Pastviny na Slovensku a Podk. Rusi.

I. Historický vývoj. — II. Zák. čl. X/1913: 1. zřízení, 2. působnost, 3. organisace, 4. zrušení pas. společenstev, 5. dozor, 6. společné pastviny obecní, 7. osadnický zák. č. 224/1925 Sb. — III. Pastvy na cizích pozemcích podle zák. č. 87/1924 a č. 43/1930 Sb.
I. P. (pasienky) mají na Slovensku a Podkarpatské Rusi pro chov dobytka veliký význam, podstatně větší nežli v zemích českých. Drobný rolník nemá obyčejně dosti svých vlastních pastvin, aby mohl zcela samostatně a nezávisle na jiných chov dobytka účelně provozovati. A proto na Slovensku a Podkarpatské Rusi nabyly veliké důležitosti t. z v. společné pastviny, a odtud snaha po jejich zachování a udržení.
Společné pasienky mají původ svůj v poměrech urbárních. K poddaným usedlostem náleželo mezi jinými i právo pásti na pozemcích panských. A tu podle § 3 zák. čl. VI/1836 bylo možno z pozemků panských vyděliti (vyloučiti) určitou část a přikázati ji majitelům poddanských usedlostí k výlučnému používání pro účely pastvy. Vyloučení to se dělo k návrhu bud pozemkové vrchnosti nebo poddaných. Půda poddaným k pastvě vydělená zůstávala však i nadále ve vlastnictví vrchnosti a poddaní měli k ní jen právo užívací. Teprve cís. pat. z 2. III. 1853, č. 38 ř. z. bylo poddaným přiznáno na těchto přikázaných p-ách právo vlastnické a tento stav byl potvrzen i § 3 zák. čl. LIII/1871. P. byly tedy v společném vlastnictví urbarialistů, ale podíly jednotlivých vlastníků byly často velmi pochybné. Proto zák. čl. LIII/1871 dovoloval, aby kterýkoli bývalý urbarialista mohl kdykoli žádati za vyloučení svého podílu na společných pasienkách nebo aby společné pasienky vůbec mohly býti mezi podílníky individuálně rozděleny tehdy, jestliže žádali za to vlastníci aspoň jedné čtvrtiny společných pastvin. Ale i tam, kde dosud k vydělení pastvin nedošlo, mohl každý bývalý urbarialista nebo osadník žádati, aby jeho podíl byl mu individuálně přikázán (§ 42). Rovněž každý podílník mohl svůj společný podíl volně zcizovati, jakmile byl podíl ten v pozemkové knize separátně vyznačen (§ 56).
Toto rozdílení společných pasienek se však neosvědčilo a proto zákonodárství jalo se jednak individuální rozdílení stěžovati jednak na druhé straně i pečovati o účelnou organisaci spolumajitelů. To se stalo nejprve zák. čl. XII/1894. Podle §§ 6 až 11 zák. ti, jimž přísluší spoluvlastnictví na společných p-ách, usnášejí se na pastevním řádě, modalitách pasení, chovu dobytka a chování plemeníků na valném shromáždění. Podrobnosti upravuje prov. nař. č. 48000/1894, kteréž liší mezi obcemi, v nichž se udrželo t. z v. trojhonné hospodářství (úhor, ozim, jař) a obcemi ostatními. Zákon rovněž má podrobné předpisy o pastvě, v jejichž rámci musí se pastevní řád pohybovati. Valné shromáždění, jemuž předsedá zpravidla obecní starosta (nebo je-li to nutno, okresní náčelník), svolává obecní rada resp. zvláštní výbor spoluvlastníků, pokládají-li to za nutné nebo žádají-li za to členové, jichž podíly činí jednu desetinu společné držby. Výkonným orgánem, který provádí usnesení valné hromady, jest zpravidla představenstvo (rada); výminkou může valná hromada zříditi k tomu zvláštní výbor a zvláštní výkonné orgány, ale musí působnost jejich upraviti statutem, který vyžaduje schválení okresního úřadu. Proti usnesením valné hromady i jejich výkonných orgánů jest možno stěžovati si k okresnímu úřadu a to patrně podle zák. čl. XX/1901. Náklady, jichž společná pastva a chování plemeníků vyžadují, stanoví výkonný orgán (obecní rada současně s rozpočtem obecním resp. zvláštní výbor) a náklady ty nesou jen ti, kdož se účastní ve společné pastvě a chovu dobytka. Je-li právo k pastvě některého podílníka sporné a poměr oprávnění nebo užívání nebyl soudně stanoven, upraví okresní úřad provisorně až do soudního nálezu právo pastevní.
