Pozemková reforma.

A. Úvod. — B. Stav do vydání záb. zákona. — C. Státní pozemkový úřad. — D. Zábor. — E. Nemovitosti vyloučené ze záboru (§ 3 z. z.). — F. Omezení disposice s majetkem zabraným. — G. Propuštění půdy podle § 11 z. z. — H. Ponechání nemovitostí dle § 20 příd. zák. — Ch. Hospodaření na zabrané půdě. — J. Převzetí zabraného majetku. — K. I. Náhrada (přejímací cena). II. Převzetí živého a mrtvého zařízení (§ 12 z. z. a § 53 n. z.). III. Péče o zaměstnance. — L. Příděl. — M. Přechodné akce v pozemkové reformě. — N. Finanční prostředky a útvary provádění pozemkové reformy. — O. Úvěr v pozemkové reformě. — P. Příspěvky, poplatky a dávky v pozemkové reformě. — Q. Trestní ustanovení. — R. čsl. pozemková reforma s hlediska práva mezinárodního. — Literatura.
A. Úvod.
P-ou r-ou rozuměti jest zásah státu do pozemkového vlastnictví za účelem nové jeho úpravy. Snaha docíliti p-ou r-ou nové úpravy statku nepřenositelného, nerozmnožitelného a nezbytného, jakým je půda, ovládala lidstvo již od starověku, a nese ovoce zejména při historických událostech hospodářských, politických nebo sociálních. Tak boje o zrušení roboty vedly i v Čechách a na Moravě ke konci XVIII. stol. k provádění p-é r-y dle systému Raabova a Hoyerova. Světová válka pak dala vznik p-é r-ě v četných státech evropských, a mezi nimi i v Čsl. republice. Právní základ má tu p-á r-a v zákoně záborovém z 16. IV. 1919, č. 215 Sb., který za účelem provedení úpravy pozemkového vlastnictví v Čsl. republice v § 1 zabírá státem velký majetek pozemkový a zřizuje státní pozemkový úřad.
Zákon záborový, ústavní listinou krytý (§ 109 úst. l.), je zásahem do vlastnictví půdy sui generis, vytvořeným kompromisem různého politického nazírání na právní poměry k půdě a jich nové uspořádání. Stát zajišťuje si jím určitě kvalifikovanou půdu pro účely p-é r-y a činí opatření, aby zabraná půda nebyla tomuto účelu odňata. P-é r-ě může stát podrobiti zabranou půdu teprve na základě zvláštního řízení přejímacího. Dokud půdu nepřevezme, jsou osoby na ní hospodařící povinny hospodařiti na ní řádně. Zákon stanoví tu většinou jen zásady, ponechávaje jich provedení budoucímu zákonodárství. Tato ustanovení rámcová byla pak postupně provedena řadou zákonů a nařízení, o nichž bude níže pojednáno.
Podle úředních zpráv státního pozemkového úřadu k rozpočtu na r. 1932 bylo ke dni 1.1.1931 zabráno celkem 4048539 ha půdy (t. j. 28-8% veškeré půdy ve státě), a z ní 1284980 ha půdy zemědělské, tvořících 1928 souborů. P. r. na půdě zemědělské je v celku již skončena, na půdě lesní se dosud provádí. K 30. VI. 1931 bylo zabráno ještě 1107032 ha půdy, a z nich 97607 ha půdy zemědělské. Do 31. XII. 1931 bylo přiděleno v řádném řízení přídělovém 615563 ha (z toho 504383 ha zemědělské půdy), a před tím v akci ,,S“ a ,,E“ 15613 ha půdy zemědělské. Majetkem státu stalo se do 30. VI. 1931 422116 ha půdy (v nich 37614 ha půdy zemědělské). Vlastníkům bylo v téže době propuštěno podle § 11 z. z. 573531 ha půdy (v nich 322447ha půdy zemědělské), a ponecháno podle § 20 příd. z. 792460 ha (v nich 50.357 ha půdy zemědělské). Dle § 3 a z. z. bylo uznáno vyloučenými ze záboru 20495 ha půdy (v nich 8934 ha půdy zemědělské). Svolením dle § 7 z. z. bylo záborového nexu dosud zbaveno 448508 ha půdy (z nich 188182 ha půdy zemědělské). Do vnuceného pachtu bylo svého času dáno 265182 rodinám 141172 ha zemědělské půdy.
Novou úpravu pozemkového vlastnictví sleduje i zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům č. 318/1919 Sb. ve znění novel č. 247/1920, 311/1920, 166/1921 a 92/1931 Sb. Jeho provedení bylo svěřeno soudům. O účasti státního pozemkového úřadu na provádění tohoto zákona viz v odst. C.
B. Stav do vydání záb. zákona.
Národní výbor čsl., sleduje zajištění půdy pro budoucí úpravu pozemkového vlastnictví, prohlásil zák. o obstavení velkostatků č. 32/1918 Sb. každé zcizení mezi živými, jakož i zastavení a reální zatížení smluvní i exekuční statků zapsaných do desk zemských bez svolení úřadu pro správu zemědělskou neplatným, a zápisy do desk zemských o těchto právních jednáních, jež pocházejí ze smluv datovaných před platností tohoto zákona, nepřípustnými. Ježto předmětem obstavení jsou nemovitosti zemskodeskové, platil zákon ten jen v zemích historických, zde ovšem co do všech nemovitostí zemskodeskových, tedy i státem nezabraných. Kompetence min. zemědělství přešla podle § 5 zák. č. 330/1919 na státní pozemkový úřad, zákonem tím zřízený. O mezích jeho kompetence viz Boh. adm. 1609/1922.
Podobný zákaz, rozšířený i na pronájem nemovitostí, platil na Slovensku podle § 4 zák. č. 64/1918 Sb. Zákaz týkal se všech nemovitostí na Slovensku ležících, a byl udílením souhlasu pověřen ministr s plnou mocí pro správu Slovenska. Podle jeho nař. z 12. I. 1919, č. 11/1919 Úr. Nov. č. 3 a 4/1919, rozhodovaly o udělení svolení, pokud neběželo o jednání, k nimž dalo nařízení generelní svolení, župní správní komise (zvláštní užší župní výbory) a ministr s plnou mocí pro správu Slovenska, a to ministr v některých případech v instanci první, a v některých jako instance odvolací. Meze rozhodovací činnosti dány byly zřetelem na všeobecné zájmy státní (Boh. adm. 1110/1922). Podle § 5 zák. č. 330/1919 Sb. byl pověřen státní pozemkový úřad, aby na provádění tohoto zákona dohlížel.
Zák. č. 32/1918, § 4 zák. č. 64/1918 a § 5 zák. č. 330/1919 Sb. byly jako obsoletní zrušeny zák. č. 130/1927 s účinností od 19. VIII. 1927. Tímto dnem pozbyly zvláštní užší župní výbory na Slovensku práva rozhodovati o platnosti jednání, o nichž do tohoto dne nerozhodly (Boh. adm. 8595/1929).
C. Státní pozemkový úřad.
§ 15 z. z. svěřil provádění úkonů záborovým zákonem státu svěřených pozemkovému úřadu a stanovil tyto zásady: Úřad je podřízen ministerské radě, předsedu jmenuje president republiky, správní výbor volí se Národním shromážděním, a finanční operace plynoucí z provádění záborového zákona mají býti svěřeny veřejnoprávním ústavům úvěrním. Další ustanovení o tomto úřadě a jeho působnosti byla vyhražena zvláštnímu zákonu. Tím je zák. č. 330/1919 Sb. o pozemkovém úřadě. Podle tohoto zákona byl pro celé území Čsl. republiky zřízen státní pozemkový úřad se sídlem v Praze. V čele jeho stojí předseda a dva náměstkové (dle vlád. nař. č. 103/1927 Sb. president a vicepresidenti), a práce výkonné obstarává úřednictvo systemisované ministerskou radou. Služební poměry zaměstnanců státního pozemkového úřadu jsou upraveny vedle všeobecných norem pro státní zaměstnance platných i vlád. nař. č. 63/1922 a 277/1922 Sb.
Státní pozemkový úřad je úřadem ústředním, není však ministerstvem, protože v jeho čele není, ministr (člen vlády). (Srov. Slovník II, str. 885.)
Dle § 4 zastupuje státní pozemkový úřad stát co do všech práv a závazků vzniklých prováděním zákonů o zabrání velkého majetku pozemkového naproti osobám třetím, soudům a jiným úřadům, a samostatně spravuje majetek prováděním záborového zákona do státní správy připadlý. Zástupčí právo v § 4 uvedené vykonává státní pozemkový úřad sám, nikoliv prostřednictvím finanční prokuratury (Vážný, civ. 2109, 5012), a je oprávněn zakročiti všude, kde má za to, že zájmy p-é r-y byly porušeny; tak ku př. ve věcech knihovních (Vážný civ. 4124), při provádění zák. č. 318/1919 (Vážný civ. 1639, 1831), při provádění zák. č. 179/1924 Sb. (Vážný civ. 8702) a pod.
Dle § 7 přísluší státnímu pozemkovému úřadu činiti i opatření a rozhodovati ve všech věcech upravených zákonem záběrovým a zákony, jež budou vydány k jeho provedení a doplnění, mimo ony věci, které těmito zákony budou přikázány soudům nebo úřadům jiným. Zákon pak příkladmo uvádí jednotlivé obory jeho působnosti. Státní pozemkový úřad rozhodoval též o přednostních nárocích dle § 1 zák. č. 318/1919 Sb., a udílí i svolení k dalšímu zcizení půdy — i exekučnímu (Vážný civ. 9093) — nabyté podle zák. č. 318/1919 Sb. (§ 22 zák. č. 311/1920 a 92/1931 Sb.). Souhlasu státního pozemkového úřadu je také třeba k povolení přeložení hospodářského lihovaru na zabraném majetku poděleného alkoholovým kontingentem na jiné stanoviště (čl. 6 návodu připojeného k zák. č. 687/1920 Sb.). (Srov. Boh. adm. 9724/1932.)
Má tedy státní pozemkový úřad postavení dvojí: jednak postavení judikujícího úřadu správního, jednak zástupce státu, jako strany. Rozeznávání to je důležité svými právními důsledky. V prvém případě běží o rozhodnutí (opatření) úřadu správního, proti nimž je zpravidla přípustná stížnost k n. s. s., v případě druhém o prohlášení strany a pořad práva. Hranice mezi oběma obory působnosti státního pozemkového úřadu jsou mnohdy velmi subtilní a sporné. Judikatura nejvyššího soudu, opírajíc se o cit. § 7 zák. o p. ú-ě, stojina stanovisku, že agenda o p-é r-ě, jsouc podle povahy své agendou veřejnoprávní, přináleží zásadně úřadům správním, leč by tím kterým ustanovením zákonů o p-é r-ě byla stanovena výslovně výjimka, jíž byly by řádným soudům přikázány určité úkony agendy nebo stížnosti proti určitým úkonům státního pozemkového úřadu (Vážný civ. 7862), N. s. s. nevidí v onom zákonném ustanovení takovou všeobecnou kompetenční normu, nýbrž posuzuje jednotlivé akty státního pozemkového úřadu podle vnitřního jejich právního obsahu. Tak dle nálezů Boh. adm. 1778/1922, 2025/1923 výpověd z hospodaření dle § 12 náhr. zák., prohlášení to strany, je zároveň v určité relaci i výrokem úřadu správního. K názoru n. s. s. přiklonil se senát pro řešení kompetenčních konfliktů ve svých rozsudcích z 5. VI. 1931, č. 714/1931, a z 7. XII. 1931, č. 758/1931. (Boh. adm. LXXII a LXXXI/31). Bližší viz u výkladu jednotlivých materií a u hesla „Akt správní“ a „Nejvyšší správní soud“, II, str. 837.
Dle § 8 může býti nařízením přenesena část působnosti státního pozemkového úřadu na obvodové úřadovny nebo komise. Vlád. nař. č. 451/1920 Sb. byly stanoveny předpoklady pro zřizování obv. úřadoven a jejich kompetence. Dle § 2 je zřízení obvodové úřadovny vyhlásiti ve Sbírce zákonů a nařízení. Kompetence jejich, stanovená v § 5, byla změněna vlád. nař. č. 225/1921 Sb., a svěřeno jim zejména:
1. udělovati svolení dle § 7 z. z. ve znění zák. č. 108/1921. Obvodová úřadovna nesmí však svoliti ke zcizení nemovitostí, jde-li o podniky průmyslové nebo nemovitosti, jež v jednotlivých případech mají větší výměru než 10 ha, nebo sice výměru do 10 ha, avšak cenu vyšší než 50,000 Kč. Výměra a cena nemovitosti musí býti patrna z listiny intabulační, a přiměřenost ceny musí býti ve schvalovací doložce stvrzena;
2. činiti opatření a rozhodovati dle zák. č. 118/1920 Sb. s výjimkou zrušení úřední správy a trvalého dozoru;
3. prováděti přípravné práce a různé úkony a akce v řízení dle zákona náhradového a přídělového, a
4. přijímati a vyšetřovati žádosti za propuštění ze záboru dle § 11 z. z.
Tímto přenesením kompetence nebyl však státní pozemkový úřad zbaven práva, aby sám rozhodl o věci do kompetence obvodové úřadovny patřící (Boh. adm. 6269/1927).
Obvodové úřadovny byly zřízeny v Brně a Užhorodě (vyhl. č. 19/1921 Sb.), v Praze (vyhl. č. 192/1921 Sb.), Mladé Boleslavi, Českých Budějovicích a Olomouci (vyhl. č. 413/1921 Sb.), Plzni, Hradci Králové (č. 44/1922 Sb.), Zvoleni (č. 309/1922 Sb.) a Prešově (č. 105/1924 Sb.). Obvodová úřadovna v Trenčanských Teplicích, zřízená cit. vyhl. č. 19/1921, byla přenesena do Trenčína (vyhl. č. 105/1924 Sb.) a odtud do Bratislavy (vyhl. č. 168/1929 Sb.). Změna obvodů mezi obvodovými úřadovnami v Brně a Olomouci upravena byla vyhl. č. 42/1922 Sb., a mezi obvodovou úřadovnou v Trenčíně a Zvoleni vyhl. č. 105/1924 Sb.
Komise zřizují se k úkolům přechodným a místním s kompetencí stanovenou dekretem presidenta státního pozemkového úřadu. Dekret ten uveřejniti je v úředním listě příslušného obvodu i v úředním věstníku státního pozemkového úřadu.
Příděloví komisaři (přídělové komisariáty) a kolonisační referát v Bratislavě nejsou instancí ve věcech p-é r-y, nýbrž exponenty pověřenými místním prováděním p-é r-y.
Podle § 8 zák. č. 330/1919 a zák. č. 454/1919 Sb. je z rozhodnutí obvodových úřadoven a komisí přípustná stížnost podle zásad zák. č. 101/1896 ř. z. v době 14 dnů k státnímu pozemkovému úřadu. (Nyní platí podle § 136 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., § 71 cit. nař.) Podle Boh. adm. 6686/1927 vztahuje se toto ustanovení i na instanční přezkoumání pouhých hospodářských disposic, jež učiní obvodové úřadovny nebo komise jménem státu jako strany.
Řízení správní (vlád. nař. č. 8/1928 Sb.) neplatí pro řízení před státním pozemkovým úřadem. Pokud není zvláštních předpisů v zákonech o p-é r-ě, platí pro řízení u státního pozemkového úřadu v zemích historických všeobecné zásady řízení správního, na Slovensku a Podkarpatské Rusi pak zejména předpisy zák. čl. XX/1901.
Podle rozhodnutí Vážný civ. 9094 v knihovních věcech p-é r-y je přípustná do potvrzujícího rozhodnutí II. stolice dovolací stížnost i kumulace dle § 86 knih. zák., a lze i proti předpisu § 95 knih. zák. vrátiti knihovní návrh k opravě a doplnění. (Srov. však i Vážný civ. 1669 a 2109.)
Podle § 9 vykonává dozor na činnost státního pozemkového úřadu správní výbor složený z 12 členů volených Národním shromážděním na dobu 3 let. Funkce správního výboru trvá vždy až do nové volby. Nové volby správního výboru původně zvoleného, nyní již kusého, nebyly dosud vykonány. K nové volbě správního výboru bylo by třeba zvláštního zákona, ježto ustanovení § 9 nedá se uvésti v soulad s dnes platným dvoukomorovým systémem Národního shromáždění. Podle nálezu n. s. s. 12. VI. 1925, č. 11985 funkce správního výboru uplynutím oněch 3 roků nezanikla, ani nezaniká odpadnutím jeho členů, pokud zbývá počet jich podle § 10 k platnému usnášení potřebný.
Podle § 11 je třeba k těmto aktům souhlasu správního výboru:
1. k rozhodování o vyloučení objektů dle § 3 a z. z., propuštění půdy dle § 11 z. z. a vyvlastnění dle § 14 z. z.;
2. k stanovení postupu, v jakém záborový majetek má býti přejímán a přidělován;
3. ke zřizování obvodových úřadoven a komisí.
Kromě toho může si správní výbor vyhraditi schválení jiných zásadních rozhodnutí státního pozemkového úřadu.
Souhlas ten není rázu kompetenčního, nýbrž procesního. Nezakládá proto nedostatek souhlasu zmatečnosti, nýbrž je jen vadou řízení (Boh. adm. 931/1921).
Spory mezi státním pozemkovým úřadem a správním výborem rozhoduje ministerská rada. Jednotlivá konkrétní rozhodnutí a opatření v záležitosti stran jsou z toho vyňata.
Podle vyhlášky č. 535/1919 Sb. vstoupil státní pozemkový úřad v činnost dnem 15. X. 1919. Do té doby bylo jeho úkoly pověřeno v naléhavých případech ministerstvo zemědělství (zák. č. 387/1919 Sb.).
D. Zábor.
Zák. záborový č. 215/1919 Sb. vyslovil v § 1 zábor velkého majetku pozemkového, ležícího v území Čsl. republiky, čítajíc v to i velký majetek vázaný. Velkým majetkem pozemkovým jsou dle § 2 soubory nemovitostí s právy, která jsou spojena s jejich držením, jestliže výměra, náležející v území čsl. republiky vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům, je větší než 150 ha půdy zemědělské (rolí, luk, zahrad, vinic, chmelnic) nebo 250 ha půdy vůbec. Záborem nabyl stát právo majetek ten přejímati a přidělovati (§ 5 z. z.). Slovem „soubor“ rozuměti je ,,souhrn, součet” nemovitostí (Boh. adm. 1071/1921). Není proto předpokladem záboru komplex pozemků souvislých, nýbrž jen součet majetku pozemkového bez zřetele na jeho teritoriální souvislost a polohu (Boh. adm. 1512/1922, 1893/1923, Vážný 1099 civ.). Nezáleží také na tom, běží-li o majetek zemskodeskový či rustikální (Boh. adm. 914/1921), nebo majetek podle § 117 horního zák. v horních knihách zapsaný (Boh. adm. 1421/1922 a 1512/ 1922), ani na tom, proč soubor nastal (Boh. adm. 946/1921) a nemá-li ve svém celku vztah k jiným nemovitostem nezabraným (ku příkladu společný les majitelů určitých usedlostí, Boh. adm. 1669/1922). Zábor spočívá na předpokladech věcných, nikoliv osobních. Je proto dnem vyhlášení zákona, t. j. dnem 24. IV. 1919, zabrán veškerý velký majetek pozemkový na území Čsl. republiky bez zřetele na jeho subjekt vlastnický, tedy majetek tuzemce jako cizozemce, hlavy cizího státu i poddaného, tvořící statek komorní, nebo apertinenci suverénního státu, sloužící mu za garancii povinností panující dynastie (Boh. adm. 8055/1929, Vážný civ. 2037, 7751, 8982), majetek podle zákona či z vůle stran jakkoliv vázaný, tedy i majetek svěřenský (Bok. adm. 2061/1923), majetek vázaný dosud zbytky lenních svazků (Boh. adm. 7130/1928), církevní i nadační (Boh. adm. 3910/1924), starými privilegiemi nedělitelnosti obdařený (nál. n. s. s. 24. III. 1922, č. 4169), rodinnými zákony (Boh. adm. 4290/1924) nebo fideikom. substitucemi stižený.
Ani mírovými smlouvami nebyl majetek cizích státních příslušníků záboru zproštěn (Boh. adm. 1196/1922, 2491/1923, 5722/ 1926, Vážný civ. 5400, 6976). O vyloučení určitých nemovitostí ze záboru se zřetelem na subjekt vlastnický viz níže § 3 b z. z.
Záborovou jednotku tvoří nemovitosti, náležející vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům. Zákon klade tu váhu na naprostou identitu subjektů vlastnických (Boh. adm. 1032/1921), nikoliv však na týž obsah jejich práva vlastnického. Nelze tedy sčítá ti majetek patřící osobě A s majetkem, jenž je ve spoluvlastnictví osoby A a B (Boh. adm. 1032/1921), ani majetek pozůstalosti s nemovitým majetkem přihlášeného dědice před jejím odevzdáním (nál. n. s. s. 12. I. 1922, č. 362/1922), ani majetek společnosti s ručením obmezeným s majetkem jejích společníků (Boh. adm. 1256/1922). Před vydáním zák. č. 179/1924 Sb. nebylo lze sčítati v jeden soubor majetek svěřenský s alodním majetkem svěřenského držitele (Boh. adm. 900/1921, Vážný civ. 2038).
Naproti tomu, ježto běží o stejného vlastníka, lze sčítati majetek zatížený fideikom. substitucí ať již dle zákona občanského, nebo podle zákona o zrušení svěřenství č. 179/1924, s alodním majetkem fiduciářovým (Boh. adm. 1311/1922, 6669/1927). (Opak viz Vážný civ. 7126, kde se za vlastníka pokládá fideikom. substitut, v jehož osobě mohou se teprve oba majetky spojiti v jediný soubor.) Ani ta okolnost, že na nějakém statku vázne reální břemeno sustentační povinnosti s právem vlastníkovým přeměniti je kdykoliv v požívací právo oprávněného, nebrání sčítání jeho s ostatním vlastnickým majetkem (Vážný civ. 5805).
Nemovitosti spoluvlastníků tvoří záborovou jednotku jen, pokud všecky patří týmž spoluvlastníkům. Tomuto sčítání není na újmu ani počet spoluvlastníků a jejich poměr příbuzenský (nález n. s. s. 19. III. 1927, č. 5333), ani že nežijí ve společné domácnosti (Boh. adm. 1071/1921 a nález n. s. s. 2. XII. 1924, č. 21260), ani okolnost, že poměr jednotlivých podílů spoluvlastnických není naprosto stejný (nález n. s. s. 26. VI. 1924, č. 8313, 16. III. 1926, č. 5378).
Dle konstantní judikatury n. s. s. (Boh. adm. 904/1921, 2563/1923) náleží nemovitost „vlastnicky" osobám v § 2 uvedeným již tehdy, tvoří-li předmět jejich vlastnické disposice, která jim přísluší z titulu dostačujícího k založení formelního vlastnictví, aniž je třeba, aby byl tento převod majetkový i knihovně proveden. Není proto pro posouzení otázky, komu ty které nemovitosti patří ,,vlastnicky", rozhodným jedině knihovní stav nemovitosti. Náleží tedy vlastnicky nemovitost nikoliv hereditati iacenti, nýbrž odkazovníku, který před působností záborového zákona nabyl určitého majetku odkazem, a majetek ten mu byl vydán v užívání, nebo se ho aspoň po nastavší platnosti jeho domáhal. Právě tak netvoří jediný soubor majetek, o nějž se jeho spoluvlastníci již před vydáním záborového zákona platně fysicky rozdělili a držby částí jim připadnuvších se ujali, třeba byl jim majetek ten knihovně dosud neděleně připsán (Boh. adm. 904/1921, 982/ 1921, 2409/1923, 2563/1923). Otázka, komu nemovitosti náležejí „vlastnicky", je důležitá zejména při zkoumání záboru majetku církevního, který velmi často, ač jedinému subjektu knihovně vlastnicky připsán, tvoří ve skutečnosti řadu zvláštních účelových jmění, určených jednotlivým dignitářům nebo účelům (nález n. s. s. 13. I. 1922, č. 221, 24. III. 1922, č. 4169, Boh. adm. 1537/1922, 3168/1924).
Manželé nerozvedení pokládají se podle zákona za osobu jedinou. Sčítá se tedy i majetek oběma manželům spoluvlastnicky patřící s majetkem, který je výlučným vlastnictvím jednoho nebo druhého manžela (A B A + B), i majetek každému z obou manželů výlučně patřící (A + B). Fikce tato trvá jen pokud nebylo manželství rozvedeno, rozloučeno nebo smrtí zrušeno (Boh. adm. 2960/1923). Hereditas iacens jednoho z manželů není ovšem způsobilá nahraditi onen předpoklad (Boh. adm. 1091/1921).
Zábor vyhledává konečně určitou výměru souboru. Zabrány jsou soubory měřící více než 150 ha (260 k. j. 1064 sáhů) půdy zemědělské, v zákoně taxativně vyjmenované. Soubory měřící více než 250 ha (434 k. j. 690 sáhů) půdy vůbec jsou zabrány bez zřetele na to, kolik mají zemědělské půdy, a mají-li ji vůbec, čili opačně řečeno: statkem, na nějž se zábor nevztahuje, je každý statek, mající nejvýše 250 ha, při čemž v této výměře smí býti půda zemědělská zastoupena nejvýše 150 ha. Každý statek, který tu nebo onu mez překročil, je zabrán (Boh. adm. 1588/1922). Že i půda lesní je zabrána, plyne jasně z § 2 z. z. i § 10 příd. zák., a vyslovil tak i n. s. s. v nálezu Boh. adm. 4051/1924 a nejvyšší soud v rozhodnutí Vážný civ. 2005.
Pro posouzení výměry jsou směrodatný poměry faktické (Boh. adm. 863/1921) a pro posouzení kultury půdy její účel, jemuž převážně slouží (nález n. s. s. 3. XII. 1926, č. 24969, 30. IX. 1925, č. 16326, Boh. adm. 4864).
Podle všeobecné dikce § 1 a § 2 je podrobena záboru i půda, která slouží jinému hospodářskému cíli než výrobě zemědělské (průmyslovému, hornímu a pod.). Toto hospodářské určení nemovitosti má právní význam teprve až při zkoumání otázky jejího vyloučení ze záboru dle § 3 a z. z. (Boh. adm. 1421/1922, 1512/1922). O poměru § 3 z. z. k §§ 1 a 2 z. z. viz v pojednání o § 3 z. z.
Záboru podrobena jsou i práva s držením nemovitostí spojená. Jsou to práva směřující zřejmě k tomu, aby pozemkového majetku, jehož úprava je předmětem zákonů o p-é r-ě, mohlo býti racionelněji používáno. Právem takovým není právo rybolovu ve veřejné řece (Boh. adm. 1011/1921 a 6432/1927).
Stav, který dne 24. IV. 1919 nastal, není ovšem nezměnitelný. Soubor může se měniti vyloučením objektů dle § 3 a z. z., propuštěním půdy podle § 11 z. z. a 20 příd. z., úbytkem půdy odplavením, svolením k prodeji nebo rozdělení, změnou kultury, provedením zák. č. 318/1919, Sb., vyvlastněním a pod. Klesne-li výměra půdy způsobem zákonem přípustným pod meze v § 2 uvedené, soubor se rozpadne a zábor zanikne (Boh. adm. 863/1921, 2721/1923).
Nový zábor může po vyhlášení záběrového zákona vzniknouti za předpokladů § 4 z. z., který chce i pro budoucnost znemožniti obcházení zákona záběrového, jenž zavádí ve vlastnictví pozemkovém nový základní systém, v němž nemá býti zásadně místa pro velkostatky nad výměry § 2 z. z. Podle tohoto zákonného ustanovení vznikne po vyhlášení zákona záběrového nový soubor zabraného majetku, soustředí-li se (ve vlastnictví jediné osoby, týchž spoluvlastníků, nerozvedených manželů nebo rodičů a dětí prvního stupně) soubor nemovitostí, který je dle §§ 2 a 3 z. z. předmětem záboru a přesahuje výměru § 2 z. z. Tak ku příkladu majetek, který měli rodiče před vyhlášením záběrového zákona (bez zřetele na jeho výměru), stane se zabraným spolu s majetkem, jehož jejich děti nabyly po vyhlášení zákona, přesahuje-li s ním výměru v § 2 z. z. uvedenou. Naproti tomu nelze však sčítati v jediný soubor majetek rodičů s majetkem dětí, byl-li tu obojí tento majetek již v době vyhlášení zákona. Soustředění nepředpokládá spoluvlastnictví nemovitosti; sčítá se proto v jediný soubor i majetek patřící osobám v § 4 uvedeným jako samostatným vlastníkům (Boh. adm. 2453/1923). Soustředění nastalo i tam, kde pozemkový majetek na cizím státním území v důsledku změny státních hranic přešel dodatečně pod státní svrchovanost čsl. (Boh. adm. 3911/1924). Z nového sčítání majetku dle § 4 není vyloučen ani majetek vlastníku již podle § 11 z. z. ze záboru propuštěný (Boh. adm. 6669/1927). Naproti tomu nemovitosti, jež byly uznány vyloučenými dle § 3 a z. z., nebo byly ponechány vlastníku dle § 20 příd. z., více p-é r-ě již nepodléhají, a nelze je proto ani sčítati dle § 4 z. z. Slovy ,,ze svobodného majetku“ má zákon na mysli případy nejčastější, nevylučuje však soustředění statku již zabraného se statkem svobodným, po případě s jiným majetkem záboru podrobeným (Boh. adm. 5996/1926).
Slovy ,,rodičů a dětí“ vyjádřil zákon jen příbuzenský poměr mezi rodiči na straně jedné a dětmi na straně druhé. Dikce ta nevylučuje použíti § 4 i tam, kde majetek patří jen jednomu z rodičů (Boh. adm. 7318/1928). Podle téhož nálezu nelze s majetkem rodičů sčítati v jediný soubor majetek jejich dětí, jež ve vlastní domácnosti pro sebe samostatně hospodaříce, netvoří s rodiči svými společnou domácnost. Dětmi ,,prvního stupně“ rozuměti je pak děti, které jsou s rodiči svými spojeny svazkem pokrevným, nikoliv děti polorodé (Boh. adm. 4897/1925). Svěřenské nemovitosti, které se staly v důsledku zákona o zrušení svěřenství č. 179/1924 Sb. vlastnictvím svobodným nebo majetkem podle § 3 fideikomisární substitucí stiženým, soustředily se v důsledku § 4 z. z. v jediný soubor s alodním majetkem, patřícím témuž subjektu vlastnickému (neobmezenému vlastníku resp. fiduciáři). Shora bylo již uvedeno, že v rozhodnutí Vážný 7126 civ. nejvyšší soud zaujal co do majetku fiduciáře stanovisko opačné. Zabraný majetek je podle § 16 z. z. vyšetřiti a uvésti v patrnost knihovní poznámkou, že majetek je zabrán. Podle novely č. 387/1919 Sb. může býti k tomu cíli uložena nařízením majitelům pozemků nebo jejich zástupcům ohlašovací povinnost. To se stalo vlád. nař. č. 61/1920 Sb. Povinnost ohlašovací postihuje vlastníky státem zabraného majetku bez zvláštního předchozího vyzvání státního pozemkového úřadu, a jsou pro její splnění stanoveny v §§ 2 a 5 lhůty. Dle § 3 může však býti povinnost ohlašovací uložena i osobám jiným, je-li toho třeba k řádnému vyšetření zabraného majetku. Výrok státního pozemkového úřadu o povinnosti podati soupis je v prvém případě povahy deklaratorní, a může se vlastník proti němu brániti námitkou, že majetek jeho není státem zabrán a proto nepodléhá soupisu, kdežto v druhém případě běží o výrok povahy konstitutivní, jemuž musí vlastník vyhověti, i když není jeho majetek zabrán (nález n. s. s. 4. VI. 1923, č. 830). Soupis je pouhou pomůckou k docílení úkolu § 16 z. z.; může se proto strana vždy domáhati jeho opravy dle stavu skutečného (Boh. adm. 1999/1923). Dle § 6 vlád. nař. je vlastník povinen hlásiti pozdější změny přihlášeného stavu majetku pozemkového do měsíce, a k vyzvání státního pozemkového úřadu sděliti i jiná data a vysvětlení.
Na návrh státního pozemkového úřadu uvedou knihovní soudy v patrnost zabraný majetek poznámkou, že majetek je zabrán podle zák. č. 215/1919 Sb. Poznámka ta nezakládá sama o sobě žádný nový právní stav, nýbrž je jen evidenčním opatřením za tím účelem, aby byl i zevně dokumentován zábor, nastavší již po zákonu samém (Boh. adm. 1127/1922). Návrhu státního pozemkového úřadu na poznámku záboru musí soud vyhověti, aniž by mohl zkoumati, běží-li skutečně o nemovitosti státem zabrané (Vážný civ. 2089). I pokud tato poznámka není v knihách, nemůže se nikdo dle § 16 z. z. dovolávati, že beze své viny nevěděl o záboru pozemkového majetku vysloveném § 3. Tímto předpisem byla zbavena platnosti zásada o ochraně důvěry v knihy veřejné; nabyvatel nemůže se dovolávati své bezelstnosti. Tím prolomena byla i zásada § 94, č. 2, a § 126, odst. 2., knih. zák.; soud knihovní může k záboru přihlíželi, má-li o něm vědomost, a musí přihlížeti, byla-li poznámka záboru zapsána teprve v době podání rekursu (Vážný civ. 1109).
Rozhodovati s účinkem vůči státu o tom, je-li nějaký majetek státem zabrán, je dle § 15 z. z. a § 7, odst. 1., zák. č. 330/1919 Sb. povolán výlučně státní pozemkový úřad. Soudy řeší si otázku záboru vždy jen jako prejudicielní otázku práva veřejného (Boh. adm. 3467/1924, nález n. s. s. 13. 11. 1925, č. 2602, a 4. VI. 1925, č. 11116).Rozhodnutí Vážný civ. 2186 a 7126, opírajíce se o znění §§ 12 a 20 n. z., vindikují autoritativní rozhodování o záboru při výpovědi z hospodaření, nebylo-li o otázce té již dříve pravoplatně rozhodnuto, soudům.
V mezích shora uvedených náleží státnímu pozemkovému úřadu autoritativně řešiti si i otázku, komu ta která nemovitost vlastnicky patří (nález n. s. s. 26. IV. 1925, č. 8809). O řízení po této stránce viz Boh. adm. 6401/1927. Rozhodnutí Vážný civ. 5651, pokládajíc podobné případy za opravu knihovního stavu a uvedení jeho v soulad se stavem skutečným, pokládá za kompetentní v této věci řádné soudy.
Dle konstantní judikatury n. s. s. lze, pokud nebylo o záboru pravoplatným výrokem státního pozemkového úřadu rozhodnuto, proti každé disposici státního pozemkového úřadu namítati, že neběží o majetek státem zabraný. Naproti tomu v rozhodnutí Vážný civ. 7751 bylo vysloveno, že námitku tu lze uplatniti vedle stížnosti k n. s. s. do poznámky záboru a zamýšleného převzetí u soudu již jen do výpovědi, neučinil-li tak vlastník již dříve, a že, byl o-li o této námitce jedním z uvedených pořadů rozhodnuto, běží o res iudicata, a nelze námitku tu z téhož důvodu více vznésti.
O tom, jaký význam má zábor majetku při vypočítání povinného podílu, viz rozhodnutí Vážný civ. 9074.
Tam, kde je místní potřeba naléhavá a nestačí pozemky zabrané, nebo žádá-li toho obecné blaho, může státní pozemkový úřad podle § 14 z. z. vyvlastniti půdu i pod meze stanovené § 2. Tu nelze ovšem postupovati podle zákonů o p-é r-ě, nýbrž podle zásad řízení vyvlastňovacího.
E. Nemovitosti vyloučené ze záboru (§ 3 z. z.).
Podle § 3 z. z. jsou ze záboru vyloučeny:
a) objekty právně i hospodářsky samostatné, jež neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech, a b) majetek zemský, okresní a obecní (jmění i statek) s výhradou zvláštních zákonných ustanovení o jejich úpravě.
Rozhodnutí o majetku urbariálních obcí a kuriálních komposesorátech bylo vyhrazeno zvláštnímu zákonu.
Ad a. Vyloučení nemovitosti ze záboru dle § 3a z. z. předpokládá, že běží o objekt, a že objekt ten je samostatný právně i hospodářsky, a že neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech. Všechny tyto předpoklady musí býti společně splněny. Nedostatek jediného z nich maří vyloučení (Boh. adm. 931/1921). Rozhoduje tu ovšem vždy jen poměr objektu k zabranému majetku, jehož součástí jinak by byl (Boh. adm. 6508/1927). Objektem je každá hospodářsky samostatná jednotka, která je věnována svou podstatou a svým hospodářským určením jinému cíli než hospodářství zemědělskému v širším slova toho smyslu, t. j. zahrnujíc v to i hospodaření lesní (veřejné dopravě, účelu osvětovému, průmyslovému, obchodnímu, náboženskému a pod.). Při tom nezáleží na výměře půdy, ani na tom, že součástí takového objektu jsou snad i jednotlivé pozemky zemědělské (ku př. zahrádky na železnicích a pod.; Boh. adm. 1133/1922). Kriteriem objektu není ani knihovní stav nemovitosti, ani okolnost, je-li sama o sobě života schopna, ani fakt, že je propachtována více osobám (nález n. s. s. z 3. VII. 1928, č. 18938, Boh. adm. 6508/1927, 5579/1926). Objektem nejsou na př. jednotlivé hospodářské dvory a lesní revíry, ovocné zahrady, zemědělské nebo lesní pozemky, ani půda sloužící zušlechťování semen a brambor a jejich odbytu (Boh. adm. 6160/1926, 6293/1927, 6508/1927). Naproti tomu objektem jsou na př.: mlýny (Boh. adm. 6160/1926), lázně s lesním parkem (nález n. s. s. 3. XII. 1926, č. 24886), obytné domy (nález n. s. s. 3. V. 1927, č. 9384), cukrovary (Boh. adm. 5683) a pod.
Právní samostatností rozuměti je právní schopnost objektu býti sám o sobě předmětem samostatných práv a závazků ve všech relacích právních, tedy i co do hypoték (Boh. adm. 931/1921). Není proto právně samostatným objekt, který jsa zapsán s jiným majetkem zabraným v jedné a téže knihovní vložce, tvoří s ním jediné knihovní těleso. Pozůstává-li objekt z nemovitostí zapsaných ve více vložkách knihovních, není právně samostatný, tvoří-li sebe menší část jeho v některé knihovní vložce jedno knihovní těleso s ostatním majetkem zabraným (Boh. adm. 3199/1924). Z více nemovitostí zapsaných v jedné knihovní vložce jsou právně samostatný jen ty, které jsou tam označeny jako samostatná knihovní tělesa způsobem uvedeným v § 11 čes. z. z. č. 92/1874 a pro Moravu a Slezsko v § 11 zák. č. 97 a 98/1874 ř. z. (Boh. adm. 1373/1922). To platí i na Slovensku a Podkarpatské Rusi dle § 2 zák. čl. XVI/1891 jak co do pozemnoknižních vložek, tak i co do pozemnoknižních protokolů (Boh. adm. 4104/1924, 4243/1924, 5599/1926). Označení skupiny parcel římskou číslicí značí tam, že knihovním tělesem je celá tato skupina, kdežto označení křížkem, třeba společné pro celou skupinu parcel, značí, že každá z těchto parcel je samostatným tělesem knihovním (Boh. adm. 5562/1926, 6251/1927). Právní samostatnosti objektu není na újmu, že parcely objekt ten tvořící, jsou zapsány ve více knihovních vložkách, nejsou-li ovšem v nich zapsány spolu s jinou půdou, státem zabranou (Boh. adm. 6650/1927).
Hospodářsky samostatným je objekt, který tvoří dle svého určení sám pro sebe zvláštní předmět hospodaření, vyloučený z rámce celkového hospodaření na zabraném majetku (Boh. adm. 3239/1924). Kriteriem je tu oddělené věcné vedení objektu, nikoliv moment osobní (nález n. s. s. 13. IX. 1927, č. 18839). Otázku, tvoří-li stavební pozemky samostatné hospodářské jednotky, lze zodpověděti jen podle cíle a účele, jimž ať zastavené nebo nezastavené mají sloužiti (Boh. adm. 1133/1922).
Objekt nesmí konečně sloužiti hospodaření na zabraném majetku. Hospodařením na zabraném majetku rozuměti je činnost směřující k získávání přirozených plodů z půdy, případně jich zpracování na tolik, aby se staly odbytelnými, aniž při tom přestanou býti produktem zemědělským a nestanou se běžným výrobkem průmyslovým. Hospodařením tím je i činnost směřující k tomu, aby plody dobyté, po případě i měrou právě uvedenou zušlechtěné byly zpeněženy (Boh. adm. 1663/1922). Okolnost, že objekt svým výnosem slouží vlastníku zabraného majetku, není tu rozhodna (Boh. adm. 1133/1922). Slouží-li nějaký objekt více účelům, je směrodatný jeho hlavní účel hospodářský (Boh. adm. 4992/1925). Neslouží hospodaření na zabraném majetku podnik, jehož hlavním účelem je zpracování nebo zpeněžení zemědělských produktů nepocházejících z majetku zabraného, nýbrž z hospodářství cizích (Boh. adm. 1663/1922). Jinak rozhoduje charakter výrobků podnikem zpracovaných (Boh. adm. 5751/1926). Ježto prkna a šindel jsou výrobky průmyslovými, neslouží pila hospodaření na zabraných nemovitostech, i když zpracovává výrobky ty z vlastního dříví velkostatku (Boh. adm. 6494/1927). Z mezí hospodaření na zabraném majetku vybočuje í prodejna dříví, přesahující organisací svou prodej u prvovýrobce obvyklý a sledující účel docíliti zisky obchodníka dřívím (Boh. adm. 6493/1927). Budovy a byty služební, naturální a deputátní slouží hospodaření na zabraném majetku (Boh. adm. 4992/1925, 6589/1927). Neslouží však hospodaření na zabraném majetku hostince, v nichž se zpeněžuje pivo vyrobené v pivovaře záboru podrobeném. (Boh. adm. 1663/1922, 3239/1924).
Pro posouzení shora uvedených předpokladů vyloučení je vždy směrodatný faktický stav, nikoliv stav, který by snad za okolností mohl býti přivoděn (nález n. s. s. 10. X. 1924, č. 17408 a 17411).
Vlastností objektu ze záboru vyloučeného může nemovitost nabýti i dodatečně (nález n. s. s. 11. I. 1924, č. 22704/1923). Právně samostatným stane se dodatečně objekt, byly-li z knihovní vložky, v níž je i objekt zapsán, ostatní zabrané nemovitosti odepsány, nebo byl-li z ní do samostatné vložky knihovní odepsán objekt sám. V obou případech je ovšem třeba odepsání platného a vůči státu účinného, tedy v případě prvém na př. odepsání v důsledku provedení zák. č. 318/1919 Sb., svolení ku zcizení dle § 7 z. z., převzetí státem, vy vlastnění a pod., v druhém pak knihovní odepsání, k němuž svolil státní pozemkový úřad. Toto knihovní odepsání pokládá totiž n. s. s. za změnu v objektu, nastavší rozdělením knihovního tělesa, jež může býti platna jen se svolením dle § 7 z. z. (Boh. adm. 2721/1923 a nález n. s. s. 13. IX. 1927, č. 18839). Na stanovisku opačném stojí rozhodnutí Vážný civ. 4124. Dle něho ,,dělením“ v § 7 z. z. rozuměti lze jen dělení obsahující v sobě zcizení; ke knihovnímu odepsání nemovitostí po záboru nemusí státní pozemkový úřad přihlížeti. Státní pozemkový úřad může svolení ke knihovnímu odepsání nemovitostí odepříti, shledá-li, že nemovitosti potřebuje k účelům p-é r-y a že by nemovitost, dosáhnuvší svolením samostatnosti právní, a tím vyloučení ze záboru, jeho disposici byla odňata (Boh. adm. 6015/ 1926, 6589/1927). O svolení viz bližší v pojednání o § 7 z. z.
Objekty mající náležitosti v § 3a z. z. uvedené jsou sice již po zákonu vyloučeny, avšak vyloučení to nenastává ipso fakto, nýbrž teprve deklaratorním rozhodnutím státního pozemkového úřadu (§ 7, bod 1., zák. č. 330/1919; Boh. adm. 2195/1923, 1941/1923, Vážný civ. 1890, 2005, 2075). Důsledkem toho je, že státní pozemkový úřad při svém jednání není povinen z moci úřední zkoumati, zda ty které nemovitosti, jež hodlá podrobiti své disposici, jsou objekty podle § 3a z. z. vyloučenými ze záboru, nýbrž, že je v první řadě věcí stran, aby se náležitě konkretisovanou žádostí domohly výroku o vyloučení nemovitostí. Dokud strana nároku takového nevznese, může státní pozemkový úřad i s takovým objektem nakládati jako zabraným, a tudíž podrobiti jej i své disposici.
Proto také státní pozemkový úřad, zkoumaje otázku záboru dle § 7 zák. č. 330/1919 Sb., může ji řešiti jen s hlediska §§ 1 a 2 z. z., nejsa povinen z moci úřední vyloučiti objekty v § 3a z. z. uvedené, a teprve pak zkoumati, zda zbytek podléhá záboru (Boh. adm. 946/1921). Jakmile byl však nárok dle § 3 a z. z. vznesen, nesmí státní pozemkový úřad reklamované nemovitosti, dokud o nich nerozhodl, podrobiti své disposici (Boh. adm. 1778/1922).
Soudy připouštějí výpověď i nemovitostí reklamovaných dle § 3a z. z., vycházejíce z názoru, že nemovitosti ty podléhají záboru a tudíž i disposici státního pozemkového úřadu tak dlouho, dokud nebyly za vyloučené uznány, a že tudíž pouhá žádost vlastníkova za vyloučení objektů dle § 3a z. z. výpovědi nebrání. Výpověď co do parcel uznaných vyloučenými pozbude ovšem účinnosti (Vážný civ. 1890, 4506).
Při sporech dle § 15 zák. č. 130/1921 Sb. řeší otázku vyloučení objektů ze záboru dle § 3a z. z. jako prejudicielní soud. Že opačné ustanovení § 1 vlád. nař. č. 189/1921 Sb. jev rozporu se zákonem, vysloveno v nálezu Boh. adm. 5588/1926 (Vážný civ. 5243).
O vyloučení nemovitostí dle § 3a z. z., jež mu žadatel jako hospodářskou jednotku označil, smí státní pozemkový úřad rozhodovati jen jako o nedělitelném celku (Boh. adm. 3511/1924). K žádosti podle § 3a z. z. je legitimován i každý ze spoluvlastníků (Boh. adm. 4069/1924), i kupec, který žádal za výrok, že smlouva kupní nepotřebuje svolení dle § 7 z. z. proto, že běží o nemovitost § 3a z. z. (Boh. adm. 2187/1923). Legitimaci nelze zajisté odpírati ani věřiteli, který by chtěl bez svolení státního pozemkového úřadu dosíci exekuce na nemovitosti, o níž tvrdí, že je vyloučena ze záboru.
Za výrok, že běží o objekt ze záboru vyloučený, lze žádati kdykoliv, dokud skutečným převzetím nebyla vlastníku odňata disposice s ním (nález n. s. s. 14. V. 1927, č. 10153). Nešetřením ustanovení § 4 nař. č. 61/1920 Sb., že spolu se soupisem dlužno podati řádně odůvodněné námitky, že neběží o majetek zabraný, nestíhá vlastníka újma, ježto neběží o předpis peremtorní a obligatorní (Boh. adm. 1421/1922, 1097/1922).
K rozhodnutí státního pozemkového úřadu o vyloučení dle § 3a z. z. je třeba dle § 11 zák. č. 330/1919 Sb. souhlasu jeho správního výboru. Řízení o vyloučení nemovitostí ze záboru koná se na náklad strany (Boh. adm. 4517/1925).
Právní samostatnost, jako zákonný předpoklad vyloučení dle § 3a z. z., způsobila, že byly p-é r-ě podrobeny nemovitosti, které se zřejmě vymykají z průměrného nazírání na rozsah, účel a cíle p-é r-y, mající provésti úpravu vlastnictví pozemkového. Náprava byla hledána v novelisaci § 3a z. z. (viz resoluci č. 3766 ve 158. schůzi Národního shromáždění), k níž však dodnes nedošlo.
Ad b. Zákon vylučuje tu ze záboru nemovitosti patřící zemi, okresu a obcím (jmění i statek). Rozuměti je tu majetek jen těchto korporací tuzemských (Boh. adm. 1097/1922). Korporace tyto jsou osvobozeny od soupisové povinnosti (§ 2 nař. č. 61/1920 Sb.).
