Čís. 10727.

Předpisu poslední věty prvého odstavce § 62 j. n. o nepřípustnosti samostatného opravného prostředku jest obdobně použití i v případech § 61 (63) j. n.
Rekurs odložený podle zákona až do nejbližšího rozhodnutí, jež lze napadati, může býti samostatně podán i tehdy, když po ukončení věci nemůže již býti vydáno další odporovatelné rozhodnutí.
Není ponecháno libovůli soudu, zda chce učiniti opatření podle § 63 j. n. čili nic. Jsou-li splněny podmínky, jest soud povinen, by je učinil.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1931, R I 300/31).
Proti žalobě, zadané na krajském civilním soudě v Praze, vznesl žalovaný při prvém roku námitku věcné nepříslušnosti. Při ústním jednání navrhl žalobce, by byl přivzat soudce laik podle § 63 j. n. pro případ, že by byl soud toho názoru, že jest odůvodněna námitka věcné nepříslušnosti. Soud prvé stolice vyhověl námitce věcné nepříslušnosti a odmítl žalobu. Zároveň zamítl návrh žalobce na přivzetí soudce laika. V tomto směru uvedl v důvodech: Soud neshledal účelným vyhověti návrhu žalující strany na přivzetí odborného přísedícího (soudce laika) po rozumu § 63 j. n., neboť ve věci samé dosud sporně jednáno nebylo a přibráni soudce laika pro pokročilost doby a obtížnost jeho zjištění a přivedeni k procesnímu soudu, který by v té věci musil teprve jednati s krajským soudem obchodním, by mu byla udána jména a adresy odborných soudců přísedících, a zjišťovati dále, který z nich by byl právě volný, by mohl býti k soudu obeslán, způsobilo by značné průtahy a tím zvýšené náklady procesní a přivodilo by stejně nutnost odročení dnešního ústního jednání. Má proto soud za to, že stav řízení takové opatřeni po rozumu §§ 61 a 63 j. n. nedoporučuje. Rekursní soud vyhověl návrhu žalobce na přivzetí soudce laika. Důvody: S odůvodněním zamítnutí návrhu na přivzetí odborného přísedícího nelze souhlasiti, neboť jsou to důvody všeobecné, které by tu byly v každém případě, kde by návrh ve smyslu § 61 a 63 j. n. byl činěn, a bylo by toto zákonné ustanovení zbytečné, neboť nemohlo by ho nikdy býti použito, any by jeho použití vždy překážely důvody pro které prvý soud v souzeném případě návrh zamítl. Podle nového doslovu § 63 j. n. platí zásady § 61 a 62 j. n. i pro samostatný soud obchodní, byla-li před ním uplatňována příslušnost sborového soudu s pravomocí obecnou jakož i pro soud zemský (nyní krajský civilní), byla-li namítána jeho nepříslušnost z důvodu, že věc patří před soud obchodní. Hora (díl I. str. 119) uvádí, že v tom případě zemskému soudu opatří soudce laika k ústní žádosti presidium obchodního soudu. Pokud se prvý soud odvolává na Neumanův Komentář k c. ř. s., jest poukázati k novému vydání tohoto komentáře (z r. 1927) str. 171 I. dílu, kde nový doslov § 63 j. n. taktéž byl vzat v úvahu odchylně od prvého vydání citovaného prvým soudem. Není důvodů, pro které by v projednávaném případě návrh podle § 61 a 63 j. n. mohl býti zamítnut, neboť vyhovění návrhu nikterak neodporuje stav sporu, v němž bylo jednáno dosud jen o námitce věcné nepříslušnosti a věcná stránka dosud projednávána nebyla a v němž nic nebrání přivzetí soudce laika. Ani o průtahy a o zvýšené náklady procesní v souzeném sporu nemůže jíti, neboť, nebylo-li by lze použíti tu ustanovení § 61 a 63 j. n., nebylo by to možné vůbec.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle poslední věty prvního odstavce § 62 j. n. není proti usnesením podle tohoto odstavce samostatného opravného prostředku. (§ 515 c. ř. s.). Tohoto předpisu jest obdobně použiti i v případech § 61 j. n. (viz Manzovo vydání j. n. z roku 1915, str. 589 pozn. 1), tudíž podle § 63 j. n. i v případě, o který jde. Vzhledem k tomu dal si nejvyšší soud především otázku, zda dovolací rekurs jest přípustný. K otázce té odpověděl kladně, řídě se zásadami rozhodnutí bývalého vídeňského nejvyššího soudu ze dne 18. února 1913 čís. j. R I 112/13 čís. 215 rep. nál., jichž důsledně šetří i tento nejvyšší soud. V tomto rozhodnutí bylo vysloveno a podrobně odůvodněno, že rekurs, odložený podle zákona (§ 515 c. ř. s.) až do nejbližšího rozhodnutí, jež lze napadati, může býti samostatně podán i tehdy, když po ukončení věci nemůže již býti vydáno další odporovatelné rozhodnutí. Tak tomu i v souzeném případě. Mezispor o příslušnost, v němž bylo učiněno napadené usnesení, jest právoplatně skončen a proto nemůže již v něm dojíti k dalšímu rozhodnutí, jemuž by bylo lze odporovati opravným prostředkem, s nímž by mohl býti spojen rekurs, vyhrazený jinak podle § 61 a 63 j. n. Proto nezbývá než připustiti, aby tento rekurs byl podán jako rekurs samostatný.
Dovolací rekurs je tedy přípustný, ale není důvodný. Stěžovatel sám jest toho názoru, že od platnosti novely k c. ř. s. může býti přibrán soudce laik podle § 63 j. n. v souzeném případě. Právem uvádí též stěžovatel, že bylo přezkoumati účelnost tohoto opatření. Poněvadž podkladem tohoto přezkoumání byly v souzeném případě nejen okolnosti skutkové, nýbrž hlavně právní závěr odvozený z těchto skutkových okolností, byl rekursní soud oprávněn, přezkoumati i tento právní závěr. Úsudek rekursního soudu jest správný. Není ponecháno libovůli soudu, zda chce účiniti opatření podle § 63 j. n. čili nic. Jsou-li podmínky splněny, má soud povinnost, by takové opatření učinil (sb. n. s. čís. 7268). V souzeném případě byla již podána odpověď na žalobu, návrh na postoupení věci krajskému soudu obchodnímu nebyl učiněn (§ 261 c. ř. s.), za to však návrh na použití § 63 j. n., takže strany ušetří napadeným opatřením podle § 61 j. n. (jak tomu je též v případě § 261 c. ř. s.) nejen na čase, nýbrž i na útratách, které by jinak zcela zbytečně vzešly, kdyby měla býti podána nová žaloba a provedeno znovu řízení u krajského soudu obchodního, nehledíc k tomu, že, kdyby bylo vyhověno dovolacímu rekursu, měla by se věc tak, že právoplatně by bylo vysloveno, že krajský soud civilní v Praze není věcně příslušný, zároveň však že nelze přibrati soudce laika k odklizení této věcné nepříslušnosti, a přes to by mělo u krajského soudu civilního v Praze dále o žalobě býti jednáno a rozhodnuto. Obtíže uvedené žalovaným nejsou značné. Přibrání soudce laika lze provésti snadno dotazem na krajský soud obchodní v Praze (§ 3 výnosu min. sprav. ze dne 2. června 1914 věstník 241).

Citace:

Čís. 10727.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 594-596.