Čís. 10428.

Pozemková reforma.
Předpis § 31 náhr. zák. týká se i osob třetích a vztahuje se i na práva již před záborem (před poznámkou převzetí) řádně nabytá. Účelem § 31 náhr. zák. není jen zabrániti pletichám, jež by mařily provedení pozemkové reformy, nýbrž ochrana přídělce proti všem nárokům, jež tu byly před převzetím a jež nebyly zavčas uplatněny.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1931, Rv I 272/30.)
Žalobci domáhali se rozsudku, že žalovaným nepřísluší služebnost jízdy po pozemcích žalobců, jichž nabyli žalobci v pozemkové reformě. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Žalobce přednesl bez odporu žalované strany, že sporných parcel nabyl ze záboru a že zamýšlené převzetí Státním pozemkovým úřadem v knihách bylo poznamenáno, že však ve lhůtě stanovené zákonem nebyly námitky vzneseny a obzvláště ani služebnost jízdy žalovanými tvrzená nebyla ohlášena. Správnost tohoto přednesu byla potvrzena zprávou přídělového komisaře Státního pozemkového úřadu, čímž bylo prokázáno, že po provedené poznámce zamýšleného převzetí na nemovitostech velkostatku v předepsané lhůtě a vůbec ani za přídělového řízení námitky nebyly vzneseny, a to ani písemně, ani ústně a že zejména žalovanými nebylo nic namítáno. Toto opomenutí žalované strany mělo však ve smyslu § 31 náhr. zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. v zápětí, že žalovaní pozbyli jím snad příslušející mimoknihovní práva, i kdyby je byli vydrželi poněvadž úmyslem zákonodárce bylo chrániti přídělce, který musí zaplatiti státu za nabytí půdy, pročež se třetí osobě ukládá povinnost, by své nároky uplatňovala ve stanovené lhůtě, by přídělce po uplynutí této lhůty navždy byl chráněn proti všem nárokům, které vznikly před převzetím půdy Státním pozemkovým úřadem (srovnej rozhodnutí čís. 8407 a 8676 sb. n. s.). Vydržení může proto znova počíti teprve po nabytí půdy žalující stranou. Schází tudíž podstatný předpoklad pro právní trvání služebnosti tvrzené žalovanými a ježto žalobce nabyl vlastnictví jen tak, jak se jeví podle knihovního stavu a podle případných v čas uplatňovaných práv, byla žalobní prosba v plném rozsahu odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Vývody dovolání, jež se opírá o dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., nejsou s to, by zvrátily napadený rozsudek. Odvolací soud správně uznal na základě ustanovení § 31 náhradového zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 13. června 1922, čís. 220 sb. z. a n., že služebnost jízdy, kterou si žalovaní osobují po pozemku žalobcův z důvodu vydržení, zanikla, ježto žalovaní, jak jest zjištěno, ve lhůtě § 31 uvedeného zákona, to jest ve třiceti dnech od poznámky převzetí služebnost tu neuplatňovali. Názor dovolatelů, že se § 31 náhradového zákona netýká práv osob třetích, nemá v ustanovení uvedeného paragrafu opory a rovněž bez opory v uvedeném paragrafu jest i názor dovolatelů, že se tento § nevztahuje na práva již před záborem, pokud se týče před poznámkou převzetí řádně, na příklad vydržením, nabytá. Jest mylným názor dovolatelů, že účelem ustanovení § 31 náhradového zákona jest jen zabrániti pletichám, jež by provedení pozemkové reformy mařily. Účelem onoho ustanovení jest ochrana přídělce proti všem nárokům, jež tu byly před převzetí a jež nebyly zavčas podle § 31 náhr. zák. uplatněny, i když nároků těch bylo řádně nabyto (srovnej sb. n. s. čís. 8407, 8676). Odvolací soud, uznav, že služebnost jízdy žalovanými si osobovaná podle § 31 náhr. zák. zanikla, a vyhověv následkem toho žalobě o oduznání dotyčné služebnosti, nepochybil (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 10428.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 31-33.