V mezích výhrady § 3b z. z. vydán byl zák. č. 421/1919 Sb., jímž byl změněn obecní statek v kmenové jmění obecní.
Státní majetek Čsl. republiky zabrán není, ježto v zákoně záborovém vystupuje jako subjekt zabírající sám stát, jenž svůj vlastní majetek nemůže zabrati (Vážný civ. 1135, 3285). Podle § 37 a násl. náhr. zák. může ovšem býti i majetku státního použito k účelům p-é r-y.
O majetku urbariálních obcí a kuriálních komposesorátech nebylo dosud zvláštním zákonem rozhodnuto. Je tudíž otázka záboru majetku těchto slovenských majetkoprávních korporací dosud in suspenso, a nemohou býti proto tyto nemovitosti za dnešního stavu podrobeny p-é r-ě. Proto také § 2 nař. č. 61/1920 Sb. osvobozuje tyto korporace od povinnosti soupisové.
Josef Kaňka.
F. Omezení disposice s majetkem zabraným.
Tu nutno rozeznávati čtyry období:
1. Právní jednání, uzavřená do 28. X. 1918. Pro toto období stanoví zákon záborový v § 17, že posavadní práva a závazky ohledně zabraného majetku trvají beze změny. Proto právní jednání z tohoto období, i když realisace smlouvy nebo její zaknihování byla odsunuta na dobu pozdější, nepodléhají schválení státního pozemkového úřadu (Boh. adm. 593/1920). Strana má nárok na zjišťovací výrok státního pozemkového úřadu, že není překážek proti knihovnímu provedení smlouvy (nález n. s. s. 13. IV. 1922, č. 5234).
2. Období od 28. X. 1918 do 24. IV. 1919, t. j. do vyhlášení zákona záborového, jenž v § 18 ustanovuje, že ,,smlouvy o zcizení, pronájem a zavazení zabraného majetku uzavřené po 28. X. 1918 jsou proti státu bezúčinnými, nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření”. Státní pozemkový úřad má tu tedy jen právo zkoumati, šlo-li o jednání, jež si vyžádalo řádné hospodaření (Boh. adm. 1265/1922). Směrodatným jest den uzavření smlouvy, nikoliv i její knihovní vklad (Boh. adm. 593/1920). Smlouvy schválené ministerstvem zemědělství dle zák. č. 32/1918 Sb., nebo úřady příslušnými dle § 4 zák. č. 64/1918 Sb. jsou proti státu účinný i bez průkazu v § 18 uvedeného. Státní pozemkový úřad měl však právo do roka uplatnit, že schválení bylo vylouděno nepravdivými údaji. Stalo-li se schválení s výhradou příští zákonné úpravy právních poměrů k půdě velkostatků, je třeba nového schválení dle § 7 (zák. č. 387/1919 Sb.).
3. Smlouvy o zcizení, dělení, zavazení, pachtu a nájmu zabraného majetku, uzavřené po 24. IV. 1919, t. j. po vyhlášení záborového zákona vyžadují schválení státního pozemkového úřadu. Bez tohoto schválení jsou zmíněné smlouvy dle původního znění § 7 z. z. proti státu bez právních následků.
4. Čtvrté období upraveno jest novelou č. 108/1921 Sb., kterou změněno původní znění § 7 z. z. v ten smysl, že v předchozím odstavci uvedené smlouvy, uzavřené po účinnosti této novely, t. j. po 9. IV. 1921, jsou bez schválení státního pozemkového úřadu neplatný.
Ad 3. a 4. Rozlišování těchto účinků nevyžádaného nebo neuděleného souhlasu má význam jen pro obor práva soukromého (viz Sedláček: Pozemková reforma, IV, Vážný civ. 1250/1921, 6307/1926, 6979/1927, 7591/1927, 8385/1928), nikoli však pro provádění p-é r-y, neboť státní pozemkový úřad podle § 7 z. z., jak dle znění novelou změněného, tak i podle původního znění má právo podrobiti nemovitosti p-é r-ě tak jako by právního jednání toho nebylo (§ 14 n. z.), O trestnosti některých disposic viz v odd. Q.
§ 7 z. z. dává státnímu pozemkovému úřadu, zřízenému zák. č. 330/1919 Sb. k hájení veřejných zájmů a účelů zákony o p-é r-ě sledovaných, právo zkoumati, zda zamýšlenou disposicí (zcizením, dělením, zavazením, pachtem nebo nájmem) nejsou zmařeny nebo podstatně ztíženy zmíněné veřejné zájmy a účely. Ohledně zcizení a dělení zabrané půdy ustálila se judikatura n. s. s. na názoru, že strana má nárok na udělení svolení jen tenkráte, zjistí-li se, že reklamované půdy nebude třeba k účelům p-é r-y. K odepření svolení nestačí ovšem pouhá ničím nedoložená domněnka státního pozemkového úřadu o potřebě půdy, nýbrž úřad musí míti pro tento svůj úsudek oporu ve spisech. Potřebu půdy nemusí však úřad zjišťovati v nějakém zvláštním řízení, nýbrž stačí i pravděpodobnost potřeby půdy (Boh. adm. 3462/1924), která jest dána, zjistí-lí úřad, že jsou tu uchazeči o příděl reklamované půdy (Boh. adm. 7947/1927). Státní pozemkový úřad nemusí ovšem měniti svůj plán, aby mohla býti uskutečněna vlastníkem zamýšlená disposice.
K udělenému souhlasu může státní pozemkový úřad připojiti dle § 7 z. z. (ve znění cit. novely) podmínky a výhrady, jež však mohou vlastníka omeziti jen, pokud je toho třeba k dosažení cílů p-ou r-ou sledovaných (Boh. adm. 959/1921, 984/1921, 1177/1922, 1178/1922), Přípustný jsou zejména podmínky: odprodeje části kupovaných nemovitostí k účelům p-é r-y (Boh. adm. 7408/1928); zastavení kupované parcely v určité době (Boh. adm. 984/1921); zaplacení poplatku dle § 61 příď. z. do kolonisačního fondu (Boh. adm. 3395/1924, 7431/1928); zaplacení hektarového příspěvku při rozprodeji celého majetku (Boh. adm. 7431/1918); časového omezení souhlasu s účinky podmínky resolutivní. Státní pozemkový úřad může uložiti též podmínku, že ke každému dalšímu zcizení je třeba jeho svolení (Boh. adm. 959/1921). Rozhodování o udělení svolení s touto podmínkou může se však pohybovati jen v mezích, jež úřad co do osob nabyvatelů nebo dosažení zvláštních cílů p-é r-y již původním svolením sledoval (Boh. adm. 8525/1930). Tento zákaz dalšího zcizení bez svolení státního pozemkového úřadu nepodléhá omezením soukromoprávního zákazu zcizení a postihuje každého dalšího nabyvatele pozemku; neplatí tu předpis § 364 o z. o. (Vážný civ. 7148 a 7672/1927).
Nepřípustnou naproti tomu jest podmínka omezující vlastníka co do náhrady za majetek státem převzatý, jež má zabezpečiti převzetí nemovitostí za cenu náhradovou (Boh. adm. 5902/1926), podmínka průkazu, že ujednaná cena trhová není přemrštěná (Boh. adm. 1178/1922), podmínka, že pachtýř nemá nároku na náhradu škody z důvodu výpovědi (Boh. adm. 1177/1922), a vůbec veškeré podmínky, které nesouvisejí s prováděním p-é r-y, třeba snad byly odůvodněny jinými předpisy nebo byly účelné v zájmu veřejném (Boh. adm. 2151/1923).
Zásady zde uvedené jsou směrodatný i pro rozhodování státního pozemkového úřadu dle zák. č. 179/1924 Sb. (zruš. svěř.) (Boh. adm. 6549/1927, 6810/1927).
Dělením, k němuž je rovněž třeba svolení státního pozemkového úřadu, rozumí se fysické rozdělení nemovitostí na spoluvlastníky. Dělením tím rozumí se i fysické rozdělení pozůstalosti, i kdyby mělo ze zákona nastati (Slov.) (Boh. adm. 2722/1923, 7318/1928). O svolení ke knihovnímu odepsání části nemovitosti z dosavadní vložky do nové jako dělení dle § 7 z. z. viz shora u § 3a z. z.
Při ostatních disposicích vlastníkových v § 7 z. z. uvedených, t. j. při pachtu, nájmu a zavazení zabraného majetku, nebude státnímu pozemkovému úřadu snadno odepři ti svolení, neboť disposice tyto, na rozdíl od zcizení nebo dělení, pravidelně účinky svými nemaří ani podstatně neztěžují provedení p-é r-y. Přes to však i k podpachtu nutno si vyžádati souhlas (nález n. s. s. 5. VII. 1926, č. 2918). Vy vlastnění půdy na základě jiných zákonných předpisů než zákonů o p-é r-ě (k účelům železničním, horním, stavebním a j.) nevyžaduje svolení státního pozemkového úřadu dle § 7 z. z., neboť nejde tu o vlastníkovy disposice s půdou zabranou.
Podle malého příděl. zák. č. 93/1931 Sb. mohou býti omezení práva vlastnického ve příčině pachtu, zcizení a zavazení časově neobmezená knihovně vymazána na pouhý návrh vlastníkův, a to při výměře do 5 ha půdy do 4 let, v ostatních případech do 10 let, počítaných od knihovního vkladu vlastnického práva původních nabyvatelů, stal-li se však vklad vlastnického práva před účinností tohoto zákona, počítaných ode dne jeho účinnosti (12. VI. 1931). Bližší viz v pojednání L o přídělu.
Žádost o svolení dle § 7 z. z. může podati nejen vlastník, nýbrž i druhá smluvní strana sama o sobě i proti vůli druhé, nebo obě společně (Boh. adm. 1009/1921). O svolení lze žádati, pokud vlastníku přísluší disposice s reklamovanou nemovitostí (nález n. s. s. 19. XI. 1927, č. 24106). Důsledek podání žádosti jest, že státní pozemkový úřad nesmí s reklamovanou nemovitostí disponovati, dokud žádost nezamítne (Boh. adm. 3329/1924). Státní pozemkový úřad může však kdykoliv i ex oficio vysloviti, je-li určitá disposice vůči státu účinná resp. platná či nikoli (Boh. adm. 3215/1924).
Předmětem rozhodování o žádostech za svolení dle § 7 z. z. je právní jednání jako nedílný celek. Proto zjistí-li se, že i jen části je třeba pro účely r-y p-é, může státní pozemkový úřad v celku odepříti svolení (nález n. s. s. 15. X. 1927, č. 21206, 10. XII. 1924, č. 22003).
Uděleným svolením je státní pozemkový úřad vázán a nemůže je bez souhlasu obou stran odvolati, ani stanoviti nové podmínky a výhrady (Boh. adm. 1009/1921). Odepřené svolení nebrání ovšem novému přezkoumání za změněných poměrů faktických i veřejných zájmů (Boh. adm. 557/1920).
V praksi státního pozemkového úřadu ujal se zvyk udíleti t. zv. zásadní souhlas, t. j. příslib svolení, budou-li splněny stanovené jím podmínky a výhrady. Takovýto zásadní souhlas je samostatným rozhodnutím právní moci schopným, zakládajícím nárok stran na konečné svolení v mezích stanovených podmínek a výhrad (Boh. adm. 959/1921). Realisaci tohoto zásadního souhlasu možno uložiti i dodatečně lhůtu, když by otálením splnění podmínek souhlasu mařeny byly cíle při udílení zásadního souhlasu sledované (Boh. adm. 4796/1925, 5112/1925).
Exekuci na zabraný majetek lze vésti bez svolení státního pozemkového úřadu jen vnucenou správou. Ostatní druhy exekuce jsou možný jen se souhlasem státního pozemkového úřadu dle § 7 z. z. (Boh. adm. 2529/1923, Vážný civ. 3345/1924, 8817/1929). O souhlas k exekuci může žádati i vymáhající věřitel (nález n. s. s. 15. I. 1926, č. 343).
František Fiala.
G. Propuštění půdy podle § 11 z. z.
Podle první věty § 11 z. z. mají vlastníci zabraného majetku a jejich dědicové nárok na přidělení (propuštění) majetnosti nepřesahující výměry uvedené v § 2 z. z., pokud možno dle jejich volby. Stejný nárok mají i právní nástupci těchto osob, kteří zabraného majetku nabyli vlastnicky platně a vůči státu účinně (ku příkladu svolením dle § 7 z. z. k prodeji celého velkostatku a pod.) (Boh. adm. 4782/1925). První věta § 11 z. z. zakládá dvojí nárok vlastníkův: absolutní co do propuštění nemovitostí o výměře § 2 z. z., a relativní co do volby jejich. Přídělem nerozumí se tu příděl ve smyslu zák. č. 81/1920 Sb.; titulem nároku je dosavadní vlastnictví (Boh. adm. 1778/1922). Proto také propuštění půdy dle § 11 z. z. nepokládá se za převod dle zákona poplatkového (§ 57, odst. 3., příd. z.). Spoluvlastníci resp. nerozvedení manželé mají jen jediný, společný nárok na propuštění půdy (Boh. adm. 1665/1922, 2294/1923, 3940/1924).
Maximum půdy, na jejíž propuštění má vlastník nárok, je dáno 150 ha půdy zemědělské a 100 ha půdy jiné (Boh. adm. 814/1921, 863/1921). Nemá-li vlastník 100 ha půdy jiné, nemá nároku, aby mu byla propuštěna do 250 ha nedostávající se výměra z půdy zemědělské (Boh. adm. 4418/1925).
Volbou nemovitostí rozuměti je volbu co do jejich místní polohy (Boh. adm. 814/1921). Volby té musí státní pozemkový úřad dbáti „pokud možno“, t. j. dle Boh. adm. 3076/1924 do mezí možnosti, přestávající tam, kde splnění práva toho jeví se nemožným uskutečniti cíle p-é r-y. Vlastník nesmí volbou položiti provedení p-é r-y v cestu překážky dosud neexistující, jež by uskutečnění zákona znemožnily nebo aspoň neodůvodněně a značně ztížily. Úřad může se od provedení volby odchýliti, volil-li vlastník pozemky ve snaze, aby pozemky nevybrané zbavil jich významu pro provádění p-é r-y, mluví-li proti výběru půdy takové zájmy veřejné, pro něž mohl by je úřad vyvlastniti dle § 14 z. z., a když konkrétními fakty je prokázáno, že účel jedině možného a i nutného provádění p-é r-y nezbytně vyžaduje zásah na pozemky zvolené. Nestačí tu však ani pouhá existence uchazečů o příděl, kteří byli by snad z volené půdy výhodněji uspokojeni (nález n. s. s. 22. II. 1927, č. 3412), ani možnost, že k účelům veřejným bude levněji a pohodlněji získána půda přídělem než ujednáním s vlastníkem nebo vyvlastněním (Boh. adm. 4286/1924), ani obava z budoucích sporů nebo enkláv na statku zbytkovém (Boh. adm. 5751/1926 a nález n. s. s. 3. I. 1927, č. 27119). Nemožnosti není také, lze-li účelu p-é r-y dosíci zřízením pouhé služebnosti (nález n. s. s. 11. XII. 1926, č. 25473).
Pro existenci a rozsah nároku dle první věty § 11 z. z. je základem existence a rozsah majetku, tvořícího jednotku záborovou, a tudíž i změny, které za účinnosti záborového zákona u tohoto majetku nastanou. Soustředí-li se v důsledku zák. č. 179/1924 Sb. majetek svěřenský s alodním v jeden záborový celek, má vlastník majetku toho, i když nároky u obou těchto majetků byly již před tím uplatněny, nadále toliko jediný nárok na propuštění půdy (nález n. s. s. 21. IV. 1928, č. 10227). Stala-li se půda vlastníku dle § 11 z. z. ze záboru již propuštěná dodatečně podle § 4 z. z. půdou zabranou, má vlastník právo žádati, aby p-á r-a byla prováděna jen na půdě, jež mu dodatečně k půdě propuštěné přibyla, leda že sám dá přednost novému vyřešení nároku dle § 11 z. z. z nové jednotky záborové. Soustředí-li se v nový soubor záborový více původních jednotek záběrových, na nichž byl nárok dle § 11 z. z. již vyřešen, má vlastník nového souboru, nedá-li přednost novému řešení svého nároku, právo rozhodnouti se pro jedno z těchto propuštění. Byly-li nároky dle § 11 z. z. uplatněny ještě před soustředěním se souboru, musí státní pozemkový úřad o všech rozhodnouti, aby mohl vlastník tuto volbu vykonati (Boh. adm. 6669/1927).
Vlastník může se nároku dle § 11 z. z. vzdáti vůbec, z části nebo pro určité případy. Za vzdání se nároku toho pokládá Boh. adm. 6169/1926 i vyžádané svolení dle § 7 z. z. k rozprodeji celého velkostatku. Je věcí vlastníkovou, aby nárok svůj uplatnil. Státní pozemkový úřad není povinen z moci úřadu starati se o realisaci tohoto práva vlastníkova, jsa omezen ve své disposici s majetkem zabraným jen předpisem § 3 náhr. zák., jímž dává se vlastníku poslední příležitost, aby svůj nárok, neučinil-li tak již dříve, ve lhůtě 30 denní uplatnil (Boh. adm. 1778/1922, 5579/1926). Lhůta tato je preklusivní. Neuplatnění nároku má za následek nejen ztrátu práva volby, nýbrž i nároku na propuštění půdy vůbec (nález n. s. s. 9. XI. 1929, č. 19893). Ve lhůtě § 3 náhr. zák. musí vlastník nárok svůj dle § 11 z. z. uplatniti v plném rozsahu, se všemi modalitami, alternativami a eventualitami. Všeobecné uplatnění nároku jen co do výměry, bez označení jednotlivých nemovitostí, má za následek ztrátu práva volby (Boh. adm. 4863/1925). Neuplatní-li vlastník práva volby vůbec, nebo ne úplně, vybere mu půdu za jeho účasti státní pozemkový úřad sám, přihlížeje dle § 5 náhr. zák. i k tomu, aby vyřešením nároku vlastníkova nebylo hospodaření na jeho majetku nad potřebu ztíženo. Prekluse § 3 náhr. zák. působí i proti právním nástupcům vlastníka, který promeškal nárok uplatniti včas (Boh. adm. 6969/1927 a nález n. s. s. 10. III. 1927, č. 2420).
Uplatnil-li vlastník nárok dle § 11 z. z., nesmí státní pozemkový úřad nemovitosti reklamované podrobiti své disposici, dokud se s nárokem tím nevypořádal (Boh. adm. 1778/1922). Soudy připouštějí však výpověď (§ 12 náhr. zák.) i před rozhodnutím o vzneseném nároku; eventuelním propuštěním vypověděných nemovitostí pozbude prý výpověď účinnosti (Vážný civ. 2891).
Rozhoduje o žádosti za vyřešení nároků dle § 11 z. z., musí státní pozemkový úřad vždy zkoumati legitimaci žadatelů, i zda všichni oprávnění nárok uplatnili. Byl-li nárok uplatněn na základě výzvy dle § 3 náhr. zák., musí státní pozemkový úřad zkoumati, byla-li výzva ta doručena všem oprávněným, a tak jim dána možnost nárok uplatniti (Boh. adm. 6600/1927). Je-li na sporu otázka vlastnických poměrů na zabraném majetku, nutno ji především vyřešiti (Boh. adm. 6400/1927).
Nároku na odložení rozhodování o žádosti, podané na základě vyzvání dle § 3 náhr. zák., není. Byl-li však nárok uplatněn mimo řízení dle části I. náhr. zák., je dominus litis vlastník, který může nejen nároky své dodatečně měniti, nýbrž i žádost za vyřešení nároku vůbec odvolati (Boh. adm. 5899/1926). Vyřešil-li státní pozemkový úřad úplně nárok, nemá vlastník nárok na řešení nové, a nedává mu nároku takového ani nové vyzvání dle § 3 náhr. zák., jehož se mu dostalo později co do jiných jeho nemovitostí zabraných (Boh. adm. 7117/1928).
Propuštění ze záboru může býti vázáno jednak zřízením služebností podle § 18 příd. zák., majících zajistiti řádné hospodaření na půdě přidělené, tak i ze záboru propuštěné a dosavadnímu vlastníku ponechané, jednak povinností převzíti zaměstnance v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze propuštěného majetku (§ 75, odst. 3., náhr. zák.). Podrobné rozhodnutí o těchto závazcích lze vyhraditi zvláštnímu dodatnému výroku (Boh. adm. 7260/1928). Propustí-li státní pozemkový úřad celý zabraný majetek ze záboru, není místa pro zřízení služebností dle § 18 příd. zák. (Bok. adm. 6877/1927). Počet zaměstnanců nelze určiti pouhou úměrou mezi plochou propuštěnou a nepropuštěnou (nález n. s. s. 16. II. 1929, č. 1741, a 13. X. 1928, č. 17529). Povinností státního pozemkovéko úřadu je zjistiti, které zaměstnance si vlastník ponechá a které propustí, a o tyto propuštěné zaměstnance je pak povinen se postarati (Boh. adm. 3542/1924).
§ 5 náhr. zák., kterým shora uvedené stěžejní zásady § 11 z. z. nebyly derogovány (Boh. adm. 3076/1924, 5915/1926), obsahuje zejména předpisy rázu procesního. Státní pozemkový úřad má právo bez dalšího odmítnouti žádost podanou opožděně, nebo stala-li se o převzetí písemná dohoda. Je-li osob, jimž zabrané nemovitosti vlastnicky patří, více (§§ 2 a 4 z. z.), a jen některé z nich ve lhůtě nárok uplatnily, má se za to, že ostatní souhlasí s návrhy podanými včas. Bylo-li podáno více různých návrhů, rozhodne o nich státní pozemkový úřad podle svého volného uvážení jako o návrhu alternativním. Do výměry, na niž má vlastník podle § 11 z. z. nárok, vpočte se výměra pozemků, jež mu byly propuštěny podle § 7 z. z. na vrub jeho nároku dle § 11 z. z.
Rozhodnutí o propuštění ze záboru musí zníti tak, aby nebylo pochybnosti o tom, co se ze záboru propouští. To však nevylučuje, aby státní pozemkový úřad propustil vlastníku určitou výměru a vyhradil si dodatečně vymeziti propuštěnou půdu (nález n. s. s. 30. IV. 1927, č. 8909). Není také třeba, aby rozhodnutí bylo listinou schopnou knihovního vkladu (Boh. adm. 5915/1926). Knihovní provedení může se podle § 7 náhr. zák. státi teprve ke zvláštnímu návrhu státního pozemkového úřadu.
Podle druhé věty § 11 z. z. lze propustiti i větší výměru než v § 2 z. z. uvedeno, hledíc k tomu, jaká je potřeba půdy na jednotlivých místech, k její jakosti i k tomu, čeho žádá účelné hospodaření, zřetel na zemědělský průmysl, zásobování měst i na jinaké zřetele všeobecného blaha. Ustanovení to nedává vlastníku nárok na propuštění nemovitostí nad výměru § 2 z. z., nýbrž umožňuje jen, aby státní pozemkový úřad, žádá-li toho zájem veřejný, mohl propustiti půdu i nad výměru § 2 z. z. (Boh. adm. 3076/1924). Propuštění půdy v mezích druhé věty § 11 z. z. lze vázati i takovými podmínkami a výhradami, jimiž propuštění půdy dle první věty § 11 z. z. omeziti nelze (Boh. adm. 3105/1924).
Podle § 11 z. z. nesmí býti ze záboru propuštěno více než 500 ha půdy.
Dle nálezu Boh. adm. 4516/1925 koná se řízení o nároku dle § 11 z. z. jako o věci strany na náklad strany.
H. Ponechání nemovitostí dle § 20 příd. z.
První věta § 20 příd. zák. ukládá státnímu pozemkovému úřadu za úřední povinnost, aby, sdělávaje povšechný pracovní plán pro řízení přídělové, přihlížel k tomu, by přídělem (prováděním p-é r-y) nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajiny, a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké. Podle druhé věty § 20 může státní pozemkový úřad k tomu cíli ponechati vlastníku vedle výměry půdy v § 11 z. z. uvedené plochy tam zevrubně označené, podrobí-li se podmínkám stanoveným státním pozemkovým úřadem v dohodě se súčastněnými ministerstvy co do přístupnosti oněch míst obecenstvu, pracovníkům vědeckým a uměleckým, nebo co do používání jich k účelům lidumilným.
Podle nálezu Boh. adm. 2025/1923 a další konstantní judikatury n. s. s. zakládá druhá věta § 20 právní nárok vlastníka zabraných nemovitostí, aby mu na jeho žádost byly ponechány a ze záboru propuštěny (Boh. adm. 3966/1924) nemovitosti tam označené, bude-li tím plně vyhověno povinnosti uložené státnímu pozemkovému úřadu první větou § 20 (Boh. adm. 7029/1928), a podrobí-li se vlastník podmínkám shora uvedeným. Nárok ten je do té míry absolutní, že nemaří ho ani okolnost, že by sám stát potřeboval nemovitosti, mající objektivně znaky ploch v druhé větě § 20 uvedených, pro své účely, nebo k účelům r-y p-é (Boh. adm. 5981/1926, 6011/1926, 6716/1927). Rozsah nemovitostí, na jichž ponechání má vlastník podle druhé věty § 20 nárok, je ovšem značně užší než rozsah nemovitostí, o něž má státní pozemkový úřad podle první věty § 20 pečovati (Boh. adm. 5513/1926, 6011/1926, 7029/1928 a j.).
První skupinu ploch v druhé větě § 20 uvedených tvoří plochy věnované parkům, přírodním parkům a které slouží jinak k okrase krajiny. Do druhé patří nemovitosti, jichž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajinného. Třetí skupinu tvoří nemovitosti, jichž účelem je zajistiti a ochrániti historické památky a jejich okolí s nimi úzce související.
První skupina je charakterisována určitou činností lidskou, sloužící k okrase krajiny. „Přírodním parkem“ na rozdíl od parku (umělého), podle vůle vlastníkovy upraveného a udržovaného, je plocha, jejíž ráz nesmí býti měněn nad potřebu směřující k tomu, aby byla upravena a přizpůsobena svému účelu zřízením případných cest, tu i tam vykácením stromů a odstraňováním houštin, ale vždy tak, aby se tato úprava nejevila umělou, násilnou, odstraňující to, čemu se říká „přirozené“ a contr. umělého. Při tom není třeba cílevědomé okrasné snahy vlastníkovy; stačí, že jeho úprava objektivně učinila z ploch přírodní park Boh. adm. 9453/1931). Těžba dříví, pokud se pohybuje v těchto mezích, nevylučuje pojem přírodního parku (Boh. aám. 7029/1928). Plochami „sloužícími jinak k okrase krajiny“ rozuměti je plochy, jež vystupujíce z přirozeného rámce krajiny, krásu její zvyšují, a tohoto vynikajícího postavení nabyly přičiněním a prací ruky lidské (Boh. adm. 5981/1926, 6011/1926).
Plochami, jejichž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajinného, patřícími do skupiny druhé, rozumět! je plochy, které na rozdíl od ploch jiných zůstaly po jistou dobu zpět počítáno nedotčeny lidskou kulturou, která je, přizpůsobujíc ostatní plochy svým potřebám a zájmům, z jakýchkoliv důvodů ponechala samy sobě, omezujíc se nejvýše jen na práce konservační, jež ovšem nesmějí jíti tak daleko, aby se jimi onen původní ráz krajiny měnil (Boh. adm. 6716/1927). Takovými plochami nejsou ovšem obory jen proto, že chovají určitou zvěř. Vlastník má nárok i na ponechání ochranných ploch nutných k tomu, aby ukážka původního rázu krajiny mohla býti zachována (Boh. adm. 6716/1927).
Historickou památkou, patřící do třetí skupiny, není určitá plocha jen proto, že byla dějištěm nějaké historické události, nýbrž musí jíti o něco, co na ploše té od delší doby již jest, a co jest za historicky cenné považovati (Boh. adm. 7029/1928). Vlastník má nárok i na okolí s historickou památkou úzce související, t. j. na plochy, jichž je třeba, aby historická památka neutrpěla újmy (Boh. adm. 6716/1927, 7029/1928, 9573/1931). Na ponechání dalších ploch, z jejichž výnosu byly by ponechané nemovitosti udržovány, není nároku (Boh. adm. 2580/1923, 3853/1924).
Z podmínek, jimiž možno ponechání nemovitosti vázati, je přípustná podmínka, že ponechání nemovitosti musí zůstati celkem, ani mezi živými, ani na případ smrti nedělitelným (Boh. adm. 8168/1929, 8239/1929). Nepřípustnou je podmínka převzetí zaměstnanců dle § 75 náhr. zák. (Boh. adm. 6098/1926), i uložení nákladů na vydržování lidumilných zařízení (nález n. s. s. z 3. I. 1927, č. 27119). Nakládání s věcmi movitými může býti omezeno podmínkami jen pokud jsou příslušenstvím ponechané nemovitosti (Boh. adm. 3542/1924). O přípustnosti jiných podmínek viz Boh. adm. 4263/1924. Rozhodnutí o uložení podmínek může si státní pozemkový úřad vyhraditi na dobu pozdější (nález n. s. s. z 23. III. 1926, č. 5865, a 21. XI. 1925, č. 22528). Plnění uložených podmínek může státní pozemkový úřad vymáhati, po případě si i vymíniti, že jejich neplnění má za následek, že státní pozemkový úřad ponechání nemovitostí odvolá a s nemovitostmi jako zabranými jinak naloží (Boh. adm. 3852/1924, 4896/1925, nález n. s. s. z 5. X. 1929, č. 16664).
Nehoví-li mu zákonem přípustné podmínky, nemá vlastník jiné možnosti, než se ponechání nemovitostí vzdáti (Boh. adm. 3853/1924). Uložené podmínky mají charakter závazků veřejnoprávních, postihujících i každého právního nástupce vlastníkova (Boh. adm. 4263/1924). Podmínky ty lze i knihovně poznamenati (Vážný civ. 2769).
Nárok dle § 20 příd. zák. nutno uplatniti nejpozději v preklusivní lhůtě § 3 náhr. zák., která dává vlastníku poslední příležitost k uplatnění veškerých jeho nároků, jimiž mohlo by býti mařeno nebo oddalováno konečné vyřešení p-é r-y (Boh. adm. 5323/1926, 5579/1926, nález n. s. s. z 20. I. 1928, č. 956). Uplatnil-li vlastník tento nárok, nesmí státní pozemkový úřad reklamované nemovitosti podrobiti své disposici, dokud o nároku tom nerozhodl (Boh. adm. 4716/1925).
Rozhoduje o podané žádosti, může státní pozemkový úřad, shledá-li, že plocha jako jeden celek reklamovaná ve skutečnosti tvoří více skupin ploch různých charakterů, každou skupinu samostatně posouditi a vlastníku ponechati jen ty skupiny, které vyhovují předpokladům zákonným (Boh. adm. 6716/1927).
Řízení o nároku dle § 20 příd. zák. koná se na náklad strany (Boh. adm. 4085/1924, 4516/1925). Nejvyšší soud stojí ve své judikatuře na stanovisku, že § 20 příd. zák. nedává vlastníku vůbec právního nároku na ponechání ploch v jeho druhém odstavci uvedených (Vážný civ. 6303).
Josef Kaňka.
CH. Hospodaření na zabrané půdě.
I. Dle § 6 z. z. jsou osoby, oprávněné podle práva občanského hospodařiti na zabraném majetku pozemkovém, povinny, pokud tento majetek nebude státem převzat, hospodařiti na něm řádně.
Toto rámcové ustanovení provedeno bylo zák. č. 118/1920 Sb. o hospodaření na zabraném majetku.
Řádným hospodařením rozumí se podle § 1 cit. zák. vynaložení veškeré péče, práce i nákladů nutných k tomu, aby ze zabraného majetku dosaženo bylo výtěžků hospodářských, úměrných jeho povaze a jakosti, a majetek sám se vším příslušenstvím aby byl udržován stále v dobrém stavu a neztenčený.
Činnost hospodářská jest tak mnohotvárná, že nelze ani způsobem vyčerpávajícím vytknouti veškeré úkoly, které má hospodář ku splnění své povinnosti nezbytně konati, a proto také zákon vytýká v § 2 ad 1. až 9. toliko příkladmo nejdůležitější úkoly sloužící k udržování majetku v dobrém stavu.
Potřebu provádění novostaveb a oprav na budovách dle hospodářského zákona nutno posuzovati jen s ohledem na zákonnou povinnost držitele zabraného majetku k jeho stálému udržování v dobrém a neztenčeném stavu, nikoliv se zřetelem na to, bude-li novostaveb a oprav těchto potřebí po provedení r-y p-é. Povinnost k provádění potřebných oprav nenastává teprve tehdy, když budovy ty staly se k používání nezpůsobilými, nýbrž osoby oprávněné hospodařiti na zabraném majetku jsou povinny udržovati je stále v dobrém stavu (Boh. 1094/1922 adm.). Povinnost vlastníka zabrané půdy udržovati zabraný majetek v dobrém stavu týče se i budov, které neslouží k hospodaření na zabraném majetku (Boh. 3094/1924 adm.).
Dle § 3 je hospodář na zabraném majetku povinen pečovati o své zaměstnance ať činné či vysloužilé, kteří pouze se zřetelem na smlouvu, na svůj věk anebo již nastalé pensionování nebyli podrobeni zákonné povinnosti pensijního pojištění, zajištěním pensijních a jiných zaopatřovacích požitků zvláště zřízenými fondy a dotacemi fondů samostatně i účetně vykazovaných, a zajištěním darů z milosti poskytovaných pravidelně bývalým zaměstnancům a jejich pozůstalým anebo na statku poškozeným osobám a jejich pozůstalým. Dle § 18, odst. 4., musí býti fondy ty uloženy se sirotčí jistotou a vinkulovány.
V rozhodnutí Vážný 3768/1924 a 8040/1928 civ. vysloveno, že se zaměstnanec nemůže domáhati zajištění svých pensijních požitků vkladem práva zástavního, nebo pořadem práva, nýbrž toliko pořadem správním.
II. Dozor na hospodaření na zabraném majetku přísluší státnímu pozemkovému úřadu, který má jeho prováděním pověřiti osoby odborně vzdělané a zvláště důvěryhodné. Předpisy platné pro všeobecnou dozorčí službu na zabraném majetku obsaženy jsou v § 5 až 11 a § 21 až 26 hosp. z.
Osoby dozorčí požívají ve výkonu svého úřadu ochrany úředních osob ve smyslu trestních zákonů a mohou se do vola ti pomoci politických úřadů I. stolice, jakož i orgánů bezpečnostních.
Podle § 6 jsou osoby dozorčí oprávněny prohlédnouti veškerý zabraný majetek, jeho příslušenství a zařízení a vstoupiti za tím účelem do všech budov a uzavřených míst, nahlížeti do všech zápisů, týkajících se hospodaření, žádati jejich předložení a činiti z nich potřebné výpisy. Nejsou-li osoby hospodařící, pokud se týče jejich zástupci, přítomni, a nelze-li jich v přiměřené době přivolati, může si osoba dozorčí dáti uzavřená místa otevříti za přítomnosti zástupce obce nebo politického úřadu.
Předmětem dozoru jest veškeren zabraný majetek a jeho příslušenství i zařízení. Osoba dozorčí dohledá při výkonu své služby nejen na to, dbá-li osoba hospodařící svých povinností, nýbrž zkoumá též, nejsou-li v hospodaření i jiné závady, které mohou hodnotu majetku zabraného podstatně zmenšiti, nebo dosažení průměrné a povahou pozemků odůvodněné sklizně ohroziti (§ 7, odst. 2., cit. zák.). Dozoru státním pozemkovým úřadem takto prováděnému podléhá také úprava otázek zaměstnaneckých a pensí na zabraném majetku pozemkovém (§§ 3 a 21 cit. zák.).
Opatření, která uzná osoba dozorčí za bezodkladná, uloží sama ihned písemně na místě samém osobě hospodařící, nebo jejímu zástupci. Odepře-li osoba hospodařící, nebo její zástupce taková opatření vykonati, nebo nemá-li osoba dozorčí, komu by je uložila, uloží písemné nařízení pro osobu hospodařící u obecního úřadu místa jejího pobytu a jest oprávněna provésti je na účet osoby hospodařící sama, po případě ustanoviti dle potřeby na náklad osoby hospodařící vhodnou osobu s příkazem, aby dohlédla ke splnění těchto nařízení (§ 8 cit. zák.). Opatření taková mohou se týkati nejen řádného chodu hospodaření, nýbrž také zabezpečení výživy lidu.
Osoba hospodařící nemůže se zbaviti povinnosti řádného hospodaření (§§ 1 a 2 cit. zák.) poukazem na to, že určitých opatření, jež by jinak řádné hospodaření vyžadovalo, nebude v případě převzetí potřeba. Státní pozemkový úřad nemůže brániti určitým hospodářským disposicím osoby hospodařící jen proto, že by jimi bylo ztíženo další řádné hospodaření na zabrané půdě po jejím převzetí (Boh. 8478/1930 adm.).
Právo státního pozemkového úřadu a jeho orgánů činiti opatření podle §§ 8 a 10 hosp. z. nelze v žádném případě rozšiřovati přes meze nutnosti (Boh. 2958/1923 adm.).
Stížnosti proti nařízením osoby dozorčí nemají odkladného účinku a jest je podati do 14 dnů u příslušné obv. úřadovny státního pozemkového úřadu (vlád. nař. č. 225/1921 Sb.).
Jde-li o opatření jiná, která neuzná , osoba dozorčí za bezodkladná, učiní o shledaných závadách hlášení příslušné obv. úřadovně, která pak nařídí sama potřebná opatření, poskytnuvši osobě hospodařící, nebo jejímu zástupci příležitost, aby se o nich vyjádřila. Takovému opatření může předcházeli nové vyšetření závad na místě Samém odbornými úředníky nebo znalci státního pozemkového úřadu, jde-li o důležitější závady, a ovšem také v případech nejasných (§ 10 cit. zák.).
Povšechný dozor nad hospodařením na zabraném majetku vykonává se na útraty státní; toliko v případě, že při jeho výkonu zjistí se hrubé opomenutí nebo přestoupení zásad řádného hospodaření, stihají podle § 11 hosp. z. náklady dozoru a šetření na místě samém osobu hospodařící pod následky politické nebo soudní exekuce. Podnět, z jakého šetření ono bylo před sevzato, je lhostejný (Boh. 1802/1922 adm.).
Zabezpečení řádného hospodaření na zabraném majetku sledují i trvalý dozor a úřední správa (§ 12 cit. zák.). Předpoklady pro použití těchto opatření stanoví zákon v § 12 ad 1. až 6.
Trvalým dozorem rozuměli je stálý dohled na hospodaření, prováděný úředníkem nebo zmocněncem státního pozemkového úřadu.
Pro nařízení trvalého dozoru podle § 12, ad 3., nestačí pouhé konstatování, že v hospodaření na zabraném majetku vyskytly se určité poruchy, nýbrž musí býti zjištěno, že poruchy ty nastaly zaviněním osoby hospodařící, a to opětovným hrubým porušením zásad řádného hospodaření, nebo nedbáním ustanovení hospodářského zákona. Musí tedy býti prokázáno, že se osoba hospodařící v různých stadiích hospodaření dopouštěla chyb, jež jsou hrubým porušením zásad řádného hospodaření (Boh. 1286/1922 adm.). Nelze mluviti o hrubém opomenutí nebo přestoupení zásad řádného hospodaření tam, kde sice určité opomenutí nebo přestoupení takové je zjištěno, nemá však podstatného vlivu na dosažení úměrných výtěžků hospodářských, nebo udržování majetku v dobrém stavu a v míře neztenčené, nebo nelze je přičítati osobě hospodařící, nýbrž okolnostem mimo ni ležícím (Boh. 1802/1922 adm.). Vykácení ovocných stromů, třeba zdravých, není samo o sobě přestoupením zásad řádného hospodaření. Je jím jen tehdy, porušuje-li se jím cíl sledovaný § 1 cit. zák. (Boh. 4343/1925 adm.).
Pro trvalý dozor platí předpisy o všeobecném dozoru na hospodaření.
Pro zrušení trvalého dozoru platí analogicky předpoklady § 18 hosp. z. pro zrušení úřední správy. Avšak i strana může se domáhati zrušení trvalého dozoru, má-li za to, že bud odpadly příčiny, pro které trvalý dozor byl zaveden, nebo bylo dosaženo jeho účelu (Boh. 1171/1922 adm.).
Okolnost, že na hospodaření lesní dozírá nějaký orgán státní správy na Slovensku dle zák. čl. XIX z r. 1898, nikterak nevylučuje trvání dozoru ve smyslu § 12 hosp. z. (nález n. s. s. z 20. I. 1928, č. 957).
Nedostačuje-li trvalý dozor, nebo nelze-li od něho očekávati žádoucího výsledku, může býti z důvodů v § 12 hosp. z. uvedených uvalena na zabraný majetek úřední správa.
Ustanovením úřední správy přechází správa a vše, co se správou majetku souvisí, zejména tedy zpeněžení plodin, surovin, výrobků a pod., uzavírání a rozvazování pachtů, služebních a námezdních smluv a pod. v mezích platných zákonů na úředního správce, ustanoveného státním pozemkovým úřadem, resp. jeho obv. úřadovnou. Státní pozemkový úřad nabývá ustanovením úřední správy všeobecného zmocnění k zastoupení majetku podrobeného úřední správě; vystupuje v záležitostech týkajících se správy tohoto majetku na místě a jménem vlastníka, avšak toto jeho vystupování jako strany děje se jen v poměru ku třetím sobám (Boh. 7755/1929 adm.).
V mezích běžné normální správy zabraného majetku je úřední správce oprávněn vésti i soudní spory ze služebního a námezdního poměru, pokud je důsledkem smluv úředním správcem uzavřených, nebo rozvázaných; úřední správa však nevstupuje na místo vlastníka do sporů ze služebního poměru, zahájených již před zavedením úřední správy (Boh. 7755/1929 adm.). Úřední správa není proto také oprávněna odvolati stížnost k n. s. s. podanou vlastníkem zabraného majetku proti rozhodnutí, jímž žup ní úřad prohlásil za bezúčinnou výpověď zaměstnance, danou ještě před uvalením úřední správy (usnesení n. s. s. z 16. VI. 1928, č. 16781).
Úřední správce jest orgánem státního pozemkového úřadu a podléhá ve své funkci toliko svým nadřízeným úředním orgánům, t. j. obv. úřadovně a státnímu pozemkovému úřadu. Učiní-li státní pozemkový úřad sám určité opatření, na př. rozváže stávající, pachtovní smlouvu mezi majitelem zabraného majetku, podrobeného úřední správě, a nájemcem uzavřenou, pak učiní tak jako úřad dozorčí, jemuž přísluší právo dohledu nad úřední správou na velkostatek uvalenou. Státní pozemkový úřad musí tu ovšem zachovati všechny ony podmínky, pod kterými zákon disposici takovou úřednímu správci dovoluje (Boh. 1222/1922 adm.).
Osoba hospodařící jest z disposic, týkajících se řízení a správy majetku, po dobu trvání úřední správy vyloučena a nesmí se do výkonu úředního správce mísiti. Jednání, jímž se osoba hospodařící vmísila do právních jednání úředního správce, jest neplatné (Vážný 2679/1923 civ.). Tím není však řečeno, že by dosavadní hospodář ztratil veškeru souvislost a přehled v hospodaření, neboť osoba hospodařící může si osobně nebo svým důvěrníkem opatřiti zevrubnou orientaci o postupu úředního správce, má právo nahlížeti do všech knih, účtů a písemností správy a zúčastniti se poradním hlasem při všech důležitějších záležitostech správy, vypočtených přiklaďme v § 17, odst. 1., cit. zák. Dle § 17, odst. 2., musí si úřední správce vyžádati vyjádření (nikoliv souhlas) osoby hospodařící, nebo jejího důvěrníka, jde-li o kolektivní smlouvy se zaměstnanci, nebo služební smlouvy trvalého rázu a za jisté také o jednostrannou trvalou úpravu služebních poměrů, dále o uzavření a rozvázání pachtovního poměru hospodářského celku (dvora, statku), o zlepšení požitků pensistů zabraného majetku a o investice většího rozsahu a značnějších nákladů.
Je-li několik osob hospodařících na zabraném majetku, může práva osobě hospodařící vymezená vykonávati pouze jediná osoba hospodařící, nebo jeden důvěrník jménem všech. K příkazu státního pozemkového úřadu musí osoba nebo osoby hospodařící jméno váti nového důvěrníka, má-li státní pozemkový úřad proti dosavadnímu vážné námitky. Právo stížnosti osoby hospodařící resp. jejího důvěrníka proti jednotlivým opatřením úředního správce není sice v zákoně o hospodaření zvláště vymezeno, avšak podle všeobecných zásad řízení správního nelze ho upírati. Stížnosti v tomto případě podávají se v I. stolici u příslušné obv. úřadovny.
Úřední správce jest povinen státnímu pozemkovému úřadu předkládati každoročně účty a po zrušení úřední správy konečné vyúčtovaní. Osobě hospodařící (vlastníku, pachtýři, uživateli) vyplácí úřední správce slušné výživné a čistý výnos po schválení bilance nadřízeným úřadem (obv. úřadovnou), avšak tento jenom tehdy a potud, pokud ho není třeba k zajištění řádného hospodaření v příštím hospodářském období, a pokud tomu neodporují jiná zákonná ustanovení. Toliko tato částka čistého výnosu, kterou jest možno vyplatiti osobě hospodařící (oprávněnému), může býti předmětem soudní vnucené správy.
Úřední správa jest oprávněna poukazovati k zaplacení z výtěžku správy pouze takové dluhy, jichž likvidnost není sporná (Boh. 990/1921 adm.).
Účinnost uvalení úřední správy proti osobám třetím zajišťuje se poznámkou v knihách veřejných k návrhu státního pozemkového úřadu (§ 19 cit. zák.).
Před uvalením trvalého dozoru nebo úřední správy na zabraný majetek lesní musí si státní pozemkový úřad vyžádati posudek ministerstva zemědělství (§ 12, odst. 2.). Opatření dle § 12, č. 4, může státní pozemkový úřad učiniti jen k návrhu příslušného úřadu. Zrušení úřední správy předpokládá nejen, aby bylo dosaženo účelu sledovaného uvalením správy, nebo aby odpadl její důvod, nýbrž i záruku, že bude trvale řádně hospodařeno i po zrušení úřední správy, a že důvod uvalení úřední správy nebude se opětovati, nebo osoba hospodařící nezavdá nové příčiny k jejímu uvalení. Záruku takovou může si státní pozemkový úřad opatřiti i stanovením požadavku, aby pro velký lesní majetek zřízen byl zvláštní lesní hospodář (Boh. 1370/1922 adm.). Stížnost vlastníka zabraného majetku k n. s. s, do nezákonnosti uvalení úřední správy nestává se bezpředmětnou pozdějším zrušením úřední správy ex nunc, (Z nálezu n. s. s. ze dne 26. X. 1929, č. 19265/1929.)
Zrušil-li n. s. s, rozhodnutí, kterým byla uvalena úřední správa na velkostatek, pozbývá tím rozhodnutí ono právní účinnosti již dnem svého vydání (ex tunc). Padá tudíž tímto zrušením jakékoliv obmezení volné disposice vlastníkovy, které se jeví jako pozůstatek zrušení úřední správy, zejména tedy i opatření dle § 18, odst. 2. (Boh. 534/1920 adm.).
Podle tohoto ustanovení (§ 18, odst. 2.) může býti z příkazu státního pozemkového úřadu úřední správce ponechán ještě nejdéle 3 měsíce po zrušení úřední správy na svém místě za účelem likvidace úřední správy a dozoru na hospodaření.
Po schválení konečného vyúčtování státním pozemkovým úřadem odevzdá se peněžní hotovost správy oprávněnému, na něhož zrušením úřední správy přecházejí opětně všechna jeho původní práva.
Náklady trvalého dozoru a úřední správy postihují osobu hospodařící, vyjímajíc toliko peněžní požitky úředního správce v případě § 12, ad 6., t. j. byla-li úřední správa uvalena na zabraný majetek po výpovědi dané osobě hospodařící pouze za účelem usnadnění převzetí, kdy je nese státní pozemkový úřad sám. I v tomto případě však stihají náklady ostatních požitků úředního správce, t. j. byt a ostatní naturální požitky, přiměřené jeho postavení (§ 15, odst. 3.) osobu hospodařící, na jejíž náklad jde i vedení úřední správy (srov. nález n. s. s. z 24. XI. 1921, č. j. 15522). Náklady vyměřené v I. stolici příslušnou obv. úřadovnou vymáhají se politickou nebo soudní exekucí.
Dle vlád. nař. č. 225/1921 Sb. rozhoduje o zrušení úřední správy a trvalého dozoru státní pozemkový úřad; jinak jsou obv. úřadovny v I. instanci povolány činiti opatření a rozhodovati dle hospodářského zákona.
