Čís. 10876.

Otázka, zda a jaká dědická dohoda byla mezi svéprávnými uzavřena, a zda a pokud jest dohoda závazná, jest věcí dědiců, již si ji musí po případě vyříditi sporem, její řešení není věcí pozůstalostního soudu. O sporném nároku pozůstalé vdovy podle § 796 obč. zák., jenž nebyl dědici uznán a jehož předpoklady byly popírány, nelze rozhodovati v nesporném řízení. Poukázal-li soud prvé stolice návrh na pořad práva a rekursní soud k navrhovatelově rekursu rozhodl o návrhu zamítavě, překročil svou pravomoc.
(Rozh. ze dne 15. června 1931, R I 364/31.)
Pozůstalostní soud vydal v řízení o pozůstalostí po Josefu U-oví dvě usnesení. Prvním z nich schválil protokol o projednání pozůstálosti, předložený notářem jako soudním komisařem se změnami navrženými v protokole ve smyslu dědického narovnání mezi dědici. Druhým usnesením poukázal pozůstalostní soud pozůstalou vdovu s jejím návrhem na slušné zaopatření (§ 796 obč. zák.) na pořad práva. Do obou usnesení podala rekurs pozůstalá vdova. Rekursní soud prvé usnesení pozůstalostního soudu potvrdil, rekursu do druhého usnesení vyhověl potud, že zamítl návrh na přiznání slušného zaopatření ve smyslu § 796 obč. zák.
Nejvyšší soud napadené usnesení rekursního soudu i obě usnesení prvého soudu zrušil a vrátil věc prvému soudu, by pokračoval v projednání pozůstalosti.
Důvody:
Dovolací rekurs pozůstalé vdovy Marie U-ové jest důvodný, poněvadž napadené usnesení rekursníhó soudu jest ve zřejmém rozporu se zákonem. Pokud jde o usnesení soudu prvé stolice, jímž dědické narovnání bylo pozůstalostně schváleno, jest uvážiti, že se dědici, pozůstalá vdova a pět zletilých dětí přihlásili k dědictví ze zákona bezvýminečně a že podle § 170 nesp. říz. záleží na nich, zda si chtějí dědictví rozděliti soudně či mimo soud, že tedy není věcí pozůstalostního soudu, by schvaloval dědickou dohodu, kterou snad uzavřeli. Otázka, zda a jaká dědická dohoda byla uzavřena a zda a pokud dohoda jest závazná, jest věcí dědiců, kterou si po případě musí vyříditi sporem, její řešení není věcí pozůstalostního soudu (§ 2 čís. 7 nesp. říz.). Právem proto vytýká stěžovatelka, že pozůstalostní soud nemůže dohodu, pokud jest nejasná, vykládati a nemůže ji svým rozhodnutím doplňovati v nesporné cestě. Proto ono usnesení prvého soudu i usnesení soudu rekursníhó je potvrzující odporuje zřejmě zákonu.
Zřejmě nezákonným jest i rozhodnutí soudu rekursního ad 2., které podle obsahu dovolací stížnosti jest napadáno, pokud jde o rozhodnutí o nároku stěžovatelky na slušné zaopatření podle § 796 obč. zák. Rekursní soud tento návrh zamítl, tedy o něm rozhodl věcně v neprospěch stěžovatelky, která jediná si stěžovala do usnesení prvého soudu, jenž ji s nárokem tímto poukázal na pořad práva a dal ji lhůtu jednoho měsíce, po jejímž bezvýsledném uplynutí by se mělo za to, že se uplatňování nároku vzdává. Pravdu má stěžovatelka, že tímto rozhodnutím rekursní soud, změniv napadené usnesení in peius, překročil svou pravomoc (arg. § 10 nesp, pat., §§ 462 a 497 c. ř. s. — viz též rozhodnutí z 22. listopadu 1904 čís. 16.984 G. U. 3272). Pozůstalostní soud nemůže v nesporném řízení rozhodovati (jako rozhodl rekursní soud) o tomto nároku, an jest dědici neuznáván a předpoklady proň jsou popírány, a může o něm vzhledem k otázkám, jež jest řešiti, býti rozhodnuto jen pořadem práva (rozh. čís. 1614 sb. n. s.). Stejně jako o platnosti dohody dědické při projednání pozůstalosti uzavřené a o významu dodatků jednostranných k této dohodě, také ani o sporném mezi dědici nároku pozůstalé vdovy ve smyslu § 796 obč. zák. nemožno rozhodovati v řízení nesporném a jest přenechati zúčastněným osobám, aby tyto sporné otázky pořadem práva si vyřidily (§ 2 čís. 7 nesp. říz.).

Citace:

Čís. 10876. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 862-864.