Čís. 10733.

Při vlastnické žalobě (§ 369 obč. zák.) musí žalobce dokázali, že žalovaný má věc ve své moci. Na tom nebylo nic změněno předpisem § 346 ex. ř.
(Rozh. ze dne 27. dubna 1931, Rv II 780/30).
Žalobce se domáhal na žalované vydání tří svých listin, který prý roku 1920 odevzdal žalované společnosti, prostřednictvím její tehdejší úřednice. Žalovaná namítla, že žalobce v její kanceláři listiny neodevzdal a že je vrátiti nemůže, protože je nemá. Po té žádal žalobcův právní zástupce náhradu za listiny v penězích 2000 Kč, ale později tuto žádost zase odvolal. Oba nižší soudy, zjistivše, že žalobce skutečně odevzdal v říjnu 1920 v kanceláři žalované společnosti tři listiny, jichž vydání se domáhá, a odvolavše se na rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 1919 č. j. Rv I 159/19, uveřejněné pod čís. 113 sb. n. s., podle něhož stačil důkaz, že se žalovaná ujala moci nad věcí a nebylo třeba dokazovati, že věc dosud v moci má, vyhověly žalobě.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by dále jednal a znovu rozhodl. Důvody:
S názorem nižších soudů, opřeným o rozhodnutí čís. sb. 113, nelze souhlasiti. I nižší soudy, i strany obírají se tímto sporem jen s hlediska pravé žaloby vlastnické (rei vindicatio). Žalobce sám výslovně uvedl v odvolacím sdělení a výslovně uvádí v dovolací odpovědi, že již první soud správně vystihl pravou podstatu žaloby, dospěv k názoru, že jde o nejčistší formu žaloby vindikační, při níž jsou rozhodnými na jedné straně vlastnictví žalobce ke spornému předmětu, na druhé straně pak detence předmětu žalovaným. Nejvyšší soud může tedy posuzovati tuto rozepři jen s tohoto právního hlediska. Podle § 366 obč. zák. má vlastník právo, by věc mu zadrženou soudně žádal od každého, kdo ji má (»von jedem Inhaber«). V § 369 obč. zák. jest předepsáno, co musí žalobce dokázati, totiž jednak, že žalovaný má věc ve své moci, jednak že věc jest žalobcovým vlastnictvím. Jde tu jen o výklad slov: »má ve své moci« (»in seiner Macht habe«) a o to, zda bylo toto zákonné ustanovení předpisem § 346 ex. ř. nějak změněno. Nauka zastává až dosud názor, že žalobce musí — jak mu to zákon nařizuje — také dokázati, že žalovaný má věc ve své moci t. j. že ji měl ve své moci v době doručení žaloby (§§ 338 a 378 obč. zák.) po případě že ji má ve své moci aspoň v době vynesení rozsudku v první stolici (§ 406 c. ř. s.). Tak na př. Randa »Právo vlastnické« z roku 1922 str. 278 a 280 praví, že pravým žalovaným jest podle § 369 obč. zák. vždy jen detentor věci, qui tenet et restituendi habet facultatem, a, že není-li žalovaný detentorem, nelze vlastnické žalobě vyhověti. Ehrenzweig »Sachenrecht z r. 1922 v § 241 zastává totéž a výslovně uvádí, že žalobce musí dokázati detenci žalovaného buď v době žaloby nebo v době vynesení rozsudku v první stolici, uvádí dále, kdy se podle § 376 obč. zák. přešinou zásady o průvodním břemenu. Podobně se vyslovuje Mayr, jednak v díle »Lehrbuch des burgerlichen Rechtes« II. str. 478, jednak v knize »Soustava občanského práva« z r. 1924 str. 137—138, třeba že tam v poznámce 12 na str. 138 cituje i zmíněné rozhodnutí československého nejvyššího soudu č. 113, k němuž však nezaujímá stanovisko. Krčmář »Práva věcná« z roku 1928 str. 209 odkazuje na § 360 obč. zák., který ukládá žalobci, by dokázal, že věc jest v detenci žalovaného. Osnova revidovaného občanského zákoníka ponechává předpis § 369 obč. zák. o důkazní povinnosti žalobcově nezměněný. Právě tak učí Stubenrauch z r. 1902 k § 369 obč. zák. Nikdo z uvedených právníků se nezmiňuje o změňujícím vlivu § 346 ex. ř. na předpis § 369 obč. zák., ani Tilsch »Der Einfluss der Zivilprozessgesetze auf das materielle Recht z r. 1901 str. 93. Judikatura dřívějšího nejvyššího soudu ve Vídni žádala důkaz detence v době doručení žaloby (sr. na př. rozh. čís. 112 a 7722 Gl. U. n. ř.). V důvodech rozhodnutí čís. 6843 sb. n. s. se