Reparace

.
Zkratky: r. = reparace, r-í k. = reparační komise.
I. Vznik a druhy válečných platů. A. Tribut. B. Výkupné. C. Kořist. D. Válečná náhrada. 1. Náklady spojené s vedením války. 2. Válečné náklady a škody. 3. Pokuta za válku. 4. Náhrada nákladů spojených s vydržováním zajatců. 5. Omezení náhrady na platební schopnost. 6. Náhrada škod. — II. Několik poznámek o odpovědnosti státu za válečné škody. A. Odpovědnost interní. B. Odpovědnost mezinárodní. — III. Válka v mezinárodním právu před r. 1914. — IV. R. za škody způsobené ve světové válce 1914—1918. A. O r-ích všeobecně. 1. Dohoda o r-ích před příměřím. 2. Odškodnění za porušení mezinárodních smluv a válečného práva. 3. Válečné škody, válečné náklady a pense. 4. Skupiny škod válečných. 5. Ocenění válečných škod. 6. Přechodné řešení, 7. Restituce. 8. O r-í k-i. 9. Záruky a sankce. B. R. německé. 1. Ocenění škod r-í k-í. 2. Rozdělení splátek mezi spojence. 3. Dawesův plán ze srpna 1924. 4. Youngův plán z 20. 1. 1930. 5. Lausanneská dohoda z 9. 7. 1932. 6. Obnos Německem zaplacený. C. R. rakouské, maďarské, bulharské a turecké. a) Systém r-í rakouských a maďarských. 1. Všeobecná charakteristika systému. 2. Platy za postoupené území a za státní statky. 3. Účast cesionářských států na placení náhrady škod. 4. Příspěvek na výlohy za osvobození. 5. Jeho rozdělení. 6. Ocenění postoupených státních statků. 7. Vydání poukázek. b) Výše r-í dluhovaných Rakouskem, Maďarskem a Bulharskem. R. turecké. 1. Rozdělení. 2. Rakousko. 3. Maďarsko. 4. Dawesův plán a r. rakouské a maďarské. Co Rakousko a Maďarsko na r-ích zaplatily. 5. Bulharsko. 6. Turecko. c) R. a Československo. 1. Právo na r. 2. Protipohledávky. 3. Československá republika v Haagu. D. Závěr. Literatura.
I. Vznik a druhy válečných platů.
Mírové smlouvy, i když neobsahují zásad, jimiž se soudobá generace řídí, jistě nesou vždy na sobě příznaky anebo jsou odlesky mravních a právních pojmů své doby. Nevyjadřují to, co doba cítila a myslila, ale to, co doba připustila a co též snesla.
Starověk mezinárodního práva v moderním smyslu slova neznal. Co jako mezinárodní právo zní nebo vypadá, to jsou pouhá slova, která s dnešním jejich obsahem nemají nic společného. Již v nejdávnějším starověku v jistých případech zachovávána byla určitá pravidla v mezinárodním styku. Ochranu vyslanců, extradice uprchlých zločinců, ochranu určitých skupin cizinců a zachovávání mezinárodních smluv nacházíme stejně u Sumerů, v Thebách, v Ninive a v Athénách, jako později v Římě. Avšak pravidelný styk podle určitých pravidel byl jen mezi sousedy stejné rasy, stejného jazyka a hlavně stejného náboženství (tak mezi kmeny sumerskými, čínskými i mezi řeckými městy). Smlouvy spojenecké mezi národy různých ras a náboženství, zaručené náboženskou přísahou, byly výjimkami. Ve starověku mezi Řeky a jinými národy platila pouze moc. Bylo tomu tak proto, poněvadž existence mezinárodního práva předpokládá i když ne zásadu, tak alespoň zárodek zásady ve vnitřním právním řádu, podle níž onen právní řád nemůže býti svévolně změněn, dále pak určitou rovnoprávnost mezi státy. Proto ve starověku válečné právo nemohlo znamenati nic jiného, než absolutní moc nad osobami a majetkem nepřítele. Poroba byla přirozeným důsledkem porážky. V této věci nejstarší zachovaný text pochází z brahmanské Indie. Dle zákonů Manou (7. — 206) bylo trojí ovoce válečné výpravy: přítel, zlato, nové území. Je velice svůdné pro člověka najíti v dějinách národů to, co hledá; ještě svůdnější však je přijímati zdání za skutečnost. Že by si člověk mohl splésti hřebík s předmětem na něm zavěšeným, jest těžko uvěřitelné, a přece postačí najíti ve starověku slovo nám známé, abychom mu přikládali smysl nám běžný. Význam slova je něco nekonečně složitého: slovo představuje nejen myšlenku, nýbrž i celý právní, sociální a politický život své doby, který myšlence dává její hluboký smysl. Proto s pokorou a beznáročně máme se přibližovati dávné minulosti, vědouce, že, i když se nám poštěstí najíti tam známou tvář a známý hlas, duše sama může při tom býti a nám zůstati zcela neznámou.
A. Tribut. Určiti pojem jest poměrně dosti lehké. Jde o poplatek jednoho státu, placený státu druhému na důkaz poslušnosti. Jest to právo moci, uplatňující se vítězstvím zbraní.
V Chaldeji na důkaz podrobení se poražení a podmanění musili platiti tribut v naturáliích nebo penězích a vedle toho desátek na vydržování říše, k níž patřili. R. 1270 před Kr. Ninus, král asyrský, žádal na Barzanovi, králi arménském, vojáky a výživu pro svou armádu (Barbeyrac, I., str. 7). Budiž připomenuto, že v Řecku válečný tribut byl řádným příjmem zaneseným ve státním rozpočtu. Ve své Politice Aristoteles uvádí hon a válku jako dva prostředky pro obohacení. Od r. 378 do 338 hlavní státní příjem Athén pozůstával z tributů placených členy konfederace, které předsedaly Athény. Římané sami ospravedlňovali tribut potřebou bezpečnosti. Petilius Cerialis (Tacitus, Hist. Lib. 4, 74) v řeči ke Gallům praví, že jim uložil jen to, co vyžaduje mír, neboť prý bez armády není klidu pro národ a bez žoldu a tributů není armády. Dle Tita Livia (Hist. Lib. 28, 34) staří Římané poraženému národu poskytli mír jen tehdy, když s ním byli ve smluvním poměru na základě jisté rovnoprávnosti. Jinak znali pouze národy porobené, které musily odevzdati, co měly, dáti rukojmí, vydati zbraně a do svých měst přijmouti římské posádky.
Když r. 538 Cyrus si podmanil Malou Asii, Sýrii a Arábii, slíbil obyvatelstvu Babylonu, že se mu nic nestane, jestliže odevzdá zbraně, zaplatí tribut a poslouchati bude toho, komu bude přiděleno (Barbeyrac, I., str. 64). R. 385 Evagoras, král cyperský, zavázal se platiti tribut Artaxerxovi Mnémónovi, králi perskému, jenž obsadil Cypr jako záruku, že tribut bude splacen.
Židé po svých častých sporech s Babylonem, Řeckem a Římem byli povinni platiti tribut. Ve smlouvě z r. 332 před Kr. Alexandr Veliký, maje veliké svízele se Židy, kteří jej platiti nechtěli, osvobodil je od poplatku každý sedmý rok u vědomí, že podle zákona Mojžíšova nebylo Židům dovoleno osívati půdu. Sám starý zákon (Deuteronome, kap. 20.) uvádí tribut jako běžnou věc.
V Egyptě byl rovněž známý a i Karthago jej přijalo.
B. Výkupné. Po dobu mnoha staletí nepřítel nepožíval vůbec zákonné ochrany. Původně zajatci byli vražděni, později se stávali otroky a konečně předmětem obchodu a zdrojem bohatství. Dle primitivní myšlenky zajatec byl majetkem toho, kdo ho zajal. R. 295 před Kr. Fabicus, zajav 1500 zajatců v Perusii, osvobodil je za výkupné 300 asů. Po dobytí města Palerma Římany r. 254 před Kr. zajatci vykoupili svou svobodu za cenu dvou dolů stříbra (Noël du Payrat: Le prisonnier de guerre). R. 1179 koncil lateránský zakázal prodej zajatců do otroctví, když běželo o války mezi křesťany. Pod vlivem tohoto zákazu vyvinul se ve středověku obyčej výkupného. Podle původního nazírání zajatec byl majetkem toho, kdo ho zajal, později však byl považován za majetek panovníka. Při výkupném šlo o milost a nikoli o právo. Výkupné nemělo původně žádného vztahu ke způsobeným škodám a znamenalo vykoupení těla, krve a života zajatce. Později státy upravily předpisy cenu každé kategorie zajatců. Náhrada za vydržování zajatců měla často podobu odškodnění za válečné náklady a stala se prvkem válečného odškodnění. Takovéto válečné odškodnění bylo vnuceno Francii ve smlouvě v Amiensu r. 1802 a Rusku v Portsmouthu r. 1905. Výkupné tudíž může být pokládáno za přímý a nepřímý původ válečného odškodnění, neboť držení zajatců bylo účinným důvodem pro požadavek vysokého odškodnění.
C. Kořist. Ještě ve středověku pojem války jako poměr státu ke státu není znám, právě tak jako není známo šetření soukromého vlastnictví po čas nepřátelství. Voják měl právo za tělesné utrpení a škody odškodniti se kořistí ulovenou na nepříteli. Už v nejdávnějším starověku objevuje se kořist a pro prvé armády byla jediným žoldem. V době ukázněného vojska rozdělení kořisti bylo podrobeno pravidlům. Tak na př. u Židů velekněz a knížata rozdělovali kořist na rovné části mezi bojovníky a nebojovníky, když byli napřed oddělili z titulu oběti Pánu 1/500 pro sebe a 1/50 pro levity. U Řeků vůdcové vybrali si nejpodstatnější část, zbytek pak rozdělili mezi vojáky nejdříve na stejné částky, později však podle zásluhy. U Římanů kvestor prodal kořist a výnos odevzdal veřejné pokladně. Z válečných kořistí stavěly se chrámy. U Franků se metal o části kořisti los, když vůdce byl dostal své. V kastilském kodexu, zvaném Las Siete Partidas, rány jsou ceněny na 5 až 100 maravedisů. Když voják zemřel ve válce, dostali dědici náhradu 75 až 150 maravedisů podle toho, byl-li to pěšák nebo jezdec. Před odchodem do pole oceněna byla zvířata, zbraň a předměty, které voják nesl s sebou. Tento inventář tvořil základ ocenění náhrady za utrpení a škody. Čís. 26 druhé části kodexu obsahuje 34 zákony týkající se rozdělení kořisti. Dle toho král má právo na 1/5. Kromě toho má král právo na vůdce nepřítele, jeho ženu nebo ženy jeho synů a sluhů, jeho nábytek, města, hrady a zámky. V Nizozemsku ukládal vojenský předpis povinnost ohlásiti kořist velitelům do tří dnů pod trestem konfiskace a trestem tělesným. Výnos pak byl rozdělen mezi vojáky podle výše jejich žoldu. U Arabů oblek, náhrdelník, zbraň a kůň náleží tomu, kdo je ukořistil. Instituce válečné kořisti se udržela až do uznání moderního pojmu války, dle kterého válka jest poměrem mezi státy a nikoli mezi jednotlivci.
Původně nebylo rozdílu mezi kořistí a plenem. Postupem doby pod vlivem civilisace a právního vývoje pojmu o státě začalo se rozlišovati mezi kořistí dovolenou a obyčejným plenem. Dosti dlouho byl dovolen plen města dobytého útokem, jakož i města, které porušilo zákony války. Postupně však na podkladě zásady o válčení pouze mezi státy právo kořisti bylo omezeno jen na jmění státu, na zbraně a na výzbroj vojáků. Haagské konvence z r. 1899 a 1907 plen zakázaly.
D. Válečná náhrada. Všeobecně řečeno byla válečná náhrada prostředkem pro obohacení se na úkor poraženého. Jednou to byl příspěvek na vydržování armády, po druhé náhrada nákladů spojených s vydržováním zajatců, jindy krytí materiálních škod, způsobených válkou, jindy zase pokuta uložená poraženému a konečně plat uložený poraženému za účelem jeho oslabení.
Ve starověku vyskytují se případy platů jednou pro vždy, učiněných bez bližšího určení. Tak r. 302 před Kr. Sandrokottos Seleukos, král Indů, odvedl 500 slonů Nikatorovi, králi syrskému. K. 383 Denys, tyran Sicilie, zaplatil Karthagiňanům 1000 talentů. R. 196 Filip Makedonský zaplatil Římanům 1000 talentů. R. 140 španělští Numantinové zaplatili Římu 30 talentů. R. 408 po Kr. Řím zaplatil Alarichovi náhradu 5 liber zlata, 30000 liber stříbra, 4000 hedvábných županů, 3000 kusů barevných látek a 3000 liber pepře. Křesťanské učení o společném původu lidí a národů zdomácnělo myšlenku, že mezi křesťany nejsou ani páni, ani otroci, ani vítězi, ani poražení (Egger: Études historiques sur les traités publics chez les Grecs et les Romains, str. 229). Dále, jelikož předpokladem válečné náhrady je existence silné ústřední vlády, jakož i existence poměru státu ke státu jako takovému, feudální systém středověku drobením státní moci přirozeně vedl k tomu, že feudální páni podnikali války ne ve prospěch ústřední moci, nýbrž za osobními a okamžitými zisky. Proto na rozdíl od starověku, kde se ústřední vláda respektovala, feudální páni se živili a obohacovali kořistí a výkupným. V tomto rozkladu státní ústřední moci rodila a kristalisovala se zásada o suverenitě státu. Mezi hlavní atributy samostatnosti státu patří právo vésti válku. Jelikož je válka oprávněna, nemůže býti ani pokutována, ani trestána (Puffendorf: Droit de la nature et des gens, kniha 5.—9.). Proto ve středověku mírové smlouvy se vyhýbaly válečné náhradě a od 14. do 18. stol. mírové smlouvy obsahují ustanovení, jimiž se odpouštějí veškeré následky útoků. Výjimky jsou, ale velice řídké. Tak Štětínská smlouva z r. 1570 mezi Dánskem a Švédském, v níž toto poslední se zavázalo zaplatiti 150000 rixdalů za porušení příměří ze 14. 8. 1568; smlouva rusko-švédská z r. 1617, v níž se Rusko zavázalo zaplatiti Švédsku 20000 rublů za porušení přátelské smlouvy (Koch-Schoell: Histoire abrégée des traités de paix, 4., str. 19 a 34). Budiž ještě učiněna zmínka o zaplacení válečných nákladů ve smlouvě rusko-turecké z r. 1774 a o náhradě škod ve smlouvě z Fontainebleau z 8. 11. 1774. V praksi a doktrině nastala změna koncem 18.stol., kdy se válečná náhrada objevuje v mírových smlouvách velice často ve formě úhrnného obnosu. (Smlouva Boloňská z 23. 6. 1796 mezi papežem a Francií. Smlouva Pařížská z 10. 10. 1796 mezi králem sicilským a Francií. Smlouva Madridská z 29. 10. 1801 mezi Francií a Portugalskem. Smlouvy napoleonské zr. 1814 a 1815. Smlouva Berlínská z 13. 8. 1866 mezi Pruskem a Würtemberskem. Smlouva Pražská z 23. 8. 1866 mezi Rakouskem a Pruskem. Smlouva Frankfurtská z 10. 5. 1871 mezi Francií a Německem.)
1. Náklady spojené s vedením války. Farnakes, král pontský, zaplatil Eumenovi, králi Pergamu, z titulu válečných nákladů 300 talentů (Barbeyrac, 1., str. 335). Mithridates, král pontský, zavázal se zaplatiti Římanům z titulu válečných nákladů obnos 2000 talentů (Barbeyrac, 1., str. 426). Ve smlouvě rusko-turecké z 10. 7. 1774 Vysoká Porta se zavázala zaplatiti Rusku z titulu válečných nákladů obnos 15000 burs anebo 75 milionů piastrů ve třech splátkách. Ve smlouvě Haagské mezi Francií a Nizozemskem z 16. 5. 1795 zavázalo se toto zaplatiti z titulu náhrady a odškodnění za válečné náklady 100 milionů zlatých.
2. Válečné náklady a škody. Smlouva Nankinská z 29. 8. 1842 mezi Anglií a Čínou. Smlouva Milánská ze 6. 8. 1849 mezi Rakouskem a Sardinií. Pekingská smlouva anglo-čínská z 24. 10. 1860. Miramarská smlouva z 10. 4. 1864. Pražská smlouva prusko-rakouská z 23. 8. 1866.
3. Pokuta za válku. R. 653 před Kr. ve smlouvě mezi Tullem Hostiliem, králem římským, a Sabiny vzali tito na sebe závazek zaplatiti pokutu za válku.
4. Náhrada nákladů spojených s vydržováním zajatců. Smlouva Versaillesská z 3. 9. 1783, Amienská z r. 1802 a Portsmouthská z r. 1905.
5. Omezení náhrady na platební schopnost. Smlouva řecko-turecká z r. 1897.
6. Náhrada škod. R. 346 před Kr. Fokové se zavázali Filipu Makedonskému, že mu budou platiti roční plat jako náhradu za to, oč oloupili chrám. R. 624 před Kr. Volskové slíbili Ankovi Martiovi, že mu nahradí utrpěnou škodu. R. 899 před Kr. podobný závazek na sebe vzali Karthagiňané vůči Římanům.
V 18. stol. nastala zde reakce mravní, politická a hospodářská a když v r. 1815 spojenci žádali na Francii 700 milionů a r. 1866 Prusko na Rakousku 125 milionů a konečně v r. 1871 Prusko na Francii 5 miliard franků, reakce byla přenesena i na právní doktrinu a praksi. Bylo zřejmo, že obnos Bismarckem Francii uložený měl krýti nejen utrpěné škody, nýbrž i válečné náklady.
Teoretikové poukazovali na to, že poraženému nemůže být ukládána pokuta, neboť vina za válku v právu mezinárodním neexistuje. Kromě toho zásada svrchovanosti států nepřipouštěla myšlenku pokuty uložené státu, který ve své svrchovanosti měl právo válku vésti. Na druhé straně bylo poukazováno na to, že uložením náhrady poraženému státu tento nejen že se nezničí, nýbrž že válečné náhrady mají veliké nevýhody, a to nejen pro poraženého, ale i pro vítěze samé, kterým prý dávají pocit umělého blaha, paralysujícího jejich normální rozvoj, zatím co poražené státy ohrožují, nutíce je k vypětí všech materiálních i morálních sil. Konečně teoretikové, publicisté a státníci brojili proti válečným náhradám jako něčemu, co svádí národy k válce z touhy po zisku.
II. Několik poznámek o odpovědnosti státu za válečné škody.
Když omezíme právo vítěze pouze na náhradu škod válčením způsobených, ocitneme se před škodami dvojího druhu: škody způsobené na státním majetku a škody způsobené na soukromém majetku. Zde zase může jíti o příslušníky státu válčícího anebo o příslušníky států neutrálních. Při náhradě škod válčením způsobených staví se tudíž problém odpovědnosti státu za škody válkou způsobené na soukromém majetku. Jelikož mezinárodní právo války nezakazovalo a jelikož nemělo povinného soudce, chyběla pevná půda pro určení odpovědnosti státu. Povinnost odškodnění za válku anebo náhrada škody válkou způsobené nutila k vyjasnění a precisování odpovědnosti státu za válku a za její následky.
A. Odpovědnost interní. První koncepce byla, že poškozený nemá žádného práva na náhradu ani za hmotné škody utrpěné, ani za rekvisice, ani za vynucené platy. Tato koncepce vycházela z myšlenky, že pro soukromníka válka je neodvratitelnou pohromou, jako je jí krupobití nebo povodeň: tento jest obětí pohromy, ale ne nespravedlnosti. Proto prý nemá práva na náhradu. V praktickém použití tato zásada byla mírněna citem lidskosti a milosrdenství a proto státy udělovaly postiženým podpory. Ve válkách napoleonských a ve válce prusko-francouzské uplatňovala Francie tuto zásadu: dávala podporu, ale právo na náhradu neuznala. Podobně i Německo.
Ve světové válce 1914—1918 zvítězila myšlenka, že poškozený občan má právo na náhradu. Francie zák. z 26. 12. 1914 uznala právo na náhradu hmotných škod způsobených válkou jejím obyvatelům. Rozsah tohoto práva byl určen zák. ze 17. 4. 1919. V Belgii král. dekretem z 23. 10. 1918 přiznáno bylo belgickým příslušníkům právo na náhradu škod. V Itálii bylo přiznáno právo na náhradu válečných škod válečným poškozencům dekretem ze 16. 11. 1918. Podobně i v Německu zák. z 3. 7. 1916.
V právu vnitrostátním neodpovědnost státu byla dogmatem prýštícím z absolutní suverenity a neomylnosti panovníkovy. Myšlenka odpovědnosti v oboru veřejného práva vyvolala živé diskuse a spory. Jest přirozené, že stát, protože je suverénní, vydává suverénně pravidla o své odpovědnosti. Proto nepodléhá žádným pravidlům psaného obecného práva. Může tudíž jíti jen o pravidla ekvity. Říkalo se, že činnost státu, jelikož sleduje cíle altruistické (zatím co jednotlivec sleduje cíle egoistické), nemůže býti stavěna na stejnou úroveň a souzena dle stejných zásad. Činnost státu může prý způsobiti ohromné škody, neúměrné tomu, co může spáchati jednotlivec. Konečně se říkalo, že kdyby pro stát přijata byla zásada obecného práva, musila by se omeziti na vinu, neboť prý normální a řádný pramen pro povinnost odškodnění je v odpovědnosti, která se rodí z chyby nebo viny. Je ovšem možno najíti kausální souvislost mezi existencí nebo rozsahem škody a chybou resp. vinou státu. Válka totiž mohla býti zaviněna chybou, jíž se dopustila diplomatická služba: bylo možno válce se vyhnouti anebo stát mohl získati spojence a tak se státi silnějším a tudíž mohl zabrániti invasi. Válka mohla také vzniknouti politickou chybou vlády: vláda se mohla pustiti do války příliš brzy nebo příliš pozdě, když stát nebyl ještě připraven anebo když už připraven nebyl. Vpád a tudíž i škoda mohly býti zaviněny dále i špatnou organisací národní obrany, takže kdyby byla bývala obrana lépe organisována, mohla se válka vésti na území nepřítelově. Anebo vláda se mohla dopustiti velké chyby při volbě druhu zbraní, parlament mohl odhlasovati špatné zákony anebo vojenští vůdcové mohli se dopustiti chyb strategických. V důsledku nepřekonatelných obtíží hledalo se v praksi řešení v rozeznávání povahy inkriminovaného činu. Za akty soukromoprávní stát podléhá pravidlům občanského práva, zatím co na akty veřejnoprávní soukromé právo se nevztahuje. Jestliže inkriminovaný čin je činem vládním, podle této teorie uniká veškeré soudní kontrole. Obyčejně toto vyhrazené pole činnosti omezuje se na poměr výkonné moci k moci zákonodárné, na vztahy diplomatické a na vedení války (Jèze, Cours de droit public, 1923, str. 45). Další teorií byla teorie o rovnoprávnosti ve věcech daňového zatížení (Teissier, str. 250). Konečně zrodila se myšlenka risika, teorie objektivní. Při ní již nejde o to, zda je někdo odpovědný anebo zda se dopustil chyby nebo neopatrnosti, ale o to, která skupina má konečně nésti následky risika — teorie národní solidarity (Duguit, Les transformations du droit privé, str. 138). Bez ohledu na různé teorie vnitrostátní odpovědnost státu je dnes fixována zákony nebo vnitrostátní jurisprudencí. Právo na náhradu způsobené škody je dnes státy přiznáváno (Christiaens, La théorie des actes de Gouvernement et le droit à la réparation des dommages de guerre).