III. V § 4 hosp. z. ukládá zákon osobám hospodařícím na zabraném majetku lesním povinnost hlásiti do 14 dnů od uzavření prodeje státnímu pozemkovému úřadu každý prodej dříví, vyjímajíc drobný prodej místní, a připojiti k oznámení opis trhové smlouvy a prodejních podmínek (srov. k tomu nález n. s. s. z 21. I. 1922, č. 634/1922). Prodeje řádně neohlášené a opisem smlouvy nedoložené jsou neplatný. Smlouvu předloženou po stanovené 14 denní lhůtě může státní pozemkový úřad bez dalšího šetření odmítnouti jako neplatnou již dle zákona. Včas ohlášené a řádně doložené prodeje může státní pozemkový úřad resp. jeho příslušná obv. úřadovna do 14 dnů ode dne ohlášení prohlásiti za neplatné pouze tenkráte, odporují-li řádné těžbě lesní, nebo obmezují-li právo státu vyplývající ze zákona záborového. Účelem tohoto ustanovení jest, aby státní pozemkový úřad měl možnost sledovati těžební činnost lesních hospodářů a získati přehled i podklad pro zdárnou činnost dozorčí, a aby mohl zabrániti prodeji dříví, odporuje-li těžbě lesní, neb omezuje-li právo státu vyplývající ze zákona záborového. Jde tu o kontrolu hospodaření lesního odlišnou od toho, co ustanoveno v § 7 z. z. Zákonodárce měl zde na mysli pouze ony trhové smlouvy, jež o roční těžbě lesní jsou uzavírány, a nikoliv exploitační smlouvy, jimiž majitel zabraných lesů přenáší na dlouhou řadu let na druhou stranu smluvní právo stromy káceti a dřevo prodávati, a které posuzují se při schvalování dle § 7 z. z. jako smlouvy pachtovní neb jiné smlouvy, při nichž nejde o pouhý prodej dříví (srov. nález n. s. s. z 20. IV. 1923, č. 6171/1923, a nález z 30. IV. 1927, č. 3872).
Státní pozemkový úřad může schváliti prodej dříví podle § 4 hosp. z. také podmínečně, t. j. za takových podmínek, aby odpovídal řádné těžbě lesní a neobmezoval právo státu, vyplývající ze zákona záborového. K tomu náleží také podmínky, jimiž má býti zabezpečeno řádné hospodaření v lesích a zachování lesa ve stavu dobrém a neztenčeném (Boh. 1333/1922 adm.).
Předpisem § 4 ukládá se sice osobě hospodařící povinnost ohlašovací v příčině uzavřeného prodeje dříví, neukládá se jí však povinnost, aby ku každé těžbě dříví, i když o prodej dříví se ještě nejedná, vymohla si předchozího písemného souhlasu státního pozemkového úřadu, a tedy nezačala s těžbou dřeva dříve, dokud nemá v ruce písemný souhlas tohoto úřadu (Boh. 2958/1923 adm.).
Forma písemná k platnosti trhové smlouvy o prodeji dříví není nutná. Tam, kde byla uzavřena smlouva ústní, jest ovšem modality její osvědčiti. V žádném případě však nestačí, aby prodej byl prostě oznámen, nýbrž úřadu nutno sděliti i obsah smlouvy (Boh. 3561/1924 adm.).
Shledá-li státní pozemkový úřad, že určitý prodej dříví odporuje řádné těžbě lesní, nebo právu státu ze záboru plynoucímu, není povinen oznámiti straně shledané závady dříve, než prohlásí onen prodej za neplatný a ji vyzvati k odstranění závad, nýbrž může ihned postupovati dle odst. 2., § 4, hosp. z. (Boh. 4216/1924 adm.).
Hlášení prodeje dříví nemusí býti vždy a výlučně zasíláno příslušné obv. úřadovně, nýbrž může býti s účinkem učiněno i státnímu pozemkovému úřadu, který může i za platnosti vlád. nař. č. 225/1921 Sb. činiti disposice podle § 4 hosp. z. sám a přímo, nikoliv jen jako II. stolice k odvolání z rozhodnutí obv. úřadoven (Boh. 6269/1927 adm.).
Prodej dříví opožděně ohlášený (po uplynutí 14denní lhůty) není státní pozemkový úřad povinen přezkoumati věcně s hlediska druhého odst. § 4 (Boh. 6948/1927 adm.).
Takové opožděné hlášení, mající za následek neplatnost smlouvy, nedá se sice sanovati, nutno však připustiti, že zamítavé rozhodnutí státního pozemkového úřadu nemůže brániti tomu, aby vlastník zabraného majetku dříví prodal, třeba i témuž kupci, předpokládaje ovšem vždy, že běží o kupní smlouvu novou (nález n. s. s. z 15. V. 1928, č. 13341).
O výhradném právu fondu pro opatření umělých hnojiv na koupi dříví ze zabraných lesů platily předpisy § 11 zák. č. 683/1920 Sb.
IV. Pod sankcí vyslovenou v § 25 cit. zák. jsou osoby hospodařící, jejich zaměstnanci, zmocněnci a jiní zástupci povinni umožniti osobám dozorčím služební výkony a účinně je podporovati, jakož i zodpovídati přesně, úplně a pravdivě veškery dotazy osob dozorčích (§ 7, odst. 1., cit. zák. a Vážný 3923/1924 civ.).
Zaměstnanci zabraného majetku jsou kromě toho dle § 7, odst. 2. i povinni zodpovídati pravdivě dotazy osob dozorčích po závadách, které mohou hodnotu majetku zabraného podstatně zmenšiti nebo dosažení průměrné a povahou pozemků odůvodněné sklizně ohroziti.
Tito zaměstnanci nesmějí býti z důvodu, že plnili povinnosti, jež tento zákon ukládá, ze služby přeloženi nebo propuštěni, ani ze zajištěného postupu neb zvýšení svých požitků vyloučeni (§ 22 hosp. z.).
Zákon neposkytuje však zaměstnanci na zabraném majetku tuto ochranu pro plnění jiných povinností, než které jsou zaměstnanci v § 7 uloženy (Boh. 6732/1927 adm. a Vážný 5708/1926 civ.). Ustanovením § 22 nebylo nic změněno na ustanovení § 1162 o. z. o. (Vážný 5003/1925 civ.).
Zaměstnanec má právo do 14 dnů stěžovati si s odkladným účinkem u politického úřadu I. stolice, domnívá-li se, že z důvodu plnění povinností tímto zákonem uložených byl přeložen, vypovězen, v postupu opomenut anebo na svých požitcích zkrácen. Úřad dříve než rozhodne, věc vyšetří a vyslechne obě strany. Do jeho rozhodnutí lze se oběma stranám odvolati do 14 dnů od doručení k nadřízenému politickému úřadu, jenž rozhodne konečně. Z tohoto rozhodnutí jest přípustná stížnost k n. s. s. (Boh. 3711/1924 adm.).
Ochrana poskytnutá § 22 hosp. z. zaměstnancům na zabraném majetku týká se stejně případů propuštění jako výpovědi, a může se jí dovolávati takový zaměstnanec jen tehdy, je-li tu příčinná souvislost mezi plněním povinností zák. č. 118/1920 Sb. zaměstnanci uložených a mezi propuštěním neb výpovědí (Boh. 3707/1924 adm.). Tak nepožívá ochrany § 22 zaměstnanec na zabraném majetku, který učinil oznámení o závadách hospodaření na majetku tom, aniž byl k tomu vybídnut osobou dozorčí (Boh. 3711/1924 adm., 7366/1928 adm. a Vážný 5708/1926 civ.).
Ochrana § 22 náleží však v plném rozsahu těm zaměstnancům, kteří jednali v duchu tohoto zákona dříve, než počal působiti.
Zaměstnanec zodpovědný za hospodaření může býti z příkazu státního pozemkového úřadu (I. stolice obv. úřadovny) ze služby propuštěn, odepře-li na vybídnutí osoby dozorčí dáti jí žádané vysvětlení, nebo informuje-li ji vědomě nesprávně, nebo dopustí-li se hrubého zanedbání povinností řádného hospodaření. Tento příkaz státního pozemkového úřadu platí jako zákonný důvod, aby služební poměr mohl býti předčasně rozvázán (§ 23). Vlastník, který by neuposlechl takového příkazu, vystaví se nebezpečí, že na jeho majetek bude uvalen trvalý dozor nebo úřední správa.
V. Dle § 24 hosp. z. jest povinen pachtýř na zabraném majetku, jemuž pacht došel a nebyl prodloužen, nebo jehož pacht jest předčasně rozvázán, přenechati za obecnou cenu propachtovateli (vlastníku, uživateli, úřední správě) k vyzvání státního pozemkového úřadu na propachtovaném majetku živé a mrtvé zařízení, pokud ho sám pro vlastní hospodářství nebo pro hospodářství nově spachtované nepotřebuje. Vyzvání státního pozemkového úřadu musí se státi nejpozději 1 měsíc před skončením pachtovního poměru, a pachtýři přísluší do tohoto vyzvání právo stížnosti do 14 dnů k příslušnému okresnímu soudu, jenž o stížnosti rozhodne konečně v řízení nesporném.
VI. Hospodářský zákon nedotkl se ustanovení zákona o prozatímní ochraně lesů č. 82/1918 Sb.; naproti tomu zase ustanovení hospodářského zákona zůstala nedotčena zák. č. 37/1928 Sb., kterým byla prozatímní ochrana lesů nově upravena. O poměru zák. č. 118/1920 a č. 251/1920 k zák. č. 683/1920 a nař. č. 341/1919 a č. 570/1919 Sb. viz heslo „Lesní právo“ II, str. 501.
Karel Pradáč.
J. Převzetí zabraného majetku.
I. Přípravné práce (§ 1 náhr. z.). Rozsah převzetí zabrané půdy určil státní pozemkový úřad stanovením přejímacího programu toho kterého pracovního období nebo zvláštními příkazy. S počátku (při provádění reformy na zemědělské půdě) dělo se to většinou bez jednání s vlastníky zabraného majetku, tedy byrokraticky, později značnou většinou na základě dohod s vlastníky.
Předmětem převzetí může býti buď: celý velkostatek, sestává-li zabraný majetek z více velkostatků, ovšem s výjimkou objektů ze záboru vyloučených (§ 3 z. z.) a historických památek nebo přírodních krás vlastníku ponechaných (§ 20 příd. z.) nebo celé dvory nebo veškerá zemědělská půda velkostatku nebo určité procento zemědělské půdy velkostatku nebo jen některých dvorů, nebo určitá výměra půdy celého velkostatku nebo jen některých dvorů. Kromě prvého případu (celý velkostatek) bylo třeba zjistiti jednotlivé parcely ku převzetí určené. Seznamy těchto parcel tvořící jako t. zv. přejímací operát (elaborát) podklad pro oznámení zamýšleného převzetí i pro výpověď sestavil přídělový komisař a Zaslal státnímu pozemkovému úřadu.
K řádnému sestavení těchto operátů bylo třeba, aby přídělový komisař jednal s vlastníkem, s osobami hospodařícími na majetku ku převzetí určeném, s poradními sbory (§ 28 příd. z.) a obecními úřady. Tato šetření o potřebě půdy, o zaopatření zaměstnanců, využití budov, zajištění odvislého zemědělského průmyslu a pod. nemohla se obejíti bez podrobné pochůzky po příslušném obvodu. Při výběru parcel bylo zejména třeba dbáti toho, aby po drobném přídělu zbylá půda u dvora nebo zbytkového statku byla zcelena a aby byla v blízkosti hospodářských budov, aby nebyly tvořeny enklávy a aby nepře jímané části nebyly rozdrobeny.
Pramen: instrukce pro přídělové komisaře — výnos předsedy státního pozemkového úřadu z 25. X. 1922, č. j. 25864/1922 pres.
Zahájení těchto přípravných prací nevyžaduje ani předchozího oznámení zamýšleného převzetí ani dřívějšího uplatnění nároku podle § 11 z. z. Rovněž nepřekáží jejich provedení, že nebylo rozhodnuto o žádosti za svolení k odprodeji části zabraného majetku podle § 7 z. z. a o žádosti podle § 11 z. z., nebo právě výsledky těchto přípravných prací mohou sloužiti za podklad rozhodnutí o zmíněných žádostech (nález Boh. adm. 4991).
II. Oznámení a poznámka zamýšleného převzetí (§§ 2 až 4, 6, 8 až 10 náhr. z.). Oznámení, že se státní pozemkový úřad rozhodl určité nemovitosti převzíti, řízené vlastníku nebo spoluvlastníkům zabraného majetku, podá státní pozemkový úřad u soudu, v jehož knihách jsou zapsány přejímané nemovitosti. Jsou-li zapsány v knihách několika soudů, podá oznámení dle své volby u jednoho z nich a připojí pro ostatní soudy potřebné stejnopisy (§2). S oznámením je spojen návrh na poznámku zamýšleného převzetí přejímaných nemovitostí a návrh na doručení oznámení s vyzváním podle § 4. Soud musí připojiti vyzvání, i když je státní pozemkový úřad nenavrhl.
Zákonem předepsané náležitosti oznámení:
1. přejímané nemovitosti podléhají záboru. Nemůže se tedy oznámení platně vztahovati: a) na nemovitosti, které nikdy záboru nepodléhaly (§ 2 z. z.), b) na nemovitosti státním pozemkovým úřadem ze záboru již vyloučené nebo propuštěné, c) na nemovitosti, k jichž zcizení státní pozemkový úřad udělil souhlas podle § 7 z. z. a d) na nemovitosti, ohledně nichž se státní pozemkový úřad vzdal nároku na převzetí (§ 5 z. z.) po nějakou dobu.
Ad b), c). Státní pozemkový úřad nesmí uplatněný nárok při svých dalších disposicích ignorovati, nýbrž musí napřed o nároku rozhodnouti. Neučiní-li tak a podrobí-li své disposici i půdu vlastníkem reklamovanou, pokud se týče prodávanou, není takový postup ve shodě se zákonem (nález Boh. adm. 1944). Nemůže se tedy oznámení platně vztahovati e) ani na nemovitosti, které vlastník reklamuje k vyloučení nebo propuštění, nebo k jichž zcizení žádá o souhlas, pokud o těchto žádostech nebylo rozhodnuto. Byla-li taková žádost zamítnuta, nepřekáží poznámce převzetí stížnost proti onomu rozhodnutí na n. s. s., poněvadž rozhodnutí státního pozemkového úřadu je konečné a stížnost na n. s. s. je mimořádným opravným prostředkem,který nemá odkladného účinku. Bylo-li však zamítavé rozhodnutí státního pozemkového úřadu zrušeno pro nezákonnost nebo pro vady řízení, jest i oznámení ohledně reklamovaných nemovitostí bud vadné nebo nezákonné podle §§ 6 a 7 z. o spr. s. (nález n. s. s. z 1. III. 1928, č. 9604/1927), předpokládaje ovšem, že si proti oznámení bylo stěžováno.
Není třeba, aby zábor byl poznamenán před poznámkou převzetí; z ustanovení § 23 náhr. z. je patrno, že i před poznamenáním záboru lze oznámiti zamýšlení převzetí (nález Boh. adm. 5223).
2. Oznámení musí býti podáno u jednoho ze soudů, v jehož knihách jsou přejímané nemovitosti zapsány. Nešetření tohoto kompetenčního předpisu zakládá nezákonnost oznámení (nález Boh. adm. 5589).
Poznámka převzetí může býti napsána pro celou vložku, mají-li býti převzaty všechny nemovitosti ve vložce zapsané, jinak se převzetí poznamená jen u nemovitostí určitě označených (§ 8), a to i jen u částí parcel. Není proto třeba, aby k zápisu poznámky převzetí byly přejímané nemovitosti odepsány do jiné vložky. To plyne nejen z § 8, nýbrž i z § 7 a z úvahy, že i poznámky zamýšleného odepsání a vyvlastnění (§ 9) zapisují se u jednotlivých parcel.
Soud, u něhož bylo podáno oznámení, nařídí poznámku převzetí, doručí oznámení a svoje usnesení vlastníku podle předpisů o doručování žalob a vyzve jej k vyjádření podle § 3 náhr. z. Jiný soud, jemuž byl prvým soudem zaslán stejnopis oznámení, nařídí poznámku převzetí ve svých knihách a vyrozumí o tom vlastníka i státní pozemkový úřad.
Proti usnesení nařizujícímu poznámku převzetí a vyzývajícímu vlastníka k vyjádření není opravného prostředku před řádnými soudy (§ 3). Vlastník má jen stížnost k n. s. s. Z toho plyne, že knihovní soud může návrh na poznámku převzetí zamítnouti jen pro nepříslušnost nebo z toho důvodu a potud, pokud odporuje knihovnímu stavu, nikoli však proto, že v oznámení uvedené nemovitosti nejsou zabrány.
Právní účinky oznámení: Nebyl-li zábor dosud poznamenán, je oznámení podmínkou platnosti výpovědi z hospodaření (§ 23) a je vůbec podmínkou platnosti výpovědi z poměru nájemního nebo ze služebnosti bytu (§ 21). V prvém případě stačí, že se oznámení podává soudu současně s výpovědí, v druhém případě je potřeba, aby oznámení bylo již u soudu podáno, ale v obou případech se předpokládá, že soud zamýšlené převzetí poznamená.
Právní účinky poznámky převzetí:
1. působí vždy jako poznámka vyvlastnění (§ 9) ve smyslu § 20 zák. č. 30/1878 ř. z. V tom směru není význam poznámky valný, poněvadž pro zábor neplatí zásada veřejné víry pozemkových knih (§§ 7 a 16 z. z.). Těžiště poznámky převzetí v tomto směru je spíše v právním poměru mezi nabyvatelem a knihovním vlastníkem (§ 928 obč. z.). Viz Sedláček: Přejímání zabrané půdy státem dle zákona náhr. Právník 1921, str. 332.
2. pokud nezahrnuje všech nemovitostí ve vložce zapsaných, působí i jako poznámka zamýšleného odepsání (§ 9) ve smyslu § 3 zák. č. 18/1869 Sb;
3. pokud není důvodem vkladu vlastnického práva pro stát (§§ 26 a 27) nebo přímo pro přídělce (§ 28) dohoda sjednaná o převzetí bez oznámení zamýšleného převzetí, je poznámka převzetí zákonnou náležitostí vkladu vlastnického práva pro stát nebo přímo pro přídělce (§§ 26 až 28), čili podle nejvyššího soudu titulem pro nabytí vlastnictví (rozhodnutí Vážný civ. 6613). Působnost poznámky převzetí není časově omezena ani v tomto ani v předcházejících případech.
4. od výkonu poznámky převzetí počíná běžeti propadná lhůta 30 dnů, po které se nelze domáhati uznání vlastnického práva a jiných věcných práv ani proti státu ani proti přídělcům (§ 31). Toto ustanovení se však netýká případu, bylo-li vloženo vlastnické právo pro stát nebo pro přídělce na základě dohody o převzetí bez předchozí poznámky převzetí. V tom spočívá největší význam této poznámky. Podrobněji o tomto předmětu jedná odst. III.
Právní účinky vyzvání: Ode dne doručení oznámení s vyzváním tomu, na koho jest oznámení a vyzvání řízeno, počíná běžeti lhůta 30 dnů k vyjádření, uplatňuje-li na nemovitosti ku převzetí určené nárok na propuštění podle § 11 z. z. a podle judikatury n. s. s. i nárok podle § 20 příd. z. Tato lhůta je nejzazší časovou hranicí k uplatnění těchto nároků. Kdyby ji vyzvaný nedodržel, sluší míti za to, že s převzetím souhlasí, že se tedy nároků na propuštění mlčky vzdává. Z toho, že se toto vyzvání děje k návrhu státního pozemkového úřadu soudem při knihovním poznamenání zamýšleného převzetí, nutno souditi, že tato výzva působí oproti každému právnímu nástupci vyzvaného. Názor ten má oporu i v ustanovení § 9 (nález Boh. adm. 6969).
Poznámka převzetí může býti zapsána i u nemovitosti skutečně již převzaté, která je však dosud připsána knihovně vlastníku zabraného majetku, neboť poznámkou převzetí má býti i proti třetím osobám veřejně vyznačeno, že dosavadní knihovní vlastnictví pomine, a proti těmto osobám mají býti přivoděny stejné účinky, jaké mají poznámky zamýšleného odepsání a vyvlastnění (nález Boh. adm. 6368).
Tam, kde nemovitosti ku převzetí určené nebyly zapsány v pozemkových knihách vedených na území republiky (jako v části Vitorazska k republice připojené a v pohraničních okresech slovenských), bylo oznámení podáno u okresního soudu, v jehož obvodu leží přejímané nemovitosti, a leží-li v obvodu více soudů, u jednoho z nich (§ 2 a). Soud vyhlásí zamýšlené převzetí na soudní desce a oznámení doručí vlastníku jako v obyčejném případě (§ 3 a). Ty účinky, které v normálním případě má poznámka převzetí, jsou tu spojeny s vyhláškou.
Odvolání oznámení podle § 3 náhr. z. vlastníku již doručeného má zvláštní účinek v řízení o nároku a žádosti podle § 11 z. z. Vlastník může totiž bez újmy svého práva volby i nároku nejen změniti volbu pozemků, nýbrž i žádost odvolati a s uplatněním svého nároku vyčkati, až mu státní pozemkový úřad zamítnutí převzetí znovu ohlásí (nález Boh. adm. 5899 a z 23. II. 1928, č. 4150/1928, ve sbírce Boh. neuveřejněný). Státní pozemkový úřad není pak oprávněn rozhodnouti o nároku podle odvolané žádosti.
Odvolání oznámení pouhým prohlášením státního pozemkového úřadu nestačí, je třeba i návrhu na výmaz poznámky převzetí. Rovněž naopak nestačí jen tento návrh u soudu podaný bez výslovného odvolání oznámení (nález n. s. s. z 12. V. 1928, č. 12247/1928, ve sbírce Boh. neuv.).
III. Prekluse věcných práv podle § 31 náhr. z. Vlastnické právo a jiná věcná práva k zabraným nemovitostem státním pozemkovým úřadem převzatým mohou býti uplatněna jen do 30 dnů od výkonu poznámky převzetí. Tato lhůta je propadná, práva v ní neuplatněná zanikají. Soud musí k této preklusi hleděti z moci úřední. Zákon chce ochrániti přídělce a proto ukládá třetímu pretedentovi, aby včas v určité lhůtě uplatnil svůj nárok, aby byl přídělce po jejím uplynutí navždy imunisován proti všem nárokům vzniklým před převzetím půdy skrze státní pozemkový úřad (rozh. Vážný civ. 8676).
Pokud jde o právo vlastnické, dotýká se tato prekluse t. zv. naturálního vlastníka, ať už nabyl vlastnictví originárně (na př. okupací, vyvlastněním, vydržením) či derivativně (nezaknihováním trhové smlouvy sjednané před účinností záborového zákona). Vydržení týkají se rozhodnutí nejvyššího soudu Vážný civ. 8676 a 9178.
Poznámka převzetí přetrhuje vydržecí dobu a od ní počíná běžeti nová lhůta. Bylo-li vydržení dokonáno, pozbývá vlastník svého práva, t. j. pozbývá možnosti uplatniti je proti státu a přídělci.
Zápisem poznámky převzetí a uplynutím preklusivní lhůty upravuje se definitivně poměr mezi knihovním vlastníkem na straně jedné a státem nebo přídělcem na straně druhé. Podle rozhodnutí nejvyššího soudu Vážný civ. 9178 platí předpis § 31 i při zkráceném řízení přídělovém, t. j. při přídělu provedeném pomocí trhových smluv státním pozemkovým úřadem podle § 7 z. z. schválených.
Ustanovení § 31 se nedotýká poměru mezi knihovním a naturálním vlastníkem, a proto může naturální vlastník s úspěchem žalovati knihovního vlastníka i po uplynutí lhůty, což má význam pro náhradní nároky proti státu (Sedláček: Přejímání atd. Právník 1921, str. 333). Rozhodovati o existenci věcných, práv s toho stanoviska, zdali nezanikla preklusí podle § 31, náleží řádným soudům (nález Boh. adm. 5226). Oprávněný musí se domáhati věcných práv žalobou a nikoli žádostí v řízení nesporném (rozhodnutí Vážný civ. 9175). Vedle toho může oprávněný svoje právo opověděti i státnímu pozemkovému úřadu, musí však to učiniti písemně, ústní opověď nestačí (rozhodnutí nejvyššího soudu z 1. II. 1930, 6. j. Rv I 968/29-i). Samotná opověď by stačila jen tehdy, kdyby státní pozemkový úřad ohlášené věcné právo uznal. Kdyby je neuznal, může o sporném právu rozhodnouti jen soud.
Tytéž účinky jako poznámka převzetí má:
a) vyhlášení zamýšleného převzetí tam, kde nebylo pozemkových knih na území republiky (§§ 2 a, 3 a náhr. z.);
b) vklad vlastnického práva pro stát nebo přídělce, byla-li o převzetí sjednána dohoda. Došlo-li však k dohodě teprve po poznámce převzetí, rozhoduje výkon této poznámky. Viz Sedláček: Pozemková reforma, str. 143 a násl. Pojednává i o žalobním petitu a o tom, na koho žalobu podati.
IV. Výpověď (§§ 12 až 24 a 76 náhr. z.). Oznámení a poznámka zamýšleného převzetí nedotýkají se poměru mezi státním pozemkovým úřadem a osobami na zabrané půdě hospodařícími z jiného důvodu než z důvodu vlastnictví, zejména tedy poměru mezi státním pozemkovým úřadem a pachtýři a nájemci. Pro rozvázání tohoto poměru zvolil náhr. zákon prostředek občanskému právu známý: výpověď. Není to však (s výjimkou pro nájemní poměr; § 21) výpověď z pachtu, nýbrž zvláštní výpověď z hospodaření, a této výpovědi z hospodaření jsou podrobeni nejen pachtýři a uživatelé, nýbrž i vlastníci, jestliže a pokud sami na svém majetku hospodaří. Dvojitost prostředků majících za účel rozvázati dosavadní poměr k zabrané půdě byla sice vyvolána faktem, že na zabrané půdě hospodaří i jiné osoby než vlastník, byla však podržena i tam, kde tento důvod nestává a má za následek zdánlivě zbytečný dualismus dvou právních prostředků proti vlastníku, který sám na svém majetku hospodaří. Avšak těmto dvěma prostředkům dal náhr. zákon ještě jiné existenční oprávnění: kdežto poznámka převzetí je podstatnou náležitostí pro knihovní vklad vlastnického práva k přiděleným pozemkům, je výpověď podle § 20 titulem (po případě exekučním titulem) k nabytí držby k zabrané půdě. Je tedy třeba obou těchto prostředků, aby bylo získáno naturální i knihovní vlastnictví k přidělené půdě. Hospodaří-li vlastník na svém majetku, může býti tento dualismus odstraněn dohodou o převzetí bez výpovědi (§ 14, č. 2, a § 26), neboť na základě takovéto dohody může státní pozemkový úřad resp. přídělce nabýti obojího vlastnictví.
Státní pozemkový úřad vypovídá hospodaření prostřednictvím soudů. Je to vždy okresní soud, v jehož obvodu leží vypověděné nemovitosti. Leží-li vypověděné nemovitosti v obvodu několika soudů, je příslušný ten okresní soud, v jehož obvodu má hospodařící osoba své řádné bydliště, a není-li takového soudu, t. j. bydlí-li hospodařící osoba mimo tyto okresy, ten okresní soud, v jehož obvodu je podstatná část nemovitostí, na př. dvůr nebo u lesů větší část lesů (§ 18). Je tedy soud bydliště (obecný soud) hospodařící osoby příslušný jen tehdy, je-li zároveň fórum rei sitae.
Soud doručí výpověď hospodařící osobě podle předpisů o doručování žalob, a je-li rozdílná od vlastníka, i vlastníku (§ 18), a zároveň vyhlásí na soudní desce (§ 24). Uveřejnění výpovědi v úředním listě (§ 24) nebylo v praksi použito.
Zákonem předepsané náležitosti výpovědi:
1. Vypověděné nemovitosti podléhají záboru (§ 12). Platí tu všechno to, co bylo o této náležitosti pověděno v II. odstavci ohledně oznámení zamýšleného převzetí. Třeba k tomu dodati: V nálezech Boh. adm. 4419 a 6535 zastával n. s. s. názor, že platnost výpovědi není dotčena tím, že výpovědi předcházející rozhodnutí o nárocích na propuštění bylo ke stížnosti n. s. s. zrušeno, neboť okolnost ta dává vlastníku jen možnost, aby se u státního pozemkového úřadu domáhal toho, aby i ohledně výpovědi byl zaveden stav odpovídající stavu vyvolanému zrušujícími nálezy n. s. s., leda že státní, pozemkový úřad sám z úřední moci učinil opatření s ohledem na ony zrušující nálezy. Teprve v nálezu z 1. III. 1928, č. 9604/1927, v odstavci II., již citovaném, dospěl k názoru, že bylo-li zamítavé rozhodnutí státního pozemkového úřadu o nárocích zrušeno pro nezákonnost nebo pro vady řízení, jest i výpověď ohledně reklamovaných nemovitostí bud vadná nebo nezákonná podle §§ 6 a 7 z. o spr. s.
2. U soudu (ovšem knihovního a tedy zpravidla rozdílného od soudu výpovědi) byl již podán bud návrh na poznámku záboru nebo oznámení zamýšleného převzetí nebo se tyto projevy státního pozemkového úřadu podávají současně s výpovědí nebo bylo na vypověděné nemovitosti vloženo vlastnické právo pro stát nebo přídělce (§ 23). Není tedy třeba, aby byl u vypověděných nemovitostí poznamenán zábor nebo převzetí, stačí podání návrhu a naopak. Byla-li jedna z těchto poznámek zapsána, je tím tato formální náležitost splněna.
3. Výpověď musí býti podána u příslušného soudu.
Výpověď, vlastně lhůta k vyklizení a odevzdání je šestiměsíční a počítá se ode dne doručení. Tato pravidelná doba výpovědní může býti zkrácena: a) bylo-li úředně zjištěno, že se na vypověděných nemovitostech špatně hospodaří ve smyslu zák. č. 118/1920 Sb. (§ 13); b) podle § 76 náhr. z., mělo-li dojíti ku převzetí do 30. IX. 1921.
Ustanovení 2. odstavce § 12, že má býti výpověď zpravidla dána tak, aby mohly býti skončeny práce sklizňové, neváže státní pozemkový úřad, nýbrž je ponecháno jeho volnému uvážení, rozhodne-li se pro toto pravidlo. Neboť zákon nepředpisuje, kdy a za jakých podmínek je výjimka přípustná, ani nežádá, aby státní pozemkový úřad udal důvod, proč nelze pravidlo dodržeti. Z toho důvodu také nemůže soud výpověď po této stránce přezkoumávati (rozhodnutí nejvyššího soudu z 27.1. 1925, č. j. RI 50/1925, ve sbírce Vážný neuv.).
Hospodařící osoba má dvojí právo stížnosti:
a) může si stěžovati k nadřízenému soudu, avšak jen z toho důvodu, že nebylo šetřeno některých ustanovení části I c náhr. zák. jednající o výpovědi;
b) může si stěžovati k n. s. s., opírá-li se její námitka o jiné ustanovení než ad a) zmíněné.
Ad a). Předmětem stížnosti může býti jen výpověď sama jako rozhodnutí státního pozemkového úřadu a nikoli usnesení (vyřízení) soudu. Je-li nějaký poklesek ve vyřízení soudním, t. j. v doručení nebo ve vyhlášení výpovědi, dlužno se obrátiti s příslušným návrhem na soud, aby věc napravil. Stížnost proti výpovědi může býti čerpána jen z obsahu výpovědi samé (rozhodnutí Vážný civ. 2005).
Z toho, že stížnost podle § 20 náhr. z. směřuje proti výpovědi jako aktu vydanému státním pozemkovým úřadem, plyne také, že okresní soud nemá práva zkoumati výpověď, nýbrž má jen povinnost ji doručiti a vyhlásiti. Důsledkem toho pak nemůže ani rekursní soud zrušiti usnesení okresního soudu za tím účelem, aby tento vykonal další šetření a potom o výpovědi znovu rozhodl, nýbrž musí sám o výpovědi rozhodnouti (rozhodnutí nejvyššího soudu ze 16. IX. 1925, č. j. RIII489/1925, a z 21. X. 1925, č. j. RIII 547, ve sbírce Vážný neuv.). O stížnosti se rozhoduje v řízení nesporném (§ 20) a je tedy přípustná dovolací stížnost i proti souhlasným usnesením prvých dvou stolic. Lhůta ke stížnosti 14 denní.
Ad a), b). Třeba že kognice řádných soudů a n. s. s. o stížnostech do výpovědi je ustanovením § 20 vymezena, vyskytují se přece rozhodnutí obou nejvyšších soudů o téže otázce, která si odporují. Poněvadž § 12 mluví o převzetí zabraného majetku, osobovaly si i řádné soudy rozhodovati o platnosti výpovědi, bylo-li namítáno, že byly vypověděny nemovitosti vlastníkem reklamované. Kdežto n. s. s., jak už bylo shora pověděno, zastává názor, že státní pozemkový úřad nemůže žádosti za propuštění ignorovati, nýbrž musí dříve o žádostech rozhodnouti, aby mohl požadované nemovitosti podrobiti svým disposicím a tedy je i výpověděti, vyslovil nejvyšší soud ve více rozhodnutích, na př. v rozhodnutí ze 7.1. 1925, č. j. R 11072/1924, a z 11. XI. 1924, č. j. R I 922/1924 (ve sbírce Vážný neuveř.), že nevadí výpovědi, nebylo-li o nárocích rozhodnuto, poněvadž vyloučení nebo propuštění nastává teprve rozhodnutím státního pozemkového úřadu a do té doby jsou tedy reklamované nemovitosti zabrány, takže předpis § 12 není výpovědí porušen.
Výpověď směřuje proti hospodařící osobě; vlastníkovi, není-li sám hospodařící osobou, se pouze doručí. Přes to přiznává nejvyšší soud vlastníkovi i v tomto případě právo stížnosti, je-li takovou výpovědí dotčen, na př. jsou-li vypověděny nemovitosti ze záboru propuštěné (rozhodnutí z 10. IX. 1924, č. j. RI 641/24, ve sbírce Vážný neuv.).
Výpovědi nepřekáží, že státní pozemkový úřad před výpovědí svolil k propachtování vypověděných nemovitostí, třeba byl tímto pachtýřem sám stát. Schválením pachtovní smlouvy podle § 7 z. z. nejsou propachtované nemovitosti zbaveny svazku zabranosti ani osvobozeny od důsledků záboru po dobu pachtovní. Schválením pachtu nabývá pachtýř jen práva, aby se mu při rozvázání pachtovního poměru se strany státního pozemkového úřadu dostalo výpovědi, které by nebylo třeba proti pachtýři hospodařícímu na zabraném majetku na základě pachtovní smlouvy státním pozemkovým úřadem neschválené (nález Boh. adm. 5002). K těmto důvodům bylo by dodati ještě argument z ustanovení § 14, č. 4: může-li státní pozemkový úřad kdykoli výpovědí rozvázati pachtovní poměr, v nějž sám za propachtovatele vstoupil, tím spíše tak může učiniti tam, kde vůbec není smluvní stranou.
Výpověď podle §§ 12 a 18 náhr. z. je výpovědí z hospodaření, která může postihovati i vlastníka a nemá proto nic společného s výpovědí z pachtu a nájmu. Důsledkem toho nevztahují se na tuto výpověď předpisy § 561 a násl. c. ř. s. Dlužno proto námitky proti výpovědi z hospodaření odmítnouti jako nepřípustné a výpověď z hospodaření nepozbývá účinnosti, nebyl-li do určité doby učiněn návrh podle § 20, 2. odst. Výpověď zůstává exekučním titulem až do provedení p-é r-y. To plyne zvláště ze slov § 20, že návrh na vyklizení a odevzdání lze učiniti kdykoliv, i tehdy, byla-li lhůta k vyklizení prodloužena.
Výpověď podle §§ 12 a 18 náhr. z. dává se vlastníkovi nebo nájemcům a pachtýřům celých hospodářských jednotek (statků, dvorů a pod.). Použití téhož způsobu výpovědi i pro drobné pachtýře malých ploch zatěžovalo následkem, velkého počtu těchto hospodařících osob státní pozemkový úřad i soudy, a proto novelou č. 220/1922 Sb. připuštěna pro drobné pachtýře výjimka z normální výpovědi v tom směru, že se tyto drobné pachty vypovídají všeobecně pouze s uvedením jednotlivých parcel bez udání jmen pachtýřů, a že se taková výpověď vyhlásí nejen na soudní desce okresního soudu, nýbrž i na desce obecního úřadu, v jehož obvodu leží vypověděné nemovitosti. Výpovědní lhůta běží ode dne vyhlášky na soudní desce (§ 18 a).
Jinou úchylku stanovil § 21 pro rozvázání poměru nájemního nebo služebnosti bytu. Pro tuto výpověď, která ovšem není výpovědí z hospodaření, platí totiž výpovědní a stěhovací řády vyhlášené pro jednotlivé země. Je tedy třeba při těchto výpovědích dodržeti termíny k výpovědi a k vyklizení a výpověď se dává na čtvrt roku a nikoli na šest měsíců. Avšak ani při této výpovědi neplatí ustanovení § 561 a násl. c. ř. s. a zejména neplatí ustanovení o obnově nájemního poměru (§§ 573/3 a 569), poněvadž státní pozemkový úřad není ani vlastníkem ani propachtovatelem a tedy v nijakém smluvním poměru s nájemcem (rozhodnutí Vážný civ. 5338). Podle § 21 nezáleží na tom, byla-li nájemní smlouva v pozemkové knize poznamenána čili nic.
Výpověď podle § 21 je titulem k nabytí držby jednotlivých částí domu. Aby mohl nabýti držby celého domu, musí státní pozemkový úřad vypověděti ještě vlastníka domu normální výpovědí podle §§ 12 a 18 náhr. z., neboť vlastník tu je osobou hospodařící (rozhodnutí Vážný civ. 5502).
Judikatura nej vyššího soudu nebyla jednotná v otázce, zdali pozdější výpověd zrušuje předchozí sama sebou či jen tehdy, byla-li předchozí výslovně odvolána. Rozhodnutí z 9. IX. 1925, č. j. R III 450/25, vyslovuje se pro první názor, rozhodnutí z 30. XI. 1925, č. j. R 1 1074/25 (obě nejsou ve sbírce Vážný uv.) pro druhý a tento odůvodňuje tím, že aby tu byl kokludentní čin § 863 obč. z., musí stav věci býti takový, aby všecko nutkalo jen k tomu jedinému výkladu, že státní pozemkový úřad měl úmysl dáním druhé výpovědi vžiti zpět také výpověď prvou. Správný je asi tento druhý názor a mluví pro něj i ta okolnost, že výpověď z hospodaření nepozbývá podle § 20 účinnosti uplynutím nějaké doby.
Výjimkou není třeba výpovědi:
1. hospodaří-li na zabraném majetku nebo užívají-li ho osoby (ať vlastníci ať pachtýři nebo jiní uživatelé) na základě právních jednání proti státu bezúčinných podle § 18 z. z. a podle původního znění § 7 z. z. nebo vůbec neplatných podle nynějšího znění § 7 z. z. (§ 14, č. 3). Tu tedy není třeba vůbec nějakého exekučního titulu, zejména ne rozsudku, tyto osoby jsou povinny nemovitosti, na nichž neprávem hospodaří, odevzdati na pouhou žádost státního pozemkového úřadu. Bylo by však možno k odstranění osoby neprávem hospodařící použíti i výpovědi, byla-li ohledně týchž nemovitostí dána jiné osobě právem hospodařící. Stejně bude postupovati státní pozemkový úřad proti těm, kteří teprve po převzetí pozemku státním pozemkovým úřadem uchopili se svémocně držby. Nabytí držby státním pozemkovým úřadem proti osobám neprávem hospodařícím není rušením jejich držby (rozhodnutí Vážný civ. 8536).
2. sjednal-li státní pozemkový úřad s vlastníkem a s osobami právem hospodařícími dohodu o převzetí bez výpovědi (§ 14, č. 2). Taková dohoda podle rozhodnutí nejvyššího soudu ze 16. XII. 1927, č. j. E III 733/27 (ve sbírce Vážný neuv.) úplně nahrazuje výpověd jako exekuční titul, takže není třeba teprve žalobou vymoci si rozsudek.
3. rozhodl-li se státní pozemkový úřad vstoupiti v závazky a práva ze smluv pachtovních (§ 14, č. 4). Avšak i tu může kdykoli později pachtovní poměr zrušiti bez ohledu na pachtovní smlouvu a v ní stanovenou pachtovní dobu.
4. jestliže na nemovitostech ku převzetí určených hospodaří již osoby, jimž se má nemovitostí těch dostati přídělem (§ 15). Zákon žádá, aby v takovém případě byl vlastník vyrozuměn o tom, které nemovitosti a ke kterému dni se přejímají. Toho požadavku třeba však dbáti i v ostatních případech převzetí bez výpovědi, neboť nelze-li vlastníka přejíti ani při výpovědi osobě hospodařící od něho rozdílné, tím méně lze tak učiniti, má-li býti nabyto držby bez výpovědi. Přes to je to však opatření nadbytečné, poněvadž — kromě případu dohody — musí býti vlastníku oznámeno zamýšlené převzetí.
5. jestliže na nemovitostech ku převzetí určených hospodaří stát (§ 14, č. 1).
Sluší ještě dodati, že pachtýři nepřísluší nárok na náhradu škody a ušlého zisku z toho důvodu, že výpovědí státního pozemkového úřadu byl pachtovní poměr předčasně zrušen, a to ani proti poslednímu vlastníku zabraných nemovitostí ani proti státu (§ 50 a). Za to převzal státní pozemkový úřad proti pachtýřům na zabrané půdě hospodařícím veřejnoprávní povinnosti (nikoli tedy povinnosti, jimž by odpovídal subjektivní právní nárok) bráti na ně ohled při přídělu zabrané půdy a při jejím propachtování. O nárocích pachtýřů při rozvrhu přejímací ceny za převzatou půdu pojednává se zvlášť.
IV. Dohoda o rozsahu převzetí bez výpovědi (§ 26 a § 14, č. 2). Tato dohoda má povahu smlouvy veřejnoprávní, neboť se jí řeší sporné otázky veřejného práva mající svůj základ v zákoně záborovém, a dohoda nahrazuje rozhodnutí, které by státní pozemkový úřad ku provedení p-é r-y vydal, kdyby k dohodě nedošlo (z četných nálezů n. s. s. Boh. adm. 4944).
Důsledky povahy dohody jako smlouvy jsou:
a) oba kontrahenti jsou povinni smluvené povinnosti plniti, avšak státnímu pozemkovému úřadu přísluší právo, aby dohodu prohlásil zneplatnou nebo zrušenou a aby postupoval podle zákona, jakoby dohody nebylo, jestliže vlastník dohodou převzaté závazky neplní nebo proti dohodě jedná a dohodu znemožňuje (nález Boh. adm. 4918);
b) avšak ani státní pozemkový úřad nesmí jednati proti dohodě, zvláště když sám přijal plnění na základě dohody, a takový dohodě odporující postup je nezákonný. Zavázal-li se tedy vlastník dohodou, že odprodá do určité doby určitý zbytkový statek, jedná státní pozemkový úřad proti dohodě, jestliže odmítne schváliti odprodej tohoto zbytkového statku s poukazem na to, že potřebuje oné půdy pro drobný příděl (nález n. s. s. z 21. IV. 1928, č. 9983/1928, ve sbírce Boh. neuv.). Státní pozemkový úřad by však jednal proti dohodě i tehdy, kdyby si svými vlastními disposicemi znemožnil plnění povinností z dohody pro něho plynoucích, na př. kdyby přidělil nemovitosti, které podle dohody měly býti propuštěny ze záboru (nález z 11. I. 1930, č. 22087/1928, ve sbírce Boh. neuv.);
c) plnil-li vlastník dohodu dříve než se stala perfektní vzhledem k výhradě schválení předsednictvem nebo než státní pozemkový úřad na základě dohody propustil určité nemovitosti ze záboru a přijal-li státní pozemkový úřad toto plnění, vzchází z tohoto plnění pro vlastníka aspoň nárok na to, aby státní pozemkový úřad předložil správnímu výboru návrhy na propuštění ze záboru podle dohody a vyvolal tak jeho rozhodnutí, zdali v dohodě navrhované propuštění ze záboru schválí (týž nález n. s. s. a Boh. adm. 5802/1926);
d) pro posouzení mezi státním pozemkovým úřadem a vlastníkem sporné otázky je rozhodný jen obsah dohody a nikoli prohlášení učiněná při předchozím ujednání (nález n. s. s. z 25. IX. 1926, č. 17915/1926, ve sbírce Boh. neuv.).
Důsledky veřejnoprávní povahy dohody jsou: vykládá-li státní pozemkový úřad takovou dohodu nebo ukládá-li na jejím základě vlastníku nějaké závazky, vystupuje jako úřad správní a jeho výrok je rozhodnutím podle § 2 z. o spr. s., které podléhá kognici n. s. s. (nález n. s. s. ze 4. III. 1929, č. 12008/1928, ve sbírce Boh. neuv.).
Zavázal-li se vlastník dohodou k určitému plnění, bude-li vyhověno jeho žádosti za propuštění, učinil státnímu pozemkovému úřadu teprve nabídku, která musí býti státním pozemkovým úřadem přijata, aby bylo možno mluviti o dohodě. Dokud se tak nestalo, jde o pouhé jednání za účelem sjednání dohody, které však nezakládá nějakých práv vlastníkových kromě nároku, aby návrh na propuštění byl předložen správnímu výboru ke schválení (nález n. s. s. z 30. XI. 1929, 6. j. 19117/1929). Také zde je právně závažný jen písemný obsah nabídky a nikoliv ústní prohlášení smlouvajících se stran, ani pohnutky, které vedly vlastníka k ujednání dohody, jestliže nedošly výrazu v jeho písemném projevu (nález n. s. s. z 8. III. 1930, č. 3747/1930, ve sbírce Boh. neuv.).
Jestliže pokusy o docílení dohody nevedly k cíli, je státní pozemkový úřad oprávněn autoritativním výrokem vyřešiti rozsah povinnosti vlastníka odevzdati zabranou půdu státu (nález z 15. VI. 1925, č. 6598/1925, ve sbírce Boh. neuv.). Jestliže si státní pozemkový úřad v dohodě vyhradil, že o určitých nemovitostech bude sjednána zvláštní dohoda, vzešla z tohoto ustanovení státního pozemkového úřadu povinnost a vlastníku nárok, aby státní pozemkový úřad, chce-li nemovitosti ty převzíti, poskytl dříve vlastníku příležitost jedna ti o tuto zvláštní dohodu (nález Boh. adm. 8055).
Dohoda podle § 14, č. 2, a § 26 je titulem k nabytí i knihovního i naturálního vlastnictví a dosahuje se tedy její pomocí těch cílů, k nimž je jinak potřebí poznámky převzetí a výpovědi.
Dohoda sama o sobě jako celek nevyžaduje schválení správního výboru, pokud si schválení to nevyhradily strany v dohodě samé. Schválení správního výboru vyžaduje ovšem vyloučení a propuštění ze záboru na dohodě založené (§ 11, č. 1, z. o poz. úřadě č. 330/1919 Sb.) a tento obsah dohody je zvláště pro vlastníka nejdůležitější. Jen v tomto smyslu je na místě mluviti o schválení dohody správním výborem. Prakse státního pozemkového úřadu vyhrazuje v dohodě schválení směrnic (zásad) tam sjednaných presidentovi státního pozemkového úřadu.
VI. Převzetí (2. odst., § 20). Podle doslovného znění 2. odst. § 20 měl by státní pozemkový úřad v každém případě zakročiti u soudu o převedení držby zabraných nemovitostí na stát nebo přídělce. Ve skutečnosti vyvinula se prakse tak, že se rozeznává mezi dobrovolným odevzdáním bez zakročení soudu a odevzdáním za pomoci soudu, tedy nucené nebo exekuční.
Subjektem, který je povinen zabranou půdu odevzdati, je hospodařící osoba, neboť výpověď, která je zpravidla (kromě dohody) titulem pro převod držby, směřuje proti ní. Touto hospodařící osobou je pak bud vlastník (hospodaří-li ve vlastní režii) nebo uživatel od něho rozdílný, zejména pachtýř.
Zákonné náležitosti odevzdání jsou: 1. právní moc výpovědi, 2. uplynutí lhůty výpovědní (k vyklizení). Nucené odevzdání předpokládá ještě právní moc povolujícího usnesení. Samozřejmě mohou býti předmětem odevzdání jen nemovitosti vypověděné a ovšem jen nemovitosti dosud záboru podléhající, nikoli tedy nemovitosti, které byly mezitím (po výpovědi) rozhodnutím státního pozemkového úřadu ze záboru vyloučeny nebo propuštěny nebo s jeho svolením odprodány.