praví, že žalobce musí podle § 369 obč. zák. dokázati, že žalovaný má věc ve své moci, ale že netřeba dokazovati, že žalovaný jest jejím držitelem. Že žalobce musí detenci žalovaného dokázati, jest zjevno nejen z jasného předpisu § 369 obč. zák. a z jeho důvodu, ježto jen detentor může věc vydati, a, má-li býti pasivně legitimován, musí věc míti, nýbrž i z § 376 obč. zák., neboť účinky tam uvedené nastanou jen, zapřel-li žalovaný držbu, ale byl usvědčen, tedy žalobcem usvědčen z opaku. Klang v komentáři z roku 1930 pravi k § 369 obč. zák., že žalovaný musí míti věc v době žaloby v detenci (»lnnehabung«), ale, poukázav na rozhodnutí č. 113 sb. n. s., uvádi bez odůvodněni, že žalobce splní průvodní povinnost, dokáže-li, že se žalovaný věci zmocnil a že neni třeba důkazu, že ji má ještě ve své disposici (»Verfügung«). Ježto se oba nižší soudy i tohoto rozhodnuti dovolávají, jest se obírati jeho důvody aspoň co do vlivu § 346 ex. ř. Rozhodnuti nebylo úplně uveřejněno a vycházelo především ze zjištění, že žalovaná skutečně ještě má v detenci zažalované věci, a praví, že nelze přesunovati důkazní břemeno podle § 369 obč. zák. na žalovaného, ale dále dovozuje z § 346 ex. ř., že postačí důkaz, že se žalovaný dostal do držby věci, protože otázka, zda věci má, jest již věci exekučního řízení. Tento názor nelze dále udržeti. Předpis § 346 ex. ř. ustanovuje jen, jakým způsobem se provádí exekuce, má-li dlužník movité věci odevzdati nebo plniti, jsou-li v jeho detenci, a to v opaku k § 347 ex. ř., který jedná o případu, že věci v jeho detenci nejsou. Oba tyto zákonné předpisy předpokládají, že tu jest již exekuční titul, podle něhož jest dlužník povinen vydati nebo plniti movité věci, ale jinak se nedotýkají zákonných předpokladů pro získáni takového exekučního titulu, tedy — jde-li o rozsudek o žalobě vlastnické — nedotýkají se toho, co musil dokázat! žalobce, by rozsudku nabyl. Ostatně se tyto předpisy týkají nejen věcných, nýbrž i obligačních nároků na vydání, předání a vrácení movitých věcí, a to nejen do vlastnictví, nýbrž i do držby nebo úschovy (na př. vrácení věci zadržované vlastníkovi, předání věci k nabytí vlastnictví (tradice), vydaní věci do užívání a pod.). Všechny tyto případy jsou zahrnuty v předpisech §§ 346 až 348 ex. ř., aniž se bylo něco změnilo na hmotněprávních nebo formálně-právních předpisech o tom, jak bylo lze exekuční titul získati. Slova § 346 ex. ř. »befinden sich diese in seiner Gewahrsame« a § 347 ex. ř. »in der Gewahrsame eines zu ihrer Ausfolgung bereiten Dritten« týkají se jen výkonu exekuce, právě tak, jako se jen výkonu zabavení movitých věcí týkají předpisy §§ 253 prvý odstavec a 262 ex. ř., které také rozeznávají, zda jsou svršky u dlužníka, či u třetí osoby. V souzeném případě žalobce netvrdil a nedokazoval výslovně, že žalovaná společnost listiny má v moci, neb aspoň v době, kdy byla žaloba doručena, nebo v době vynesení rozsudku v prvé stolici v moci měla, ale patrně to předpokládal, neboť jen tak asi lze vysvětliti údaje žaloby, že prý žádal o dobrovolné vydání listin, ale žalovaná prý mu je nechce vydati, tvrdíc, že u ní nejsou a že tedy, nemoha po dobrém vydání dosíci, jest nucen žalovati. Žalovaná nabídla důkaz svědkem, jehož jméno chtěla do osmi dnů udati, o tom, že plniti nemůže, protože listinu v držení nemá. Totéž opakovala v odvolání a opakuje v dovolání. Nižší soudy však, vycházejíce z právního názoru, že stačil důkaz o odevzdání listin žalované roku 1920, se zmíněnou otázkou detence v době doručeni žaloby, po případě v čase vynesení rozsudku (§ 406 c. ř. s.) neobíraly, čímž se stalo, že nebyly na přetřes vzaty skutečnosti pro rozhodnuti důležité a že řízení trpi vadou (§§ 496 čís. 3, 503 čís. 2 a 513 c. ř. s.). Nezbylo tedy, než postupovati podle § 510 prvý odstavec c. ř. s.

Citace:

Čís. 10733.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 604-607.