B. Odpovědnost mezinárodní. V mezinárodní praksi odpovědnost států existovala od dob nejstarších, a to, šlo-li o urážky panovníků, vyslanců anebo o politická spiknutí organisovaná na cizím území. Ve válkách námořních v druhé polovině 18. stol. byla na denním pořádku otázka porušení práv neutrálů a otázka represálií. S rozvojem emigrace od 17. stol. škody, způsobené cizím usedlíkům, přinesly s sebou otázku odpovědnosti státu. Konečně válka z r. 1914 položila otázku náhrady škod válkou způsobených. Pro odpovědnost státu někteří teoretikové hledali zásady v římském právu a někteří dnes ještě srovnávají odpovědnost mezinárodní s odpovědností civilní. Naproti tomu moderní škola positivistická snažila se určiti povahu odpovědnosti státům vlastní na poli mezinárodním (Triepel, Droit international et droit interne, 1899; Anzilotti, Teoria generale della responsabilità dello stato nel diritto internazionale, 1902; Strupp, Das völkerrechtliche Delikt, 1920). Podle této ve vztazích mezi státy není ani odpovědnosti trestní, ani občanské, nýbrž pouze mezinárodně-právní. V právu mezinárodním státy jsou rovnoprávné a mohou tudíž býti odpovědny jen na základě všeobecných pravidel, platných pro všechny. Vzájemné uznání suverenity přiznává každému volnost počínání, potřebnou pro uplatňování suverenity. Suverenita určuje každému státu meze, a ty jsou dány tím, že existují jiné státy se stejnými právy. Co právní normu charakterisuje, jest její závaznost, která však bez supersuverenity nemůže vzniknouti jinak, než z dohody států, a to buď implicite obsažené v obyčeji právním anebo výslovně formulované ve smlouvě.
Nedostatkem dnešního mezinárodního práva je, že nemá dosti organisovaných sankcí a že státu, který porušením jeho utrpěl škodu, jest ponechána možnost uplatňovati své právo svépomocí. Státy jsou tak stále ještě soudci ve vlastní věci. Že při domáhání se odškodnění lehce se dopustí křivd, urážejících cit spravedlnosti, jest samozřejmé.
III. Válka v mezinárodním právu před rokem 1914.
Ve starověku právo na válku bylo formálně uznáváno. U Židů válka byla spravedlivá, byla-li vedena proti modloslužebníkům, nepřátelům náboženství (Salvioli, Le concept de la guerre juste, str. 10). U Řeků úspěch a zájem vlasti ospravedlňoval válku (Le Fur, Guerre juste est juste paix, str. 1). U Římanů byla válka spravedlivá, když ji předcházely předepsané obřady (Phillipson, International law and custom of ancient Greece and Rome, 2., str. 179—190, 315—348).
Je nesporné, že první křesťané pokládali válku za neslučitelnou s křesťanstvím a službu v císařské armádě považovali za nepřípustnou. Ve svědomí křesťanů totiž převládala myšlenka universálního bratrství, neboť Nový zákon je proniknut myšlenkou, že přisluhování spravedlností přináleží Bohu a že lidé si usurpují jeho moc, když se povyšují na soudce — proto je válka hříchem. Církevní otcové byli proto ve velkých rozpacích, když se měli vyjádřiti o válce. Dospěli však k tomu, že uznali za oprávněné války, pocházející ze spravedlivých úmyslů a vyhlášené kompetentní autoritou (Sv. Augustin, Epištola 5. ad Marcellinum). Za takovou považován byl původně jen císař, později právo vyhlašovati války bylo přiznáno papeži, vladařům a svobodným městům (Salvioli, Le concept de la guerre juste, str. 242 a násl.).
O pojmu spravedlivé a nespravedlivé války nalézáme v doktrině nejrůznější názory.
Dle Grotia válka je zákonem přírody. Montesquieu učí, že válka je prostředkem na obranu práv státu (Esprit des Lois, kniha 10., kap. 2.). Podle Wheatona má stát právo vésti válku, neboť je to jediný prostředek, jak dosíci zadostiučinění za utrpěnou škodu (Elements du droit international, část 4., kap. 1., § 1). Phillimore zastává názor, že válka je důsledkem zkažené povahy lidské společnosti, tak jako trestní právo lidské společnosti je důsledkem zkažené povahy jednotlivce (Commentaries upon international law, 3., § 49). Fiore má za to, že pouze válka na obranu práva je spravedlivou a oprávněnou (Droit international codifié, čl. 935). Bluntschlimu je válka spravedlivou, když mezinárodní právo dovoluje sáhnouti ke zbrani (Le droit international codifié, čl. 515 a 516).
Zůstává však nepopiratelná skutečnost, že před světovou válkou žádný text positivního práva mezinárodního válku nezakazoval. A co není zakázáno, nemůže býti trestáno.
Postupem doby právo válečné doznalo řadu důležitých omezení. Tak v čl. 22 Řádu o zákonech a obyčejích války pozemní z r. 1907 je výslovně řečeno, že válčící strany nemají neomezeného práva při výběru prostředků za účelem poškozování nepřítele. Hlavní omezení se týkají způsobu vedení války, zacházení s raněnými a se zajatci, režimu okupačního a šetření soukromého majetku. Dále v Ženevské konvenci z r. 1906 v čl. 28 signatární státy se zavázaly, že učiní opatření na potlačení individuálního plenění v době války. Za porušení těchto právních norem válčící mocnosti jsou odpovědny, právě tak jako jsou odpovědny za porušení existujících smluv mezinárodních.
IV. Reparace za škody způsobené ve světové válce 1914—1918.
A. O r-ích všeobecně.
1. Dohoda o reparacích před příměřím. Na čem založili spojené a sdružené mocnosti svůj požadavek na r.? Jeho východiskem byla výměna not (od 4. 10. do 5. 11. 1918) mezi presidentem Wilsonem a Německem, týkající se podmínek míru. Německo přijalo 14 bodů poselství presidenta Wilsona z 8. 1., čtyři body poselství z 11. 2. a zásady řeči z 27. 9. 1918. V sedmém bodě svého poselství z 8. 1. president Wilson prohlásil, že Belgie musí býti vyklizena a restaurována. V bodě osmém žádal, aby zpustošené území Francie bylo restaurováno a křivda, které se Prusko dopustilo na Francii r. 1871, byla odčiněna. V bodě jedenáctém president Wilson žádal, aby Rumunsko, Srbsko a Černá Hora byly vyklizeny a obsazená území restaurována. Ve svém poselství z 11. 2. president Wilson se vyslovil proti válečné náhradě (indemnitě) v pravém slova smyslu a proti odškodnění, které by mělo povahu trestu.
Notou z 2. 11., v odpověď na notu z 23. 10. 1918, spojené mocnosti sdělily presidentu Wilsonovi, že restaurací okupovaného území rozumějí náhradu za škody způsobené civilnímu obyvatelstvu a jeho jmění. Tento výklad president Wilson přijal za svůj a sdělil jej Německu notou z 5. 11. Německo výklad přijalo. (Temperley, A history of the Peace Conference of Paris, 1., str. 448—458).
2. Odškodnění za porušení mezinárodních smluv a válečného práva. Proto na mírové konferenci nebylo mezi mocnostmi spojenými a sdruženými pochybnosti, že mohou od Německa žádati odškodnění za porušení mezinárodních smluv a válečných zákonů. Pokud jde o porušení smluv, zde přicházela v úvahu smlouva o neutralitě Belgie z r. 1839. Za toto porušení stanoveno bylo v čl. 232 smlouvy Versaillesské, že kromě náhrady škod Německo nahradí Belgii obnosy, které si tato vypůjčila od spojených a sdružených mocností do 11. 11. 1918 s 5%ním úrokem. Co se týče porušení zákonů o vedení války, spojené a sdružené mocnosti silně oklestily svá práva, když v čl. 227 smlouvy Versaillesské omezily je na vznesení veřejné žaloby proti Vilému II. Hohenzollerskému (pro nejhrubší urážku zásad mezinárodní mravnosti a posvátné autority smluv) a na stanovení, že bude souzen podle důvodů vyplývajících z nejpovznešenějších zásad mezinárodní politiky. Dále na ustanovení čl. 228, že mocnosti spojené a sdružené mají právo postaviti před své vojenské soudy osoby obžalované z činů příčících se zákonům a obyčejům války.
3. Válečné škody, válečné náklady a pense. Pokud jde o náhrady mimo odškodnění za porušení mezinárodních smluv, spojené a sdružené mocnosti se rozcházely v názorech o samém principu náhrady. Dne 11. 2. 1919 americká delegace zaujala stanovisko, že otázka byla vyřešena výměnou not před příměřím, ve které 14 bodů Wilsonových bylo přijato Německem 28. 10. a spojenými mocnostmi 2. 11. Delegace americká dívala se na tuto výměnu not jako na smlouvu, jež váže obě strany. Na tomto podkladě americká delegace stanovila tyto zásady: 1. hrazení škod, které jsou přímým důsledkem činů, jež jsou v jasném rozporu s právem mezinárodním, jako: porušení smlouvy o neutralitě Belgie z r. 1839, bezprávné zacházení s válečnými zajatci atd. (zde jsou zahrnuty belgické válečné náklady v pravém slova smyslu); 2. vyplnění závazků vyplývajících z výměny not před příměřím, týkající se náhrady veškerých škod spáchaných na civilním obyvatelstvu a jeho majetku, t. j. přímé hmotné škody na majetku povahy nevojenské a přímých tělesných úrazů civilnímu obyvatelstvu.
Podle americké delegace, když spojenecké mocnosti přijaly 14 bodů Wilsonových, zavázaly se tím, že budou žádati náhradu škod válkou způsobených, nikoli však náklady, které si vedení války vyžádalo.
Delegace francouzská hájila stanovisko, že jediná smlouva, jež váže spojence a Německo, je příměří z 11. 11., které v čl. 19 stanoví, že Německu se ukládá náhrada za učiněné škody. Toto ustanovení mělo jediné omezení ve vůli spojených a sdružených mocností, neboť v čl. 19 výslovně bylo řečeno, že ustanovení o náhradě za způsobené škody nesmí v ničem omezovati ani pozdější ústupky, ani nároky spojenců a Spojených států amerických.
Delegace anglická tvrdila, že Anglie přijala mír nejen na podkladě 14 bodů Wilsonových, nýbrž také na podkladě zásad obsažených v pozdějších prohlášeních amerického presidenta, mezi nimiž bylo prohlášení, že úprava musí spočívati na spravedlnosti každého jednotlivého ustanovení. Australský ministerský předseda Hughes tvrdil, že náhrada by nebyla spravedlivá, kdyby nepředepsala odškodnění za těžké ztráty krve a majetku Dominií, i když tato nebyla zpustošena. Anglická delegace tvrdila, že postavení Anglie je obdobné postavení Belgie v tom, že náklady Anglie na vedení války vznikly z porušení smlouvy o neutralitě Belgie, jejímž byla signatářem.
Americká delegace odpověděla, že speciální deklarace spojeneckých mocností ohledně náhrady, kterou má Německo platiti, je závazná proti všeobecným deklaracím obsaženým ve Wilsonových řečích. Francie zase odpověděla, že dohoda docílená mezi spojeneckými mocnostmi a Německem před příměřím nebyla změněna čl. 19 příměří z 11. 11. Podle názoru vlády Spojených států bylo příměří vojenským dokumentem, podepsaným za tím účelem, aby spojeným a sdruženým mocnostem bylo umožněno provésti úpravu míru, na níž se již před příměřím dohodly a nikoli novou úpravou podmínek míru.
Kdyby byl býval přijat americký program, Dominia by nebyla dostala ničeho a pohledávky Anglie by se byly omezily na škody na lodní dopravě a škody způsobené bombardováním Zeppelinů. Striktní program Spojených států odhadoval se tehdy na obnos $ 15000,000000, který by byl připadl státům, jejichž území bylo zpustošeno.
Nejvyšší rada přijala konečně zásadu presidenta Wilsona, že dohoda s Německem před příměřím vylučuje placení válečných nákladů v pravém slova smyslu. Povstal ovšem spor o to, co je válečnou škodou na rozdíl od válečných nákladů. Komise pro r. podala Nejvyšší radě návrh na placení 32 kategorií škod, které tato zmenšila na deset. Spor zbyl o pense a příspěvky rodinám osob mobilisovaných nebo těch, jež sloužily ve vojsku. President Wilson měl za to, že s hlediska stricti iuris tyto kategorie jsou vyloučeny z dohody před příměřím. Přes to však na základě memoranda generála Smutse z 31. 3. 1919 Nejvyšší
Slovník veřejného práva českosl. 47 rada konečně rozhodla, že řečené dvě kategorie patří mezi válečné škody. Odůvodnila je řkouc, že co bylo anebo je vynaloženo na občana ne vojáka anebo na vojáka, když jím přestal být, anebo co bylo kdykoli vynaloženo na jeho rodinu, nutno prý považovati za škodu učiněnou civilnímu obyvatelstvu a musí tudíž býti zaplaceno na základě slušného výkladu dohody před příměřím. Pense a příspěvky byly jedinými škodami ve prospěch Dominií.
4. Skupiny válečných škod. Tak došlo k přijetí deseti skupin škod, kterými byly:
1. škody způsobené občanským osobám poškozeným na těle nebo na životě a škody způsobené jejich pozůstalým, o něž jim bylo pečovati;
2. škody způsobené Německem nebo jeho spojenci občanským osobám ukrutenstvím, násilím nebo zlým nakládáním;
3. škody způsobené Německem nebo jeho spojenci na vlastním území nebo na území obsazeném neb zabraném občanským osobám jakýmkoli ublížením na zdraví nebo na pracovní schopnosti nebo na cti;
4. škody způsobené válečným zajatcům špatným nakládáním;
5. všechny pense nebo odškodnění poskytnuté vojenským obětem války;
6. výlohy spojené s podporováním válečných zajatců;
7. příspěvky poskytnuté rodinám osob mobilisovaných nebo všech těch, jež sloužily ve vojsku;
8. škody za nucenou práci bez spravedlivé odměny;
9. škody způsobené na majetku odvlečením, zabavením, poškozením nebo zničením;
10. škody způsobené vynucenými zálohami, pokutami a pod.
Pozornosti tudíž zasluhuje, že ačkoli v čl. 231 spojené a sdružené mocnosti uložily Německu uznání viny za válku a odpovědnosti za ztráty jí vzniklé, hned v čl. 232 omezily své pohledávky na náhradu škod, uvedených ve Wilsonově notě Německu z 5. 11. 1918, dle výkladu jí daného Nejvyšší radou. Učinily tak, aniž by to byly přiznaly, neboť v prvním odstavci čl. 232 odůvodnily omezení svých požadavků poukazem na neschopnost Německa nahraditi všechny ztráty a škody.
Pozorné přezkoumání uvedených deseti skupin škod ukazuje, že všechny se kryjí zásadou obsaženou v čl. 232 a notou Wilsonovou z 5. 11. 1918 až na pense, odškodnění poskytovaná vojenským a námořním obětem války (a těm, o něž se lidé takto poškození starali) a na příspěvky rodinám osob mobilisovaných a válečným zajatcům. Tyto pohledávky je těžko považovati za „škody způsobené občanskému obyvatelstvu a jeho majetku". Rozhodně stojí blíže válečným nákladům, než válečným škodám, a v čl. 232 je to i nepřímo přiznáno, neboť spojené a sdružené mocnosti nespokojily se rčením, že ve smyslu Wilsonovy noty z 5. 11. 1918 Německo musí zaplatiti „všechny škody způsobené občanskému obyvatelstvu kterékoli z mocností spojených a sdružených i jeho majetku", nýbrž pociťovaly potřebu dodati „a vůbec všechny škody, jak jsou vymezeny v připojené příloze 1.".
5. Ocenění válečných škod. Tím vyřešena byla otázka, zač má Německo platiti, nikoli však, kolik má platiti. Odhady nízké byly nepřijatelné pro státy na odškodnění hlavně interesované. Naproti tomu Amerika byla proti velkým obnosům. Pro věcné určení částky, kterou by Německo mělo platit, bylo by třeba určiti předně rozsah a výši škod Německem způsobených a pak teprve, kolik bude schopno platit. Co do rozsahu a výše škod, byly jen dohady. Dle odhadu Lloyda George jednalo se o 500 miliard zl. marek, dle Loucheura (Francie) až o 800 miliard, dle Lamonta (Spojené státy) o 250 miliard. Dne 20. 3. 1919 Norman Davis (Spojené státy), Loucheur (Francie) a Montagu (Velká Britanie) odhadli škody nejprve na 100 miliard a později na 120 miliard zl. marek. Každé snižování vyvolávalo odpověď, že je třeba škody vědecky zjistiti, což znamenalo ocenění škod odložiti. Stejně tomu bylo při otázce platební schopnosti Německa. Jedni říkali, že může platiti 40 miliard, jiní zase 500 miliard marek. Jak nabýti jistoty? Jen věcným zkoumáním, vyžadujícím měsíce a měsíce práce.
Tak byla konference postupně vedena k tomu, aby se spokojila určením toho, zač má Německo platit, a ponechala budoucnosti určení obnosu, ačkoli politicky, národohospodářsky a finančně bylo nejen v zájmu dlužníka, nýbrž i věřitele, aby věděl na čem je. Neboť dlužník se nesnaží platiti, dokud neví, že placením se od dluhu osvobodí; věřitel naproti tomu není veden k uspořádání svých vlastních věcí, dokud neví, kolik dostane. Nejistota je smrtelným nepřítelem hospodářského podnikání a nevyčerpatelným pramenem nepořádku jak u jednoto, tak i u druhého. Naděje na odměnu za nečinnost vede k nečinnosti a tudíž představuje smrt.
6. Přechodné řešení. Tak mírová konference neurčila ani výši reparačního dluhu Německa a jeho spojenců, ani způsob a lhůty placení. Dne 7. 4. 1919 Nejvyšší rada rozhodla, že tuto práci svěří zvláštní komisi, k tomu účelu ustanovené, zvané k-í r-í.
Aby se však přece jen něco dálo a Německo a jeho spojenci něco platili, dokud řečená r-í k. neustanoví výši a způsob placení, Nejvyšší rada rozhodla a mírová konference schválila (čl. 235 Versailles), že do 1.5. 1921 Německo má zaplatiti ve zboží nebo devisách obnos 20 miliard zl. marek.
1. Pokud jde o placení ve zboží na účet řečených 20 miliard zl. marek, mírová smlouva uložila Německu nahrazení všech lodí a člunů zničených činy válečnými, a to tunu za tunu a třídu za třídu (§ 1, příl. 3., části 8.). Co do jejich rozdělení, Francie navrhovala, aby se tak stalo podle výše ztrát utrpěných jednotlivými mocnostmi spojenými a sdruženými. To znamenalo, že mají býti rozděleny mezi jiným i lodi kořistními soudy anglickými řádně přisouzené, jakož i lodi ukořistěné Spojenými státy, Brasilií a Kubou. Anglie navrhovala, aby rozděleny byly lodi, které neprošly řízením před kořistními soudy, což znamenalo, že lodi zajaté Anglií a jejím kořistním soudem jí přisouzené, nebyly by podléhaly rozdělení, zatím co lodi zajaté Spojenými státy, Brasilií a Kubou by byly rozdělení podléhaly. Spojené státy navrhovaly, aby si každý ponechal lodi, které ve válce zajal, a ostatní aby byly rozděleny.
Konečně bylo rozhodnuto, že veškeré mocnosti budou v tomto ohledu postaveny vzájemně na roveň a že zjištěná cena zajatých lodí bude počítána k dobru Německa a zúčtuje se srážkou ze závazku Německa z titulu náhrady škod (čl. 236).
2. Dále mírová smlouva uložila Německu dodávky rekonstrukčního materiálu jako: dříví, cementu, uhlí a strojů, nářadí a zvířat. Mírová konference se totiž přesvědčila, že německé armády ničily průmyslový majetek, aniž by to byly vojenské účely vyžadovaly, jediné proto, aby spojencům znemožnily obnovení řádného hospodářského života. Na př. kde to bylo možné, odvlekli Němci do Německa stroje a zvířata (Příloha 4.).
3. Potom, jelikož výroba uhlí za války silně poklesla, mělo se všeobecně za to, že zásobování uhlím jest důležitou složkou pro obnovení hospodářského života a rekonstrukci zpustošeného území. Uhelné pole v Lens bylo tak dokonale zničeno, že bylo třeba nejméně pěti let na jeho obnovení. Aby pece ve Francii mohly bezodkladně začíti pracovat, aby se dělnictvo mohlo dáti do práce a rekonstrukční práce začala bez průtahu, bylo Německu uloženo, aby dodávalo uhlí a jeho deriváty: benzol, uhelný dehet a síran ammonatý (sulfate d'ammoniaque). Německo se tudíž zavázalo zejména, že bude dodávati Francii po dobu deseti let po sedmi milionech tunách uhlí ročně. Vedle toho že bude každého roku dodávati Francii uhlí v množství rovnajícím se rozdílu mezi ročním předválečným výtěžkem dolů departementů Nord a Pas-de-Calais, zničených válkou, a mezi výtěžkem, jejž skýtají tyto uhelné pánve za příslušný rok.
Kromě těchto dodávek příloha 5. obsahuje další skupinu dodávek docela jiné povahy. Zatím co dodávky, o nichž byla řeč v předcházejícím odstavci, měly za účel spojencům nahraditi ztrátu utrpěnou zničením uhelných dolů, další skupina uhelných dodávek měla za úkol spojence brániti proti případnému bojkotu se strany Německa při prodeji uhlí. Před válkou totiž Francie, Belgie, Itálie a Lucembursko byly závislé na německém uhlí a obávaly se tudíž, že je bude Německo bojkotovati. Proto mírová smlouva dala jim opci na německé uhlí do míry předválečného dovozu z Německa. Budiž ovšem poznamenáno, že tyto dodávky povahy obchodně-obranné nemají přednost před dodávkami povahy náhradní, popsané v předcházejícím odstavci.
4. Konečně Německo poskytuje r-í k-i volnost požadovati jako částečnou náhradu dodávky barviv a chemických léčiv v množství a druhu, jež určí r-í k., a to až do 50% všech zásob kteréhokoli barviva a chemického léčiva, které jsou v Německu nebo v jeho moci v den, kdy Versaillesská smlouva nabude působnosti (Příloha 4.).
Pro všechny výše uvedené druhy dodávek r-í k. byla stanovena zástupcem spojených a sdružených mocností a měla povinnost jejich hodnotu počítati k dobru Německa a odpočísti od obnosu, který bude stanoven r-í k-í jako r., jež je Německo povinno zaplatiti (čl. 236).
5. Aby však spojené a sdružené mocnosti, dokud r-í k. neustanoví výši r-í, jež
47* bude Německo povinno platiti, měly v rukou něco víc, než smluvní závazek, mírová smlouva stanovila, že na obnos 20 miliard zl. marek stanovený v čl. 235 Německo ihned vydá poukázky (příloha 2., odstavec 12c). Další vydání poukázek mělo krýti válečné půjčky, poskytnuté spojenci Belgii, v částce kolem 4 miliard zl. marek, (čl. 232, odstavec 3.). Třetí serie poukázek, kterou mělo Německo ihned vydati, byla stanovena na 40 miliard zl. marek, splatná do r. 1951 (příloha 2., § 12, lit. c, 3). Další emise dle uznání r-í k.
