavební erár. V případech nouze dovoleno jest přistáti ke každému místu k tomu příhodnému, a vyložiti na břeh náklad z vorů a lodí, ba vysaditi na něj dle potřeby i vory a lodi samy, až budou moci dále odjeti; toliko má držitel břehu právo, stala-li se mu škoda nějaká, žádati na majetníku voru nebo lodi přiměřené náhrady bez újmy práva toho majetníka, pohledávati té náhrady na někom jiném nazpět (§ 9 z. z. v.). Ve všech těchto případech jde o obmezení soukromého vlastnictví k pobřežním pozemkům ex lege (zákonná služebnost), práva tomuto závazku odpovídající požívají policejní ochrany dle zákona vodního.
Vyhláškou čes. místodržitelství č. 77/1896 z. z. zřízena byla komise k provádění kanalisace Vltavy a Labe v Čechách v trati od Prahy po Ústí n. L.
Zák. ze dne 11. VI. 1901, č. 66 ř. z. (t. zv. vodocestným), bylo stanoveno, že se má provésti a) lodní průplav z Dunaje do Odry, b) průplav z Dunaje do Vltavy poblíže Budějovic a splavnění Vltavy od Budějovic do Prahy, c) průplav z kanálu Dunajsko-Oderského ku střednímu Labi a splavnění Labe v části od Mělníka až k Jaroměři, d) splavné spojení z průplavu Dunajsko-Oderského k říční oblasti Visly až ke splavné části Dněstru za podmínky, že zúčastněné země se zaváží k placení roční částky, jež stačí na zúročení a umoření jedné osminy dluhopisů, k zaplacení zařizovacích nákladů vydaných. Současně uloženo vládě, aby zahájila ihned jednání se zeměmi o zajištění regulace oněch řek v Čechách, na Moravě, ve Slezsku atd., které s uvedenými vodními cestami, jakož i řekami, o jejichž splavnění se pracuje, tvoří jednotnou vodní sít a bud za účelem přivádění vody, bud vzhledem k posunování valounů pro příslušné vodní dráhy mají zvláštní důležitost. K řízení staveb zřízeno min. nař. č. 163/1901 ř. z. ředitelství pro stavbu vodních cest a nař. č. 90/1903 ř. z. stanoveny zásady pro stanovení trati a technické úpravy vodních drah. Zemský zákon český č. 31/1903 z. z. určil ony vody, na něž úpravné práce dle § 5 vodocestného zákona mají se vztahovati a zřídil pro jich provádění komisi regulační. Obdobné zákony byly vydány též na Moravě č. 27/1903 z. z. a ve Slezsku č. 18/1907 z. z. Zák. ze dne 27. III. 1931, č. 50 Sb., zřízen byl pří ministerstvu veřejných prací státní fond pro splavnění řek, vybudování přístavů, výstavbu údolních přehrad a využitkování vodních sil, z jehož prostředků a na jehož účet bude zmíněné ministerstvo prováděti též splavnění a úpravy určitých říčních tratí (Labe, Vltavy, Odry, Dunaje, Moravy, Váhu, Tisy), vybudování přístavů a vybudování údolních přehrad a jiných vodních staveb bud výhradně neb z části pro účely vodocestné, úpravy místních štěrkonosných toků a bystřin, které vtékají do Vltavy a jejichž úprava a udržování těsně souvisejí s udržováním splavnosti vodních cest a příslušných zařízení, náhradní zařízení vodohospodářsko-meliorační, jejichž provedení stalo se nutným následkem splavňovacích prací v přilehlém území a jest ve veřejném zájmu a přípravné práce pro umělé vodní cesty. Fond jest právnickou osobou. Všecky dosavadní vodohospodářské fondy, které jsou právnickými osobami, byly zrušeny.
Veřejná voda neslouží jen potřebám plavby, a jsou proto vzájemné bránice obecných i zvláštních užívacích práv k veřejné vodě zvláštními předpisy přesně určeny. Z předpisů sem patřících sluší uvésti především § 413 obec. zák. obč., dle něhož každý držitel pozemku je oprávněn upevniti svůj břeh, aby ho řeka neprotrhla, nikdo však nesmí za tím účelem zřizovati taková díla nebo porosty, které by řádný tok řeky měnily, nebo které by mohly býti na újmu plavbě, mlýnům, rybářství nebo jiným cizím právům. Něco podobného může se „zřizovati jen s povolením politického úřadu. Vodní zákon v § 15 stanoví určité meze pro výkon obecného práva užívacího k řece, v §§ 17 a dalších pak zvláštnímu jejímu užívání a zřizování vodních děl. Díla taková nemají se vůbec povoliti, když ze žádosti vychází způsobem nepochybným, že podnik nelze dovoliti z příčin veřejných (§ 79 z. v.), k nimž sluší zajisté v prvé řadě počítati nerušený výkon plavby (Peyrer, str. 275). Mimo tento případ patrné nepřípustnosti sluší zkoumati, může-li se vody, kolik se jí žádá, užívati bez nebezpečenství obecného dobrého, pod jehož pojem sluší také zahrnouti zájem plavby. Vodoprávní úřad může podnik povoliti případně s výminkami, jež obecné užívání vody plavbou pojišťují (§§ 19, 86 z. v., Peyrer, str. 284).
Vltavský řád plavební policie č. 6/1854 z. z. č. republikoval v § 18 některá starší ustanovení, zejména navigačního patentu z 31. V. 1777, guberniálního nař. ze 28. III. 1835, č. 13102, a nař. z 9. V. 1829, č. 17415, konečně pak výnos dvor. kanceláře z 4. I. 1782, týkající se povinnosti držitelů strojů vodních k plavbě lodí a vorů. Podle nich mají mlynáři a držitelé strojů chová ti je na svůj vlastní náklad v dobrém, plavbě lodí a vorů nepřekážejícím stavu, a to tím spíše, protože se jezy a splavy ku prospěchu soukromému dovolují jen potud, pokud nejsou plavbě na překážku. Dle § 8 téhož řádu ve znění vyhlášky č. 68/1893 z. z. č. má býti plavba vorů na hořejší Vltavě mezi Vyšším Brodem a Budějovicemi, na Nežárce a Lužnici, potom na Blanici provozována jen za určitých vodních stavů. Opadla-li voda tak, že hřbet jezu leží nejvýše 3 cm nad vodou, má se splav za den otevříti toliko jednou, kdežto za zcela nízkého stavu vody má se plavba lodí a vorů provozovati týdně pouze dvakrát, pro což jest určitý rozvrh hodin ustanoven. V ustanovený čas mají splavy otvírati sami voraři a plavci, kdežto zavírání splavů mají obstarávati majitelé mlýnů bezplatně.
Zvláštní význam pro plavbu na kanalisováných řekách mají plavidlové komory zdymadel. Zřídil-li by komoru soukromý podnikatel jako součást vodního díla ku splnění podmínky mu podle § 20 v. z. uložené a k pojištění obecného práva plavby směřující, byl by jeho závazek k udržování jejímu i její obsluze (napouštění, vypouštění, otvírání a zavírání vrat) závazkem dle zákona vodního. Komory státních zdymadel (pokud nejsou spojeny s díly na užívání vody, ku př. elektrárnou) jsou považovány za stavby regulační, a jejich služby sluší posuzovati nikoli jako závazek podle zákona vodního, nýbrž za veřejnou, každému přístupnou službu, což se projevuje v tom, že podmínky této služby stanoveny jsou úřady plavebními.
Ustanovením čl. 331 mírové smlouvy Versaillské (čl. 217/1921 Sb.) byly Labe od Mělníka a Vltava od Prahy zmezinárodněny. K obsahu závazků, jež byly tím pobřežním státům těchto řek uloženy, náleží podle Labské plavební akty (č. 222/1923 Sb.) též závazek čl. 39, že každý pobřežní stát je povinen prováděti na své útraty práce, jichž vyžaduje udržování plavební dráhy, potahových cest, kterých se posud užívá a staveb, zajistiti používání těchto staveb, jakož i osvětlení a označení plavební dráhy, činiti potřebná opatření k odstranění všech překážek nebo nebezpečí pro plavbu a vůbec udržovati tuto plavbu v dobrém stavu. Poněvadž subjektem práv a závazků z mezinárodních smluv vzcházejících jsou státy smlouvu uzavřevší, nemůže nikdo z důvodu tohoto závazku naproti státu uplatňovati ani nárok na udržování splavnosti mezinárodních řek, kromě mezinárodní komise Labské, ani nárok na náhradu škody, jež někomu zanedbáním tohoto závazku vznikla. Dle čl. 41 téže akty dodají pobřežní státy komisi povšechný popis všech prací, jež zamýšlejí provésti neb povoliti na Labi. Toto ustanovení platí jak pro zlepšovací práce, prováděné v zájmu plavby, tak i pro všechny ostatní práce, jako jmenovitě práce na ochranu proti povodním, jakož i za účelem zavodňování a využití vodních sil. Komise nemůže zapověděti provádění takových prací, leč že by měly škodlivé následky pro plavbu. Ve svých rozhodnutích musí komise přihlížeti ke všem zájmům pobřežního státu, který hodlá prováděti nebo povoliti tyto práce. Závazek tento váže Československo a vodoprávní úřady musí tudíž při provádění vodního zákona, zejména při stanovení pojmů „veřejného zájmu“, ,,veřejných příčin“ a „obecného dobra“, k němu přihlížeti z úřední povinnosti.
