Čís. 10888.

Spoluvlastnictví lze proti vůli ostatních spoluvlastníků zrušiti jen dílčí žalobou, upravenou po hmotněprávní stránce v § 830 obč. zák., jejíž výkon je možný jen podle ustanovení §§ 351 a 352 ex. ř. Byl-li proti jednomu spoluvlastníku vydán již pravoplatný rozsudek, není důvodu, by se tento spoluvlastník súčastnil ve sporu k žalobě téhož žalobce o rozdělení spoluvlastnictví zahájeném proti ostatním spoluvlastníkům a lze na základě rozsudku v onom i tomto sporu provésti exekuční rozdělení spoluvlastnictví. Vyhovují-li oba rozsudky žalobě, tvoří spolu exekuční titul jediný vydaný proti všem spoluvlastníkům.
(Rozh. ze dne 20. června 1931, Rv I 775/30.)
Nemovitosti, zapsané ve vložce čís. 780 byly ve spoluvlastnictví Roberta A-a, Karoliny P-ové, Samuela W-a a Růženy W-ové. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se Robert A. na Samuelu a Růženě W-ových zrušení spoluvlastnictví. V jiném sporu domáhal sé Robert A. zrušení spoluvlastnictví na Karolíně P-ové. Procesní soud prvé stolice uznal proti Samuelu a Růženě W-ovým podle žaloby, domáhající se toho, by bylo uznáno, že žalovaní jsou povinni trpěti, by společenství k nemovitostem zapsaným ve vložce čís. 780 přináležejícím jednou třetinou žalobci Robertu A-ovi, jednou šestinou žalovanému Samueli W-ovi, jednou šestinou žalované Růženě W-ové a jednou třetinou Karolíně P-ové bylo zrušeno veřejnou dražbou a by výtěžek dražby byl rozdělen mezi podílníky podle poměru jejich ideálních podílů se zřetelem na břemena na nich váznoucí, vše pod následky exekuce. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Odvolatelé vytýkají napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení, jež spatřují v tom, že prvý soud považoval námitku nedostatku pasivního oprávnění žalovaných ke sporu za bezpředmětnou. Tuto výtku uznal odvolací soud za opodstatněnou. Prvý soud zjistil, že strany rozepře nejsou jedinými spoluvlastníky nemovitosti, o něž ve sporu jde, nýbrž že další spoluvlastnicí jest Karolina P-ová, která však v souzeném sporu nevystupuje jako strana, nežalujíc ani nejsouc žalována. Vzhledem k tomu jest uvažovati, zda lze žalobu o zrušení spoluvlastnictví podati s úspěchem jen proti některým z více spoluvlastníků. Tuto otázku jest řešiti z povahy právního poměru, v souzeném případě spoluvlastnictví, k jehož zrušení směřuje žaloba. Z povahy spoluvlastnictví vyplývá, že jde o jednotný právní poměr, o společenství všech spoluvlastníků, nikoliv o zvláštní právní poměr jednotlivých spoluvlastníků k ostatním jednotlivým spoluvlastníkům. Je-li mezi všemi spoluvlastníky jednotný právní poměr, může býti upraven, tedy i zrušen jen jednotně, tudíž, pokud nedojde k dohodě všech spoluvlastníků, jen sporem, jehož se všichni spoluvlastníci súčastní, neboť by jinak nemohlo býti s právní mocí proti všem spoluvlastníkům uznáno na zrušení spoluvlastnictví, ježto rozsudek působí jen proti účastníkům sporu a jeho účinnost nepřesahuje okruh osob, pro něž byl vydán. Žalující strana sice v odvolacím sdělení tvrdí, že se touto žalobou nedomáhá upravení určitého právního poměru, totiž zrušení spoluvlastnictví, nýbrž toho, by výhradně žalovaní byli uznáni povinnými toto zrušení trpěti, avšak odvolací soud neshledává v této úpravě žalobního žádání nic jiného, než žádost směřující k rozdělení spoluvlastnictví veřejnou dražbou proti vůli žalovaných, tedy žalobu ve smyslu § 830 obč. zák., neboť, má-li býti rozsudkem vynuceno, by bylo trpěno rozdělení spoluvlastnictví, znamená to totéž jako vynucení rozdělení samého proti vůli žalovaných. Zbývá tedy uvážiti, zda nedostatek spočívající v tom, že se souzeného sporu neúčastní jako strana rozepře spoluvlastnice Karolina P-ová, nebyl odstraněn tim, že žalobce po vzneseni námitky nedostatku pasivní legitimace ke sporu zahájil u zemského soudu civilního v Praze zvláštní spor Ck IV a 1362/28, v němž mezitím docílil proti Karolině P-ové právoplatného rozsudku, jímž bylo uznáno právem, že jest povinna trpěti rozdělení spoluvlastnictví nemovitostí veřejnou dražbou. Podle názoru odvolacího soudu nelze k tomu přisvědčiti, neboť oním rozsudkem nenastala v souzeném sporu ani na straně žalované ani na straně žalující žádná změna, tímto rozsudkem — právě tak jako mimosoudním prohlášením o svolení k rozdělení spoluvlastnictví nebo za sporu Cn VIII 773/28 se žalobcem ujednaným, avšak neprotokolovaným smírem, obsahujícím stejné svolení — nepřistoupila Karolina P-ová a nemohla přistoupiti v souzeném sporu k žádné ze stran rozepře ani jako spolužalobkyně ani jako spolužalovaná. Nejsou tudíž i po rozsudku Ck IV a 1362/28 na souzeném sporu súčastněni všichni spoluvlastníci nemovitosti, takže výsledek tohoto sporu nemůže postihnouti i spoluvlastnici Karolinu P-ovou. Proto nebyla námitka