Podle § 12 pak rozdělení společných pastvin mohlo býti provedeno jen se souhlasem ministerstva orby a ustanovení to bylo zostřeno v zák. čl. XXXIX/1908 a rozšířeno na všechny druhy sumárnímu dělení podléhajících pasienek.
Rovněž zákonodárstvím bylo podporováno i tvoření nových společně užívaných pasienek tam, kde jest společně užívaných pasienek málo nebo nemohou jich všichni používati. (Srov. § 5 zák. čl. V/1894 o kolonisaci, § 2 zák. čl. XXXIX/1908 a § 1, č. 8 zák. čl. XLIII/1908).
Ale všechna tato opatření ukázala se býti nedostatečnými v prvé řadě proto, že společenství pasienkové, podle zák. čl. XII/1894 zřízené, pojímáno bylo čistě soukromoprávně jako spoluvlastnictví. Podle předpisů o spoluvlastnictví jest třeba ve vážnějších věcech souhlasu všech spoluvlastníků, jehož však při větším počtu podílníků velmi těžce lze docíliti, takže tím racionální využitkování pastvin může býti libovůlí jednotlivců ohroženo. Další závadou bylo, že byl zákaz o rozdělení společných pasienek obcházen tím, že se nevztahoval na jich zavazení a zastavení, dále že organisace spolumajitelů byla celkem primitivní a posléze, že dozorčí právo bylo nedostatečné. Z toho důvodu zákonodárce byl nucen právní poměry společných nedílných pastvin znovu podrobně upraviti, což se stalo zák. čl. X/1913, který nabyl účinnosti dnem 1. V. 1914, nebyl však následkem války prováděn. Prov. nař. byla vydána ministrem orby pod č. 7000/1914 a ministrem spravedlnosti pod č. 8800/1914. Přesun v kompetenci úřadů k provádění zákona příslušných byl proveden na základě § 8 zák. č. 125/1927 Sb., vlád. nař. č. 96/1928 Sb. a č. 187/1929 ve směru decentralisačním.
II. 1. Zák. čl. X/1913 zřizuje pro správu společných nedílných pastvin t. zv. pasienková společenstva. Tato společenstva musí se utvořiti jednak z rozkazu zákonného, jednak z rozkazu min. zemědělství a zemského úřadu.
Ex lege musí utvořiti společenstvo podílníci (spoluvlastníci) určitých nedílných společných pastvin; pastviny ty jsou (§ 1 zák.):
a) společné p. bývalých urbarialistů, které byly nebo budou urbarialistům vydány (vyděleny) cestou urbarialní segregace nebo
b) společné p. komposesorátů, které se mají proportionovati (súmerně rozděliti) nebo které při této proportionisaci zůstaly nebo zůstanou nerozděleny;
c) p., jež byly při komasaci na základě dohody nebo na základě § 2, odst. 4. zák. čl. XXXIX/1908 vyloučeny jako nedílné společné vlastnictví;
d) ony společné p., jež byly nebo budou komposesorátem, společenstvem urbarialistů nebo společností jiných spoluvlastníků bez právnické osobnosti se státní pomocí na základě § 1, bod 8. zák. čl. XLIII/1908 o podpoře chovu dobytka nabyty nebo utvořeny nebo zlepšeny;
e) ony společné p., jichž podílníci pastvin označených v bodech a) až d) nabyli nebo nabudou na místo společné p. nebo k jejímu doplnění.
