Čís. 10453.

Nárok kupitele proti prodateli nemovitosti na vyhotovení vkladné smlouvy trhové není způsobilými předmětem exekuce proti kupiteli.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1931, R I 964/30.)
Vymáhající věřitel navrhl, by k vydobytí peněžité pohledávky proti
G-ovi byla povolena exekuce zabavením nároku dlužníka proti firmě K. na vyhotovení a na ověřený podpis kupní smlouvy o nemovitostech. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Předmětem navrhované exekuce jest nárok povinného, by poddlužnice, firma K., vyhotovila a svým ověřeným podpisem opatřila kupní
Civilní rozhodnutí XIII. 4 smlouvu o pozemcích, které povinný od ní koupil ujednáním z listopadu 1929. Vymáhající věřitelka zároveň navrhla, by poddlužnici bylo zapovězeno, kupní smlouvy na jméno povinného vyhotoviti a v ověřené formě podepsati. Jest především zkoumati právní povahu nároku, jehož zabavení bylo navrženo. Jest nepochybné, že tento nárok není pohledávkou peněžitou (§ 294 ex. ř.), ani nárokem na vydání nebo dodání hmotných věcí ve smyslu § 325 ex. ř. a že jej nelze zařaditi mezi práva vyznačená v §§ 333 a 334 ex. ř. Zbývá jen ustanovení § 331 ex. ř. o exekuci na majetková práva dlužníkova, která nenáležejí k pohledávkám. S hlediska § 331 ex. ř. bylo by onen nárok posuzovati jen tehdy, kdyby šlo o právo majetkové, o právo, jež má majetkovou hodnotu a může býti podle druhého odstavce § 331 ex. ř. zpeněženo buď o sobě nebo co do svého výkonu. Není-li tu těchto předpokladů, není exekuce ani podle § 331 ex. ř. přípustnou, neboť účelem každé exekuce jest uspokojení věřitele, třebas jen částečné (§§ 14, 27 ex. ř. a rozhodnutí čís. 4199 sb. n. s.), a je-li nepochybné, že tohoto účelu nemůže býti dosaženo navrhovanou exekucí, nelze ji povoliti. Nárok povinného, by firma K. vyhotovila kupní smlouvu na jeho jméno a opatřila ji svým ověřeným podpisem, má sice význam pro smluvní strany, ale nemá objektivní majetkovou hodnotu a nemůže tedy býti zpeněžen ani prodejem podle § 332 ex. ř. ani vnucenou správou podle § 334 ex. ř., takže nemůže vésti k zaplacení pohledávky, kterou má vymáhající věřitelka za povinným. Stěžovatelka sama zdráhá se naznačiti, jak si představuje zpeněžení nároku, o jehož zabavení žádá, vysvětlujíc to tím, že nechce poskytnouti dlužníku a po případě i poddlužnici příležitost, zmařiti nebo zdržeti výsledek navržené exekuce. Takto se však zároveň zbavuje možnosti, by odůvodnila své stanovisko, že jde o nárok zpeněžitelný. Názor stěžovatelky, že návrh na zabavení řečeného nároku zahrnuje v sobě vlastně zabavení nároku na vydání nemovitosti samé, jest zřejmě nesprávný, neboť výsledkem exekuce, jak jest navržena, mohlo by býti jen, že by firma nesměla za trvání exekuce vyhotoviti kupní smlouvu na jméno povinného a opatřiti ji ověřeným podpisem, ale nic více. Podle toho nečelí exekuční návrh k uspokojení vymáhající věřitelky, nýbrž v podstatě jen k tomu, by dlužníku a poddlužnici byly činěny obtíže omezením jejich práv z kupní smlouvy, což účelem exekuce býti nemůže.

Citace:

Čís. 10453.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 73-74.