Rozsah obecného práva plavby v žádné normě není určen, a třeba ho tedy určití jednak z technické povahy plavby, jednak z účinků obmezení, jež pro její výkon jsou stanoveny předpisy plavební policie. Technicky je plavba jednak užíváním vody, v níž plavidlo se vznáší neb pohybuje, jednak užíváním dna řeky (při kotvení, nasednutí, odpichování, vlečení řetězu či sakování, šrekování, t. j. zarážení klínů do říčního dna). Z předpisů policejních se podává, že rozsah obecného práva plavby tvoří: a) záměrný pohyb plavidla z jednoho místa veřejné vody na druhé, b) přistávání lodí a vorů na přístavištích a náplavkách úředními vyhláškami k tomu ustanovených nebo tam, kde kromě toho jest to obyčejně dovoleno (§ 24 Labe, §§ 6 a 7 Vltava), c) kotvení, nakládání a vykládání na těchto místech, vázání vorů, d) přistávání u břehů a upevňování se u nich v nouzi (§ 24 Labe), e) kotvení v plavební dráze v nouzi (§24 Labe), f) překládání nákladu ve splavné vodě, odlehčování lodí (§ 27 Labe), g) otvírání splavů pro plavbu vorů na hořejší Vltavě (§ 8 Vltava ve znění vyhlášky č. 68/1893 z. z. č.).
Užívání břehů k uvazování a tahu lodí (§ 8 v. z.), k přistání u břehu v případě nouze a podle potřeby i vyložení nákladu i samých lodí, a vorů na břeh (§ 9 v. z.) jest reflexním účinkem zákona vodního a jako takový jím chráněno. Jak již bylo vyloženo, uznal vodní zákon do r. 1869 dochovaný stav svobody plavby a stanovil v § 7, že plavební akty a smlouvy mezinárodní, řády plavení na lodích a vorech a jiné zvláštní zákony a nařízení upravují míru a způsob (,,pokud a jak“) užívání veřejných vod kp plavbě a voroplavbě. Trvá tedy obecné právo plavby ve věcném a místním rozsahu, který některou z uvedených norem není obmezen, neobmezeně a může býti obmezeno jen uvedenými normami.
Tyto policejní normy bývají vydávány pod jménem řádů plavební policie pro jednotlivé řeky a jejich sítě a upravují zpravidla plavbu, voroplavbu i paroplavbu. Vedle těchto všeobecných řádů vyskytují se řády zvláštní, jež se obmezují jen na úpravu podmínek způsobilosti lodi k plavbě a průkazu o tom, nebo způsobilosti plavců k řízení lodi a vorů a průkazů o tom, na úpravu samotné paroplavby, plavby malými osobními plavidly, vlečení vorů v kanalisované trati, plavby v jednotlivých místních tratích a proplouvání komorami zdymadel, k dopravě látek zápalných, žíravin, dopravy hořlavých tekutin nádržovými loďmi, jakož i na úpravu plavby v přístavech a na překladištích.
Oskar Teubert (Die Binnenschiffahrt, Lipsko, 1918, II. sv., str. 250) obsah řádů plavební policie roztřiďuje všeobecně na předpisy 1. o připuštění ke plavbě, 2. chování se během plavby, 3. chování se při přerušení a skončení plavby, dodatečné předpisy pro voroplavbu, plavbu řetězovou, osobní, provoz přívozů a ruch přístavní a předpisy všeobecné a trestní. Ad 1. K předpisům o připuštění ku plavbě náležejí předpisy o lodích, posádce a nákladu. Podle řádu, stanovícího bezpečnostní podmínky, jimž musí vyhovovati lodi a čluny plující po mezinárodní síti labské (vyhl. ministra veřejných prací ze dne 17.1. 1928, č. 58854 z r. 1927, a z 22. I. 1930, č. 51985 z r. 1929), každá loď plující po Labi musí býti opatřena lodním patentem, t. j. průkazem o způsobilosti ku plavbě, potvrzujícím, že loď vyhovuje v každém směru bezpečnostním podmínkám, jichž vyžaduje plavba na používané části řeky. Průkaz jest vydáván po prohlídce plavidla, která se koná před jeho první cestou. Trup plavidla musí býti dostatečně pevný a při tom tak sestrojen, aby vylučoval možnost překocení neb utonutí následkem nějaké stavební závady. Konstrukce strojů lodí se strojním pohonem musí zaručovati jejich spolehlivý a nepřetržitý chod a trup plavidla musí býti dosti pevný, aby snesl váhu a pohyb strojů. Způsobilost těchto lodí jest prokázati též zkušební jízdou. Prohlídka plavidel, určených k dopravě cestujících, opětuje se každý rok, prohlídka nádržových lodí každý druhý rok, prohlídka lodí se strojním pohonem, jež jsou určeny k dopravě zboží, každý třetí rok, vlečných lodí a nákladních člunů každý pátý rok. Kromě toho musí býti prohlídka plavidla opětována po každé důležité opravě jeho trupu nebo strojů. Lodního patentu nepotřebují státní plavidla, přívozy, plavidla bez strojního pohonu, jejichž nosnost nebo vztlak jest menší než 25 q, plavidla se strojním pohonem, jehož výkonnost jest menší než 15 užitečných HP. Dle všeobecných předpisů plavební policie (jichž neuvádíme, poněvadž se liší v jednotlivých tratích a budou na Labi i Vltavě brzy nahraženy novými předpisy) má býti každá patentovaná loď opatřena označením místa vydání a čísla lodního patentu, jména, cejchovním znamením, čarou nákladovou, označující neponořenou výšku boku při nejhlubším ponoru (u větších lodí 25 cm, u menších 15 cm), a metrickým ukazovatelem-ponoru. Policejní předpisy obsahují dále pravidla o nejvýše přípustných rozměrech lodi (šířce, délce, výšce) se zřetelem na šířku a hloubku plavební dráhy, šířku jezových propustí a plavebních komor, podjezdnou výšku mostů ,a jiné. Žádná loď nesmí býti zatížena silněji, než to připouští známá povaha plavební dráhy a příslušná její výška.
Podle řádu stanovícího podmínky a rozsah zkoušky předepsané pro udělení průkazu o plavecké způsobilosti na mezinárodní síti labské (vyhl. ministerstva veřejných prací z 31. III. 1926, č. 31223) nesmí po Labi plouti loď ani vor, není-li na plavidle osoba zodpovědná za jejich řízení, která má průkaz (patent) o plavecké způsobilosti. Patent může získati, kdo prokázal určité všeobecné náležitosti (zachovalost, lékařem osvědčená schopnost rozeznávati barvy a bystrost zraku a sluchu) a hodnověrně doložil, jde-li o řízení lodi bez strojního pohonu, že jest 21 let stár a že vykonával na Labi palubní službu jako lodník na lodích větších 150 metr. tun, a to po tři roky, z nichž nejméně jeden rok na lodi bez strojního pohonu, jde-li o loď se strojním pohonem, že kromě toho 4. rok služby konal na lodích se strojním pohonem službu kormídelní, jde-li o řízení vorů, že po tři léta vykonával vorařskou službu. Krom toho musí žadatel s úspěchem složití zkoušku. Úřad, který průkaz vydal, musí jej odňati tomu, kdo projevil neschopnost ohrožující bezpečnost plavby a byl odsouzen bud pro hrubé a opětovné přestupky řádů o bezpečnosti a plavební policii, nebo pro opětovné celní podvody, nebo pro zločiny proti majetku. Povinnost plaveckého patentu nevztahuje se na přívozy, ani na lodi bez vlastního pohonu, jejichž hrubá nosnost je menší 15 metr. tun.
Počet posádky řídí se dle velikosti lodi, způsobu pohonu, případně účele dopravy (osobní parníky). Náklad na lodi musí býti tak opřen, aby z něho nic nemohlo přes palubu spadnouti nebo vyčníváním přes ni jiná plavidla při setkání s nimi porouchati. Vyhláškou ministra veřejných prací ze dne 22. I. 1930, č. 60176/1929, vydán policejní řád o dopravě zápalných látek, nepatřících mezi trhaviny, a o dopravě žírá vin na mezinárodní síti labské, vyhláškou téhož ministra z 22. I. 1930, č. 53923/1929, policejní řád o dopravě hořlavých tekutin nádržovými loďmi na téže trati.
Říditi plavidlo jest volno zpravidla každému, kdo může k tomu prokázati způsobilost plaveckým patentem. Výjimkou z toho připustil protokol V. revisní komise labské z r. 1863 (č. 46/1863 ř. z.) výhradu patentování lodivodů v oněch státech, kde jest toho potřebí. Ku provedení tohoto ustanovení byla v Čechách vydána vyhláška místodržitelství č. 61/1897 z. z. o lodivodském řádu. Dle něho mohou býti na labské trati mezi Mělníkem a hranicí k výkonu služby lodivodské připuštěny jen ty osoby, které mají plavecký patent, po jeho nabytí nejméně 5 let lodi na Labi samostatně řídily a zmíněnou trať dokonale znají. Kromě průkazu těchto náležitostí jest vydání lodivodské legitimace vázáno na složení zvláštní zkoušky. Lodivod má povinnost převzíti řízení plavidla, jakmile vůdce příslušné lodi ho za to požádá a jest ochoten zapraviti příslušný poplatek. Od okamžiku převzetí řízení lodi jest lodivod za ně zodpověděn. Sazba lodivodských poplatků podléhá schválení plavební správy a žádný lodivod nesmí více požadovati, než co stanoví schválený sazebník. Dnes považuje se lodivodská služba za veřejnou službu, zřízenou v zájmu plavby na Labi podle čl. 27 Labské akty. Otázka, zda smlouvu lodivodskou sluší považovati za smlouvu služební či smlouvu o dílo, jest důležitá pro rozhodnutí o povinnosti lodivodů k sociálnímu pojištění.