Jak již řečeno, tyto poukázky představovaly jen uznání a záruku dluhu, nikoli však definitivní stanovení dluhu samého, jímž byla pověřena r-í k.
7. Restituce. Mimo platy výše určené vrátí Německo všechen majetek, který byl s území států spojeneckých odvlečen, zabrán nebo sekvestrován a který se dá zjistiti buď na území Německa nebo jeho spojenců. Německo má povinnost vrátiti takový majetek bez ohledu na jiné pohledávky. Jelikož takový majetek netvoří zdroj Německa, nýbrž patří majiteli, nemůže býti odpočten od toho, co má Německo platit z titulu náhrady škod. Způsob restitucí určí r-í k. (čl. 238).
8. O reparační komisi. Jak již bylo řečeno, po nezdařených pokusech určiti výši náhrady škod mírová konference přijala řešení provisorní. Spokojila se stanovením, zač má Německo platiti a kdo a jak má výši r-í určiti.
Komise se skládá ze zástupců Spojených států, Velké Britanie, Francie, Italie, Japonska, Belgie a Jugoslavie. Každá tato mocnost vyšle po jednom zástupci a jednom náhradníkovi. V žádném případě však nesmějí se účastniti jednání komise a hlasovati zástupci více než pěti z hořejších mocností. Zástupci Spojených států, Velké Britanie, Francie a Italie budou míti toto právo vždy. Zástupce Belgie bude míti toto právo ve všech případech mimo ty, jež jsou vyhrazeny zástupcům Japonska a Jugoslavie. Zástupce Japonska bude míti toto právo v případech, kdy budou zkoumány otázky týkající se škod utrpěných na moři nebo práv a zájmů příslušníků německých v podnicích obecně užitečných nebo v koncesích v Rusku, Číně, Rakousku, Uhrách, Bulharsku, Turecku a v državách i v závislých územích těchto států nebo v mandátních územích, pokud při nich jde o japonské zájmy. Zástupce jihoslovanský bude míti toto právo, když budou zkoumány otázky týkající se Rakouska, Uherska nebo Bulharska (§ 2, příloha 2., část 8.). Co se týče ostatních mocností spojených a sdružených, budou míti právo zúčastniti se jednání jako přísedící bez hlasovacího práva, ale jen když budou projednávány jejich zájmy (§ 3).
Komise bude míti svoji hlavní stálou kancelář v Paříži (§ 5), zvolí si předsedu a místopředsedu (§ 6), jmenuje své úředníky (§ 7). Porady komise budou tajné (§ 8). Nebude vázána žádným zákonodárstvím ani žádným zvláštním zákoníkem, ale bude se říditi spravedlností, ekvitou a poctivostí (§ 11). Rozhodování se bude díti většinou hlasů (§ 13f),až na otázky týkající se svrchovanosti spojených a sdružených mocností anebo prominutí závazku Německa (§ 13 a), otázky týkající se výše a podmínek obligačních papírů, které má složiti německá vláda z titulu náhrady škod (§ 13b), odložení platů (§ 13 c, d), odhadu škod lišícího se od všeobecného pravidla (§ 13 e) a konečně výkladu ustanovení o náhradě škod (§ 13f).
Pravomoc r-í k. je dalekosáhlá. Jest výhradním zástupcem spojených a sdružených mocností pro vybírání náhrady škod (§ 12), má právo určiti výši náhrady (čl. 233), vykládá ustanovení o náhradě škod bez odvolání, což znamená, že není vázána ani právními ani technickými formalitami. R-í k. má čas na svědomité zkoumání otázek, ale do 1. 5. 1921 musí určiti obnos, datum a způsob splátek. Je-li pravomoc komise široká, není libovolná. Smlouva Versaillesská určuje určité zásady. Jednou zásadou je, že musí býti brán ohled na hospodářský život Německa a tudíž nesmí býti platů použito k jeho hospodářskému zničení (čl. 234, příloha 2., § 9). Druhou zásadou je, že placení náhrady má býti omezeno na dobu jedné generace, t. j. na dobu 30 let počítaje 1. 5. 1921. Posláním r-í k. jest do 1. 5. 1921 stanoviti výši náhrad a zároveň rozvrh platů (čl. 233). Komise má stanovití výši náhrad, nemá však povinnost říci Německu, jakým způsobem k výši dospěla, ani kolik na každou kategorii připadá. Má však stanoviti, zda škody, za něž je náhrada požadována, byly spáchány, zda spadají do kategorie škod, za něž Německo je povinno zaplatiti náhradu, a oceniti v penězích jejich výši. Toto má učiniti bez ohledu na platební schopnost Německa.
Mírová smlouva vybavila r-í k-i širokou pravomocí pro provedení úkonů jí uložených, jako je stanovení výše náhrady v hotovosti a jinak, splatnosti jednotlivých splátek, určení jak má býti splaceno prvních 20 miliard zl. marek, jakož i splatnosti jednotlivých splátek po 1. 5. 1921. Tato pravomoc jest takového rázu, že r-í k. má nejen možnost, nýbrž přímo povinnost ustanovení mírové smlouvy přizpůsobiti potřebě času a okolnostem. Tak na př. pro stanovení dodávek různých předmětů a zvířat komise se bude říditi ohledem na vnitřní potřeby Německa, pokud toho bude potřebí k udržování jeho sociálního a hospodářského života (příloha 4., 4.). Komise má poskytnouti Německu slušnou příležitost, aby bylo slyšeno, a aby si nikdo nemyslil, že jde jen o zdvořilostní formu, mírová smlouva ukládá r-í k-i povinnost čas ob čas zkoumati hospodářské zdroje a platební schopnost Německa (čl. 234). Proto se komisi ukládá, že na požádání německé vlády musí vyslechnouti všechny vývody a důkazy předložené Německem o všech otázkách týkajících se jeho platební schopnosti (příloha 2., § 9). Konečně komise bude vůbec oprávněna dozírati měrou co nejširší na vše a prováděti vše, co se týká otázky napravení škod (příloha 2., § 12). Bude zkoumati daňový systém německý, aby nabyla jistoty, zda v celku tento systém jest poměrně stejně přísný, jako systém mocností zastoupených v komisi (příloha 2., § 12b). Rozhodnutí komise budou se ihned vykonávati (příloha 2., § 14). Vláda německá poskytne komisi všechny informace, kterých by tato potřebovala (čl. 240), a vydá, zachová v platnosti a vyhlásí jakákoli zákonná ustanovení, jichž by komise potřebovala k provedení svého poslání (čl. 241).
Tato pravomoc, umožňující r-í k-i přizpůsobiti potřebám času provádění ustanovení o náhradě, omezena je zejména v těchto dvou hlavních bodech:
1. komise nesmí prominouti zaplacení žádné částky bez výslovného zmocnění vlád v komisi zastoupených (čl. 234 Versailles);
2. komise nemá práva měniti ustanovení týkající se jejího zřízení, neboť ve smyslu § 22 přílohy 2. toto právo je vyhrazeno vládám v komisi zastoupeným, které tak mohou učiniti jednomyslně.
Přesto však podle čl. 234 Versailles komise má právo usnesením učiněným většinou hlasů z roku na rok odložiti celkové nebo částečně stanovené platy ve smyslu čl. 233 Versailles. Dále podle § 13, lit. f, přílohy 2., komise má právo jednomyslně vykládati ustanovení týkající se jejího zřízení. Okolnost, že má právo jednomyslně přílohu 2. vykládati, umožňuje jednotlivým členům vehnati komisi do slepé uličky, z které, dle mírové smlouvy, není žádného východiska, neboť rozhodčí řízení je předvídáno jen pro případ sporů v otázce, zdali daný případ vyžaduje jednomyslnosti či nikoliv (poslední odstavec § 13, přílohy 2.).
9. Záruky a sankce. V soukromém životě při uzavírání dluhů nejdůležitější otázkou je záruka. Nejbezpečnější zárukou jest hypotéka. Tato zásada, přenesena do mezinárodního života, znamenala by postoupení práva státu nad částí svého území a nad jeho obyvatelstvem v dorozumění, že pro případ, že by jako dlužník svůj mezinárodní dluh nezaplatil, stát věřitelský měl by právo území buď prodat anebo sám jeho vlastnictví si podržet. V dnešní době něco podobného je vyloučeno.
Proto mírová smlouva ve svém čl. 248 omezila se na zřízení přednostního práva prvého pořadí na všech statcích a důchodech německé říše a německých států pro úhradu náhrad a jiných povinností plynoucích z této smlouvy. Toto přednostní právo se nerovná zástavnímu právu v právu občanském, neboť účinnost tohoto do značné míry závisí od existence soudu, majícího potřebnou autoritu a prostředky, aby vynutil jeho zachovávání. Přednostní právo čl. 248 vztahuje se jen na státní majetek a na důchod už vybraný. Očekávaný příjem není v něm pojat a soukromý majetek je vyloučen. Prakticky toto přednostní právo znamená, že bez souhlasu r-í k. Německo nemá práva splatiti žádný dluh mimo reparační, ani uzavírati žádné půjčky. Toto opatření má za účel nutiti Německo k tomu, aby nedisponovalo svými příjmy na úkor povinností, vyplývajících z mírové smlouvy.
Nedostojí-li Německo závazkům určeným v části 8. smlouvy Versaillesské, oznámí ihned r-í k. toto nesplnění zúčastněným mocnostem (příloha 2., § 17). Jinými slovy, r-í k. sama nemá žádného prostředku ku provedení svých rozhodnutí. Je odkázána na to, co zúčastněné vlády učiní. Tyto jsou však závislé na veřejném mínění svých zemí, jakož i na veřejném mínění mezinárodním při rozhodování o otázce, zdali mohou sáhnouti k represáliím. Co zbývá mocnostem spojeným a sdruženým, jest odsunutí vyklizení levého břehu Rýna (čl. 431) anebo jeho znovuobsazení (čl. 430). B. R. německé.
1. Ocenění škod réparační komisí. Za mírové konference odhad škod Normana Davise, Montagu a Loucheura dle přísného výkladu not vyměněných před příměřím mezi presidentem Wilsonem a německou vládou obnášel 25 miliard dolarů (Baker, 3., str. 376—379). Dle širšího výkladu výše uvedených škod obnáší 30 miliard dolarů (Baker, 3., str. 380—382).
Podle odhadu Normana Davise, Montagu a Loucheura ze dne 20. 3. 1919 může Německo zaplatili v době od 20 do 30 let obnos 10—20 miliard dolarů. S prodloužením lhůty navrhovali, aby Německo zaplatilo 30 miliard dolarů (Baker, 3., str. 376—379).
Spojené státy navrhovaly minimálně 25 miliard dolarů a maximálně 35 miliard dolarů.
Francie navrhovala minimálně 31 miliard a maximálně 47 miliard dolarů.
Anglie navrhovala 55 miliard dolarů (Baker, 3., str. 385—396).
Dne 29. 5. 1919 Brockdorff-Rantzau nabídl jménem německé delegace na základě 14 bodů Wilsonových (z 8. 1. 1918) a Wilsonovy noty Německu z 5. 11. 1918, že Německo zaplatí celkový obnos 100 miliard zl. marek, počítaje v to obnosy, jež si Belgie vypůjčila od vlád spojených a sdružených, a veškeré věcné dodávky z titulu příměří nebo mírové smlouvy učiněné, veškerý postoupený majetek, jakož i hodnotu státních statků nacházejících se na postoupeném území. Italský ministerský předseda Nitti a Lloyd George na konferenci v San Remo v dubnu 1920 odhadli r. na 90 miliard zl. marek; na konferenci v Boulogne v červnu 1920 odhadovány byly na 269 miliard a v lednu 1921 na 248 miliard.
Dne 12. 2. 1921 r-í k. vzala úředně na vědomí tyto pohledávky:
Francie .... 218541,596120 fr. frs.
Velká Britanie . 2542,707375 liber šterl.
7597,832086 fr. frs.
Italie ..... 33086,836000 lir
37926,130395 fr. frs.
128,000000 liber šterl.
Belgie .... 34154,645803 belg. frs.
2375,215996 fr. frs.
Japonsko ... 832,774000 yenů
Jugoslavie ... 8496,091000 dinarů
19219,700112 fr. frs.
Rumunsko ... 31099,400188 zl. frs.
Polsko .... 21913,269740 zl. frs.
500,000000 zl. marek
Československo . 76121,432103 fr. frs.
7063,117835 Kč
Portugalsko .. 1944261 kontů
Řecko .... 4992,788739 zl. frs.
Brasilie .... 598406 fr. frs.
1,990192 liber šterl.
Siam ..... 9,203966 zl. marek
Bolivie ....16000 liber šterl.
Peru .....56236 liber šterl.
150000 fr. frs.
Haiti ..... 80000 dolarů
532593 fr. frs.
Kuba .... 801135 dolarů
Liberie .... 3,977142 dolarů
Evropská dunajská komise .. 1,834807 zl. frs.
15008 fr. frs.
488851 lei
Devatenáct států předložilo své pohledávky ve výši 50,7 miliard dolarů (203,5 miliard zl. marek). R-í k. rozhodla, že Bolivie, Čína, Haiti a Peru nemají práva na r. a že tudíž jejich pohledávky nebudou brány v úvahu. Co se týče Polska, r-í k. stejně rozhodla, že práva na r. nemá, ale jako součásti bývalého Ruska jsou jeho práva čl. 116 smlouvy Versaillesské reservována. Zbývajících čtrnáct pohledávek r-í k, zkoumala velice svědomitě. Práce to krajně obtížná. Delegát anglický je odhadl na 125 miliard, francouzský na 160 miliard, italský na 175 miliard a belgický na 132 miliard. Konečně ve smyslu čl. 233 r-í k. stanovila výši náhrad, jakož i rozvrh platů, jimiž je Německo za škody povinno dle čl. 231, 232 a 233, na 132 miliard zl. marek, z nichž odečteny budou obnosy Německem již splacené z titulu náhrady škod, jakož i veškeré obnosy, o nichž rozhodne r-í k. po rozumu čl. 243 smlouvy Versaillesské. Pro výše uvedený obnos odevzdá Německo r-í k-i tři druhy poukázek:
1. poukázky serie A na obnos 12 miliard zl. marek, nejpozději do 1. 7. 1921;
2. poukázky serie B na obnos 38 miliard zl. marek, nejpozději do 1. 11. 1921;
3. poukázky serie C na obnos 82 miliard zl. marek, nejpozději do 1. 11. 1921.
Jménem německé říše přijal toto rozhodnutí kancléř Wirth dne 5. 5. 1921.
2. Rozdělení splátek mezi spojence. Nutno ovšem říci, že r-í k. nikdy nestanovila, kolik z pohledávek jednotlivých států uznala za oprávněné. Stanovila jen celkový obnos, který podle předem ujednaného klíče vládami spojenými a sdruženými rozdělen má býti podle zásad spravedlnosti a práva každé z nich (čl. 237). Na základě tohoto ustanovení Clemenceau, Lloyd George a Woodrow Wilson dohodli se dne 1. 5. 1919, že německé splátky rozděleny budou mezi mocnosti spojené a sdružené v poměru odpovídajícím škodám, které každý utrpěl se strany Německa.
Dle výpočtu americké delegace na mírové konferenci přijetí amerických zásad o tom, co by Německo mělo platiti, bylo by vedlo k tomuto rozdělení:
Francie ................... 43%
Velká Britanie .......... 19%
Belgie ..................... 24%
Italie ........................ 6%
Srbsko ...................... 4%
Rumunsko ................. 3%
Různé ....................... 1%
Dle původního plánu anglického z mírové konference, zahrnujícího válečnou náhradu vedle náhrady škod, rozvržení by bylo přibližně toto:
Francie ............. 24%
Velká Britanie .... 40%
Belgie .............. 1,7%
Itálie ................. 6 %
Srbsko ............. 1,3%
Spojené státy ..... 25%
Různé ................. 2 %
(Baruch, The Making of the Reparation and Economic Sections of the Treaty, str. 21 a 22.)
Na konferenci ve Spa, dne 16. 7. 1920, Anglie, Francie, Italie, Japonsko, Belgie a Portugalsko dohodly se ve smyslu čl. 237 smlouvy Versaillesské na tomto klíči pro rozdělení německých splátek:
Velká Britanie ..... 22%
Francie .............. 52%
Italie ................. 10%
Japonsko ......... 0,75%
Belgie ................. 8%
Portugalsko ..... 0,75%
Zbývajících 6-5% rozděleno bylo dohodou mezi ministry financí ze 14. 1. 1925:
Jugoslavie ......... 5%
Rumunsko .... 1,10%
Řecko .......... 0,40%
Hořejší klíč ze Spa je příznivější Francii a Jugoslavii, než systém navrhovaný Spojenými státy na mírové konferenci, v předpokladu ovšem, že Německo splatí 132 miliard zl. marek stanovených r-í k-í. Jestliže americký systém na mírové konferenci žádal na Německu méně, než stanovila r-í k. v r. 1921, zabezpečoval státům, jejichž území bylo opravdu zpustošeno, náhradu v širším rozsahu, nežli systém vtělený do Versaillesské smlouvy.
3. Dawesův plán ze srpna 1924. Systém smlouvy Versaillesské, dovršený rozhodnutím r-í k. z 28. 4. a z 5. 5. 1921, měl několik podstatných, ba přímo smrtelných vad. Rozdělení splátek na tři kategorie s přednostním právem pro první zahrnovalo samo v sobě předpoklad, že nemusí dojíti k zaplacení celého obnosu. To znamenalo, že Německo nejenže nevědělo, co bude doopravdy platiti, nýbrž bylo mu tím dáno na vědomí, že čím více bude se snažiti, tím více bude musiti platit, a naopak, čím méně se bude snažiti, tím méně bude platit. Proto systém Versaillesský nemohl dlužníka povzbuzovati k tomu, aby se snažil, nýbrž právě naopak povzbuzoval ho k tomu, aby se nesnažil. Dále systém Versaillesský opominul velikou zásadu mezinárodních platů, podle které věřitel má stejný zájem na stabilitě měny dlužníka, jako dlužník sám. Potom, systém Versaillesský stanovil dluh politický, ale jeho splácení neorganisoval ani politicky, ani národohospodářsky. Politicky splácení dluhu organisováno býti nemohlo, neboť věřitelem byla koalice mnoha národů, čímž je řečeno, že věřitel byl neschopen rychlých a účinných opatření politických, nezbytných k tomu, aby dlužník byl nucen platiti. Mohlo tudíž býti splácení dluhu organisováno jen hospodářsky. Zde mimo jiné Versaillesský systém vycházel z mylného předpokladu, že stát jest svrchovaným pánem nad svými příslušníky a že jim může vzíti vše, co mají. Proto selhal. Dawesův plán měl za účel nedostatky jeho odstraniti. Je to směs mravních, finančních a národohospodářských úvah a praktických předpisů o německém daňovém systému, rozpočtu, stabilisaci měny a r-ích. Dá se zhruba rozděliti na čtyři skupiny: a) úprava ročních splátek, b) mechanismus převodu jmění z jednoho státu do druhého, c) ochrana měny dluhujícího státu, d) záruky pro věřitele, že splátky budou řádně placeny.
Splátky. První rok (1924—1925) jedna miliarda zl. marek; druhý rok (1925—1926) 1220 milionů; třetí rok (1926—1927) 1200 milionů; čtvrtý rok (1927—1928) 1750 milionů; pátý rok (1928—1929) 2500 milionů; šestý rok až do čtyřicátého roku (1929—1930 až do 1963—1964) roční obnos 2500 milionů, má býti zvýšen dodatečným obnosem, který bude odpovídati zvýšené prosperitě Německa, dle určitého indexu; počínaje čtyřicátým prvním rokem (1964 až 1965) 1250 milionů na neurčitou dobu. Při 8%ním zúročení, které odpovídalo finančnímu trhu v r. 1924, kapitálová hodnota Dawesova plánu mohla býti oceněna mezi 25—35 miliardami zl. marek. Nejistota je dána neurčitostí počtu ročních splátek a indexu prosperity.
Mechanismus převodu. Jelikož nemůže jíti o převod tak velikých obnosů ve zlatě nebo v papírových penězích dluhujícího státu, převod je možný buď ve formě přímých dodávek zboží anebo ve formě otevření kreditního účtu v zemi dlužníka ve prospěch země věřitele za tím účelem, aby země věřitele nebo její příslušníci pomocí těchto úvěrů a v jejich výši mohli si koupiti v zemi dlužníka zboží nebo práci, kterou potřebují. Placení zbožím nebo prací, přímo anebo pomocí kontrolovaných obchodních smluv, je platební systém Dawesova plánu. Smlouvy podléhají schválení r-í k. proto, aby převody v nevhodných dobách německá měna nebyla ohrožena. K těmto dvěma způsobům placení přidružuje se třetí, který však v jádru není ničím jiným, než modalitou placení pomocí kontrolovaných obchodních smluv, a to je vybírání určitého procenta z ceny každého dovezeného zboží ze země dlužníka.
Ochrana německé měny. Když vývoz do ciziny bez protihodnoty nabude velikých rozměrů, hodnota peněz klesá ve stejné míře. Aby hodnota peněz ve stejné míře neklesala, bylo by zapotřebí, aby jejich množství ve stejné míře bylo zmenšeno. V takovém případě však stát hledá pravý opak: sahá k inflaci. Tímto činem hodnota peněz klesá a ohrožuje celé národní hospodářství dluhujícího státu. Proto věřitelský stát má velký zájem na stabilitě měny dluhujícího státu.
Aby převodem německá měna nebyla ohrožena, Dawesův plán stanovil, že Německo nemusí platiti ani ve zlatě, ani v cizích valutách, nýbrž jen v německé měně vyjádřené ve zlatě do banky na účet agenta pověřence věřitelů. Převod těchto obnosů z účtu agenta do ciziny podroben je kontrole převodního výboru, který má poslání převod povoliti pouze v případě, neškodí-li německé měně. Tento výbor je složen z finančních znalců věřitelských zemí.
Záruky. Poněvadž státní příjmy nebyly dostatečné, Dawesův plán doplnil splátky příjmy ze železnic a příspěvkem německého průmyslu. Pokud jde o železnice, Dawesův plán stanoví, že bude pro ně ustavena společnost, která vydá důvěrníku věřitelských států hypoteční obligace ve výši jedenácti miliard zl. marek zúročitelných 5%ním úrokem a 1% na úmor. Třetím zdrojem příjmů jsou průmyslové obligace ve výši pěti miliard zl. marek, representované hypotečními obligacemi, s úrokovou mírou 5% a úmorem 1%.
4. Youngův plán z 20. 1. 1930. Dawesův plán měl dva kapitální nedostatky; neurčil ani celkovou výši německého dluhu, ani počet ročních splátek. Proto ani Německo nevědělo, co bude platiti, ani spojenecké a sdružené mocnosti nevěděly, co dostanou a tudíž co musejí platiti z titulu válečných mezispojeneckých dluhů. Ukázalo se tudíž, že znalci Dawesova plánu udělali to, co vlády nechtěly anebo neměly odvahy udělati, t. j. snížili r., ale učinili to tak, aby se jim právně technicky nemohlo vytýkati, že obnos r-í, stanovený platebním plánem r-í k. z 5. 5. 1921, změnili. Proto Youngův plán není ničím jiným, než dokončením neúplné práce plánu Dawesova.