Dobrovolné odevzdání hospodařící osobou a převzetí státem děje se protokolem sepsaným při zemědělské půdě na dvoře nebo statku, při lesní půdě u ředitelství velkostatku, k nimž půda hospodářsky patří. Protokol obsahuje prohlášení obou stran, že jedna z nich držbu pozemků odevzdává a druhá přejímá. Je-li odevzdávající osobou vlastník sám, odevzdává a stát od něho přejímá i vlastnictví. Současně upravují se srovnalou vůlí obou stran i jiné právní poměry, zejména se zřizují vzájemné služebnosti, upravují se poměry zaměstnanců a pod.
O nucené (exekuční) odevzdání zažádá státní pozemkový úřad u okresního soudu místně příslušného, t. j. u okresního soudu, který je fórum rei sitae. Poněvadž výpověď může býti podána u jednoho z více soudů, v jejichž obvodu leží vypověděné nemovitosti, není vždy soud provádějící nucené odevzdání totožný se soudem, který výpověď doručil. Nucené odevzdání povolí vždy jen okresní soud, v jehož obvodu leží přejímané nemovitosti. K výkonu může býti delegován jeden z těchto soudů.
Nucené odevzdání provede soud podle předpisů exekučního řádu (§ 20), t. j. provede je tak, jak ustanovuje exekuční řád v § 349. Podle rozhodnutí Vážný civ. 5137 záleží úkon soudní v tom, že se soudní orgán dostaví na místo, odkud jsou přejímané nemovitosti hospodářsky spravovány a tam vypověděné nemovitosti protokolem odevzdá zástupci státního pozemkového úřadu, uváděje převzaté nemovitosti tak, jak jsou seznamenány ve výpovědi. Není třeba, aby soudní orgán a zástupce státního pozemkového úřadu vstupovali na každou parcelu nebo do každé místnosti ani aby obcházeli hranice jednotlivých parcel nebo hospodářských celků. Držba se převádí prohlášením. Vyklizení věcí a osob překážejících tomu, aby státní pozemkový úřad nabyl nerušené držby odevzdaných nemovitostí, je jen vedlejší, nahodilou událostí, která většinou odpadá.
Pro oba způsoby převzetí platí o vlastníku rozdílném od hospodařící osoby; státní pozemkový úřad vyrozumí vlastníka o aktu převzetí. Jeho neúčast, pasivní chování nebo protest nemohou překážeti převzetí. Jedná-li positivně proti převedení držby, je to důvod k jeho odstranění (vyklizení podle § 349 ex. ř.).
Odevzdání zabrané půdy přídělci děje se bud týmž protokolem nebo protokolem bezprostředně po převzetí sepsaným a také tento úkon záleží v prohlášení státního pozemkového úřadu a přídělců o odevzdání resp. převzetí držby. Současně se upravují i jiné právní poměry s převzetím související (zřízení služebností).
Je-li odevzdávající hospodařící osobou vlastník, odevzdává státu držbu vlastnickou, t. j. držbu s vůlí nakládati s půdou jako s věcí vlastní a toto nabytí držby neliší se ničím od nabytí derivativního. Je-li však odevzdávající hospodařící osobou uživatel rozdílný od vlastníka, zejména tedy pachtýř, nemá odevzdávající vlastnické držby, pachtýř je dokonce jen detentorem a přes to stát nabývá vlastnické držby. V tomto druhém případě jde o originární nabytí držby. Při nuceném odevzdání odevzdává soud držbu na místo hospodařící osoby a je tedy i tento převod držby originární jen tehdy, směřuje-li nucené odevzdání proti hospodařící osobě rozdílné od vlastníka. Pokud jde o přídělce, dospěl nejvyšší soud k názoru, že se nabytí pro přídělce uskutečňuje pravoplatným rozhodnutím státního pozemkového úřadu příděl přiznávajícím, takže není potřebí ani vkladu do knih ani hmotného odevzdání. K nabytí stačí pouhý titul. Zákon se sice touto otázkou nikde nezabývá, plyne to však z povahy věci, neboť zápisu do knih není k ničí ochraně třeba: nemovitost je zabrána, i když zábor poznamenán není (§ 16 z. z.), beze svolení státního pozemkového úřadu nelze do knih nic platně zapsati (§ 7 z. z.) a zápis přídělce stane se teprve na základě přídělové listiny. Nabývá-li vydražitel při soudní dražbě pouhým příklepem bez zápisu do knih (§ 237 ex. ř.) jen proto, že je to úřední akt, platí ten důvod stejně i zde (Vážný civ. 7862).
Pouze způsob provedení nuceného odevzdání řídí se předpisy exekučního řádu, jinak však je toto řízení ovládáno zásadami řízení nesporného. Nejvyšší soud v rozhodnutí Vážný 4829 a 5772 dovozuje to analogií práva a analogií zákona. V prvém směru poukazuje na právní materie (ochrana nájemníků, výkup dlouholetých pachtů), o kterých rozhodují soudy na základě nesporného řízení, ačkoli se v nich často vyskytují i sporné otázky. V druhém směru (analogie zákona) poukazuje na §§ 20, 1. odst., 46 a 47 náhr. z., podle nichž i v řízení výpovědním, v řízení o stanovení přejímací ceny a v řízení rozvrhovém postupuje soud podle zásad řízení nesporného.
Kromě procesních důsledků jako: 14 denní rekursní lhůta a přípustnost dovolacího rekursu nejzávažnější důsledek toho je ten, že oposiční nárok hospodařící osoby proti právu státního pozemkového úřadu na převzetí (§ 5 z. z.) nelze uplatňovati sporem, nýbrž pouhou žádostí, o níž rozhodne soud nucené odevzdání provádějící v řízení nesporném. Je-li tedy žaloba podle §§ 35 až 37 ex. ř. nepřípustná, nemůže také býti důvodem k odložení exekuce ve smyslu §§ 42 a 44 ex. ř. Avšak nejvyšší soud ze znění 2. odst. § 20 dovozuje, že soud nemá vůbec práva exekuci odložiti, poněvadž tím prodlužuje lhůtu výpovědní a k tomu je povolán pouze státní pozemkový úřad. Soud povoluje odklad, osobuje si právo, které mu nepřísluší.
Byla-li sjednána s vlastníkem a s hospodařícími osobami dohoda o rozsahu převzetí bez výpovědi podle §§ 26 a 14, č. 2, je tato dohoda exekučním titulem, není tedy třeba žaloby, aby rozsudkem nebo smírem byl opatřen exekuční titul (rozhodnutí nejvyššího soudu ze 16. XII. 1927, č. j. B. III733/1927, ve sbírce Vážný neuv.).
Byla-li sjednána dohoda o převzetí bez výpovědi (§ 14, č. 2) nebo hospodaří-li na nemovitostech ku převzetí určených někdo neprávem (§ 14, č. 3), vyžaduje 2. odst. § 20 pro nabytí držby, aby na nemovitosti ku převzetí určené bylo vloženo právo vlastnické pro stát nebo nabyvatele. Tohoto předpisu užila prakse jen v ojedinělých případech. V případě § 14, č. 2, byla půda dobrovolně odevzdána a pokud bylo třeba zakročení soudů, uznal nejvyšší soud i dohodu za titul exekuční. V případě § 14, č. 3, postačila k nucenému odevzdání a hlavně k vyklizení osoby neprávem hospodařící výpověď daná osobě na týchž nemovitostech právem hospodařící.
VII. Vklad vlastnického práva (§§26 až 28). Zákonnou náležitostí vkladu vlastnického práva pro čsl. stát je podle § 26 poznámka zamýšleného převzetí. U nemovitostí, pro něž není pozemkových knih na území republiky, je třeba vyhlášky zamýšleného převzetí. Oba tyto akty může nahraditi dohoda sjednaná s vlastníkem o rozsahu převzetí (dohoda s hospodařící osobou od vlastníka rozdílnou mohla by býti titulem k nabytí držby, nikoli však titulem pro vklad vlastnického práva). Jiných náležitostí není třeba. Pokud se návrh neopírá o dohodu s vlastníkem, není třeba ani vkladní listiny, neboť ji nahrazuje poznámka převzetí a návrh na vklad. Zejména není podmínkou vkladu výpověď (§ 20) a je tedy možno nabýti k zabraným nemovitostem vlastnického práva knihovního bez držby nemovitosti, jako je možná, ano (do zaknihování přídělu) i pravidelná vlastnická držba přidělených nemovitostí bez knihovního vlastnického práva.
Pokud státní pozemkový úřad neprohlásí, že s přejímanými nemovitostmi přejímá určité služebnosti na nich váznoucí, nebo že k žádosti peněžního ústavu podle § 70 privilegovaného přejímá zástavní právo za pohledávku toho ústavu, vymaže knihovní soud veškeré knihovní závady z moci úřední.
Přejímají-li se nemovitosti tvořící pouze část knihovního tělesa, musí býti přejímané nemovitosti s právy přeneseny do nových knihovních vložek. Závady ve vložce nebo na přejímaných nemovitostech váznoucí se nepřevádějí, leda by státní pozemkový úřad učinil prohlášení o převzetí, jak shora uvedeno (§ 27).
Byla-li převzatá nemovitost již přidělena ve vlastnictví přídělce, může býti k návrhu státního pozemkového úřadu vlastnické právo převedeno »přímo na přídělce (§ 28). Vedle zákonné náležitosti v § 26 uvedené (poznámka nebo vyhláška zamýšleného převzetí nebo dohoda) je tu třeba přídělové listiny nebo směnné smlouvy jako vkladní listiny.
Podle judikatury nejvyššího soudu neplatí pro vklad vlastnického práva pro stát nebo přídělce předpisy formálního knihovního práva beze změny, nýbrž s jistými úchylkami vyvolanými potřebami p-é r-y. Tak zejména je přípustná dovolací stížnost proti souhlasným usnesením nižších soudů a § 130, odst. 1., knih. z. tu tedy neplatí. Rovněž zde neplatí ustanovení § 95 knih. z. a vykazuje-li návrh státního pozemkového úřadu vady překážející knihovnímu provedení, vrátí soud návrh k opravě nebo k doplnění. Totéž platí o předpisu § 86 knih. z. o kumulaci (rozhodnutí Vážný civ. 9094).
VIII. Přechod užitků a břemen (§29). Podle slovného znění tohoto předpisu v novém znění (novela č. 220/1922 Sb.) přecházejí užitky a břemena na stát tím dnem, který následuje poslednímu dni výpovědní lhůty dané vlastníku, leda že by bylo dohodou ustanoveno něco jiného. Tohoto předpisu nebylo v praksi použito tak, jak doslovně zní. Především bylo jen velmi málo případů, kde den převzetí (nabytí držby) souhlasil s koncem nebo byl velmi blízký konci výpovědní lhůty. Vedle toho zákon mluví o výpovědi dané vlastníku, takže byla-li dána výpověď hospodařící osobě od něho rozdílné, nezbývá než dohoda s vlastníkem.
Prakse stanovila den tohoto přechodu zpravidla dohodou s vlastníkem a tam, kde nebylo dohody docíleno, platil za den přechodu den skutečného převzetí (nabytí držby). Neodporuje to zákonu, poněvadž zákon patrně předpokládá, že ku převzetí dojde ihned, jakmile uplyne výpovědní lhůta. Tento přechod nemůže záviseti od vkladu vlastnického práva, nebo souvisí úzce se skutečnou držbou převzatých nemovitostí a nemůže býti oddalován na léta do vkladu vlastnického práva. Pro předpis pozemkové daně přídělcům, jichž příděl nebyl ještě zaknihován, byly zavedeny prozatímní výkazy změn v pozemkové držbě. Těžisko § 29 záleží jen v ustanovení termínu, kdy na stát přecházejí užitky a břemena, a nikoli v tom, které povinnosti na stát přecházejí (rozhodnutí nejvyššího soudu z 29. XI. 1929, č. j. Rv I 1012/1928, ve sbírce Vážný neuv.).
Otázku, zdali a kterým dnem přešly užitky a břemena na stát podle § 29, náleží rozhodovati řádným soudům a státní pozemkový úřad jako správní úřad nemůže ji řešiti rozhodnutím právní moci schopným (nález n. s. s. z 12. II. 1926, č. 2719/1926, ve sbírce Boh. neuv.).
§ 29 mluví o přechodu užitků a břemen na stát. Z toho však plyne, že odevzdá-li státní pozemkový úřad převzaté nemovitosti ihned, jakmile je převzal, i pro poměr mezi státním pozemkovým úřadem a přídělcem je týž den rozhodný, neboť by jinak státní pozemkový úřad nemohl nésti sám břemena po dobu přechodnou, i kdyby za tu dobu nebylo žádných užitků.
IX. § 33 náhr. z. Z tohoto ustanovení a z § 2, č. 9, zák. o hospodaření na zabraném majetku č. 118/1920 Sb. plyne, že archivy a registratury patrimoniální a hospodářské správy na zabraném majetku se nalézající jsou podrobeny záboru. Mohou však býti převzaty, a to bez náhrady jen tehdy, převzal-li státní pozemkový úřad celý statek, třeba po částech. Propustil-li tedy státní pozemkový úřad část velkostatku ze záboru, pozbyl tím možnosti převzíti archiv na onom statku se nalézající (nález n. s. s. z 2. I. 1925, č. 23594/1925, ve sbírce Boh. neuv.). Slov „celé statky“ nelze však bráti doslovně, neboť při takovém výkladu by se tento předpis stal ilusorní. Nemůže tedy převzetí archivů a registratur překážeti, byla-li vlastníku ponechána zcela nepatrná část statku a tím méně, nebyl-li převzat celý statek proto, že část půdy byla vykoupena podle zák. č. 318/1919 Sb. neb odprodána se souhlasem státního pozemkového úřadu podle § 7 z. z.
X. § 34 náhr. z. Tento předpis má dvě ustanovení:
a) státní pozemkový úřad není povinen převzíti stavby nadbytečné nebo s převzatými zemědělskými nebo lesními podniky nesouvislé;
b) státní pozemkový úřad má však právo učiniti opatření potřebná k zachování a k udržení takových budov.
Ad a). Toto ustanovení mělo by pravý smysl jen tehdy, kdyby vedle práva státního pozemkového úřadu převzíti zabraný majetek (§ 5 z. z.) byla zákonem vyslovena i povinnost převzetí. Poněvadž však není takové povinnosti, které by odpovídal subjektivní právní nárok vlastníka zabraného majetku, má toto ustanovení povahu pouhé instrukce, ze které vlastník nárok dovozovati nemůže. A to ani nárok, aby stát převzal budovy k oněm podnikům patřící, tím méně pak nárok, aby některé nemovitosti nebyly převzaty, nýbrž vlastníku ponechány. § 34 mluví jen o právu státního pozemkového úřadu a nikoliv o právu nebo nároku strany (nález Boh. adm. 5337).
Ad b). Také toto právo je diktováno veřejnými zájmy a jeho plnění nemůže vlastník právními prostředky vynutiti. Je jakýmsi doplňkem ustanovení § 20 příd. z. o ochraně historických a uměleckých památek, nejsouc však omezeno na budovy historicky památné a umělecky cenné.
Tato obě kuriosní ustanovení se týkají jen budov a nikoli pozemků a jejich praktický význam je nepatrný.
+ Bohuslav Zamouřil.
K.
I. Náhrada (přejímací cena).
1. § 9 z. z., modifikace jeho v § 35 n. n. § 9 z. z. praví, že o náhradě za převzatý majetek bude rozhodnuto zvláštním zákonem. Zároveň však vyslovuje zásadu pro budoucí zvláštní zákon, že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států, příslušníků býv. panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, majetek nadací, spočívajících na právech ze šlechtictví zrušeného zák. č. 61/1918 Sb., majetek, jehož užívání se zakládá na výkonu funkcí, úřadů a důstojenství cizozemských, nebo který s takovou funkcí, úřadem nebo důstojenstvím jest spojen, majetek bezprávně nabytý, majetek osob, které se hrubě provinily proti čsl. národu ve světové válce, konečně majetek, který připadne státu jako splátka na dávku z majetku. Další zásadou pro zvláštní zákon jest směrnice, že při převzetí má býti postupováno tak, aby osoby, pro které na zabraném majetku váznou práva, jakož i osoby, které mají proti dosavadnímu vlastníku práva z poměru služebního, zaopatřovacího a pachtovního, nebyly zkráceny. Zásada o převzetí bez náhrady, pokud jde o majetek příslušníků nepřátelských států a příslušníků býv. panovnické rodiny Habsbursko- Lotrinské byla modifikována § 35 z. n., ve kterém bylo vysloveno, že pokud tomu neodporují mírové smlouvy, neplatí předpisy o poskytování náhrady vlastníku převzatých nemovitostí podle náhradového zákona. Toto ustanovení neřeší otázku záboru majetku nepřátelských států, nýbrž otázku náhrady za majetek zabraný, a plyne z toho, že i příslušníci těchto států mají obdržeti náhradu, bylo-li by převzetí majetku bez náhrady v rozporu s ustanovením smluv mírových (Boh. 3236 adm.). Přísluší-li jim tedy v tomto případě náhrada, jest to vždy náhrada dle zákona náhradového a nikoliv vyšší (Vážný 4977 civ.).
§ 35 znovu vyhradil zvláštnímu zákonu rozhodnutí o selské půdě bezprávně svedené a případech podobných. Zvláštní zákon však vydán nebyl.
2. Převzetí bez náhrady. O majetku příslušníků býv. panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské bylo rozhodnuto mírovými smlouvami a v důsledku mírových smluv domácím zák. č. 354/1921 Sb. Rovněž mírovými smlouvami jednak znemožněno převzíti bez náhrady majetek příslušníků nepřátelských států, jednak dostalo se amnestie osobám, které se hrubě provinily proti mocnostem spojeným a přidruženým ve světové válce. Zůstala proto z § 9 z. z. provedena toliko zásada, znovu vyjádřená v § 36 n. z., že bez náhrady přejímá čsl. stát do svého vlastnictví majetek nadací spočívajících na právech ze šlechtictví zrušeného zák. č. 61/1918 Sb., bylo-li příslušným k tomu ministerstvem jako nadačním úřadem vysloveno, že určitá nadace se zrušuje.
3. Výše náhrady (§ 41). Náhradový zákon ustanovil náhradou-přejímající cenou za převzatý nemovitý majetek cenu vyplývající z průměru cen docilovaných v letech 1913—1915 za nemovitosti toho druhu při prodejích hospodářského celku v rozloze přes 100 ha z volné ruky. V souvislosti s předpisem o průměru cen z let 1913 až 1915 ustanoveno zároveň, že jedna koruna měny rakousko-uherské počítá se za 1 korunu čsl. Vláda zmocněna vydati předpisy závazné pro určování a vypočítávání přejímací ceny dle zásady o průměru cen z let 1913—1915. Podle této zásady a předpisů následujících jde o hrubou cenu přejímací, jež zatížena jest srážkami t. zv. latifundijními podle předpisů §§ 42 a 42a, jež plynou do fondu pro podporu vnitřní kolonisace podle předpisu § 42b. Úhrnná srážka latifundijní nesmí činiti více než 40% hrubé přejímací ceny (§ 42 a, odst. 4.). Soubor zabraného majetku do 1000 ha celkové výměry není stižen latifundijními srážkami. Přes 1000 ha výměry činí srážka 1/10% z každých 100ha, nejvýše však 30% z hrubé přejímací ceny. Od roku 1923 zvyšuje se však každým rokem o 1/20, počínajíc rokem, ve kterém došlo k soudu oznámení o zamýšleném převzetí (§ 41).
Ocenění převzatých nemovitostí provádí státní pozemkový úřad přihlížeje k osobitým vlastnostem a ke stavu, v jakém byly převzaty. Zejména má bráti zřetel při oceňování jednak na investice provedené po 1. VIII. 1914, jednak na meliorace nejpozději v řízení oceňovacím vlastníkem státnímu pozemkovému úřadu hlášené a osvědčené, jestliže užitek jich v době převzetí ještě trval nebo pravděpodobně se dostaví a jestliže investice nebo meliorace sledovaly docílení většího výnosu, nebo udržení dobrého stavu majetku při intensivním způsobu hospodaření. Investice a meliorace oceňují se dle nákladů stavebních nebo pořizovacích a odpočte se příslušný úmor dle počtu let a zařízení. O tyto náhrady za investice a meliorace zvyšuje se hrubá přejímací cena vypočítaná podle § 41. Poněvadž jde o zvláštní náhradu, není tato stižena srážkami latifundijními jako všeobecně hrubá přejímací cena vypočtená podle § 41 (§ 43 n. z.).
4. Tabulky oceňovací — Dohoda (§ 44). Vláda použila daného jí zmocnění a nař. č. 53/1921 Sb. vydala předpisy závazné pro určování a vypočítávání přejímací ceny za zabraný majetek pozemkový státem převzatý. Vládní nařízení bylo pozměněno, pokud jde o nadpis, nař. č. 222/1922 Sb. a v textu nař. č. 296/1922 Sb. Vlastním obsahem nařízení jsou předpisy pro používání připojených tabulek, jimiž se zjišťuje základní cena (§ 1). Nařízení rozlišuje 5 tabulek, a to I. pro půdu převzatou bez budov, II. pro půdu převzatou s budovami, III. pro hospodářské, obytné a správní budovy převzaté bez příslušné půdy, IV. pro vinice na Slovensku a Podkarpatské Rusi, V. pro lesní majetek. Tabulky I, II a III jsou roztříděny dle jednotlivých výrobních oblastí (§ 2 cit. nař.).
Zvláštní okolnosti, jež cenu převzatého majetku podstatně zvyšují nebo snižují, mají vliv na vyměření náhrady, a to buď přirážkami nebo srážkami až do 5, 10 a 15% základní ceny podle toho, o jaký majetek jde (§ 3).
Které okolnosti dlužno považovati jako zvyšující nebo snižující podstatně cenu majetkovou, ustanovuje §§ 4 a 5 cit. zák. Dlužno je odborně vyšetřiti na místě samém. Straně musí býti poskytnuta možnost, aby se vyjádřila. V rozhodnutí o ceně musí býti srážky neb přirážky příslušně odůvodněny (§ 6). V ocenění půdy podle tabulek jest zahrnuta cena veškerého příslušenství a práv s držením jich spojených, pokud práva ta netvoří samostatný majetek. Ovocné stromy (i v zahradách) a drátěnky ve chmelnicích mají býti zvláště oceněny, a to podle předpisu § 41 n. z., odst. 3., přísežnými znalci státního pozemkového úřadu na místě samém podle zásady o průměru cen z let 1913—1915 a vyšetřené a určené náhrady za ně připočteny do hrubé přejímací ceny stižené latifundijními srážkami. Stejně zvláště mají býti oceněny výlohy vynaložené k docílení nové úrody. Rovněž zvláště (mimo tabulky) oceňují se investice podle § 43, odst. 1., n. z. Toto posléz jmenované ustanovení přihlíželo k původnímu znění náhradového zákona. Novela k náhradovému zákonu v § 43 zná nejen investice, nýbrž i meliorace a dává směrnice pro jich ocenění (§ 11 cit. nař.). Budovy a příslušenství budov hospodářského a lesního průmyslu oceňují se podle § 41, odst. 3., n. z. (§ 12 cit. nař.), §§ 13 až 19 obsahují předpisy pro ocenění lesního majetku.
O náhradě může státní pozemkový úřad sjedná ti s vlastníkem dohodu, jež týká se přejímací ceny a ocenění převzatého majetku včetně investic, meliorací a nákladů na docílení budoucí úrody, byly-li tyto učiněny vlastníkem. Tato dohoda jest závazná pro stát teprve podpisem presidenta státního pozemkového úřadu. Jmenovanému úřadu jest při tom ponecháno, aby určil část náhrady, která má připadnouti fondu pro podporu vnitřní kolonisace podle § 42 b, t. j. aby určil, která část náhrady tvoří hrubou přejímací cenu podle § 41, odst. 1., podrobenou latifundijním srážkám.
5. Řízení oceňovací. Řízení oceňovací provádí státní pozemkový úřad podle předpisů §§ 41 až 45 a prováděcích předpisů obsažených ve vlád. nař. č. 53/1921 (v konečném jeho znění). Pokud vykonává státní pozemkový úřad ocenění svými přísežnými znalci na místě samém podle § 41, odst. 3,. ustanovuje nař. č. 53/1921 Sb., jež také stanoví, kdy má býti slyšen vlastník oceňovaných nemovitostí (vyžádáno jeho vyjádření).
Otázku, kdy lze zavésti oceňovací řízení, lze řešiti jen na podkladě shora cit. předpisů, a porušení jejich lze bráti v odpor stížností proti rozhodnutí o přejímací ceně, kterážto stížnost podléhá kognici řádných soudů. Jest tedy rozhodování o námitce proti řízení oceňovacímu vyloučeno z rozhodování n. s. s. (Boh. 4738/1925, 5662/1926 adm., řím. 224/1924 a 265/1925).
Ani zákon náhradový ani prováděcí nařízení k § 41 neobsahují systematického uspořádání předpisů pro oceňovací řízení a směšují předpisy materielní s předpisy formálními zpravidla jen nepřímo vyslovenými. Není nikde na př. ustanoveno o tom, kdy státní pozemkový úřad jest povinen zahájiti oceňovací řízení a dokonce není předpisu ukládajícího státnímu pozemkovému úřadu vyrozuměti účastníky o zahájení jeho, ač některé nároky (§§ 43,43 a) mají býti bud nejpozději nebo teprve v řízení oceňovacím přihlášeny. Teprve prakse vybudovala řízení oceňovací, aby mohly býti splněny a nebyly porušeny materielní předpisy a subjektivní práva účastníků. Viz na př. v § 43a, odst. 1., zmínku o tom, že se sepisuje protokol o oceňování.
6. Investice pachtýřovy. Investice a meliorace podle § 43, odst. 2., může přihlásiti v oceňovacím řízení osoba hospodařící, je-li pachtýřem nebo nájemcem a má-li vůči vlastníku nárok na náhradu podle předpisů občanského zákona. § 43 a užívá slova „investice", avšak má na mysli investice i meliorace a užívá výrazu „investice" paušálně. O tvrzení pachtýřově nebo nájemcově budiž vyžádáno vyjádření vlastníkovo, a uzná-li tento, že investice provedl pachtýř (nájemce) svým nákladem, aniž byl k tomu povinen podle pachtovní (nájemní) smlouvy nebo jsa k nim sice povinen, avšak jen se zřetelem na celou smluvní dobu pachtovní nebo nájemní a souhlasí-li, aby určitá a jak velká nebo poměrná část náhrady za investice byla přiznána jako pohledávka pachtýřova (nájemcova) vůči státu, určí státní pozemkový úřad ve svém rozhodnutí o přejímací ceně zvláště peníz pohledávky pachtýřovy (nájemcovy) z přejímací ceny, určené podle §§ 41, 42 a 42 a, avšak jen v mezích jejího zvýšení podle § 43, odst. 2. V důsledku tohoto předpisu stane se pachtýř (nájemce) věřitelem vlastníka převzatých nemovitostí s pohledávkou určenou již státním pozemkovým úřadem a uznanou vlastníkem a má právo v pořadí za knihovními věřiteli věcně oprávněnými a za nároky podle § 50 hojiti se z celkové přejímací ceny. Pachtýři přísluší náhrada za strojená hnojivá, jichž nemohl využiti pro předčasné zrušení poměru pachtovního převzetím zabraných nemovitostí, vykáže-li v řízení oceňovacím tyto náklady na strojená hnojivá a jich vynaložení na pozemky. Náhrada za tato hnojivá (Vážný 3571 civ.) vyšetří se zvlášť a jako zvláštní náhrada patřící přímo pachtýřovi jest splatna přímo jemu do 3 měsíců ode dne, kdy rozhodnutí o této náhradě nabylo moci práva. Pachtýři přísluší právo stížnosti proti rozhodnutí u řádných soudů podle § 46 n. z.
Pokud jde o podstatné zvýšení ceny převzatého majetku řádným hnojením animálním, může býti pachtýři přiznána z toho důvodu pohledávka vůči vlastníku v mezích zvýšené přejímací ceny z toho důvodu (§ 43 a, 5. odst.). Také zde o stížnosti platí obdobně předpisy § 46 (řádné soudy).
7. Opravné prostředky. Do rozhodnutí a také do dohody (Vážný 6159 civ.) o přejímací ceně může si stěžovati vlastník a oprávněný z knihovních, práv do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Proti dohodě nepřísluší však stížnost v žádném případě tomu, jemuž dohoda žádné újmy nezpůsobila (rozhodnutí nejvyššího soudu E I 575/ 1927 z 28. VI. 1927). I pachtýř má stížnost do rozhodnutí, pokud jest nebo stal se podle předpisu náhr. zákona věřitelem (rozhodnutí nejvyššího soudu E III 551/1926 z 24. IX. 1926). Stížnost se podává u krajského soudu v Praze, Brně, Bratislavě a Užhorodě. Příslušnost řídí se dle toho, kde je větší část převzatého majetku. Státní pozemkový úřad má označiti ve svém rozhodnutí příslušný soud. Stížnost může býti podána toliko pro porušení právních norem platných pro určení a vypočítáni přejímací ceny nebo pro to, že nebylo přihlíženo k předpisům §§ 42 a 45 (Vážný 7800 civ.). Oběma stranám zachovány jsou všechny tři instance, a to i tehdy, potvrdí-li II. stolice rozhodnutí I. stolice. Důvodem ke stížnosti nemůže býti vadnost řízení ani nízké vyměření náhrady, nebylo-li tvrzeno, že jsou porušeny oceňovací předpisy (rozhodnutí nejvyššího soudu E I 967/1928 z 5. XII. 1928). Neuzná-li vlastník pachtýřovy nároky, nemůže tento vystupovati v řízení o přejímací ceně jako účastník. Stížnost do rozhodnutí o přejímací ceně projednávají soudy v řízení nesporném. Stížnost proti procentu bonitní přirážky jest nepřípustná. Soudy nejsou oprávněny zkoumati správnost předpisů nař. č. 53/1921 Sb. Paušální výtka znalcovy nezpůsobilosti nestačí. Soudy nemohou přezkoumávati správnost znaleckého zjišťování. Jest věcí znalců, aby posoudili, které okolnosti a v jaké míře cenu majetku podstatně zvyšují nebo snižují.
Stížnost může býti podána i tehdy, nebylo-li rozhodnutí ještě straně doručeno, pakli jen rozhodnutí to se již nalézá u soudu (rozhodnutí nejvyššího soudu E II 286/ 1925 z 30. IX. 1925).
8. Rozvrh přejímací ceny a opravné prostředky. Soud, v jehož knihách jest nemovitost nebo podstatná část nemovitostí převzatých a oceněných zapsána, rozvrhne k návrhu státního pozemkového úřadu v nesporném řízení přejímací cenu podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v dražbě prodané. Rozvrh provede se podle stavu v den skutečného převzetí. O nařízeném roku vyrozumí soud kromě státního pozemkového úřadu a vlastníka také úřady povolané vymáhati veřejné dávky a daně a všechny osoby, pro něž podle knihovního stavu zapsána jsou práva na nemovitostech. Nařízený rok vyhlásí soud na soudní desce a vyzve, aby přihlásily své nároky také osoby, které je činí ze smluv služebních, zaopatřovacích, pachtovních nebo nájemních (§ 47). Náhradu za knihovně zajištěné služebnosti, pokud nejsou převzaty, za výměnek a jiná věcná břemena, určí soud, přibera jednoho nebo dva znalce, dle průměrné hodnoty oprávnění nebo plnění v letech 1913—1915. Za posledního půl roku ode dne převzetí zadržené služební platy a mzdy osob výhradně nebo převážně zaměstnaných na převzatých nemovitostech přikáží se v přednostním pořadí za daněmi a veřejnými dávkami k hotovému placení (§ 49). Nároky ze smluv služebních a zaopatřovacích včetně pensí a pravidelně poskytovaných darů z milosti mají býti kapitalisovány a úroky z kapitálu přikázány v příslušném pořadí knihovního zápisna, nejsou-li zapsány, v pořadí, které by jim příslušelo podle data smlouvy, písemného sdělení nebo prvého platu, avšak vždy za věřiteli jmenovanými v § 70 n. z., jimiž jsou ústavy a fondy poskytující hypotekární úvěr pouze na sirotčí jistotu. Zákonná úroková míra stanovena pro kapitalisování třemi ze sta, vláda však zmocněna zvýšiti tuto míru až na čtyři ze sta, což se stalo vlád. nař. č. 221/1922 Sb. (§ 50). Od 1. XI. 1931 snížena opět vl. n. č. 168/1931 Sb. na 3%. Nevyčerpaná část přejímací ceny přikáže se na starší daně a dávky, nemající přednostního práva, a na osobní přímé daně a dávky veřejné, jež dluhuje vlastník (§ 51). Proti usnesení o rozvrhu přísluší státnímu pozemkovému úřadu, vlastníku a knihovním věřitelům právo stížnosti do 14 dnů ode dne doručení usnesení. Za knihovní věřitele dlužno také považovati v nejširším slova smyslu věcně oprávněné. Den příklepu jest totožný s dnem převzetí (Vážný 4771 civ.). Státní pozemkový úřad rozhoduje dle svého uvážení o tom, zda a kolik z náhrady za převzaté nemovitosti má se zaplatiti vlastníku nemovitostí hotově nebo zápisem do náhradové knihy a není úkolem soudu, aby o té věci rozhodoval (rozhodnutí nejvyššího soudu E III 272/1925 z 13. V. 1925). Pohledávky pachtýře za investice a meliorace patří za pohledávky knihovního věřitele věcně oprávněného a za nároky podle § 50 n. z., avšak před nároky § 51 n. z. Náhrada pachtýřům za strojená hnojivá není součástí přejímací ceny, naproti tomu jsou však součástí její náhrady pachtýřům za investice a meliorace a animální hnojivá (Vážný 5288 civ.). Investice vlastníkovy zvyšují sice také přejímací cenu, avšak zákon neobsahuje žádného předpisu o tom, že by investice ty se měly vlastníku samostatně nahraditi. Proto mají na ně nárok především ti, kdož měli nárok na nemovitosti, kdežto vlastník obdrží teprve hyperochu, kterou tvoří zbytek přejímací ceny vybývající po uspokojení všech pohledávek. Dávka z majetku a přírůstku z něho požívá na nemovitostech přednostního zákonného práva zástavního jen do částky na ně vypadající, a to ještě jen nejvýše do 30% zjištěné čisté hodnoty nemovitostí. Úroky z přikázaných částek běží ode dne převzetí v dohodě stanoveného, jenž platí za den rozhodný tak, jak při dražbě den příklepu. Když dle dohody má státní pozemkový úřad platiti úroky z přejímací ceny, která se rozvrhuje od určitého dne, jest třeba v usnesení ji rovněž rozvrhnouti. Úrok ten nepřísluší vlastníku, neboť mu přísluší teprve z hyperochy (Vážný 5312 civ.). Pro rozvrh přejímací ceny na Slovensku jsou platný předpisy exekučního zákona platného na Slovensku o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v dražbě prodané (rozhodnutí nejvyššího soudu Rv III 701/1925 z 1. II. 1925). V rozvrhovém usnesení má býti výslovně vytknuto, že se ty které pohledávky přikazují, zda k placení či k převzetí. Není však pochyb, že přikázáni míní se jako přikázání ke placení, přikazují-li se úroky ode dne převzetí nemovitostí stanoveného dohodou až ode dne placení. Při pohledávkách převzatých náleží zúrokování ode dne převzetí nemovitostí na přejímatele, tedy na stát a nemá se tedy rozvrhový soudce o úroky ode dne převzetí dále jdoucí co starati (Vážný 6135 civ.).
O patronátech v p-é r-ě viz heslo „Patronát“. Slovník III., str. 48 a násl.
9. Placení přejímací ceny. Náhrada za převzatý majetek pravoplatně určená, pokud není vyčerpána při soudním rozvrhu pohledávkami ze zákonného zástavního práva, knihovních věřitelů a oprávněnců a pohledávkami ze zaopatřovacího poměru, jest soukromoprávní pohledávkou vlastníka vůči státu (rozsudek senátu pro řešení komp. konfliktů z 7. XII. 1931, č. 758/1931 Boh. adm. LXXXI/1931), a stát jest povinen ji zúrokovati třemi ze sta ročně a zaplatiti hotově nebo zapsati do náhradové knihy a umořovati aspoň 1/2% ročně. Úroky platí se pozadu pololetně. Vláda jest zmocněna zvýšiti úrokovou míru na čtyři ze sta (§ 59). Stalo se tak vlád. nař. č. 221/1922 Sb. Od 1. XI. 1931 snížena opět vl. n. č. 168/1931 Sb. na 3%.
II. Převzetí živého a mrtvého zařízení (§ 12 z. z. a § 53 n. z.). Stát má právo požadovati od vlastníka živého a mrtvého zařízení sloužícího k hospodaření na převzatém majetku poměrnou jeho část. Toto právo musí vykonati státní pozemkový úřad nejpozději 2 měsíce před skutečným převzetím (§ 53). Ode dne doručení výpovědi osobě hospodařící jest zcizení tohoto zařízení bez souhlasu státního pozemkového úřadu vůči státu bezúčinné, není však potřeba souhlasu, prošla-li již lhůta k uplatnění práva státu na převzetí (§ 55). V případě neshody o množství nebo počtu mrtvého a živého zařízení požadovaného státním pozemkovým úřadem rozhodne k návrhu jedné strany místně příslušný soud v řízení nesporném, přibera znalce. Do rozhodnutí přípustná jest stížnost ke sborovému soudu I. stolice (§ 56). Za převzaté živé a mrtvé zařízení jest povinen státní pozemkový úřad zaplatiti obecnou cenu v době převzetí hotově. V případě neshody určí se tato cena soudním odhadem, jehož útraty hradí obě strany polovicí. Provedli-li soudní odhad aspoň dva přísežní znalci, není dalšího opravného prostředku (§ 57).
III. Péče o zaměstnance — V. část náhradového zákona. Stát jest povinen postarati se o trvalé zaměstnance pozbyvší dosavadního zaměstnání z důvodu převzetí zabraného majetku k účelům p-é r-y. Zákon rozlišuje v § 75 čtyři způsoby zaopatření, a to:
1. příděl nemovitostí,
2. opatření přiměřeného zaměstnání,
3. odškodnění na penězích,
4. zaopatření starobní a invalidní.
Zaměstnancům přísluší subjektivní nárok vůči státnímu pozemkovému úřadu na zaopatření. Z opatření (rozhodnutí státního pozemkového úřadu) přípustná jest stížnost do 14 dnů k rozhodčí komisi. Jednací řád vydán byl vlád. nař. č. 374/1922 Sb. Povinnosti a platy vznikající státu zaopatřením zaměstnancům podle 1. až 3. uhrazuje státní pozemkový úřad z fondu kolonisačního, pokud jde o zaopatření starobní a invalidní fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků podle § 73. Tento fond rozhoduje samostatně o nárocích proti němu, a z jeho rozhodnutí přípustná jest opět do 14 dnů stížnost k rozhodčí komisi zřízené podle § 75. Tento fond má platiti také zaopatřovací důchody zaměstnancům, jestliže u nich toliko z důvodů provádění p-é r-y přestaly nebo nepočaly výplaty zaopatřovacích požitků. Konečně fond jest povinen vypláceti starobní nebo invalidní renty také jiným trvalým zaměstnancům na velkém majetku pozemkovém, jejím rodinám a pozůstalým, ač v době vyhlášení náhr. zákona nevztahovalo se na ně zákonné pojištění starobní a invalidní, byly-li splněny ostatní požadavky zákona. Nároky vůči fondu omezeny jsou však výší požitků upravených zák. č. 130/1921 Sb. Výplata starobního důchodu počíná po dosažení 65. roku u osob, které dosud zaopatřovacích požitků nepožívaly, důchodu invalidního po dosažení 60 roků (§ 73). Vlastníci zabraného majetku poskytující pense nebo dary z milosti jsou povinni tyto na svůj náklad zajistiti ve prospěch poživatelů dle stavu ze dne 6. V. 1921, t. j. v den, kdy nabyl účinnosti zák. č. 130/1921 (§ 74). Osoby hospodařící na zabraném majetku jsou povinny do svých služeb na uprázdněná nebo nově zřízená místa přijati ty z osob, jež jim označí státní pozemkový úřad nebo ústav zprostředkující služby a práce na velkém majetku pozemkovém. Státní pozemkový úřad rozhoduje podle § 11 z. z., může uložiti vlastníkům převzíti zaměstnance v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze přiděleného majetku (§ 75, odst. 2. a 3.). Bližší viz v odd. G. ,,Propuštění půdy dle § 11 z. z.“. § 73 byl proveden vlád. nař. č. 29/1923 Sb., § 75 proveden vlád. nař. č. 305/1922, 318/1922 a 374/1922 Sb.
Proti výroku rozhodčí komise pro zaopatření zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém v Praze nelze si stěžovati ani k n. s. s., ani k řádným soudům (rozsudek senátu pro řešení komp. konfliktů z 12. XII. 1927, č. 450/1927, Boh. adm. LII/1927).
Zák. č. 130/1921 a zák. č. 215/1922 Sb. Tímto zákonem upraveny požitky zaměstnanců, kteří bud již požívati zaopatřovacích požitků z důvodu trvalého služebního poměru na velkém majetku pozemkovém nebo nabyli nároku na vyplacení pense nebo provise dříve než zákon počal působiti. Nárok na požitky nebyl tedy založen teprve tímto zákonem. Také zvyklost může býti pomůckou při výkladu poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (Vážný 2069 civ.). Nároku na zaopatřovací požitky nabyl každý zaměstnanec v § 1, jenž po určité době služební před 6. V. 1921 vstupuje do neaktivního stavu bez ohledu na to. zda mu nárok na požitky příslušel již před vyhlášením zákona (Vážný 2082 civ.). Trvalým jest poměr, třebas byl vypověditelným (Vážný 2326 civ.). Dary z milosti musí býti poskytovány pravidelně. Tomu jest tak, byl-li hned v prvých dvou letech výslužby poskytnut zaměstnanci pokaždé dar z milosti, byť i ne v téže výši (Vážný 2538 civ.). Přijetí nepatrného odbytného není vzdáním se nároku (Vážný 2660 civ.).
Zaměstnanci, který zemřel před tím, než zákon nabyl působnosti, nepřísluší nárok; pozůstalí mají nárok samostatný (Vážný 2983 civ.). Nároku nemá zaměstnanec, který při vystoupení ze služby se vzdal zaopatřovacích požitků (Vážný 3865 civ.), stejně nemá nároku manželka žijícího zaměstnance propuštěného bez nároku na pensi (Vážný 3964 civ.), dále kdo byl propuštěn a propuštění uznal správným (Vážný 4158 civ.), kdo při účinnosti zákona aktivně sloužil (Vážný 4411 civ.), kdo po účinnosti zákona sloužil, ač měl již vyslouženo (Vážný 4661 civ.).
Nárok nepřísluší zaměstnanci na majetku, jenž připadl podle zákona státu (Vážný 5079 civ.). Zákon nevztahuje se na ty, kteří vstoupili po 6. V. 1921 do výslužby (Vážný 6612 civ.). Započítati lze pouze léta vykonané služby (Vážný 1892 civ.). Není třeba, aby 40letá služba byla nepřetržitá (Vážný 2660 civ.). Do vyměřovacího základu jest započítati službu ztrávenou u jiného zaměstnavatele (Vážný 3482 civ.). Jaké požitky přísluší v nové úpravě, o tom ustanovuje příloha k zákonu. Po 10 služebních letech činí požitky 40% úhrnu a zvyšují se každým služebním rokem o 2% při služební době 40leté a o 2-4% při služební době 35leté (§ 4). Zlomky, přesahují-li dobu 6 měsíců, čítají se za celý rok (§ 5). Vdovám přísluší polovina požitků manžela. Tento nárok přísluší vdově vstoupivší ve sňatek se zaměstnancem před 1. I. 1920, ač tento již požíval zaopatřovacích požitků nebo nabyl na ně nároku, jestliže ovdověla nebo ovdoví po 1. I. 1920 (§ 6). Sirotkům až do 18 roku přísluší jako vychovávací příspěvek 10%, ztratí-li oba rodiče, 20% zaopatřovacích požitků otcových. Úhrn vychovávacích prostředků nesmí činiti více než polovinu požitků otcových (§ 7). Zákon ničeho nemění na vyšších smluvených nebo vyplácených požitcích (§ 8). Převyšuje-li součet zaopatřovacích požitků a jiných příjmů podrobených dani důchodové 15000 Kč ročně, snižují se o tento rozdíl zaopatřovací požitky (§ 9). Do které kategorie podle přílohy má býti zaměstnanec zařazen, posuzuje se podle poslední vykonávané služby. Titul nerozhoduje. Význam má pouze funkce zaměstnanci svěřená a nikoliv předběžné vzdělání. O zařazení není třeba uvažovati, převyšují-li zaopatřovací požitky zákonnou výši. U zaměstnanců skupiny 1 až 10, kromě lékařů, vyžaduje se výhradně služba na velkostatku (§ 10 a judikatura n. s.). Plniti požitky zákonem upravené jest povinen zaměstnavatel, u něhož počala nebo má počíti výplata zaopatřovacích požitků. Tímto zaměstnavatelem nemusí býti vždy vlastník, může býti také pachtýř. Několik zaměstnavatelů vyplácejících zaopatřovací požitky jest povinno přispívati na požitky zákonem upravené v poměru k výši požitků dosud jimi vyplácených (§ 11). Není třeba, aby zaměstnanec sloužil u téhož zaměstnavatele 10 let. Zaměstnanec nemá nároku proti vlastníku, sloužil-li toliko u pachtýře. Zaměstnanci, který jako pensista vstoupil do nové služby a v ní neztrávil 10 let, přísluší nárok pouze proti dřívějšímu zaměstnavateli. Zaměstnanec má nárok proti vlastníku jen s ohledem na službu u něho ztrávenou a k postavení, jež u něj zaujímal. Nástupci ručí solidárně. Vlastník statků převzatých státním pozemkovým úřadem není zproštěn závazků ze služebních a zaopatřovacích smluv a nerozhoduje, obdrží-li zaměstnanec odbytné.
Spory o nároky ze zákona rozhodují sborové soudy I. stolice, v jichž obvodu bydlí žalovaný nebo leží pozemkový majetek, na němž posledně zaměstnanec konal službu (§ 15).
Zákon proveden vlád. nař. č. 189/1921 a č. 46/1923. (Posléz cit. nařízení vyvoláno bylo novelou zák. č. 215/1922, kterou pozměněny byly §§ 11 a 12 a menší změny v tabulce zaopatřovacích požitků.)
Edvard Vondruška.
L. Příděl.
I. Pojem přídělu. V § 10 z. z. je řečeno: „Pokud stát převzatého majetku nepodrží pro účely všeobecně prospěšné, přidělí jej úřad pozemkový postupně do určité výše do vlastnictví nebo pachtu malým zemědělcům, domkářům, drobným živnostníkům, bezzemkům, a to zvláště příslušníkům ozbrojené moci čsl. a válečným invalidům, kteří by na půdě chtěli a mohli hospodařiti, pak družstvům složeným z uvedených osob, družstvům bytovým, spotřebním, zemědělským, obcím a jiným veřejným svazkům k účelům všeobecně prospěšným, vědeckým a humánním ústavům. Půdy může býti použito také k jiným účelům všeobecně prospěšným. O osobách a korporacích, kterým lze půdu přiděliti, o výměře přídělu a právech k němu a o omezeních práva vlastnického k přidělené půdě budou dána podrobnější ustanovení zvláštním zákonem.“
Toto je zásadní ustanovení o přídělu a ku provedení tohoto ustanovení vydán byl zák. č. 81/1920 Sb., kterým se vydávají po rozumu § 10 z. z. ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě (zákon přídělový).
Podle § 10 z. z. značí příděl půdy: předání zabrané a převzaté půdy do vlastnictví anebo propachtování její, ale podle přídělového zákona rozšiřuje se tento pojem, neboť v § 15 se praví: ,,Půdu lze přiděliti do vlastnictví, do nájmu a pachtu a může k ní býti zřízeno právo stavební podle zák. č. 86/1912 ř. z.“ Z toho se nám podává odpověď na otázku, co značí příděl půdy.
Příděl půdy značí:
a) zcizení zabrané a převzaté půdy státem bud úplně do vlastnictví osob nestátních, anebo částečně zřízením práva stavebního ve prospěch těchto osob;
b) pronájem nebo propachtování zabrané a převzaté půdy státem.
