Čís. 10456.

Po samém zákonu není vlastník hypotéky oprávněn požadovati na hypotekárním věřiteli, by provedl výmaz zástavního práva, ana pohledávka zanikla.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1931, Rv I 159/30.)
Žalobci se domáhali, by žalovaný jako hypotékami věřitel provedl výmaz zástavního práva váznoucího na nemovitosti žalobců pro jeho pohledávku, která podle tvrzení žalobců byla již zaplacena. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Hypotekární dlužník mohl by se po zaplacení pohledávky jen tehdy domáhati výmazu zástavního práva věřitelem, kdyby tu bylo zvláštní ujednání, že věřitel povinnost tu převzal, ať již na své útraty aneb na útraty dlužníka. To žalobci ani netvrdili, naopak žádají, by žalovaný výmaz provedl jen na základě tvrzeného zaplacení pohledávky. Takový závazek k provedení výmazu žalovaným neplyne ani z trhové smlouvy ze dne 11. března 1925. Ve smlouvě té jest jen uvedeno, že žalobci mají ze svého hraditi útraty kvitování a výmazu kupní dobírky, jak první soud také zjistil, ale není tam řeči o tom, že žalovaný přejímá povinnost výmaz sám provésti. Hypotekární dlužník má tedy, ano není jiného ujednání, jen právo žádati po zaplacení dluhu od věřitele výmaznou kvitanci neb jiné výmazní prohlášení na základě §§ 1369 a 1426 obč. zák., nemůže však nutiti věřitele, by sám dal zástavní právo vymazati (srovnej rozhodnutí víd. nejv. soudu z 11. května 1871, čís. 4165, otištěné u § 469 obč. zák. vydání Dr. Roučka z roku 1926). Žalobci nejsou tudíž oprávněni domáhati se provedení výmazu zástavního práva na žalovaném, nýbrž mohou na něm žádati jen kvitanci nebo jiné výmazní prohlášení, a jejich žaloba, směřující jen k provedení výmazu zástavního práva, jest pochybena a nemůže vésti k cíli, an žalovaný nemá povinnosti, by výmaz sám prováděl. Na tom nemůže měniti nic okolnost, že by výmaz šel podle smlouvy na útraty žalobců.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobci napadají rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci a pro nesprávné hodnocení důkazů. Po právní stránce byla věc odvolacím soudem posouzena správně. Žalobci se domáhají na žalovaném hypotekárním věřiteli jen provedení knihovního výmazu zástavního práva, vloženého na jejich nemovitosti za kupní dobírku. Na vydání výmazné kvitance nebo jiné listiny prokazující zánik zástavního dluhu žaloba vůbec nezní a podle § 405 c. ř. s. nebyl by soud oprávněn přiřknouti žalobcům něco, co nebylo navrženo. Podle § 1369 obč. zák. jest hypotekární věřitel, byl-li uspokojen, jen povinen umožniti zástavci, by si tento mohl dáti záv.azek z kniihy pozemkové vymazati, a žalobní žádosti mohlo by býti vyhověno jen, kdyby bylo prokázáno, že se žalovaný platně zavázal žádaný výmaz sám provésti. Tento závazek žalovaného však nebyl vůbec prokázán, ba nebyl žalobci za řízení v prvé stolici ani tvrzen. Již to postačí k zamítnutí žaloby. K vývodům dovolání se podotýká, že nezáleží na tom, mohl-li by snad žalovaný sám výmaz provésti, ani žalobci vzali náklady výmazu na sebe, nýbrž že pro tento spor jest rozhodným, že k tomu není povinen ani podle zákona ani podle zvláštní úmluvy.

Citace:

Čís. 10456.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 78-79.