Čís. 10457.

Proti rozhodnutí soudu druhé stolice v otázce útrat není přípustným dovolací rekurs na nejvyšší soud, bez rozdílu zda otázka útrat byla v druhé stolici řešena věcně, či jen formálně (na př. odmítnutím útratového rekursu).
(Rozh. ze dne 22. ledna 1931, Rv I 1925/30.) Procesní soud prvé stolice uznal částečně podle žaloby. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany a odmítl rekurs žalobkyně v otázce útrat; odmítnutí odůvodnil takto: Žalobkyně napadá i rozhodnutí ve věci a měla proto i výrok o útratách napadnouti odvoláním (§ 461 c. ř. s.), nikoli samostatným rekursem, jejž připouští zákon jen, kde si strana stěžuje jen do útrat.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany; dovolání žalobkyně z výroku, jímž byl odmítnut její rekurs do výroku prvého soudu v otázce útrat, odmítl. V tomto směru uvedl v
důvodech:
Pokud žalobkyně napadá dovoláním výrok odvolacího soudu, jímž byl odmítnut její rekurs do útratového výroku prvého soudu, jde v pravdě o rekurs, který však jest nepřípustný podle § 528 c. ř. s., majícího na mysli i takovýto případ, jak plyne z těchto úvah: Podle § 528 prvý odstavec c. ř. s. nově upraveného císařským nařízením ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. jsou rekursy do rozhodnutí soudu druhé stolice v otázce útrat nepřípustné. Ve vládní osnově z roku 1909 (čís. 22 příloh k těsn. prot. panské sněmovny, XX. zašed., 1909) byly ve čl. VII. prohlášeny za nepřípustné rekursy proti rozhodnutí soudu druhé stolice v otázce útrat, nepřevyšuje-li předmět stížnosti 100 K. Ve vysvětlivkách k vládní osnově se odůvodňovalo na str. 17 navrhované ustanovení takto: »Rozhodnutí v otázce útrat, a to jak co do povinnosti k náhradě útrat, tak i co do číselného určení výše útrat, má podle svého určení býti jen vedlejším bodem soudcovského nálezu a ustupuje také zpravidla do pozadí proti věci hlavní. Odpovídá proto zásadám rozumné hospodárnosti, omezí-li se možnost dovolávati se nejvyššího soudu jen v otázce útrat. K tomu nutká i skutečnost, na niž si Nejvyšší soud již častěji stěžoval, že jest značně zatížen stížnostmi do útrat a že jest mu rozhodovati ve třetí stolici o nárocích, jimiž by se, kdyby byly uplatněny samostatně žalobou, nemohlo dostati věcného přezkoumání ani ve stolici odvolací. Osnova navrhuje jako hranici přípustnosti dovolacího rekursu ve věcech útratových 100 K, majíc za to, že tím nejsou dotčeny oprávněné zájmy ať již stran ať stavu advokátského. Nebude od místa, když v tomto směru bude poukázáno na poměry v Německu, kde samostatné stížnosti do útrat jsou bez ohledu na výši z působnosti říšského soudu úplně vyloučeny.« V podstatě totéž ustanovení, jako ve čl. VII vládní osnovy z roku 1909, bylo ve čl. VII. vládní osnovy z roku 1910. Komise panské sněmovny pozměnila však ve čl. V. svého návrhu čl. VII. vládní osnovy v ten smysl, že rekursy do rozhodnutí soudu druhé stolice v otázce útrat jsou nepřipustné — tedy vůbec, bez ohledu na výši útrat, do niž jest si stěžováno — (zpráva komise panské sněmovny, čís. 59 příloh k těsn. prot. panské sněmovny XX. zased. 1910), a odůvodnila tuto změnu tím, že jde zpravidla jen O menší nároky rázu podružného, jež nijak nemohou odůvodnili, by v niah bylo přípustné dovolávali se třetí stolice, zvláště když k tomu ještě přistupuje, že nejvyšší soud je právě takovými rekursy nad míru zatížen. Návrh komise panské sněmovny byl pak beze změny pojat do zákona čl. VI. § 34 cís. nař. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. z. Hledí-li se k vylíčenému vzniku zákona a k jeho účelu, jenž, vysvítá nejen z celé tendence novely ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák., která chtěla soudům poskytnouiti úlevy, nýbrž došel právě v otázce, o niž jde, zcela jasného a nepochybného výrazu v uvedených motivech, a přihlíží-li se zároveň náležitě i k doslovu zákona, jenž zcela povšechně a bez jakékoliv výhrady vylučuje další opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, druhé stolice »v otázce útrat« (»uber den Kostenpunkt«, tedy nikoli proti rozhodnutí »o útratách« nebo pod.), — jest zřejmo, že se tento povšechný, nijak neobmezený zákaz vztahuje na veškerá rozhodnutí soudu druhé stolice v otázce útrat protivou k jeho rozhodnutí ve věci hlavní, ať již soud druhé stolice rozhodl v otázce útrat konečně nebo předběžně, ať se rozhodnutí stalo z důvodů věcných, nebo jen z důvodů formálních. Neboť účelem zákona právě bylo, by bylo ulehčeno nejvyššímu soudu v otázkách útratových tím způsobem, by se jimi vůbec nemusil obírati. Stejně, jak je tomu v jiných případech, kde zákon vylučuje další opravný prostředek proti rozhodnutí soudu druhé stolice z důvodů tkvících v povaze předmětu řízení, na př. ve věcech nepatrných (§ 517 c. ř. s.) a ve.sporech pro rušení držby (§ 528 c. ř. s.), — tyto případy jest dobře rozeznávati od podstatně odlišného případů, upraveného v § 528 c. ř. s. na prvním místě, kde se vylučuje rekurs do potvrzujících usnesení soudu druhé stolice, což arci předpokládá, že tento soud rozhodl o opravném prostředku věcně a uznal rozhodnutí prvého soudu za správné — má soud druhé stolíce i v otázce útrat, pokud jde o útraty nižších stolic, rozho- dovati s konečnou platností, jakoby další opravné stolice vůbec již nebylo (srov. Neumann, Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen, II., 1928, k § 528 c. ř. s., str. 1403; Pollak, System des osterr. Zivilprozessrechtes, 1906, str. 512 dole). Nepřípustný jest tedy i další opravný prostředek proti výroku odvolacího soudu, jímž odmítl rekurs do útratového výroku soudu prvé stolice, i bylo dovolání v tomto směru odmítnouti.

Citace:

Čís. 10457.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 79-81.