Rozhlas.

I. Definice. II. Historický vývoj rozhlasu v Československu. III. Organisace a síť československého rozhlasu. IV. Právní základ československého rozhlasu. V. Rozhlas v cizině. VI. Mezinárodní organisace rozhlasu. VII. Soukromé právo rozhlasové. VIII. Literatura o rozhlasu a rozhlasové časopisy. I. Definice. Rozhlasem (něm. Rundfunk, franc. Radiodiffusion, angl. Broadcasting) vyrozumíváme jednak šíření hudby, zpěvu a mluveného slova cestou radiofonickou (bezdrátovou telefonií), jednak soubor technických zařízení k šíření hudby, zpěvu a mluveného slova cestou bezdrátovou a konečně i celou organisaci takovéhoto bezdrátového vysílání, zahrnující v sobě i stránku technickou i programovou. Všeobecný řád radiokomunikací připojený k Mezinárodní úmluvě o telekomunikacích (Madrid 1932), platný v Československu od 1. I. 1934, zná vedle tohoto „telefonického rozhlasu" též „rozhlas obrazový", t. j. hromadný přenos zrakových obrazů pevných nebo pohyblivých. Tento „obrazový rozhlas" přes to, že jest v některých zemích (na př. Anglii) již zaveden, jest koncem r. 1933 teprve v počátcích technického vývoje a ve stavu pokusů.
II. Vývoj r-u v Československu. Čsl. r. vznikl v polovině r. 1923, tedy v samých počátcích r-u vůbec. V Praze se začalo s bezdrátovým vysíláním hudby, zpěvu a mluveného slova téměř v stejnou dobu jako v Berlíně a Londýně, tak že čsl. r. náleží k nejstarším v Evropě. 7. VI. 1923 byla v Praze na valné hromadě ustavena společnost s r. o. Radiojournal s kmenovým kapitálem 500 000 Kč. 51% z tohoto kapitálu připadalo na Radioslavii, společnost pro výrobu a prodej radiotelegrafních zařízení, a 49% na skupinu soukromých podílníků z řad žurnalistů. Státní telegrafní správa propůjčila pak Radiojournalu svou jednokilowattovou radiotelegrafní stanici ve Kbelích, přizpůsobenou též pro účely vysílání radiofonie. Ve Kbelích zařídil si Radiojournal též svůj první vysílací atelier (t. zv. studio), a to nejprve ve zvláštním stanu, později pak přímo v budově kbelské radiotelegrafní vysílací stanice, čsl. r-u nedařilo se s počátku valně. Nebylo domácí výroby rozhlasových přijímačů a přístroje z ciziny dovážené byly velmi drahé. Rozhlasový poplatek pro účastníky r-u stanoven na 100 Kč měsíčně a vedle toho vybírala státní telegrafní správa od každého účastníka ještě zvláštní rekogniční poplatek ve výši 50 Kč ročně. Technicky byla vysílací stanice nedokonalá, neboť jejím vlastním určením byla radiotelegrafie. Radiojournal hleděl tedy nedostatek příjmů z r-u hraditi výtěžkem prodeje radiopřijímačů, k němuž mu ministerstvo obchodu udělilo koncesi. Státní správa však záhy vystihla význam rozhlasu pro účely státně-politické a lidovýchovné a proto rozhodla se vláda republiky Čsl. již 17. IV. 1924 přikročiti k takové reorganisaci r-u, v níž by státní vliv náležitě byl zajištěn. 6. III. 1925 schválila vláda návrh ministerstva pošt a telegrafů, aby dosavadní kapitál Radiojournalu byl zvýšen na 1 000 000 Kč a z toho aby 51% upsal státní podnik Čsl. pošta, 15% společnost Radioslavie, 14% ostatní výrobci radiotelegrafních zařízení, 12% t. zv. skupina žurnalistická a 8% zájemci z kruhů zemědělských. V sedmičlenném jednatelském sboru je zastoupeno ministerstvo pošt dvěma, ministerstvo zahraničních věcí a předsednictvo ministerské rady (tiskový odbor) po jednom funkcionáři. Ostatní tři jednatelé jsou z řad soukromých podílníků, a sice z Radioslavie, z kruhů žurnalistických a z radiovýrobců. V dozorčí radě zasedá jeden úředník ministerstva pošt (předseda), jeden ministerstva financí a dva zástupci soukromých podílníků (jeden z kruhů zemědělských a jeden z Radioslavie). Vliv ministerstva školství a národní osvěty zabezpečen zřízením zvláštního Poradního sboru, jehož předsedou ustanoven úředník ministerstva školství s právem zúčastniti se s hlasem poradním schůzí jednatelského sboru.