Youngův plán stanoví počet a výši jednotlivých ročních splátek, a sice tak, aby se co nejvíce přiblížil úpravě mezispojeneckých válečných dluhů a tak vytvořil věcnou jejich souvislost s r-mi. Teoreticky reparační dluh rozvržen byl jako úprava mezispojeneckých válečných dluhů na 62 let, prakticky však jen na 59 let, neboť od úpravy mezispojeneckých dluhů (1926) uplynuly již tři roky. Jako v úpravě mezispojeneckých dluhů, vedoucí zásady Youngova plánu jsou; progresivní zvyšování ročních splátek dle platební schopnosti dlužníka, opatření o parciálním odkladu splátek, odstranění kontroly převodu, komercialisování obligací, politická samostatnost dlužníka vůči věřiteli.
Roční splátky. Roční splátky Youngova plánu rozděleny jsou na dvě období: první zahrnuje 37 ročních splátek, od 1707,9 do 2428,8 milionů říšských marek, anebo roční průměr 1988,8 milionů říšských marek. Druhé období pozůstává z 22 ročních splátek určených pro placení mezispojeneckých válečných dluhů. Kapitálová hodnota v době podpisu plánu při 5 1/2%ním zúročení představovala 38107 milionů říšských marek.
První skupina rozdělena je na dvě části. Část zvaná bezpodmínečná, podle povahy však jen neodložitelná, ve výši 660 milionů zl. marek, určená na krytí válečných škod a část odložitelná, odpovídající výši mezispojeneckých válečných dluhů. Pro případ, že by Spojené státy své pohledávky z titulu válečných dluhů snížily, ve stejné míre sníženy budou Youngovy splátky, a sice tak, že v prvním období z každé takové srážky Německo získá dvě třetiny a v druhém období všechno.
Druhá část první skupiny, zvaná odložitelná, může býti co do převodu nebo placení zastavena na dobu nepřesahující dvou let.
Komercialisace reparačního dluhu. Politický dluh s politickými donucovacími prostředky přeměněn je na dluh obchodní s úvěrovými prostředky. Politický reparační dluh míru Versaillesského vyjádřen je v cenném papíře, který může býti umístěn na finančním trhu jako záruka dluhu. Dále vytvořen je mechanismus, který z této možnosti může učiniti skutečnost, takže umožní uzavření půjčky. Pro provádění takové obchodní transakce je zapotřebí orgánu obchodní povahy, kterým měla býti Banka mezinárodních platů.
Banka mezinárodních platů. Novinkou Youngova plánu je Banka mezinárodních platů. Jejím posláním je proměniti úpravu r-í na operaci bankovní a nahraditi kontrolu a záruky zavedené mírovými smlouvami a v Dawesově plánu ponechané. Proto její zřízení má za následek zrušení r-í k., generálního agenta platů a komisařů dozírajících na různé příjmy.
Banka je pokladníkem a má poslání vybírati německé platy a rozdělovati je mezi interesenty. V tom nahradila generálního agenta platů a jeho pomocné orgány zavedené Dawesovým plánem. Jejím hlavním úkolem má býti organisovati umístění půjček a za tím účelem dozírati na finanční trhy, spravovati fondy vzniklé z naturálních dodávek a dávati do pohybu žádosti o přerušení převodů, v kterémžto případě investuje na německém trhu marky, které nemohou býti převedeny do ciziny.
Jelikož Německo nebude moci platiti, nebude-li vyvážeti, má Banka podporovati světový obchod a hospodářský vývoj zanedbaných ještě zemí.
Záruky platů. Železniční a průmyslové obligace zavedené Dawesovým plánem jsou zrušeny; zvláštní dávka z dopravy ve výši 270 milionů zl. marek není sice zrušena, ale není již určena výhradně pro r. Zbývá jen pro dobu 37 let roční příspěvek 600 milionů říšských marek uložený německým železnicím, závazek to, na který železnice vydají certifikát a složí jej u Banky mezinárodních platů. Příspěvek rozpočtový je sice ponechán, ale příjmy proň určené zůstávají v rukou Německa. Jmenují to zárukou negativní.
Záruky bezpečnosti. Se zrušením r-í k. zrušeny jsou veškeré donucovací prostředky. Odpadá ustanovení odstavců 17. a 18. přílohy 4. části 8. smlouvy Versaillesské, týkající se pravomoci r-í k. oznámiti interesovaným vládám neplnění reparačních závazků Německem a navrhovati účinná opatření proti němu. Toto ustanovení umožnilo svého času okupaci Frankfurtu a Porůří.
Zrušeny jsou čl. 430 a 431 týkající se vyklizení anebo znovuobsazení Porůří.
Zůstávají v platnosti pouze čl. 42, 43 a 44 týkající se demilitarisace levého břehu Rýna a čl. 213 týkající se kontroly odzbrojení Německa prostřednictvím Rady Společnosti Národů.
Německé území, dosud okupované spojeneckým vojskem, musí býti vyklizeno před 30. 6. 1930.
5. Lausanneská dohoda z 9. 7. 1932. Německá vláda odevzdá Bance mezinárodních platů poukázky na obnos 3 miliard zl. marek zúročitelných 5%. Poukázky nesmějí býti prodány do tří let ode dne podpisu dohody. Banka mezinárodních platů je pak vyloží na trh, ale žádná emise nesmí být učiněna pod kursem 90%. Poukázky, které by do patnácti let nebyly umístěny, budou zničeny. Výnos poukázek uložen bude do Banky a věřitelské státy se dodatečně dohodnou o jeho rozdělení.
Tato dohoda ruší Youngův plán a vstupuje na jeho místo, při čemž ničeho nemění na právech majitelů mezinárodní půjčky Dawesovy z r. 1924 a Youngovy z r. 1930.
Spor o výklad a provedení této smlouvy rozhodne rozhodčí soud ustanovený na základě čl. 15 dohody Youngova plánu.
Lausanneská dohoda byla uzavřena v předpokladu, že spojenecké mocnosti docílí přijatelné a uspokojivé úpravy svých válečných dluhů vůči Spojeným státům. Kdyby takové úpravy docíleno nebylo, spojenecké mocnosti znovu přezkoumají celou otázku. Zatím veškeré platy vyplývající z mezispojeneckých dohod, jakož i dohod Haagských, uzavřených mezi mocnostmi spojeneckými a Maďarskem na jedné a Bulharskem na straně druhé, jsou zastaveny. 6. Obnos Německem zaplacený. Německo zaplatilo z titulu r-í od 11. 11. 1918 do 20. 1. 1930: 19924,549145,00 zl. marek a na okupační armády Anglie, Francie, Italie, Japonska, Belgie, Jugoslavie a Spojených států: 5062,922.559,23 zl. marek.
C. R. rakouské, maďarské, bulharské a turecké.
a) Systém reparací rakouských a maďarských. 1. Všeobecná charakteristika systému. V této studii není možno zmíniti se o každé odchylce, kterou se liší redakce článků smluv Saint-Germainské a Trianonské od smlouvy Versaillesské. Celkově budiž řečeno, že ustanovení smlouvy Versaillesské o náhradě škod byla jednoduše přenesena do smluv Saint-Germainské a Trianonské: obsahují tytéž skupiny škod, které mají být nahrazeny, tutéž r-í k-i se stejnými právy, týž způsob připisování k dobru mocností poražených hodnoty stejných postoupených statků, dodávek anebo platů, totéž vydávání poukázek potvrzujících uznání náhrady škod, totéž připisování na účet náhrady škod výdajů za vojsko v obsazených územích a obnosů potřebných na zaplacení potravin a surovin určených pro poražené státy.
Na druhé straně smlouvy Saint-Germainská a Trianonská stanoví, že r-í k. ustanovená v čl. 233 smlouvy Versaillesské je totožná s komisí ustanovenou pro Rakousko a Maďarsko s tím však rozdílem, že pro Rakousko a Maďarsko stanoveny budou zvláštní sekce (odbory) pro speciální otázky vzniklé smlouvami Saint-Germainskou a Trianonskou, v nichž zastoupeny budou státy mající na oněch otázkách zájem. Sekce tyto však mají pouze poradní hlas. Zastoupeny v nich jsou kromě Anglie, Francie a Italie, Polsko, Rumunsko, Řecko, Československo a Jugoslavie.
Další podstatný rozdíl vyplývá z ustanovení, že Německo je odpovědno za veškeré škody způsobené nejen jím samým, nýbrž i jeho spojenci (čl. 232 a příloha 1. Versailles), zatím co Rakousko a Maďarsko jsou odpovědny pouze potud, pokud Německo bude neschopné platiti (čl. 172 St.-Germain, čl. 163 Trianon).
Jestli výše uvedený systém sám o sobě už jen v druhé řadě ukládal Rakousku a Maďarsku povinnost hraditi škody, to, co následovalo, učinilo náhrady problematickými a konečně docela ilusorními.
Sem spadají úvěry pro zásobování Rakouska a ustanovení o státních statcích a o příspěvku za osvobození.
Úvěry mají svůj původ jednak v dobročinnosti, jednak ve snaze zbaviti se zásob na kontinentě nashromážděných a po skončení války zbytečných a jednak ve snaze pomoci Rakousku žíti, vzchopiti se a prosperovati, aby mohlo platiti náhrady škod. Úvěry začaly tak, že Spojené státy půjčily Rakousku 48 milionů dolarů, ale ne přímo, nýbrž prostřednictvím Anglie, Francie a Italie, jelikož na základě existujících zákonů vláda Spojených států nebyla oprávněna půjčovati státům, které po právu byly ještě považovány za nepřátele. K tomu přidružila se akce pro dopravu válečných zajatců a přeměnila podpůrnou akci ze spojenecké na mezinárodní, jež definitivně poskytla Rakousku úvěr přes 150 milionů dolarů. Tento úvěr byl konsolidován dohodou z 15. 6. 1928 a obnášel v protihodnotě rakouské měny 772,542231 schillingů. Spojené státy, Francie, Anglie a Italie rozhodly, že úvěry takto poskytnuté budou míti přednost před platy z titulu náhrady škod, čímž placení náhrady škod Rakouskem bylo učiněno ještě více problematickým. Maďarsko, jako země zemědělská, nebylo odkázáno na zásobování potravinami jako Rakousko a proto úvěry z tohoto titulu mu poskytnuté byly značně menší.
Tudíž, až na předcházející změny a změny, které výše uvedené odchylky vyžadují, obsahují smlouvy Saint-Germainská a Trianonská stejná obecná ustanovení. Místy redakce článků smluv Saint-Germainské a Trianonské byla stylisticky zlepšena.
A přece tato analogie je jen zdánlivou, neboť úmysly velmocí nebyly stejné při redakci ustanovení smluv Saint-Germainské a Trianonské, jako byly při smlouvě Versaillesské. Dále, smlouva Versaillesská obsahuje o náhradě škod vše, co platí o náhradě, kterou je Německo povinno, zatím co ustanovení smluv Saint-Germainské a Trianonské jsou jen pouhou formalitou a zatím co skutečnost jest mimo ony smlouvy. Proč? Spojenecké a sdružené mocnosti měly proti sobě za války dva úhlavní nepřátele: Německo a říši Rakousko-Uherskou. Jenomže zatím co Německo přes ztrátu Alsaska-Lotrinska, Horního Slezska, Eupen a Malmédy, Šlesviku, Hlučínska, Klajpedy a kolonií zůstalo v podstatě velkou říší, z říše Rakousko-Uherské, čítající 52 miliony obyvatel, zůstaly jen zbytky: šestimilionové Rakousko a osmimilionové Maďarsko. Proto Anglie a Itálie hájily názor, aby všechny nástupnické státy snášely stejný osud: aby mezi ně byla rozdělena veškerá aktiva a pasiva.
Do těchto úvah čistě finančních začaly se proplétati hned na začátku mírové konference individuální politické zájmy velmocí, s nimiž solidarita společného válčení nic společného neměla. Kromě toho byly státy, které zajímaly více obchody, než náhrada škod. Proto, zachovávajíce stejnou formu pro Rakousko a Maďarsko, spojené a sdružené mocnosti snažily se dáti rakouským a maďarským náhradám škod docela jiný obsah.
Za výše uvedených okolností Italové, Jihoslovani a Rumuni, kteří utrpěli škody ve válce hlavně s Rakousko-Uherskem, obávali se, že pochodí špatně, budou-li odkázáni hojiti se jen na Rakousku a Uhersku. Proto žádali, aby odpovědnost bývalých nepřátel byla solidární. Italové však na rozdíl od Jihoslovanů a Rumunů hnali solidaritu do posledních důsledků a tvrdili, že solidarita států nepřátelských implikuje solidaritu odpovědnosti celého území bývalé říše Rakousko-Uherské.
Anglie, Francie a Spojené státy dlouho váhaly. Přijaly-li dne 23. 4. 1919 zásadu integrální solidarity, již dne 30. 4. opravily ji v tom smyslu, že Německo bude odpovědno za škody, které způsobilo, ať to bylo kdekoli. Konečně však velmoci se vrátily k zásadě solidární odpovědnosti, ale omezily její logické aplikování. Přijatý systém solidární odpovědnosti, tak jak byl definitivně vtělen do smluv Saint-Germainské a Trianonské, byl tento: Škody mají býti oceněny společně bez ohledu na to, na kterém bojišti byly způsobeny a kterým nepřítelem. Každá mocnost má předložiti své pohledávky za veškeré škody učiněné Německem a jeho spojenci. R-í k. je ověří a ocení, ale efektivní placení náhrady uloží Rakousku a Maďarsku jen pro případ, kdyby se přesvědčila, že Německo samo není schopno zaplatiti veškeré náhrady.
2. Platy za postoupené území a za státní statky. V první fázi mírové konference všechno, co mohlo sloužit za zdroj pro náhradu škod, bylo svědomitě bráno v úvahu. Nikdo sice otevřeně neřekl, že cesionářské státy by měly platiti za postoupené jim území, ale každý to měl na mysli. Že k tomu nedošlo, stalo se jen proto, že se nenašla přijatelná, slušná formulka, která by to byla snesla. Proto se uplatnila zásada mezinárodního práva, dle které postoupené území a státní statky na něm se nacházející přecházejí na novou svrchovanost bezplatně s výhradou, že stát cesionářský převezme území anebo jeho hodnotě odpovídající část státních založených a nezaložených dluhů. Tato zásada nebyla původně přijata, hlavně proto, že Francie ji nechtěla akceptovati, tvrdíc, že když jí Německo v r. 1871 vzalo Alsasko a Lotrinsko, nepřevzalo ani část státního dluhu francouzského odpovídajícího postoupenému území. Když bylo Alsasko a Lotrinsko z pravidla vyňato, přijala konečně Francie zásadu, že cesionářské státy mají převzíti část státního dluhu odpovídajícího postoupenému území. Za to však cesionářské státy měly bezplatně dostati státní statky, které tvoří podklad úvěru státu a na jejichž hodnotu věřitel poskytl, ať již právně či mravně, svůj úvěr.
Byla to Belgie, která všechno zvrátila. Uznala sice, že výše uvedené řešení je právně korektní a spravedlivé, přes to však tvrdila, že státům, jimž postoupeno bylo území, dává nepřímo prioritu na jmění společného dlužníka. Toto rozhodnutí upevnilo Belgii v jejím požadavku priority před ostatními pro náhradu škod jí způsobených. Aby se Belgii vyhovělo, navrhla sice Anglie bezplatné převedení státních statků s tou podmínkou však, že státy, které získaly takto zdarma státní statky, nebudou bráti podílu na reparačních splátkách v hotovosti, dokud ostatní státy spojenecké nedostanou zaplaceno od Německa a jeho spojenců proporcionálně ke svým pohledávkám tolik, kolik dostaly cesionářské státy ve formě státních statků. Když Francie a cesionářské státy toto řešení nepřijaly, Spojené státy navrhly, aby pro účely reparační byly vzaty v úvahu jen státní statky produktivní, nikoli však statky neproduktivní. Konečně ve finanční komisi vyslovily se pro bezplatné postoupení státních statků vůbec Francie, Japonsko, Belgie, Polsko, Řecko, Československo, Rumunsko a Jugoslavie proti hlasům Spojených států, Anglie a Italie. Přes to však Nejvyšší rada rozhodla, že za postoupené státní statky státy cesionářské musí platiti a že jejich hodnota bude připsána k dobru Německa. Na podkladě zásady, že v případě Alsaska a Lotrinska neběží o postoupení území, nýbrž o jeho vrácení, a jelikož v r. 1871 Německo převzalo všechno bezplatně, Nejvyšší rada rozhodla, že Francie nebude platiti za státní statky ležící na území Alsaska a Lotrinska a že jejich hodnota nebude připsána k dobru Německa.
Pokud šlo jen o Německo, toto rozhodnutí Nejvyšší rady nemělo příliš dalekosáhlého významu. Po vyloučení Alsaska a Lotrinska šlo pouze o Eupen a Malmédy, postoupené Belgii, o Hlučínsko, postoupené Československu, o Šlesvik, postoupený Dánsku, o Poznaň, postoupenou Polsku a o Klajpedu. Ne že by hodnota státních statků v Poznani nebyla veliká — byla odhadována na jednu miliardu zl. marek — ale Polsko mělo tu velkou a neocenitelnou výhodu, že z největší části bylo součástí bývalého Ruska, které jako spojenec mělo proti Německu právo na r. Jelikož Rusko nebylo na mírové konferenci zastoupeno, čl. 116 smlouvy Versaillesské výslovně vyhradil Rusku veškerá práva na restituce a náhrady zakládající se na zásadách Versaillesské smlouvy. Proto prostřednictvím těchto práv Polsko mohlo kompensovati ustanovení o placení za státní statky nacházející se na území poznaňském.
Aplikováno na Rakousko-Uhersko, rozhodnutí Nejvyšší rady o placení za státní statky mělo nesmírně závažný význam. Pro některé cesionářské státy, jako Rumunsko, Jugoslavii a Řecko, znamenalo ono rozhodnutí veliké ztenčení jejich práv na náhrady, pro Polsko, které několikanásobnou invasí utrpělo ohromné škody, veliké komplikování s odpočtem prostřednictvím Ruska, jehož práva byla vyhrazena, a pro Československo, jehož území bylo válkou na štěstí ušetřeno, ale jehož právo na náhradu nebylo ani přímo ani nepřímo uznáno, rozhodnutí Nejvyšší rady znamenalo ohromné břemeno.
Československo, Polsko, Rumunsko a Jugoslavie vynaložily veškeré úsilí, aby rozhodnutí Nejvyšší rady pro Německo nebylo rozšířeno na Rakousko-Uhersko. Dokazovaly, že převzetím předválečných dluhů rakousko-uherských cesionářské státy vlastně už platí za státní statky, které tvoří protihodnotu za uzavřené dluhy. Platiti tudíž za státní statky, znamenalo by platiti za ně dvakrát, tím spíše, že státní statky nebyly stvořeny jen prací a penězi těch, kteří zůstanou v novém Rakousku a Maďarsku, nýbrž všemi občany a poplatníky bývalé říše, a co se týče Rakouska, hlavně obyvatelstvem a poplatníky Čech.
Všechno však bylo marné. S malými, druhořadými výjimkami, rozhodnutí pro Německo (čl. 256 Versailles) vtěleno bylo do smlouvy Saint-Germainské jako čl. 208 a do smlouvy Trianonské jako čl. 191.
Povinnosti, které takto mírové smlouvy uložily spojeneckým státům cesionářským, jsou formulovány positivněji, nežli reparační povinnosti uložené Rakousku a Maďarsku. Neboť, zatím co Rakousko a Maďarsko mají platiti jen pro případ, že Německo nebude moci zaplatiti všechno, státům cesionářským je uložena pevná, definitivní povinnost zaplatiti za státní statky, ačkoli se to v minulosti při postupování území nedělalo. A co se týče Československa, naložily s ním mírové smlouvy hůře, nežli s nepřátelským Rakouskem a Maďarskem.
3. Účast cesionářských států na placení náhrady škod. Jelikož škody válkou způsobené byly ohromné, spojené a sdružené velmoci nechtěly se smířiti s myšlenkou, že by jeden ze dvou hlavních pramenů, z nichž mohly býti odškodněny, t. j. Rakousko-Uhersko, svým rozpadnutím měl docela vyschnouti. Proto Angličané a Italové rozhodně se postavili proti tomu, aby postoupené území uniklo povinnosti platiti náhradu za škody. Pod jejich nátlakem Nejvyšší rada rozhodla, že spojenecké státy, jimž přiřčeno bylo území bývalé říše Rakousko-Uherské, mají platiti stejně jako Rakousko a Maďarsko. Komise pro stanovení náhrady škod vypracovala tudíž plán, dle kterého stanovena měla býti výše veškerých škod, pak určena část připadající na bývalou říši Rakousko-Uherskou a konečně její rozdělení na jednotlivá postoupená území, se zřetelem ke škodám utrpěným řečenými územími.
Provedení výše uvedeného plánu naráželo však na nepřekonatelné překážky. Tak na př. rozdělení náhrady nebylo možné, dokud nebyla stanovena výše utrpěných škod, kteréžto stanovení již ve smlouvě Versaillesské svěřeno bylo r-í k-i s předpisem, že tak má učinit do 1. 5. 1921. Dále Spojené státy měly za nepřípustné nechati celé dva roky nástupnické státy v nejistotě, říkajíce, že tyto, aby se mohly organisovati a aby jim mohlo býti pomáháno, musejí věděti, a to co nejdříve, jaké jsou jejich povinnosti. Uvedený plán však nenarážel pouze na tyto obtíže, nýbrž narážel ještě na celý systém náhrady škod, stanovený pro Rakousko a Maďarsko. Jak již výše bylo řečeno, bylo stanoveno, že Německo a Rakousko-Uhersko jsou solidárně odpovědny za veškeré škody v tom smyslu, že Rakousko a Maďarsko budou platiti jen tehdy, kdyby Německo zaplatiti vše samo nemohlo. Tudíž, kdyby hned, jak to žádaly Spojené státy, bylo pevně stanoveno, co mají platiti území, která byla postoupena Polsku, Československu, Rumunsku, Jugoslavii a Italii, bylo by se mohlo státi, a prakticky by se opravdu bylo stalo, že by byly platily náhrady za Rakousko a Maďarsko. Československo, Polsko, Rumunsko a Jugoslavie oznámily dne 26. 5. 1919 konferenci, že nejsouce státy poraženými, nebudou platiti náhrady škod. Anglie, Spojené státy a Francie plně uznaly, že není prostě možné nakládati se spojeneckými státy stejně, jako se státy nepřátelskými. Jediné Italie nechtěla se vzdáti naděje na odškodnění za škody jí způsobené bývalou říši Rakousko-Uherskou a jelikož mohla docíliti uspokojení jen, když veškerá území bývalé říše Rakousko-Uherské budou na platech bráti účast, trvala na požadavku, aby všechny cesionářské státy na hrazení škod přispívaly. Přesvědčeny jsouce, že by bylo nespravedlivé, požadovati od cesionářských států, jako od nepřátel, náhradu škod, spojené a sdružené velmoci pod tímto nátlakem Italie se rozhodly, že s nimi budou nakládati jako se spojenci a budou tudíž žádati, aby jako spojenci přispěly na náklady války, která vedla k jejich osvobození. Nezbývalo potom, než odhadnouti finanční zatížení, vyplývající z likvidování říše Rakousko-Uherské, porovnati jej s finančním zatížením, které si odnášejí z války Anglie, Francie, Italie a Spojené státy, a pak určiti obnos, jímž mají cesionářské státy přispěti na jejich obecné náklady světové války.
