Čís. 10740.

Uvedl-li první soud jen v důvodech rozsudku, že námitka nepřípustnosti pořadů práva není opodstatněna, a druhý soud v důvodech svého rozsudku prohlásil, že jest v otázce nepřípustnosti pořadů práva vázán, ježto si nebylo v tom směru proti rozsudku prvého soudu stěžováno, nebylo rozhodnuto o námitce formálním, právoplatným usnesením (§ 42, třetí odstavec, j. n.).
Pro nárok obce na uznání služebnosti cesty na základě usnesení obecního zastupitelstva, by se bylo domáháno toho, by se smělo užívati chodníku jako veřejné spojovací cesty, není přípustný pořad práva. Lhostejno, že byla žaloba upravena tak, jakoby šlo o soukromou služebnost.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1931, Rv I 731/30.)
Žalobu obce v Čechách proti žalovanému velkostatkáři o uznání služebnosti chůze oba nižší soudy zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením jako zmatečné a odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva.
Důvody:
V projednávaném sporu domáhá se žalující obec proti žalovanému soudního výroku, že jí patří služebnost chůze po chodníku přes pozemek žalovaného do sousední obce M., a to služebnost toho obsahu, že občané z její obce smějí chodníku bez překážky používati a že žalovaný je povinen odstraniti tabulky se zákazem chůze po chodníku a dáti svolení ke knihovnímu vkladu řečené, ve sporu vymáhané služebnosti. Na opodstatnění tohoto svého žalobního žádání uvedla žalující obec, že její obyvatelé od nepaměti chodníku přes pozemek žalovaného do M. obecně užívali. Podle protokolu o sezení obecního zastupitelstva žalující obce ze dne 17. listopadu 1928 usneslo se zastupitelstvo, by se, ježto občané od pradávna chodníku veřejně používali a ježto chodníku je jako veřejné spojovací cesty nevyhnutelně zapotřebí, obec soudně domáhala dalšího používání chodníku. Proti této žalobě vznesl žalovaný námitku nepřípustnosti pořadu práva, na níž ještě v dovolací odpovědi setrvává, z důvodu, že žalobou jest se domáháno veřejnosti chodníku, o tom však že soudu rozhodovati nepatří (§ 1 j. n.). Nižší soudy o této námitce formálním pravoplatným usnesením (§§ 261, 471 č. 7, 473 a 477 čís. 6 c. ř. s.) nerozhodly. První soud uvedl jen v důvodech rozsudku, že námitka není opodstatněna, ježto se žaloba domáhá služebnosti jako soukromého oprávnění, a druhý soud v důvodech napadeného rozsudku uvedl, že je, co se týče námitky nepřípustnosti pořadu práva vázán, ježto si nebylo v tom směru proti rozsudku prvního soudu včas stěžováno, takže se otázkou přípustnosti pořadu práva nemůže zabývati. Za tohoto stavu věci, ježto dosud formálním, pravoplatným usnesením (srovnej plenární usnesení ze dne 29. dubna 1924 čís. pres. 1582/23 čís. 3775 sb. n. s., rozhodnutí čís. 4517 sb. n. s.) o námitce rozhodnuto nebylo, nezbývá, než by dovolací soud se námitkou tou znovu obíral a o ní rozhodl.
Řečenou námitku shledává dovolací soud za opodstatněnou. Jak bylo již uvedeno, zní žalobní prosba, by přiznána byla žalující obci služebnost chůze toho obsahu, že občané žalující obce smějí bez překážky sporného chodníku používali. Bylo již uvedeno, že žaloba se opírá o to, že obyvatelé žalující obce od pradávna obecně chodníku používali. Podle protokolu o sezení obecního zastupitelství žalující obce ze dne 17. listopadu 1928, na jehož základě byla podána projednávaná žaloba, usneslo se obecní zastupitelstvo domáhati se toho, by se smělo chodníku jako veřejné spojovací cesty se soudní obcí M. nadále jako dosud, to jest veřejně užívati. Z toho nepochybně plyne, že účelem žaloby jest vymožení veřejnosti chodníku. Nerozhodnu jest, že žaloba upravena jest tak, jakoby šlo o soukromou služebnost. Podkladem žaloby, jak z ní samé a zejména z usnesení obecního zastupitelstva ze dne 17. listopadu 1928, i když to žalobkyně popírá, jest jasně zřejmo, jest posavadní veřejné užívání chodníku a účelem sporu podle usnesení obecního zastupitelstva jest, by chodníku byla přiznána veřejnost. Toho však na soudě dosíci nelze, neboť o tom rozhodují úřady správní. To blíže vyložil a zevrubně odůvodnil nejvyšší soud v obdobném případě v rozhodnutí sb. n. s. čís. 4604, na něž se odkazuje (srv. též rozhodnutí sb. n. s. čís. 1588, 1963, 2293, 7499, 7655). Námitka nepřípustnosti pořadu práva byla důvodná a nižší soudy rozhodly o věci na soud nepatřící (§ 1 j. n., §§ 240, 477 čís. 6 c. ř. s.). Bylo se proto na dovolání usnésti jak se stalo (§§ 473, 513 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 10740.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 614-616.