III. Organisace a síť čsl. r-u. Vysílací stanice rozhlasové i se zařízením amplifikačním (zesilovacím) a s mikrofony, dále budovy pro správu a studia r-u staví a téměř výlučně udržuje státní telegrafní správa, jsou jejím vlastnictvím a ona je bezplatně propůjčuje rozhlasové společnosti Radiojournal. Kde pak Radiojournal sám k řečeným účelům najal budovy, jest mu nájemné státní telegrafní správou refundováno. Síť čsl. vysílacích rozhlasových stanic obsahuje koncem r. 1933:
120 kilowattovou stanici v Praze (Liblicích) od firmy Standard Electric, 32 kilowattovou stanici v Brně od firmy Marconi, 2·6 kilowattovou stanici v Košicích bd firmy Standard Electric, 13·5 kilowattovou stanici v Bratislavě od firmy Marconi, 11·2 kilowattovou stanici v Mor. Ostravě od firmy Standard Electric a 5 kilowattovou stanici v Praze (Strašnicích) od téže firmy. T. zv. lucernský plán (1933) dává Československu právo zbudovati ještě další 30 kilowattovou stanici se směrovou anténou ve středním Slovensku a dovoluje zesíliti energii všech čsl. vysílacích stanic (vyjma liblické). Stavba této stanice (francouzského původu) v Báňské Bystřici zahájena r. 1934.
Programovou stránku čsl. r-u obstarávají odbory Radiojournala v ústředí v Praze a odbočkách (v sídlech vysílacích stanic). Jsou to: odbor slovesného umění (zahrnující v sobě i r. školský a zpravodajství), odbor hudební, odbor přednáškový a odbor gramofonový. Odbor přednáškový pracuje ruku v ruce s organisacemi speciálních r-ů, na př. zemědělského, dělnického, průmyslového. Konfederace duševních pracovníků atd.
Počet koncesionářů přijímacích rozhlasových stanic v Československu:
Koncem roku 1923 . . . . . . . 47
„ „ 1924 . . . . . . . 1 564
„ „ 1925 . . . . . . . 14 542
„ „ 1926 . . . . . . . 174 137
„ „ 1927 . . . . . . . 220 649
„ „ 1928 . . . . . . . 238 341
„ „ 1929 . . . . . . . 267 962
„ „ 1930 . . . . . . . 315 241
„ „ 1931 . . . . . . . 384 513
„ „ 1932 . . . . . . . 472 187
„ „ 1933 . . . . . . . 573 109
Koncem března 1934 . . . . . . 615 809
IV. Právní základ čsl. r-u tvoří zákon o telegrafech č. 60/1923, zákon o výrobě, prodeji, přechovávání a dovozu z ciziny radiotelegrafních zařízení č. 9/1924, dále vlád. nař. č. 82/1925, pak shora zmíněné usnesení vlády republiky čsl. z 6. III. 1925 a konečně ustavení společnosti s r. o. Radiojournal 4. VII. 1925. Zák. č. 60/1923 Sb. stanoví, že zřizovati, udržovati a provozovati telegrafy je výhradným právem státu a že slovem „telegraf" míní se i radiofonie, tedy i r. Výkon řečeného práva může stát propůjčiti koncesí. Kompetence ministerstva pošt v oboru telegrafu (tedy i r-u) stanoví se v § 6 zák. (zřizovati rozhlasové stanice, udíleti koncese k jich zřizování, dozor na výrobu, prodej a přechovávání rozhlasových zařízení, vykonávati dozor na rozhlasové stanice, vydávati předpisy o jich používání a stanoviti poplatky za toto používání, zastupovati čsl. poštovní a telegrafní správu na mezinárodních rozhlasových konferencích). V tomto zákoně se dále ustanovuje, že dlužné