Ačkoli cesionářské státy odepřely na sebe vzíti jakoukoli část válečných dluhů rakouských a uherských, v nichž viděly ztělesnění odpovědnosti za válku, vláda Spojených států navrhla, aby každý cesionářský stát byl povinen splatiti do společné pokladny 50% válečných půjček na jeho území se nacházejících, jako příspěvek na válečné náklady, jichž bylo zapotřebí k vedení a vyhrání války, která jim přinesla svobodu. Jelikož cesionářské státy byly rozhodnuty nic nemíti, ani přímo ani nepřímo, s válečnými dluhy rakouskými a uherskými, návrh americký ztroskotal. Neztroskotala však vůle některých velmocí stůj co stůj uložiti státům cesionářským, aby přispěly na výlohy spojené s vedením války. Proto chytily se návrhu anglického, dle kterého státy cesionářské se zavazují, že zaplatí část nákladů války, která vedla k jejich osvobození. Jejich příspěvek má být vypočten na základě porovnání finančního zatížení spojenců a států cesionářských. Poněvadž pro takové rozhodnutí hned nebyly po ruce všechny prvky. Spojené státy navrhly, aby věc rozhodla k tomu účelu jmenovaná rozhodčí komise. Italie se zdráhala návrh přijmouti, nejen vzhledem ke svému postavení jako velmoc, nýbrž i vzhledem k tomu, že nechtěla implicite přiznati, že území jí přidělené bylo osvobozeno armádami spojenců, a ne její vlastní armádou. Za těchto okolností Rumunsko a Jugoslavie odepřely návrh Spojených států přijmouti, čímž definitivně padl.
4. Příspěvek na výlohy za osvobození. Konečně po dlouhém jednání stanoven byl celkový příspěvek na jednu a půl miliardy zl. franků. Italie se vzpírala, ale konečně řešení přijala, když dostala ryze formální zadostučinění, že nemusila s ostatními cesionářskými státy podepsati stejnou dohodu. Byly proto redigovány dvě dohody, známé jako dohody z 10. 9. 1919.
Jedna se týkala Polska, Rumunska, Československa a Jugoslavie, druhá Italie. V první se čtyři řečené cesionářské státy zavazují, že z titulu příspěvku na výlohy spojené s osvobozením jejich území zaplatí obnos, který nesmí přesahovati jednu a půl miliardy zl. franků. Tento obnos bude rozdělen r-í k-í podle klíče pro rozdělení rakouského předválečného dluhu, dle ustanovení čl. 203 smlouvy Saint-Germainské. Příspěvek Československa nemá přesahovati obnos 750 milionů zl. franků. Zde spojen byl příspěvek za osvobození s platy za státní statky, o nichž byla výše řeč, a bylo stanoveno, že pro každý cesionářský stát bude provedena kompensace mezi obnosem, který dluhuje z titulu příspěvku za osvobození a státních statků na území jemu postoupeném ležících, na jedné straně a jeho nároky — r-í k-í ověřenými — na náhradu škod na straně druhé. Když tato kompensace zanechá pasivní saldo, odevzdá patřičný cesionářský stát, do tří měsíců po obdržení výzvy od r-í k., této komisi poukázky na řečené pasivní saldo. Poukázky jsou splatny v 25 letech, nesouce 5%, počínaje dnem 1. 1. 1926. Kdyby však řečená kompensace zanechala patřičnému cesionářskému státu aktivní saldo, t. j. kdyby jeho práva na náhradu, byla vyšší, nežli jeho dluh z titulu příspěvku za osvobození a platů za státní statky, pak onen stát cesionářský bude považovati to, co si odpočetl, za splátku na platy z titulu náhrady škod a nedostane žádnou splátku z tohoto titulu, dokud ostatní státy, mající právo na náhradu škod, nedostanou proporcionálně vysokou splátku na své pohledávky.
Až na redakční formy, lahodící Italii jako velmoci, dohoda s Italií je stejného znění.
Výše uvedená úprava předložena byla cesionářským státům k podpisu dne 10. 9. 1919 jako předcházející podmínka ku podepsání mírové smlouvy s Rakouskem. Jelikož pro nové státy, jako bylo Československo a Polsko, smlouva Saint-Germainská obsahovala nejpodstatnější prvky pro jejich státní existenci s hlediska mezinárodního, podepsaly tyto s těžkým, ba přímo krvácejícím srdcem úpravu o příspěvku za osvobození a o modalitě placení za postoupené státní statky. Jugoslavie a Rumunsko, jako státy už před válkou mezinárodně uznané a existující, raději se zřekly mezinárodního uznání a potvrzení části jejich nových hranic, jež obsahovala mírová smlouva s Rakouskem, než aby podepsaly závazek o příspěvku za osvobození a o modalitách placení za postoupené státní statky. Co se týče Rumunů, ti už i tak měli vážný konflikt s Nejvyšší radou pro obsazení Budapešti, a proto nesli poměrně lehce, že jim nebylo dovoleno podepsati mírovou smlouvu s Rakouskem.
Každému bylo jasné, že podle systému úpravy z 10. 9. 1919 jediný cesionářský stát, který bude povinen poukázky vydati, je Československo, neboť jeho práva na náhradu nebyla ještě uznána a pro případ, že uznána budou, bylo patrno, že jejich praktický dosah zůstane nepatrný. Očekávalo se, že Československo zůstane dlužno kolem 5 miliard zl. franků.
Vzhledem k ohromným škodám, které utrpělo, jakož i vzhledem k právu na náhradu, které mu bylo v čl. 116 smlouvy podepsané ve Versailles prostřednictvím Ruska vyhrazeno, Polsko mělo dobrou naději, ba jistotu, že buď jeho saldo bude aktivní, anebo že vzhledem k ustanovení čl. 116 prakticky dohoda nebude nikdy proti němu uplatněna.
Co se týče Italie, bylo její saldo aktivní. Totéž možno bylo říci o Rumunsku a Jugoslavii, které však přes to dohodu nepodepsaly. Nepodepsaly ji proto, poněvadž dle systému dohody mohly si sice hodnotu státních statků a obnos z titulu příspěvku za osvobození od svých reparačních pohledávek odečísti, ale po léta by byly musily čekati na hotový peníz z titulu náhrady škod.
Proto Jugoslavie žádala, aby úprava z 10. 9. 1919 pozměněna byla v tom smyslu, aby nebylo žádné kompensace mezi pohledávkami a povinnostmi. Cesionářské státy vydají poukázky na celý svůj dluh, zato pak budou míti právo hned od počátku bráti účast, proporcionálně dle svých uznaných nároků na náhradu, na splátkách Německa z titulu náhrady škod. V praksi to znamenalo nahrazení kompensačního systému, obsaženého v úpravě z 10. 9. 1919, prioritou pro poukázky, pro placení úroků od 1. 1. 1926 a amortisace od 1. 1. 1931. Tento jejich požadavek vtělen byl do deklarace z 8. 12. 1919, kterou se měnila dohoda z 10. 9. 1919. Tato změna byla výhodná v předpokladu, že Německo a jeho spojenci řádně zaplatí vše, k čemu se zavázali.
Vycházejíc ze zásady, že v reparačním systému, tak jak byl do mírových smluv vtělen, jisté je pouze to, co je v kapse, a přes veliký nátlak na ně činěný nejen velmocemi, nýbrž i Jugoslavií, Československo pozměňovací deklaraci nepodepsalo a zůstalo při systému kompensačním. Nutno ovšem říci, že deklarace z 8. 12. 1919, tak jak byla redigována, měla pro státy, které měly bezpečně jisté aktivní saldo, značnou formální a taktickou výhodu, že cesionářským státům výslovně neukládala povinnost platiti řečené úroky a amortisaci pro případ, že by Německo neplatilo obnosy mu uložené z titulu náhrady škod. Deklaraci z 8. 12. 1919 podepsaly jen Jugoslavie a Italie. Československo a Polsko jí nepodepsaly. Rumunsko pro svůj konflikt s Nejvyšší radou nepodepsalo ani úpravy ani deklarace.
Netrvalo však dlouho a Italie i Jugoslavie si uvědomily, že deklarací z 8. 12. 1919 své postavení si nezlepšily, nýbrž zhoršily. Proto využily první příležitosti, aby se vrátily k systému z 10. 9. 1919, který jim dovoloval kompensovati nároky z titulu náhrady škod proti povinnosti platiti příspěvek za osvobození a za postoupené státní statky. Od závazku obsaženého v deklaraci z 8. 12. 1919 Italie byla osvobozena 16. 7. 1920 na konferenci ve Spa (čl. 9 dohody ze Spa) a Jugoslavie zvláštní dohodou z 20. 6. 1921.
5. Jeho rozdělení. Dle čl. 2 úpravy z 10. 9. 1919 celkový příspěvek 1500 milionů zl. franků má býti rozdělen dle průměrných důchodů za finanční léta 1911, 1912 a 1913, které r-í k. vezme za základ pro rozdělení předválečného nezajištěného dluhu rakouského na základě ustanovení čl. 203 smlouvy Saint-Germainské. Na základě tohoto předpisu r-í k. provedla dne 4. 11. 1924 toto rozdělení:
TABULKA
Zbytek měl být uložen státu, kterému bude konečně přidělena Rjeka, o níž byl spor mezi Jugoslavií a Italií. A ačkoli Rjeka byla definitivně přidělena Italii římskou dohodou z 24. 2. 1924, r-í k. formálně nikdy nerozhodla, že zbývajících 52,078000 zl. franků přiděleno je k tíži Italie.
6. Ocenění postoupených státních statků. Čl. 256 smlouvy Versaillesské, 208 smlouvy Saint-Germainské a 191 smlouvy Trianonské uložily r-í k-i, aby ocenila státní statky nacházející se na postoupeném území a aby jejich cenu připsala na vrub státu nabývajícího a ku prospěchu Německa resp. Rakouska a Maďarska.
Ustanovení se týče všech států nabývajících, ale právně váže jen ty, které podepsaly smlouvy Versaillesskou, Saint-Germainskou a Trianonskou. Dánsku, svobodnému městu Gdansku a Klajpedě (Memel) též bylo Německem postoupeno území, ale jelikož smlouvu Versaillesskou nepodepsaly, povinnost jejich je jen povahy mravní. Mírová smlouva Versaillesská tudíž určila, že cena statků postoupených s územím Dánsku, svobodnému městu Gdansku a Klajpedě má býti připsána ku prospěchu Německa a nemohla právně předepsati, že má nabývajícím státům býti připsána na vrub. Ocenění státních statků svěřeno bylo zvláštnímu komitétu, složenému z odborníků anglického, francouzského, italského a odborníka společné delegace.
Oceňování trvalo léta a skončilo takto:
TABULKA
7. Vydání poukázek. Dle čl. 4 úpravy z 10. 9. 1919 a čl. 4 deklarace z 8. 11. 1919 r-í k. měla žádati na Československu, Italii, Jugoslavii, Polsku a Rumunsku vydání poukázek na přidělené jim obnosy a jejich odevzdání osobě nebo organisaci, označené vládami Spojených států amerických. Britské říše, Francie a Italie. Věc nebyla jednoduchá, neboť pod vlivem zájmů vzájemně se potírajících obsah výše uvedených dohod byl změněn. Italie dohodou ze Spa ze dne 16. 7. 1920 a Jugoslavie dohodou z 20. 6. 1921 byly osvobozeny od povinnosti vydati poukázky. Potom, dohodou ze Spa (čl. 2) Velká Britanie, Francie, Italie, Japonsko, Belgie a Portugalsko jednoduše rozdělily řečené poukázky s tím, že mají býti rozděleny dle procenta stanoveného pro rozdělení platů z titulu náhrady, jimiž jsou povinny Rakousko, Maďarsko a Bulharsko. Dále, 11. 3. 1922 byla mezi velmocemi, Rumunskem a Jugoslavií podepsána dohoda a vydání bonů dle úpravy z 10. 9. 1919 a deklarace z 8. 11. 1919 nahrazeno bylo pro Italii, Jugoslavii a Rumunsko systémem, dle kterého:
α) r-í k. stanoví výši náhrady povinné Rakouskem a Maďarskem na obnos, který nesmí býti nižší, než 6 miliard zl. marek;
β) Německo vydá zvláštní sérii bonů C, stanovených rozhodnutím z 5. 5. 1921, na obnos rovnající se náhradě, jíž povinny jsou Rakousko, Maďarsko a Bulharsko, plus cena státních statků postoupených bývalou říši Rakousko-Uherskou a příspěvek za osvobození. Tato zvláštní serie bonů má býti rozdělena mezi mocnosti mající právo na náhradu dle klíče stanoveného ve Spa pro r. jiné, než německé. Z bonů takto jim přidělených odevzdají Italie, Jugoslavie a Rumunsko r-í k-i obnos, rovnající se jejich dluhu z titulu postoupených státních statků. Takto odevzdané bony r-í k. jednoduše zničí. Dále, Italie, Jugoslavie a Rumunsko odevzdají r-í k-i další část bonů C jim přidělených ve výši rovnající se jejich příspěvku za osvobození, ale až po odečtení části na ně připadající na základě procenta stanoveného ve Spa pro rozdělení r-í jiných, než německých. Dle řečené dohody z 11. 3. 1922 učiní uvedené tři státy takovýmto odevzdáním bonů C zadost úpravě z 10. 9. a deklaraci z 8. 12. 1919. R-í k. takto přijaté bony druhé kategorie, nepodléhající zničení, rozdělí mezi státy mající právo na r.
Jak vidno z předchozího, každá nová dohoda celou věc jen komplikovala a provedení úpravy z 10. 9. a deklarace z 8. 12. 1919 ztěžovala.
b) Výše reparací dluhovaných Rakouskem, Maďarskem a Bulharskem. Reparace turecké. 1.Rozdělení. Dohodou ze Spa ze 16. 7. 1920, finanční dohodou s Jugoslavií z 20.1.1921 a finanční dohodou ze 14. 1. 1925, ve smyslu čl. 183 smlouvy Saint-Germainské, čl. 167 smlouvy Trianonské a čl. 121 smlouvy Neuillyské spojenecké mocnosti rozdělily platy od Rakouska, Maďarska a Bulharska takto:
Francie ........... 26%
Velká Britanie .. 11%
Italie .............. 25%
Belgie .............. 4%
Japonsko .... 0,375%
Jugoslavie ....... 10%
Rumunsko ... 10,55%
Řecko ......... 12,70%
Portugalsko .. 0,375%
Dle smlouvy Versaillesské z obnosu 132 miliard zl. marek, r-í k-í 5. 5. 1921 stanoveného, mají se odpočísti částky, které zaplatí Rakousko, Maďarsko a Bulharsko. Jenže od těchto se má požadovati placení pouze tehdy, přesvědčí-li se r-í k., že Německo celý obnos 132 miliard samo zaplatiti jest neschopné.
Ačkoli dne 1. 6. 1921 Německo nesplatilo řádně první miliardu zl. marek a později často nedodrželo platební povinnosti podle programu dne 5. 5. 1921 stanoveného, r-í k. nepřikročila vůbec ke zkoumání platební schopnosti Německa a k přidělení části dluhu spojencům Německa.
Aby Italie, která při rozdělení r-í německých byla zkrácena, měla dojem, že 25% jí přidělených z r-í rakouských, maďarských a bulharských není pouhým snem, ale obchodní a finanční skutečností, přes to že dle čl. 179 smlouvy Saint-Germainské a čl. 163 smlouvy Trianonské pravomoc určiti r. Rakouska a Maďarska příslušela ne vládám velmocí, nýbrž r-í k-i (která je však měla stanovit jen tehdy, když rozhodne, že Německo nemůže zaplatiti vše), spojené velmoci stanovily dohodou z 13. 8. 1921 a dohodou z 11. 3. 1922, že r., jimiž povinny budou Rakousko a Maďarsko, nesmějí být nižší než 6 miliard zl. marek. K těmto má býti připočteno 2 1/4 miliardy zl. franků pevně stanovených v čl. 121 smlouvy Neuillyské jako obnos, jímž povinno je Bulharsko. A konečně hodnota státních statků postoupených Rakouskem, Maďarskem a Bulharskem, jakož i příspěvek za osvobození.
2. Rakousko. Ve skutečnosti však výše rakouských a maďarských r-í nebyla nikdy stanovena. Co se týče Rakouska, počínání spojeneckých velmocí bylo takové, že naděje, že by se na Rakousku cokoli žádalo, každým rokem mizely. Hned v prvních letech poválečných poskytnuty mu byly úvěry ve výši 120 milionů dolarů, splatných 1. 1. 1925. Tyto úvěry měly přednost před r-mi samými. Nebyly nejen splaceny, ale jelikož přinesly Rakousku jen přechodnou úlevu, obrátilo se toto na spojenecké velmoci se žádostí o další úvěr. Na londýnské konferenci dne 17. 3. 1921 Velká Britanie, Francie, Italie a Japonsko projevily ochotu na určitou dobu zříci se ve prospěch nové půjčky přednostních práv, kterých podle mírových smluv požívají ve prospěch r-í, jakož i přednostních práv požívajících pro podpůrné úvěry. Na základě této deklarace Společnost Národů připravila plán pro mezinárodní úvěr ve výši 650 milionů zl. korun, splatných v 20 letech a garantovaných výnosem cla a monopolu tabáku, plán, který r-í k. 23. 2. 1923 schválila a zdvihla své přednostní právo ve prospěch příjmů určených pro záruku půjčky. Půjčka byla na základě Ženevského protokolu ze 4. 11. 1922 vypsána a garantována takto:
Velká Britanie .... 24,5%
Francie ............. 24,5%
Československo . 24,5%
Italie ................ 20,5%
Belgie ................. 2 %
Švédsko ............... 2%
Dánsko ................ 1%
Holandsko ............ 1 %
Solidarita mezi Rakouskem a majiteli jeho zahraničních půjček byla taková, že rakouské r. existovaly už jen na papíře. Proto v Haagské dohodě z 20. 2. 1930 reparační věřitelé se s různými formálními reservami, které však byly bez jakéhokoli praktického účinku, r-í zřekli a své přednostní právo na zdrojích a příjmech Rakouska, obsažené v čl. 197 smlouvy Saint-Germainské, jednoduše zrušili.
3. Maďarsko. Ani Maďarsku r-í k. neurčila, co má platiti z titulu r-í. Jsouc státem zemědělským, Maďarsko nebylo odkázáno jako Rakousko na mezinárodní pomoc pro své zásobování. Proto obnos, který si vypůjčilo ve výpomocné akci, až na 2,086000 dolarů, použitých na zaplacení americké mouky, určen byl pro náklady na repatriaci válečných zajatců z Ruska.
Příklad Rakouska byl velice svůdný. Zahraniční půjčkou, prostřednictvím Společnosti Národů, Rakousko nejen pomohlo obnově svého hospodářství, nýbrž svázalo svůj zájem se zájmem upisovatelů půjčky a při tom placení r-í odložilo do nekonečna. Hrdý maďarský národ dlouho se vzpíral takto těžiti z dobré vůle a z bezprostředních omezení soukromých zájmů ciziny. Vzpomínky na slavnou minulost a nové naděje na velikou budoucnost, kterými maďarští vůdcové snažili se vzpřímiti jeho podlomenou páteř, nebyly docela vhodné k tomu, aby za půjčku Maďarsko se podrobilo cizí finanční kontrole. Jenomže příklad Rakouska byl neodolatelný. Proto dne 22. 4. 1923 Maďarsko žádalo r-í k-i, aby své přednostní právo (čl. 180 Trianon) vyzdvihla ve prospěch zahraniční půjčky v obnose mezi 550 a 650 milionů zl. korun. Po různých obtížích Společnost Národů vypracovala plán pro stabilisaci měny a státního rozpočtu, ke kterémužto účelu bylo zapotřebí zahraniční půjčky 250 milionů zl. korun, splatné ve 20 letech a zaručené příjmy cla, monopolu tabáku a soli a daní z potřeby cukru. Jelikož přes přechodné obtíže hospodářská situace Maďarska v celku nebyla špatná, stanovil plán po dobu půjčky průměrnou roční splátku na r. ve výši 10 milionů zl. korun počínaje 1. 1. 1924 a konče 31. 12. 1943. Dne 21. 2. 1924 r-í k. plán schválila a zdvihla své přednostní právo ve prospěch půjčky. Protokoly byly podepsány dne 14. 3. 1924 a půjčka upsána v měsíci červenci téhož roku.
K těmto platům ponechaným v platnosti Haagská dohoda dodala a Maďarsko se zavázalo platiti od 1. 1. 1944 do r. 1966 roční splátku 13,5 milionů zl. korun.
4. Dawesův plán a reparace rakouské a maďarské. Co Rakousko a Maďarsko na reparacích zaplatily. Je-li sporno, zda Dawesův plán z r. 1924 právně zrušil platební plán z 5. 5. 1921, je na druhé straně jisto, že silně otřásl už i tak slabými základy r-í rakouských a maďarských. R-í k. měla vždy ještě teoretické právo stanoviti část r-í připadající na Rakousko a Maďarsko, jenže prakticky věc byla neproveditelná. Aby byla mohla r. Rakouska a Maďarska stanoviti, r-í k. byla by musila říci, že Německo není schopné platiti vše. Co vše? Vlády věděly, že Německo buď nebude moci zaplatiti anebo nezaplatí obnos 132 miliard stanovený 5. 5. 1921, říci to však nechtěly. Toto poslání připadlo plánu Dawesovu. Udělal to, ale neřekl toho. Proto po přijetí Dawesova plánu r-í k. nemohla vůči Rakousku a Maďarsku ničeho udělati, neboť neměla práva říci, co dle Dawesova plánu Německo právně dluhuje.
Rakousko celkově zaplatilo spojeným a sdruženým mocnostem od 3. 11. 1918 do 20. 1. 1930: 8,379227,54 zl. korun, Maďarsko zaplatilo 64,372162,24 zl. korun. Vedle toho postoupené státní statky, jichž cena má býti připsána na vrub cesionářských států a ku prospěchu Rakouska a Maďarska (čl. 208 Saint-Germain a 191 Trianon) oceněny byly znalcem italským minimálně na 11,936,680754 zl. korun a maximálně na 12522,976633 zl. korun, znalci anglickým a francouzským minimálně na 8969,897478 zl. korun a maximálně na 9175,716478 zl. korun a konečně znalcem Malé Dohody, Polska a Řecka minimálně na 4109,881125 zl. korun a maximálně na 4126,489125 zl. korun.
5. Bulharsko. Smlouva Neuillyská v čl. 121 uložila Bulharsku povinnost zaplatiti 2 miliardy 225 milionů zl. franků a čl. 130 stanovila mezispojeneckou komisi, složenou ze zástupců Velké Britanie, Francie a Italie, která měla bdíti nad tím, aby řečený obnos byl řádně splacen.
Protokoly z 21. 3. a 7. 1923 byly reparační povinnosti Bulharska, předepsané smlouvou z Neuilly rozděleny na dvě části: část A v obnose 550 milionů zl. franků a část B v obnose 1700 milionů zl. franků. Část B odložena byla bezúročně do r. 1953; část A naproti tomu rozdělena byla na roční splátky stoupající z 5 milionů zl. franků v r. 1923—1924 až na 43 1/2 milionů zl. franků od r. 1933—1934 do r. 1982—1983.
Haagskou dohodou věřitelské mocnosti se vůbec zřekly části B a pro část A stanoveny byly splátky ve zlatých francích: jedna splátka 5 milionová, deset 10milionových, deset 11 1/2 milionových a šestnáct 12,515milionových. Poslední splátka stanovena byla na 31. 3. 1966.