Ad 2. Mezi předpisy o chování se během plavby náležejí předpisy o sestavování vleků (šířka při vleku „pod křídlem“, délka při závěsu), vzdálenosti mezi vlečným parníkem a jednotlivými vlečnými loďmi, tahu lodí s břehu, nejmenší a největší rychlostí plavby lodí a vorů, o signálech vlajkových, zvukových a světelných, o plavbě lodí neb vorů vedle sebe (zásadně zakázáno), předjíždění, setkávání a vyhýbání se plavidel, plavbě pod mosty, okolo přívozů, přes vedení kabelová, při nejistém počasí (hustá mlha, silná sněhová vánice, bouře) a v noci.
Ad 3. Z předpisů o chování se při přerušení a skončení plavby jsou důležité předpisy o přistávání a kotvení. Různé příčiny technické i hospodářské povahy (ku příkladu čas noční, nepohoda, čekání před plavebními komorami, zavěšování a odvěšování vleků, odlehčování, čekání na trakci s břehů, uzavření plavby úřadem, nehoda) způsobují, že plavidlo musí v určitých místech neb v určitou dobu plavbu na kratší neb delší čas přerušiti. Podle povahy příčiny zakotví loď bud v plavební dráze neb u břehu, k němuž se dostane obratem zvaným přistání. Poněvadž vodní doprava jest prakticky kombinována s dopravou pozemní, přistupuje k uvedeným příčinám přistávání též potřeba přistání za účelem nakládání a vykládání zboží, nastupování a v vstupování cestujících. O přistávání platí opět podrobná ustanovení § 6 řádu plavební policie na Vltavě, doplněného vyhl. č. 6/1868 z. z. č., pro Labe § 24 plav. řádu.
Smysl těchto (pokud neběží jen o případy nouzového přistání lodí a vorů) dosti nejasných ustanovení jest asi ten, že lodi a vory mohou na Vltavě přistáti na místech policejním řádem a vy hláškou č. 6/1868 z. z. č. taxative určených, na Labi na místech, jež bud byla k tomu úřední vyhláškou ustanovena (sem spadají všechny řády přístavní a pobřežní, dále vyhláška č. 83/1880 z. z. č.), nebo tam, „kde kromě toho jest to obyčejně dovoleno”, to je plavební správou trpěno. Kromě toho mohou lodi a vory přistáti na kterémkoliv místu řeky, dovolil-li tam vlastník břehu nakládati nebo skládati zboží, vyloďovati neb naloďovati cestující, ovšem pokud to nepřekáží plavbě jiných plavidel neb tahu lodí a s tou výjimkou, že místo takové po složení neb naložení nákladů, pokud se týče nastoupení neb vystoupení cestujících musí býti ihned opuštěno. Obecná povaha přistávacího práva u míst, úředními vyhláškami určených, není sporná. Také právo lodí (nikoli vlastníků pobřežních pozemků, adjacentů řeky) přistávati na jiných místech řeky za účelem nakládání neb vykládání nelze vykonávati jinak než jako právo obecné a obmezení přístupu k němu na ty lodi, jimž bylo na tom místě vlastníkem pobřežního pozemku nakládání neb vykládání dovoleno, jest pouhým reflexním účinkem ustanovení řádu plavební policie. Nelze tudíž tohoto práva nabýti jako práva subjektivního a nelze zejména za nabývací titul považovati ani vodoprávní povolení podle § 17 čes. v. z. (poněvadž předmětem tohoto povolení jest zpravidla užívání vody stavbou, nikoliv plavbou), ba ani příkaz plavební správy,, vztahující se podle § 3b vyhlášky č. 24/1887 z. z. č. na úpravu přístavišť parníků (jelikož, i zde je právo přistávati jen reflexem ustanovení řádů plavební policie a zmíněný příkaz upravuje jen způsob přistavovacího zařízení). Vzhledem k tomu, že policejní řády neurčují pojem soukromého přístavu, prakse může předpisu čl. 24 labské akty (podle něhož pobřežní stát má mezinárodní komisi pro rozsah svého území oznámiti všechny soukromé přístavy a výkladiště, kde lodi mohou složití neb vyložiti náklad) vyhověti jen tak, že komisi sdělí místa, která účeli řečenému fakticky trvale slouží, neb úřední vyhláškou (ku příkladu citovaným přístavním řádem pro vory na trati od Mělníka k Hřensku v bodu 30 tém) za soukromá výkladiště byla určena nebo jako překladiště vodoprávně povolena.
Úřady plavební policie mohou netoliko místa přistávací určití, nýbrž též podmínky přistávání zvláštními řády určití. K těmto řádům náležejí řády přístavní a pobřežní (překladištní). Přístavy jsou (zpravidla uměle zřízené) zátoky, jež slouží plavidlům za ochranu při velkých vodách, za útočiště pro jejich přezimování a za místo ku překladu zboží mezi lodí a břehem (místo to je zpravidla spojeno se železnicí a vystrojeno překládacími zařízeními jako jeřáby, elevátory, vysavači, čerpadly a lodními skluzy). Překladišti rozumíme technicky způsobilá místa k přistávání lodí a překladu zboží na břehu volné řeky. Jak veřejné přístavy, tak překladiště třeba pokládati s hlediska plavební policie za místa, kde úřední vyhláškou jest dovoleno za podmínek jí stanovených přistávati, kotviti, se uvazovati a zboží nakládati a vykládati. Přístavu i překladiště může používati zpravidla každá loď neb vor, pokud se to snáší s jeho účelem a pokud v něm jest místo. Pobyt lodi jest vázán na předchozí přihlášku, jejímž podáním se zpravidla řídí též pořadí přistávání i překládání. Řády přístavní a pobřežní obsahují dále předpisy pro případ požáru, zamrznutí přístavu a j.
Břeh řeky není předmětem obecného práva plavby a užívání jeho a zařízení na něm se nalézajících (volných skládek, skladišť, váh atd.) není předmětem plavební policie, nýbrž upraveno jest právními předpisy různými podle toho, v čím vlastnictví pobřežní pozemek jest (veřejný statek, soukromý pozemek, železniční pozemek). Užívání pobřežních pozemků veřejných překladišť ve správě státní mimo rozsah, určený ustanovením § 8 v. z., určeno jest věnovacím aktem státním a příslušnými řády provozními (ku příkladu řády o správě a užívání skladišť, jeřábů atd.).
Podle zák. č. 13/1929 Sb. musí míti každá vnitrozemská loď o nosnosti větší než 25 tun, náležející čsl. státnímu příslušníku a plující přes hranice republiky anebo provozující plavbu mimo její území, cejchovní průkaz. Povinnost opatřiti tento průkaz přísluší vlastníku lodi nebo osobě provozující s ní plavbu. Udržovati cejchovní značky v řádném stavu jest povinností vůdce lodi. Cejchování lodí bude prováděno podle ustanovení Pařížské mezinárodní úmluvy (č. 14/1929 Sb.), jejíž ustanovení, pokud upravují věci zákonodárství vyhrazené, mají u nás moc zákona. Bližší předpisy byly vydány vlád. nař. z 15. IV. 1932, č. 51 Sb. O cejchování vydává se cejchovní průkaz.
Provozovati plavbu jako výdělečnou činnost lze jen v mezích všeobecných právních ustanovení (§ 108 úst. list.), zejména živnostenských. Vývoj práva živnosti plavecké je spjat s vývojem práva živnostenského, v starší době s vývojem cechů. Takové plavecké cechy připomínají se v Praze, v Týně n. Vlt. (kde byl založen k podnětu zemského bankálního úřadu r. 1795 a soustřeďoval kormidelníky z krajů budějovického, táborského a prácheňské- ho, zkoušené a do přísahy vzaté pro dopravu soli), dále v Litoměřicích (kde byl cechovní řád potvrzen dvoř. dekretem z 23. II. 1805). Na další vývoj práva živnosti plavců (Schiffmeister) měly vliv labské akty, totiž drážďanská akta z 23. VI. 1821, čl. II a IV a prov. nař. z 1. V. 1822, dále adicionální akta z 13. IV. 1844, § 7 a norma prováděcí (dekret dvor. kanceláře z 5. IV. 1846 sbírka prov. zák. sv. 28, č. 149). Živn. řád č. 227/1859 ř. z. prohlásil v § 16, odst. 5., živnost plaveckou (Schiffergewerbe) za koncesovanou a ustanovil v § 22, že plavci, kteří provozují po živnostensku řízení plachetních nebo veslových lodí na vodách vnitrozemských, musejí se před úřady vykázati potřebnými praktickými znalostmi. Uvedená definice pojmu plavecké živnosti byla však v novele č. 39/1883 ř. z. vynechána. Přejalo ji sice prov. nař. č. 151/1883 ř. z., ale v prov. nař. č. 196/1907 ř. z. se již nevyskytuje. Jak znění živnostenského řádu (výraz ,,Schiffer“ znamená vůdce lodí nebo voru, kdežto pro pojem podnikatele užívá se v němčině slova „Reeder“), tak také vylíčený vývoj jeho ustanovení o pojmu živnosti plavecké vzbuzuje nejistotu jak o pojmu samém, tak o rozsahu oprávněni plavecké živnosti (srov. článek „Pluh- und Binnenschiffahrt“ v ,,Öst. Staatswörterbuch“, vydání I. a contr. vydání II.). Dnešní prakse pod pojem plavecké živnosti zahrnuje provozování plavby a voroplavby po živnostensku.