rozhlasové poplatky se vymáhají nucené správní exekucí. Konečně obsahuje zák. č. 60/1923 Sb. také trestní sankce proti těm, kdo bez povolení ministerstva pošt zřizují nebo provozují rozhlasové stanice. Výroba, prodej, přechovávání a dovoz z ciziny rozhlasových přístrojů jsou upraveny zák. č. 9/1924 Sb., povolení uděluje ministerstvo obchodu v dohodě s ministerstvem pošt a uděluje je jen státním občanům, kteří bydlí v Československu a jsou spolehliví a kteří — pokud jde o výrobu — mají předepsanou kvalifikaci. Pro obchodování rozhlasovými přijímači se v zákoně sice zvláštní kvalifikace nestanoví, ale prakse se vyvinula v tom smyslu, že povolení takové obdrží především koncesovaní elektrotechnikové nebo ti, kteří ohlásili svobodnou živnost prodeje elektrotechnických potřeb a při tom přihlíží se k místní potřebě. V dalším stanoví zákon detailní podmínky pro udělování koncesí na výrobu, prodej, přechovávání a dovoz a konečně trestní sankce proti těm, kdo jednají proti tomuto zákonu. Zákon — z pochopitelných důvodů, neboť rozvoj radiotechniky je téměř překotný — nestanovil definici pojmu „radiotelegrafní a radiotelefonní zařízení" a proto dohodou ministerstva pošt, obchodu a financí bylo stanoveno, že zařízením takovým jsou: úplné vysílací a přijímací radiotelegrafní a radiotelefonní stanice, otočné kondensátory, samoindukční cívky, variometry, detektory, slaboproudé nízkofrekventní a vysokofrekventní tranformátory, elektronové lampy všeho druhu, nízkofrekventní a vysokofrekventní zesilovače, heterodyny, vlnoměry a úplně sestavené antény všeho druhu. Nejsou tedy radioelektrickýrn zařízením ve smyslu zákona na př. sluchátka, ampliony a pod. V r. 1933 se projednává novelisace tohoto zákona, kterou má kompetence částečně býti přenesena, pokud jde o povolování prodeje radiových zařízení, na zemské úřady a kde stanoveny mírnější trestní sankce pro porušení zákona. Pojem přechovávání radiových zařízení nahrazuje se pojmem držba. Novela má obsahovati též ustanovení o tom, kdo je oprávněn prováděti opravy radioelektrických zařízení. Vlád. nař. č. 82/1925 Sb. obsahuje podrobná ustanovení o udílení koncesí na vysílací a přijímací stanice. § 7 stanoví, že rozhlasový posluchač (koncesionář přijímací stanice) je povinen platiti poštovní a telegrafní správě roční poplatek, stanovený v koncesní listině. Poplatek ten činí nyní 10 Kč měsíčně, vybírají jej poštovní úřady a jeho část (v r. 1933 je to 35%, před tím bylo to 50%) se odvádí společnosti Radiojournal na úhradu výloh správních a programových. Vládní nařízení obsahuje také podrobná ustanovení o dozoru, který vykonává poštovní správa na rozhlasové přijímací stanice, jakož i o tom, že k výdělečnému provozování přijímací rozhlasové stanice je třeba také zvláštní licence politického úřadu. Vládní usnesení z 6. III. 1925 obsahuje vedle ustanovení o společenských orgánech Radiojournalu též závazky této společnosti k vyhrazení určitých hodin pro školský r. a k odebírání tiskových zpráv od Čsl. tiskové kanceláře.