II. Řízení přídělové. Zásady řízení přídělového jsou obsaženy v §§ 1 až 29 zák. č. 81/1920 Sb. (zákona přídělového), dále v prováděcích nař. č. 177/1922 Sb. a č. 74/1923 Sb. Řízení toto vykazuje některé zvláštnosti a úchylky od pravidelného řízení správního, což pramení v tom, že právní předpisy o p-é r-ě vůbec vykazují zásadní nejistotu pokud se týče státního pozemkového úřadu. Celé řízení o p-é r-ě bylo svěřeno státnímu pozemkovému úřadu, který byl vybudován podle vzoru válečných ústředen, které měly nahraditi soukromé podnikání, pokud toto se křížilo se záměry vojenského velení, v důsledku toho centrály bývaly většinou vybudovány jen na obchodním monopolu, aniž se stávaly správními úřady; i obilní ústav, který se nejvíce podobal státním úřadům, byl jen vybaven obchodním monopolem jak nákupním tak prodejním (nař. min. pro zásobování lidu č. 5/1919 Sb., pozměněno vlád. nař. č. 546/1919 Sb.). V řízení o r-u p-ou stát má právo převzíti zabranou půdu a ji přiděliti. Vzor obilního ústavu je zde dosti patrný, ale na druhé straně státní pozemkový úřad je úřadem správním a žádnou ústřednou pro obchod pozemky zabranými. Z tohoto nejasného postavení státního pozemkového úřadu plyne spor o celé přídělové řízení, zda toto je řízením správním anebo zda je v něm státní pozemkový úřad stranou, podobně jako byly válečné ústředny. Spor tento měl v zápětí nejasnost o přídělu vůbec, což bylo spojeno s četnými inkonveniencemi rázu praktického, a to nejen rázu formálně-právního, nýbrž i rázu hospodářského.
Předpisy v přídělovém řízení jsou velmi kusé a nerozeznávají přesně velmi různé druhy přídělů: půdy stavební, půdy zemědělské, zbytkové statky, půdu lesní, objekty průmyslové, vodní síly. Předpisy o přídělovém řízení nepřiléhají k předpisům, upravujícím řízení přejímací, s nímž axiologicky souvisejí tak, že vlastně obě řízení mají tvořiti jediný celek.
Řízení se má zahájiti s řízením povšechného pracovního plánu pro jednotlivé objekty, které se mají přidělovati (§ 18 zák. č. 81/1920), při tom se má hleděti k právu vlastníka půdy na propuštění ze záboru podle § 11 zák. č. 215/1919 a k ponechání půdy vlastníku (§ 20 zák. č. 81/1920). Tento plán se má vybudovati takovým způsobem, aby bylo zajištěno řádné hospodaření na půdě přidělené i na půdě ze záboru propuštěné (§ 19 zák. č. 81/1920), s čímž souvisí ustanovení § 11 zák. č. 215/1919, že půda má býti propuštěna vlastníku „pokud možno dle jejich volby“, s čehož plyne, že pozemkový úřad musí sdělávati svůj plán tak, aby nejprve uspokojil dosavadního vlastníka, poněvadž tento jediný má v tomto stadiu nárok proti státnímu pozemkovému úřadu, a že státní pozemkový úřad může nárok vlastníkův jen tehdy změniti, když vlastník uplatňuje svůj nárok způsobem, který možnost přídělu ruší. Plán má hleděti k možnosti přídělů na zbylé půdě (§ 18 zák. č. 81/1920); do plánu se má pojati nejen půda, která se nyní má přiděliti, nýbrž i ta, která v budoucnosti přijde v úvahu, na př. tím, že se půda přidělí ve větších celcích, které se později mají znovu děliti nebo že půda se prozatím ponechá vlastníku ze záboru nepropuštěná. Plán má býti sdělán tak, aby bylo možné provésti zcelení půdy přidělené i volné (§ 19 zák. č. 81/1920). Publicita tohoto plánu není zaručena, předpis má ráz jen interní instrukce pro státní pozemkový úřad.
Na venek zahajuje se řízení přídělové vyhláškou (§ 29 zák. č. 81/1920, §§ 4 až 7 nař. č. 117/1922) a vedle toho je speciální vyhláška týkající se přídělu zbytkových statků (§ 6 nař. č. 74/1923). Řádné řízení přídělové týká se těch případů, kde jde o novou úpravu hospodaření na dosavadních celcích velkostatkářských (§ 4 nař. č. 117/1922). Mimo toto řádné řízení byl příděl půdy v t. zv. akci R, a S, t. j. přidělování drobných jednotlivých parcel půdy rozptýlené a parcel stavebních, dále prozatímní nucené pachty (§ 63 zák. č. 81/1920) a řízení týkající se přídělu zbytkových statků (nař. č. 74/1923). Orgán zprostředkující styk mezi státním pozemkovým úřadem a místními zájemci je t. z v. přídělový komisař, jemu k ruce je dán místní výbor, poradní to sbor (§ 28 zák. č. 81/1920) složený z místních zájemců. Ve vyhlášce má býti uvedeno: 1. že se zahajuje řízení přídělové podle zákona přídělového; 2. které nemovitosti jsou předmětem přídělového řízení; 3. lhůta k podání žádosti uchazečů za příděl; 4. poučení o předpisech §§ 1 a 3 příd. z. (§ 5 nař. č. 117/1920). Vyhláška má býti vyvěšena 8 dnů u příslušné obvodové úřadovny, dále má býti vyvěšena v obcích, kde jsou přidělené nemovitosti, po případě podle uvážení státního pozemkového úřadu i v jiných obcích, jakož i okresního soudu, politického úřadu I. stolice, v jehož obvodu jsou nemovitosti přidělované (§ 6 nař. č. 117/1920).
Ustanovení tato odchylují se značným způsobem od podobných předpisů našeho správního práva, poněvadž v jiných podobných případech je předepsáno ediktální řízení a možnost podávati námitky v předepsané preklusivní lhůtě. V daném případě nemáme žádného ediktálního řízení a také nemá nikdo možnosti, aby se proti pracovnímu plánu proti vyhlášce nějakým způsobem opřel, neboť nikdo nemá nároku na příděl a nikdo nemá nároku, aby mu pracovní plán byl sdělen. Praví-li zákon (§ 28 zák. č. 81/1920), že má místní výbor fungovati jako smírčí soudce mezi divergentními žádostmi o příděl, nejde o žádné kontradiktorní řízení, nýbrž řízení toto je jen předepsáno, aby příděl jednotlivým uchazečům se stal způsobem co nejspravedlnějším. Místní výbor nemůže však se mísiti do pracovního plánu, nýbrž má jen spolupůsobiti k provedení přídělu v rámci pracovního plánu.
Dalším stadiem je vypracování podrobného přídělu půdy, při čemž se mají uspokojiti přihlášky došlé podle zásad vyslovených v § 28 a má se vzíti zřetel k dalším možným přídělům (§ 22 zák. č. 81/1920). Zde se určuje individuálně přiděl v rámci povšechného pracovního plánu, příděl tento určuje podle svého volného uvážení státní pozemkový úřad, a nikdo nemá práva stížnosti, ani že byl pominut, ani že se mu dostalo málo nebo půdy nevýhodné.
Podobné zásady platí, jde-li o příděl větších celků hospodářských, jako zbytkových statků (§ 6 nař. č. 74/1923) a pod. Zda se má zříditi zbytkový statek, má se zjistiti v povšechném pracovním plánu, ale další řízení je potud odchylné, že příděl sám neprochází místním výborem a není také pojat do vyhlášky týkající se drobného přídělu. O přídělu zbytkového statku je třeba vydati vyhlášku v úředním listě onoho obvodu, kde se nalézá zbytkový statek. Vyhláška má obsahovati: 1. stručné označení zbytkového statku nebo většího podniku zemědělského s udáním přibližné výměry; 2. způsob přídělu (zda do vlastnictví či do pachtu); 3. je-li předmětem přídělu také zařízení, jakého druhu zařízení a v jakém množství; 4. lhůta k podání žádostí za příděl.
III. Předmět a subjekt přídělu. I. Přídělový zákon rozeznává několik druhů předmětů přídělu: a) Zemědělská půda má se přiděliti bud tak, aby byly utvořeny soběstačné usedlosti rolnické (§ 16 zák. č. 81/1920), anebo tam, kde takové dělení půdy není z důvodu hospodářské výroby vhodné, aby půda přidělena byla jako zbytkový statek i s budovami (§ 25 zák. č. 81/1920). b) Stavební půda se má přiděliti samosprávným svazkům a nevýdělečným stavebním sdružením (družstva, společnosti, spolky, nadace) ke zřízení malých bytů (§ 5 zák. č. 81/1920). c) Pastviny (§ 9). d) Lesní půda (§ 10). e) Rybníky (§ 11). f) Průmyslové podniky (§ 13). g) Vodní síly (§ 13). Zákon uvádí ještě možnost dalších předmětů přídělu (§ 14), čímž míní jednak t. zv. práva, která s bývalým velkostatkem byla spojena, najmě zbývající práva z doby patrimoniální a jiná podobná práva (§ 2 zák. č. 215/1920). Rozdělení toto má nejen význam hospodářský, nýbrž i právní a to proto, poněvadž jde o předměty, které se mají přidělovati různým subjektům.
2. Subjektem přídělu může býti: a) jednotlivec, b) sdružení jednotlivců, c) veřejnoprávní korporace kromě státu, d) jiné osoby právnické. Státu nelze přidělovati, poněvadž nabývá převzaté půdy převzetím (§§ 26 až 34 zák. č. 329/1920). Ad a). Kvalifikace jednotlivců pro příděl je dvojí, pro drobný příděl a pro příděl větších hospodářských celků. Drobný příděl má se dostati jednotlivcům, což jsou: malí zemědělci (najmě ti, kteří nemají soběstačné usedlosti (§§ 2, 16 zák. č. 81/1920), domkáři, drobní živnostníci, zaměstnanci zemědělští i lesničtí (nař. č. 305/1922) a bezzemci a to zvláště legionáři a příslušníci ozbrojené moci čsl., jakož i pozůstalí po těch z nich, kteří padli ve válce o vlast, váleční invalidové a pozůstalí po vojínech, kteří padli nebo zemřeli následkem služby válečné (§1, lit. a, zák. č. 81/1920). Kvalifikace jednotlivců pro příděl větších jednotek hospodářských (přes 30 ha) je dána trojím směrem: jednak jsou to hospodáři na nezabrané půdě, kteří smění tuto půdu za větší celek přídělový (§ 24 zák. č. 81/1920), jednak jsou to osoby zvláště způsobilé k vedení větších podniků zemědělských, čímž rozuměti jest jednak pachtýře (§1 nař. č. 74/1923), jednak hospodářské úředníky, kteří jednotky podobné spravovali (§ 4 nař. č. 305/1922).
Drobný příděl, jehož se má dostati jednotlivcům, může býti různý: bud jsou to rolnické nedíly, t. j. soběstačné usedlosti rolnické (§§ 2, 16 zák. č. 81/1920), anebo jednotlivé parcely k doplnění dosavadní nesoběstačné usedlosti zemědělské na soběstačnou (§ 2 II. zák. č. 81/1920), anebo jako stavební místa: ke stavbě vlastních rodinných obydlí, hospodářských budov, maloživnostenských provozoven, ke zřízení zahrádek při takových budovách, k nutnému rozšíření stavenišť, dvorků atp. Vedle toho připouští se příděl ke zřízení nebo rozšíření parcelového podniku zemědělského (tedy podniku nesoběstačného), pokud půdu obdělává držitel sám, anebo s členy své rodiny a pokud výtěžek slouží k doplnění nebo ke zlepšení obživy jeho a jeho rodiny (§ 2 III. zák. č. 81/1920).
Půda, uvedená v §§ 9 až 11, 13 zák. č. 81/1920, nemá se zpravidla přidělovati jednotlivcům, výjimky jsou připuštěny u pastvin, když jejich převzetí obcemi nebo sdruženími zemědělců jest, hledíc k jejich poloze, nevhodné aneb když obec nebo zemědělské sdružení se přídělu nedomáhají (§ 9 II.). Lesy možno přiděliti jednotlivcům jen výjimečně a v menší rozloze zejména k tomu cíli, aby byl zaokrouhlen neb jinak doplněn a zajištěn jejich lesní a jinaký majetek, jestliže lesní půda, o kterou jde, hledíc k nepatrné její rozloze, se nehodí k hospodaření obecnímu nebo státnímu, nebo je-li ze všech nebo s několika stran obklopena pozemky uchazečovými (§ 10 III.). Podobně jest tomu i s rybníky (§ 11 III.). Průmyslové podniky se mají přidělovati s půdou ke zbytkovým statkům, tedy jednotlivcům (§ 13 I.). Vodní síly se mají přidělovati jednotlivcům k provozování závodů, kterými se ony síly již nyní využitkují, nebo ke zřízení závodů nových (§ 13II.).
Ad b). Přídělový zákon užívá slova „sdružení”, což je výraz oblíbený v popřevratových zákonech. Slovem tím měla se naznačiti protiva k individuálnímu podnikání ve smyslu špatně pochopené t. zv. klasické nauky. ,,Sdružení” mělo tedy vyhověti jak programu socialismu, mutualismu, solidarismu; tento kompromis je sám o sobě dosti obtížný, ale nad to nesmíme zapomínati, že norma právní může býti jen prostředkem ke splnění toho neb onoho programu politického, neboť tento není ničím jiným než snůškou legislativně politických maxim. V důsledku toho slovo „sdružení” je právnicky zcela bezbarvý výraz; může jím býti označena societas quaestus podle XXVII. hlavy obč. zák., připouštějící nejrůznější formy, dále mohou to býti i společnosti podle obchodního zákona, nebo společenstva výdělková a hospodářská atp. Široký výraz tento jest omezen jen obratem ,,jiné právnické osoby” (§ 1, č. 6, zák. č. 81/1920), čímž rozuměti jest také sdružení osob, jimž nauka říká právnická osoba typu korporačního; sem patří nesporně spolky podle obecného zákona spolkového. Vše ostatní jest sporné.
Zákon rozeznává různá sdružení:
aa) Sdružení osob jmenovaných v § 1, č. 1 (§ 1, č. 2). Těmto sdružením možno přiděliti půdu jedině k provozování zemědělství. Členové musí býti zemědělci nebo zemědělští řemeslníci (§ 4 I.). Sdružení musí míti stanovy určené státním pozemkovým úřadem (§ 4 II.). Vzorné stanovy byly vydány (srov. Pozemková reforma, IV, str. 59), z nichž se dovídáme, že z různých možností volil státní pozemkový úřad formu společenstva výdělkového a hospodářského. Členem družstva se může státi jen ten, koho státní pozemkový úřad schválí (§ 4 III. zák. č. 81/1920 a § 3 vzorných stanov). Sdružení tato mají býti korporací zemědělců, jak patrno je z § 16, č. 2, zák. č. 81/1920, proto možno jim přiděliti zbytkové statky (§ 25). Společenstvo toto nesmí rozdíleti zisky kromě přiměřeného zúročení kapitálu (§ 4 I.). Těmto sdružením možno i přiděliti i průmyslové podniky (§ 13).
bb) Stejně je tomu i se sdruženími malých zemědělců ke společným zařízením pro zvelebování zemědělství a lesnictví (§ 6), jako na příklad k zařízení a vydržování společných chovných nebo výkrmných podniků, výběhů, pastvin (§ 9) atp. I zde zvolil státní pozemkový úřad formu společenstva podle zák. č. 70/1873. Dále sem patří sdružení pro rybniční hospodářství (§ 12) a pro zemědělský průmysl (§ 13).
cc) Sdružení k účelům bytovým, které nemusí býti společenstvy (družstvy), nýbrž jak zákon sám uvádí: stavební společnosti, stavební spolky atd. ke stavbě malých bytů. Sdružení musí míti ráz nevydělečný (§ 5).
dd) Svépomocná sdružení spotřebitelů (§ 7) jsou různá sdružení bud ve formě společenstva anebo jiné. Zákon praví, že sdružením těmto možno přiděliti půdu, je-li účelem sdružení vyráběti předměty obživy k vlastní spotřebě členů sdružení a jejich rodin. Stanovy těchto sdružení podléhají schválení státního pozemkového úřadu.
ee) Konečně máme sdružení výrobců ke zpracování surovin, jimž se přidělují vodní síly (§ 13 II.).
Ad c). Obce a jiné veřejnoprávní korporace. Není sice pochybností, že se tím míní obec, okres, země, ale i zájmové korporace. Těmto útvarům mají se přidělovati pastviny (§ 9), lesy (§ 10), rybníky (§ 11), vodní síly (§ 13 II.), pak půda zemědělská, je-li to půda méně hodnotná nebo vyžaduje-li její řádné využitkování takového nákladu, jaký by pravděpodobně nemohl na sebe vzíti hospodář jiný (§ 12). Zákon uvádí tyto příklady: pozemky ladem ležící, hodící se k zalesnění, ke zřízení ovocných sadů, prutníků, chudé pastviny, rašelinné pozemky vyžadující kultivace, konečně mají se těmto subjektům přidělovati stavební pozemky (§ 5 I.).
[Zák. z 27. XI. 1930, č. 169 Sb., § 20, odst. 1., lit. g. Obce a okresy, jichž roční potřeba na úrok a splátky ze zápůjček vyžaduje kromě výtěžků kmenového jmění k tomu účelu použitých více než 50% přirážkové základny v průměru tří let, jež předcházejí rok, v němž se dotyčný svazek o zápůjčce usnáší, mohou nové zápůjčky uzavírati jen tehdy, jde-li o opatření úhrady na přídělovou cenu za lesy přidělené státním pozemkovým úřadem nebo na nabývací cenu za lesy získané ze zabraného majetku prostřednictvím státního pozemkového úřadu zkráceným řízením přídělovým.] Ad d). Jiné osoby právnické. Zákon praví v § 1, č. 6, že příděl se má státi: jiným osobám právnickým, ústavům a zařízením k účelům vědeckým, lidumilným a obecně prospěšným. Nejasná tato dikce znamená ve spojení s § 16, že příděl se má státi i k jiným účelům, než které jsou uvedeny v předcházejícím, ale že účel tento musí prospívati celku jako takovému, sem počítá ti je příděl sociálně-pomocným spolkům (zámky atp.), vědeckým ústavům, mají-li tyto charakter právnické osoby. Státní pozemkový úřad má si vyžádati prohlášení příslušného ministerstva (školství, sociální péče, zdravotnictví atp.), zdali účel, o který jde, má se pokládati za obecně prospěšný (§ 26), případně rozhoduje o prospěšnosti vláda sama (§ 26 II.).
3. Osoby z přídělu vyloučené. Jsou to: cizinci, osoby, které následkem odsouzení nemají volebního práva do obce, osoby mravně zvrhlé, osoby, které jsou tělesně a duševně neschopné věnovati se účelům, ke kterým se půda přiděluje (§ 3). Jde vesměs o osoby fysické. Státní pozemkový úřad nemá takovým osobám půdu přidělovati, aniž připouštěti je za členy sdružení podle §§ 1 a 2, ale příděl udělený proti tomuto ustanovení je pravoplatný.
IV. Dalším stupněm přídělového řízení je výběr přídělců. Všeobecná směrnice jak pro pracovní plán přídělu, tak i pro výběr jednotlivých přídělců jest obsažena v § 16 zák. č. 81/1920: Půdu přidělí úřad pozemkový co do místa, jakosti a množství tak, aby účelu bylo vyhověno co nejlépe, přihlížeje jednak k odůvodněným přáním uchazečů, jednak k tomu, aby nebyly zkráceny zájmy veřejné a oprávněné požadavky uchazečů jiných. Speciální směrnice je uvedena v § 17 cit. zák.: a) nejprve jdou účely všeobecně prospěšné, b) pak uchazeči o zřízení neb rozšíření drobných zemědělských podniků a to jednotlivci před sdruženími. Mezi těmito má se výběr dáti tím způsobem, že a) má se zvláštní zřetel vžiti na uchazeče, kteří vykazují zvláštní způsobilost, odborné hospodářské vzdělání nebo odborný hospodářský výcvik, b) dále na ty, kteří bud sami anebo jejich předkové byli vlastníky požadovaného pozemku; c) kteří v témže obvodu jsou usedlí nebo tamtéž hospodařili; d) kteří mají potřebné hospodářské zařízení; e) kteří na zabrané půdě byli zaměstnáni a přídělem pozbudou zaměstnání (nař. č. 305/1922). Mimo to má se vzíti zřetel na tyto žadatele: legionáře, válečné invalidy, dosavadní drobné pachtýře zabrané půdy, sousedící hospodáře se zabranou půdou, vracející se vystěhovalce. Předpisy tyto neurčují nám třídy uchazečů, neboť základem zůstává § 16, jenž je obecně stylisován ponechávaje dosti volného uvážení a § 17 jen udává příklady, aniž by omezil volné uvážení státního pozemkového úřadu, který může v daném případě se odchýliti od směrnic § 17, shledá-li, že veřejný zájem vyžaduje úchylky. Provedl-li se výběr daným způsobem a není-li přes to možno uspokojiti všechny uchazeče, má se dáti přednost ženatým, otcům rodin, těm, kteří mají půdu špatnější před těmi, kdož mají půdu lepší. Poněvadž sankce na tyto předpisy je jen politická odpovědnost předsedy vlády, jemuž státní pozemkový úřad je podřízen, znamenají tyto směrnice ospravedlnění postupu přídělu před parlamentem.
V. Způsob přídělu. Přídělový zákon zná trojí druh přídělu: do vlastnictví, do pachtu, zřízením práva ke stavbě (§ 15 zák. č. 81/1920). Stát přiděluje zásadně půdu převzatou (§ 28 zák. č. 329/1920) a jen zápis práva vlastnického nemusí se prováděti pro stát, nýbrž přímo pro přídělce, je-li mu současně s převzetím přidělena půda do vlastnictví. Z toho plyne, že příděl pachtem, právem ke stavbě, může se prováděti jen na půdě státem převzaté do vlastnictví. Jinaký t. zv. příděl do pachtu není přídělem ve smyslu § 15 zák. č. 81/1920, na př. pacht pozemků přidělených obci. V tomto případě jde o omezení přídělu obci, že tato je nucena uzavříti smlouvu pachtovní s osobou, kterou jí označí státní pozemkový úřad. Podstatně je tomu tak i s přídělem práva ke stavbě. Případ uvedený v § 15, č. 3 (do pachtu a nájmu budiž dána zpravidla půda v blízkosti měst a průmyslových míst), nebude mnoho praktický, spíše půjde o příděl půdy obcím s povinností tuto půdu přenechati do pachtu dalším uchazečům. Jednotlivcům se má půda dává ti zpravidla do vlastnictví, naproti tomu sdružením do pachtu; míní se půda zemědělská, o předmětech uvedených v §§ 5, 9 až 13 platí odchylná pravidla. Konečně je myslitelný případ, že půda zabraná zůstane ve vlastnictví dosavadního vlastníka a státní pozemkový úřad zřídí na ni jen právo pachtovní, nebo právo stavby. Vzhledem na vlastníka půdy je výrok státního pozemkového úřadu správním aktem. Smlouva pachtovní se uzavírá v tomto případě se státním pozemkovým úřadem. Podobně je tomu i při zřízení práva ke stavbě. V praksi však těchto forem nebylo užito. Tato všechna data o předmětu a subjektu přídělu jsou podkladem podrobného rozvrhu přídělů půdy (§ 22). Konečně je předepsáno, aby výběr přídělců a přídělů se stal smírnou cestou.
VI. 1. Konečné řízení není v zákoně upraveno. Jen v § 27 je stanoveno, že konečné rozhodnutí státního pozemkového úřadu rovná se listině vkladní. V témže paragrafu uvedena je i „dohoda“. To znamená, že řízení přídělové se má zakončiti „konečným rozhodnutím'' nebo „dohodou". Dohoda má v p-é r-ě největší význam v řízení přejímacím (§ 44 zák. č. 329/1920), v přídělovém řízení má pro nás význam jen dohoda podle § 24, podle níž se směňuje nezabraná půda za zabranou. Není jasno, proč tuto dohodu staví zákon v protivu ke konečnému rozhodnutí, jen tolik možno z § 27 vyčísti, že dohodou je rozuměti nějaké právní jednání. Forma obou je písemná, která má náležitosti předepsané knihovním řádem. Z toho se dalo souditi, že konečné rozhodnutí je aktem správním. Ustanovení toto dopadá jen na příděl do vlastnictví nebo zřízením práva ke stavbě, netýká se však nijak přídělu do pachtu a nájmu. Z nedostatku přesného předpisu zákonného vzniká spor, zda konečné rozhodnutí je považovati za správní akt, anebo za smlouvu, anebo za obojí: totiž správním aktem se bud dává oferta k nabídce anebo nabídka se přijímá. U pachtu a nájmu není sporu, že jde o smlouvu obligační. Podle analogie mohli bychom souditi, že i v ostatních dvou případech přídělu jde o smlouvu sc. trhovou, což ovšem nevylučuje, abychom smluvní projev státního pozemkového úřadu nekvalifikovali jako správní akt. Řešení toto, ač je nejkomplikovanější, odpovídá nejlépe struktuře — duchu — předpisů o přídělu. Tomu odpovídá i doslov § 23. Z toho plyne, že státní pozemkový úřad stanoví správním aktem podmínky smlouvy, která se stane skutkem akceptací přídělcovou, následkem toho podléhá příděl dvojím normám: správním, pokud jde o stanovení podmínek smluvních, a soukromoprávním, pokud jde o otázku platnosti smlouvy. Řízení až včetně stanovení smluvních podmínek je řízením správním. Toto ustanovení smluvních podmínek má dvojí ráz, jednak je aktem správním, jednak je projevem smluvní vůle. Pro nabytí vlastnictví k přidělené půdě je jednání toto titulem (§ 424 obč. zák.), resp. právním důvodem (§ 26 kn. ř.).
Toto řešení není však jedině možné a skutečně nejvyšší soud ve svém rozhodnutí Vážný civ. č. 7862) přiklonil se k mínění opačnému. Rozhodnutí toto obšírně dokazuje, že příděl nemůže býti smlouvou, neboť v přídělovém zákoně není nikde stanoveno, že o platnosti přídělu mají rozhodovati soudy. Toto mínění dá se lehce vyvrátiti poukazem na příděl pozemků do pachtu, kde příděl je smlouvou pachtovní a také nikde zákon přídělový nemluví o kompetenci soudní, poněvadž tato je určena jurisdikční normou a občanským zákonem. Nejvyšší soud důsledně tvrdí, že není zapotřebí zápisu do knihy pozemkové, aby přídělec se stal vlastníkem, tento se jím stává pouhým konečným výrokem státního pozemkového úřadu, že se mu pozemek přiděluje. Toto tvrzení nejvyššího soudu není správné, neboť tomu vadí předpisy §§ 26, 28 náhr. zák. č. 329/1920 a z § 31 (který je cit. nejvyšším soudem) nedá se nic proti tomu vyvoditi, neboť tento upravuje otázku vindikačního nároku třetích osob, nikoliv však otázku, zda se nabývá bez vkladu či na základě vkladu. (Jinak tomu podle zák. č. 77/1922.) Opačně n. s. s. zaujal ve svém rozhodnutí ze dne 14. V. 1924, č. 8552 (Boh. adm. 3610) stanovisko, že příděl děje se v dohodě s přídělcem, že jde tudíž o souhlasný projev stran, tudíž o soukromoprávní smlouvu. Proti tomu nejvyšší soud v cit. rozhodnutí správně namítl, že i správní akty se vydávají za souhlasu strany a proti její vůli že není možno takový správní akt vydati, na př. koncesi. Naproti tomu plyne z rozhodnutí Boh. adm. 6686, že rozhodování o přídělu je aktem správním, neboť uchazeč zamítnutý obvodovou úřadovnou má stížnost ke státnímu pozemkovému úřadu, který o ní musí rozhodnouti. Praví-li n. s. s. v rozhodnutí Boh. adm. 7784, 7931, že „platební rozkazy" státního pozemkového úřadu, aby přídělec zaplatil cenu přídělovou, není rozhodnutím správního úřadu, je mínění toto konformní s míněním výše proneseným, že totiž příděl je smlouvou a placení ceny takové je smluvní povinností. — I v literatuře je nejasnost, jedni (Dr. Dubovský: Pozemková reforma, IV, str. 167) hájí mínění, že jde o správní akt, druzí (Dr. Vondruška tamtéž, str. 181) zastávají mínění, že jde o smlouvu.
Disparita mínění mezi n. s. a n. s. s. vedla k negativnímu konfliktu kompetenčnímu, který byl řešen konfliktním senátem dne 5. VI. 1931, č. 714 (Boh. 1931 č. LXXII, Vážný 1931 č. I), Konfliktní senát došel k názoru, že „pozemkový úřad při přídělu zabrané půdy vystupuje výhradně jen jménem státu jako vlastníka této půdy, tedy jako strany, která půdu získanou k účelům přídělovým přenechává příjemci jako druhé smluvní straně". Toto mínění opírá konfliktní senát o to, že ,,zákony o p-é r-ě neposkytují nikomu právního nároku na příděl zabrané půdy, že stejně nemají zákony ty ustanoveni, z něhož by bylo lze dovoditi, že někdo může býti nucen pozemkovým úřadem, aby určitý příděl nebo za určitých podmínek přijal". Odůvodnění není právě přesvědčující, ale autorita konfliktního senátu rozhodla tento spor, že příděl je soukromoprávní smlouvou podléhající občanskému zákonu. Zůstává však nejasno, do jaké míry jsou obecná ustanovení o smlouvách ustanoveními o přídělu determinována.
Toto stanovisko nebylo akceptováno zák. č. 93/1931 Sb., neboť v § 8 zřejmě v odporu k rozhodnutí konfliktního senátu se stanoví, že platební příkazy na zaplacení nedoplatků přídělových cen a náhrad nákladů s vyhotovením plánů a provedením knihovních zápisů a peněžitých plnění konaných za ně jsou exekučním titulem. Zde zákon přihlašuje se k mínění n. s. proti mínění n. s. s. S tím souvisí též § 1 l. c., že pozemkový úřad může dodatečně modifikovati opatření podle § 19 zák. č. 81/1920. Upozorniti jest, že podle § 8 l. c. též regresní nároky pozemkového úřadu proti přídělci, které jinak řídí se ustanovením § 1042, přesunuty byly do řízení správního, čímž nastává nejistota, kam až sahá působnost tohoto ustanovení.
Nutno říci, že těmito disparátními ustanoveními otázka nebyla vyřešena, ale spíše zatemněna.
2. Řízení přídělové končí se při přídělu do vlastnictví nabytím vlastnického práva přídělce ku přidělené půdě. Přídělec nabývá vlastnického práva zápisem do knihy pozemkové (arg. § 27 příd. z., § 26 náhr. z.), což podporuje mínění, že jde o smlouvu mezi pozemkovým úřadem a přídělcem, ale s konstrukcí tou se nevystačí, když jde o příděl přímo od dosavadního vlastníka velkého majetku pozemkového, což je pravidlem. O vkladu platí, že děje se na základě konečného rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 27 příd. z.), podle dnešního stavu musíme listinu tuto kvalifikovati podle § 33, lit. a, zák. č. 95/1871, ř. z. ale vyžadovati jest jen náležitostí §§ 26, 27, 32, lit. a, intabulační doložka (§ 32, lit. b) musí býti, jde-li o příděl, který byl převzat státem za účelem dalšího přidělení, což je případ zcela výjimečný. Jinak intabulační doložka nemá smyslu a odporovala by předpisům o přídělu.
Zák. č. 93/1931 Sb., zavedena byla odchylka co do pořadí zástavních práv: Vkládá-li se s vlastnickým právem nabyvateli současně zástavní právo pro několik pohledávek, k jichž zápůjčce státní pozemkový úřad svolil a jichž pořadí při tom určil, řídí se pořadí zápisní tímto určením a výměna pořadí bude v pozemkové knize zapsána podle svoleni pozemkového úřadu, přivolení ustupujícího věřitele a vlastníka nemovitosti se v tomto případě nevyžaduje pro knihovní zápis.
VII. Omezení přídělu stanoví státní pozemkový úřad ve svém výroku, že přiděluje pozemek. Akt tento považujeme za správní akt a zároveň za nabídku smluvní, tím se dá vysvětliti, že v zákoně samotném jsou stanoveny směrnice těchto omezení (§ 23 zák. č. 81/1920), která se mají říditi podle zásad stanovených pro rolnické nedíly. Státní pozemkový úřad vydal interní směrnice, jak omezení tato se mají stanoviti, cirkulárním výnosem referentům svým a byl otištěn v Pozemkové reformě, roč. VIII., str. 162.
S omezením přídělu souvisí i „opatření" podle § 19 příd. z. Opatření týkají se k ochraně trvajících práv vodních, služebností vodní i čestné a vůbec vše, čeho vyžaduje řádné hospodaření v obvodu, o který jde. Podle doslovu jde o to, aby plán přídělový pamatoval na to:
a) aby dosavadní vodní práva přídělem dotčena nebyla;
b) aby vodní práva nově byla upravena;
c) aby zřízeny byly nové služebnosti vodní i čestné;
d) aby zařízeno bylo vše, čeho je zapotřebí k řádnému hospodaření na přidělených pozemcích.
Z toho plyne, že podle těchto „opatření" má se příděl díti; pozemkový úřad může si při přídělu vyhraditi takové omezení do budoucna, které jsouc vloženo do pozemkové knihy váže každého. V tom směru omezil toto právo pozemkového úřadu zák. č. 93/1931 Sb. a sice tak, že opatření tato musí se provésti do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona (t. j. ode dne 12. VII. 1931), a to výjimečně, je-li takové opatření nutné pro půdu, která se dodatečně přiděluje (§ 1 l. c.), po této lhůtě vymaže se poznámka na návrh vlastníkův. Ustanovení toto netýká se přídělů nad 100 ha (§ 7).
VIII. Rolnické nedíly. 1. Podle přídělového zákona značí rolnický nedíl zemědělský závod — zákon praví podnik, ale správněji je říci závod —, který stačí k obživě hospodáře a jeho rodiny, který může býti obhospodařován hospodářem s jeho rodinou bez stálé cizí pomoci a jehož provozování tvoří výhradné nebo aspoň hlavní povolání držitelovo a zároveň výhradný nebo aspoň hlavní pramen obživy hospodářovy (§ 2, odst. 1., příd. z.).
Přiděluje-li se zemědělská půda za účelem zřízení soběstačných usedlostí, má se přidělovati zpravidla jako rolnický nedíl (§ 15, odst. 2., č. 1, příď. z.); ku zřízení rolnického nedílu možno však použiti též jiné půdy než převzaté zabrané půdy, čili t. zv. půdy svobodné (t. j. nezabrané, srov. § 2, odst. 2., § 30, č. 2, příd. z. s § 4 z. z.). Rolnický nedíl může vzniknouti mimo to tím způsobem, že svobodný majetek pozemkový bude podřízen řádu o rolnických nedílech (§ 30, odst. 1., č. 3, příď. z.), tedy disposicí vlastníka rolnické usedlosti se schválením pozemkového úřadu a nikoliv přídělem zabrané půdy. Máme tedy tyto případy:
a) přiděluje se celá usedlost; ta může býti přidělena jedině jako rolnický nedíl s výjimkou § 24 a § 25 příd. z.;
b) nesoběstačná usedlost zemědělská doplňuje se přídělem půdy na soběstačnou; v tom případě je dáno pozemkovému úřadu na vůli, aby veškerou půdu této doplněné usedlosti prohlásil za rolnický nedíl;
c) vlastník svobodné usedlosti žádá pozemkový úřad za proměnu této v rolnický nedíl a pozemkový úřad rozhodne podle jeho žádosti.
Je tedy ku vzniku rolnického nedílu vždy zapotřebí příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu, a toto rozhodnutí je jediné směrodatné. Není zapotřebí zápisu do knih pozemkových. Právní poměr zvaný rolnický nedíl není knihovním právem a pouze se do knih poznamenává a sice v nadpisu listu podstaty statkové. Stane-li se tak, nemůže se nikdo dovolávati toho, že beze své viny nevěděl o omezeních, kterým je podrobeno právo nedílů (§ 31).
Rozměr má zpravidla obnášeti 6 až 10 ha po př. 15 ha zemědělské půdy (§ 16), při čemž má se klásti důraz na soběstačnost, vytknutou v § 2 příd. z., takže možno učiniti event. rolnické nedíly větší nebo i menší než jsou udané rozměry v § 16. Pojem zemědělské půdy je určen v § 2 z. z.
2. Rolnický nedíl je nezcizitelný bez svolení pozemkového úřadu (§ 37 příd. z.). Je-li tedy zapsána poznámka nedílu, může se vložiti vlastnické právo pro nástupce jen tehdy, je-li současně přiloženo svolení pozemkového úřadu, což se v praksi stane nejlépe asi tím způsobem, že se vkladní listina opatří příslušnou doložkou pozemkového úřadu. Soud nemůže zkoumati, proč pozemkový úřad souhlas udělil anebo odepřel.
Důvody, kdy pozemkový úřad má souhlas uděliti jsou tyto:
A. Zcizuje-li se nedíl v celku, rozeznávati jest tři případy:
1. Nedíl zcizuje se čekateli dědictví (§§ 39, 40, 41 příd. z.), jde zde o t. zv. odstupní smlouvu a nedíl možno zciziti jen takové osobě, jíž by připadla dle zákonné nebo testamentární posloupnosti a může býti obtížena jen takovými závazky, které jsou slučitelný s ustanoveními o dědické posloupnosti (§ 37, č. 1, příd. z.). Závazky budou se týká ti vybytí sourozenců a výměnku pro zcizovatele, směrnicí zde bude ustanovení § 43 příd. z. Zákon praví: ,,nesvědčí-li proti tomu vážné důvody, přivolí pozemkový úřad vždycky“. Vážnými důvody jsou na př.: že přejimatel není osobou schopnou, že převzetí děje se za okolností, které odporují zásadě § 43 příd. z.
2. Nedíl zcizuje se manželu (manželce) vlastníka nedílu (§ 37, č. 2, příd. z.); tu dá pozemkový úřad vždycky své svolení, není-li naléhavých důvodů, které svědčí proti tomu. Zákon zde užívá obratu „naléhavé důvody“, kdežto v předcházejících užívá obratu ,,vážné důvody“, z toho je souditi, že důvody, proč se odpírá souhlas v tomto případu, musí býti pádnější než v případu předcházejícím, t. j. že by takovým zcizením ohrožen byl účel, proč se rolnický nedíl zřizuje (t. j. vlastník by nemohl dostáti svým povinnostem).
3. Rolnický nedíl zcizuje se osobě jiné. V prvých deseti letech po přídělu (tedy od prvého nabytí nedílu) možno zciziti nejen z důvodů naléhavých, t. j. že vlastník nedílu není s to dostáti povinnostem, jemu s přídělem nedílu uloženým, jak plyne z příkladu v zákoně uvedeného (choroba vlastníkova, která činí hospodaření nemožným), naléhavost důvodu je tedy stejného rázu jako v případu předcházejícím. Po deseti letech může pozemkový úřad přivoliti ku zcizení i z důvodů vhodnosti. Nabyvatel musí býti ovšem osobou vhodnou (§ 37, č. 1, odst. 4.).
Zcizuje-li se nedíl úplatně, má docílená cena trhová, pokud přesahuje to, co bylo vloženo do nedílu vlastníkem, připadnouti státu, při tom má se bráti slušný zřetel k vykonanému zlepšení a provedenému úmoru (l. c, odst. 2.).
Způsob složení rozdílu ceny přídělové a trhové je upraven interním opatřením státního pozemkového úřadu v ten rozum, že státní pozemkový úřad nedá svého svolení, když cena trhová nebude složena předepsaným způsobem (otištěn v Pozemkové reformě, sv. VIII., str, 162). Tento způsob vyplývá ze základního pojetí státního pozemkového úřadu, které kolísá mezi kvalifikací jeho jako správního úřadu a ústředny pro obchod nemovitostmi. Opatření toto nemá autoritativní moci proti stranám a proto může strana i proti znění tohoto opatření souhlas si vynutiti, je-li odepřen z důvodů v zákoně neobsažených.
B. Zcizuje-li se část nedílu:
1. Výměna pozemků, patřících k nedílu, za jiné je přípustná se svolením pozemkového úřadu jen, je-li vyměněný pozemek vhodnou náhradou za pozemek směněný (§ 37, č. 3, příd. z.).
2. Zákon rozeznává zcizení části nedílu (§ 37, č. 5) a rozdělení nedílu (§ 37, č. 4). Prvý případ je onen, jde-li o odloučení takové části pozemku nedílového, která neporušuje podstatu jeho hospodářské formy, naproti tomu rozdělení značí, že pozemky se odloučily tou měrou, že hospodářská forma materiálného podkladu nedílu je zničena — nedíl přestal existovati. Rozděliti možno nedíly, které vznikly ze svobodné půdy, když rozdělená půda připadne k nově zřízeným nedílům. Na př. otec je vlastníkem nedílu o 6 ha, má tři syny, z nichž každý vlastní si 4 ha svobodné půdy; otec rozdělí svůj nedíl rovným dílem mezi tři syny, takže každý si vlastní 6 ha půdy; rozdělení je přípustné, povstane-li z každé těchto tří usedlostí nový rolnický nedíl.
Důvody, které má zkoumati pozemkový úřad, dávaje souhlas ke zcizení nedílu, mohou se týkati jedině nedílu samotného a nikoliv osobních poměrů vlastníka anebo jeho rodiny, pokud mu to není dopuštěno § 37, č. 1, odst. 4., příd. z., t. j. má zkoumati, zda nabyvatel je osobou vhodnou po rozumu § 3 příd. z. a zda není vlastníkem příliš velikého rozměru půdy, ale dále jíti nemůže. Nenít pozemkový úřad nějakým vrchnoporučenským úřadem vlastníků nedílu a jich rodin.
Byl-li nedíl jako takový označen v knize pozemkové, je zcizení bez schválení pozemkového úřadu neplatné a může se jedna i druhá strana domáhati podle § 877 obč. z. neplatnosti smlouvy, splnivši povinnosti tam stanovené. Pozemkový úřad nemá sice přímo možnost naléhati, aby vráceno bylo plněné, ale může nedíl vykoupiti po rozumu § 51 příd. z. Výkup zaplatiti jest tomu, kdo dle předpisů právních je vlastníkem, t. j. zciziteli.
Nebyl-li nedíl označen v knize pozemkové, je sice právní jednání samo o sobě taktéž neplatné, ale nabyvatel je chráněn veřejnou vírou knih pozemkových a povinnosti s nedílem spojené nemají více místa; půda, pokud se týče bonae fidei nabyvatele, stává se svobodnou. V cit. opatření státního pozemkového úřadu jsou stanoveny další směrnice, jak souhlas ku přídělu se udílí, ale i to je pouhá vnitřní norma státního pozemkového úřadu.
3. O propachtování rolnických nedílů platí obdobné předpisy jako o zcizení nedílů, ale propachtování jednotlivých pozemků nepřesahujících úhrnem pětiny celé výměry na dobu nikoliv delší šesti let, pak částečný pronájem obytných, hospodářských a jiných budov nevyžadují přivolení pozemkového úřadu. Pozemkový úřad může však smlouvy posléze uvedené zrušiti, nabude-li přesvědčení, že takovým pachtem anebo nájmem se poškozuje hospodaření na nedílu (§ 38 příd. z.). Zrušení smlouvy pozemkovým úřadem značí, že zanikají povinnosti smluvní; soud pak zkoumá, zda zrušení se stalo formálně správně, ale nezkoumá, zda jsou dány materiální předpoklady takového zrušení.
4. Zavazení nedílu může se státi jen se svolením pozemkového úřadu (§ 35 příd. z.). Nedíl v tomto smyslu je nemovitost se svým příslušenstvím. Byla-li věc movitá, náležející k příslušenství nedílu, dána do ruční zástavy, byl tím porušen onen vztah k nemovitosti, kterému říkáme příslušenství, proto zastavení ono je platné a nevyžaduje se k tomu schválení pozemkového úřadu. Vztahuje se tudíž zákaz zcizení jen na nemovitostní zavazení.
Na nedílu (t. j. nemovitostech nedílových) mohou váznouti:
a) obyčejné služebnosti pozemkové;
b) služebnost bytu;
c) dluhy rentové, počítajíc v to výměnek; d) jiné dluhy přípustný jsou se souhlasem pozemkového úřadu, jestliže se zřetelem na osobu věřitele nebo na podmínky úvěru značí pro dlužníka zřejmou výhodu oproti úvěru rentovému (§ 32, odst. 1.).
Ad a). Obyčejnými služebnostmi pozemkovými rozuměti jest ony služebnosti, které jsou uvedeny v § 477 obč. z. Jest nesporno, že toto ustanovení přídělového zákona míří na toto ustanovení § 477 obč. z., ale není příčiny, proč vylučovati služebnosti dle §§ 475 a 476 obč. z. Výpočet těchto služebností (§§ 476 a 477) je pouze demonstrativní a mohou býti zřízeny i jiné služebnosti; v § 32 příd. z. se však praví, že mohou býti zřízeny jen obyčejné služebnosti, to znamená, že rozhodnou je zvyklost v té které krajině.
Ad b). Služebností bytu rozuměti jest osobní služebnost po rozumu §§ 521, 522 obč. z.
Ad c), d). Dluhy rentovými a jinými dluhy rozuměti jest hypotéky, po př. reálná břemena, zřízené ve prospěch věřitelů, kteří zapůjčili obnos peněžitý bud na dočasnou nebo trvalou rentu. Rentový dluh je zápůjčka, poskytnutá dle ustanovení úvěrového zák. ze dne 11. III. 1920, č. 166 Sb., dále meliorační renty dle zák. ze dne 6. VI. 1896, č. 154 ř. z., konečně zápůjčky, splácené anuitami a zpravidla nevypověditelné se strany věřitele. Zápůjčky, které jiným způsobem jsou splatitelné, jsou jinými dluhy po rozumu § 32 příd. z.
Rentové dluhy. Zákon nedefinuje blíže rentové dluhy; z § 6 úvěr. z. však dlužno souditi, že je to dluh dlouhodobý s nezvyšitelným úrokem, umořovaný podle smlouvy a se strany věřitelovy nevypověditelný, dokud dlužník plní převzaté povinnosti, a dle § 7 cit. zák. nesmí býti dlužníku smlouvou vzata volnost splatiti celý dluh anebo jeho část po výpovědi nejdéle půlletní, tímže způsobem, jakým úvěr přijal anebo na hotovosti, což je odchylka od §§ 990, 991 obč. z. To jsou renty umořitelné.
Přídělový zákon zná však vedle rent umořitelných též renty dočasné i věčné. V § 33, odst. 3., příd. z. odkazuje se na zákon náhradový, ale ani zde nemáme žádných ustanovení o neumořitelných dluzích rentových, tak máme dosud pouze nesplněný slib, že zvláštním zákonem se bude upravovati právní poměr zvaný dluh rentový. Prozatím máme v našem právním řádu jediný dluh rentový, totiž meliorační renty, v sousedním pak německém právu občanském máme obecné ustanovení o dluzích rentových. V praksi vyskytují se dosti často smluvené renty dočasné, které se zapisují jako břemeno určité nemovitosti, kde závazek jde na placení určité renty, aniž je udán kapitál. Tyto rentové dluhy považují se u spisovatelů rakouského práva soukromého za reální břemena, která váznou na zavazené nemovitosti, t. j. každý vlastník tohoto pozemku je povinen platiti onu rentu po dobu, co trvá jeho právo vlastnické.
Je tedy umořitelnou rentou rozuměti hypotéku pro zápůjčku úročnou a umořovanou t. zv. anuitami, kdežto renty dočasné a věčné jsou reálná břemena, váznoucí na nedílu.
Takové hypotéky nebo rentové dluhy mohou býti se svolením pozemkového úřadu vloženy jen pro zápůjčky, poskytnuté za tím účelem, aby opatřeny byly prostředky (§ 35 příd. z.):
1. k zaplacení náhrady za příděl (§ 33) nebo ke konversi závad, váznoucích na svobodném majetku, který má býti sloučen s přídělem, nebo který má býti podřízen řádu nedílovému (§ 32 příd. z.);
2. ke zřízení nebo rozšíření budov hospodářských a obytných nebo k trvalému zlepšení usedlosti;
3. k opatření nebo doplnění hospodářského inventáře;
4. k výplatě dědických podílů nebo platů, uložených posledním pořízením.
T. zv. renty umořitelné, časové a věčné jsou zvláštním způsobem splácené zápůjčky. U renty umořitelné je to docela normální splácení zápůjček a závazek váznoucí na nedílu je pravou hypotékou, u rent časových a věčných mění se závazek ze zápůjčky v reálné břemeno. Ovšem toto reálné břemeno může se zase změniti ve splácení zápůjčky, tak v případu § 33 příd. z. (odst. I., věta 2.).
Zák. č. 93/1931 stanovena úvěrová úleva, totiž že státní pozemkový úřad může, pokud tohoto svolení je třeba podle § 2, svoliti k zatížení nabyté půdy zápůjčkami peněžních ústavů, fondů a svépomocných družstev, poskytujících podle stanov úvěr k účelům vyjmenovaným v § 35, odst. 2., příd. z. i nad meze zadlužitelnosti stanovené § 2 zák. č. 166/1920, stačí-li výnos zadlužené půdy uhraditi sjednaný úrok a splátky. K tomu je podotknouti, že úleva ta se nevztahuje na rolnické nedíly a na příděl větší než 100 ha.