Společenstvo se mělo utvořiti do 1 roku po účinnosti zákona, resp. bylo-li nabyto společných nemovitostí později, do 1 roku po nabytí.
Největší význam mají tu p. sub a) a b) uvedené a přikročuje se nyní k jejich organisování (dosud je jich na Slovensku zřízeno asi 100). Tato společenstva pasienková musí se utvořiti i v tom případě, jestliže spoluvlastníci vydali si o společných věcech statut, v němž jest souhrn vlastníků označen jako právnická osoba nebo podle něhož vlastnictví společné pastvy přísluší souhrnu spoluvlastníků.
Z nařízení zemského úřadu musí utvořiti společenstvo ti, kdož se spojili, aby od obce, státu, veřejného fondu, nadace, církve spachtovali p-u k společnému užívání aspoň na 10 let (§ 79).
Z nařízení min. orby musí utvořiti společenstvo:
a) vlastníci takové společné p., která byla nebo bude vyloučena pro společné užívání při výměně dvorných želárstev, při kolonisaci nebo při parcelaci § 2 zák.;
b) vlastníci i jiné společné p., § 3 zák.
V případě a) třeba návrhu bud většiny interesovaných spoluvlastníků (počítané podle podílů) neb okresního úřadu a ministr povolí zřízení pasienky jen tehdy, je-li to za účelem správy věcí ze společenstva vzcházejících účelné v důsledku většího počtu spoluvlastníků nebo v zájmu chovu dobytka nebo i z jiných příčin, kdežto v případě b) třeba návrhu dvoutřetinové většiny interesovaných spoluvlastníků počítané podle podílů a ministr povolí přetvoření se v společenstvo, je-li to potřebné v zájmu chovu dobytka nebo jsou-li spoluvlastníci převážně malorolníci a počet zainteresovaných hospodářství činí aspoň 10.
Rozkaz ministerstva k utvoření společenstva třeba zaznamenati v pozemkové knize s účinkem proti třetím osobám.
Postup při tvoření se společenstev upravují §§ 7 až 17 zák. Jde tu hlavně o svolání valné hromady, jež má určití okruh a hlasovací právo oprávněných členů a organisaci společenstva. Proto třeba sestaviti soupis členů a sdělati návrh stanov. Zákon tu celkem aplikuje normy, jež byly vydány pro utvoření lesních spolumajitelstev v zák. čl. XIX/1908 a celkem se dobře osvědčily. Při tvoření se společenstev jest dozorčím úřadům správním vyhrazen značný vliv jak na ochranu veřejných zájmů tak i na podporu a ochranu zájmů členů; rovněž jest na ochranu soukromých zájmů zabezpečena ochrana soudní (§ 64).
2. Společenstvo pasienkové jest právnickou osobou, jakmile bylo schválení stanov ministerstvem uveřejněno a může tedy jako takové ve vlastním jménu práv nabývati i se zavazovati, žalovati a býti žalováno (§ 18). Účelem společenstva jest opatřovati záležitosti vyplývající ze společenství pastvy a podporovati společné zájmy členů o chov dobytka. Utvoření společenstva se nedotýká zásadně otázky, komu společné pasienky vlastnicky náležejí a pasienky mohou tedy i za trvání společenstva zůstati v spoluvlastnictví účastníků společenstva, takže společenstvo jest v tomto případě organisací jen pro účelnou správu. Ale poněvadž není pochyby, že účel společné správy pasienkové jest lépe zajištěn, náležejí-li pasienky přímo společenstvu, ustanovuje zákon, že tam, kde podíly spoluvlastnické nejsou v pozemkové knize dosud individuálně vyznačeny, přechází vlastnictví pasienek na utvořené společenstvo, takže členům společenstva zůstává jen právo užívací k p-ám. Totéž platí i pro každé nové nabytí pasienek (§ 25). Pasienková společenstva jsou tedy dvojího typu. U jednoho zůstává vlastnictví společných pasienek i za trvání společenstva nedílným vlastnictvím, spolumajitelů (§ 20), u druhého společný pasienok přechází do vlastnictví společenstva (§ 23). V praksi se tento zásadní rozdíl projevuje (poněvadž společenstvo má při obou typech touž působnost) jednak v tom, že společenstvo, jež pasienky má ve vlastnictví, může je obtížiti i hypotékou (§ 24), jednak v tom, že jeho členové mají na pasienkách jen práva užívací povahy reální, jež se sice do knih pozemkových nezapisují, ale posuzují se co do obsahu a účinku jako spoluvlastnické podíly, a zanikne-li společenstvo, ipso jure (§ 68) stávají se podíly vlastnickými. Zákon sám neupravuje otázky, komu a v jaké části přísluší společná pastva a její užitky a v tom směru rozhodují dosavadní předpisy; v případě sporu rozhoduje soud (§ 64).