Bulharsko celkově zaplatilo spojeným a sdruženým mocnostem do dne 20.1. 1930: 42,965166,03 zl. franků. Dále se mu připisuje ku prospěchu za postoupené státní statky, ve smyslu čl. 142 Neuilly, dle odhadu anglo-franko-italského 15,300000 zl. franků a dle odhadu společné delegace v r-í k-i 8,160000 zl. franků.
Slovník veřejného práva českosl. 48 6. Turecko. V čl. 58 smlouvy Lausanneské smluvní strany vzájemně se zřekly svých pohledávek na náhradu škod.
c) Reparace a Československo. 1. Právo na reparace. Při určení, kolik činí škody Německem a jeho spojenci způsobené, byla hned na začátku postavena otázka, kterých států škody mají býti brány v úvahu na mírové konferenci. Spojené státy ve smyslu výměny not mezi presidentem Wilsonem a Německem před příměřím navrhly, aby právo na náhradu škod přiznáno bylo Belgii (bod 8.), Francii (bod 8.), Rumunsku, Srbsku a Černé Hoře (bod 11.). Dne 14. 2. 1919 listinu doplnily Italií a Řeckem a dodaly, že rozhodnutí ohledně Polska a Československa je vyhrazeno vzhledem k jejich zvláštnímu mezinárodnímu postavení.
Formule ohledně Československa byla jen formulí americkou, kterou si delegace ostatních států neosvojily.
Z teoretických úvah o tom, který stát má právo na r., brzy se přešlo k úvahám praktickým, t. j. k otázce, co má být hrazeno. Že se Francie Francií jmenovala, proto ještě neměla práva, aby všechno, co během války ztratila, bylo jí hrazeno. Jednalo se tudíž o to, zjistiti, jakého druhu škody mají býti hrazeny. Hlavním kriteriem zde byl pojem invase, který měl krýti škody válkou přímo způsobené a jež měly státy nepřátelské hraditi.
Bylo jasné, že Československo pod ně nespadalo, a proto dávalo přednost pojmu okupace. Francie se snažila prosaditi návrh, aby Německo musilo nahraditi veškeré škody válkou způsobené na statcích a majetku, patřících spojeným a sdruženým státům a jejich příslušníkům. Zde pojem státu měl se vztahovati na území mírovými smlouvami stanovené a na všechny spojené a sdružené státy, které mírové smlouvy podepíší. Dne 7. 4. 1919 Nejvyšší rada tento návrh zamítla. Když Nejvyšší rada nechtěla učiniti výjimku ani pro Alsasko a Lotrinsko, Francie se konečně uspokojila tím, že do čl. 51 smlouvy Versaillesské vepsáno bylo ustanovení, dle kterého Alsasko a Lotrinsko tvoří součást Francie ode dne 11. 11. 1918.
Po všech těchto nezdařených pokusech byl čl. 232 smlouvy Versaillesské redigován tak, že uložil Německu povinnost hraditi „všechny škody způsobené občanskému obyvatelstvu kterékoli z mocností spojených a sdružených i jeho majetku za dobu, po níž ona mocnost byla ve válečném stavu s Německem ...".
Tento článek přiznává právo na r. jen samostatným státům, které byly ve válečném stavu s Německem, a to jen za dobu, kdy s ním byly ve válečném stavu, jako mocnosti spojené a sdružené. R-í k. rozhodla, že před 11. 11. 1918 Polsko těmto podmínkám práva mezinárodního nevyhovovalo. Ani založení polské armády ve Francii, postavené pod vrchní velení francouzské v červenci 1917, ani uznání armády spojenými velmocemi jako armády válčící v září, říjnu a listopadu 1918, po názoru r-í k. nemůže se v právu mezinárodním rovnati uznání samostatného státu polského jako mezinárodní kolektivní bytosti, nacházející se ve válce s Německem. Dle názoru r-í k. na věci ničeho nemění, že prozatímní vláda ruská dne 29. 3. 1917 se zřekla ruských nároků na Polsko, a že ve Varšavě založen a ústředními mocnostmi uznán byl polský stát, právě tak jako na věci ničeho nemůže měniti, že v Paříži existoval Národní komitét zastupující polské zájmy u spojených a sdružených mocností a že na západním bojišti bojovala polská armáda. Důležité při tom je, že Národní komitét polský a polská armáda nebyly mluvčími politické organisace, sídlící na půdě polské a že tato nebyla spojenými a sdruženými mocnostmi uznána.
R-í k. mezi jiným má za to, že čl. 116 a 117 smlouvy Versaillesské, pod nadpisem „Rusko a ruské státy", tvořící oddíl 14. části 3. smlouvy, nevztahují se ani na práva Polska ani jeho příslušníků, obsažená v části 8. řečené smlouvy. R-í k. rozhodla, že stejné zásady platí pro smlouvu Saint-Germainskou.
R-í k. stejně rozhodla, že příslušníci, usazení na území, postoupeném Německem a Rakousko-Uherskem, práva na r. nemají.
Co se týče Československa, Rada právníků vyjádřila mínění, že Spojené státy, Velká Britanie, Francie a Japonsko uznaly existenci československé armády, československé prozatímní vlády anebo československého národa, ale nikoli československého státu ve smyslu mezinárodního práva a dodala, že uznání armády, prozatímní vlády anebo národa ještě nepředpokládá existenci státu. Podmínky existence státu, ve smyslu mezinárodního práva jsou: ohraničené území, obyvatelstvo území ono obývající a uplatňování suverenity nad ním. Tato suverenita musí býti uplatňována i uvnitř, i zevně. V právu mezinárodním se to jmenuje samostatnost.
Rada právníků r-í k. nepopírala, že existovaly Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko, obývané obyvatelstvem skládajícím se většinou z Čechů a Slováků, ale tvrdila, že tato území nebyla organisována jako jeden stát, ba neměla prý a nemohla míti ani své vlastní a jednotné suverenity, neboť nebyla seskupena pod jednu správu. Ve veškerých prohlášeních spojeneckých a sdružených velmocí Rada právníků vidí mravní a politickou podporu pro osamostatnění se národa a založení státu československého. Na potvrzení svého názoru uvádí deklaraci Spojených států z 2. 9. 1918, v níž se mluví o Čechoslovácích bojujících za svou svobodu, kteří se organisovali za tím účelem v armádu; deklaraci Velké Britanie z 11. 8. 1918, mluvící o snahách Čechoslováků po samostatnosti, a deklaraci z 3. 9. 1918, mluvící o vládě československé jako o věci ne přítomné, nýbrž budoucí; dopis francouzského zahraničního ministra Stephena Pichona z 29. 6. 1918 o Národní radě jako o základě příští vlády československé.
Rada právníků, poukazujíc na čl. 232 smlouvy Versaillesské, tvrdila, že Německo je odpovědno za škody, způsobené občanskému obyvatelstvu spojených a sdružených mocností, t. j. mocností, které jsou za takové považovány nejen mocnostmi spojenými, nýbrž i Německem samým. Dle jejího mínění nemělo Německo v úmyslu, když podepisovalo Versaillesskou smlouvu, považovati obyvatelstvo Čech za „občanské obyvatelstvo” spojené a sdružené mocnosti, právě tak jako nepřipouštělo, aby občanské obyvatelstvo Poznaně anebo Alsaska a Lotrinska bylo do 11. 1. 1918 považováno za občanské obyvatelstvo mocností spojeneckých.
Rada právníků naproti tomu přiznala, že dopis francouzského zahraničního ministra Pichona z 15. 10. 1918 a dopis italského zahraničního ministra Sonnina z 24. 10. 1918 mohou býti považovány ve smyslu mezinárodního práva za uznání československého státu. Stvořiti však stát československý nemohly. Proto mohly znamenati jen anticipované uznání od chvíle, kdy Československo vyhovělo výše uvedeným podmínkám mezinárodního práva.
Když československý delegát r-í k-i přesvědčil, že ode dne 28. 10. 1918 Československo mělo samostatné území, samostatné obyvatelstvo a svoji suverenitu, rozhodla tato, dne 14. 4. 1921, že ve smyslu čl. 232 smlouvy Versaillesské Československo bylo ve válečném stavu s Německem počínaje dnem 28. 10. 1918.
R-í k. dále rozhodla, že škody způsobené vpádem maďarských bolševiků na Slovensko nevyhovují podmínkám čl. 232 smlouvy Versaillesské. Tento článek totiž mluví o škodách způsobených následkem „uvedeného napadení na zemi, na moři a ve vzduchu”. Napadení, o němž je zde řeč, je napadení, o němž mluví čl. 231, t. j. napadení Německem a jeho spojenci. R-í k. tudíž usoudila, že maďarští bolševici, kteří se ujali v Maďarsku v r. 1919 na několik měsíců moci, nikdy nebyli spojencem německé vlády, ba dokonce ani nebyli uznáni za řádnou vládu. Proto prý škoda, kterou způsobili, nemůže býti považována za škodu Maďarska jako spojence anebo bývalého spojence Německa.
Dne 19. 4. 1921 Československo předložilo ve smyslu rozhodnutí r-í k. své revidované požadavky: pense 15,700000; podpory rodinám mobilisovaných 218,000000 a podpory rodinám mobilisovaných v sibiřské armádě 81,000000 franků.
R-í k. dodatečně rozhodla, že její rozhodnutí ze 14. 4. 1921 se zároveň vztahuje na Rakousko (čl. 178 Saint-Germain) a na Maďarsko (čl. 162 Trianon).
2. Protipohledávky. Proti těmto svým pohledávkám vůči Německu a těm, které by se mu případně bylo podařilo uplatniti vůči Rakousku a Maďarsku, Československo se zavázalo zaplatiti do pokladny r-í k. liberační poplatek v obnose 1500,000000 zl. franků; za vozidla postoupená mu Německem, dle čl. 370 smlouvy Versaillesské, 6,848295,30 zl. marek; za Německem postoupený lodní park na Labi, Odře a Dunaji, dle čl. 339 smlouvy Versaillesské, 10,256746,90 zl. marek; za postoupené státní statky na Hlučínsku podle čl. 256 smlouvy Versaillesské 5,879928,00 zl. marek; za lodní park na Dunaji, dle čl. 284 smlouvy Trianonské, 683234,30 zl. korun; za materiál zeměpisného ústavu vídeňského, dle čl. 189 smlouvy Saint-Germainské, 36023,39 zl. korun; za státní statky postoupené mu Rakouskem, ve smyslu čl. 208 smlouvy Saint-Germainské, dle odhadu italského 3800,000000 zl. korun, dle odhadu anglo-francouzského 2500,000000 zl. korun a dle odhadu československého 970,000000 zl. korun; za státní statky Maďarskem mu postoupené, dle čl. 191 smlouvy Trianonské, dle odhadu
48* italského 1200,000000 zl. korun, dle odhadu anglo-francouzského 1000,000000 zl. korun a dle odhadu československého 415,000000 zl. korun.
Dle čl. 203 smlouvy Saint-Germainské a 186 smlouvy Trianonské z výše uvedených obnosů mají být odečteny zajištěné dluhy, jichž placení Československo vzalo na sebe, a sice 1160,000000 korun, 185,000000 marek, 512,000000 franků, 3,700000 zl. franků a 49,500000 zl. korun. Dále podle čl. 208 smlouvy Saint-Germainské a 191 smlouvy Trianonské z obnosů za státní statky má býti odečtena taková část nezajištěného dluhu bývalé vlády rakousko-uherské, převzatého Československem, jaká odpovídá podle mínění r-í k. nákladům uvaleným na statky a majetek Československem získané.
Československo bylo sice v r-í k-i zastoupeno, ale to mu ještě kvalitu věřitelského státu nedávalo. Polsko též bylo v ní zastoupeno, ačkoli v r. 1921 komise rozhodla, že práva na r. nemá. Právo na r. bylo sice Československu přiznáno od 28. 10. 1918, ale r-í k. a spojené a sdružené vlády, jmenovitě velmoci, dívaly se na toto jeho právo pouze jako na mravní a politické zadostiučinění, ale nikoli jako na něco, co by mohlo míti finanční efekt. Členové r-í k. takto věc svým vládám vyložili, když jim své rozhodnutí ze 14. 4. 1921 o uznání práva Československa na r. oznamovali. Proto na mezispojeneckých konferencích, kde se o r-ích jednalo a rozhodovalo, Československo vůbec zastoupeno nebylo. Domáhajíc se postavení věřitelského státu z titulu r-í, Československo neuznalo žádné rozhodnutí mocností spojených a sdružených, které bez něho učinily. Když r-í k. na něm žádala, aby dle čl. 10 platebního rozvrhu z 5. 5. 1921 zaplatilo za postoupené mu lodi na Labi, Odře a Dunaji, Československo odepřelo, tvrdíc, že dříve, než mu r-í k. uloží povinnost platiti, musí stanoviti výše jeho r-í. A co se týče klíče ze Spa, který mu nepřiřkl žádného podílu, Československo odpovědělo, že rozdělení reparačních platů dle smluv Versaillesské (čl. 237), Saint-Germainské (čl. 183) a Trianonské (čl. 167) je věcí všech spojených a sdružených vlád a jelikož Československo dohodu ze Spa ze 16. 7. 1920 nepodepsalo, klíč v ní stanovený není pro ně závazný.
Deset let se Československo domáhalo práva o r-ích rozhodovati, práva, aby nejen o jeho právech jako spíše o jeho finančních povinnostech spojené a sdružené mocnosti nerozhodovaly bez něho a bez jeho souhlasu. Deset let s mravenčí pílí a v potu tváři budovalo své právo spolurozhodovati o r-ích.
3. Československá republika v Haagu. Když spojenecké velmoci svolávaly Haagskou konferenci, na níž se měla provésti konečná úprava r-í, Československo na ni pozvati nechtěly. Zkoumáním však věcných podkladů postavení Československa ve věcech reparačních spojené velmoci si konečně s překvapením uvědomily, že jestli na mírové konferenci r. 1919 požadavky Československa se opíraly jen o úvahy povahy mravní a politické, jestli v rozhodnutí r-í k. ze 14. 4. 1921 velmoci viděly pouze formálně-právní posvěcení mravních a politických nároků československých, že v předvečer Haagské konference v srpnu 1929 Československo stojí na pevné půdě právní, solidně vybudované věcnými a právními precedenty, deset let shromažďovanými. Československo na Haagskou konferenci bylo pozváno, neboť reparační věřitelé se přesvědčili, že k definitivní právní úpravě r-í je zapotřebí československého souhlasu a podpisu.
Přítomnost Československa na první Haagské reparační konferenci — v pozvání v ničem neomezeného — umožnila mu ústy svého delegáta prohlásiti dne 30. 8. 1929, že Youngův plán definitivně přijme jen pod podmínkou, že vyřízeny budou otázky týkající se provádění dohody z 10. 9. 1919 o státních statcích, příspěvku za osvobození a o kompensaci jeho pohledávek z titulu r-í; dále otázky úpravy výdajů delimitačních komisí, restituce strojů na základě čl. 238 smlouvy Versaillesské a nálezů smíšených rozhodčích soudů. Tím byl celý komplex otázek týkajících se cesionářských států, Rakouska, Maďarska a Bulharska oficielně postaven.
Jednání mezi první a druhou Haagskou konferencí o r-ích (srpen 1929 až leden 1930), jakož i jednání na druhé konferenci, skončivší 20. 1. 1930, vedlo k této úpravě:
Dluh za státní statky postoupené na základě mírových smluv Saint-Germainské, Trianonské a Neuillyské, jakož i příspěvek za osvobození, podle dohod z 10. 9. a 8. 12. 1919, se úplně a definitivně promíjejí Italii, Jugoslavii, Polsku a Rumunsku; za to ale tyto mocnosti — až na Polsko — spokojí se s malým podílem, který jim Youngův plán dává na r-ích německých, a zříkají se veškerých svých pohledávek vůči Německu, Rakousku, Maďarsku a Bulharsku. Československo naproti tomu zaplatí 37 ročních splátek po 10 milionech zl. marek (první jest splatná 15. 3. 1936) na úplnou a konečnou úhradu svého dluhu za postoupené státní statky, za postoupený lodní park na Labi, Odře a Dunaji, z titulu příspěvku za osvobození, jakož i za veškeré finanční závazky obsažené ve smlouvách Saint-Germainské a Trianonské.
Za to však věřitelské mocnosti spojenecké stvořily agrární fond 240 milionů zl. korun (na konferenci v Paříži snížen 28. 4. 1930 na 219,500000 zl. korun), který má krýti veškeré pohledávky příslušníků maďarských, uplatňované na základě čl. 250 Trianon proti pozemkovým reformám Československa, Jugoslavie a Rumunska. Tyto státy zaplatí do řečeného fondu jen to, co jim jejich národní zákonodárství ukládá, a zbytek doplatí Velká Britanie, Francie a Italie. Kromě toho vytvořen byl druhý fond ve výši 100 milionů zl. korun, kterým má býti pomoženo Československu, Jugoslavii a Rumunsku krýti břemena z případných rozhodnutí smíšených rozhodčích soudů proti nim a ve prospěch maďarských příslušníků na základě čl. 63, 191 a 250 smlouvy Trianonské.
D. Závěr. Proč se na mírové konferenci spojené a sdružené mocnosti nemohly dohodnouti o tom, co by měly žádati jako odškodnění na Německu a proč reparační systém mírových smluv selhal?
Protože je válka stála ohromné peníze, protože se Spojené státy americké postavily proti úpravě mezispojeneckých válečných dluhů a spojené mocnosti se hrozily tíhy finančních břemen. Jen číslice mohou říci význam finančního problému, kterému musely čeliti.
Válčící mocnosti v počtu 21 států, majících 924 milionů obyvatel, vynaložily na vedení války 208 miliard dolarů, t. j. tisíc čtyřicet miliard zl. franků. Tyto válečné náklady, rozdělené mezi válčící mocnosti, jeví se takto:
TABULKA
Jejich národní jmění odhadnuto bylo před válkou na 630 miliard dolarů, a sice takto:
TABULKA
Dle toho stála válka válčící národy jednu třetinu jejich celkového jmění.
Roční národní důchod válčících mocností před válkou byl tento:
TABULKA
Z výše uvedené statistiky vyplývá, že až na Spojené státy, Rusko a některé malé státy, válka stála velmoci čtyřikrát tolik, co činil jejich předválečný roční důchod.
Válka stála spojené a sdružené mocnosti 147 miliard dolarů, zatím co celé národní jmění Německa, Rakouska-Uherska, Turecka a Bulharska odhadnuto bylo před válkou na 120 miliard dolarů. Proto, i kdyby jim spojené a sdružené mocnosti byly vzaly vše, nebyly by ještě kryly to, co na vedení války vynaložily.
Peníze na vedení války takto vynaložené válčící mocnosti obstaraly buď daněmi nebo vnitřními a zahraničními půjčkami. Ze 147 miliard dolarů, vynaložených na vedení války, spojené a sdružené mocnosti obstaraly si daněmi 38 miliard, vnitřními půjčkami 95 miliard a zahraničními půjčkami 14 miliard. Francie vypůjčila si od Spojených států a Velké Britanie nejen pro sebe, ale i pro své spojence. Ze 6 1/2 miliard dolarů, které si vypůjčila, vydala na své válečné náklady jen 3 1/2 miliardy a 3 miliardy půjčila svým spojencům. Velká Britanie si vypůjčila od Spojených států 7 miliard dolarů a půjčila je všechny svým spojencům.
Vedle válečných nákladů v obnose 147 miliard dolarů spojené a sdružené mocnosti utrpěly další ztráty, a to na životech a jmění. Mírová smlouva Versaillesská podržela jen materiální škody, pense a rodinné příspěvky, jejichž výši interesované státy ocenily na 50,7 miliard dolarů (213 miliard zl. marek), neboli 25,7 miliard za materiální škody a 25 miliard na pense a rodinné příspěvky, které pak r-í k, konečně snížila na 132 miliard zl. marek. Z nich přibližně polovice připadá na materiální škody a polovice na pense a rodinné příspěvky. K tomu je třeba připočítati nároky Spojených států, obnášející 1480 milionů dolarů.
Spojené a sdružené mocnosti vyhrály válku vojenskou solidaritou a prohrály r. pro slepé nacionální sobectví, které projevily hned po uzavření příměří. Rozumná finanční úprava války totiž byla možná jen při úpravě veškerých finančních otázek: válečných dluhů a reparací. Spojené státy, které vedení války stálo 27 miliard dolarů, měly za to, že by bylo pro ně mnoho, kdyby měly spojencům odpustiti 9 miliard dolarů, které jim na vedení války půjčily. To je hlavní vnitřní příčina, proč byli čelní spojenci nerozumně neústupní v požadování náhrady škod na Německu a proč vymáhaly na ostatních spojencích, státech cesionářských, placení r-í.
Že říše Rakousko-Uherská zmizela s mapy Evropy a tak připravila mocnosti spojené o hlavní pramen r-í, vedle Německa, to byla skutečnost, která měla neobyčejný vliv na myšlení a na logiku čelných spojených a sdružených mocností. Považovaly za nespravedlivé, aby jen proto, že po uzavření příměří s říší Rakousko-Uherskou 3. 11. 1918, některé její součástky se prohlásily za samostatné, příslušníci mocností spojených, kteří válčením říše Rakousko- Uherské utrpěli veliké škody na životech a na majetku, byli o náhradu škod jednoduše připraveni. Že se po zřícení říše některé její součástky hlásily k spojencům, anebo že v nejlepším případě na smrtelném lůžku dělaly pokání, v tom čelné spojené a sdružené mocnosti nechtěly viděti dostatečný důvod k tomu, aby unikly finanční společné odpovědnosti za vinu a skutky říše Rakousko-Uherské. Proto chtěly, aby veškeré obyvatelstvo bývalé říše Rakousko- Uherské r. platilo.
Toto smýšlení též vysvětluje, proč na mírové konferenci čelné spojené a sdružené mocnosti nechtěly Československu přiznati právo na r., a proč se r-í k. tak urputně všemi prostředky bránila proti vynesení rozhodnutí, že Československo na r. právo má. Jelikož bylo jasné, že hospodářské zdroje Německa a jeho spojenců nedostačují, aby úhradu všech ztrát a škod spojenci utrpěných zabezpečily, čelné spojené a sdružené mocnosti považovaly za nespravedlivé, aby náhrada škod pro země spojenecké ještě byla ztenčena přiřknutím náhrad územím, která za války tvořila součást nepřátelských států. Měly za nespravedlivé, aby územím, která na způsobení škod spojeným mocnostem a jejich příslušníkům via facti brala účast, ještě se dostalo náhrady škod, a to na úkor občanů zemí spojeneckých.
A potom, když připustí zásadu náhrady škod pro Československo, jak ji odepříti Alsasku a Lotrinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Sedmihradsku, Trentinu a území Eupen a Malmédy?
Těchto několik číslic a úvah pomáhá vysvětliti, proč byla dohoda o r-ích tak obtížná a proč bylo cesionářským státům uloženo, aby vydatně přispěly platy za postoupené státní statky a příspěvkem za osvobození ku hrazení spojeneckých škod válkou způsobených. Přes to však spojené a sdružené mocnosti dopustily se veliké chyby, za kterou draze platily, že věrně nedodržely ujednání z doby před příměřím a že vedle materiálních škod, které se Německo zavázalo uhraditi, žádaly na něm placení pensí a příspěvků, které pohledávky spojenců vůči Německu zdvojnásobily. Na věci nemůže ničeho měniti, že Lloyd George ustavičně opakoval, že je prostě nepřípustné, aby francouzský komín měl větší cenu, než britský život. Kdyby spojenci byli žádali jen zaplacení materiálních škod, jejich pohledávky vůči Německu byly by obnášely jen 65 miliard zl. marek. Byly by z nich těžily Francie, Belgie, Jugoslavie a Italie jako země, jichž území bylo zpustošeno. Zaplacení takového obnosu dalo se hospodářsky a finančně organisovati a provésti.