5. Náhrada za příděl. Náhradu za příděl stanoví státní pozemkový úřad dle směrnic stanovených v § 77 náhr. z., o přípustnosti této ceny rozhoduje se v řízení správním. Základem jejím podle § 77, odst. 2., náhr. z. není přejímací cena přidělované nemovitosti, nýbrž přejímací cena všech nemovitostí, získaných k účelům provádění zákona přídělového, odstupňovaná způsobem uvedeným v § 77, odst. 3., náhr. z. Náhrada se má zaplatiti bud hotově při převzetí přidělené půdy anebo je kreditována, pro ni vázne na nedílu bud hypotéka anebo reálné břemeno věčné renty v pořadí za veřejnými daněmi a dávkami (§ 33 příd. z.). Toto reálné břemeno věčné renty mění se v hypotéku, byla-li věčná renta k žádosti vlastníkově proměněna na rentu umořitelnou (§ 33, odst. 1.). Tento rentový dluh (ať již jde o hypotéku nebo reálné břemeno) zapsati jest do knih pozemkových jako dluh náhradový, aby mu zachováno bylo jeho přednostní pořadí (§ 33, odst. 2.). Toto přednostní postavení však dle našeho mínění pozbývá, byla-li se svolením státního pozemkového úřadu vložena v časovém pořadí přednějším závada pro jiné dluhy peněžité, poněvadž opak odporuje nejzákladnějším principům našeho práva zástavního (srov. §§ 447, 457 obč. z., §§ 29, 53 a násl., § 110 kn. ř., §§ 216, 246, 286, 288 ex. ř.) a zásadám, na nichž je vybudován zákon úvěrový. Dluh náhradový předchází však služebnostem a výměnku bez ohledu na jich časové pořadí.
6. Konverse závad při přeměně svobodné půdy v nedíl. Proměňuje-li se svobodná půda v půdu nedílovou dle § 30, č. 2, 3, příd. z., musí býti provedena depurace, po př. konverse závad, t. j. je potřebí, aby jinaké závady, váznoucí na svobodném majetku, než ony, které jsou na nedílu přípustný, byly proměněny na takové závady (§ 32, odst. 2., příd. z.).
Závady, které nemohou býti konvertovány na rentové dluhy anebo jiné přípustné dluhy, musí býti depurovány, pokud nejde o obyčejné služebnosti pozemkové a služebnost bytu.
7. Exekuce na rolnické nedíly je propuštěna jen vnucenou správou (§ 36 příd. z.) podobně jako na majetek zabraný, platí tedy i v tomto případu vše, co jsme pravili výše o exekuci na majetek zabraný, najmě co do přípustnosti exekuce zajišťovací a prozatímních opatření, pak konkursu.
Zmínky zasluhuje § 12 z. úvěr. Na nedíly je totiž připuštěna i dražba nemovitostí nedílových, jde-li o závazky ze zápůjček poskytnutých dle úvěrového zákona na záruku hypotekární a nelze-li očekávati, že věřitel bude nejpozději do dvou roků uspokojen z výtěžků vnucené správy. Tím mění se ovšem velmi podstatně ustanovení § 36 příd. z., ale dlužno opětně si uvědomiti, že dražba je možná jen pro nezaplacené hypotekární dluhy, nikoliv však pro osobní dluhy vlastníka nedílu. Osobní věřitelé vlastníka nedílu musí se spokojiti za všech okolností pouze vnucenou správou a proto je jim i uzavřena možnost exekuce vkladem hypotekárního práva. Z exekuce samostatné je vyňat též inventář nedílu (§ 252 ex. ř.), dále nutné předměty domácnosti (§ 251 ex. ř.), pak jiných předmětů najde se poskrovnu, z toho je patrno, že osobní úvěr majitele nedílu je velmi omezen.
Exekuce na rolnický nedíl nucenou dražbou může býti provedena podle § 11 zák. č. 93/1931 Sb. jen se souhlasem pozemkového úřadu, který musí býti přiložen k návrhu na povolení exekuce (tak rozuměti je asi nepřesným slovům „v návrhu na jeho zahájení"). Pozemkový úřad musí býti o všech usneseních soudních vyrozuměn. V dražbě má pozemkový úřad dvě privilegia:
a) může převzíti nedíl za nejnižší podání, když při dražebním roku nebylo ho docíleno;
b) nebo za nejvyšší podání, jehož docíleno bylo u dražebního roku.
V obou případech pozemkový úřad musí se prohlásiti hned při dražebním roku, byl-li přítomen jeho zástupce, anebo do 14 dnů ode dne kdy byl zpraven o výsledku dražby, nezúčastnil-li se dražby. Soud udělí pak příklep státu. Jinak v prvém případě zruší dražební řízení (§ 151 ex. ř.), ve druhém udílí příklep nejvyššímu podateli. Je-li pozemkový úřad zastoupen při dražebním roku, musí zástupce právo toto vykonati ihned při dražebním roku, takže jde jen o zvláštní předkupní právo ve dražbě, ale na průběhu dražebního roku se tím nic nemění. Obvyklou velkou vadou je, že zase přehlídnuta byla struktura dražebního roku, neboť tento je přísně formální a není stanoveno, jak se má zjistiti přítomnost zástupce pozemkového úřadu. Jisto je, že přítomnost zástupce pozemkového úřadu prekluduje, nebude-li právo uplatněno hned při roku. Kdy je přítomen 1 Když se přihlásí před počátkem dražby? Přijde-li během dražby? Je-li přítomen, když učiněno bylo nejvyšší podání? Pro praxi asi nejlepším řešením by bylo, kdyby se žádalo, aby zástupce pozemkového úřadu se přihlásil do protokolu před početím dražby při dražebním roku, bez ohledu na to, zda dále setrvá či zda se vzdálí. Není-li přítomen, nastane modifikace § 183, poněvadž příklep se nemůže hned uděliti, nýbrž až za 14 dnů ode dne, kdy byl pozemkový úřad zpraven o výsledku dražby. Patrně se má dražební rok odročiti, poněvadž příklep může býti udělen jen při dražebním roku a teprve, až bude příklep udělen, může býti vznesen odpor proti udělenému příklepu (§ 184 ex. ř.), také v odst. 4., § 11, zák. č. 93/1931 Sb. je uveden nový důvod, pro který možno žádati za odepření příklepu, totiž že v dražební vyhlášce na toto právo pozemkového úřadu nebylo upozorněno (cf. § 184, č. 2, ex. ř.).
Dále je stanoveno, že pozemkový úřad přidělí převzatou nemovitost podle ustanovení přídělového zákona (odst. 5.). Naskýtá se otázka, zda může pozemkový úřad své právo podle § 11 zák. č. 93/1931 Sb. uplatniti také způsobem uvedeným v § 28 zák. č. 166/1920. Podle přesného doslovu není to přípustné, ale zákony nemají nyní žádného přesného doslovu a proto není nutno tuto možnost vylučovati.
8. Rolnický nedíl tvoří v pozůstalosti zvláštní masu, která ovšem je jen zvláštní částí celkové pozůstalosti zůstavitelovy a není samostatnou pozůstalostí (arg. §§ 43, 44 příd. z.). Pro dědickou posloupnost do rolnických nedílů recipovány byly předpisy zemského zák. čes. ze dne 7. VIII. 1908, č. 68 z. z., recepce těchto ustanovení stala se však velmi povrchním způsobem a proto nezbude, než ustanovení novelisovati tak, aby mezi nimi nebylo rozporů.
Rolnický nedíl nemá býti v řízení pozůstalostním rozdělen, má býti přidělen jen jedinému dědici, nemá býti předložen výplatou dědických podílů; toto jsou vůdčí myšlenky tohoto zvláštního řízení pozůstalostního.
Osoba, která má obdržeti nedíl, nazývá se nápadníkem a nárok jeho, aby mu přiřčen byl rolnický nedíl, právem nápadnickým; toto názvosloví je převzato ze zmíněného zemského zákona.
Není-li posledního pořízení, určuje se dědic posloupností dle občanského zákoníka (i na Slovensku), a mezi jednotlivými dědici určí se nápadník dle pravidel, uvedených v § 40 příd. z. pod č. 1 až 4, značnější odchylka je co do nerozvedeného (nerozloučeného) manžela, neboť tento jde hned za dětmi zůstavitelovými (l. c. č. 3). Má-li nápadník již vlastní půdy bud nedílové nebo svobodné, rovnající se hodnotou (ne výměrou) polovici nedílu, o nějž jde, ustupuje tento nápadník jinému nejbližšímu zákonnému dědici jako nápadníku, ale ustupující nápadník může svoje právo nápadnické si zachovati, nabídne-li tomuto dědici svoji usedlost, oceněnou podle § 43 příd. z. Nechce-li nikdo ze spoludědiců převzíti usedlost tuto, pomíjí jejich právo požadovati, aby nápadník jim ustoupil (§ 40, č. 5, odst. 1. a 2.). O tom se rozhoduje v řízeni pozůstalostním (srov. cit. zem. zák. § 6, č. 5). Má-li nápadník k takové usedlosti jiné právo než výhradné právo vlastnické — jak se zákon vyjadřuje — rozhoduje o ustoupení pozemkový úřad, což znamená komplikaci řízení pozůstalostního.
Nápadník může býti určen též posledním pořízením. Zpravidla může se určiti jen jediný přejimatel nedílu (§ 41), výjimečně může se nedíl rozděliti mezi více testamentárních dědiců, jestliže části rozděleného nedílu s jejich půdou spojí se v nové nedíly (§ 37, č. 4). Jinak, je-li stanoveno více dědiců, rozhodne mezi nimi pozemkový úřad, kdo má nedíl převzíti, ačli dědicové mezi sebou se nedohodnou, kdo z nich má převzíti nedíl (§ 41, odst. 2.). Tato dohoda se činí v řízení nesporném u soudu. O důvodech vylučujících rozhoduje výlučně státní pozemkový úřad; ustanoven-li byl dědic nezpůsobilý, platí obdobně ustanovení § 40, č. 6.
K nedílu patří nemovitosti nedílové, pak inventář. O tom, co se má považovati za inventář, rozhoduje v prvé řadě úmluva dědiců, jinak soud v pozůstalostním řízení po výslechu znalců (§ 42, al. 1). Schází-li něco do potřebného inventáře, nemá nápadník nároku, aby byl inventář doplněn (§ 42, al.2).
Státní pozemkový úřad ocení nedíl ne dle obecné ceny, ale tak, ,,aby přejimatel usedlosti (t. j. nápadník) mohl obstáti“ (§ 43, odst. 2., viz § 8 zem. z.). To může býti tedy i hluboko pod cenou obecnou, tím může býti i dotčen povinný díl nepominutelného dědice a je proto s podivem, že na tuto tak důležitou okolnost nebyl vzat zřetel; zde nezbude, než doplniti tuto mezeru v zákoně.
Z této odhadnuté ceny srazí se dluhy a závady na nedílu váznoucí a nezadluženou hodnotou nedílu stane se nápadník dlužníkem pozůstalosti, kdežto pozůstalost věřitelem (§ 43, odst. 1.). Tato pohledávka tvoří pak součást pozůstalosti, o níž platí předpisy obecné, najmě co do rozdělení pozůstalosti (§ 44 příd. z., viz § 9 zem. z.); pouze je ustanoveno, že rozdělení pozůstalosti má se díti vždy soudem anebo aspoň se schválením soudním (tamtéž srov. §§ 170, 171 nesp. pat.). Dále máme zvláštní ustanovení co do výplaty podílů dědických: ostatní dědicové mimo nápadníka mají býti vybýti z ostatní pozůstalosti a pokud by se jí nedostávalo, má se jim dostati příslušného podílu z pohledávky za nedíl. Tyto podíly vyplatí ústav peněžní, jmenovaný v § 35 příd. z., tím stane se věřitelem nápadníkovým, tato pohledávka zajistí se na nedílu, má formu renty umořitelné (§ 45). Konečně musí nápadník, zcizí-li nedíl do deseti let po vypořádání se spoludědici, spoludědicům vyplatiti, oč byli odhadem nedílu na svých podílech zkráceni (§ 46 příd. z., srov. § 11 zem. z.).
Co do odkazů nápadníkovi uložených, máme jen kusé ustanovení v § 47.
Jsou-li spoludědici sourozenci a souhlasí-li s tím, může jim býti odevzdán nedíl se svolením státního pozemkového úřadu společně. Nápadník — který musí býti v řízení pozůstalostním určen — může však kdykoliv žádá ti, aby jemu byl nedíl odevzdán, pak musí se s ostatními spoludědici vypořádati. Rozdělení pozůstalosti mezi tyto spoludědice se provede teprve až v této době, kdy nápadník žádá o předání nedílu. Vystoupí-li jiný dědic nebo zemře-li, mohou ostatní spoluvlastníci jeho nedíl převzíti, toto je však vyloučeno, zanechá-li spoludědic potomky. V tomto případě, jakož i tehdy, nechtí-li spoluvlastníci jeho podíl převzíti, nutno provésti rozdělení pozůstalosti a nedíl odevzdati nápadníkovi. Ostatní spoludědici, kteří nepřevezmou společně nedíl, mají býti vybýti ihned po skončeném odevzdání pozůstalosti (§ 48 příd. z., srov. § 5 zem. z.). Spolupřejimatelé nedílu považují se tudíž při odevzdání pozůstalosti za osobu jedinou a dle toho dělí se pozůstalost mezi ně a ostatní dědice. Po druhé dělí se pozůstalost mezi spolupřejimatele nedílu jen potud, pokud na ně společně přešla; v obou případech dělí se pozůstalost za intervence soudní.
Je-li nedíl ve spoluvlastnictví manželů a zemře-li jeden z nich, nastává dvojí možnost:
a) manžel stane se nápadníkem, pak do pozůstalosti náleží jen cena polovice, patřící zemřelému manželovi;
b) manžel nestane se nápadníkem:
aa) polovice zemřelého manžela odevzdá se nápadníkovi a tento stane se spoluvlastníkem s manželem dosud žijícím; zemře-li i tento druhý manžel, má se druhý díl nedílu odevzdati nápadníkovi (tak rozuměti jest druhé větě prvého odstavce § 49), odporuje-li takový přechod tohoto dílu ustanovením § 40 příd. z., pak může státní pozemkový úřad tento díl vykoupiti. Neučiní-li tak, k čemuž není povinen, pak nelze prostě odevzdání pozůstalosti provésti. Je zde opět jeden nedostatek zákonných předpisů.
bb) pozůstalého manžela může státní pozemkový úřad zmocniti, aby vykoupil podíl zemřelého manžela i tehdy, zanechal-li tento potomky, jestliže tento způsob jedině dává záruku úspěšného hospodaření na nedílu (§ 49, odst. 2., příd. z.). Pak vstupuje výkupní cena na místo hodnoty podílu do aktiv pozůstalosti a nemá zde místa ustanovení § 46 příd. z., ačkoliv výkupní cena ustanovuje se podle § 43 příd. z., tím ovšem mohou býti potomci pozůstalého manžela značně zkráceni a poručenský soud jich je proti tomu zcela bezmocný.
9. Vykoupiti nedíl může:
a) státní pozemkový úřad v případech uvedených v § 51 příd. z.;
b) pozůstalý manžel dle zmocnění, daného jemu státním pozemkovým úřadem v případu § 49 příd. z.
Ad a). Státní pozemkový úřad může vykoupiti nedíly:
1. když vlastník pozbyl vlastností, které jsou ustanoveny v § 3 příd. z. za podmínky přídělu, leda že by manželka nebo jiní členové rodiny zaň na nedílu hospodařili; ustanovení toto liší se od § 3 v tom směru, že nedíl může býti vykoupen trvale, ač ztráta volebního práva je dočasná, dále že zastoupení hospodáře jeho rodinou je možné ve všech případech, uvedených v § 3;
2. jestliže vlastník na nedílu trvale hospodaří špatně nebo vede nezřízený život a dává špatný příklad svému okolí; ustanovení tato jsou až příliš pružná a při výkupu z tohoto důvodu bude nutno přihlížeti k názorům obyvatelstva té které krajiny a nikoliv k názoru soudců rozhodčího soudu;
3. jestliže vlastník svémocně jedná proti řádu, vloženému naň pozemkovým úřadem o hospodaření na nedílu, zvláště pak, co do členství v některých družstvech, ochrany památek přírodních a uměleckých, zachování krajinného rázu a krajinných zvláštností při stavbách, pojištění proti škodám a na život atp. (§ 50 příd. z.); nebezpečí, jež chová toto ustanovení, spočívá v tom, že pozemkovému úřadu je možno dáti každému vlastníku nedílu zvláštní řád; omezeno je však právo výkupu na ten případ, že vlastník jednal svémocně, t. j. vědomě proti řádu tomu, nedostačí opomenutí, dostačí i však jediné přestoupení řádu;
4. jestliže vlastník na nedílu sám nehospodaří a na něm nebydlí, leda že by tu byly závažné důvody omluvné nebo přechodné závady a jestliže by o řádné hospodaření na nedílu bylo postaráno členy rodiny nebo jinak;
5. jestliže mimo případy živelních nehod, nemocí nebo jiných mimořádných nezaviněných překážek dluhuje vlastník rentové splátky váznoucí na usedlosti za více než tři léta, k tomu přistupuje výkup dle § 12 úvěr. z.;
6. jestliže vlastník soustředil ve svých rukách držbu pozemkovou tak, že půda, na které hospodaří, dosahuje aspoň dvojnásobného výměru nedílu v krajině obvyklého; v tom případě sluší však uvážiti, zdali nejde o soustředění přechodné, které pomine vybavením potomků;
7. není-li žádný zákonný dědic osobou vhodnou dle § 40, č. 6, anebo není-li testamentární dědic nedílu osobou vhodnou (§ 41), anebo přešel-li by nedíl na více osob v případu § 49, odst. 1.
Ad b). Byl-li manžel spoluvlastníkem nedílu spolu se zemřelým manželem, může se svolením státního pozemkového úřadu vykoupiti podíl zemřelého manžela, jestliže tato úprava jedině dává záruku úspěšného hospodaření na nedílu (§ 49, odst. 2.).
O tom, zda výkup je přípustný, rozhoduje v případech, uvedených v § 51 pod č. 1 až 6, na návrh státního pozemkového úřadu rozhodčí soud pozemkového úřadu (§ 53). V případu § 51, č. 7, 41 a § 49, odst. 2., rozhoduje státní pozemkový úřad sám, což je v případu § 41 nedůsledné, neboť tento případ je rázu podobného jako případy, uvedené pod č. 1 až 6.
Složení soudu a jednací řád byly upraveny vlád. nař. č. 196/1926 Sb.
O výši náhrady rozhoduje soud okresní, v jehož obvodu nedíl leží, řízením nesporným (§ 52).
IX. Uvolnění přídělů. 1. Pozemkový úřad byl oprávněn omeziti drobné příděly podle svého volného uvážení, při čemž se měl říditi předpisy o rolnických nedílech (§ 23 příd. z.). Postupem času se ukázalo, že tato omezení nejsou hospodářsky vhodná a zatěžují neúměrně státní administrativu. Proto zák. č. 93/1931 Sb. bylo stanoveno, že drobný příděl, pokud nevázne na něm pohledávka státu, státních fondů nebo náhradové banky z poskytnutého úvěru (§ 20, odst. 2., odst. 4., lit. c, § 3 i. f., § 4), zbavuje se omezení propachtovati, zciziti mezi živými a zatížiti přidělenou půdu bez svolení pozemkového úřadu, a to
a) je-li příděl do 5 ha trvá toto omezení 4 léta;
b) je-li příděl větší, ale nejde-li o rolnický nedíl, 10 let (§ 2, odst. 1.); vyloučen je příděl nad 100 ha (§ 7);
c) jde-li o příděl půdy ke stavbě rodinných domků nebo maloživnostenských provozoven, není-li půda nabytá větší než 20 arů a není-li částí rolnického nedílu (§ 3, lit. a).
d) jde-li o půdu nabytou podle § 5 příd. z., byly-li splněny podmínky tam stanovené a nebyla-li půda přidělena družstvu nabyvatelů nedílů;
e) jde-li o pacht, zcizení nebo zatížení půdy nabyté ke zřízení zahrádek při budovách, k nutnému rozšíření stavenišť, dvorků a zahradách, jestliže půda k těmto účelům nabytá nepřesahuje výměry 10 arů, pak ke stavbě hospodářských budov, bylo-li vyhověno vytčenému účelu a půda se propachtuje, zcizuje nebo zatěžuje jako celek, pokud se týče s kmenovou nemovitostí (§ 2, odst. 4., lit. c).
V případech c), d), e) omezení přídělu odpadají ihned, jakmile zákon nabyl účinnosti, lhůty 4- a 10leté počítají se ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti, resp. od pozdějšího vkladu vlastnického práva původním nabyvatelům, tedy ne ode dne přídělu (§ 2, odst. 1.).
I před uplynutím lhůt uvedených v odst. 1., § 2, není třeba schválení pozemkového úřadu, jde-li:
a) o zcizení nebo pacht mezi manžely nebo s rodičů na potomky a jejich manžely;
b) o pronájem obytných místností neb obytných budov nesloužících hospodaření na nabyté půdě (§ 2, odst. 4., lit. a, b).
V těchto dvou případech jsou vázáni noví nabyvatelé omezeními týmiž jako původní nabyvatelé (§ 2, odst. 5.); že nástupci mortis causa jsou vázáni, rozumí se samo sebou, ač to zákon zvláště podotýká.
Dále odpadá ve stejných lhůtách právo pozemkového úřadu na výkup a omezení co do dědické posloupnosti podle §§ 39 až 49 příd. z. (§ 5, odst. 1.). Není-li příděl větší než 30 ha odpadají patronátní břemena, závazek podrobiti svobodný majetek zcelovacímu řízení (§ 5, odst. 2.). V obou případech není tomu na závadu závazek podle § 2, odst. 2. Osvobození podle § 5, odst. 2., jsou účastni i rolnické nedíly. Sporno je, zda všichni přídělci, kteří obdrželi ne více než 100 ha přidělené půdy, jsou zproštěni povinnosti osobně řádně hospodařiti, tedy i ti, kdož obdrželi půdu jako rolnický nedíl. Vzhledem k tomu, že se omezení toto váže na předměty uvedené v § 2, odst. 1., a v § 3 dlužno za to míti, že jde jen o příděl tam uvedený.
Knihovní řízení těchto výmazů je upraveno v § 6 l. c.
Na pouhou žádost vlastníkovu (§§ 83, 84 kn. z.) vymaže se po deseti letech zákaz zcizení, propachtování a zatížení (§ 6, odst. 1.), podobně i závazek řádného hospodaření (§ 5, odst. 3.). K tomu není žádných dalších dokladů zapotřebí i přes ustanovení § 7.
Žádost vlastníkova musí býti doložena potvrzením státního úřadu pozemkového
a) že nejde o výměru větší než 5 ha, jde-li o výmaz řečených závazků před uplynutím 10 let;
b) že jde o výmaz řečených závazků na pozemcích uvedených v § 3 před uplynutím 4 let, po té možno přiložiti potvrzení jako sub a.
Ve všech případech, kdy není možno žádati za výmaz závazků, možno jednání dotčená (zcizení, propachtování, zavazení) provésti jen se svolením státního pozemkového úřadu. Z toho zase tvoří výminku § 2, odst. 4., kdy není možno žádati za výmaz a přece jsou právní jednání tam uvedená platná a zápis jich může býti povolen, jestliže
a) v případu § 2, odst. 4., lit. a, přiloží se ke knihovní žádosti matriční výpis, dokazující rodinný poměr;
b) v případu § 2, odst. 4., lit. c, přiloží se ke knihovní žádosti příslušné potvrzení státního pozemkového úřadu.
V případu § 20, odst. 4., lit. b, potvrzení státního pozemkového úřadu se nevydává, tedy musí soud sám zjistiti příslušné skutečnosti, žádalo-li se o vklad nájemného práva.
Dokud vloženo je zástavní právo uvedené v § 2, odst. 2., není možno závady tyto vymazati, aniž současně se žádá za výmaz tohoto zástavního práva (§ 6, odst. 4.).
K žádosti o výmaz břemen podle § 5, odst. 2., nutno přiložiti potvrzení státního pozemkového úřadu, že celkový příděl nepřesahuje 30 ha.
Právo na výkup, dědická posloupnost omezená, pokud jsou zapsány do knihy pozemkové, možno vymazati na pouhou žádost, je-li šetřeno ustanovení § 4, § 5, odst. 1.
Celkem vzato jde o předpisy, které vzhledem na danou materii jsou velmi složité a značně nepřehledné, což praxi neusnadní.
Jaromír Sedláček.
M. Přechodné akce v pozemkové reformě.
1. Vnucené pachty. § 63 příd. z. dal státnímu pozemkovému úřadu právo do konce r. 1920 přikázati osobě na zabraném majetku hospodařící, vyžádá-li si převzetí a příděl půdy v místech, kde je po ní zvláště naléhavá poptávka, delší doby, aby přenechala osobám, majícím náležitosti § 1, č. 1 a 2, příd. z., půdu do pachtu, a nevyhoví-li tomuto příkazu, určití sám místo ní osoby, pozemky i podmínky pachtu. V prvním stadiu této akce měla tedy osoba hospodařící v mezích daného příkazu svobodnou vůli jak co do pozemků, osob i podmínek pachtu. Nevyhověla-li však náležitě danému příkazu, nastoupilo stadium druhé, exekuční, v němž státní pozemkový úřad mohl provésti jménem osoby hospodařící příděl sám. Dalšího vlivu na pachtovní poměr jednou založený státní pozemkový úřad ovšem již neměl (Boh. adm. 3851/1924, 4068/1924). Předpis ten byl prodloužen, pokud šlo o přídělce legionáře nebo sdružení legionářů, Slovensko a Podkarpatskou Rus, jakož i Slezsko a Hlučínsko vlád. nař. č. 623/1920, 665/1920 a 171/1921 Sb. na r. 1921. Podle zákonného zmocnění přenesl státní pozemkový úřad provedení tohoto předpisu na příslušné úřady politické. Z jejich rozhodnutí bylo lze se odvolati k státnímu pozemkovému úřadu (Boh. adm. 531/1920).
Zák. č. 214/1922 Sb. byly obnoveny vnucené pachty sjednané na dobu kratší než 6 roků, až do úhrnné doby šestileté, a zák. č. 38/1926 Sb. byly obnovy dále do konce hospodářského r. 1926, na Slovensku a Podkarpatské Rusi do konce hospodářského r. 1929, a byly z obnovy vyloučeny pachty na pozemcích, jež podle § 11 z. z. a § 20 příd. z. byly propuštěny ze záboru před tím, než uplynulo dosavadní pachtovní období (Boh. adm. 7469/1928).
2. Akce „S“ a ,,R“. Podle vzoru vnucených pachtů chtěl státní pozemkový úřad přikročiti před postupným prováděním p-é r-y na jednotlivých velkostatcích k naléhavému přídělu půdy stavební (akce S) a půdy rozptýlené (akce R) na veškerém majetku zabraném. Zkušenosti ukázaly, že by provedení zamýšlených akcí řízením v zákoně náhradovém upraveným nevedlo k cíli. Byla proto t. zv. malým náhr. zák. č. 77/1922 Sb. vydána přechodná ustanovení k zákonu náhradovému pokud jde o převzetí a náhradu za jednotlivé parcely nebo části parcel ze zabraného majetku pozemkového s platností do konce r. 1924. Státní pozemkový úřad předložil okresnímu soudu rei sitae dvojmo prozatímní přídělové listiny, knihovní soud nařídil knihovní poznámku zamýšleného odepsání parcely z důvodu převzetí a přidělení její podle předpisů tohoto zákona a vyzval vlastníka, aby případně uplatnil u soudu rei sitae nároky dle § 11 z. z. Tento soud veřejně vyhlásil výpověď osobám hospodařícím se lhůtou 90 dnů až 1 roku. Nebyl-li nárok dle § 11 z. z. uplatněn nebo vlastník byl se svým nárokem státním pozemkovým úřadem zamítnut, nařídil soud rei sitae ocenění parcely a stanovil náhradu. Jakmile byly náhrada za parcelu i náklady s přirážkou k úhradě nákladů státu vzešlých zaplaceny, vydal soud usnesení o konečném přídělu. Knihovní vklad byl proveden z moci úřední s obmezením § 12, že přídělci je dovoleno parcelu zciziti mezi živými do 10 let jen se svolením státního pozemkového úřadu, a že svolení to musí býti v návrhu na zápis práva vlastnického vykázáno. Svolení toho není třeba, jde-li o zcizení mezi manžely nebo s rodičů na potomky. Po uplynutí 10 roků vymaže se toto omezení na návrh vlastníkův. Nebylo-li vykázáno svolení všech věcně oprávněných, aby byla vlastníku náhrada za parcelu vyplacena, provedl knihovní soud rozvrh její v nesporném řízení podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za vydražené nemovitosti. Státní pozemkový úřad byl ve svém právu přejímati a přidělovati parcely omezen jednak předpisem § 15, podle něhož, nešlo-li o příděl půdy v zájmu veřejném, k účelům stavebním nebo o jinou půdu než zemědělskou, nesmí býti zmenšena úhrnná výměra zemědělské půdy v témže soudním okrese o více než 5, 8 a 15% podle její úhrnné výměry, jednak předpisem § 16, který vyslovil, že předpisů tohoto zákona nelze použíti, jde-li o pozemky zapsané v knihách veřejných jako parcely stavební, o parcely zastavěné nebo takové, na nichž jiný stavebník než přídělce se stavbou již započal. Proti postupu nešetřícímu těchto omezení byly přípustný námitky osob v §§ 15 a 6 uvedených. Vlád. nař. č. 78/1922 Sb. bylo stanoveno, že pro ocenění parcel a částí parcel platí obdobně předpisy vlád. nař. č. 53/1921 Sb. Protože zákon ten neměl valných výsledků praktických, dal státní pozemkový úřad přednost likvidaci celé akce schvalováním prodejů půdy S a R z volné ruky dle § 7 z. z. podle zvláštních směrnic, o nichž se dohodl s vlastníky zabraného majetku.
Josef Kaňka.
N. Finanční prostředky a útvary provádění pozemkové reformy.
Zákon záborový má jediné ustanovení o finančním provádění p-é r-y v § 15 přikazujícím, aby finanční operace plynoucí z provádění tohoto zákona byly svěřeny veřejnoprávním ústavům úvěrním. Jemu koresponduje ustanovení § 7, al. 10, zák. o pozemkovém úřadě č. 330/1919 Sb. Z ostatních prováděcích zákonů zřídil zák. úvěr. č. 166/1920 Sb. náhradovou banku, všeobecný fond pro podporu vnitřní kolonisace a dal zmocnění ke zřízení fondu čsl. legionářů, náhr. zák. č. 329/1920 Sb. fond náhradový a novela k němu č. 220/1922 Sb. fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků. Ku zřízení zvláštního fondu pro válečné poškozence, jak naň pomýšlel úvěrový zákon, nedošlo, jeho funkci převzaly zemské úřady pro péči o válečné poškozence svou specielní agendou pro p-ou r-u. Vedle fondu čsl. legionářů vydatně svými prostředky zazáhla kancelář čsl. legií. (MNO.).
Finanční orgány p-é r-y jsou trojího rázu. Náhradový fond jest provozovacím kapitálem pro převzetí a příděl, náhradová banka a fond čsl. legionářů jsou útvary výlučně úvěrovými, všeobecný fond pro podporu vnitřní kolonisace má z části úvěrovou, z části sociální funkci a fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků pak výlučně sociální. Vedle fondů a náhradové banky ovšem vystupuje i státní pokladna jako finanční činitel p-é r-y. Až do r. 1925 byla státní pokladna jaksi hlavním opatřova- telem finančních prostředků, jež poskytovala v rámci finančních zákonů pozemkovému úřadu, od tohoto roku po vyúčtování všech výloh na provádění p-é r-y se státní pokladnou a jich úhradě došlo k nové úpravě, podle níž finančními zákony se opatřují pouze úhrady osobního a věcného nákladu úřadu, vlastní náklady hradí se z náhradového fondu, který též nahrazuje státní pokladně měsíčně její výdaje na osobní a věcný náklad. Jsou tedy prostředky ze státní pokladny rázu pouze přechodného, zálohového a veškerý náklad nese náhradový fond. Nejobtížnějším útvarem projevila se náhradová banka a kniha, jejímuž vzniku předcházela úplná změna původních předpisů ji zřizujících.
Vedle těchto finančních útvarů vyskytují se drobné a přechodné útvary vyvolané praksí, které však nemají valného významu.
I. Náhradový fond.
Zřízení. Fond vytvořila VIII. část náhr. zák. č. 329/1920. K provedení úkolů vytčených zákonem záborovým a zákony k jeho provedení vydanými povolen zálohou ze státní pokladny peníz 50 milionů Kč, který se vrátí do 10 let z přebytků fondu (§ 79). Peníz ten tvoří zvláštní fond při pozemkovém úřadě (§ 80). Tato zákonná ustanovení doplněna byla novelou k náhr. zák. č. 220/1922, jímž původní záloha 50 milionů Kč zvýšena na 150 milionů, jež měly býti zařazeny do státního rozpočtu v ročních splátkách po 50 milionech nejpozději do konce r. 1924 (nové znění § 79). Jména dostalo se fondu novelou č. 220/1922 v nově upraveném znění § 73, odst. 10., kde po prvé uvedeno jest v zákoně zatím praksí zavedené jméno náhradový fond.
Prostředky. Základním kapitálem fondu jest záloha ze státní pokladny ve výši 150 milionů Kč. Jiným pramenem příjmů fondu jest ona část peněz, jež pozemkový úřad trží za nemovitosti přidělované za hotové, jíž není třeba k udržení rovnováhy náhradových bank (§ 81). To jest největší pramen. Jako další sluší uvésti: Výtěžek z hospodaření na půdě pozemkovým úřadem samostatně spravované (§ 4 zák. č. 330/1919) a pachtovné z půdy přidělené do pachtu, výnos rent podle § 33 příd. zák. č. 81/1920, přeplatky podle § 37, odst. 2., téhož zák., jimiž jest část trhové ceny při prodeji přiděleného nedílu, pokud převyšuje přídělovou cenu a uznané investice, cena znovu přidělené neb prodané půdy, jíž stát nabude příklepem nebo převzetím při dražbě podle § 12 úvěr. zák. č. 166/1920 nebo § 11, zák. č. 93/1931 Sb., nebo výkupem podle § 51 příd. zák. č. 81/1920, pět sedmin z 35%ní přirážky k náhradě za půdu převzatou a přidělenou podle zák. č. 77/1922 (§ 14) a cena dále předaného od vlastníka zabrané půdy požadovaného živého a mrtvého zařízení sloužícího k hospodaření na převzatém majetku (§ 53 náhr. zák. č. 329/1920). Některé z těchto zdrojů jsou povahy velmi teoretické. Proto netřeba se zmiňovati o případném příjmu za zdarma nabyté enklávy (§ 33 náhr. zák. č. 329/1920) a za půdu bezplatně nabytou (§ 35 téhož zák.). Není sice výslovného zákonného předpisu, že do fondu patří zbytek jmění fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatků (§ 73, odst. 7., náhr. zák č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922 určený pro p-ou r-u a jmění reservního fondu náhradového banky (§ 8 vlád. nař. č. 361/1922), avšak lze to dovoditi. Jest samozřejmé, že příjem fondu tvoří i úrokové výtěžky hotovostí fondu i jiné výtěžky ze správy těchto hotovostí, jakož i jakékoliv jiné příjmy státního pozemkového úřadu mající svůj původ v provádění p-é r-y, pokud není ustanoveno, že náleží jinam. Plyne to z povahy fondu jako fondu provozního.
Účel. Fond slouží především k tomu, aby závazky na převzatých nemovitostech váznoucí a hotově splatné byly uhražovány, dále aby byl z něho placen fundusinstructus, pokud se hotově platí nebo doplňuje, jakož i aby z něho byly hrazeny všechny investice, jichž je třeba k úpravě převzaté nemovitosti za účelem přídělu (§ 80 náhr. zák. č. 329/1920). Demonstrativně vypočtené úkoly fondu jsou nesporně naznačeny velmi široce, znění normy nutí k výkladu restriktivnímu. Méně bylo by více.
Hlavním výdejem fondu jest placení a zúročení náhrady za převzatou půdu t. zv. přejímací ceny, pokud se platí hotově. Úhrada pro ni jest v přídělové ceně. Kromě ní však nese z téhož zdroje fond břemeno srážek podle §§ 42 a 42 a náhr. z. (č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922), dále výlohy spojené s výkupem, t. j. převzetím a přídělem, čítajíc k nim nutné a užitečné náklady na nemovitosti vynaložené, jednak přirážku patnácti ze sta ve prospěch fondu pro podporu vnitřní kolonisace (§ 75, odst. 4., náhr. zák. č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922) vypočtené z úhrnu všech výloh a nákladů prve jmenovaných (§ 77 náhr. zák. č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922). I srážku podle §§ 42 a 42a odvádí fond náhradový všeobecnému fondu pro podporu vnitřní kolonisace. Podle § 5 zák. č. 323/1921 odvádí náhradový fond k částečné úhradě ztrát, které vzniknou odpisem dávky z majetku a přírůstku na majetku podle téhož zákona, příspěvek ve výši 15% ceny přejímací, nepočítajíc v to náhradu poskytnutou na investice od 24. IV. 1919 provedené (t. j. od vyhlášení záb. zák. č. 215/1919). Původní lhůta do 8. V. 1930 pro odvod přirážky platná, byla prodloužena zák. č. 150/1930. Příspěvek tento jest-splatný v půlletí po pravoplatném určení přejímací ceny a náleží do výtěžku dávky. K témuž účelu odvádí 3 z pěti sedmin přirážky (35% ní) k náhradě za parcelu podle zák. č. 77/1922 (§ 14) státní pokladně. Měsíčně refunduje ve dvanáctinkách výdaje ze státní pokladny podle finančního zákona na osobní a věcný výdej státnímu pozemkovému úřadu poskytnuté, pro kteréžto výdaje jest rovněž zdrojem souhrn přídělových cen, právě tak jako pro placení náhrady za zkrácenou dobu výpovědní (§ 76 zák. č. 329/1920), pro náhradu za požádaný inventář (§ 53 téhož zák.) náklady správy majetku podle § 4 zák. č. 330/1919. Nese též jako náhradu správních výloh náhradové banky odměnu nejvýše jednoho procenta z náhradových pohledávek zapsaných v náhradové knize (§ 65 zák. č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922).
Z případného přebytku má vrátiti státní pokladně zálohu 150 milionů Kč (§ 9 zák. č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922) a se souhlasem ministerstva financí přispívati i fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatků (§ 73, odst. 10., zák. č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922). Nespornou jeho povinností jsou investiční náklady na půdu přidělenou do pachtu. Málo praktické jsou investice potřebné k uzpůsobení půdy pro příděl do vlastnictví. Nelze však dovoditi, že by byl náhradový fond povinen nésti podpůrně ručení za zúročení a umoření úvěru poskytnutého náhradovou bankou (§ 5, odst. 2., zák. č. 166/1920) nebo za pohledávky peněžních ústavů, pokud se týče družstev za přídělci z úvěru, za jichž ztrátu se státní pozemkový úřad podpůrně zaručil (§§ 7 a 14 úvěr. zák. č. 166/1920), do výše 200 milionů Kč § 15 úvěr. z. (č. 166/1920) limitované.
Z výpočtu jest zřejmo, že náhradový fond jest pro provádění p-é r-y nervus rerum, jest základním pilířem celé reformy, jež se v něm po finanční stránce úplně obráží, a tedy fondem nejdůležitějším, přes to, že právní normy proň vydané jsou velmi kusé a neúplné.
Správa jmění. Náhradový fond jest fondem státním, spravuje jej samostatně s výjimkou v § 73, odst. 10., náhr. zák. č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922 uvedenou státní pozemkový úřad podle zásad platných pro správu státního jmění, pokud ovšem jsou v souhlase s účelem a úkoly fondu. Hotovosti ukládají se v pupilárních cenných papírech, nebo u peněžních ústavů požívajících sirotčí jistoty, jinak k účelům p-é r-y jen na podkladě zástavy pupilárních cenných papírů. Jako státní fond jest prost daňové povinnosti.
Řízení. Pro řízení jest jediné ustanovení v § 80 náhr. zák. č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922, který ustanovuje, že náhradový fond spravuje pozemkový úřad účetnicky i pokladničně odděleně od ostatních peněz státních. Fond administrativně jest oddělen od prostředků plynoucích podle finančního zákona, jest spravován zvláštním oddělením, má zvláštní účty i účtárnu, vlastní šekový účet, uzavírá se každoročně a závěrku předkládá státní pozemkový úřad nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu, jehož dohlídce podléhá. V uzávěrce státních účtů nepřichází. Ustanovení likvidační. Zákon ničeho neuvádí o likvidaci a naložení jměním fondu po splnění jeho úkolů. Jedině ustanovení § 79 náhr. zák. č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922 o vrácení zálohy 150 milionů do 10 let z přebytků fondu má ráz ustanovení likvidačního. Jest proto budoucnost fondu otevřena a vyhrazeno jest budoucím právním normám určití, jaký osud má potkati případné jmění fondu po splnění všech jeho úkolů.
II. Všeobecný fond pro podporu vnitřní kolonisace.
Zřízení. Fond byl založen ustanovením § 18 úvěr. zák. č. 166/1920 jako fond při státním pozemkovém úřadě a úřadu bylo uloženo, aby pro své fondy vydal stanovy. Pro všeobecný fond pro podporu vnitřní kolonisace vydány byly stanovy vyhláškou úřadu uveřejněnou ve Sbírce zákonů a nařízení p. č. 375/1922.
Stanovy byly vládou schváleny. Povahou svou jest fondem státním. Stanovy fondu byly pozměněny vyhláškami státního pozemkového úřadu č. 49/1923 a č. 141/1931 Sb.
Prostředky fondu. Základním jměním fondu jest dotace státní ve výši 20 milionů Kč splacená státní pokladnou ve čtyřech letech po 5 milionech Kč zařazených vždy do finančního zákona dotyčného roku počínajíc r. 1920. Příjmy fondu podle § 3 stanov tvoří: 10% a 1/4% poplatky vybírané úřadem při schvalování zcizení, dělení a pronájmu zabrané půdy podle § 7 z. z., počítané z hodnoty zcizované nebo pronajímané půdy (§ 61 příd. zák. č. 81/1920); peněžité tresty a pokuty uložené podle záběrového zákona nebo podle zákonů a nařízení jej provádějících, dále srážky z přejímací ceny při souborech zabraného majetku přes 1000 ha celkové výměry (§§ 42, 42 a a 42 b náhr. zák. č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922); dalším pramenem příjmu jest přirážka 15% podle § 75, odst. 4., náhr. zák. č. 329/1920 ve znění novely č. 220/1922 vypočítaná podle § 77 téhož zák.
Není třeba zvláště ve stanovách vytýkati, že příjmem fondu jsou i úrokové a jiné výtěžky ze jmění fondu.
Poplatky, tresty a pokuty platí se fondu přímo, přirážky podle § 75 náhr. z. a srážky podle § 42, 42 a a 42 b náhr. z. vybírá pro fond kolonisační jako součást přídělové ceny (§ 77 náhr. z.) fond náhradový.
Pokuty jsou celkem malého významu. Srážky podle §§ 42, 42a a 42b náhr. z. jsou za to příjmovým pramenem vydatným. Srážka vybírá se v přídělové ceně a po súčtování odvádí se fondu.
Podobně odvádí se i přirážka podle § 77 náhr. z. Tuto stanoví zákon ve výši 15% z přejímací ceny včetně srážek, výloh na převzetí, 15%ního příspěvku na dávku z majetku, interkalárních úroků a investic do převzaté půdy. Vedle poplatků podle § 61 příd. z. jest tento příjem nejvydatnějším.
Účel. Jmění fondu dělí se podle svého účele na dva přesně vymezené oddíly, a to úvěrový a sociální. Do prvého oddílu náleží základní jmění, poplatky podle § 61 příd. z. a polovina latifundiálních srážek podle §§ 42, 42a a 42b náhr. z., do oddílu sociálního pak druhá polovina srážek a veškeré přirážky podle § 75, odst. 4., náhr. z.
Úvěrový oddíl se štěpí opět podle příjmů a úkolů na dva oddíly, a to ustanovením, že peníze ze základního jmění a poplatků podle § 61 příd. z. možno užíti k poskytnutí úvěru držebnostního, tedy na zaplacení přídělové ceny půdy, budov a jiných zařízení na přidělené půdě, peníze ze srážek pak na úvěr provozovací. Úvěrem jest podporovati vnitřní kolonisaci, jíž stanovy fondu velmi široce rozumí (§ 5):
a) usazení uchazečů o půdu na rozděleném velkopodniku nebo na jeho částech;
b) rozšíření malopodniku přídělem na soběstačný;
c) združstevnění dosavadního velkopodniku nebo jeho částí. Sociální úkol fondu stanoví náhradový zákon v §§ 73 a 75:
1. uhrazování schodků fondu pro zaopatření zaměstnanců, nestačí-li k tomu náhradový fond;
2. uhrazovati povinnosti a platy státu vznikající zaopatřením zaměstnanců (odbytné, příspěvek na příděl půdy a pod.).
Správa jmění. Fond spravuje státní pozemkový úřad samostatně a odděleně. Službu účetní, pokladní a správu pohledávek svěřil podle zmocnění stanovami daného za souhlasu vlády zemské bance za ujednanou odměnu stanovenou po dohodě s ministerstvem financí. Správa omezuje se pro velmi značný pohyb prostředků pouze na vkladové hospodaření. Podmínkou jest sirotčí jistota a mobilita vkladů. Veřejná oznámení fondu dějí se v úředním věstníku „Pozemkové reformě“, účetním rokem jest rok kalendářní.
Řízení. Řízení ve věcech fondu upravují normy v souvislosti s řízením při úředních úkonech, z nichž mu plynou příjmy a při úkonech, jichž důsledkem jest výdej. Samostatných předpisů procesních správa fondu nemá a tudíž třeba se říditi všeobecnými předpisy správního řízení. O řízení úvěrovém bude zmínka na místě jiném.
Ustanovení likvidační. Fond může býti zrušen pouze zákonem, který též rozhodne o tom, jak se naloží se jměním fondu, jež zbude po úhradě všech jeho závazků.
III. Fond čsl. legionářů.
Zřízení. Jako fond ryze úvěrový měl důvod svého vzniku v §§ 3 a 18 úvěr. z. Podle tohoto předpisu jest fondem privilegovaným a výlučně určen pro vymezenou kategorii právních subjektů, jimž poskytuje vyšší výhody. Podle § 18 úvěr. z. konstituován byl fond tento stanovami, danými vyhláškou státního pozemkového úřadu č. 68/1921 Sb. a č. 7/1931 Sb. Jeho jméno jest: Fond čsl. legionářů při státním pozemkovém úřadě.
Prostředky. Základní jmění fondu tvoří částka 1000000 Kč, věnovaná kanceláří čsl. legií při ministerstvu národní obrany. Jmění to rozmnožuje se dary, odkazy jednotlivců a korporací a částkami převedenými z všeobecného fondu pro podporu vnitřní kolonisace, který podle svých stanov poskytl fondu čsl. legionářů zápůjčku 1000000 Kč. Z darů a odkazů nesešlo se nic. Účel. Fond jest ryze úvěrový a omezen po stránce subjektivní pouze na čsl. legionáře, vdovy a sirotky po padlých nebo nezvěstných legionářích, nebo takových příbuzných po padlých nebo nezvěstných legionářích, jichž výživa byla úplně závislá na padlých nebo nezvěstných legionářích, pokud ovšem obdrželi příděl jako jednotlivci neb členové zemědělského sdružení, při čemž není třeba, aby sdružení bylo legionářské. Při tom podle § 3 úvěr. z. není úvěr ten řádným úvěrem, nýbrž úvěrem doplňkovým nad meze úvěrovým zákonem pro jednotlivé druhy úvěru stanovené, při čemž doplňování jest možno při všech třech druzích úvěru, takže jeho ráz jest již vysloveně subvenční. Úvěr jest poskytovati za podmínek co nejmírnějších, nesmí však fond dávati darů.
Nepraktickým ukázalo se ustanovení stanov fondu, podle něhož (čl. 6) může fond přijímati záruku za úvěr poskytnutý peněžními ústavy nebo jednotlivci oprávněným osobám.
Správa jmění. Správa jmění přísluší státnímu pozemkovému úřadu. Správu pohledávek z úvěrů má však vésti kuratorium fondu a rovněž kontrolu účtů nevede úřad samostatně, nýbrž na podkladě zpráv kuratoria fondu. Tím se přiznává kuratoriu fondu značný vliv meritorní, překračující rámec povahy poradní, jejž mu stanovy vymezují. Proto mu s počátku ponechal státní pozemkový úřad i správu jmění.