Základem členství ve společenstvu jest tedy podle obou uvedených typů buď podíl na vlastnictví nebo podíl na užitcích. Společenstvo jest tedy omezeno na ty osoby, jež na pastvině do svazku společenstevního náležející mají podíl vlastnický nebo užívací. Jiné osoby nemohou býti členy společenstva (§ 28). Poněvadž hlavním úkolem zákona jest zabezpečiti, aby společná pastvina sloužila stále těm, které jich hospodářský zájem odkazuje na používání pastvin, má zákon četná ustanovení bránící tomu, aby pasienkové podíly nemohly se státi předmětem obchodních spekulací nebo nebyly drobeny. Sem patří předpis, že k převodu podílů inter vivos se žádá zpravidla souhlasu společenstva (§ 20), dále že společenstvo, v druhé řadě obec a posléze stát mají při převodu předkupní právo (§ 30) a posléze, že společenstvu jsou při exekuci na podíl člena poskytnuty jisté výhody co do nabytí podílu v dražbě (§ 34).
Nedá-li společenstvo souhlasu k převodu podílu a nebude ani použito práva předkupního, zůstal by podíl i nadále členovi a on by tedy i nadále musel snášeti (po případě dosti tíživé) povinnosti z členství vznikající. Proto zákon dovoluje členu, aby v takovém případě se členství vzdal, čímž podíl přichází na společenstvo. Společenstvo, které nabylo podílu ať předkupním právem neb vzdáním se nebo v dražbě exekuční., jest povinno tento podíl převésti za přiměřenou hodnotu na vhodné hlásící se uchazeče (v prvé řadě jiné členy, v druhé řadě obyvatele obce).
Společenstvo může uzavříti se schválením min. orby půjčku, ale pouze k zlepšení pastvin, k přikoupení nových pastvin (jestliže dosavadní p. nedostačují) a k provedení investic, jež jsou v zájmu chovu dobytka nebo jinak patrně prospěšný a může pro ně zříditi i hypotéku a na základě této půjčky vydati ( se svolením min. financí) za určitých podmínek dílčí obligace (§ 81).
Výdaje společenstevní hradí se v prvé řadě z výnosu jmění společenstevního, z poplatků pastevních a užívacích a v poslední řadě z členských příspěvků. Každý člen jest naproti společenstvu osobně zavázán za příspěvky mu vyměřené a v době jeho členství splatné; proto může proti vyměřenému příspěvku podati odvolání do 15 dnů u výboru společenstva a pak k okresnímu úřadu. Členské příspěvky jsou zároveň i reálním břemenem, podílu jako přímé daně a mají při exekaci přednostní právo.