V. R. v cizině. Téměř všude je již r. organisován na zásadě, že posluchači r-u musejí platiti měsíční nebo roční poplatek, z něhož se hradí především náklady vybudování sítě vysílacích stanic a správních a programových výloh r-u. Organisace r-u v cizině je však různá. Tak na př. ve Velké Britanii je r. (British Broadcasting Corporation, zkratka: B. B. C.) veřejnoprávní institucí, jejíž vůdčí funkcionáři jsou jmenováni přímo králem. B. B. C. staví si sama i stanice i budovy a opatřuje programy. Z rozhlasových poplatků (10 šilinků ročně) připadá část poště, která je vybírá, část státním financím a část společnosti B. B. C. Posluchačů je r. 1933 již téměř 6 milionů. Ve Francii zabývá se vysíláním r-u jednak stát sám (pošty), jednak soukromé společnosti. Rozhlasového poplatku tu až do r. 1933 vůbec nebylo a náklady uhrazovány rozhlasovou placenou reklamou. Teprve čl. 109 až 115 fin. zák. pro r. 1933 stanovily povinnost platiti rozhlasové poplatky, a to 15 fr. ročně za krystalový přijímač, 50 fr. za lampový, 100 fr. za stanice určené pro bezplatný veřejný poslech a 200 fr. za stanice placeného poslechu v sálech. Mimo to vybírá se zvláštní daň na lampy. Během doby má r. býti postátněn. V říjnu 1933 měl francouzský r. již 1 3/4 milionu přihlášených posluchačů. V Německu je r. v rukou rozhlasových společností, v nichž si však stát zajistil rozhodující vliv. Poplatek činí 2 marky měsíčně. Posluchačů je v r. 1933 kol 5 milionů. V Itálii pečuje o r. výlučně společnost či lépe řečeno svaz Ente Concessionario dei Servizi di Radioaudizione Circolare (EIAR). R. náleží do kompetence ministerstva dopravy. Poplatky 75 lir ročně vybírají poštovní úřady. V Rakousku provozuje r. akciová společnost „Ravag", státem koncesovaná, v níž 21% kapitálu má pošta, 21% obec Vídeň, 22% Österr. Kredit-Institut für öffentliche Unternehmungen und Arbeiten, 25% Steierbank A.-G. a 11% radioelektrický průmysl. Správní rada má 24 členů, z toho jmenuje vláda 4 členy (3 z pošt, 1 ze školství), ostatní členy volí akcionáři. Z rozhlasového poplatku ponechává si pošta jen 10%, za to však si společnost Ravag vedle obstarávání programu staví a udržuje veškerá technická zařízení rozhlasová. Počet posluchačů 1. IX. 1933 jest 490 000. V Maďarsku byla koncese na provozování r-u udělena akciové společnosti „Telephon Hirmondó", v jejíž správní radě je zástupce poštovního resortu s právem veta. Účastníci platí měsíčně 2 pengö 40 f. (asi 14 Kč). O výnos rozhlasových poplatků se dělí pošta se společností: čím více posluchačů, tím více se zvyšuje podíl pošty, která buduje a udržuje veškerá technická zařízení r-u mimo studia. Počet posluchačů 1. IX. 1933 jest 320 000. Ve Svazu sovět. soc. republik byla organisace a správa r-u po stránce technické svěřena lidovému komisaři pro pošty, po stránce programové lidovému komisaři pro vzdělání. Ve Švýcarsku staví vysílací stanice pošta a vybírá také rozhlasové poplatky (15 fr. ročně), z nichž část dává rozhlasovým společnostem na programy. V Norsku byl zákonem z r. 1933 r. prohlášen za instituci státní. — Veškeré země opírají zřízení r-u o své telegrafní zákony a všude — mimo Spojené státy — uplatňuje se vliv státu na r. a jeho programy. Z mimoevropských zemí mají největší počet posluchačů r-u Spojené státy americké — kde se neplatí rozhlasový poplatek, nýbrž jsou výdaje rozhlasových programů uhrazovány placenou reklamou — a Japonsko.
VI. Mezinárodní organisace r-u. Mezinárodní otázky rozhlasové upravuje, pokud jde o síť rozhlasových stanic. Mezinárodní úmluva o telekomunikacích (Madrid 1932) a Všeobecný radiokomunikační řád (Madrid 1932), které od 1. I. 1934 nastupují na místo Mezinárodní radiotelegrafní smlouvy a Všeobecného radiotelegrafního řádu k ní připojeného (Washington 1927, č. 120/1929 Sb.). K madridské Úmluvě a k Řádu přistoupila koncem r. 1933 též Čsl. republika. Státy, které podepsaly řečenou Úmluvu, utvořily Mezinárodní unii telekomunikací (Union Internationale des Télécommunications, zkr. U. I. T.). Všeobecný radiokomunikační řád, upravující mezinárodní radiotelegrafní otázky (s vyloučením otázek povahy soukromoprávní), stanoví též rozvrh vlnových pásem pro jednotlivé radioelektrické služby (námořní, letecké, radiogoniometrii, pevné, radioelektrické majáky, stanice amatérské a pokusné, neveřejné, r. atd.) a technické a provozní podmínky veškerého mezinárodního radioelektrického vysílání a přijímání. Zvláštním dodatkovým protokolem se zavázaly evropské vlády v Madridu 1932 zastoupené sjednati v r. 1933 dohodu o přídělu rozhlasových vln jednotlivým státům. Přídělem takovým zabývala se již v r. 1929 na popud čsl. telegrafní správy do Prahy svolaná konference evropských státních telegrafních správ. Po druhé došlo k tomuto přídělu na popud madridské konference r. 1933 v Lucernu. Lucernská konference evropských vlád vypracovala s platností od 15. I. 