Podle ustanovení čl. V, lit. 1, uvoz. patentu k živn. řádu č. 227/1859 ř. z. nevztahují se ustanovení živn. řádu na podniky paroplavební. Podniky tyto jsou podrobeny nařízení ministerstva obchodu č. 9/1855 ř. z., jehož ustanovení podle instrukce ministerstva obchodu z 22. VIII. 1894, č. 37686 ex 1893, užívá se analogicky též na povolování plavebních podniků čluny motorovými. Podle uvedeného nařízení potřebuje každý paroplavební podnik k dopravě osob nebo zboží na jezerech, tocích a řekách úředního povolení, jež může býti uděleno jen zcela důvěryhodným osobám, které věrohodně prokáží, že mají potřebné prostředky k řádnému provozu podniku. Nařízení obsahuje dále předpisy o patentech lodním a plaveckém.
Vlád. nař. č. 491/1920 Sb. bylo zakázáno prodávati do ciziny bez povolení ministerstva veřejných prací říční lodi, jichž majitelé obdrželi lodní patent od úřadu na československém území.
Zák. č. 188/1922 Sb. upraven byl poměr československé státní správy ku československým plavebním společnostem Labské a Dunajské, zák. č. 64/1924 Sb. poměr ke společnosti Oderské, k téže materii vztahují se zák. č. 232/1924 Sb., č. 136/1928 Sb. a č. 53/1929 Sb.
K obstarávání věcí týkajících se p-y v-é zřízen byl zák. z 15. IV. 1920, č. 315 Sb., čsl. plavební úřad v Praze, s činností správní a rozhodovací, kterou zákon dělí jednak na činnost ve věcech technických a technicko-administrativních, jednak na činnost ve věcech obchodních a jich se týkajících právně-administrativních. Všeobecných pojmových znaků těchto agend, jichž rozdělení určuje také hranice příslušnosti ministerstev veřejných prací a obchodu jakožto nejvyšších úřadů řídících a rozhodovacích, zákon neuvádí i dlužno souditi, že k technickým záležitostem náležejí ony vztahy plavební činnosti, jež se uskutečňují podle přirozených zákonů fysických a biologických, k obchodním pak ty, jež se uskutečňují na podkladě výměny statků a služeb (jinak Boh. adm. 8870/1930). To jest patrno i z demonstrativního výpočtu jednotlivých agend té neb oné skupiny v § 2 nař. č. 416/1920 Sb. o vymezení působností čsl. plavebního úřadu. Nař. č. 377/1921 Sb. byly organisovány poříční plavební úřady pro oblast Labe v Praze a pro oblast Dunaje v Bratislavě. Úřady ty jsou výkonnými orgány čsl. plavebního úřadu a působí zároveň jako plavební úřady I. stolice, pokud čsl. plavební úřad nerozhoduje podle zvláštních zákonů v I. stolici sám. Nař. č. 42/1926 Sb. byly organisovány expositury poříčních plavebních úřadů v Ústí n. Labem a Komárně pro plavební věci v říčních tratích jim určených. Obě expositury mají rozhodovací pravomoc téhož rozsahu, jako poříční úřady plavební; jako úřadům výkonným přísluší jím vykonávati rozkazy, které jim čsl. plavební úřad udělí po návrhu příslušného poříčního plavebního úřadu.
Kromě činnosti normativní a jurisdikční přísluší plavební správě též positivní péče o plavbu po stránce technické i obchodně-politické, zejména též úkol zjišťovati občas stav splavnosti vodních cest vnitrozemských a stav všech umělých zařízení na cestách vodních, organisovati včasné hlášení stavů vodních, též služby varovné, pečovati o zřízení i obsluhu plavebního telegrafu, telefonu a zařízení signálního, o zabezpečování dráhy plavební, o službu lodivodní, opatřovati správu plavební na řekách splavných, vorosplavných i průplavech, obzvláště správu všech státních plavidel i zařízení plavebních, doplňovati jejich stav dle potřeby plavby a obstarávati jejich udržování, dohlížet! na lodi, opatřovati a udržovati zdravotní a veterinární zařízení v přístavech a překladištích, obstarávati informační službu o plavebních poměrech, sbírati podklady pro statistiku čsl. dopravy vodní, pečovati o výcvik a vyzkoušení plaveckého personálu, obstarávati technické i hospodářské věci provozu státních plavebních podniků, zastupovati zájmy plavby po stránce technické oproti podnikům jiným, zejména při stavbě vodních cest a při všech jiných věcech provozu plavby se týkajících. Po stránce obchodní náleží k positivní péči plavební dozor nad plněním obchodních a tarifních podmínek koncesních, hlavně s hlediska státních záruk a podpor, součinnost ve věcech vystěhovaleckých a cizineckého ruchu, sledování obchodních, tarifních a právně-správních věcí v cizozemsku a zpracování obchodní statistiky vodní dopravy.
Vyšetřování a souzení policejních předpisů ve věcech plavebních přísluší politickým úřadům I. stolice, mimo ty věci, jež se týkají plavby na mezinárodní síti labské (viz heslo „Labské plavební soudy“).
Podle § 4 zák. č. 117/1883 ř. z. a nař. ministerstva obchodu č. 104/1901 ř. z. působí v celém obvodu platnosti zmíněného zákona jako zvláštní živnostenský inspektor pro plaveckou živnost živnostenský inspektor plavební. Výnosem ministerstva obchodu z 9. VI. 1897, č. 18930, a z 8. VI. 1901, č. 9179, vydána byla pro něho služební instrukce, která obor jeho působnosti rozšířila na funkci plavebně-technického odborného orgánu ministerstva obchodu a jeho podřízených úřadů ve věcech v-é p-y lodí a vorů, tento obor působnosti živnostenského inspektora však zanikl zřízením čsl. plavebního úřadu, činnost inspektora p-y v-é jako Speciálního inspektora živnostenského vztahuje se ke všem v § 15, odst. 5., živn. řádu uvedeným podnikům; inspektor obstarává dále povinnosti, které jsou živnostenským inspektorům přikázány zákony o úrazovém pojištění.
Nař. č. 123/1930 Sb. byla vydána ustanovení o vlajce vojenských plavidel čsl.
Na provoz parníků vztahují se též předpisy o zkoušení a revisi parních kotlů. Opatrnosti, kterých jest šetřiti, předepsány jsou v min. nař. č. 47/1854 ř. z. a č. 107/1866 ř. z. a dále v zák. č. 112/1871 ř. z., dle něhož parní kotle mají býti zkoušeny a periodicky vyšetřovány. Dle § 7 nař. min. obchodu č. 9/1855 ř. z. o provozování paroplavby musí býti na každém parníku při jízdě stroj nik, úplně obeznalý se zařízením a obsluhou stroje, který tuto způsobilost prokázal zkouškou (viz heslo ,,Kotle parní“). Podle výn. min. obchodu z 22. VIII. 1894, č. 37686 ex 1893, o plavbě čluny, poháněnými motory benzinovými, naftovými nebo petrolejovými mohou býti k obsluze a hlídání strojů připuštěny pouze osoby, které prokáží střízlivé chování a spolehlivou povahu, dosáhli stáří aspoň 18 let a vysvědčením o zkoušce s prospěchem vykonané prokáží dostatečnou znalost a zručnost. Zkouška provede se na palubě lodi, pro jichž obsluhu čekatel domáhá se průkazu způsobilosti, při čemž zkušební komisař má se přesvědčiti, zda čekatel má potřebné vědomosti a zručnosti k samostatné obsluze takového stroje a je obezmámen s jeho podstatou, zařízením a montáží. Řízení lodí a obsluha stroje mohou býti svěřeny jedné a téže osobě, jestliže výkonnost motoru nepřesahuje 15 ef. ks.
Dle vyhlášky č. 24/1855 z. z. č. mají býti plavci na Labi mezi Mělníkem a Hamburkem opatřeni plaveckými knížkami, jež slouží jednak k průkazu o pracovním poměru, jednak jako průkaz cestovní. Služební knížky vydává okresní úřad, v jehož obvodu plavec má domovské právo v některé obci, výjimečně v případě pilnosti též jiný okresní úřad, vykáže-li se plavec listem domovským. Majitel knížky jest povinen knížku při každém přechodu hranice předložiti k vidování pohraničnímu policejnímu úřadu. Tento jest oprávněn žádati od všech na lodi jsoucích osob předložení legitimace a přesvědčiti se, zda skutečně náležejí k personálu lodi, pro kterou jest knížka vyhotovena. Kromě toho má dozorčí úředník právo se přesvědčiti, zda plavec jest zapsán v seznamu posádky. Zjistí-li se nesprávnost v knížce některého tuzemce, který chce přejíti do Německa, bud mu přechod odepřen, zjistí-li se tato nesprávnost u tuzemce na lodi při vstupu do Československa, bud instradován k okresnímu úřadu v Děčíně. Jsou-li na lodi nebo voru dopadeny osoby, které knížkou nemohou prokázati, že patří k posádce, nebo které mají jiné cestovní průkazy nebo jsou bez výkazu, sluší s nimi naložiti dle všeobecných policejních předpisů o evidenci cizinců. Ačkoliv služební knížka slouží pouze k průkazu plavce na lodi nebo voru a nemá býti tudíž zpravidla považována za platný průkaz při cestách po suchu, nemá býti plavci překáženo při vstupu do Cech některou pohraniční stanicí, prokáže-li věrohodně, že k návratu nemohl použiti plavidla ve služební knížce uvedeného.