3. Organisace společenstva jest upravena jednak v zákoně, jednak v statutu. Orgány společenstva jsou:
a) valná hromada, do jejíž působnosti náležejí všechny věci, jež jí zákon, nařízení nebo statut výslovně svěřují;
b) výbor, jenž se skládá z předsedy a aspoň 4 členů a jenž vybavuje všechny věci společenstva, jež mu byly výslovně svěřeny nebo nebyly přikázány do působnosti jiného orgánu společenstevního;
c) předseda, který naproti úřadům a osobám třetím v rámci zákona a statutu zastupuje jednak společenstvo, jednak členy společenstva, pokud jde o věci, jež se společně týkají všech členů jako takových a dále provádí usnesení společenstva a ony agendy, jež mu byly výslovně zákonem, nařízením, statutem svěřeny. Orgány jsou voleny a to zpravidla z členů společenstva. Hlasovací právo vykonávají členové společenstva zásadně podle poměru svých podílů; podrobná ustanovení obsahují statuty.
Zákon však přihlížeje k tomu, že podílníci pasienek nebudou někdy moci pro svoje menší vzdělání a prostředky finanční utvořiti tuto organisaci, dovolil, aby v stanovách byla tato působnost (až na několik velmi závažných a výlučně valné hromadě účastníků vyhrazených věcí) přenesena u pasienek zřízených, ex lege podle § 1 zák. nebo z nařízení ministra podle § 2 zák., na orgány obce politické (§ 56) a to proto, že tu jde zpravidla o pasienky urbarialní a komposesorátní, které až dosavad byly v úzkém spojení s úkoly obecní správy (srov. §§ 10 až 21 zák. čl. XII/1894). Jde tu o agendu přenesené působnosti obecní. Obec tuto přenesenou agendu vykonává (po případě za odměnu zemským úřadem stanovenou) podle obecního zřízení s výminkou, že opravné prostředky proti usnesením a schvalování usnesení se posuzují podle zák. čl. X/1913 a že rozpočet a účty společenstva musí býti vedeny zcela samostatně.
4. Třebas úprava poměrů společných pastvin má za účel zachovati p., přece mohou se vyskytnouti případy, že jest třeba zrušiti vůbec společenstvo anebo vyloučiti část pasienek ze svazku. Toto zrušení jest však přípustno jen tehdy, nemá-li společenstvo dluhů nebo souhlasí-li věřitelé a když i ministr orby s rozdělením projeví souhlas. Na to následuje likvidace.
5. Zájem o chov dobytka, který byl vůdčí myšlenkou při úpravě zákonné a potřeba chrániti členy s menším majetkem, vedly k tomu, že veřejným orgánům správním byla při tvoření společenstva a při jeho činnosti a při zániku svěřena velmi rozsáhlá práva dozorčí (§§ 65 až 73).
Dozor vykonávají nyní politické úřady a ministerstvo zemědělství. Opatření dozorčí jsou velmi rozmanitá. Patří sem právo přezvědu, zrušení nezákonných usnesení, náhradní úkony, schvalování četných usnesení, disciplinární právo proti orgánům společenstva, zřízení zvláštních orgánů na místo orgánů společenstevních, zřízení právního zástupce společenstvu k vedení sporů. Dozorčí úřady rozhodují též o stížnostech proti usnesením orgánů společenstevních, při čemž zák. čl. XX/1901 platí subsidiarně. Pokuty připadají nyní státu (čl. 11 zák. č. 125/1927 Sb.). Dozorčím právem není nijak dotčena příslušnost soudu rozhodovati o těch případech, když některý účastník myslí, že mu bylo nezákonným opatřením společenstva porušeno jeho právo členské nebo jeho podíl vlastnický a užívací (§ 64).