Dále rozsah válkou utrpěných škod postavil vlády před dosud nevídaný komplex otázek a problémů. Stačí zmíniti se jen o některých.
Reparační systém smlouvy Versaillesské dotýká se řady právních pojmů týkajících se poměru státu k jeho vlastním příslušníkům, vzájemného poměru států signatářů řečené smlouvy, jakož i jejich poměru ke státům třetím, na smlouvě Versaillesské nezúčastněným. V moderním životě movitost, kterou by si vítěz mohl jednoduše vzíti a domů přinésti, představuje nepatrnou část bohatství národa. Na celém světě je zlata příliš málo, aby se daly najednou náhrady provésti v tak velkých rozměrech, o jaké šlo. Jiná obtíž spočívá v tom, že veliké množství zlata nelze z jednoho státu odvézti, aniž by tím byla otřesena jeho měna, spočívající na zlatě. Otřásti měnou dlužníka znamená zničiti ho, a to bez valného prospěchu pro věřitelský stát. Opravdovým bohatstvím moderní doby jsou: půda, nemovitosti, továrny, inteligence vůdců průmyslu a obchodu, inteligence vědců a státníků, zručnost a dovednost manuálních a intelektuálních pracovníků. To však jsou hodnoty, které se bez územní změny nedají převésti z jedné země do druhé.
Číslice, o něž při náhradě válečných škod zde běží, nejsou ničím jiným, než měřítkem, kterým určeno má býti kvantum tvořivé práce, jež má býti vykonána. Kromě převodu zlata a stříbra a papírových peněz dluhujícího státu — kdyby o ně věřitel stál — jediné, čím dlužník může svůj dluh zaplatit, je vývoz zboží nebo práce, anebo práva na objednávání zboží nebo práce, t. j. otevření úvěrů v zemi dlužníka ve prospěch věřitele tak, aby věřitel nebo jeho příslušníci mohli pomocí úvěrů koupiti v zemi dlužníka veškeré zboží nebo práci, kterou budou potřebovati. Zboží a práce takto použité jsou bez protihodnoty pro dluhující stát. Dluhující stát však musí vyhotoviti a odevzdati zboží i práci v době určené pro splatnost, zatím co stát věřitelský má na vůli, hodnoty takto dlužníkem stvořené půjčiti zpět dlužníku samému anebo jeho příslušníkům, anebo někomu jinému, bydlícímu mimo zemi věřitelovu. Ve chvíli však, kdy věřitel potřebuje ke svému živobytí ušetřené hodnoty takto zapůjčené, je sám nucen přijmouti buď zboží nebo práci.
Z toho vyplývá, že obyvatelstvo dluhujícího státu musí efektivně řečené hodnoty vydělati a dluhující stát sám musí míti možnost od svých příslušníků zmíněné hodnoty vybrati a pak je přenésti do věřitelského státu, ale tak, aby své měřítko, jímž hodnoty měří, nezničil a aby ostatní státy v tomto převodě neviděly umělé ohrožování svých hospodářských a obchodních zájmů. Systém r-í takto vyjádřený dotýká se četných právních problémů vnitrostátních i mezinárodních. Osmá část smlouvy Versaillesské (náhrady škod) jeví se takto jako gigantický obchod, uzavřený mezi státy, obchod, v němž se dluhující stát zavazuje, že dodá něco, co nemá — jako vlastník stát toho mnoho nemá — že dodá to, co myslí, že může a bude míti. Takový závazek vychází z předpokladu, že dnes nebo zítra na svém území stát bude moci libovolně disponovati zbožím nebo prací svého lidu. Stát ovšem nemůže lidu vzíti celý národní důchod. Národ nejen že musí žíti, nýbrž chce žíti jistým způsobem. Kdyby se stát dotkl ne života, nýbrž úrovně, na kterou národ je zvyklý, učinil by konec klidné tvořivé práci a tudíž konec tvoření hodnot a tak konec celému obchodu. Lid by se jednoduše vzbouřil. Prakticky řečeno, je tudíž ilusí, že by stát mohl vzíti svým poplatníkům všechno do posledního haléře. Pomocí daní totiž může si stát přivlastniti jen část jmění, a to jen takovou, aby pramen daní nezničil. Chce-li hospodář míti mléko, nesmí zabíti krávu. V praksi to znamená, že dluhující stát musí zboží nebo práci od svých příslušníků koupiti. Aby mohl svým příslušníkům zaplatiti a k dobru svého věřitele připsati, musí míti pevné měřítko, t. j. měnu, na níž má věřitel právě tak velký zájem jako dlužník sám.
A konečně věřitelský stát, jelikož sám není podnikatelem, musí dodané mu zboží nebo práci zase jen prodati, ale pouze svým příslušníkům, neboť ostatní signatární státy by nestrpěly, aby se jim dělala soutěž na světovém trhu zbožím nebo prací dluhujícího státu. A jen tak věřitelský stát může si dáti položku do svého rozpočtu, jako příjem z titulu náhrady škod.
Versaillesský systém r-í zrodil se z války a založen byl vědomě či nevědomě na předpokladu dobré vůle a spolupráce Německa, a to aspoň po dobu jedné generace. V tomto základním protikladu a v neuvědomění si účinků platů konaných z jednoho státu do druhého na hospodářství dluhujícího státu a jeho měnu, jakož i na hospodářství a obchod věřitelských států samých, byl obsažen nikoliv zárodek smrti, nýbrž sama smrt reparačního systému.
Toto neporozumění, které mocnosti spojené a sdružené při řešení r-í projevily, a chyby, kterých se dopustily, znemožnily rozumné vyřešení reparační otázky. Hospodářské a finanční škody celému světu z toho vzešlé jsou přímo nedocenitelné. Neméně dalekosáhlé však jsou účinky politické, o nichž však zde nemůže býti mluveno. Finanční škody ovšem se oželí a po čase i nahradí; co však je přímo nenahraditelné, je oslabení právního cítění a podkopání důvěry v právní závazky mezinárodní, jakož i zanedbání příležitosti potvrditi, podepříti a posilniti mezinárodní právní řád.
Byla již učiněna zmínka o tom, že spojenci nedodrželi právní závazek o r-ích z příměří vůči Německu. K tomu nutno dodati, že se s předpisy o r-ích často nakládalo jako s nástroji politickými a nikoli jako s právními závazky mezinárodními. Čelné mocnosti spojenecké nepřetržitými konferencemi (bylo jich 14 v r. 1920, 11 v r. 1921 a 13 v r. 1922) ustavičně se míchaly do věcí, které mírové smlouvy svěřily r-í k-i, a tak podkopávaly její autoritu. Kromě toho ne vždy přesně respektovaly právní pravidla, závazná pro všechny smluvní strany, a rozhodovaly o věcech, o nichž jedině k. r-í byla kompetentní. Tak na příklad byly to ony, které ve skutečnosti na londýnské konferenci, mezi 1. a 5. 5. 1921, stanovily výši r-í Německa a jeho spojenců na 132 miliard zl. marek, a nikoli r-í k., které tento úkol byl mírovými smlouvami svěřen.
Dále politováníhodné je, že právo mezinárodní nebylo potvrzeno a upevněno požadavkem, a to do posledního důsledku, odškodnění za porušení mezinárodních smluv (smlouva o neutralitě Belgie) a za porušování zákonů, obsažených v Haagských konvencích z r. 1899 a 1907.
Konečně byla zde jedinečná příležitost přispěti k zdokonalení právního řádu mezinárodního a tak k upevnění míru. Místo deklarace, více méně povahy politické, spojené a sdružené mocnosti měly do práva mezinárodního zavésti zásadu, že útočník, a nikoli poražený, je odpovědný za veškeré škody, které v zemi své oběti způsobil. Ne porážka, nýbrž útok má býti trestán v životě mezinárodním. Dokud útočník a porušení mezinárodního práva nebudou důsledně pokutovány, mezinárodní spolupráce a mír budou nemyslitelny. Odpovědnost je elementárním pravidlem organisované lidské společnosti a v zájmu budoucnosti lidstva je co litovati, že při řešení otázky náhrady škod spáchaných za světové války, nebyla mezinárodní odpovědnost států za útok více precisována a prohloubena, a že civilisované národy nezavedly do života mezinárodního zásadu, že právo je mocnější, než lupič.
Literatura.
1. Dějiny: a) Dokumenty. Barbeyrac: „Histoire des anciens Traités"; Koch et Schoell: „Histoire abrégée des Traités de Paix, depuis la paix de Westphalie“, Bruxelles 1837; Bonjean: „Recueil universel des Traités depuis Charlemagne jusqu'à 1840“; De Clercq: „Recueil des Traités conclus par la France“; De Martens: „Recueil, Nouveau Recueil et Nouveau Recueil Général des Traités“; Descamps et Renault: „Recueil international des Traités du 19 et du 22 siècles“; De Reinach: „Recueil des Traités conclus par la France en Extrême-Orient”; Léopold Neumann: „Recueil des Traités et Conventions conclus par l'Autriche”; De Olivart: „Recueil des Traités et Conventions d'Espagne”; Hertslet: „A complete Collection of the Treaties”; De Martens: „Recueil des Traités et Conventions conclus par la Russie“; Noradounghian: „Recueil des Actes Internationaux de l'Empire Ottoman“, Paris 1897. b) Studie. Egger: „Études historiques sur les traités publics chez les Grecs et les Romains”, Paris 1886; Garden: „Histoire Générale des traités“; Korff: „Introduction à l'histoire du droit international“ v Académie de Droit International. Recueil des Cours, 1923; Laurent: „Histoire du Droit des Gens“, Paris 1879; Ernest Nys: „Les origines du Droit international“, Paris 1894; týž: „Le droit de la guerre et les précurseurs de Grotius”, Bruxelles 1882; W. G. F. Phillimore: „Three centuries of treaties of peace and their teaching“, Londres 1917; Phillippson: „The international law and custom of ancient Greece and Rome“, Londres 1911; Pillet: „Les lois actuelles de la guerre“, Paris 1901; Marcus Niebuhr Tod: „International Arbitration among the Greeks“, Oxford 1913; Noël du Payrat: „Les prisonniers de guerre", Paris 1910; A. Reader: „L'arbitrage international chez les Hellènes", 1912; E. Täubler: „Imperium Romanum: Studien zur Entwicklungsgeschichte des Römischen Reiches", 1913; Von Scala: „Die Staatsverträge des Altertums", Leipzig 1898; Chybichowski: „Antikes Völkerrecht"; M. Rostovtseff: „American Historical Review", Jan. 1922; Vinogradoff: „Outlines of historical jurisprudence", Oxford 1920; týž: „Historical types of international law“, Bibliotheca Visseriana 1, 1923; Walker: „A history of the law of nations", Cambridge 1899; Wheaton: „Histoire de progrès du droit des gens“, Leipzig 1868 až 1880. c) Odpovědnost státu. Duez: „La Responsabilité de la puissance publique“; Teissier: „Responsabilité"; Michaud: „La théorie de la personne morale", 2.; Jèze: „Cours de droit public", 1923; Duguit: „Les transformations du droit privé"; Triepel: „Droit international et droit interne", 1899; Anzilotti: „Teoria generale della responsabilita dello stato nel diritto internazionale", 1902; Strupp: „Das völkerrechtliche Delikt", 1920; De Visscher: „La responsabilité des États", Bibliotheca Visseriana; týž: „La codification du droit international“, Recueil des Cours de la Haye, 1925, 1; Salvioli: „Le concept de la guerre juste“; Le Fur: „Guerre juste et juste paix“; Coleman Phillipson: „International law and custom of ancient Greece and Rome“, 2.; Wheaton: „Élements du droit international“; Kluber: „Droit international“; Calvo: „Droit international théorique et pratique“; Pascale Fiore: „Droit international codifié“; Bluntschli: „Le droit international codifié“; Pillet; „Les Conventions de la Haye“; týž: „La Guerre actuelle et le Droit des gens“, 1916; G. Jèze: „La Réparation intégrale des dommages de guerre“; Weiss: „La Réparation des dommages causés par la guerre de 1914—1915“; Jules Basdevant: „Les déportations du Nord de la France et de la Belgique et le droit international”, Paris 1917; G. de Lapradelle: „Revue Gén. du Droit International public“, 1898, str. 305. 2. Mírová konference: Karl Alnar: „Die rechtlichen Grundlagen der Pariser Verhandlungen“ (Vergangenheit und Gegenwart), Leipzig 1926, Jg. 16; Ray Stannard Baker: „Woodrow Wilson and world settlement". Vol. 1—3, London 1923; „A Catalogue of the Paris Peace Conference” (Stanford Univ. Publ. Bibliogr. Ser. 1); House and Seymour: „What really happened in Paris”, London 1921; Temperley: „A History of the Peace Conference of Paris”, Vol. 1—6, London; Edward M. House: „The intimate papers.” Vol. 4: The ending of the war. Boston 1928; L. L. Klotz: „De la guerre à la paix”, Payot 1924; Kraus und Rödiger: „Chronik der Friedensverhandlungen”, Berlin 1920; Charles Thompson: „Peace Conference day by day”, New York 1920; „Die Pariser Forderungen und unsere Zukunft”, Zentralverlag, Berlin 1921; Ernst Hamburger: „Die Pariser Forderungen”, Berlin 1921; Brockdorff-Rantzau: „Dokumente”, Berlin 1922, 1925; Louis Barthou: „Le traité de paix”, Paris 1919; Henri Brenier: „Le traité de Versailles et le problème des réparations”, Paris 1921; Paul Dehn: „Was kostet uns der Friede von Versailles?“ 2500 Miliarden, München 1919; Francis Delaisi: „Political Myths and Economic realities”, London 1925; Christian Ecckert: „Wirtschaftliche und finanzielle Folgen des Friedens von Versailles”, Bonn 1921; Lothar: „Ist der Friedensvertrag von Versailles rechtsgültig?”, Ohlau 1927; Hermann Hoppe: „Die wirtschaftlichen Folgen des Versailler Schmachfriedens und des Londoner Diktats”, Berlin 1920; Georg Kemény: „Die Belästigung Deutschlands durch den Friedensvertrag” (Wirtschaftsdienst), Hamburg 1923; John Maynard Keynes: „The Economic consequences of the Peace”, London 1920; týž: „A Revision of the treaty”, London 1922; G. de Lapradelle: „Les Conséquences économiques de la paix de Versailles (Revue politique et parlementaire, Paris 1920, str. 309—329); André Liesse: „Les clauses financières du traité de paix avec l'Allemagne. Dommages et Réparations" (Economiste français, Paris 1919, str. 321—323, 353—355, 385-387); Georgi Lowtschansky: „Finanzielle Auswirkungen des Versailler Friedensvertrages”, Erlangen 1926; Al. G. Martini et M. Orgias: „Le traité de Versailles devant le droit. La Commission interalliée des réparations et les dommages de guerre”, Paris 1921; C. Melchior: „Deutschlands finanzielle Verpflichtungen aus dem Friedensvertrage”, Berlin 1920; Arnold Rechberg: „Was kostet der Friedensvertrag die Entente”, München 1922; Margarete Rothbarth: „Bibliographie zum Vertrag von Versailles”, Mannheim-Berlin 1925; táž: „Reparationen und Völkerbund auf der Friedenskonferenz” (Völkerbundfragen), Berlin 1924, str. 36—38; Walter Simons: „Der Friedensvertrag und seine finanziellen Folgen”, Berlin 1920; André Tardieu: „La Paix”, Paris 1921; Ernst Tiessen: „Versailles und Fortsetzung”, Berlin 1924. 3. a) Válečné náklady v dřívějších válkách: Flora Leny: „Die englischen Subsidien in der Zeit der Kontinentalkriege (1793—1815)“, Hamburg 1929; Guy Périer de Feral: „Les charges de la guerre de 1870“ (Revue de science et de législation financière, 1928, str. 442—476, 539—582); W. Prion: „Die finanziellen Folgen früherer Kriege”, Berlin 1927; Gerth: „Reparationszahlungen vor 50 Jahren” (Glocke, Berlin, Jg. 1922/23), b) Válečné náklady na světovou válku 1914—1918: Ellis J. Barker: „Economic Statesmanship”, London 1918; Karl Bergmann: „Kriegskosten und Kriegsentschädigung”. Jahrbuch für das deutsche Volk, Leipzig 1927, str. 154—163; Ernest Bogart: „Direct and indirect costs of the Great World War”, New York 1920; týž: „War costs and their financing”, London 1921; Jean Bourdon: „Qui paiera les frais de la guerre” (Revue de Paris, Paris 1919, sv. 1., str. 438—447; M. J. Braun: „Wer soll die Kriegsrechnung bezahlen”, Leipzig 1920; Henri Charriaut et Raoul Hacault: „La liquidation financière de la guerre”, Paris 1919; Edouard Demachy: „Solution scientifique du paiement de l'indemnité”; Hugo Gerbers: „Millionen Kriegsschulden”, Graz 1918; De Germiny: „Droit à indemnité et dommages de guerre”. Revue générale de droit intern. public, 24, str. 486; Georg Gothein: „Die Kriegslasten und ihre Deckung”, Berlin 1916; W. Harburger: „Der Staat ohne Steuern”, München 1919; Gaston Jèze: „Les dépenses de guerre de la France”, Paris 1926; „Die Kosten des Krieges”, Kopenhagen 1916. Bulletin der Studiengesellschaft für soziale Folgen des Krieges, 1.; Ernst Mayer: „Über die Deckung der Kriegsausgaben mit besonderer Berücksichtigung Deutschlands, Öst.-Ungarns, Englands, Frankreichs, Rußlands und Italiens”, München 1916; Ludwig von Mises: „Über Kriegskostendeckung und Kriegsanleihen”, Wien 1918; Barthélemy Rey: „Étude sur le coût de la guerre”, Paris-Nancy 1917; Charles Rist: „Les Finances de guerre de l'Allemagne”, Paris 1921; Alfred Schmidt: „Kriegsfinanzen”, 1917; Statistisches zum Weltkriege: „Menschenverluste und Kosten”. Intern. Gewerkschaftsbewegung, Amsterdam 1923, Jg. 3, str. 309—312; Arthur Edward Stilwell: „The Great Plan. How to Pay for the War”, London 1918; Henri Truchy: „Les Finances de guerre de la France”, Paris 1926; Sidney Webb: „How to pay for the war”, London 1918.4. Válečné pense: „Annuaire international des organisations des mutilés de guerre et des anciens conibattants“, Bureau International du Travail, Genève 1926; Richard Dederer: „Die militärische Rentenversorgung in Deutschland, Österreich und Frankreich“, Stuttgart 1928; C. Flutet: „Manuel pratique sur les pensions militaires des victimes de la grande guerre“, Paris-Limoges-Nancy 1927; Calmette: „Recueil des documents“, Paris 1924, str. 73—75; Pierre Souty: „Le droit à réparation des invalides de guerre“, Poitiers 1926; „The World War Veterans Act 1924“, Gov. Print. Off., Washington 1927; Ch. Pfänderer: „Finanzreform und Kriegsopferversorgung“, Berlin 1929. 5. Válečné škody: Temperley: „A History of the Peace Conference of Paris“, London 1920, sv. 2.; Calmette: „Recueil des documents“, Paris 1924, str. 70—75; „Royal Commission on compensation for suffering and damage by enemy action“. House of Commons Reports, 1923, sv. 10.; „Denkschrift über die vom Deutschen Reich zu vertretenden Kriegsschäden in Belgien“, Reichsdruck, Berlin 1920; „Denkschrift über die vom Deutschen Reich zu vertretenden Kriegsschäden in Frankreich“, Berlin 1920; „Denkschrift der Reichsentschädigungskommission über die Kriegsschäden und Gegenwerte im Generalgouvernement Warschau“, Reichsdruck, Berlin 1919; „Das französische Gesetz über Wiedergutmachung der Kriegsschäden", Reichsentschädigungskommission, Berlin 1919; „Die Kriegsschädenrechnungen der alliierten Mächte", Berlin 1922/23, Bd. 1—5; Georges von Blodel: „Commentaires des lois belges de réparation des dommages de guerre", Bruxelles 1922; H. Brenier: „Les dévastations allemandes en France et les chiffres de M. Keynes", Revue Economique Internationale, Bruxelles 1921, str. 247; Albert Croquez: „Les dommages de guerre", Paris 1925; David: „Zum Entwurf eines Kriegsschädenschlußgesetzes", Deutsche Juristenzeitung, Berlin 1927, str. 1311—1314; Jean Deglaire: „La notion juridique du dommage de guerre", Paris 1920; Adolf Deyrer: „Kriegsschäden und die Entschädigung Deutscher für Kriegsschäden im Weltkriege", Heidelberg 1922; Max Fleischmann: „L'obligation imposée à l'Allemagne de réparer les conséquences des mesures prises par elle en territoire ennemi occupé", Berlin 1922; H. de Fuisseaux: „Du montant des indemnités pour dommages de guerre", Bruxelles 1923; Louis Joris: „Dommages de guerre", Bruxelles 1919; André Lebon: „La solution interalliée de la question des dommages de guerre". Revue politique et parlementaire, Paris 1918, str. 260—265; Achille Mestre: „La théorie du dommage direct", Paris 1927; Ed. Michel: „Contribution à l'étude des dommages de guerre", Nancy 1921, sv. 1.—8.; Robert Normand: „Destructions et dévastations au cours des guerres", Paris 1927; André Pavie: „Les dommages de guerre", Paris 1919; Louis Renault: „La Guerre et le Droit International", Paris 1914; „La réparation des dommages de guerre: Bulletin de documentation", Année 1—5, Bruxelles 1919 až 1923; „Revue des dommages de guerre", 1924 (str. 258, 339), 1928 (str. 287); Romanet du Caillaud: „L'indemnité des dommages de guerre. Son évaluation, son remploi, son paiement", Paris 1925; Louis Saint-Quentin: „Les dommages de guerre. Règlement et paiement des indemnités", Nancy 1919; E. Schier: „La loi sur les réparations des dommages de guerre" (Réforme écon., Paris 1923, str. 425—427); A. Weiss: „La réparation des dommages causés par la guerre au point de vue du Droit International", Paris; De Visscher: „La responsabilité du droit de la guerre", Paris 1919. 6. Reparace: Germain Calmette: „Recueil des documents sur l'histoire de la question des réparations (1919—5. 5. 