1934 rozvrh rozhlasových vln pro jednotlivé státy, zasáhnuvši se svolením námořních, leteckých a neveřejných (policejních a pod.) služeb za určitých podmínek i do vlnové sféry těchto služeb. Lucernská konference sjednala „Evropskou rozhlasovou konvenci“ a vytvořila stálou instituci pro revisi přídělu rozhlasových vln. Luzernská konvence upravuje i otázky nejvyšší přípustné energie vysílacích stanic, dovolených úchylek frekvencí, rušení, poměru státních telegrafních správ k Mezinárodní rozhlasové unii atd. — Jednotlivé rozhlasové společnosti mají svou mezinárodní organisaci ve svazu zvaném Mezinárodní rozhlasová unie (Union Internationale de Radiodiffusion, zkr. U. I. R.), který má své sídlo v Ženevě a zabývá se na př. řešením právních otázek rozhlasových, programových otázek, poměru autorů a herců k r-u, otázek rušení r-u, technickým měřením stability stanic a vůbec všemi rozhlasovými otázkami mimo ony, jež spadají do kompetence Mezinárodní unie telekomunikací. U. I. R. má čtyři komise: právnickou, technickou, stykovou, relaisovou. Také Mezinárodní výbor pro bezdrátovou telegrafii (Comité International de la T. S. F.), sídlící v Paříži, se zabývá studiem mezinárodních právních otázek rozhlasových a pořádal o těchto otázkách již 5 kongresů (1925 v Paříži, 1926 v Ženevě, 1928 v Římě, 1930 v Lutychu a 1934 ve Varšavě).
VII. Soukromé právo rozhlasové. Překotný rozvoj r-u a radioelektřiny vůbec zasáhl přirozeně velmi intensivně do sféry soukromého práva a narazil tu na četné mezery v domácím zákonodárství. Z otázek takových sluší na prvním místě uvésti ochranu proti rušení rozhlasu. V několika evropských státech (na př. v Dánsku) byly již vydány speciální zákony na ochranu proti rušení r-u, avšak ve většině zemí, a k nim patří též Československo, není dosud zákonné ochrany r-u. V Československu sice některé soudy vyhovovaly žalobám, které posluchači r-u podali na rušitele (lékaře, kteří mají přístroje pro diathermii, holiče, kteří mají elektrické masážní přístroje atd.), na př. podle §§ 339 a 364 obč. zák., Nejvyšší soud rozhodl však 18. V. 1933 v konkrétním případě, že domácí zákonodárství podle nynějšího svého stavu ochrany před rušením r-u neposkytuje. Hledá se tedy — dokud nebude vydán chystaný již speciální zákon na ochranu rozhlasového poslechu — řešení smírnou cestou, t. j. Elektrotechnický svaz čsl. vypracoval zvláštní normy pro majitele elektrického zařízení, kteréžto mají za účel rušení alespoň zeslabiti (na př. nařízením, aby určité rušící přístroje byly opatřeny ochranným zařízením, nebo aby se jich používalo jen v určitých hodinách). Jiným problémem soukromého rozhlasového práva jest ochrana vysílaných programů před zneužitím (na př. před krádeží tiskových novinek, před zachycováním r-u na gramofonové desky) a vůbec před každým jeho neoprávněným šířením k obchodním účelům. V té věci nalezeno provisorní východisko ustanovením ministerstva pošt z 18. II. 1933 (Věstník ministerstva pošt a telegrafů č. 8), podle něhož jakékoli šíření r-u k obchodním účelům je vázáno na souhlas rozhlasové společnosti Radiojournal. Dále sem patří právo na antenu. Jednotlivé soudy v různých zemích evropských, také v Československu, vynesly tu již řadu rozsudků ve prospěch nájemníků, opírajíce se o nejrozmanitější důvody, ale Nejvyšší soud vydal již řadu rozhodnutí (na př. Vážný civ. 7637/27, 10120/30), podle nichž nájemníkovi nepřísluší právo na zřízení antény na střeše bez souhlasu vlastníka domu, ani na použití vodovodu na chodbě, společného i pro jiné nájemníky, k účelům rozhlasových zařízení. Nejvyšší soud stojí na stanovisku, že za nynějšího právního stavu nárok nájemcův na zřízení volné antény musí vyplývati z nájemní smlouvy. Autorská práva v rozhlase jsou v Československu chráněna jen částečně. Plné ochrany požívá jen původce díla hudebního, avšak, pokud jde o díla literární, sluší rozeznávati, bylo-li či nebylo-li dílo uveřejněno. Podle čsl. zákona o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském) č. 218/1926 Sb. je třeba svolení autorova k šíření jeho literárního díla r-em jen tehdy, nebylo-li ono dílo dosud tiskem vydáno. Při revisi bernské konvence pro ochranu děl literárních a uměleckých (Řím 1928) byl přijat čl. 11 bis, který zaručuje autorovi literárního díla (ať vydaného nebo nevydaného) ochranu jeho práv v rozhlase a lze předpokládati, že toto ustanovení bude podnětem k novelisaci čsl. autorského zákona v stejném smyslu. Zatím provádí se ochrana autorských práv. v r-e v Československu prakticky tím způsobem, že má rozhlasová společnost Radiojournal s Ochranným sdružením autorským čsl. skladatelů, spisovatelů a nakladatelů dohodu, podle níž určitá procentuální část rozhlasových příjmů, totiž kvóty z poplatků, placených posluchači r-u, připadá řečenému Ochrannému sdružení a zvyšuje se automaticky s přibýváním počtu těchto posluchačů.