Podle zák. č. 91/1918 Sb. a č. 11/1919 Sb. o osmihodinové době pracovní mohou podniky dopravy a voroplavby při rozdělování doby pracovní na místo úpravy, předepsané v § 1 cit. zákona, vzíti za základ pro rozdělení práce období čtyřnedělní s podmínkou, že v tomto období nesmí celková «doba pracovní přesahovati 192 hodin. Podle zák. č. 21/1895 ř. z. (ve znění zák. č. 125/1905 ř. z.) a nař. č. 58/1895 ř. z. živnostenská práce v živnosti lodnické na vodách vnitrozemských je dovolena, dělníkům v živnosti té v neděli déle než po 3 hodiny zaměstnaným musí býti však poskytnut jakožto náhradní odpočinek 24 hodinový nedělní klid v neděli následující neb některého všedního dne nebo po šestihodinovém klidu ve dvou dnech týdně.
Zák. č. 168/1894 ř. z. byla povinnost úrazového pojištění rozšířena na provoz podniků, které se po živnostenská zabývají dopravou osob nebo věcí na zemi nebo na řekách, jakož i na provoz hrabadel. Pojišťovací povinnost závodů v-é p-y vztahuje se na všechny podniky, které v obvodu platnosti zákona mají své sídlo nebo stálé zastoupení a jejichž plavidla bud výhradně neb dočasně plují v tuzemsku. Dělníci a úředníci těchto podniků jsou pojištěni nejen proti následkům úrazů, které se udály v obvodu platnosti zákona neb ve vodách pohraničních, nýbrž také těch, které se udály při plavbě oněch lodí mimo obvod platnosti tohoto zákona.
Mezistátně byl upraven právní základ pracovních a služebních poměrů i sociálního pojištění posádek čsl. lodí na Labi dohodou čsl. a německé vlády č. 1/1926 Sb. členové posádek čsl. lodí, mající bydliště v Německu, podléhají německému právu pracovnímu a německému sociálnímu pojištění i pro dobu, kdy lodi jsou v Československu, kdežto mají-li bydliště v naší republice, podléhají čsl. právu i pojištění také v době, když lodi jsou v Německu. Obdobná dohoda byla uzavřena o poměrech posádek čsl. lodí na Odře.
Na dopravu cestujících i nákladů vztahují se ustanovení §§ 25 a 26 zák. č. 67/1913 ř. z. o zamezení a potlačení přenosných nemocí. Prov. nař. posud vydána nebyla. Dohled na jízdu lodí na řekách vnitrozemských k zamezení vzniku cholery upraven je min. nař. č. 148/1893 ř. z. Podle čl. 66 mezinárodní zdravotní úmluvy č. 15/1929 Sb. přísluší vládám pobřežních států, aby stanovily zvláštními úpravami zdravotní řád na jezerech a vodních cestách vzhledem k nebezpečí moru, cholery, žluté zimnice nebo některé jiné nakažlivé nemoci.
Příloha H k prov. nař. celnímu č. 168/1927 Sb. obsahuje předpisy o celním dozoru na zboží, dopravované po vodě (plavební celní řád) a řád o celním závěru pro říční plavidla. Vlád. nař. č. 13/1931 Sb. bylo ustanoveno, že po dobu účinnosti úmluvy mezi Čsl. republikou a Německou říší o jednotném celním závěrovém řádu pro labské lodi (č. 12/1931 Sb.) z r. 1931 budou platiti pro celní propouštění lodí pod prostorovým závěrem na Labi ustanovení zmíněné úmluvy i v případech tou úmluvou neupravených.
Versailleská smlouva v části XII. obsahuje v odd. I. obecná ustanovení o svobodě průvozu Německem, v odd. II. pak ustanovení o svobodě plavby Německem, zmezinárodnění Labe, Dunaje a Odry a propůjčení užívání severních přístavů státu československému. Pokud se týče svobody průvozu a svobody plavby, může se Československo výhod, stanovených ve smlouvě Versailleské a v obdobných ustanoveních ostatních mírových smluv dovolávati jen tehdy, jestliže Německu a poraženým mocnostem po uplynutí 5 let od okamžiku, kdy dotyčná smlouva nabyla platnosti, poskytlo vzájemnost. Podmínce této vyhovělo Československo uzavřením příslušných dvoustranných smluv obchodních. Plavební akta labská, dunajský statut (viz hesla ,,Dunaj“ a ,,Labe“), Barcelonské statuty o svobodě transitu č. 22/1924 Sb. a režimu plavných cest mezinárodního významu č. 267/1924 Sb. obsahují další směrnice pro úpravu práva plavby. Podle statutu o svobodě transitu považují se, že jsou v transitu přes území, stojícími pod svrchovaností nebo pravomocí některého ze smluvních států ty osoby, zboží, jakož i lodi, čluny, osobní i nákladní vagony a jiné dopravní prostředky, jichž přeprava přes řečená území jest jen zlomkem přepravy celkové, která se počala a má se skončiti mimo hranice státu, jehož územím transit se děje. Podle statutu č. 267/1924 Sb. považují se za splavné cesty mezinárodního významu především veškeré části k moři a od moře splavné vodní cesty, jež na svém toků k moři a od moře přirozeně splavném odděluje neb protéká různé státy, jakož i každá část některé jiné vodní cesty k moři a od moře přirozeně splavné, která spojuje s mořem nějakou vodní cestu přirozeně splavnou, jež odděluje neb protéká různé státy. Přítoky jest pokládati za zvláštní vodní cesty, pobočné kanály zřízené za účelem odpomožení nedokonalostem některé vodní cesty kladou se vodním cestám na roven. Při provozování plavby na uvedených splavných cestách platí pro nakládání s příslušníky, statky, zbožím a vlajkami všech smluvních států v každém směru zásada rovnosti. Každý ze smluvních států podržuje na těchto cestách, jsoucích pod jeho svrchovaností, posavadní právo vydávati předpisy a činiti opatření nutná pro všeobecnou policii v dotyčném území a ku provádění zákonů a nařízení o clu, veřejném zdravotnictví, ochraně zvířat a rostlin proti nemocem, o vystěhovalectví nebo přistěhovalectví a o dovozu neb vývozu zapovězeného zboží. Na těchto cestách nesmějí býti vybírány dávky jekéhokoliv druhu jinaké než ony, které mají povahu úhrady a jsou výhradně určeny k tomu, aby přiměřeným způsobem kryly náklady na udržování splavnosti neb na zdokonalení splavné cesty a přístupu k nim, aneb aby přispívaly na výlohy v zájmu plavby učiněné. Zásada svobody a rovného nakládání platí též pro užívání přístavů.
Spočívá-li hlavní význam uvedených plurilaterálních smluv v zabezpečení plavby na splavných tocích mezinárodního významu, lze hlavní význam dvoustranných obchodních a plavebních smluv shledávati ve vzájemném zabezpečení svobody plavby a rovnosti nakládání na všech veřejných vodách národních a vzájemném připuštění lodí druhého státu k provozování lodní dopravy ve vlastním státu, a to za stejných podmínek, za jakých jsou k provozování takové dopravy připuštěni občané některého jiného státu (zásada nejvyšších výhod) neb příslušníci vlastní (zásada rovného nakládání). Čsl. republika uzavřela celou řadu smluv na základě pouhé doložky o poskytnutí nejvyšších výhod. K vlastním smlouvám plavebním náleží hlavně hospodářská dohoda s Německem č. 359/1922 Sb., obchodní dohoda s Rakouskem č. 14/1923 Sb., obchodní smlouva s Maďarskem č. 120/1927 Sb., obchodní smlouva s Rumunskem č. 114/1930 Sb., obchodní smlouva s Jugoslávií č. 163/1929 a konsulární úmluva s Jugoslávií č. 14/1930 Sb. Schéma těchto smluv není ještě ustáleno. Z jejich obsahu budiž zvlášť upozorněno na ustanovení čl. 10 smlouvy s Jugoslávií, podle nichž pod podmínkou, že vstupují do celního území jednoho z obou smluvních států jakožto dopravní prostředky za účelem dopravy osob a zboží přes hranici, a že opět vystoupí, ať s nákladem nebo bez něho, budou používati osvobození ode všech dovozních a vývozních dávek parní, motorové a dřevěné lodi, jakož i vlečné lodi, včetně obvyklého inventáře a příslušenství na nich. Ode všech dovozních a vývozních dávek jsou dále osvobozený pohonné látky, na parních nebo motorových lodích v množství potřebném pro dobu jízdy v celním území jednoho z obou smluvních států, jakož i šatstvo, prádlo, poživatiny a monopolní předměty, jež dopravní personál s sebou veze pro vlastní potřebu. Předměty a materiál na plavidlech musí býti zapsán v inventáři. Podle smlouvy s Rakouskem č. 24/1929 Sb. o tom, jak daňově nakládati s podniky železničními a plavebními, plavební podniky obou států na Dunaji jsou podrobeny výdělkovým daním z celého provozu plavby jen ve státě, kde má podnik sídlo. Podle čl. III. smlouvy s Německem o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní č. 118/1923 Sb. provozování živností, jakož i příjem z něho podrobeny jsou přímým daním jen v tom státě, v němž je udržována provozovna ku provozování stálé živnosti. Jsou-li provozovny téhož živnostenského podniku v obou zemích, bude příjem z provozu živnosti podroben přímým daním v každém území jen podle míry provozování z tuzemských provozoven.
III. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi podle § 19 zák. čl. XXIII z r. 1885 (o vodním právu) plavba na vodách, jež podléhají vrchnostenské disposici, tedy na vodách veřejných, jest volně přístupna každému, šetří-li předpisů a nařízení říční policie. Převoz může si na svém pozemku výlučně pro vlastní potřebu zříditi každý bez úředního povolení, ale jen za předpokladu, že to nebude překážeti plavbě, pltnictví a plavení dříví. Jinak pro povolení přívozů a jejich otevření platí ustanovení §§ 70 až 80 zák. čl. I z r. 1890 o veřejných cestách a mýtech s výjimkou v § 77 uvedenou, že při otevření parních přívozů má býti šetřeno i pravidel plavebních. Pltaření (voroplavba) na řekách splavných, jakož i na těch říčních tratích a potocích, v nichž nejsou umělé vodní stavby a na nichž se tato doprava posud vskutku a bez umělých vodních staveb stále prováděla, může býti kýmkoliv volně prováděno, šetří-li platných předpisů o plavbě na řekách, průplavech a jezerech (§ 20 v. z. a § 181 zák. čl. XXXI z r. 1879, lesní zákon). Na splavných řekách, říčních tratích a potocích, v nichž k povznesení voroplavby byly zřízeny umělé stavby, může býti prováděna voroplavba jen s úředním povolením. Plavení dřeva v oněch tratích splavných řek, jichž se k plavbě lodí skutečně používá, nemůže býti prováděno vůbec.
Břehy a koryta vod jsou vlastnictvím majitelů pobřežních pozemků a nerozlučitelnou součástkou pobřežního majetku. Při pobřežních pozemcích ležících proti sobě tvoří hranici držby střední čára koryta. Vlastník koryta a břehů může své vlastnické právo vykonávati jen bez újmy užívání vody a za šetření předpisů policejních (§ 6 v. z.). Podle § 27 v. z. lze vod veřejných, nespadajících pod § 10 v. z., užívati jen bez újmy pro plavbu, voroplavbu a plavení dříví.
Udržování koryta a břehů v dobrém stavu je povinností majitele koryta a břehů. K výlohám tohoto udržování povinni jsou přispívati všichni ti, kterým to užitek přináší, a to podle míry užitku. Při stanovení poměru, v jakém nutno přispívati, stanoví vodoprávní úřad také, zda a v jakém poměru jsou povinny k nákladům udržovacím přispívati jednotlivé interesované obce, země anebo konečně v zájmu plavby a voroplavby též stát (§§ 40 a 46). K provedení prací, jež slouží k užívání a regulování vod, nebo zamezení případných škod, jest zpravidla potřebí úředního povolení (§ 42 z. v.), upravování a čištění koryt, jakož i ochranu břehů splavných a vorosplavných řek, tvořících státní hranici, může stát provésti kdykoliv (§ 45 v. z.). Byla-li za účelem úpravy vod nebo jejich užívání podle § 68 v. z. utvořena družstva a chtějí-li ve svém vlastním zájmu zabezpečiti trhající se břehy splavných řek, jsoucích ve státní správě a za tím účelem provedou potřebné stavby podle rozvrhu, schváleného ministerstvem veřejných prací, přispívá stát k úhradě stavebních nákladů nejvýše jednou třetinou.
Podle § 66 v. z. povinen je majitel pobřežního pozemku: 1. podél řek splavných a vorosplavných trpěti potahovou stezku pro lidi i zvířata; 2. dovoliti přistání lodí a vorů na úředně označených místech; 3. a přístup k vodě z důvodů policejního dozoru nad vodou. V případě nebezpečí mohou lodi a vory na kterémkoliv místě přistáti, náklad vyložiti a mohou býti i samy na břeh vytaženy (v tomto případě může pobřežník žádati náhradu způsobené škody). Podle § 67 v. z. přísluší pobřežníkovi náhrada v případě přeložení potahových stezek anebo zřízení nových stezek. Na základě tohoto paragrafu byla nař. č. 39507/1885 o vlečných cestách a svobodných přístavech určena šířka vlečných cest podél Dunaje a splavných částí Tisy na 10 m, podél ostatních řek splavných a vorosplavných na 6 m. Tam Me služebnost vlečné cesty existovala již dříve, než vodní zákon nabyl platnosti, totiž před 1. I. 1886, nelze za další vykonávání této služebnosti ani v budoucnosti žádati odškodněnou. Břímě služebnosti nemůže však býti ani pro budoucnost těžší, než tomu bylo před r. 1886 a nelze proto pobřežníka nutiti k tomu, aby existující stezku, pokud odpovídá šířce, předepsané v § 25 prozatímních pravidel pro plavbu na řekách, kanálech a jezerech, vydaných ministrem veřejných prací a dopravy dne 21. IV. 1869, č. 2362 (t. j. šířce 4 sáhů), rozšířil bez odškodnění na míru řádem o vlečných cestách stanovenou. Naproti tomu nemá také nikdo práva, aby vlečnou cestu, jež jest případně širší, než jest v tomto řádu ustanoveno, zúžil na šířku 10, pokud se týče 6 m. Vlečnou cestu dlužno udržovati volnou tak, aby mezi vlečnou cestou a vodou nebylo žádného stavení ani stromu, a aby nebylo zřízeno jiné takové dílo, kterým by se vlečení znemožnilo.
Podél oněch řek, na kterých se provozuje plavba nebo voroplavba, bud podle uvedeného řádu o vlečných cestách a svobodných přístavech za účelem přistání lodí a vorů v každé obci, zpravidla v jejím vnitřním obvodu vyznačeno místo ku přistání podle potřeby dosti prostorné a vhodné, aby tam mohly lodi a vory, aniž by platily nějaký poplatek, přistáti. Tato místa určují úřady v § 177 v. z. jmenované za spolupůsobení zúčastněných obcí a dlužno je označiti značkami pro každého viditelnými. K účelům volného přistání dlužno v první řadě určití vhodný břeh, jenž jest ve vlastnictví dotyčné obce. Od takových plavidel, která břehu ku přistání nepoužívají, nýbrž zakotví v korytu nebo se přiváží ke kolům do svahu koryta dočasně zaraženým a zůstanou státi na vodě, nelze vybírati žádný poplatek, vlastníci plavidla jsou však povinni při přistání a kotvení šetřiti platných plavebních a místních policejních předpisů. Mimo volná přístaviště úředně takto určená není dovoleno bez povolení vlastníka břehu jinde přistáti, vyjímaje případ nouze. Učiní-li se na místě pro volné přistání určeném za účelem pohodlnějšího a bezpečnějšího přistání zařízení jako na př. jeřáby, váhy, kamenné břehy neb jiné stavby jakéhokoliv druhu, skladiště a takto dále se zřizují neb konají se služby, pak možno v případě, používají-li se tato zařízení neb tyto služby, ke krytí nákladů zařizovacích nebo provozovacích vybírati jisté poplatky, které určí obec a jež musí býti úředně schváleny. Takto vybrané poplatky nemohou býti vyšší, než kolík jest třeba na náklady k udržování těchto zařízení, na zúrokování a umoření vloženého kapitálu nebo za účelem, aby služba mohla býti konána. Každá obec jest dále povinna pečovati o to, aby bylo určeno příhodné místo za účelem vykládání a nakládání zboží a vystupování a nastupování cestujících. Jednotlivé podniky plavební a voroplavební mohou u dotyčné obce žádati, aby jim mimo veřejné přístaviště bylo vykázáno jiné vhodné místo pro přistání, vykládání a nakládání zboží, vystupování a nastupování cestujících a obce jsou povinny této žádosti vyhověti, pokud jest k disposici vhodné místo. Jsou-li tu podmínky vyvlastnění podle zák. čl. XLI z r. 1881, jest podnikatel povinen dotyčnou plochu vyvlastniti, jinak jest majitel lodi povinen poskytnouti za služebnost odškodnění. Konečně jest každá obec povinna pokud možno vedle svobodného přístavu vykázati příhodné místo za tím účelem, aby tam mohlo býti dočasně umístěno až do odvezení zboží určené k dopravě nebo zboží, které se má vyložiti z plavidel.
Podle § 8 zák. čl. XVIII/1913 o doplnění a změně vodního zákona (novela k vodnímu zákonu) může vodoprávní úřad pozemky, potřebné pro provoz plavebního neb voroplaveckého podniku, jakož i plochy potřebné pro vykládání anebo nakládání zboží neb lodní stanice a k nim vedoucí nezbytné cesty, pokud veřejné přístavy nebo skladiště těmto účelům nevyhovují, na žádost podnikatele v řízení podle částí VI. zák. čl. XXIII/1885 ve prospěch jednoho každého podnikatele zatížiti služebností užívání k účelům přistávání nebo skladiště, a to na určitý čas nebo po dobu trvání podniku. Podnikatel povinen je škodu vznikající ze zatížení pozemku služebností úplně nahraditi. Ohledně odškodného sluší přiměřeně použíti § 61 zák. čl. XXIII/1885.