Řízení. Přípravné řízení pro rozhodnutí provádí kuratorium fondu. Z původně tříčlenného mění se nyní na pětičlenné včetně předsedy, jehož spolu se dvěma přísedícími jmenuje president státního pozemkového úřadu z úřednictva tohoto úřadu. Zbývající dva členy jmenuje kancelář čsl. legií, bude-li zrušena, ministerstvo národní obrany. Funkční období jest šestileté, funkce jsou čestné, pouze hotové výlohy členů jdou na vrub fondu.
Kuratorium
1. zkoumá, je-li žadatel legionářem nebo osobou podle zák. č. 462/1919 na roveň mu postavenou a má-li vlastnosti §§ 1 a 3 příd. z. předepsané;
2. zkoumá, je-li úvěru schopen a potřebný;
3. navrhuje výši a podmínky úvěru presidentovi státního pozemkového úřadu;
4. pečuje o včasné splácení a zúročení úvěru;
5. kontroluje účty fondu a podává o výsledcích zprávu presidentovi státního pozemkového úřadu a ministerstvu národní obrany.
Státní pozemkový úřad vysílá do schůzí kuratoria svého referenta, jemuž přísluší poradní hlas a který předkládá usnesení jeho presidentovi úřadu ke schválení, a schválené úvěry vyřizuje s přidělenou mu kanceláří. Jenom osobě kuratoriem navržené může býti povolen úvěr, kdyby však návrh nebyl dobře odůvodněn, může jej president úřadu vrátiti k novému projednání a návrhu. V povolovacím výměru nutně třeba se dovolati výslovně návrhu kuratoria. Kuratorium podle jednacího řádu (čl. 8 stanov) svolává podle potřeby předseda, schopno jest usnášení, je-li přítomen předseda a dva členové (dříve jeden). O schůzích vede se stručný zápis. Zápůjčky jsou založeny dlužním úpisem, který se podle potřeby vkládá do knihy pozemkové. Správní příspěvek vybírá se 1/2%ní, úrok od 1. I. 1931 jest 3 1/2%, dříve 4 1/2%.
Ustanovení o likvidaci. Samostatná likvidace fondu není předepsána. Jest pouze ustanovení čl. 7 stanov, podle něhož nesmí býti jmění fondu jinak použito a kdyby nebylo uchazečů o úvěr, má býti usnesením vlády k souhlasnému návrhu státního pozemkového úřadu a ministerstva národní obrany jmění fondu převedeno do všeobecného fondu pro podporu vnitřní kolonisace.
IV. Náhradová banka.
Zřízení. Náhradová banka jest útvarem úvěrovým, avšak odlišná od jiných tím, že nemá základního jmění. Vývoj předpisů pro její zřízení byl měnivý a značně obtížný. Zákon záborový (§ 15 zák. č. 215/1919) určil její povahu veřejnoprávní, prováděcí zákony přídělový (č. 81/1920) a úvěrový (č. 166/1920) stanovily povahu jejích úvěrů, tedy aktiv, náhradový zákon pak (č. 329/1920 a č. 220/1922) povahu jejích pasiv. Vlád. nař. č. 630/1920 dalo jí právní konstituci v analogii pozemkové knize, avšak dříve nežli došlo ke skutečnému ustavení banky, bylo vlád. nař. č. 630/1920 zrušeno a vydána nová, konečná vlád. nař. č. 360 a 361 z r. 1922, poněvadž vznikly pochybnosti o možnosti praktického provádění oněch předpisů.
Vlád. nař. č. 360/1922 vydáno bylo ke zmocnění danému § 21 úvěr. z. a § 71 náhr. z. a obsahuje všeobecné předpisy jednak o náhradových bankách, jednak o náhradové knize.
Náhradovým bankám přísluší vedení náhradové knihy, správa náhradových pohledávek jim státním pozemkovým úřadem přikázaných, vydávání výkupních listů pozemkových a pozemkových listů úvěrových a správa přikázaných úvěrů (§§ 61 a 64 a násl. náhr. zák. č. 329/1920 ve znění zák. č. 220/1922 a § 4 úvěr. zák. č. 166/1920) státních.
Náhradovou knihu tvoří účty náhradových pohledávek náhradových věřitelů, jež se vedou pro každého věřitele a každou pohledávku samostatně. Poněvadž náhradová pohledávka nastupuje jaksi na místo převzatých nemovitostí, zakládají zápisy do náhradové knihy i materielní právo obdobné pozemkové knize a původně byla tak i pojímána. Změny novelou k náhr. zák. č. 220/1922 i vlád. nař. č. 360/1922 přes svůj úmysl této okolnosti neodstranily, naopak jest z nich zřejmo, že pozemková kniha byla zákonodárci vzorem i pro náhradovou knihu. Tím ovšem právní jasnosti nebylo přidáno. Zápisem do náhradové knihy stává se zřejmě původní obligační pohledávka —podle judikování n. s. s. soukromoprávní, podle nejvyššího soudu veřejnoprávní — obligací věcnou, k níž mohou vzniknouti práva pouze zápisem do náhradové knihy vykonaným na podkladě veřejné nebo legalisované listiny právě tak jako na právech zapsaných v pozemkové knize.
Výkupní listy pozemkové jsou majiteli svědčící umořitelné dílčí dluhopisy vydatelné jen se souhlasem vlády na podkladě stanoveného úrokovacího a splacovacího plánu a splatitelné ze společného pro všechny náhradové banky splacovacího fondu. Umořování slosováním není sice předepsáno, avšak může ho býti zřejmě použito právě tak jako stažení dluhopisů z oběhu výkupem jich náhradovými bankami. Nákup papírů na účet náhradových bank jest výslovně povolen. Výkupními listy mohou náhradové banky splatiti své náhradové pohledávky podle § 61 náhr. z. vlastníkům po předchozí čtvrtletní výpovědi, a to nominelní hodnotou. Úroková míra musí býti stejná s úrokovou mírou náhradových pohledávek. Výkupní listy jsou určeny pro bývalé vlastníky převzaté půdy. Pro jejich knihovní věřitele a oprávněnce mohou býti vydány na zaplacení jejich náhradových pohledávek rovněž dílčí dlužní úpisy, pro něž platí stejné ustanovení s rozdílem, že úrokovou jich míru stanoví státní pozemkový úřad po dohodě s ministerstvem financí a že výplaty dějí se v kursové hodnotě, neboť papíry mají býti znamenány na pražské burse. Od rentové daně jsou výkupní listy osvobozeny. Vedle výkupních listů pro bývalé vlastníky převzaté půdy, jichž úroková míra může býti jen 3% nejvýše 4% (§ 59 náhr. z.), mohou náhradové banky, jsou-li jimi veřejnoprávní úvěrní ústavy, vydávati pro úvěrové účely umořitelné dílčí úpisy, požívající sirotčí jistoty s jednotným názvem „Pozemkové listy úvěrové“, majiteli svědčící. Podmínky jich výdeje a kontingent pro jednotlivé ústavy určí vláda v mezích 200 milionů Kč v § 15 úvěr. z. Majitelé jsou chráněni podle všeobecných předpisů vydaných na ochranu majitelů dílčích dlužních úpisů.
Úvěry na podkladě náhradových pohledávek povoluje státní pozemkový úřad, na podkladě pozemkových listů úvěrových náhradové banky samy.
Vydání dvojích dílčích dlužních úpisů zdá se býti nadbytečným. Důvodem byla dojista potřeba jiné úrokové míry, avšak zajištění odbytu nuceným odběrem výkupních listů bylo výhodou mluvící pro vydání úpisů jen jedné kategorie. Tím by byla odstraněna jedna z hlavních obtíží, pro něž k vydání úpisů dosud nedošlo.
K službě náhradových bank mohou se hlásiti hypoteční banky, spořitelny a ústavy vydávající zástavní listy, službou tou je pověří státní pozemkový úřad. Vedle nich mohou náhradovými bankami býti státní ústavy (úřady) vládou určené. Podléhají pak dozoru státního pozemkového úřadu. Jejich výpisy z účtů potvrzené státním pozemkovým úřadem jsou exekučním titulem před exekučními soudy, jde-li o nedoplatky z úvěrů povolených státním pozemkovým úřadem na podkladě náhradových pohledávek.
Ze státních ústavů (úřadů) určen byl pro službu náhradové banky poštovní šekový úřad — nyní poštovní spořitelna, a to vlád. nař. č. 361/1922. Ta jest též jedinou náhradovou bankou pro celý stát a pro tuto službu nese zevní označení: ,,Poštovní spořitelna. Náhradová banka pro p-ou r-u.“
Náhradovou službu vykonává poštovní spořitelna odděleně jod své vlastní činnosti a nesmí pro ni použíti ani vlastních ani v této činnosti jí svěřených prostředků a proto státní pozemkový úřad jest povinen jí poskytnouti přechodné zálohy súročitelné 3 %, jsou-li to však prostředky z kapitálových splátek dlužníků určené k úhradě platů na náhradové pohledávky, 4%.
V čele náhradové banky stojí guvernér poštovní spořitelny jako ředitel, jehož zastupuje viceguvernér. Úřednictvo jest vzato z úřednictva poštovní spořitelny. Otázky zásadní povahy rozhoduje správní výbor, jehož předsedu jmenuje ministr pošt a spolu dva zástupce poštovní spořitelny, dva zástupce státního pozemkového úřadu president tohoto úřadu a ministr financí jednoho zástupce svého resortu. Dozorčí orgán jmenován jest presidentem státního pozemkového úřadu.
Prostředky. Prostředky náhradové banky třeba lišiti podle jejího rázu. Vyskytujíť se podle zákonných pramenů dva možné útvary. Jednak ústav emisní s vlastními prostředky, jednak ústav pouze cizím jménem jednající, založený na náhradových pohledávkách. Ku zřízení emisního útvaru dosud nedošlo a dojde-li, bude jistě jen částečný. Opatřování jeho prostředků jest obvyklý způsob emisní. Právně zajímavější i nejjistější jest útvar vlastní náhradové banky založené na náhradových pohledávkách. Teoreticky vznikla již při zákonodárných pracích nejistota p právní povaze ústavu, kterou právní normy pro zřízení vydané neujasňují, je-li totiž považovati náhradovou banku za mandatáře nebo komisionáře státu. Úvahu komplikuje velmi značně negativní kompetenční konflikt obou nejvyšších soudů, jehož causa litis jest otázka, jedná-li se o poměr civilistické něho administrativní jurisdikce. Spor zesilují podstatně divergence zákonných norem. Vývoj jich dával by spíše za pravdu nazírání necivilistickému. V tom případě by ovšem nebylo možno vyslovit! se ani pro poměr mandátní, ani komisionářský.
Nehledí-li se k zálohám, které náhradové bance jest povinen dáti státní pozemkový úřad, tvoří její jaksi kmenový kapitál náhradové pohledávky, které jí státní pozemkový úřad poskytne. Náhradovou pohledávku tvoří peníz vypadající z náhrady za převzatou půdu na jejího bývalého vlastníka, tedy hyperocha úkojové peněžní podstaty, která nastupuje na místo převzaté půdy a určena jest k uspokojení všech právních nároků jak z obecného práva tak i ze specielních předpisů o p-é r-ě vzniklých. Hyperocha slouží k uspokojení nároku bývalého vlastníka. Státní pozemkový úřad zbavuje se své platební povinnosti přikázáním tohoto platu náhradové bance a zápisem pohledávky do náhradové knihy. Náhradová banka stává se pak přímým dlužníkem bývalého vlastníka neb jeho právního nástupce jako náhradového věřitele a proti státnímu pozemkovému úřadu má pouze nárok na poskytnutí záloh, nemá-li vlastních prostředků dostačujících k plnění povinnosti zúrokovací a splátkové. Náhradový věřitel nemá práva výpovědi, avšak rovněž ho nemá náhradová banka, takže se svého dluhu nemůže zbaviti hotovým zaplacením. Výpověď náhradové pohledávky přísluší pouze státu, a to čtvrtletní, který pak musí ji ovšem zaplatiti hotově nebo výkupními listy pozemkovými. Tím ovšem může stát, t. j. státní pozemkový úřad, porušiti rovnováhu náhradové banky, a tím i její úvěrovou basi.
Rozdíl proti bankám a jejich základnímu jmění jest v té okolnosti, že náhradové pohledávky nemohou, jako jmění nuceně bance svěřené, býti odepsány a tedy nemohou býti dotčeny risikem podnikatelským. Proto §§ 5 a 15 úvěr. z. ukládají státu ručení vůči náhradovým bankám za jejich úvěry. K úhradě povinností z přikázaných náhradových pohledávek slouží náhradové bance příjem v anuitách z přikázaných jí úvěrů. Na vlastní svou režii nalézá náhradová banka úhradu ve správním příspěvku 0-6% z uvěřených zápůjček placených v anuitách, a pak v příspěvku 1 % z náhradových pohledávek, který jí může státní pozemkový úřad poskytnouti. Další příjmy ovšem plynou bance z valutárních diferencí, z úroků z prodlení, různých úrokových výtěžků a kursových rozdílů, které jí umožňují tvořiti i reservní fond.
Náhradové pohledávky mohou ovšem býti vázány i jako uhražovací kapitály na př. pro plnění zaopatřovacích požitků zaměstnanců na převzaté půdě, patronátních břemen a pod.
Podobně jako náhradové pohledávky mohou býti zapsány do náhradové knihy i pohledávky bývalých knihovních věřitelů a oprávněnců, jež, nejsou-li pohledávkami věřitelů vázaných při svých zápůjčkách na sirotčí jistotu, jsou nevypověditelny po pět let od zápisu se strany věřitelů, j sou-li však povahy pupilární, zůstává jim vyhrazeno smluvené právo výpovědi a mají býti zajištěny i hypotéčně poměrným dílem na přidělených nemovitostech.
U spoluvlastníků se náhradová pohledávka rozdělí podle spoluvlastnických podílů každému zvláště, vázanost se přenáší do náhradové knihy.
Veškeré náhradové pohledávky zůstávají pohledávkami proti státu, náhradová banka je pouze spravuje, účtuje a splácí.
Účel. Účelem náhradových bank jest poskytování úvěru přídělcům. O úvěru emisním netřeba se zmiňovati, platit pro jeho poskytování náhradovými bankami všeobecné předpisy pro takový druh úvěru.
Úvěr na podkladě náhradových pohledávek (§ 4 úvěr. z. a §§ 64 a 65 náhr. z.) jest úvěr státní, jehož správu, účetní a pokladní službu vede náhradová banka, které jej státní pozemkový úřad přikáže. Povoliti jej státní pozemkový úřad může až do 90% přídělové ceny půdy a 50% přídělové ceny budov (§2 úvěr. z.). Jest to svou povahou umořitelný a nevypověditelný hypoteční úvěr. Dlužníkem může býti osoba soukromá i právnická, i stát sám jako nabyvatel převzaté půdy (§ 6 nař. č. 361/1922). Podružnějším účelem jest správa, pokladní a účetní opatření o náhradových pohledávkách jako státním dluhu.
Správa jmění. Správu svého jmění vede si náhradová banka zcela samostatně svými vlastními orgány. Stejně má se věc i s jměním svěřeným, t. j. náhradovými pohledávkami a úvěry, pokud nečiní výjimku právo výpovědi příslušející státnímu pozemkovému úřadu. Tomuto úřadu podléhá náhradová banka jen jako dozorčímu úřadu. Jeho zájem a zájem ministerstva financí střeží pak členové správního výboru.
Řízení. Poměr mezi státem a náhradovými bankami jest podle zákona poměrem mandátním. Prakticky, poněvadž prováděním úkolů náhradové banky byla pověřena vlád. nař. č. 361 z r. 1922 poštovní spořitelna, tedy ústav státní, jest poměr její ke státu spíše rázu veřejnoprávního, který došel též vyjádření v § 17 vlád. nař. č. 360 z r. 1922 připouštějícím opravné řízení v cestě administrativní. Jest nesporno, že předpis ten byl dán právě jen se zřetelem k poštovní spořitelně jako náhradové bance.
Tímto poměrem ovlivněno jest i řízení. Náhradová banka ve stěžejních případech svého působení, t. j. zápisu náhradové pohledávky do náhradové knihy a povolení úvěru jest činná jen k příkazu státního pozemkového úřadu jako nadřízené instance. Plnou volnost má ovšem v postupu prováděcím.
Náhradová banka vede náhradovou knihu, jíž jest kniha účtů. K těmto pak vede sbírku listin a osobní i věcné seznamy. Povinností náhradové banky jest výkon pokladní a účetní služby pro náhradové pohledávky. Z účtů musí býti patrna skutečná výše náhradové pohledávky, její splatnost a výše úroků, její úmor a případná přeměna ve výkupní listy. Účty tyto jsou veřejné potud, že osobě osvědčivší právní zájem jest náhradová banka povinna vydati za poplatek stanovený v dohodě se státním pozemkovým úřadem úřední výpis z účtu.
Pro každou náhradovou pohledávku a každého náhradového věřitele zřídí se samostatný účet s výjimkou, že i více náhradových pohledávek téhož věřitele stejně omezených a zatížených může býti zapsáno na účet jediný.
V náhradovém účtě se zapisují:
1. náhradový věřitel, změny a omezení v jeho osobě, vázanost a osoby oprávněné bráti důchod z pohledávky všeobecně, jakož i jméno dočasně oprávněného;
2. náhradová pohledávka a její příslušenství, údaje o splatnosti a vypověditelnosti a veškeré změny a omezení týkající se náhradových pohledávek kromě pravidelných umořovacích splátek;
3. zástavní práva a břemena nabytá na pohledávce a úrocích i omezení a změny vztahující se na osobu věřitelů nebo jejich pohledávky.
Práva nabytá na pohledávce a změny v osobě věřitelově nebo práv na pohledávce nabytých jsou účinný proti státu jen, jsou-li zapsány v náhradové knize. Proto mohou se takové zápisy vykonati jen podle listin veřejných nebo legalisováných. Náhradové pohledávky mohou býti vypovězeny jen státem, leda by šlo o pohledávky bývalých knihovních věřitelů. Takové výpovědi musí býti v náhradové knize poznamenány.
Tato obdoba knihovního řádu provedena jest i nařízením o vedení deníku a zjišťování pořadí došlých podání, jakož i o poznámce zamítnutí žádosti o zápis. Rovněž v číslování náhradových pohledávek a spisů a ve vedení sbírky listin přihlíží se k obdobným ustanovením knihovního zákona.
Úvěrová služba náhradové banky nemá takových ustanovení jako náhradová a předpis zní pouze, že vede náhradová banka službu pokladní a účetní, není tudíž procesně vázána, a postup určují potřeby peněžního úvěrnictví.
Pro výdej dílčích dlužních úpisů platí ustanovení analogická všeobecným předpisům věci se týkajícím.
Náhradovým zákonem (§ 64) dána náhradovým bankám privilej analogická jako má Česká Hypoteční banka, že totiž výpisy z jejich účtů, potvrzené státním pozemkovým úřadem, jsou exekučními tituly, a může býti přímo podle nich žádáno u soudu za povolení exekuce pro pohledávky státu podle § 12 úvěr. z.
Náhradové banky podléhají v této své funkci dozoru státního pozemkového úřadu, který též rozhoduje v poslední instanci o stížnostech do jich rozhodnutí a opatření, jsou-li podány ve 14denní lhůtě. Týká-li se stížnost zápisu v náhradové knize, musí býti v této poznamenána, aby bylo zachováno pořadí. Dozor může vykonávati státní pozemkový úřad vlastním orgánem nebo zjednaným a jest oprávněn k revisím.
Povahu náhradové knihy právní normy nevymezují dosti přesně. Právní nejistotu řešil nejvyšší soud, který ji uznal jako náhradu pozemkové knihy. Poměr k náhradovému věřiteli řešil n. s. s. jako poměr civilistický a nejvyšší soud jako poměr veřejnoprávní. V rozsudku ze 7. XII. 1931, č. 758/ 1931 Boh. adm. LXXXI/1931 uznal senát pro řešení kompet. konfliktů na příslušnost řádných soudů.
Ustanovení likvidační. Náhradové bance předepsáno jest zřízení a dotování reservního fondu. Nestačí-li tento fond k úhradě schodků, postará se o jich krytí státní pozemkový úřad, dohodná se o tom s ministry pošt a telegrafů a financí.
Skončí-li služba náhradové banky u poštovní spořitelny, bude použito jmění fondu podle dohody ministra pošt a telegrafů se státním pozemkovým úřadem a ministerstva financí.
V. Fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků.
Zřízení. Základním ustanovením pro zřízení fondu jest § 73 náhr. zák. č. 329/1920 Sb. ve znění novely č. 220/1922 Sb. Fond jest právnickou osobou úplně samostatnou (Boh. adm. 6059), není výdělečným podnikem, jeho sídlem jest Praha, požívá osvobození daňového.
Podrobné předpisy o zřízení fondu obsahuje prov. vlád. nař. č. 29/1923 Sb.
Prostředky. Základní jmění fondu tvoří státní dotace 5 milionů Kč, jež byla zařazena do finančního zákona na rok 1921 pro ministerstvo sociální péče. Jmění to zvětšuje se pravidelným důchodem fondu, který mu plyne z hektarového příspěvku. (O tomto viz v odd. P.) To jsou vlastní příjmy fondu; k nim přistupuje ještě důchod z vlastního hospodaření fondu se základním jměním a reservami, jakým v praksi se ukázalo uložení hotovostí, nákup cenných papírů a v nejnovější době hypoteční zápůjčky nabyvatelům půdy.
Dále může tvořiti příjem fondu podpůrně zákonem připuštěná dotace z přebytků náhradového fondu a event. úhrada schodku z fondu kolonisačního na místě fondu náhradového, neměl-li by přebytků. Toto ustanovení o podpůrných příjmech nedošlo dosud prakticky svého provedení a pravděpodobně, soudě podle stavu jmění fondu, ho ani nedojde.
Účel. Jmění fondu jest určeno především k tomu, aby vyplácel zaopatřovací požitky zdejším státním občanům, pokud také v tuzemsku bydlí, náležejí do kategorie osob podléhajících pensijní povinnosti podle zák. č. 89/1920 Sb. a byli ve služebním poměru na zabraném velkém majetku pozemkovém před 1. VIII. 1914, dále za stejných podmínek státní příslušnosti a pobytu osobám, jimž vlastníci zabraného majetku nebo náhradní ústav poskytovali dne 4. III. 1920 zaopatřovací požitky (pensi nebo dary z milosti) z důvodu služební činnosti na tomto majetku, pokud u nich toliko z důvodu provádění p-é r-y, tedy převzetím pozemkového majetku podle náhradového zákona, přestala nebo nezačala výplata zaopatřovacích požitků, aniž mohla býti podle náhradového zákona opatřena potřebná úhrada pro ně z přejímací ceny za převzatou půdu nebo fundus instructus.
Dokud nevstoupí v činnost starobní a invalidní pojištění dělnictva, bude fond vypláceti, pokud se týče doplňovati starobní a invalidní renty ostatním trvalým zaměstnancům (jimiž jsou podle vlád. nař. č. 305/3920 Sb. v tuzemsku bydlící zdejší příslušníci, kteří v den poznámky převzetí a aspoň dva roky před ní měli v zaměstnání na zabraném majetku hlavní zdroj své výživy a v den skutečného převzetí požívají pensí nebo darů z milosti), nebo jich rodinám a pozůstalým, pokud jejich nárok není zabezpečen u některého nositele pensijního pojištění.
Nárok, svou povahou proti fondu jen podpůrný, přísluší zaměstnancům, kteří dosáhli v den skutečného převzetí 65 let, anebo prokázali invaliditu po dosažení 60. roku, anebo požívali-li zaopatřovacích požitků podle zákona o pensijním pojištění nebo podle zák. č. 130/1921 Sb., nebo měli-li na ně nárok a nedostalo-li se úhrady těmto nárokům v zajištění na přejímací ceně nebo na velkém majetku zabraném nebo v pojištění za souhlasu stran uzavřeného. Konečně pak osobám, jimž bylo přiznáno podle § 75, č. 4, náhr. z. zaopatření pensi. Vždy však jen pokud nepřicházejí v úvahu vždy předcházející nároky zabezpečené u některého nositele pensijního pojištění podle zákona o pensijním pojištění.
Nárok přísluší i osobám v době skutečného převzetí sice již nezaměstnaným na zabraném majetku, přísluší-li jim proti vlastníku velkostatku nárok na úpravu zaopatřovacích požitků podle zák. č. 130/1921 Sb. a postoupí-li tento nárok fondu a tento jej přijme. Postupující neručí za dobytnost postoupeného nároku.
Podmínkou pro dosažení nároku jest doba deseti let ztrávená v zaměstnání. Počítá se zpět ode dne skutečného převzetí. Doba ztrávená na velkostatku v cizině se započítává, měli-li tamější zaměstnavatelé v rozhodné době také velký majetek pozemkový na území republiky Čsl. Jestliže nastalo převzetí již po uplynutí 5 let, avšak dříve než uplyne 10 let zaměstnání, přísluší zaopatřovací důchody ve snížené výměře.
Z této změti předpisů lze vybrati asi tuto zásadní směrnici:
Fond jest zavázán vypláceti nebo doplniti starobní a invalidní důchod:
1. osobám, jimž přísluší takový nárok proti majiteli (uživateli) zabrané půdy podle platných zákonů, avšak plnění jest převzetím půdy znemožněno a není pro ně ani jiných nositelů povinnosti ani úhrady v přejímací ceně;
2. osobám, jež státní pozemkový úřad, prováděje p-ou r-u, odškodní přiznáním zaopatření starobního a invalidního, aniž by tu byl jiný právně zavázaný nositel této povinnosti.
Prakticky převažuje povinnost jako druhá zde uvedená před onou prvou a tvoří hlavní účel fondu.
Požitky se štěpí na důchod starobní a invalidní, důchod vdovský, který tvoří polovinu prvého, vychovávací příspěvek pro osiřelé děti do 18 let v zásadě ve výši 1/3 neb 2/3 základní částky důchodu, podle toho, zda jest osiření jednostranné nebo oboustranné, při čemž úhrnná výše jest limitována na 50%, 75% nebo 200% základních částek, podle stupně osiření a zůstal-li při jednostranném otec nebo matka; základní částky důchodu se počítají podle § 8 zák. o pensijním pojištění.
Vedle těchto hlavních druhů požitků sluší uvésti ještě odbytné pro vdovu nebo děti (§ 34 vlád. nař. č. 29/1923 Sb.), pohřebné (§ 35), výpomoci (§ 9), přídavky (§ 73, odst. 16.).
Výše požitků řídí se předpisy zák. č. 130/1921 Sb., o němž pojednáno na jiném místě.
Správa jmění. Jmění fondu spravuje sedmičlenné kuratorium, jehož členy a náhradníky jmenuje státní pozemkový úřad v dohodě s ministerstvem sociální péče. Předseda a místopředseda jmenován jest z řad úředníků státního pozemkového úřadu, jeden ze členů jest zástupce úředníků, jeden zřízenců a jeden dělníků na velkém pozemkovém majetku. Na venek zastupuje fond předseda a podpisuje společně s úředníkem fondu kuratoriem k tomu zmocněným. Předseda svolává schůze kuratoria. K platnosti usnesení jest třeba většiny nejméně z pěti přítomných členů včetně předsedy, který svým hlasem rozhoduje při rovnosti hlasů, členství v kuratoriu jest čestné, nemůže býti odmítnuto, členům kuratoria přísluší z prostředků fondu pouze náhrada výloh a stravné podle § 6 stanov. Členství může zbaviti pouze president státního pozemkového úřadu v dohodě s ministerstvem sociální péče jen ty osoby, které zanedbávají nebo řádně nevykonávají svých povinností nebo ztratily volební právo do obcí.
Kuratorium určuje zásady, jak má býti ukládáno jmění fondu a jak jest jmění fondu spravovati. Pro uložení jmění fondu platí obdobou předpisy zákona § 88 zák. o pensijním pojištění, tedy hlavně povinnost hleděti k sirotčí jistotě, ať již vkladů, cenných papírů nebo hypotečních zápůjček a dodržování poměru 2:1 mezi státními a jinými cennými papíry a kvóty papírů. Kuratorium sestavuje rozpočet a schvaluje roční uzávěrku. Členové kuratoria stiženi jsou ručením za řádnou správu a vyúčtování fondovního jmění. Výkonným orgánem fondu jest jeho kancelář se zodpovědným úředníkem v čele. Náklady na kancelář hradí se ze jmění fondu. Pro revisní účele volí fond ze sebe dvoučlennou komisi, jež má provésti pravidelně dvakrát do roka řádnou revisi pokladní i účetní, k vyzvání předsedy pak i mimořádnou revisi, a zkouší účetní uzávěrku. O svých poznatcích podává kuratoriu písemnou zprávu.
Fond podléhá dohlídce nejvyššího účetního kontrolního úřadu, přímo pak státnímu dozoru, který vykonává ministr sociální péče v dohodě s presidentem státního pozemkového úřadu. Bezprostřední dozor vykonává dozorčí orgán státní správy u tohoto fondu zřízený.
Řízení. Po stránce organisační, jak již uvedeno v předcházející kapitole, náleží rozhodovací moc kuratoriu fondu, rozhodnutí provádí kancelář. Způsob rozhodování kuratoria a zastupování fondu uveden jest na témž místě.
Odporuje-li usnesení kuratoria ustanovením náhradového zákona nebo stanovám fondu, jest právem a povinností předsedy kuratoria výkon usnesení zastaviti, zpraviti o tom kuratorium a předložiti věc ministerstvu sociální péče, aby v dohodě se státním pozemkovým úřadem rozhodlo. Vedoucí úředník jest povinen zpraviti předsedu vždy, odporuje-li usnesení právním předpisům o této věci.
Působnost kuratoria jest dvojího rázu; jednak správa jmění fondu a rozhodování ve věcech hektarového příspěvku, jednak rozhodování o nárocích osob oprávněných k požitkům z fondu.
V prvém oboru vyjma rozhodování ve věcech hektarového příspěvku jest fond celkem samostatný a kuratorium rozhoduje konečně. Pouze podle § 15 stanov jest kuratorium povinno předložiti státnímu pozemkovému úřadu ku schválení rozpočet fondu, shledá-li, že k plnění úkolů rozpočtem vytčených nebude se mu dostávati vlastních prostředků, a žádá-li tedy za příspěvek z náhradového nebo kolonisačního fondu. Nesdělí-li státní pozemkový úřad do 14 dnů proti rozpočtu námitek, má se za to, že rozpočet schválil. Spory mezi fondem a státním pozemkovým úřadem o rozpočet nebo příspěvek rozhoduje vláda. Jestliže se usnese kuratorium na vyplácení výpomocí k pensím, předloží rozpočet k schválení ministerstvu sociální péče a státnímu pozemkovému úřadu. Dokud ministerstvo sociální péče rozpočet výslovně neschválí, nesmí býti výpomoci vypláceny. Dalším omezením samostatnosti fondu v tomto oboru působnosti jest nutnost schválení účetní uzávěrky ministerstvem sociální péče a státním pozemkovým úřadem. Ve věcech hektarového příspěvku jest fond úřadem I. stolice, proti jehož rozhodnutí jest stížnost k státnímu pozemkovému úřadu. (Bližší v odd. P.)
Účetním rokem jest kalendářní rok, účetnictví nařízeno podvojné a upraveno schéma jeho rubrik (§§ 18 až 20 stanov), o jehož účelnosti lze pochybovati.
V druhém oboru působnosti rozhoduje kuratorium v I. stolici a § 37 stanov nařizuje doručení písemného opatření a oznámení. Rozhodnutí o nárocích účastníků musí obsahovati, byl-li nárok uznán, zároveň i výši a výpočet přiznaného důchodu. byl-li zamítnut, důvody zamítací a poučení o opravných prostředcích. Lze pak takovýmto rozhodnutím odpírati stížností podanou k rozhodčí komisi zřízené u státního pozemkového úřadu podle § 75 náhr. z. a nař. č. 305/1922 Sb. a č. 374/1922 Sb.
Všechny ostatní výměry vydané v rámci stanov fondu mohou býti brány v odpor ve lhůtě 14 dní námitkami, o nichž rozhoduje kuratorium fondu, vyjma případy, že stanovy upravují postup jiný, což se zřejmě týká prvého oboru působnosti.
Do druhého oboru působnosti patří i řízení o nárocích na zaopatření zaměstnanců velkostatků, které na sebe fond vzal za souhlasu ministerstva sociální péče a státního pozemkového úřadu v důsledku převedení fondů podle § 3 zák. č. 118/1920 Sb. a § 74 náhr. z., jak při rozvrhu přejímací ceny za převzatou půdu byly utvořeny.
Ustanovení likvidační. K likvidaci fondu dojde, jakmile budou splněny úkoly fondu uložené. Zbytek jmění fondu jest majetkem státním a vláda určí, ku kterým účelům p-é r-y má ho býti použito (§ 73 náhr. z. ve znění novely č. 220/1922 Sb.).
O. Úvěr v pozemkové reformě.
I. Naší p-é r-ě uloženo provésti dílo sice plně hospodářsky odůvodněné, avšak tak, aby byly splněny současně i cíle sociálně- politické. Plnění tohoto cíle ovšem nemohlo se obejiti bez úvěrové pomoci nabyvatelům půdy. Základní zákon p-é r-y pro úvěrovou stránku reformy má však pouze velmi skoupé ustanovení v § 15 předpisujícím, aby finanční operace byly svěřeny veřejnoprávním ústavům úvěrním. Tím ovšem vedle úvěrových operací míněny i operace spojené s placením náhrady za převzatou půdu.
Ani zákon o pozemkovém úřadě (č. 330/1919 Sb.) se o úvěru příliš nešíří. V § 7 pod č. 10 jest uloženo úřadu opatřovati dlouhodobý úvěr přídělcům, stanoviti jeho podmínky a zprostředkovati styk s peněžními ústavy pověřenými prováděním finanční akce.
Teprve přídělový zák. č. 81/1920 Sb. nutil již více k organisaci úvěrové služby v p-é r-ě aspoň u nedílů a v §§ 32, 33 a 35 jedná o povaze úvěru a jeho účelu, ač dosti nesměle.
Tato ustanovení přídělového zákona lze považovati za zásady aspoň z části platné, pokud pozdějšími předpisy nebyly pozměněny. Hlavním právním pramenem jest ovšem úvěrový zák. č. 166/1920 Sb. jen v podrobnostech a málo pozměněný novelovaným zákonem náhradovým, pak stanovy všeobecného fondu pro podporu vnitřní kolonisace (č. 375/1922 Sb.), stanovy fondu čsl. legionářů (č. 68/1921 Sb.), ustanovení o náhradové knize a náhradové bance (č. 360 a 361/1922 Sb.) a úvěrový řád (č. 134/1921 Sb.). Osnova zákona o úvěrových opatřeních padla a ustanovení projednávaného malého přídělového zákona se přímo úvěru nedotýkají. Spíše po stránce formální finanční zákony na r. 1930, 1931 a 1932.
II. Druhy a právní povaha úvěru. Právní prameny znají pouze dva druhy úvěru. Držebnostní a provozovací. Rozdělení to jest příliš jednoduché a potřebám zemědělského úvěru ne dosti přizpůsobené, pro revoluční povahu počáteční však dostačující.
Úvěru mohou dosíci pouze nabyvatelé půdy získá vší ji podle prováděcích zákonů k záborovému zákonu (přídělci) nebo zprostředkováním státního pozemkového úřadu (ze směn podle § 24 příd. z.) a konečně zemědělci podrobivší se nedílovému řádu.
A. Úvěr držebnostní. Tím jest cizí kapitál upotřebený k opatření držby podstaty zemědělského závodu. Podle úvěrového zákona jest jím úvěr:
a) k získání půdy do vlastnictví, který zákon dopouští nejvýše do devíti desetin přídělové ceny půdy;
b) k získání hospodářských a obytných budov až do poloviny přídělové jich ceny;
c) ke stavbě takových budov až do devíti desetin ceny půdy a do poloviny stavebního nákladu schváleného státním pozemkovým úřadem. Takový úvěr jest propláceti podle postupu stavby, zajistiti však najednou.
Výjimkou může býti ze zvláštních fondů povolen úvěr i nad tyto meze legionářům, invalidům, jejich vdovám a sirotkům, jakož i vdovám a sirotkům po vojínech následkem vojenské služby zemřelých a jiným válečným poškozencům k doplnění úvěru řádného, zřejmě proto, aby těmto sociálně slabým a zvláštního zřetele hodným dostalo se úvěru zvláště vydatného.
O povaze držebnostního úvěru ustanovuje úvěrový zákon, že jím má býti úvěr dlouhodobý s nezvyšitelným úrokem umořovaný podle smlouvy a se strany věřitelovy nevypověditelný, dokud dlužník plní převzaté povinnosti. Jsou to znaky hypotečního úvěru, jak jest poskytován hypotečními ústavy emisními. Vzhledem k své povaze netřeba podotýkati, že držebnostní úvěr jest úvěrem hypotečním.
Přídělový zákon přislíbil sice pro nedíly zvláštní úvěr rentový, avšak příslibu svého nesplnil, ustanovení jeho v tom směru nebyla provedena. Má však ustanovení o účelu rentového úvěru, jež jsou širší nežli ustanovení úvěrového zákona, neboř připouští zřízení rentového dluhu i k opatření nebo doplnění hospodářského inventáře a k výplatě dědických podílů nebo platův určených posledním pořízením. Ani toto ustanovení nebylo provedeno, ježto úvěrový zákon, který jest pozdější, neposkytl k úhradě této potřeby prostředků a vůbec se jí nezabýval. Ze zákonných předpisů jest zřejmo, že úvěrový zákon ustanovení o nedílech přídělovým zákonem velmi podporovaná podstatně snížil a postupoval mnohem liberálněji při posuzování vázanosti přidělené půdy, ačkoliv časový interval mezi oběma byl velmi krátký. Posuzován podle úvěrových pramenů, štěpí se držebnostní úvěr na tyto druhy:
1. Úvěr náhradových bank
a) na podkladě náhradových pohledávek,
b) na podkladě pozemkových listů úvěrových;
2. úvěr z všeobecného fondu pro podporu vnitřní kolonisace;
3. úvěr z fondu čsl. legionářů;
4. úvěr z jiných státních prostředků;
5. úvěr soukromých peněžních ústavů a fondů s ručením státním; 6. úvěr ostatní.
Ad 1. Úvěr u náhradových bank omezen byl na jedinou, a to poštovní spořitelnu jako náhradovou banku pro p-ou r-u. Dosud poskytován jest pouze na podkladě náhradových pohledávek, vydání pozemkových listů úvěrních jest právně připraveno a na jich vydání se pomýšlí. Účelem jeho jest opatřiti úhradu na zaplacení přídělové ceny půdy a budov až do míry § 2 úvěr. z. Úroková míra stanoví se tak, že k pasivním úrokům, jimiž jest náhradová banka z náhradových pohledávek zatížena, připočítává se 0-6% správního příspěvku pro ni a 0-4% prémie risikové, takže úroková míra jest 4 až 5%. Úmorová kvóta řídí se po většině přáním dlužníkovým, nesmí však býti nižší, nežli jest třeba ku splácení náhradových pohledávek, tedy počáteční 1/2%- Podmínky emisního úvěru nejsou dosud stanoveny. Ad 2. Úvěr z všeobecného fondu pro podporu vnitřní kolonisace určen jest jednak k zaplacení nabývací ceny půdy a budov, jednak k vybudování nových budov podle směrnic § 2 úvěr. z., pak na produktivní investice do půdy a hospodaření trvalého rázu jako meliorace, vodovody a na podporu kulturního života přídělců. Poněvadž prostředků úvěrových není mnoho, omezeno jest poskytování úvěru pouze na nabyvatele kolonisačních nedílů. Má ráz podpory, jak úvěrový zákon stanoví, a proto jest nízko úročitelný, až i bezúročný, jen správní příspěvek se nepromíjí.
Ad 3. Úvěr z fondu čsl. legionářů jest podpůrným úvěrem doplňovacím, jest omezen pouze na přídělce-legionáře a pozůstalé po nich a není co do výše § 2 úvěr. z. omezen. Jeho úroková míra jest mírná.
Ad. 4 Úvěr na podporu válečných poškozenců a jich pozůstalých nebyl pro p-ou r-u zvláště, jak přislíbeno, organisován, nýbrž poskytován podle všeobecných zásad po většině bezúročný příslušnými úřady oboru sociální péče z prostředků rozpočtem ministerstva sociální péče povolených. Podobně postupovalo i ministerstvo národní obrany při úvěru legionářům a jich pozůstalým.
Ad 5. Úvěr peněžních ústavů a fondů se státním ručením vyskytl se v p-é r-ě hlavně ve třech druzích:
a) v oboru působnosti státního pozemkového úřadu podle § 7 úvěr. z. tím, že úřad převzal podpůrné ručení za zápůjčky těchto peněžních ústavů a fondů poskytnuté přídělcům na zaplacení přídělové ceny půdy a budov v mezích § 2 úvěr. z. Poněvadž přídělová cena byla proti obecné značně nízká, výše potřebného úvěru nepřesahovala hranic sirotčí jistoty a proto ručení nebylo valně používáno;
b) záruka státu v oboru ministerstva sociální péče poskytovaná podle zákona o podpoře stavebního ruchu na novostavby, přístavby a přestavby budov hlavně obytných, projevila i v p-é r-ě své příznivé účinky;
c) v oboru ministerstva zemědělství a částečně i ministerstva vnitra poskytovány záruky a úrokové příspěvky z důvodů živelních pohrom.
Ad 6. Ostatní úvěr jest vlastně pravidelným úvěrem hypotečním, který poskytovaly věřitelé po živnostensku se úvěrem obírající se souhlasem státního pozemkového úřadu i přídělcům, tak jako majitelům půdy volné. Povolován jest v mezích § 2 úvěr. z., malý zákon přídělový poskytl tu však značné uvolnění, stanoviv jako mez únosnost.
Úvěr držebnostní, pokud jest poskytován náhradovými bankami nebo požívá podpůrného ručení za prokázané ztráty podle § 7 úvěr. z. a dojista i úvěr z kolonisačního a legionářského fondu, zvýhodnil zákon úvěrový privilegovanými předpisy § 8 až 12, podle nichž nesmí býti zatížená nemovitost zcizena bez souhlasu státního pozemkového úřadu až do splacení dluhu, nejméně však do deseti let od jeho poskytnutí, s výjimkou převodu mezi manžely nebo s rodičů na děti, a státní pozemkový úřad může, nesouhlasí-li s převodem, nemovitosti sám převzíti za soudem ustanovenou cenu. Toto omezení jest ve veřejných knihách pozemkových vyznačiti. Jestliže pak dlužník nedbale hospodaří na půdě úvěrem zatížené do dvou třetin hodnoty půdy a poloviny hodnoty budov, může býti proti němu postupováno podle zák. č. 118/1920.
Věřitel může svou pohledávku vymáhati v řízení mandátním, k němuž státní pozemkový úřad může přistoupiti, byv vždy vyrozuměn jako vedlejší účastník.
Ustanovení toto (§ 11) má ráz unifikační. Úvěrový zákon má zvláštní ustanovení o dražbě držebnostním úvěrem zatížených nemovitostí včetně nedílů (§ 12). Pravidelnou exekucí jest vnucená správa, nelze-li však dvouletou správu pokládati za postačující k dobytí vymáhané pohledávky, připouští se souhlasem státního pozemkového úřadu dražbu i na nedíly, pokud se jedná o dobytí pohledávky z úvěru povahy rentové. Dražbu může navrhnouti sám státní pozemkový úřad, jestliže ovšem se nerozhodne raději provésti výkup podle § 51 příd. z.
Odchylky od exekučního řádu jsou tyto:
Dražiti může jen, kdo vykáže exekučnímu soudu do počátku dražby čsl. státní příslušnost a dále že nevlastní se svou manželkou více než 10 ha půdy. Na to jest třeba upozorniti v dražební vyhlášce.
Neměla-li dražba výsledku, vyhlásí soud na žádost vymáhajícího věřitele ihned nový dražební rok a jestliže ani při něm nebylo učiněno nejmenší podání, může státní pozemkový úřad převzíti draženou nemovitost za vy volací cenu a tu soud přiklepne ji státu. Své prohlášení v tom směru může státní pozemkový úřad učiniti při roku nebo do 14 dní od uvědomění svém o výsledku dražby, jinak soud dražbu zruší. V dražebních podmínkách jest uvésti, že vydražená nemovitost nemůže býti zcizena mezi živými bez svolení státního pozemkového úřadu do 10 leť ode dne dražby, pokud by nešlo o převod mezi manžely nebo s rodičů na děti. Stejně jest omezeno i vlastnické právo právních nástupců. Omezení ta poznamená soud z moci úřední do knih pozemkových.
Veškerá usnesení v dražebním řízení doručí soud vždy také státnímu pozemkovému úřadu.
Tyto předpisy částečně pozměnil a sevšeobecnil § 11 m. př. z. č. 93/1931 Sb.
Provozovací úvěr. Ustanovení zákonná o provozovacím úvěru jsou velmi skoupá a jest z nich zřejmo, že zákonodárce na tento druh úvěru nekladl velké váhy zřejmě proto, že podléhal vlivu vysoké konjunktury zemědělské výroby v době vydání zákona. § 13 úvěr. z. ustanovuje pouze, že provozovací úvěr určen jest k opatření živého i mrtvého zařízení jakož i ostatních provozovacích prostředků a že jej lze povoliti družstvům osob a sdružením, jak je má na mysli § 1 příd. z., nebo úvěrním sdružením a družstvům takovým pro jejich členy.
Uvěř státní může býti přímý, tedy ve formě zápůjčky z fondů, nebo nepřímý, ve formě podpůrného ručení až do poloviny prokázané ztráty za příslušný závazek družstva nebo úvěrního ústavu.
Stanovy kolonisačního fondu (č. 375/1922) obsahují o provozovacím úvěru ustanovení v § 8, podle něhož může býti poskytnut do 75% potřebného provozovacího kapitálu a nejdéle na dobu pěti let. Zároveň jest určiti jeho splátky. Úrok nesmí přesahovati bankovní sazbu národní banky, vedle něho může býti vybírán správní příspěvek.
Vyhláškou č. 141/1931 Sb. provedená změna stanov prodlužuje dobu provozovacích zápůjček na 10 let.
Právní normy, jsouce skoupé ve věci samé, neříkají téměř ničeho o právní povaze provozovacího úvěru, a ačkoliv by toho bylo mnohem více třeba, neposkytují mu ani těch výhod co do zajištění a vymáhání, jako držebnostnímu úvěru, který jest přec knihovně zajištěn. V praksi působí tyto nedostatky velmi značné obtíže, které se ani smlouvami nedají odstranit. Provozovací úvěr jest brán jako úvěr osobní, který se nejvýše zajišťuje tím, že se proň vyhrazuje knihovní pořadí ve formě poznámky zamýšleného zatížení. Teprve malý přídělový zákon dopouští, aby byla pro něj zřízena jistota v druhé hypotéce; dříve se mu dostávalo knihovního zajištění pouze při exekuci.
Jiné druhy úvěru. Vedle držebnostního a provozovacího úvěru došlo při provádění p-é r-y i k jiným úvěrům povahy více méně přechodné, jak si je potřeba vyvolala. Z nich sluší uvésti úvěr stavební poskytovaný stavebním družstvům kolonistů na postavení budov pro jich členy bud dříve, nežli tito obdrželi příděl nebo nežli zlikvidovali svůj volný majetek. Jest to úvěr krátkodobý, jehož část se později přemění v úvěr držebnostní. Příbuzný tomuto jest úvěr na meliorace, vodovody a kulturní i hospodářská střediska kolonistů, poskytovaný jednotlivcům i družstvům na 10 let bezúročně. Provozovací úvěr přídělcům jest podporován vkladovou politikou a jsou mu přinášeny s hlediska finančně-hospodářského značné oběti.
Konečně třeba se zmíniti i o investicích podle § 80 náhr. z. (č. 329/1920 a č. 220/1922), které se vyskytly zvláště při kolonisaci, kde půdu, jež měla tvořiti příděl, bylo nutno přizpůsobiti malému podnikání, vybaviti nejnutnějšími budovami, a v dobách neúrody bylo třeba i jiným účinným způsobem přídělce zapodpořiti. Pro tyto potřeby zvolena byla rovněž povaha úvěru, a to úvěru osobního, mimořádného, který pak svou dobou přeměněn na úvěr řádný.
Zákon úvěrový v § 19 osvobodil podání stran ve věcech úvěrových kolkové povinnosti. Peněžní ústavy, poskytující úvěr podle něho za státní záruky, podrobil státnímu dozoru, jehož bližší ustanovení měla býti vydána vládním nařízením; kromě náhradové banky se týkajícího nebylo více vydáno.