VIII. Literatura o r-u a rozhlasové časopisy1.
A. Literatura a časopisy rozhlasového práva: Knihy: René Stemeit: „La Radiophonie et le droit international public". Librairie Recueil Sirey, Paris; Buser, Dr. Jacob: „Radiorecht auf Grund der schweizerischen Gesetzgebung". Basel, Helbling und Lichtenhahn, 1932; Lange, Bernt: „Die Rundfunkstorungen im geltenden Recht", Berlin, Springer, 1932; Neugebauer, Dr. Eberhard: „Eunkrecht”, Berlin 1926; týž: „Rechtsschutz gegen Storungen des Rundfunks", Berlin, Springer, 1931 (Archiv fiir Funkrecht, Sonderheft 2); týž: „Das neue Rundfunkrecht". Berlin, Springer, 1932 (Archiv fur Funkrecht, Sonderheft 4); Pincus, Dr. Harry: „Der Rechtsschutz gegen Rundfunkstorungen“, Berlin, Weidmann, 1931 (Funk, H. 6); Pridat-Guzatis: Horerrecht. „Das Recht des deutschen Rundfunkhorers", Berlin, RothgieBer u. Diesung, 1931; „Das Recht der Allgemeinheit und des einzelnen im Rundfunk", Berlin, Springer, 1930 (Archiv fur Funkrecht, Sonderheft 1); Reininger, G.: „Der Schutz des Urheberrechtes im deutschen Rundfunk", Berlin, de Gruyter, 1929; Studi giuridici di T. S. F., vydáno v Římě 1931 od U. S. J. L. A. Societa Anonima Editrice, Via del Tritone 201. Časopisy: Revue Juridique Internationale de la Radioélectricité (Paris, Recueil Sirey, 22, rue Sufflot). — The Journal of Radio Law, Northwestern University Press 357 East Chicago Avenue, Chicago. — Archiv fur Funkrecht, Leipzig, Verlagsbuchhandlung Ju. Springer, Berlin W 9, LinkstraBe 23/24, a řada článků v časopisech „Československá pošta, telegraf a telefon” (vydává Československá Poštovní Unie). Publikace o III. sjezdu právníků Československých v Bratislavě 1930, články prof. dra Hermanna Otavského a dra Lowenbacha v časopise „Soutěž a tvorba”, články dra O. Kučery, dra A. Burdy a St. Konečného v časopise „Radiotelegrafie a telefonie”.
B. Ostatní časopisy rozhlasové: Cizí: Radio-News (New-York), Wireless World (Londýn), Radio-Magazine (Paříž), L’Onde Electrique (Paříž), Antenne (Paříž), Funk (Berlin), Die Funkstunde (Berlin), Der deutsche Rundfunk (Berlin). České: Rádiojournal. Přehled rozhlasu, Radiosvět čsl., Radioamatér, Rozhlas.
Otto Kučera.

*) Literaturu (spisy a časopisy) rázu technického, jíž je o rozhlase již v celé řadě zemí, hlavně v Německu, velké množství, zde neuvádíme.

Citace:

Rozhlas. Slovník veřejného práva Československého, svazek III. P až Ř. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 825-830.