Stanovy přístavů, vládou zbudovaných nebo udržovaných, jakož i poplatky za užívání přístavů a skladišť určí státní správa plavební. Pro užívání zimních přístavů ve správě státní, platilo nařízení uherského ministra orby ze dne 15. X. 1903, č. 59169, jakož i nařízení: o všeobecných zásadách řádů volných přístavů č. 4270/IV z roku 1905. Přístavní řád pro čsl. přístavy na Dunaji stanoven byl vyhláškou čsl. plavebního úřadu ze dne 30. X. 1922, č. 1891. Řád tento platí pro ona pobřežní místa Dunaje, která jsou úředně určena k přistávání plavidel. Místa ta nazývají se přístavy, pokud se týče přístavišti. Přistávati na jiných místech jest přípustno jen v případech vyšší moci a jen za šetření příslušných předpisů celních. Přístavy na Dunaji slouží jako obchodní přístavy pro plavidla určená a používaná k naloďování a vyloďování cestujících nebo zboží, jako ochranné přístavy, pokud to jejich vybudování a vyzbrojení připouští a jako útočiště pro přezimování plavidel. Přístavy a veřejná překladiště jsou přístupna všem plavidlům bez rozdílu vlajky, původu a určení, pokud stačí místo, nebrání tomu překážky, vyplývající z ustanovení celních, policejních a zdravotních a pokud řád neustanovuje jinak. Přístavní zařízení jsou zpravidla přístupna od východu slunce do jeho západu. Správu vedou poříční plavební úřad v Bratislavě a jeho expositura v Komárně přístavním personálem k tomu určeným. Pluje-li několik plavidel v témže směru, má přednost v přistání plavidlo, které jest nejblíže přístavišti, plují-li v protivném směru, plavidlo plující po proudu. Parníky osobní mají přednost před ostatními plavidly. Přistávající plavidlo nesmí vejíti ve styk s břehem neb jinými plavidly, pokud neobdrželo povolení ke styku s břehem. Vůdce plavidla nejpozději do 12 hodin po přistání jest povinen hlásiti se u přístavní správy, udati dobu, po kterou se chce v přístavu zdržeti a předložiti lodní papíry, k nimž se počítá lodní patent, plavecký patent, průkazy o způsobilosti stroj nika a lodivoda, seznam posádky, zdravotní list a manifest o zboží, které není v transitu. Ve zmíněné 12hodinové lhůtě jest vůdce plavidla povinen přístavní správě odevzdati přihlašovací list, načež tato mu vydá písemné dovolení ke styku se břehem a v dohodě s celním úřadem vykáže plavidlu vhodné stanoviště s ohledem na veřejnou bezpečnost podle pořadí příjezdu, povahy nákladu, jenž má býti vyloďován neb naloďován, jakož i podle nosnosti plavidla. Plavidlo nemůže opustiti přístav, pokud jeho vůdce nepředložil přístavní správě odhlašovací list a opis seznamu posádky a od správy nedostal písemné povolení k odjezdu. Za používání přístavu, přístavišt a překladišť zapravují se poplatky trojí: a) poplatky vybírané za ochranu a přezimování plavidel v umělých nádržích, b) poplatky vybírané za používání přístavišť a překladišť, c) poplatky za překládání a uskladňování zboží, pokud zařízení k tomu sloužící jsou v státním provozu. Zvláštní řády upravují podmínky užívání státních skladišť a jeřábů.
Státní zřízenci, vykonávající přímý dozor na řekách a v přístavech, jednají v této vlastnosti podle § 10 novely k vodnímu zákonu jako orgánové policejní.
Základní normou plavebního práva na Slovensku jsou dočasné předpisy o provádění plavebního práva a dočasná pravidla o plavbě po řekách, kanálech a jezerech, jež vydalo uherské ministerstvo veřejných prací a dopravy nař. č. j. 2362/1869 a republikovalo nař. č. j. 268/1883. Normy tyto ovšem se změnami, jež byly způsobeny vyhláškou ministerstva veřejných prací z 27. V. 1927, č. 30447, kterou byl vyhlášen řád plavební policie platný na Dunaji a v jeho zmezinárodněné síti, pokud náleží Československé republice, jakož i živnostenským zák. č. 259/1924 Sb. jsou posud v platnosti, a obsahují prvky práva živnostenského i plavebně-policejního a ovládány jsou zásadami, které pro plavbu na Dunaji vytknuly smlouvy mezinárodní zejména dunajská plavební akta z 7. XI. 1857, č. 13/1858 ř. z. (viz heslo „Dunaj “). Podle této akty plavba mezi širým mořem a vnitrozemskými přístavišti dunajskými byla volna lodím všech národů, kdežto provoz vlastní říční plavby mezi přístavišti dunajskými byl vyhrazen lodím pobřežních států (velká kabotáž). Aby loď mohla býti uznána za plavidlo příslušící do některého pobřežního státu a připuštěna k provozování plavby mezi přístavy dunajskými, musí býti vlastnictvím příslušníka dotyčného pobřežního státu nebo společnosti, jež je podrobena zákonům tohoto státu a má v něm své sídlo, musí dále býti opatřena předepsaným lodním patentem a býti podrobena velení vůdce, jenž se může legitimovati předepsaným plaveckým patentem. Oprávnění udíleti povolení ku provozování říční plavby jednotlivému podnikateli nebo společnosti, jakož i stanoviti podmínky tohoto oprávnění příslušelo výhradně onomu pobřežnímu státu, jehož byl podnikatel příslušníkem anebo v němž má společnost své sídlo. Udělení tohoto povolení má předcházeti vydání lodního patentu a muselo tedy býti předcházející udělení koncese podnikové na lodním patentu vyznačeno.
Podle dočasných předpisů o provádění plavebního práva byla koncese na provozování samostatného podniku lodí bez strojního pohonu nebo podniku voroplaveckého udílena vrchností I. instance, v jejímž obvodu má býti sídlo podniku, kdežto udílení koncesí paroplavebních, spadalo do oboru působnosti ministerstva veřejných prací. Udělení povolení ku provozování samostatného podniku plavebního jest u jednotlivců vázáno na podmínku, že vyhovují náležitostem, řádem živnostenským předepsaným, u společností, že vyhovují předpisům obchodního zákona, a dále na podmínku, že sídlo podnikového ředitelství jest na území státním a že žadatel v žádosti uvede počet a druh lodí, jimiž hodlá plouti, a účel i trat zamyšlené plavby. Kromě tohoto povolení požaduje se pro každou loď zvláštní lodní list. Bez tohoto lodního listu mohou plouti jen ty lodi bez strojního pohonu a menší plavidla, která byla zřízena jen pro jednu cestu, nebo kterými se dopravují plodiny do blízkých měst, nebo jež udržují místní spojení nebo přívozy a konečně vory. Každá loď opatřená lodním patentem může plouti jen pod řízením patentovaného vůdce. Z těchto ustanovení je patrno, že bez podnikové koncese může na vnitrozemských vodách slovenských podle akty z r. 1857 a platných pravidel o provádění plavebního práva plouti pouze ta osoba, jež k plavbě užívá plavidel, pro něž povinnost lodního listu předepsána není.
Ku skutečnému otevření plavebního obchodu (živnosti) jest však ještě třeba zvláštního povolení, jež se udílí teprve tehdy, když podnikatel prokáže, že má povolení ku plavbě a jeden nebo více potřebných lodních listů, že jest řádně zřízeno ředitelství podniku, že osoby, jimž má býti svěřeno řízení lodí a vorů, mají předepsanou způsobilost, že podnik disponuje předepsaným personálem, zařízeními, stavbami, sklady, přístavními mosty, přístavišti a manipulačními místnostmi v takovém rozsahu, jak to vyžaduje rozsah podniku, zákon a bezpečnost obchodu a že jest postaráno o potřebné prostředky k zamezení případných nehod a k poskytnutí nutné pomoci. Zařízení, pokud se týče stavby a prostředky provozní mají býti stále udržovány v dobrém stavu, personál má se skládati z dobře zaučených osob v náležitém počtu. Podniky lodní, zprostředkující dopravu veřejnou, jsou povinny uveřejniti při osobní dopravě jízdní řád a všeobecné sazby za dopravu osob a zboží, dále ustanovení týkající se přijímání cestujících i nákladů. Jízdní řád jakož i jiná ustanovení týkající se dopravy osob a nákladů mají se přesně dodržovati. Změny dopravních sazeb musí se vyhlásiti 14 dní, změny jízdních řádů aspoň 18 hodin předem, plavební podniky jsou povinny každou osobu, kterou ustanovení o přijímání cestujících z přijetí nevylučují, jakož i každý druh zboží, proti jehož přijetí ustanovení o přijímání zboží nečiní námitek, přijímati a dopravovati na místo určení. Plavební podnik je povinen k vedení obchodu zříditi ředitelství a jméno ředitele neb členů ředitelství oznámiti plavební správě. Ředitelství je zodpovědno za opatření a opomenutí všeho, co se týče plavebního podniku, a to jak naproti vládě, tak i proti obecenstvu, jakož i za úřední chování osob zaměstnaných. Ředitelství je povinno plavební správě předkládati seznam svých zaměstnanců i jeho změny. Zaměstnanci paroplavebních podniků musí býti opatřeni služebními předpisy, které stanoví jeho práva a povinnosti. Plavební podniky jsou povinny jízdní řády, dopravní předpisy, předpisy pojišťovací a poplatkové před jich vyhlášením předložiti plavební správě ku schválení. Dozor nad zaměstnanci přísluší ředitelství, které má právo zaměstnancům, kteří porušili své povinnosti, vyměřiti pořádkové a disciplinární tresty. Nad řádností, pravidelností a bezpečností plavebního obchodu vykonával dozor železniční a plavební vrchní inspektorát, jehož kompetence přešla nyní na úřady plavební správy. Úkolem dozorčího úřadu jest bdí ti nad přesným plněním každého nařízení, týkajícího se plavebního obchodu, zejména dočasných pravidel o plavbě a nad tím, aby objevené vady byly co možno rychle odstraněny. Dále jest mu dohlížeti na stav provozních zařízení a přidržovati podniky, aby každou vadu, nedokonalost a porušení co možno nejrychleji opravily a do pořádku uvedly. Kdyby tyto prostředky byly tou měrou zanedbány, že by tím vznikla obava o bezpečnost, řád a pravidelnost obchodu, má dozorčí úřad právo provoz podniku zastaviti a po případě potřebné opravy z vlastní moci na útraty podniku provésti. Dozorčí úřad dohlíží též na zachovávání jízdního řádu a dopravních tarifů.