6. Vedle společných pastvin spravovaných společenstvem pasienkovým vyskytují se i společné pastviny obecní, t. j. vlastnicky obci náležející. Poněvadž již dozorčí práva nad správou obecního majetku v obecních zřízeních stanovená zabezpečovala udržení a řádné využitkování těchto pasienek, zák. čl. XII/1894 se spokojil tím, že uložil obecní radě užívání těchto pastvin přesněji upraviti (srov. §§ 15, 20, 21). Zák. čl. X/1913 pak ustanovení ta zostřil a to v těchto směrech: V malých a velkých obcích jest ke zcizení, zatížení nebo změně určení společných obecních pasienek třeba nejen schválení dozorčího úřadu dozor nad majetkem obecním vykonávajícího, nýbrž i ministerstva orby (§ 74). Obce jsou povinny vydati a to v souhlasu s předpisy zák. čl. X/1913 pastevní statut, který vyžadoval schválení municipálního výboru a potvrzení ministra orby. Oba úřady mají táž práva, která podle § 12, odst. 1. zák. čl. XXI/1886 příslušela vládě, totiž oboje vrchnosti mohou žádati změnu statutu, po případě jej samy vydati. Na místo municipálního výboru nastoupil podle zák. č. 241/1921 Sb. a § 99 zák. č. 125/1927 Sb. v malých a velkých obcích okresní výbor, jehož usnesení musí býti schváleno okresním náčelníkem. Dozor nad správou a udržováním společných obecních pastvin přísluší jednak politickým úřadům, jednak i ministru orby.
7. Zák. z 7. X. 1925, č. 224 Sb. (t. zv. osadnickým zákonem) byla možnost utvoření pasienkových společenstev rozšířena i na případ, kdy se upravují poměry t. zv. osadníků. Osadníci jsou dosavadní nebo bývalí státní dělníci a řemeslníci, kteří bydlejí ve staveních zřízených na pozemcích, jež sice náležejí podle pozemkových knih státu, ale stavení tato nebo jejich užívání nebo i jiná práva k nim (a zhusta i další práva k jiným státním pozemkům) náležejí těmto dosavadním nebo bývalým státním dělníkům a řemeslníkům. Poněvadž poměr osadnický ani pro stát ani pro osadníky nemá nyní již hospodářského významu, bylo třeba poměr ten upraviti a to tak, aby osadníci nebyli závislí na státu a jeho nemovitém majetku a aby i státní majetek byl zbaven nevhodných a hospodářsky škodlivých břemen. Proto, jestliže osadníci měli na pozemcích státních pasienky a nejde o lesní půdu, mohou býti tyto pasienky přikázány bud obcím nebo všem oprávněným osadníkům téže osady (po případě několika osad) do spoluvlastnictví. Soud určí s přídělem též vlastnické podíly jednotlivých oprávněných a osadníci ti utvoří družstvo, pro které platí obdobně předpisy čl. X/1913. Zákon však v zájmu hospodaření na státních pozemcích dovoluje dáti náhradní pozemky jiné nebo poskytnouti pouze nárok na dřevo palivové (§ 6).
III. Společné pasienky byly jednou formou, kterou mohli drobní zemědělci uspokojováti potřeby pastevní a ovšem nestačily. A proto malí zemědělci byli nuceni opatřovati si dovolení pásti svůj dobytek i na pozemcích cizích, hlavně půdě velkostatkářské a půdě erární (lesní). Někteří majitelé nebo pachtýři půdy využívajíce mimořádných poměrů zdráhali se však p. pronajímati nebo jen za nepoměrně vysoké ceny. Proto bylo třeba zemědělskému lidu zvláštními opatřeními zabezpečiti užívání cizích pastvin — ovšem za přiměřenou úplatu. To se stalo pro Slovensko na r. 1919 nařízením ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 11. IV. 1919, č. 68/1919 a ze dne 15. V. 1919, č. 90 zem. (t. zv. Šrobárovské nařízení).
