Čís. 10447.

Žalobní právo na vyloučení věcí, nenáležejících do úpadkové podstaty, nezaniklo tím, že žalobce neuplatňoval tvrzený nárok za úpadku, ani že nepodal žalobu ve lhůtě udělené mu usnesením úpadkového soudu.
Dědic může postoupiti peníze, jichž bude docíleno za svršky. Stalo-li se takové zcizení bez schválení soudu, může býti po odevzdání pozůstalosti dodatečně schváleno dědicem.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1931, R II 481/30.)
Žalobce tvrdil, že mu František Sch. postoupil dne 17. března 1919 na úhradu výpůjčky nárok na dědický podíl z pozůstalosti. Část tohoto dědického podílu 773 Kč byla prý pozůstalostním soudem zaslána úpadkovému soudu Františka Sch-a. Tyto peníze byly podle usnesení úpadkového soudu ze dne 18. září 1922 přikázány žalovanému, tehdejšímu správci úpadkové podstaty na částečnou úhradu nákladů správy úpadkové podstaty. Ježto žalovaný nebyl srozuměn, by tyto peníze byly žalobci vyplaceny, a žalobce byl usnesením úpadkového soudu ze dne 3. prosince 1929 poukázán se svým nárokem na pořad práva, domáhal se na žalovaném žalobou, o niž tu jde, by žalovaný byl uznán povinným, svoliti k tomu, by 773 Kč, uložených u spořitelny, bylo vydáno žalobci. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl v podstatě z důvodu, že žalovaný jako správce podstaty v úpadku, zahájeném dne 30. dubna 1921, nabyl usnesením ze dne 12. dubna 1922 konečného nároku na tuto část majetku, kterýžto nárok předchozím postupem nikterak nebyl dotčen. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Podle § 1 konk. ř. odnímá se vyhlášením úpadku volnému nakládání úpadcovu veškeré jmění podrobené exekuci, jež mu náleží v době vyhlášení úpadku nebo jehož nabude za úpadku. Úpadkovou podstatu tvoří tudíž jen jmění úpadce, jež mu ještě přísluší v době vyhlášení úpadku anebo jehož nabude později. Jmění, jež mu v čase vyhlášení úpadku již nenáleží, nespadá do úpadkové podstaty. Tvrdí-li tedy žalobce, že mu pohledávka na úpadcův dědický podíl byla postoupena již dne 17. března 1919, kdežto úpadek byl vyhlášen teprve dne 30. dubna 1921, uplatňuje nárok na jmění úpadce, jež již od původu nepatřilo do úpadkové podstaty. Tento nárok lze kdykoliv uplatnili bez ohledu na úpadkové řízení. O této části majetku nemohl proto úpadkový soud právoplatně rozhodnouti; přikázav tuto část majetku správci podstaty k částečné úhradě výloh správy, učinil opatření o jmění, o němž mu nepříslušela disposiční moc, takže toto usnesení nemá účinku proti postupníku;, tím méně, an nevěděl o onom opatření. Za tohoto stavu věci však neměl postupník podnětu, by svou pohledávku (své nároky z postupu) přihlašoval u úpadkového soudu, takže nedopadají závěry prvého soudu z opomenutí přihlášky. Má-li posléze prvý soud za to, že úpadkový soud nebyl oprávněn vydati usnesení ze dne 3. prosince 1929, jímž byl žalobce vzhledem k odporu žalovaného poukázán na pořad práva s nárokem na vydání peněz, budiž proti tomu uvedeno, že toto usnesení bylo především nutným proto, že úpadkový soud vůbec nemohl zjistiti, zda ony peníze jsou skutečně totožnými s částí majetkové skupiny, jež byla usnesením ze dne 18. dubna 1922 přikázána správci úpadkové podstaty, kterážto okolnost stala se nespornou teprve za sporu, a ježto i jinak při protichůdném stanovisku obou stran nelze žalobci odlníti právo, by uplatnil svůj nárok sporem. Jiný význam usnesení úpadkového soudu ze dne 3. prosince 1929 vůbec nemá a jest mylným výklad tohoto usnesení prvým soudem v ten rozum, že jím bylo zrušeno usnesení úpadkového soudu ze dne 18. dubna 1922. Odvolací soud má proto za to, že opatření prvého soudu co do oné majetkové části nemají právního účinku, byla-li ona část již před vyhlášením úpadku převedena na žalobce. Názor ptvého soudu, že žalovaný usnesením ze dne 18. dubna 1922 nabyl konečného nároku na vyplacení oněch peněz, jest podle názoru odvolacího, soudu mylným.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalobce tvrdí, že částka 773 Kč 85 h, obsažená v 4512 Kč 21 h, jež usnesením soudu ze dne 18. dubna 1922 byly přikázány žalovanému jako správci podstaty v úpadku Františka Sch. na částečnou úhradu útrat správy podstaty, nikdy nepatřila do podstaty, jelikož mu František Sch. nárok na tento peníz postoupil již v roce 1920, před prohlášením úpadku, a domáhá se proto, any peníze žalovanému dosud nebyly vydány, toho, by žalovaný svolil, by vydány byly jemu. Jde tedy v podstatě o žalobu o vyloučení věci (peněžní sumy) do úpadkové podstaty nenáležející. Práva na vyloučení věcí nenáležejících do úpadkové podstaty nejsou však prohlášením úpadku dotčena (§ 11 (1) konk. ř.), a nezaniklo proto žalobní právo tím, že žalobce tvrzený nárok neuplatňoval za úpadku, při čemž se podotýká, že námitka, že se žalobce tohoto svého práva mlčky vzdal, v prvé stolici nebyla vznesena (§§ 482 prvý odstavec a 513 c. ř. s.). Ale toto žalobcovo právo nezaniklo ani tím, že žalobce nepodal žalobu ve lhůtě jednoho měsíce určené mu usnesením úpadkového soudu ze dne 3. prosince 1929, neboť důsledkem toho bylo jen, že částka 773 Kč 85 h mohla zatím býti vydána žalovanému. Tvrdí-li rekurent, že nelze ukládati správci podstaty, by peníze, o něž jde, vydal žalobci sedm let po té, co mu byly přikázány, přezírá, že správce podstaty nemá nárok na náhradu svých útrat z cizího jmění. Pokud však rekurent namítá nepřípustnost postupu, stačí připomenouti, že dědic může svršky zciziti (§ 145 nesp. říz.) a tedy i peníze, jichž za ně bude docíleno, postoupiti, a že takové zcizení, stalo-li se bez schválení soudu, může po odevzdání pozůstalosti dodatečně býti schváleno dědicem.

Citace:

Čís. 10447.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 62-64.