Čís. 10440.

Tím, že v pozůstalostním řízení po římskokatolickém knězi byl ustanoven opatrovník neznámým věřitelům pohledávky za neodsloužené mše a že byl pozůstalostním soudem zmocněn zažalovati onu pohledávku proti pozůstalosti zesnulého kněze, nebylo rozhodnuto o otázce, kdo jest neznámým věřitelem pohledávky.
Kněží, jimž (arci)biskup uloží odsloužiti mše, zesnulým knězem neodsloužené, nemají soukromoprávní nárok proti pozůstalosti po zesnulém knězi, by pro ně uložila na soudě peníze, vyplacené na mše, zůstavitelem neodsloužené.
(Rozh. ze dne 15. ledna 1931, Rv II 363/30).
Pozůstalostní soud ustanovil usnesením ze dne 19. prosince 1928 Dr. D-a opatrovníkem neznámých věřitelů pohledávek za neodsloužené mše, přihlášených k pozůstalosti po Janu R-ovi. Dr. D. podáním z téhož dne vymohl si oddělení pozůstalosti od jmění dědiců. Usnesení to nabylo moci práva. Usnesením ze dne 11. června 1929 byl opatrovník zmocněn podati žalobu na pozůstalost o zaplacení 391 dolarů, a skutečně podal jménem neznámých věřitelů pohledávek za neodsloužené mše sv. žalobu na uložení 391 dol. pro ony kněze, kterým arcibiskup uloží odsloužení mešních intencí, do rukou okresního soudu v H. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podle právních vývodů dovolatelových jsou právním základem žaloby hlavně předpisy kodexu kanonického práva, kromě toho i předpisy práva československého. Těmito předpisy jsou dovolateli § 282 a 236 obč. zák., dále obsah dekretu o ustanovení opatrovníka. Dovolatel zaměňuje zjevně předpisy formálního práva jakož i soudní rozhodnutí s předpisy práva hmotného.
Ze žalobní prosby je patrno, co dovolatel ostatně tvrdí přímo i v dovolání, že neznámými věřiteli sporné pohledávky mají býti uznáni kněží, jimž arcibiskup olomoucký uloží odsloužiti mešní intence. Právě to je sporné a odvolací soud zamítl žalobu, uznav, že tito kněží nemají právní titul k vydání nebo k složení pohledávky na soudě, a že nejsou proto oprávnění k žalobě. Na tomto místě budiž podotčeno, že žalovaná strana popřela skutečně oprávnění žalobců k žalobě, což stačí k zamítnutí žaloby, jakmile soud žalobcům oprávnění to odepře, aniž záleží na tom, že odepřel jim je z jiného důvodu, než který uvedla žalovaná pozůstalost. Z předchozích vývodů plyne dále, že předpisy §§ 282 a 236 obč. zák., jakož i usnesení pozůstalostního soudu nemají pro tento spor význam, jaký jim přikládá dovolatel, zejména že nejde o res judicata. Tím, že neznámým věřitelům sporné pohledávky byl ustanoven opatrovník a že byl zmocněn k žalobě, nebylo a nemohlo býti rozhodnuto o sporné otázce, zda neznámými věřiteli jsou uvedení kněží či někdo jiný. Že jde opatrovníkovi jen o zajištění sporné pohledávky, není patrno ani ze žaloby ani ze spisů. Jest to tvrzeno teprve v dovolání a nemá již proto právního významu. Také neplyne ze spisů, že zažalovaná pohledávka má býti složena k opatrovnickému soudu, když má býti složena pro kněze dosud neznámé. Proč má sporná částka složena býti k rukoum okresního soudu v H., nebylo vůbec odůvodněno. Dovolateli nepodařilo se tudíž dovoditi, že jest žalobní nárok oprávněn podle československého práva, podle práva občanského, a není třeba zabývati se ani otázkou, zda jde o jmění nadační. Žalobní prosba není však oprávněna ani podle práva církevního jak je uvedl dovolatel. V žalobě dovodil z předpisů čl. 841, 842 a 844 kodexu, že jest povinností arcibiskupa jako ordinaria, by bděl nad splněním mešních intencí, a že má proto právo žádati, by částky připadající na neodsloužené mše byly deponovány k jeho rukoum, že má právo i povinnost přikázati mešní intenci k splnění kterémukoliv knězi a počtem podle své svobodné vůle. Podle přípravného spisu přihlásila arcibiskupská konsistoř pohledávku 387 dolarů k pozůstalosti a byla poukázána na pořad práva. Tvrdí dále, že zůstavitel P. R. převzal více stipendií, než mohl odsloužiti mší, a že skutečně neodsloužil 391 mší, na které dostal po dolaru, t. j. 391 dolarů. V přípravném spise dovozuje žalující opatrovník, že nárok na vyloučení stipendií z pozůstalosti jest církevním majetkem, kterýž podle can. 335 § 1 podléhá vládní moci arcibiskupa olomouckého. V dovolání dovozuje, že zůstavitel byl povinen odevzdati stipendia za mše do roka neodsloužené svému ordinariu a že povinnost tato přešla nyní na dědice, kteří jsou důsledkem toho povinni vyloučiti stipendia z pozůstalosti a odevzdati arcibiskupovi do úschovy. V dovolání dovozuje dále, že arcibiskup přes to není věřitelem zažalované pohledávky a nemůže ji odstoupiti kněžím, jmenování je proto pouhé určení osob kněží, a že tito jsou věřiteli ode dne úmrtí P. R-a. Podle toho jest posouditi sporný nárok. Ani z oněch vývodů dovolatelových ani z předpisů kodexu přiložených jím ke spisům nelze dovoditi soukromoprávní nárok kněží, kterým arcibiskup uloží odsloužiti mše, (neboť jen tyto kněze pokládá dovolatel sám za neznámé věřitele pohledávky za neodsloužené mše), by žalovaná pozůstalost uložila pro ně 391 dolarů a úroky a náklady sporu do rukou okresního soudu v H. Že nárok ten jim příslušel již za života zůstavitele P. R-a, dovolání netvrdí, nýbrž praví, že uvedení kněží jsou věřiteli ode dne jeho úmrtí. Co se má státi s menšími stipendiemi v případě úmrtí kněze, jenž je přijal, o tom není ustanovení v předloženém výpise z církevního zákoníka. I podle dovolatele mohl by platiti jen předpis canonu 841 § 1, že správce zbožných nadací anebo zavázaný k odsloužení mší je má odevzdati svému ordi- nariu koncem každého roku způsobem, který tento určí. Když se tak nestalo proto, že správce anebo zavázaný zemřel, přechází patrně závazek ten na jich dědice. Ale z toho nelze ještě dovoditi soukromoprávní nárok kněží, kterým ordinarius má uložiti, po případě uloží odsloužiti mše, na které byla dána stipendia, by stipendia ta byla složena pro ně k soudu, neboť neznámí tito kněží nejsou k pozůstalosti, tak jako nebyli k zůstaviteli, v žádném právním poměru, jenž by je opravňoval domáhati se stipendií těch; jim vznikne jen povinnost odsloužiti mše, na které jim budou stipendia dána, nemohou je však vymáhati soudem na dědicích jako je nemohli vymáhati na zůstaviteli, a to ani za účelem jich zajištění.

Citace:

Čís. 10440.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 50-52.