1921)“, Paris 1924; „Ministère des Affaires Étrangères: Documents relatifs aux réparations", Paris 1922—1924, sv. 1. a 2.; „Politischer Almanach. Jahrbuch des öffentlichen Lebens, der Wirtschaft und der Organisation: Der Vertrag von Versailles und seine Durchführung", Leipzig 1924; Augur: „German Reparations" (Fortnightly Review, London 1928, vol. 123, str. 721 až 727); G. P. Auld: „The Reparation problem to day" (Foreign Affairs, New York 1924, vol. 2, Special Supplement Nr. 3); Baker, Kellog: „The reparations settlement: what does it mean to the American investor?", 1924; Carl Ballod: „Die Wiedergutmachungsfrage und ihre Lösung", Berlin 1921; Paul Franz Bang: „Erfüllungspolitik", München 1922; Ellis J. Barker: „The Reparation Mystery" (Fortnightly Review, London 1923, str. 748—759); týž: „Will chaos return?", 1922, str. 927; Georges Barnich: „Comment faire payer l'Allemagne", Paris 1923; Joseph Barthélemy: „Le principe de la réparation intégrale des dommages causés par la guerre", Paris 1915; Bernard Baruch: „The Making of the Reparations", New York 1920; Karl Bergmann: „Der Weg der Reparationen von Versailles über den Dawesplan zum Ziel", Frankfurt 1926; Moritz Julius Bonn: „Befreiungspolitik oder Beleihungspolitik", Berlin 1928; Georges Bonnamour: „Le rapprochement franco-allemand", Paris 1927; Luce Camuzet: „L'ndemnité de guerre en Droit International", Paris 1928; André Chaumeix: „Les Réparations" (Revue de Paris, 1922, str. 888—894); J. de Dampierre: „L'Allemagne et le droit des gens d'après les sources allemandes et les archives du Gouvernement français", Paris-Nancy 1919; N. H. Davis: „International Aspects of Reparations" (Institute of politics: Round table Conferences, 1923); Edouard Driault: „Les traditions politiques de la France et les conditions de paix", Paris 1916; týž: „La France et la guerre", Paris 1923; Albert Desfaux: „L'indemnité de guerre", Paris 1919; Sir John Fischer Williams: „Aspects juridiques des transferts" (Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1927, sv. 1., str. 545—590); A. Garrigue-Lagrange: „Le problème des réparations", Paris 1923; F. François Marsal: „Le problème des réparations" (Revue de Paris, 1922, str. 673—689); Le Fur: „De représailles en temps de guerre", Paris 1919; Gaston Furst: „De Versailles aux experts", Nancy 1927; Franz Gutmann: „Grundsätzliches zum Reparationsplan", Jena 1921; Germain Martin: „Les réparations", Paris 1922; Ives Guyot: „Causés et conséquences de la guerre", Paris 1916; Just. Haristoy: „L'indemnité de guerre et la conscription des richesses de l’Allemagne“, Paris 1919; Warren Ralph. Hills: „Side-lights on reparations; a series of commentaries on international relations between 1922—1928“, Washington 1928; J. A. Hobson: „The Economics of reparation“, London 1921; Ch. Homs: „La réparation des dommages de guerre dans le traité de Versailles"; J. H. Jones: „The economics of war and conquest", London 1915; Jacques Kayser: „Ruhr ou plan Dawes", Paris 1924; Thomas W. Lamont: „Les réparations allemandes" (Revue politique et parlementaire, Paris 1921, str. 10—21); Lauterpacht: „Private Law Sources and Analogies of International Law“, London 1927; Jean Lescure: „Le problème des réparations", Paris 1922; Jan Loevenstein: „Reparace a krise". Sborník věd právních a státních, 32; Friedrich Löwenstein: „Volksvermögen und Kriegsentschädigung", München 1918; Crozier Robert Long: „The Mythology of reparations", London 1928; Walter Mahlberg: „Reparations-Sabotage durch die Weltwirtschaft", Leipzig 1928; Meier: „Handbuch der deutschen Reparationen", Leipzig 1927; Karl Melchior: „Deutschlands finanzielle Verpflichtungen aus dem Friedensvertrage", Berlin 1920; Mérignhac: „La guerre économique allemande", Paris 1919; George Paish: „The Economics of reparation", London: The Challange 1921; Parvus: „Aufbau und Wiedergutmachung", Berlin 1921; A. Pillet: „Conférences sur le traité de paix de Versailles", Paris 1920; „Das Problem der Wiedergutmachung”, Bericht des schweizerischen Bankvereins, 5. Juni und 10. Dezember 1921; Raymond Recouly: „Où en est l’Allemagne? Comment la faire payer?“, Paris 1922; Jakob Reichert: „Von Wilson bis Dawes", Berlin 1925; Louis Renault: „Dans quelle mesure le droit pénal peut-il s’appliquer à des faits de guerre contraire au droit des gens", Gazette des Tribunaux, 3. a 4. června 1915; „Reparation" (League of Nations, Boston 1922, vol. 5); „Reparationen und Dawes-Organisation" (Chronological survey from September 1924 to January 1927, Weltwirtschaftliches Archiv, Jena 1927); Charles Rist: „L'indemnité de guerre vue par les Allemands" (Revue de Paris, Paris 1919, str. 568—582); W. Schaw: „Can Germany pay her reparations bill, and if so, how?“ (Imperial Commerce and Affairs, London 1922, February, str. 29); Philip Snowden: „Reparations and common sense" (Foreign Affairs, New York 1925/26, vol. 4, str. 24, 25); Josiah Stamp: „Die Unvernunft der Reparationspolitik" (Weltpolitik und Weltwirtschaft, München 1926, Bd. 2); Gustav Stresemann: „Zu Cunos Regierungsprogramm", Dresden 1926; Charles Vasselière: „Réparation des dommages de guerre", Paris 1920; Armand Vergé: „La bataille des réparations 1919—1924", Paris 1924; Charles Vermant: „Comment faire payer l'Allemagne", Paris 1920; Oskar Wingen: „Fünf Jahre Reparationspolitik", Berlin 1924; Witness: „Le problème des réparations du traité de Versailles à l'accord de Londres", Paris 1921; „Dix ans après" (Revue de France, Paris 1929, str. 356—364); Augur: „German Reparations" (Fortnightly Review, London 1929, str. 19—24); K. Bergmann: „Dawesplan und Youngplan" (Europäische Revue, Berlin 1929, str. 221—230); „Chronology of reparations" (European Economic and Political Survey, Paris 1929, str. 527—557); B. Dernburg: „Die Grenzen der Reparationen" (Nord und Süd, Berlin 1929, str. 89—98); C. J. Friedrich: „Reparation realities" (Foreign Affairs, New York 1928, str. 118 až 131); O. Hoetzsch: „Germany’s domestic and foreign policies", New Haven 1929; J. M. Keynes: „The Reparation problem" (Economic Journal, London 1929, June, str. 172—182); G. Lachapelle: „Le problème des réparations" (Revue politique et parlementaire", Paris 1929, str. 209 až 224); Mac Fadycan: „Reparation reviewed", London 1930; Ernst Meier: „Zeittafel der deutschen Reparation 1918—1930", Berlin 1930; D. P. Myers: „The reparation settlement", Boston 1929; R. Neubert: „Bilanz der Erfüllungspolitik", Berlin-Zehlendorf 1930; G. A. Neumann: „Rathenaus Reparationspolitik", Leipzig 1930; Whaley-Eaton Service: „Reparations problems", Washington 1928; K. Seesemann: „Vernichtung der Wirtschaft", Duisburg 1930; B. Spangenberg: „Deutschlands Reparationslasten: Versailler Vertrag, Dawesplan, Youngplan", Dresden 1929; G. Stolper: „Probleme der Reparationspolitik“,Berlin 1928; E. Wuerzburger: „Wie die Reparationsforderungen begründet wurden", Leipzig 1929. 7. Sankce: Gerhard Bergmann: „Der Begriff der Sanktion im Versailler Friedensvertrag", 1927; Georges Fazy: „Le futur traité de paix et les sanctions des conventions de la Haye"; L. Elissalde: „Sanctions" (Revue de droit international, Genève 1929, str. 327—330); Gustav Koch: „Die sogenannten Sanktionen", Würzburg 1921; Viktor Krüger: „Die Sanktionen des Jahres 1921", Würzburg 1922; E. Georg Kunzer: „Der Unfug der Sanktionen", München 1921; Meurer: „In wie weit entsprechen die sogenannten Sanktionen dem Versailler Vertrag und dem Völkerrecht?“ (Verhandl. des 32. Deutschen Juristentages, Berlin 1922, str. 59—65); D. Mitrany: „The Problem of international sanctions", London 1925; Didier Poulain: „Le problème des sanctions douanières en pays rhénans", Mayence 1922; Heinrich Staab: „Die Strafbestimmungen des Versailler Friedensvertrages", Erlangen 1922; Konrad Wille: „Der Versailler Vertrag und die Sanktionen", Berlin 1925. 8. Zápisnice mírové konference: „Recueil des Actes de la Conférence de la Paix" Commission des Réparations des dommages (Imprimerie Nationale); Commission Financière (Imprimerie Nationale); „Notes échangées entre la délégation allemande et les Puissances alliées et associées du 9 mai au 28 juin 1919 et du 28 juin 1919 au 10 janvier 1920“ (Imprimerie Nationale); „Notes échangées entre la délégation de la République d'Autriche et la Conférence de la paix du 22 mai au 10 septembre 1919“ (Imprimerie Nationale); „Les Négociations de la Paix Hongroise: Compte-rendu sur les travaux de la délégation de paix de Hongrie", vol. 1 až 4, Budapest, Imprimerie Victor Hornyánszky (Imprimerie Nationale). 9. Comité d'Organisation de la Commission des Réparations: „Procés-Verbaux No. 1—32“, červenec 1919 až leden 1920; „Commission des Réparations:“ Procès-Verbaux od 24. ledna 1920 do 28. června 1930, zápisnice č. 1—557 a přílohy 1—4167; „Section d'Autriche“, Procès-Verbaux od 1. července 1920 do 11. června 1930, zápisnice č. 1—236; „Section de Hongrie“, Procès-Verbaux od 30. srpna 1921 do 13. června 1930, zápisnice č. 1—144; „Commission des Réparations“, Comité de Direction permanent: Procès- Verbaux od 9. února 1925 do 28. května 1926. 10. Publikace reparační komise; Důvěrné: „Commission des Réparations“, Documents relatifs à l'Autriche (3 nov. 1918 — 10 sept. 1919); „Extraits des Protocoles des Correspondances échangées et du traité de paix entre les Puissances alliées et associées et l'Allemagne”. Publikace reparační komise; Úřední: Paris, Alcan: Sv. 1. a 4.: „État des obligations de l'Allemagne au titre des réparations“; sv. 2.: „Accords relatifs aux livraisons en nature à effectuer par l'Allemagne au titre des réparations“; sv. 3. a 6.: „Documents officiels relatifs au montant des versements à effectuer par l'Allemagne au titre des réparations“; sv. 1., 2., 5: „Rapport sur les travaux de la Commission des réparations de 1920—1922“; sv. 2., 7., 13.: „La répartition de la dette publique d'avant-guerre autrichienne et hongroise“; sv. 8.: „Rapports des comités d'experts" (Plan Dawes); sv. 9.: „Règlement relatif aux prestations en nature“; sv. 10., 11., 12., 15., 16., 17., 18., 19., 21., 22., 1.: „Rapport de l'Agent Général des payements de réparations“; sv. 10 bis, 11 bis, 12 bis, 15 bis, 16 bis, 17 bis, 18 bis, 19 bis, 21 bis, 22 bis, 22., 2.: „Rapport du Commissaire des Chemins de fer allemands“; „Rapport du Commissaire à la Reichsbank" (1—11); „Rapport du Commissaire aux revenus gagés“ (1—11); „Rapport du Trustee pour les obligations industrielles allemandes“ (1—11); „Rapport du Trustee pour les obligations des chemins de fer allemands“ (1—6); sv. 14.: „Documents relatifs à l'application du rapport du Comité des Experts“; „Rapport du Comité des Experts“ (Pian Young); „Accords conclus à la Haye en août 1929 et janvier 1930“, Paris, (Imprimerie Nationale.) 11. Konference ve Spa, 5.—16. července 1920: „Documents relatifs aux réparations“, Paris 1922, sv. 1., str. 50—68, „Die Konferenz in Spa“ (Auswärtiges Amt, Weißbuch); Joseph Barthélemy: „La Conférence de Spa“ (Revue politique et parlementaire, Paris 1920, T. 104, str. 162—172); Adolf Lindemann: „Die Wahrheit über Spa“, Leipzig 1920; Dr. Franz Röhr: „Was bedeutet Spa?“, Kulturliga 1920. 12. Pařížská konference, 24.—29.ledna 1921: „Výsledky pařížské konference” (Sborník zahraniční politiky, Praha 1921, str. 4—6). 13. Londýnská konference, 1.—7. března 1921: Graf Brockdorff-Rantzau: „Versailles-London", Berlin 1922; „Documents relatifs aux réparations“, Paris 1922; „Německé reparace" (Sborník zahr. politiky, Praha 1921, str. 39, 40, 49, 50, 103); Gustav Stresemann: „Kriegsschuldlüge und Versailler Vertrag“ (Reden und Schriften, Dresden 1926, str. 328 až 349); „Weißbuch, enthaltend eine Sammlung von Aktenstücken uber die Verhandlungen auf der Konferenz zu London vom 1.—7. März 1921“, Auswärtiges Amt 1920—1924. 14. Londýnská konference, 1.—5. května 1921: „Documents relatifs aux réparations", Paris 1922, str. 154—163; „Protocol Modifying Annex 2 to Part 8 of the Treaty of Versailles. Signed at London, May 5. 1921“, London 1921 (Treaty series 1921, Nr. 12); Joseph Barthélemy: „Les décisions de Londres" (Revue politique et parlementaire, Paris 1921, str. 460 až 473); Emil Kraus: „Von Versailles bis London", Karlsruhe 1921; Walter Simons: „Londoner Ultimatum", Leipzig 1923; Otto Wels: „Ultimatum", Stuttgart 1921; „Die Wirkungen des Londoner Ultimatums in wirtschaftlicher, finanzieller und steuerlicher Hinsicht", Veröffentl. des Reichsverbandes der deutschen Industrie, Berlin 1921. 15. Pařížská konference spojeneckých ministrů financí, 13. srpna 1921: „Documents relatifs aux réparations", Paris 1922, sv. 1., str. 164—173. 16. Pařížská konference spojeneckých ministrů financí, 8.—11. března 1922: „Documents relatifs aux réparations", sv. 1., str. 187—199; „Agence Havas" z 11. března 1922; „Konferenz der alliierten Finanzminister in Paris vom 8.—11. März 1922“ (Archiv der Friedensverträge, Mannheim 1923, Bd. 1, str. 203—225). 17. Pařížská konference od 2.—4. ledna 1923: „Conférence de Paris: Documents diplomatiques par le Ministère des Affaires Étrangères"; „Inter-Allied Conferences on Reparations and Interallied debts. December 1922 — January 1923", London 1923, H. M. Statonary Off.; „Die Pariser Konferenz 2.—4. Januar 1923“ (Archiv der Friedensverträge, Mannheim 1926, Bd. 2, str. 226— 262). 18. Londýnská konference od 16. července do 30. srpna 1924 (Dawesův plán): „Dokumenty" (Zahraniční politika, 1924, str. 1147 až 1167); „Die Berichte der von der Reparationskommission eingesetzten beiden Sachverständigenkomitees vom 9. April 1924“ (Auswärtiges Amt, 1924); „Documents diplomatiques: Conférence de Londres (16 juillet — 16 août 1924)", Paris 1925, Imprimerie Nationale; August Buckeley: „Warum ist das Sachverständigengutachten unannehmbar?“, Leipzig 1924; Rudolf Criée: „Das Londoner Abkommen vom 30. August 1924 und seine Bedeutung für die deutsche Volkswirtschaft", Klinghart 1927; Dr. Fiša: „Konference o reparacích v Londýně" (Zahraniční politika, Praha 1924, str. 979—988, 1083—1097); Paul Moldenhauer: „Das Londoner Abkommen und die deutsche Volkswirtschaft", Berlin 1924; Friedrich Raab: „Handbuch der Londoner Vereinbarungen", Berlin 1925; I. K. Sorge: „Das Dawes-Abkommen und seine Auswirkungen", Hamburg 1925; „Was verlangt von uns das Londoner Abkommen?", München-Gladbach 1925; Kurt Wiedenfeld: „Das Dawes-Gutachten und die Londoner Beschlüsse", Leipzig 1924; George P. Auld: „The Dawes Plan and the new economics", New York 1927; A. Furst: „De Versailles aux Experts", Paris 1927; Parker S. Gilbert: „The Meaning of the Dawes-Plan", Berlin 1926; Heinecke: „Das Dawes-Gutachten", Berlin 1924; Helfferich und Reichert: „Das zweite Versailles", Berlin 1924; H. G. Kuntzochenbach: „Die staatsrechtlichen Grundlagen des Sachverstängenberichtes", Borna und Leipzig 1927; Hugo Lerchenfeld: „Dawn“ (Foreign Affairs, New York 1924—1925, vol. 3, str. 112—123); Glenn Harold Moulton: „The Reparation Plan“, New York 1924; Georg Wilhelm Schiele: „Kritik des Dawes-Gutachtens“, Leipzig 1924; Hans Schoenherr: „Der Dawes und Mac-Kenna-Bericht“, Leipzig 1925; Max Sering: „Deutschland unter dem Dawesplan“, Berlin und Leipzig 1928; Jacques Seydoux: „Le Plan Dawes et la solution de la question des dettes“ (Revue économique internationale, Bruxelles 1927, str. 433 až 456); Rudolf Wissel: „Das Dawes-Gutachten“, Berlin 1924; Sir John Fischer Williams: „Le Droit International et les obligations financières internationales qui naissent d'un contract“ (Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1923, str. 293—356); H. A. Moulin: „La doctrine de Drago“, Paris 1908; Dr. Ivan Krno: „Tri roky Dawesového plánu" (Obzor národohospodářský, Praha 1928, str. 1—14); „Úmluva o rozdělení splátek podle Dawesova plánu" (15. ledna 1925), Zahraniční politika, Praha 1925, str. 198—208. 19. První a druhá haagská konference, srpen 1929, leden 1930 (Youngův plán): „Accords conclus à la Haye", Paris 1930, Imprimerie Nationale; Julius Curtius: „Was im Haag erreicht wurde", Berlin 1929; P. Bernus: „La Conférence de la Haye" (Revue de Paris, 1929, str. 300—325); Arthur Boehtingk: „Die Tribut-Konferenz im Haag", Karlsruhe 1929; P. Braun: „Von Dawes zu Owen Young Internationale", Berlin 1929, str. 405—414; Dr. Ivan Krno: „Youngův reparační plán"(Obzor národohospodářský, Praha 1929, str. 536—652); T. W. Lamont: „The final reparations settlement" (Foreign Affairs, New York 1930, str. 336—363); „La Politique de la Haye" (Revue économique internationale, Bruxelles 22. února 1930, str. 215 až 290); „Jednání reparační konference expertů" (Obzor národohospodářský, Praha 1929, str. 495 až 497); Dr. Fiša: „Nový plán" (Zahraniční politika, Praha 1930, str. 501—509); Dr. Vilém Pospíšil: „Banka pro vyrovnávání mezinárodních platů" (Zahraniční politika, Praha 1930, str. 515—521); K. Bergmann: „Germany and the Young Plan" (Foreign Affairs, New York 1930, str. 583—597); M. J. Bonn: „Der neue Plan als Grundlage der deutschen Wirtschaftspolitik", München und Leipzig 1930; A. Dallmayr: „Dawes-Pakt und Young-Plan", Leipzig 1929; L. Fraser: „The reparation settlement, signed June 7, 1929" (International Conciliation, New York 1929, str. 429—521); C. R. S. Harris: „Reparation: The Young report" (Journal of the Royal Institute of International Affairs", London 8, 1929, str. 458—480); Th. W. Lamont: „The final Reparations settlement" (Foreign Affairs), New York 1930, str. 336—363; H. R. Mertel: „Bezahlung der Youngtribute mit Menschenfleisch", Leipzig 1930; A. Pfaff: „Der Talmud der Wirtschaft", München 1929; W. D. Preyer: „Der Pariser Tributplan", Berlin 1929; F. Raab: „Die Ergebnisse der Haager Konferenz", Berlin 1929; týž: „Der neue Plan", Berlin 1930; J. W. Reichert: „Youngplan, Finanzen und Wirtschaft", Berlin 1930; Fritz Reinhardt: „Youngplan, Menschenexport", 1929; L. Riderer: „Das ABC des Youngplanes und der Haager Gesetze", Berlin 1930; E. Salin: „Die deutschen Tribute", Berlin 1930; G. Strasser: „58 Jahre Youngplan", Berlin 1929; Wheeler-Bennett and Latimer: „Information on the reparation settlement, being the background and history of the Young Plan and the Hague agreements 1929 to 1930", London 1930; R. v. Xylander: „Deutschland und der Youngplan", München 1929.20. Lausanneská konference, červen—červenec 1931: „Nová úprava reparací v Lausanne" (Zahraniční politika, Praha 1932, str. 582—585). 21. Rakousko: „The financial Reconstruction of Austria", Publications of the League of Nations, 2, 1926; Rudolf Karl: „Die österreichische Völkerbundanleihe", Wien 1925; „Conférence de la Haye, Comité des Réparations non-allemandes: Sous-Comité d'Autriche"; Penesco: „Clauses financières du traité de Saint-Germain", Paris 1921. 22. Maďarsko: „The financial reconstruction of Hungary" (Publications of the League of Nations, 2, 1926); „Conférence de la Haye 1930: Sous-Comité Hongrois. Procès-Verbaux et Documents 1929 et Comité de rédaction Février-Avril 1930". 23. Bulharsko: G. Desbons: „La Bulgarie après le Traité de Neuilly", Paris 1930; „Protocol recording the Arrangements for Reparation Payments by Bulgaria, March 21, 1923" (Treaty series Nr. 1, London 1925); „Publications de la Société des Nations: Emprunt de stabilisation bulgare", 1928; „Commissariat Bulgare des Réparations: La Situation financière de la Bulgarie et la dette bulgare des réparations", Sofia 1923, 1924; Peter Leochoff: „Bulgarien im Zeichen der Reparationen", Berlin 1924; „Le Règlement des réparations et des dettes publiques bulgares" (Banque nat. de Bulgarie, Bull. mens., Sofia 1930, str. 4—7); A. Sografoff: „Bulgarien unter der Reparation", Sofia 1930; „Conférence de la Haye: Comité des Réparations non-allemandes: Sous-Comité de Bulgarie, Procès-Verbaux et Documents". 24. Východní reparace: „Accords signés à Paris le 28 avril 1930, relatifs aux obligations résultant du Traité de Trianon", Paris 1930, Imprimerie Nationale et L’Europe Nouvelle, Paris 1930, str. 700—707; G. Glosdow: „The Hague Conference and nonGerman reparations" (Journal of the Royal Institute of Intern. Affairs, London 1930, str. 232 až 235); „La République Tchécoslovaque et son Droit à la Réparation des Dommages de Guerre" (Mémoire Nr. 11, Conférence de la Paix, Paris 1919); „Dohody podepsané v Haagu a v Paříži" (Zahraniční politika, Praha 1930, str. 563—606); Henri Bonnet: „Comment faire payer aux Austro-Hongrois les frais de guerre"; Dr. V. Bráf: „Východní reparace" (Zahraniční politika, Praha 1930, str. 522—542); „Deset let československé zahraniční politiky" (Nákladem min. zahr. věcí), Praha 1928; Dr. Lad. Rašín: „Vznik a uznání československého státu", Praha; Osuský: „Otázka reparační a Československo" (Ročenka ČSR, 1929, str. 29, 30); R. Tyler: „The Eastern Reparations settlement" (Foreign Affairs, New York 1930, str. 106, 107); „Conférence de la Haye: Comité des Réparations non-allemandes", 1929; A. Antonucci: „La liquidation financière de la guerre et la reconstruction en Europe Centrale", Paris 1933; Dr. Václav Schuster: „Haagská ujednání a nová střední Evropa" (Zahraniční politika, Praha, str. 543—549).
Štefan Osuský.

Citace:

Reparace. Slovník veřejného práva Československého, svazek III. P až Ř. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 745-780.