Čís. 10464.

Žaloba pro zmatečnost (§ 529 čís. 2 c. ř. s.).
Konečnou lhůtu jednoho měsíce, stanovenou v § 534, druhý odstavec, čís. 2 c. ř. s. k podání žaloby pro zmatečnost, jest počítati ode dne, kdy bylo doručeno rozhodnutí, napadené žalobou pro zmatečnost, straně procesně způsobilé nebo jejímu pravému zástupci. Doručení straně procesně nezpůsobilé nebo jejímu nepravému zástupci jest rozhodujícím jen pro běh lhůty k řádnému opravnému prostředku.
Žaloba pro zmatečnost podle § 529 čís. 2 c. ř. s. není obmezena na případy, kde osobě duševně nemocné byl již zřízen zákonný zástupce, nýbrž vztahuje se i na případy, kde zákonný zástupce dosud zřízen nebyl.
Provádění znaleckého důkazu nemusí se za všech okolností státi bezprostředně před rozhodujícím soudem.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1931, Rv I 2079/30.)
Civilní rozhodnutí XIII. 5 Emanuel H. byl rozsudkem Ck VII 61/28/2 pro zmeškání uznán povinným zaplatili Boženě P-ové peněžitou pohledávku. Žalobou, o niž tu jde, dorháhal se Emanuel H. na Boženě P-ové, by rozsudek Ck VII 61/28/2 byl prohlášen zmatečným, ježto v době doručení žaloby ve sporu Ck VII 61/28 byl Emanuel H. duševně chorým. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání opřené o dovolací důvody podle § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s. není oprávněno. Především jest se obírati výtkou, že žaloba pro zmatečnost byla podána pozdě, neboť, kdyby tomu bylo tak, musila by žaloba pro opožděnost býti odmítnuta usnesením (§§ 538, 543 c. ř. s.) a nebylo by přípustné projednávati věc a rozhodnouti o ní rozsudkem. Vývody dovolacího spisu jsou však v této přičíně zásadně pochybené, ježto dovolatelka v nich vychází ze zřejmě mylného názoru právního, že konečnou lhůtu jednoho měsíce, stanovenou k podání žaloby pro zmatečnost v § 534 odstavec druhý čís. 2 c. ř. s., jest počítali ode dne, kdy byla v původním sporu žalovanému doručena žaloba. Podle výslovného a jasného předpisu § 534 druhý odstavec čís. 2 c. ř. s. jest tuto lhůtu počítali ode dne, kterého bylo doručeno rozhodnutí, jež se napadá žalobou pro zmatečnost z důvodu vytčeného v § 529 čís. 2 c. ř. s., takže den doručení původní žaloby žalovanému nemá pro počítání lhůty významu. Zákon má v § 534 druhý odstavec čís. 2 c. ř. s. na zřeteli dvojí doručení rozhodnutí napadeného žalobou pro zmatečnost, totiž první doručení straně procesně nezpůsobilé nebo jejímu nepravému zástupci a druhé doručení buď straně procesně způsobilé nebo jejímu pravému zástupci. První doručení jest rozhodujícím pro běh lhůty k řádnému opravnému prostředku a druhé pro běh lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Rozsudek pro zmeškáni, o jehož zmatečnost jest žalováno v souzeném případě, byl doručen žalovanému procesně nezpůsobilému, takže lhůta k žalobě pro jeho zmatečnost nezačala dosud běželi, i když od onoho doručení uplynula lhůta k řádnému opravnému prostředku a tím nastala formální, zdánlivá, právomoc rozsudku. (Viz rozhodnutí čís. 1587, 7387 sb. n. s.)
Dovolatelka snaží se dále dovoditi, že tu není podmínek žaloby pro zmatečnost podle § 529 čís. 2 c. ř. s. proto, že se prý tento předpis vztahuje jen na případy, kde osobě duševně nemocné byl již zřízen zákonný zástupce (opatrovník nebo zatímní podpůrce), nikoliv též na případy, kde zákonný zástupce dosud zřízen nebyl. Žalovaná projevila v podstatě týž názor již v odvolání a odvolací soud označil jej za mylný, an nemá opory v zákoně. Nejvyšší soud souhlasí se soudem odvolacím. Dovolatelčin názor by měl v zápětí, že formálně právoplatný rozsudek nebyl by vůbec odporovatelným žalobou pro zmatečnost, i kdyby byl vydán proti osobě ve skutečnosti k právním jednáním nezpůsobilé, pokud by tato nezpůsobilost byla soudně vyšetřena teprve později — po formální právoplatnosti rozsudku. To by zřejmě odporovalo úmyslu zákona. vyplývajícímu zejména z ustanovení posledního odstavce § 534 c. ř. s., podle něhož případ dotčený v čís. 2 téhož paragrafu jest vyňat z prekluse i tehdy, uplynulo-li deset let od právní moci rozsudku. (Srovnej též rozhodnutí býv. nejv. soudu ve Vídní ze dne 19. listopadu 1901, č. 15495, úřed. sb. č. 489.)
Vadnost odvolacího řízení podle § 503 čís 2 c. ř. s. spatřuje dovolatelka v tom, že oba nižší soudy, přihlédnuvše k znaleckému posudku MUDr. Vladimíra V-a, porušily zásadu bezprostřednosti řízení. Tato výtka jest bezdůvodná. V souzeném případě neshledává nejvyšší soud, že řečená zásada byla porušena způsobem, majícím, v zápětí vytýkanou vadnost odvolacího řízení. Provádění znaleckého důkazu nemusí se za všech okolností státi bezprostředně před rozhodujícím soudem, jakž plyne na příklad z ustanovení § 352 c. ř. s. a §§ 328, 367 c. ř. s. (viz též Klein, Vorlesungen, str. 40 a 41).

Citace:

Čís. 10464.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 89-91.