Živnostenský zákon pro Slovensko č. 259/1924 Sb. uvádí sice v § 251 mezi podniky a zaměstnáními, jež mu nepodléhají, podniky paroplavební, nikoliv však podniky pro plavbu loďmi bez strojního pohonu a voroplavbu. Živnosti tyto nejsou uvedeny ani v § 22 mezi živnostmi koncesovanými, a to podle důvodové zprávy vzhledem na zák. č. 315/1920 Sb. a vlád. nař. č. 416/1920 Sb. o zřízení a vyměření působnosti čsl. plavebního úřadu. Přes tento rozpor mezi zněním zákona a jeto motivy prakse považuje ustanovení dočasných pravidel vzhledem k živnosti plavecké a voroplavecké podle zásady „lex posterior derogat priori“ za zrušená.
Dočasná pravidla o plavbě po řekách obsahují dále četná ustanovení plavebně-policejní, jež však, pokud odporují mezinárodnímu řádu plavební policie na Dunaji, podle § 2 cit. vyhlášky ministra veřejných prací č. 30447/1927 vzhledem na plavbu na Dunaji a úsecích jeho zmezinárodněné sítě pozbyla platnosti a podržují ji tedy jen na splavných tocích národních. Podle mezinárodního řádu plavební policie na Dunaji jsou vůdcové lodi na vyzvání úřadů říční policie povinni oznámiti svá jména a předložili na žádost všechny úřední doklady na průkaz správnosti svých prohlášení nebo ke zjištění totožnosti osoby vlastní i personálu posádky. Vůdci nesmějí při provádění řádu odepři ti ani za sebe, ani za posádku podrobili se výslechu nebo svědecké výpovědi.
Mezinárodní řád obsahuje v hlavě I., odd. II., ustanovení o rozeznávacích značkách, manévrovacích přístrojích a signalisačních prostředcích, v hlavě II. všeobecná pravidla o plavbě na toku, v hlavě III. pravidla, jichž jest dbáti při vzájemném setkání, v hlavě IV. pravidla, jichž jest dbáti za noci a mlhy, v hlavě V. pravidla, jichž jest dbáti na řece plavidlům zakotveným nebo na břehu vyvázaným, v hlavě VI. pravidla, jichž jest dbáti při nemožnosti manévru v případech havarií, nasednutí nebo ztroskotání, v hlavě VII. pravidla, jichž jest dbáti v zájmu vodních staveb a prací prováděných na řece, v odd. III. pravidla vztahující se na vory, v odd. IV. ustanovení vztahující se na lodi dopravující určité nebezpečné látky.
Nař. min. obchodu č. j. 59963/1895 stanoveny byly předpisy o prohlídce a dozoru na lodi se strojním pohonem a jiná plavidla a chování jich v patrnosti. Podle tohoto nařízení mají býti podrobeny prohlídce a stálému dozoru lodi, rypadla, přívozy, jeřáby a plovoucí strojní zařízení, které plují na vnitrozemských vodách uvnitř státního území a jsou vystrojeny stroji jakékoliv soustavy. Prohlídka má býti provedena k žádosti majitele lodi, pokud se týče výrobce před uvedením v provoz, při čemž žadatelé o vystavení lodního listu jsou povinni předložiti plavební koncesi, vysvědčení o cejchování lodi a o kotelní zkoušce, technický popis a všeobecný nákres. Od předložení koncesní listiny plavební jsou osvobozeni jen majitelé menších lodí, sloužících účelům sportovním nebo vůbec nevýdělečným. Prohlídka lodi vztahuje se na soustavu tělesa, zařízení a vystrojení hnacího stroje a kotle. Prohlídka tato se má opětovati, změní-li se těleso lodní, obnoví-li se nebo vymění stroje nebo kotle, je-li vydáno nové cejchovní vysvědčení, dále ku zvláštní žádosti majitele lodi a kdykoliv vzniknou obavy o výkonnost lodi. Na základě výsledků této prohlídky vydá se žadateli lodní list. Prohlídky lodí z úřední povinnosti za účelem zjištění, zda jsou na lodi zachovávána ustanovení cit. nařízení, opakují se při parnících a parních přívozech pro osobní dopravu každý rok, při jiných plavidlech každý třetí rok. Výsledek prohlídky zanese se do lodní knihy, kterou majitel lodi jest povinen vésti a jež obsahuje opisy všech listů, vztahujících se na loď a zápisy o předsevzatých zkouškách, přihodivších se poruchách a nehodách. Majitel lodi má se postarati o okamžité odstranění zjištěných nedostatků. V případě mimořádného nebezpečí může dozorčí orgán plavební správy plavbu lodní zastaviti až do jejího rozhodnutí. O lodích se strojním pohonem vedena je evidence kmenovou knihou.
Dozor na parní kotle, použité na lodích a plavidlech jiného druhu, upraven jest nař. min. obchodu č. 59963/1895.
Podle ustanovení § 39 zák. čl. XIV/1876 (zdravotní zákon) jest při náhlých nehodách povinností každého, kdo může přispěti radou nebo skutkem, aby poskytl pomoc. Ti, kdož podle svého zaměstnání častěji přijdou do situace, aby poskytli pomoc při nehodách, jako na př. rybáři atd., mají se vycvičiti v poskytnutí pomoci. Všechna opatření, která se požadují k zabezpečení zdraví lodních zaměstnanců, jakož i cestujících, ustanoví státní správa vyslechnuvši dopravní podniky. Vrchní dozor státní správy na záležitosti veřejného zdravotnictví plavby vztahuje se na to, aby byly pohotově léky, obvazy a jiné lékařské přístroje a prostředky, jichž je potřebí při hromadných zraněních, dále aby bylo šetřeno zdravotně-policejních předpisů, vydaných pro tyto dopravní prostředky, aby byli v přiměřeném počtu zaměstnáni potřební lékaři a aby vhodným způsobem byla prováděna ochranná opatření při nákazách.
Nař. č. j. 19913/1873 upravil ministr veřejných prací a dopravy podmínky skládání zkoušky, předepsané za účelem nabytí plaveckého patentu opravňujícího k vedení parníků. Žadatel musí prokázati svojí zletilost, státní občanství, stálé bydliště, zachovalost, jakož i ty okolnosti, že absolvoval s dobrým prospěchem nějakou plaveckou školu nebo nižší reálku, nebo že jinak získal vědomostí, přiměřených tomuto stupni vzdělání a že — nepočítajíc službu plavčíka — prokázati se může tříletou lodní službou, během níž jezdě aspoň jeden rok jako kormidelník neb jeho zástupce neb čekatel dokázal zběhlost pro vedení parníků.
Podle § 15, dílu I., citovaného již nař. č. 59963/1895 o parních kotlech na lodích mohou při obsluze parních strojů a kotlů býti zaměstnány jen takové osoby, které se mohou vykázati vysvědčením o způsobilosti, vydaným příslušným zkušebním výborem. Také při řízení motorových plavidel a obsluhování jejich motoru smějí býti podle nař. min. obchodu č. j. 61117/1910 zaměstnány jen osoby, které byly k tomu uznány za způsobilé po předchozí zkoušce.
Z ustanovení zák. čl. XIX/1907 o pojištění průmyslových a obchodních zaměstnanců proti nemoci a nehodě sluší upozorniti na §§ 1, 3, 4, 6, 10 a 183, jež mají zvláštní ustanovení o plavbě.
Zák. čl. III/1907 o zvelebení tuzemského průmyslu ustanovoval, že mimo jiné také tuzemské dopravní podniky pro veřejnou dopravu mají své průmyslové potřeby uhrazovati zpravidla pomocí domácího průmyslu. Této povinnosti mohou býti podniky ty v jednotlivých odůvodněných případech sproštěny jen rozhodnutím ministerstva obchodu.
Literatura.
Krom pramenů, v textu již uvedených, a kromě knih jednajících o vodním právu, na př. Randa: „Österr. Wasserrecht", 1891; Jičínský: „Vodní právo“, 1879; Peyrer; „Das österr. Wasserrecht“, 1898; Procházka: „České vodní právo“, 1925, bylo použito: Patzauer, Dr. Hans: „Gesetze, Staatsverträge und Verordnungen, betreffend das Schiffahrtswesen in Osterreich“, Vídeň 1902; „Plavební ročenky", 1923—1932, Praha, vydávané čsl. plav. úřadem; „Sbírka zákonů, nařízení a předpisů pro státní službu stavební v ČSR..“, sv. II.: „Vodní stavby", Praha; Mayrhofer: „Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst", 5. vyd., V. sv.. Das Binnenschiffahrtswesen, str. 714—870, Das Wasserrecht, str. 1096—1616; Ribáry, Dr. Ernö: „A hajózásra vonatkozó jogszabályok rendszeres gyüjteménye", Budapest 1928 (v soukromém českém překlade).
Aleš Hlavsa.

Citace:

Plavba vnitrozemská. Slovník veřejného práva Československého, svazek III. P až Ř. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 99-115.