III. Prostředky. Pro úvěr přímý, a to držebnostní i provozovací, určena asi polovina prostředků všeobecného fondu pro podporu vnitřní kolonisace v celku dosud asi 200 milionů Kč, na nichž participuje provozovací úvěr čtvrtinou. Pro držebnostní úvěr dosud as 40 milionů Kč má vlastní prostředky náhradová banka. Emisních prostředků, jak je zákon má na mysli, dosud nebylo použito. Prostředky fondu čsl. legionářů slouží jako doplněk oběma druhům úvěru. V poslední době i fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků rozhodl se poskytovati i přímý držebnostní úvěr bývalým zaměstnancům. Ministerstvo národní obrany a sociální péče používala prostředků ze státního rozpočtu, stejně i ministerstvo zemědělství, pokud se jejich činnost ve své všeobecnosti dotkla úseku p-é r-y.
Pro úvěr nepřímý a závazky rukojemské vznikající z provádění úvěrového zákona — tedy počítajíc v to i ručení za zúročení a umoření úvěrů náhradových bank — obdržel státní pozemkový úřad v § 15 úvěr. z. zmocnění převzíti takové ručení do nejvyšší meze 200 milionů Kč. Pro kolonisační investice použito přebytků z úrokového výtěžku náhradového fondu, pro účelové vklady hotovostí tohoto fondu.
IV. Řízení. V rámci předpisu § 17 úvěr. z. vydán úvěrový řád pro uchazeče o úvěr vlád. nař. č. 134/1921, který obsahuje tato ustanovení:
Žádosti o úvěr držebnostní, jichž obsahem kromě údajů o stavu osobním a poměrech rodinných a majetkových musí býti označení výše zápůjčky, nabídnuté zajištění, při úvěrech na pořízení stavby plán a rozpočet, potvrzené obecními úřady bydliště a domovské obce, které potvrdí současně, že přídělce není vyloučen z nabytí přídělu, dále je-li třeba, výpisem z pozemkové knihy a úřadu o tom, že žadatel jest legionářem neb válečným poškozencem, podávají přídělci nebo družstva a sdružení, jde-li o úvěr jiný u přídělových komisařů, kteří je doplní potřebnými údaji, není-li třeba vrátiti je k doplnění a doložení, předloží je své obvodové úřadovně, která je předloží státnímu pozemkovému úřadu, který o nich rozhoduje. Jeho rozhodnutí jest konečné, opravného prostředku řád nepřiznává ani rozhodnutí úřadu ani vrácení jich k doplnění a doložení přídělovým komisařem. Žádost jednou zamítnutou lze podati opětně a jest přípustno kumulovati v ní žádosti o úvěr z různých pramenů. Povolení úvěru oznámí státní pozemkový úřad náhradové pokud se týče zemské bance (kolonisační fond), které si další potřebné práce s dlužníkem provedou přímo.
Žádá-li přídělce za úvěr podpůrným ručením podle § 7 úvěr. z., musí předložiti i příslib úvěru a jeho podmínky od peněžního ústavu, který chce takový úvěr povoliti. O převzetí ručení vydá pak státní pozemkový úřad příslušné prohlášení, což se prakticky provádí doložkou na dlužním úpise.
Obdobné jsou žádosti za provozovací úvěr. Podávají je družstva a sdružení, přikládajíce stanovy a poslední bilanci. Pučení u vystouplých musí býti nejméně ještě po 3 léta od vystoupení. Dále nutno oznámiti počet členů, výši splacených podílů, předložiti poslední revisní zprávu. Žádá-li družstvo za úvěr neb podpůrné ručení pro své členy, má oznámiti jich jména a majetkové poměry a podmínky zápůjčky. Státnímu pozemkovému úřadu přísluší právo vyžádati si o revisi a stavu družstva nebo sdružení zprávu od svazu nebo úřadu revidujícího a zkoumati, jak používá se povoleného úvěru, jehož nesmí býti použito k jinému účelu nežli jest v žádosti uvedeno. Státní pozemkový úřad může z pohledávky družstev proti dlužníkům požadovati od těchto pro ony poskytnutí jistot. Pro úvěry podle těchto předpisů mají vésti družstva (sdružení) samostatná oddělení. V ostatním jsou předpisy obdobné jako u držebnostního úvěru. Úvěrový zákon předpisuje pro družstva a sdružení v § 13, že stanovy jich musí vyhovovati podmínkám státním pozemkovým úřadem stanoveným a ona sama se musí podrobiti zvláštním podmínkám a dozoru úřadu.
Úvěr z všeobecného fondu pro podporu vnitřní kolonisace a z fondu čsl. legionářů povoluje státní pozemkový úřad podle návrhu poradního sboru prvého a kuratoria druhého fondu, jehož složení a funkce uvedena v kapitole o něm. Poradní sbor kolonisačního fondu tvoří podle stanov fondu č. 375/1922 a 49/1923 předseda a místopředseda jmenovaní presidentem úřadu z úřednictva a kdykoliv odvolatelní, a z jedenácti přísedících, jmenovaných na 4 léta presidentem úřadu po slyšení správního výboru. Stejně jmenuje se jedenáct náhradníků. Přísedící jest jme no váti z osob znalých poměrů vyplývajících z provádění p-é r-y, zejména pak jednoho z legionářů a jednoho z organisace zemědělských dělníků. S hlasem poradním zúčastní se zástupce zemské banky, jíž dočasně svěřena účetní a pokladní služba a správa pohledávek fondu, a presidentem určení zástupci družstevních ústředí, v nichž jsou organisována družstva žádající za úvěr. Výši odměn členům sboru, jež jdou na vrub fondu, stanoví president státního pozemkového úřadu.
Schůze poradního sboru svolává předseda, k platnosti usnesení jest třeba přítomnosti šesti členů kromě předsedy aneb pěti členů a předsedy s místopředsedou. Usnesení děje se prostou většinou hlasů, při rovnosti dirimuje hlas předsedův nebo místopředsedův. Předmětem jednání poradního sboru jest:
a) podávati návrhy na povolení úvěrů;
b) vydání a změna jednacího řádu;
c) stanovení a změny zásad pro poskytování úvěru, platebních lhůt a způsobu jistoty;
d) zavedení, výše a zrušení správních příspěvků ze zápůjček.
Státní pozemkový úřad povoluje úvěr navržený poradním sborem, má se výslovně odvolati na usnesení poradního sboru. Osobám, jimž poradní sbor úvěr ne na vrhl, stejně jako nenavrženým kuratoriem fondu čsl. legionářů na úvěr z tohoto, nesmí býti úvěr povolen, stejně jako nemohou býti měněny podmínky úvěru. Nesouhlasí-li státní pozemkový úřad s návrhem poradního sboru nebo kuratoria, může návrh vrátiti a vyžádati si jiný.
Úchylky v řízení exekučním od exekučního řádu viz u úvěru držebnostního.
Cyril Dubovský.
P. Příspěvky, poplatky a dávky v pozemkové reformě.
I.1. Dle § 61 příd. zák. č. 81/1920 Sb. vybírá státní pozemkový úřad pro účely zlevnění půdy přídělové a podporování kolonisace (§ 3 vyhlášky státního pozemkového úřadu č. 375/1922 Sb.) při udělování souhlasu dle § 7 z. z. ke zcizení a dělení, pokud se půda propouští ze záboru, 10% z hodnoty propuštěné, a při udělování souhlasu s pronájmem (propachtem) hospodářských celků a podniků hospodářského a lesnického průmyslu 14 % z úhrnného pachtovného placeného v hotovosti. „Půdou“ rozuměti je veškeré nemovité objekty podrobené záboru a tudíž i schválení dle § 7 z. z. (Boh. adm. 899/1921 a 959/1921). Hodnota nemovitostí stanoví se dohodou mezi státním pozemkovým úřadem a žadatelem. Nedojde-li k dohodě, stanoví ji na svůj náklad za účasti strany státní pozemkový úřad sám (Boh. adm. 6714/1927). Práva s držením nemovitostí spojená (§ 2 z. z.) nejsou předmětem poplatku (Boh. adm. 5537/1926). 10% poplatkem je povinna strana, jíž svolení bylo uděleno. Dle nálezu Boh. adm. 2560/1923 je to majitel zabrané půdy. V rozhodnutí Vážný 3226 vysloveno, že poplatek platí ten, kdo žádal za svolení. Předpokladem splatnosti 10% poplatku je, že půda skutečně uděleným svolením vypadla ze záboru; před tím nelze se exekucí domáhati zaplacení poplatku (Boh. adm. 1155/1922).
Zákaz dalšího zcizení nemovitostí bez svolení státního pozemkového úřadu, jejž státní pozemkový úřad, propouštěje půdu ze záboru dle § 7 z. z., vyslovil, nebrání vyměření poplatku (Boh. adm. 3909/1924). Svolení k odepsání části knihovního tělesa do nové vložky, nemajíc samo o sobě v zápětí propuštění nemovitosti ze záboru, nepodléhá 10% poplatku (Boh. adm. 6015/1926). Rovněž tak svolení ke zcizení půdy na vrub nároku dle § 11 z. z. (§ 5 náhr. z.).
1/4% poplatek platí strana za schválení pronájmu žádající. Pachtovným placeným v hotovosti jsou i daně a dávky, jež pachtýř převzal k placení za vlastníka (Boh. adm. 1177/1922). Sešlo-li s nájmu, nutno poplatek, ježto není poplatkem za úřední úkon, ode dne, kdy s nájmu sešlo, až do původně ujednané doby pachtovní, poměrně vrátiti (Boh. adm. 7027/1928).
Poplatek dle § 61 příd. z. lze vyměřiti i z právních jednání sjednaných před účinností zákona přídělového, pokud o jich schválení rozhoduje státní pozemkový úřad po účinnosti zákona přídělového (Boh. adm. 1155/1922). Dle § 62 příd. z. působí ustanovení § 61 nazpět v těch případech, kde státní pozemkový úřad, uděliv před účinností přídělového zákona souhlas, vyhradil si právo poplatek vybrati.
2. Dle zák. č. 254/1920 Sb. vybírán byl k úhradě správních výloh spojených s prováděním § 63 příd. z. o vnuceném prozatímním pachtu od vnucených pachtýřů správní příspěvek 5 Kč za každou měřici a na Slovensku 7-50 Kč z každé polovice katastrálního jitra předem za jedno smluvní pachtovní období. Příspěvek zapravoval se kolky na pachtovní smlouvě. Zák. č. 154/1921 Sb. stanoveno s platností pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, že příspěvek ten nesmí činiti více než 20% ročního pachtovného z veškeré půdy zabrané, pachtýři do pachtu dané, a že tam, kde nebyla zřízena smlouva písemná, platí se poplatky ty přímo berním úřadům prostřednictvím obcí.
3. Hektarový příspěvek. Dle § 73 náhr. z. jsou povinni vlastníci zabraného, avšak dosud nepřevzatého velkého majetku pozemkového přispívati do fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatků ročním příspěvkem předem splatným, zvaným hektarovým příspěvkem. Podle původního znění náhradového zákona činil příspěvek ten 3 Kč z každého hektaru půdy, a mohl býti nařízením vládním zvýšen nebo snížen až o 2 Kč z hektaru. Vlád. nař. č. 536/1920 Sb. byl zvýšen od 1.1. 1921 na 5 Kč, avšak za splnění určitých předpokladů, zejména co do úpravy služebních a zaopatřovacích požitků, byla povolena sleva tří pětin. Vlád. nař. č. 496/1921 Sb. byl příspěvek snížen opět na 3 Kč. Podle nyní platného odst. 9., § 73, náhr. z. ve znění novely č. 220/1922, činí roční příspěvek předem splatný 3 Kč z každého hektaru půdy, a může býti nařízením vlády zvýšen nebo snížen až o 2 Kč z hektaru. Část majetku do 250 ha je od příspěvku osvobozena. Je to ekvivalent plochy, na jejíž propuštění má vlastník nárok dle § 11 z. z. Proto, propustil-li státní pozemkový úřad vlastníku dle § 11 z. z. 250 ha půdy, nemá nároku na osvobození ještě dalších 250 ha od příspěvku (Boh. adm. 6414/1927). Vlastníci zabraného majetku jsou oprávněni přenésti tento příspěvek na své pachtýře po dobu trvání pachtovního poměru. Zadrželé příspěvky vymáhá všeobecný pensijní ústav nebo státní úřad, k němuž správa fondu byla přenesena, politickou nebo soudní exekucí. Vlastníci jsou povinni platiti 5% úroky z prodlení; vláda může úroky zvýšiti až na 10%. Úroky se nepromlčují (Boh. adm. 9620/1932). Příspěvek je splatný předem každého roku vždy dne 1. ledna. Splatností rozuměti je toliko pouhé určení termínu, kdy je platiti onen příspěvek, nemění se tím však nic na předpokladu jeho vzniku a trvání. Předpokladem tím je vlastnictví k půdě zabrané, státem dosud nepřevzaté. Pokud trvá vlastnictví takto kvalifikované, trvá i povinnost platiti příspěvek. Nutno proto vrátiti vlastníku poměrnou část příspěvku, pokud ho zaplatil i za dobu, kdy ty které nemovitosti byly převzaty státem, nebo jinak přestaly býti státem zabranými (Boh. adm. 4699/1925, 6097/1926, 7962/1929).
Hektarový příspěvek původně vybíral všeobecný pensijní ústav jménem u něho zřízeného fondu pro zaopatření zaměstnanců (vlád. nař. č. 536/1920, 496/1921 Sb.). Dle § 73 náhr. z. ve znění novely č. 220/1922 zřízen byl fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků v Praze jako samostatná právnická osoba, a v §§ 12 až 14 vlád. nař. z 8. II. 1923, č. 29, vydány byly předpisy pro vybírání hektarového příspěvku. Příspěvek předpisuje nyní fond, a proti jeho výměru jsou přípustný do 14 dnů námitky ke státnímu pozemkovému úřadu, který rozhoduje jen jako odvolací stolice. Z moci dozorčího práva státní pozemkový úřad rozhodovati nesmí (Boh. adm. 8594/1930). § 13 stanoví vyměřovací základnu příspěvku. Jest jí soupis státního pozemkového úřadu o zabraném majetku a ohlášky změn po soupisu nastalých. Ke změnám ve výměře zabrané půdy, pokud běží o její úbytek, hledí se jen tehdy, je-li před splatností hektarového příspěvku fondu sděleno, že a z kterého důvodu a které určité výměry skutečně a trvale ubylo. Změny ve výměře potvrdí fondu státní pozemkový úřad. V nálezu Boh. adm. 6097/1926 bylo vysloveno, že další ustanovení cit. § 13, že se na ohlášky změn po dni splatnosti příspěvku došlé nevezme pro běžný rok již zřetele, tedy že se vlastník osvobozuje od placení hektarového příspěvku teprve od 1. ledna po tom, co nemovitost byla převzata státem nebo vypadla ze záboru, hledíc k shora uvedenému právnímu pojmu ,,splatnosti“ příspěvku, není kryto zákonem. K opačnému názoru dospěl nejvyšší soud ve svých rozhodnutích Vážný civ. 6642 a 7282, vysloviv právní názor, že se úbytky půdy během kalendářního roku neodpočítávají pro tento rok vůbec, pro příští rok pak jen tehdy, byly-li ohlášeny do jeho 1. ledna.
4. Podle § 14 zák. č. 77/1922 Sb. stanovena byla k náhradě za parcely přidělované podle malého náhradového zákona 35% přirážka, z níž měly býti hraženy jednak náklady způsobené státu prováděním tohoto zákona, jednak ztráty na dávce z majetku a z přírůstku na majetku dle § 5 zák. č. 323/1921.
II. 1. Dle § 57 příd. z. je příděl do vlastnictví úplatným převodem majetkovým podle zákona poplatkového. Vyměřovací základnou je hodnota přídělu státním pozemkovým úřadem stanovená spolu s hodnotou převzatých vedlejších plnění. Hodnotu nedílů stanovenou dle § 43, odst. 2., dlužno vzíti za základ při poplatcích z převodu mezi živými a na případ smrti. Jde-li však o zcizení nedílu dle § 37, je z doplatků spoludědicům podle § 46 poskytnutých zaplatiti dodatečně případný poplatek imobiliární i dědický.
Dle § 58 jsou od poplatku osvobozeny:
a) veškeré písemnosti (podání, přílohy, listiny, vysvědčení, protokoly a pod.) předkládané podle přídělového zákona k dosažení přídělu osobami v § 1 uvedenými;
b) směny uvedené v § 24, pokud hodnota směněných pozemků je stejná.
Za příděly, jichž hodnota (§ 57) nepřevyšuje 10000 Kč, platí osoby v § 1, č. 1, 2 a 3, uvedené čtvrtinu, nabyvatelé ostatní polovinu převodního poplatku z celé hodnoty přídělu. Za příděly, jejichž hodnota převyšuje 10000 Kč, platí nabyvatelé poloviční poplatek z celé hodnoty přídělu. Tato sleva není omezena jen na přídělce podle § 1 č. 1—6 zák. příd. (nález n. s. s. 23. VI. 1932; č. 8950). O směnách víz nál. n. s. s. 16. IX. 1932, č. 14003.
Poplatkové výhody § 58 příslušejí i přímým převodům zabrané půdy s vlastníka zabraného majetku na kupce, schváleným podle § 7 z. z., pokud jejich účelem je zkrácené řízení přídělové (Boh. F 4516/1928).
Dle § 56 ustanovení o poplatcích z právních jednání, listin, spisů a úředních jednání platí, pokud přídělový zákon nestanoví jinak, i o právních aktech předsevzatých při přídělu zabrané půdy.
2. Podle zák. úvěr. č. 166/1920 Sb., § 19, jsou veškerá podání stran k úřadům ve věcech, upravených úvěrovým zákonem, mimo řízení soudní, prosta poplatků.
3. Podle zák. náhr. č. 220/1922 Sb.:
a) § 82 jsou veškerá právní jednání potřebná na základě náhradového zákona k ocenění a převodu věcí, na něž se tento zákon vztahuje, osvobozena od veškerých poplatků státních a veškerých dávek ostatních veřejných svazků. Listiny k témuž účelu vyhotovené jsou osvobozeny od kolků a poplatků, pokud se jich k jinému účelu nepoužije. Dle § 83 jsou kromě toho od kolků a poplatků osvobozeny:
a) všechna podání, protokoly a jiná úřední vyhotovení v řízení podle zákona náhradového, a
p) knihovní zápisy k zajištění pohledávek a břemen dle § 26, odst. 3., a § 70, podání, listiny a právní jednání k tomu potřebná, a to listiny, pokud se jich nepoužije k jinému účelu.
b) § 73 jsou od kolků a poplatků osvobozena veškerá právní jednání, týkající se provádění úkolu fondu pro zaopatření zaměstnanců přímo státem nebo fondem, jakož i listiny o těchto právních jednáních, dále veškerá podání na kuratorium fondu a stížnosti do rozhodnutí kuratoria.
4. Podle § 17 zák. č. 77/1922 Sb. platí o kolcích a poplatcích při provádění tohoto zákona obdobně předpisy §§ 82 a 83 n. z. (viz shora ad 3.), a náhrady u soudu dle § 8 složené jsou osvobozeny od schovacího poplatku.
5. Podle vlád. nař. č. 575/1920 Sb., provádějícího § 72 náhr. z., jsou listiny, podání, úřední vyhotovení a ověření opisů listin, pokud byly k tomuto účelu potřebný a i použity, osvobozeny od kolků a poplatků.
6. Podle § 14 vlád. nař. č. 374/1922 Sb. jsou stížnosti k rozhodčí komisi pro zaopatření zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém v Praze (zřízené dle § 75 náhr. z.) prosty kolků, a jednání komise je bez poplatků. Útraty stěžovatelovy jdou na jeho vrub.
7. Ve vlád. nař. č. 61/1920 Sb. není sice vysloveno osvobození od kolků a poplatků podání a listin týkajících se soupisu velkého majetku pozemkového, avšak osvobození to plyne z všeobecného ustanovení saz. pol. 50/44, lit. g, popl.z., ježto běží o povinná hlášení ve veřejných záležitostech.
Jinak veškerá podání a přílohy k státnímu pozemkovému úřadu a jeho obvodovým úřadovnám je kolkovati jako podání a přílohy k úřadům správním (podání 5 Kč za arch dle saz. pol. 49/43a, 2, popl. z., odvolání 8 Kč z prvního archu, 5 Kč z dalších archů dle saz. pol. 49/43h popl. z., přílohy 1 Kč za arch dle saz. pol. 61/20 popl. z.; kolkování podání skládajících se z jednotlivých listů viz § 22 zák. č. 54/1925 Sb.).
III. Zák. č. 323/1921 Sb. byla upravena dávka z majetku a přírůstku na majetku u majetku zabraného. Bližší viz u hesla „Dávka z majetku“, I, na str. 285.
Zák. č. 150/1930 Sb. byla prodloužena lhůta převzetí majetku státem zabraného jako předpokladu pro poměrný odpis dávky na 13 roků.
IV. O dávce z přírůstku hodnoty v p-é r-ě viz u hesla „Dávky obecní“, str. 295. Potvrzení státního pozemkového úřadu, běží-li o převod nebo směnu dle § 3, bod 3., vlád. nař. č. 143/1922 Sb., je pouhým vyjádřením, stížností k n. s. s. nenaříkátelným (Boh. 9137/1931 adm., nál. 27. X. 1932, č. 12216).
V. Dávka za úřední úkony ve věcech p-é r-y vyměřuje se dle vlád. nař. č. 198/1931 Sb. Viz i heslo „Dávka za úřední úkony ve věcech správních”, I, na str. 311.
Q. Trestní ustanovení.
1. Záborový zákon ve znění zák. č. 387/1919 Sb. stanovil v § 20, že přestupky tohoto zákona i zákonů a nařízení, které budou vydány u provádění jeho, trestají se pokutou do 50000 Kč nebo vězením do jednoho měsíce, a že tresty ty ukládají politické úřady. Novelou č. 108/1921 Sb. bylo toto ustanovení zrušeno a nahraženo předpisy § 18a až d z. z. Podle § 18a dopouští se přestupku, kdo smlouvu o zcizení nebo dělení zabraného majetku plní nebo plnění přijme dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí (§ 7). Trest: vězení od 1 do 6 měsíců event. spojený trest na penězích od 1000 Kč do 60000 Kč. Přečinu se dopouští, kdo rozprodává (parceluje), do rozprodeje dá nebo do rozprodeje přijme zabraný majetek zcela nebo z části dříve, než státní pozemkový úřad k tomu svolí. Trest: tuhé vězení od 6 měsíců do jednoho roku, event. spojený trest na penězích od 10000 Kč do 1 milionu Kč. Trestný je i ten, kdo při jednáních těch spolupůsobí z důvodů zištných nebo výdělečných. Ztráta živnostenského oprávnění může býti dle § 18b vyslovena, dopustil-li se kdo činů trestních v § 18 a uvedených u provozování své živnosti, a to i za analogického použití § 16 zák. č. 567/1919 Sb., byl-li odsouzen jeho zřízenec, zmocněnec, zástupce nebo jiný orgán podniku.
Dle § 18 c jiné přestupky tohoto zákona a zákonů a nařízení provádějících trestají se politickým úřadem (adm. vrchností policejní) pokutou do 50000 Kč nebo vězením do jednoho měsíce.
Peněžité tresty a pokuty plynou do fondu pro podporu vnitřní kolonisace (§ 18a). Tresty na penězích, pokud jsou uloženy politickými úřady, připadají nyní dle čl. 11 org. zák. č. 125/1927 Sb. státu.
Trestní sankce, věcně shodné s předpisem § 18 z. z., obsahují i tyto předpisy, vydané před účinností novely č. 108/1921 Sb:
1. § 9 vlád. nař. č. 61/1920 Sb. (soupis zabraného majetku),
2. § 25 zák. o řádném hospodaření č. 118/1920 Sb., a
3. § 12 vlád. nař. č. 575/1920 Sb. (soupis zaměstnanců).
Běží tu vesměs o přestupky stihatelné politickými úřady. Od čl. 8 org. zák. č. 125/1927 Sb. platí ve všech těchto věcech dvouinstanční postup.
Josef Kaňka.
R. Čsl. pozemková reforma s hlediska mezinárodního práva.
Zákonodárství o p-é r-ě vychází ze státní suverenity a souhlasí se zásadou, že immobilia obnoxia šunt territorio. Toto zákonodárství jest obecným, platným pro všechny a proti všem v hranicích státního území. Rámcový zákon záborový stanovil v § 9 výjimku v neprospěch určitých tam jmenovaných subjektů práva vlastnického k nemovitostem majícím výměru § 2 téhož zák., a pokud jde o poměr k cizincům, vyslovil zásadu pro budoucí zvláštní zákon (zákon náhradový), že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států. Zákon přídělový v § 3 vyloučil z nabytí půdy přídělem cizí státní příslušníky, t. j. cizí v době počátku účinnosti zákona, leč že by do dvou let nabyli čsl. státního občanství (po reemigraci, repatriaci). Zákon náhr. přihlížel již k mírovým smlouvám (s Německem ve Versailles 28. VI. 1919, s Rakouskem v St. Germain en Laye 10. IX. 1919 a k chystané smlouvě s Maďarskem, podepsané v Trianonu 4. VI. 1920) a pozměnil § 9 z. z. tak, že předpisy o náhradě za majetek příslušníků nepřátelských států neplatí, neodporují-li tomu mírové smlouvy. Tím derogován byl předpis § 9 z. z. o převzetí bez náhrady a platí předpisy o převzetí za náhradu, neboť mírové smlouvy nedovolují čsl. státu převzíti majetek příslušníků nepřátelských států bez náhrady. Mírové smlouvy nevyjímají tyto příslušníky z domácího obecného zákonodárství, jímž jest také zákonodárství o p-é r-ě. Z mírové smlouvy jako smlouvy mezinárodní nemohou cizí státní příslušníci odvozovati pro sebe právní nárok, aby jejich velký pozemkový majetek nebyl podroben omezení a důsledkům ze záboru vyplývajícím, když platné zákony vnitrostátní nikterak nenasvědčují tomu, že by o jejich velkém majetku pozemkovém měla platiti ustanovení mírnější, než o majetku vlastních občana Čsl. republiky (Boh. adm. 1196). Mírová smlouva jest smlouva mezinárodní, kterou nelze klásti na roveň zákonu v technickém slova smyslu. Zákon (č. 139/1919 Sb., § 2) rozeznává přesně mezi zákony a státními smlouvami a staví smlouvy proti zákonům. Ze státní smlouvy ovšem může vzejíti pro smluvní stranu povinnost, aby vtělila normy smlouvě odpovídající i do svého vnitrostátního právního řádu a učinila je tím pro obor vnitrostátní závaznými. Povinnosti učiní stát zadost jen tím, že ony normy vydá ve formě ústavou předepsané jako předpisy své moci zákonodárné, po př. nařizovací nebo že dotčená ustanovení smluvní uzná podobným způsobem za část svého vnitrostátního právního řádu. Takové pozdější uznání mohlo by odpadnouti, kdyby tu byl již starší předpis zákonný, jenž prohlašuje výslovně obsah smluv mezinárodních dotčenou materii upravujících za svůj obsah a tím již každou smlouvu mezinárodní k této materii se odnášející činí součástí vnitrostátního práva (Boh. adm. 2491). Smluvní povinnosti, o níž byla právě řeč, neučiní však stát zadost již tím, že publikuje smlouvu ve Sb. z. a n. Subjektem práv a závazků ze státních smluv plynoucích jsou pouze státy, nikoliv však jednotliví občané. Podle § 33 o. z. o. mají cizozemci v Československu nejvýše stejná práva a povinnosti jako tuzemci, měřítkem práv cizinců jest míra práv tuzemců, nikoliv míra práv čsl. příslušníků v cizině (Boh. adm. 5772). Od zásady § 33 o z. z. nutno se ovšem uchýliti tehdy — ale jen tehdy —, když zákonodárce sám zřejmě projevuje svoji vůli v určitých případech poskytnouti cizincům větší práva než občanům vlastním (Boh. adm. 1079).
Mírová smlouva s Rakouskem (č. 507/1921 Sb.) v čl. 267 a mírová smlouva s Maďarskem (č. 102/1922 Sb.) v čl. 250 obsahují shodná ustanovení výjimečná o zákazu konfiskace nebo likvidace majetku, práv a zájmových účastenství rakouských (maďarských) příslušníků nebo společností na území býv. mocnářství rak.-uher. Nad to však čl. 250 Trianonu poskytuje ve třetím odstavci maďarským příslušníkům mezinárodní fórum jejich reklamacím, a to podle čl. 239 Trianonu smíšený rozhodčí soud nebo rozhodčího.
Mírová smlouva s Německem (č. 217/1921 Sb.) v čl. 297, písm. b, dala právo mocnostem spojeným a přidruženým zadržeti a likvido váti veškerý majetek, práva a zájmová účastenství německých příslušníků nebo společností, jsoucí na jejich území, tudíž i čsl. státu na jeho území. Podle č. 297, písm. h, jest upraveno, jak má býti naloženo s čistým výtěžkem, docíleným při likvidaci, byla-li tato provedena buď na základě výjimečného válečného zákonodárství nebo podle čl. 297 mírové smlouvy, a vůbec jak má býti naloženo se všemi nepřátelskými aktivy. Byly-li provedeny likvidace v nových státech, které podepsaly smlouvu jako mocnosti spojené a přidružené, nebo ve státech, které nejsou účastny na reparacích, jež má platiti Německo, musí býti výtěžek likvidací vyplacen přímo vlastníkům bez újmy práv reparační komise podle čl. 235 a 261. Dokáže-li vlastník před smíšeným rozhodčím soudem, zřízeným podle čl. 304, že podmínky prodejové nebo opatření, učiněná státem, o který jde, nesrovnávají se s jeho obecným zákonodárstvím a poškodily nespravedlivě cenu, má soud právo, přiznati oprávněnému slušnou náhradu, kterou zaplatí onen stát. čsl. stát zřekl se práva likvidace majetku německých příslušníků a společností na svém území smlouvou s Německem z 29. VI. 1920 (č. 350/1921 Sb. a č. 359/1922 Sb.), vyhradiv si toto právo v omezené míře pro určité kategorie podniků veřejného zájmu.
Mírové smlouvy shora jmenované obsahují tudíž předpisy o zadržení, konfiskaci a likvidaci majetku příslušníků býv. nepřátelských států na majetku státního území (v čsl. případě Němců, Maďarů a Rakušanů). Pro čsl. právo domácí nepochybuje se o tom, že zákonodárství o p-é r-č jest zákonodárstvím obecným, jak je má na mysli čl. 297, písm. h, al. 2, Versailles. Tohoto zákonodárství nedotýkají se mírové smlouvy, likvidující válečné poměry. Předpisy o vyvlastnění k účelům p-é r-y týkají se úpravy poměrů mírových. Úmluva čsl. republiky s Německem z 29. VI. 1920 vylučuje sice zemědělský a lesní majetek z likvidace, nikoliv však z p-é r-y. Předpisy o vyvlastnění jsou předpisy práva veřejného (Vážný civ. 6976).
Také čl. 250 Trianonu nemá na zřeteli zákonodárství mírové, tedy o p-é r-č, nýbrž týká se opatření válečných a tudíž majetku nepřátelského, jak dokazuje v něm, t. j. v čl. 250 cit. čl. 232. Mírovému zákonodárství, kterým jest p. r., jsou podrobeni všichni, cizinci i vlastní občané státu (Vážný civ. 5400).
Předpisu čl. 297 Versailles nelze použíti na případ náhrady dle § 41 náhr. z. Proto nepřísluší příslušníku Německé říše nárok na slušnou náhradu podle čl. 297, písm. h. Kdyby smíšený rozhodčí soud prohlásil se příslušným ve věci p-é r-y, osoboval by si judikovati o čsl. záborovém a tudíž úplně vnitřním mírovém zákonodárství, k čemuž mu mírová smlouva nedává právo. Mírová smlouva nabytím své působnosti zakončuje válečný stav a tudíž nepřátelství, pořádá tedy poměry z válečného nepřátelství vyvěrající, napravujíc škody z něho vzniklé, naprosto však není jejím úmyslem a předmětem, jíti za tuto mez a dávati direktivy také pro úpravu mírových poměrů, zvláště též mírového hospodářství mocností spojených a přidružených, jakožto mocností vítězných, tedy direktivy pro jich mírové zákonodárství, což by se nesnášelo nejen s touto jejich prerogativou, ale ani s jejich suverenitou. Čsl. zákonodárství záborové jest však zákonodárstvím mírovým, nemá s válkou a nepřátelstvím s Německou říší co činiti, neboť sleduje cíle čistě vnitrostátní, úpravu agrárních poměrů uvnitř státu ve směru sociálně-reformním. I pokud se provádí proti někdejším nepřátelům, nespadá nikterak pod čl. 297 Versailles, neboť nejde při ní o právo zadržeti a likvidovati nepřátelsky majetek ve smyslu písm. b, nýbrž důvod a účel záboru i u příslušníků Německé říše a ostatních bývalých nepřátelských států jest týž, jako při záboru majetku domácích příslušníků. Z toho jde, že není-li tu vůbec případ čl. 297 Versailles, není dána ani jeho zásada slušné náhrady, ani příslušnost smíšeného rozhodčího soudu. Proto nejde také o případ spadající pod ustanovení státní smlouvy s Německem č. 359/1922 Sb., ježto tato smlouva čl. 297 Versailles pouze provádí. Poněvadž tato smlouva o záboru se nezmiňuje, jest zřejmo, že ani smluvní mocnosti, t. j. Čsl. stát a Německo, záborovou akci, třebas čelila také proti příslušníkům Německa, pod čl. 297 Versailles nepodřadily (Vážný civ. 4977).
Jak již shora řečeno, mírové smlouvy Versailles v čl. 304 a Trianon v čl. 239 zřídily smíšené rozhodčí soudy. Tak zřízen byl československo-německý smíšený rozhodčí soud se sídlem v Ženevě (soudní řád č. 1/1922 Sb. a č. 176/1923 Sb.) a smíšený rozhodčí soud československo-maďarský se sídlem v Haagu (soudní řád č. 413/1922 Sb., č. 11, 74 a 246/1925 Sb. a č. 118/1931 Sb.). Před tyto smíšené rozhodčí soudy dostala se čsl. p. r., a to v důsledku žalob podaných německými státními příslušníky na základě čl. 297 Versailles a maďarskými státními příslušníky na základě čl. 250 Trianonu. Žaloby namířeny byly proti Čsl. státu a spatřují v čsl. p-é r-ě likvidaci majetku příslušníků býv. nepřátelských států. Němci odůvodňují podle čl. 297, lit. b, Versailles z důvodu toho svůj nárok na slušnou náhradu podle čl. 297, lit. h, Maďaři spatřují v čsl. p-é r-ě přestoupení zákazu čl. 250 Trianonu a žádají buď restituci in integrum nebo úplné odškodnění za převzatý majetek, není-li možná restituce. Ve všech případech vznesena byla se strany čsl. námitka nepříslušnosti. Incidenční spor o příslušnost projednán byl toliko u smíšeného rozhodčího soudu československo- maďarského, jenž rozsudky ze dne 31. I. 1929 rozhodl ve věci čtyř žalob pro svou příslušnost projednávati i věci čsl. p-é r-y. Již dříve smíšený rozhodčí soud rumunsko- maďarský rozhodl dne 10. I. 1927 pro svou příslušnost ve věci p-é r-y rumunské (t. zv. rozsudek Cederkrantzův). Tento posléze cit. rozsudek měl za následek odvolání rumunského národního soudce (smíšené rozhodčí soudy skládaly se původně, pokud jde o soudy z mírové smlouvy s Maďarskem, až do roku 1930, z předsedy neutrála a dvou národních soudců, jmenovaných státy, pro něž soud byl zřízen). V důsledku rozsudku a odvolání soudce dostala se věc před Radu Společnosti Národů, pro niž vypracoval Sir Austen Chamberlain a v září 1927 předložil zprávu obsahující posudek šesti právníků. Tito došli k přesvědčení, že smíšený rozhodčí soud jest zásadně nepříslušný pro žaloby z p-é r-y. Československo-maďarský smíšený rozhodčí soud považoval tuto zprávu a v ní obsažený posudek právníků ve svém rozsudku o příslušnosti za návrh konciliační, k němuž soud nemusí přihlížeti, a rozhodl pro svou příslušnost ze své moci, opíraje se o čl. 250, al. 3, Trianonu s tím, že podle cit. předpisu mírové smlouvy není jeho příslušnost v ničem omezena zřeteli vztahujícími se k suverenitě státu nebo k životním zájmům smluvních stran. O tomto třetím odstavci čl. 250 Trianonu praví rozsudek z 31. I. 1929, „že byl v něj zařazen k žádosti maďarské delegace na mírové konferenci. V notě č. XXXVII řízené dne 19. II. 1920 předsedovi mírové konference v příloze 6., jejíž text se nalézá ve zprávě o pracích mírové delegace maďarské v Neuilly, svazek II., str. 460, maďarská delegace upozorňuje výslovně na čsl. zákonodárství o rekvisici velkého nemovitého majetku, žádajíc uklidňující prohlášení za účelem dosažení cíle, jejž má na mysli první odstavec čl. 250. Současně žádá, aby v případě, kdyby vznikl spor o závazek k restituci, bylo možno obrátiti se na smíšený rozhodčí soud, který by měl býti oprávněn, stanoviti výši odškodnění pro poškozenou stranu v případě, kdyby příslušná mocnost nevyhověla závazku restituovati. V odpovědi spojených a sdružených mocností na připomínku maďarské delegace k mírovým podmínkám, která jest řízena této delegaci dne 6. V. 1920, praví se vzhledem k čl. 250: ,,Různé připomínky, podané maďarskou delegací se zřetelem na nakládání, kterého se dostává se strany Rumunska a Československa nemovitému majetku, znamenají otázku interpretace mírové smlouvy, kterou nelze toho času vyříditi. Spojené mocnosti nemají však ostatně námitek proti dovolání se smíšeného soudu, navrhovaného maďarskou delegací k urovnání sporů, vztahujících se na restituci majetku, práv a zájmů, ležícího v postoupeném území, příslušníkům býv. království Uherského tak, jak jest o ní ustanoveno v čl. 250 mírové smlouvy. Jsou tedy za jedno, aby tento článek byl doplněn těmito slovy: ,,Nároky, které by mohly býti vzneseny maďarským i příslušníky podle tohoto článku, budou souzeny smíšeným rozhodčím soudem stanoveným čl. 239.“ Tato místa jsou zcela jasná a neponechávají místa žádnému dvojsmyslu. Smíšenému rozhodčímu soudu přísluší souditi o nárocích, které by mohly býti podány maďarskými příslušníky podle čl. 250, počítajíc v ně i ty, které by byly vzneseny v důsledku agrární reformy čsl. Bylo by možno dokonce tvrditi, že to byly právě hlavně nároky této povahy, které vyvolaly zařazení třetího odstavce v text čl. 250.“ Potud rozsudek.
K těmto důvodům sluší nejdříve připomenouti, že jest sice pravda, že § 9 čsl. z. z. a rumunský zák. z 10. V. 1919 vzbudily obavy maďarské vlády o osud majetku maďarských státních příslušníků na území býv. království Uherského, avšak nota maďarské delegace na mírové konferenci, adresovaná předsedovi mírové konference, činí doslovně tento návrh: ,,Donc pour atteindre le but visé par Tarticle 250, nous demandons une déclaration rassurante, portant qu’aucun bien appartenant á nos ressorlissants et se trouvant sur les territoires de Tancienne Monarchie Austro-Hongroise ne soi séquestré, liquidé ou exproprié, en vertu ďune dispositionlégale ou par une mesure spéciale qui dans les měmes conditions ne s’aplique pas aux sujets de l´État legislateur oude l´État exécutant cette mesure.“ (Překlad: ,,Aby docíleno bylo cíle, jejž má na mysli čl. 250, žádáme uklidňující prohlášení v tom směru, aby žádný majetek patřící našim příslušníkům a nalézající se na území býv. mocnářství Rak.-uher. nebyl sekvestrován, likvidován nebo vyvlastněn na základě nějakého zákonného ustanovení nebo zvláštním opatřením, které za těchže podmínek nevztahovalo by se na státní příslušníky státu, vydavšího zákon nebo provádějícího takové opatření. “)
S právního hlediska jest požadavek maďarské delegace odchylným od toho, co uvádí v důvodech rozsudek Schreiberův (předsedy rozhodčího soudu československo- maďarského), neboť maďarská delegace žádala ochranu proti zákonům nebo opatřením, jež by byly namířeny jen proti maďarským státním příslušníkům. Rozsudek odvolává se dále na čl. 232 Trianonu, jednající o výjimečných opatřeních válečných a táže se, nestačí-li jistá souvislost časová k tomu, aby byla založena příslušnost smíšeného rozhodčího soudu. V tomto směru odchylné mínění čsl. národního soudce, připojené k rozsudku jako minoritní votum, uvádí, že „výjimečná opatření, na které míří čl. 232, nepřipouští jakéhokoliv rozšíření; takovéto rozšíření bylo by nebezpečné hlavně pro vládu maďarskou, neboť by bylo ke škodě státních občanů maďarských, pokud by šlo o aplikaci čl. 232 vůči nim. Proto není vůbec dovoleno chtíti vnésti takovéto rozšíření do čl. 250. Agrární reforma není ve spojitosti s válkou; mohla býti zavedena řadu let po válce, mohla býti zavedena státem, který zůstal neutrální za války. To se netýká jen povahy. Koincidence, pokud jde o dobu s válkou, jest stejně irelevantní jako moment, že to byly. hospodářské, politické a sociální vztahy po válce, které učinily tuto reformo nevyhnutelnou. Může se opravdu tvrditi, že účel agrární reformy jest týž, jako účel opatření zmíněných v čl. 232 ? Nikoliv. Účelem bylo zajistiti sociální mír, potlačiti bolševictví, které hrozilo již na hranici a učiniti zadost lidu, který žádal rozdělení půdy. Agrární reformou chtělo se zajistili obecné blaho, totiž poctivou prosperitu země, vládu míru pomocí práva.“
Čsl., rumunská a také jugoslávská p. r. dostala se před smíšené rozhodčí soudy, jež osvojily sobě kompetenci souditi o žalobách, avšak v původním svém složení (tříčlenné senáty) nedošly dále než k řešení otázky kompetence.
U příležitosti jednání mocností spojených a přidružených v Haagu v lednu 1930 stala se předmětem dohody otázka maďarských žalobců proti státům Čsl., Rumunskému a Jugoslávskému. Bylo usneseno, zbaviti tyto státy posice stran žalovaných a zříditi k uspokojení nároků maďarských žalobců zvláštní fond. Redakce usnesení podepsaných v Haagu dne 20. I. 1930 provedena byla v dohodách o závazcích vyplývajících ze smlouvy Trianonské, kteréžto dohody podepsány byly v Paříži dne 28. IV. 1930 (č. 81/1931 Sb.). Z těchto pařížských dohod dohoda označená jako dohoda II. upravuje otázku týkající se p-é r-y a smíšených rozhodčích soudů, kteréžto soudy rozšířeny byly o dva členy ze řad neutrálů. Dohoda označená jako dohoda III. obsahuje předpisy o ustavení a činnosti fondu agrárního, nazvaného fondem A, z něhož za podmínek dohody II. a III. mají býti uspokojeni žalobci, pokud jsou maďarskými státními příslušníky a pokud na jejich majetku, ležícím na území býv. mocnářství Rak.-uher. byla provedena p. r. Tímto způsobem přestal býti také Čsl. stát ve sporu s maďarskými státními příslušníky, pokud jsou jejich žaloby kryty fondem A. Čsl. stát nepřispívá podle dohody III. do fondu A, jeho zákonodárství o p-é r-ě zůstává nedotčeno, toliko převzal Čsl. stát závazek, že žalobcům (počtem 83 v době pařížských dohod) z celkového jejich původního majetku as 351000 k. j. propustí nejméně 100000 k. j. Náhradu (přejímací cenu) vyplácí podle předpisů zákona náhradového Čsl. stát vlastníkům jako dříve a neodvádí ji do fondu. Čsl. stát se zavázal v čl. 19 dohody III., že učiní opatření, aby rozhodnutí státního pozemkového úřadu o zamýšleném převzetí doručeno bylo vlastníkům, maďarským státním příslušníkům, nejpozději do 30. VI. 1932. Agrární fond nazvaný fond A nadán jest povahou právnické osoby. Jest stranou žalovanou a jeho agent zastupuje fond před nyní rozšířeným smíšeným rozhodčím soudem. Fond A ustavil se v Basileji dne 6. V. 1931.
Pokud jde o spory s německými státními příslušníky před československo-německým smíšeným rozhodčím soudem, nedošlo ani k vyřešení otázky kompetence ve věci čsl. p-é r-y. Spory vznesené na soud byly odklizeny dohodou se žalobci. Edvard Vondruška.
Literatura.
Aereboe:,, Die Beurteilung von Landgütern“ (Berlin 1924); Albertario: „La Riforma fondiaria in Cecoslovacchia“ (Piacenza 1929); Biegeleisen: „Reforma rolna glownyoh pánstw europejskich“ (Varšava 1924); Brdlik V.: „Role dela réforme fonciere dans la consolidation économique et sociále du pays“ (Praha 1928); Damaschke: „Bodenreform“ (Berlin 1924 až 1931); Haushofer H.: „Die Agrarreformen der ost.-ungar. Nachfolgestaaten“ (Mnichov 1926); Hoetzel: „Soudní kontrola veřejné správy“ (Praha 1926); Kadlec: „Agrární reforma v Československu, Rumunsku a Jugoslávii” (Praha 1924); Kaiser: „Die tschechoslowakische Agrarreform ais Rechtsproblem” (Lipsko 1931); Kazimour: „K dějinám dělení velkostatku v XVIII. stol.” (Praha 1921); Krčmář: „Zákon o zabírání velkého majetku pozemkového” (Praha 1919); Krejčí: „Poválečná pozemková reforma v Německu a u nás” (Brno 1924); Macek: „La réforme agraire dans la rep. Tchécoslovaque” (Řím 1921); Medinger: „Großgrundbesitz, Fideikommiß und Agrarreform” (Vídeň 1919); Ovečka: „La reforma fondiaria Cecoslovacca” (Řím 1929); Pavel: „Les bases et les effets de la réforme fonciere en Tchécosl.” (Praha 1925); „Land tenure in Czechoslovakia” (Londýn 1929); Pavel-Viškovský: „La réforme fonciere” (Praha 1928); Pavel- Vondruška: „La réforme agraire en Tchécosl.” (Praha 1922); Pekař: ,,Omyly a nebezpečí pozemkové reformy” (Praha 1923); Sedláček: „Pozemková reforma” (Brno 1922); Sering: „Die agrarischen Umwälzungen im außerrussischen Osteuropa” (Berlín 1930); Schiff: „Die großen Agrarreformen seit dem Kriege” (Vídeň 1926); Stieber: „Pozemková reforma” (Praha 1919); Strakosch: „Das Agrarproblem im neuen Europa” (Berlín 1930); Textor: „Land-Reform in Czechoslovakia” (Londýn 1923); Vondruška: „La réforme agraire en Tchécosl.” (Praha 1925); Wauters: „La réforme agraire en Europe” (Brusel 1928); Voženílek: „Pozemková reforma v republice Čsl.” (Praha 1924); „Předběžné výsledky čsl. pozemkové reformy” (Praha 1929); „Výsledky čsl. pozemkové reformy” (Praha 1930); Wiehen: „Die Bodenreform der tschechoslovakischen Republik (Berlín 1925); Worliczek: „Grundlagen, Grundgedanken und Kritik der tschechoslowakischen Bodenreform” (Liberec 1925).
Publikace: „Deset let republiky Československé” (svaz. III., Praha 1928).
Kromě toho velmi četná pojednání v úředním věstníku Státního pozemkového úřadu „Pozemková Reforma” od roku 1920 a jeho publikacích, jakož i v časopisech, zejména: Časopis čsl. inženýrů. Technický obzor, časopis pro právní a státní vědu, česká advokacie, české právo, Mitteilungen des Verbandes der deutschen Großgrundbesitzer in der ČSR., Naše doba. Nové Čechy, Obzor národohospodářský, Prager Archiv, Právník,. Soudcovské listy. Věstník čsl. akademie zemědělské, Zájmy zemědělské výroby (Věstník Svazu čsl. velkostatkářů). Zemědělský archiv.
Vydání zákonů: Freudenfeld: „Bodenreformgesetze I—III (Brno 1922, 1923); Krejčí: „Zákony o pozemkové reformě s příslušnými nařízeními” (Brno 1921); Stiepels Ge.s.-Slg.: ,,Die Bodengesetze” (Liberec 1921); Veith: „Zákony o pozemkové reformě” (Praha 1920); Vondruška: „Sbírka zákonů a nařízení o pozemkové reformě”, I.—V. (Praha 1920 až 1932).

Citace:

Pozemková reforma. Slovník veřejného práva Československého, svazek III. P až Ř. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 346-419.