Nařízení to ustanovovalo, že všecka půda, která je vhodná pro pastvu hospodářských zvířat a není určena a ani užívána k jiným, z veřejného hlediska užitečnějším účelům, musí býti úplně zařízena a využitkována pro pastvu hospodářských zvířat. Za tím účelem musí nynější majitel nebo uživatel půdy, pokud půdy té nepotřebuje nebo neužívá pro vlastní nutnou potřebu, buď půdu tu na žádost za přiměřenou peněžitou náhradu poskytnouti obci pro společné užívání všech chovatelů dobytka té obce, jestliže se prokáže, že této pastvy pro svůj dobytek nutně potřebují nebo výminečně dovoliti i společné pasení se svým dobytkem na své p-ě. Způsob užívání pasienek a náhrada za to mají býti upraveny v prvé řadě dohodou mezi obecním představenstvem a nynějším majitelem (uživatelem). Nedojde-li k dohodě anebo je-li pro obec nevýhodná, rozhodne na žádost obce okresní výbor pro pasienky, který se skládá ze služného jako předsedy, 3 odborníků zemědělských a 1 lesnického. O stížnostech do usnesení výboru rozhodoval župní úřad konečně. Úprava tato byla s jistými změnami vl. nař. prodlužována na léta 1921 až 1923 a rozšířena i na Podkarpatskou Rus.
Úpravy tyto se celkem osvědčily, ale měly nevýhodu v tom, že užívání pastvin bylo upravováno vždy jen na jeden rok, takže ani majitelé pastvin ani uživatelé jich neměli zájmu, aby p. v dobrém stavu udržovali, čímž jakost pastvin se zhoršovala. S klesající výnosností pastvin vyskytovaly se pak u obyvatelstva stesky na nedostatek pastvin a snahy o lepší příděl pastvin, zejména v plochách lesních na škodu řádného lesního hospodářství. Proto bylo užívání pastvin na Slovensku a Podkarpatské Rusi znova upraveno zák. ze dne 26. IV. 1924, č. 87 Sb. a to na roční pastevní období 1924 až 1929, tedy na 6 let, poněvadž se soudilo, že do konce r. 1929 dostane se obcím a družstvům z pozemkové reformy dostatečných ploch pastvinových. Zákon ten navazuje namnoze na starší předpisy, to je stav r. 1923, ale snaží se zabezpečiti spořádané hospodaření s p-ami a udržování jich a zabrániti pustošení lesův. Ale ukázalo se, že plochy z pozemkové reformy přidělené (asi 110.000 kat. jiter) daleko nestačí a že tedy třeba užívání cizích pastvin na společnou pastvu i nadále ještě prozatím v platnosti ponechati. To se stalo zák. z 27. III. 1930, č. 43 Sb. pro roční pastevní období 1930 až 1932, který navazuje sice na zák. č. 87/1924, ale v zájmu ochrany lesů provádí leckteré vážnější změny. Podle tohoto zákona majitelé půdy, kteří byli povinni v ročním pastevním období 1929 přenechali půdu na společnou pastvu podle zák. č. 87/1924 (to jest na pastvu celých stád pod dozorem spolehlivého pastýře podle § 18 zák. čl. XII/1894), jsou povinni tuto půdu k témuž účelu ponechati i pro léta 1930 až 1932 a to zpravidla v dosavadním rozsahu.
Na užívání půdy na společnou pastvu mají v prvé řadě nárok ti, kdož v pastevním období r. 1929 na právním podkladě pásli na pasience nebo v lese anebo byli k tomu oprávněni, ale oprávnění toho nemohli použíti na př. z důvodů veterinárních nebo že o sporném nároku nebylo včas rozhodnuto. Pokud dobytek těchto privilegovaných osob má na pozemcích ponechaných nebo i jiných dostatečnou pastvu, takže pasienek přebývá, může okresní úřad povoliti společnou pastvu i jiným majitelům dobytka (na př. ze sousední obce), ačli nemají jinde dostatečné pastvy pro svůj dobytek. Pastvy na cizích pozemcích jsou vyloučeny jednak v zájmu lesního hospodářství tím, že určité druhy lesů zejména lesy ochranné a lesy na půdě s létavým pískem nemohou býti k společné pastvě používány, jednak v zájmu intensivnějšího hospodářství tím, že jest vyloučena společná pastva na půdě, které majitel, prve nežli nastala povinnost přenechati ji na společnou pastvu, užíval jako role nebo dvojsečné louky. Majitel lesa jest však povinen dáti jako náhradu pro účely pastvy jiný vhodný pozemek téže výměry a hodnoty, nesmí však dáti pozemek, jehož dosavadní využitkování jest zemědělsky výhodnější (pole, louky). O tom rozhoduje okresní úřad, který před rozhodnutím má slyšeti jednak jemu označené 3 zástupce uživatelů resp. nebyli-li označeni, starostu obce, jednak obvodovou úřadovnu státního pozemkového úřadu.
Dále může úřad okresní zcela nebo zčásti zakázati pastvu na všelikých místech (zejména i v lesích), na kterých jsou nebo mohou vzniknouti výmoly, pokud uživatelé těchto pastvin neprovedou opatření, aby se dalšímu šíření výmolů zabránilo (srov. i §§ 13 a 14 zák. čl. XII/1894).
Majitelé půdy, kteří ponechávají půdu pro společnou pastvu, jsou povinni na své půdě vykázati přístup (průhon) na pastvu, k nejbližšímu napajedlu (vodě) a pro ležení dobytka. Průhon musí povoliti (za mírnou náhradu) i majitelé jiných pozemků, není-li tu jiného přístupu k pastvě.
Uživatelé půdy nesmějí užívací práva na jiné osoby převésti nebo pronajmouti, (jinak mohou býti vyloučeni ze společné pastvy) a musejí solidárně p. v dobrém stavu udržovali, a to nejen společné, nýbrž i svoje vlastní; jinak by byla společná pastva přikázána osobám jiným. Za účelem řádného hospodaření na p-ách jest v zák. č. 43/1931 uloženo okresnímu úřadu, aby vydal pro jednotlivé p. pastevní pořádek podle vzorných pravidel zemským úřadem vydaných. Okresní úřad může dále uložiti uživatelům i přiměřený příspěvek na úpravu pastvin (výše jest v zákoně maximalisována) a určiti, jak ho má býti použito.
Uživatelé jsou povinni platiti za užívání pastvin a zřízení průhonu poplatky. Poplatky ty se stanoví dohodou; nedojde-li k dohodě, byly stanoveny v zákoně nejvyšší sazby na r. 1924 a byly vládním nařízením vždy na další pastevní období prodlužovány. V zák. č. 43/1930 jsou stanoveny maximální sazby, ale na r. 1931 a 1932 mohou býti změněny vládním nařízením.
Poplatky předpisuje, nedojde-li k dohodě, starosta obce, v níž jsou p.; proti předpisu mohou strany do 15 dní u obecního úřadu podati odvolání, o němž rozhoduje konečně okresní úřad. Poplatky jsou splatný do 90 resp. 30 dní od začátku pastevního období a vymáhají se nyní jako opatření politických úřadů (nař. č. 8/1928 Sb.). Starosta obce také odvádí pravoplatně předepsané poplatky majiteli půdy. Předpisy zákona jsou kogentní, takže úmluvy o pastvě zákonu se příčící jsou neplatné.
Přímý dozor nad společnými p-ami provádí starosta obce, v níž jsou p.; jinak provádějí zákon politické úřady okresní (srov. nař. č. 96/1928 Sb). Zákon nesmí býti provádění pozemkové reformy zejména zákona přídělového (č. 81/1920) a náhradového (č. 329/1920 a č. 220/1922) nijak na újmu a proto může úřad, žádá-li toho provádění pozemkové reformy, užívání pastvin v mezích zákona znova upraviti.
Není pochyby, že nucené užívání cizích pastvin značně omezuje svobodu vlastnickou a zdá se, že již nedojde k prodlužování zákona, jednak proto, že bude asi rozsah pastvin rozmnožen při provádění lesní reformy přídělem lesů na p., jednak proto, že dosavadní p. mohou býti zmeliorovány a tím jejich výnos zvýšen.
Literatura.
Záborský: „Příručka o lesnom, pašinkovom a polovnom poriadku“, 1930.
Karel Lašťovka.

Citace:

Pastviny na Slovensku a Podk. Rusi. Slovník veřejného práva Československého, svazek III. P až Ř. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 37-43.