nedostatku pasivního oprávnění žalovaných ke sporu, jíž jest rozuměti jako námitce, že v souzeném sporu nejsou súčastněni všichni spoluvlastníci, zbavena opodstatnění rozsudkem proti Karolině P-ové pod Ck IV a 1362/28 vyneseným. Mohlo by se snad namítnouti, že rozsudek proti Karolině P-ové a případný rozsudek v souzeném sporu, jímž by bylo žalobě vyhověno, by se navzájem doplňovaly, takže by na jejich podkladě mohl žalobce docíliti rozdělení spoluvlastnictví veřejnou dražbou. K tomu jest však uvésti, že by tu sice byl exekuční titul mezi žalobcem A-em s jedné a Karolinou P-ovou s druhé strany, pak exekuční titul mezi A-em s jedné a manželi W-ovými s druhé strany, že však by se nedostávalo ještě exekučního titulu mezi Karolinou P-ovou s jedné a manželi W-ovými s druhé strany, že by tedy bylo ještě třeba dalšího sporu mezi posléze uvedenými spoluvlastníky, by i mezi nimi bylo uznáno na zrušení spoluvlastnictví. V této souvislosti nelze však přehlédnouti, že ve sporu Cn VIII 773/28 byla žaloba Karoliny P-ové o rozdělení spoluvlastnictví právě k dovolání manželů W-ových právoplatně zamítnuta. Bylo-li P-ové oduznáno právoplatně právo žádati o zrušení spolúVlastnictví, nemůže to obejiti tím, že by jako žalovaná týž nárok ve sporu proti ní uznala. Nehledíc k případné námitce věci právoplatně rozhodnuté, není vyloučena možnost, že v novém sporu Karoliny P-ové proti manželům W-ovým o zrušení spoluvlastnictví by byla žaloba opět zarhítnuta. Tím by se staly rozsudky mezi ostatními spoluvlastníky bezpředmětnými, ježto by o sobě nepostačovaly k povolení exekuce. Proto již vzhledem k možnosti odporujících si rozsudků nelze připustiti oddělené žaloby mezi jednotlivými spoluvlastníky. Avšak, i kdyby došlo postupně ve všech zmíněných sporech mezi všemi spoluvlastníky k rozsudkům nařizujícím rozdělení spoluvlastnictví veřejnou dražbou, netvořily by tyto rozsudky podle názoru odvolacího soudu způsobilý podklad pro povolení exekuce podle § 352 ex. ř., neboť by šlo o 3 samostatné exekuční tituly, vydané mezi různými procesními stranami, takže by ve smyslu ustanovení exekučního řádu, zejména § 54 ex. ř., byto nutno žádati o povolení exekuce samostatnými návrhy a povolující soud by každou žádost posuzoval samostatně. Při tom by však exekuční titul, tvořící podklad exekuční žádosti, nepostačoval k povolení exekuce podle § 352 ex. ř., neboť žádný z těchto exekučních titulů nepostihuje všechny spoluvlastníky, jichž osoby by povolující soud byl povinen zjistiti z listinného osvědčení, jež předložití jest vymáhající strana povinna podle ustanovení § 133 ex. ř. vzhledem k ustanovení § 352 ex. ř. ve spojení s § 272 nesp. říz. Žalující strana sice tvrdí v odvolacím řízení, že není věcí soudu, by při- přihližel k tomu, co si žalobce s eventuelním rozsudkem počne, avšak odvolací soud nepovažuje toto stanovisko za správné, neboť, nejde-li o žalobu určovací, jest věcí soudu posuzovati, zda se rozsudkový výrok hodí k exekuci, neboť jinak by se rozsudek minul praktickým účinkem a odporoval by všeobecné zásadě o vykonatelnosti právoplatných rozsudků vyslovené v § 466 c. ř. s. a § 1 ex. ř. Ostatně se žalobce v souzeném sporu domáhá žalobním žádáním soudního výroku »pod následky exekuce«. Mohlo by se namítnouti, že rozsudek vydaný k žalobě Roberta A-a proti Karolíně P-ové ve sporu Ck IV a 1362/28 překáží tomu, by Karolina P-ová byla znovu ve spojení s manželi W-ovými žalována o rozdělení spoluvlastnictví vzhledem k ustanovení § 411 druhý odstavec c. ř. s. Než, nehledíc k tomu, zda pro zvláštní povahu sporného předmětu lze onomu rozsudku přiznati účinnost při úpravě tohoto právního poměiru, rozhodně nebrání tomu, by se Karolina P-ová nezúčastnila sporu proti manželům W-ovým po boku A-ově jako spolužalobkyně, čímž se též docílí, že budou ve sporu zúčastněni všichni spoluvlastníci.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc, by v jednání pokračoval a znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání opřenému o dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. nelze odepříti oprávněnost. Dovolatel tvrdí především, že jeho žaloba není »dílčí žalobou v technickém smyslu slova«, poněvadž prý jejím předmětem není rozdělní spoluvlastnictví, že se jí nedomáhá ani nároku na faktické rozdělení společného domu, ani nároku na povolení dražby společné nemovitosti, nýbrž, jak prý vyplývá z jasného doslovu žaloby, jen, aby žalovaní trpěli, by společenství k domu bylo zrušeno veřejnou dražbou. Současně prohlašuje, že, kdyby bylo žalobě vyhověno, nemohl by postupovati proti žalovaným, jinak, než exekucí podle § 355 a násl. ex. ř., totiž vynucením onoho trpění, k němuž by byli žalovaní odsouzeni. Nejvyšší soud vyslovil již ve svém rozhodnutí ze dne 14. prosince 1928, Rv I 406/28 (čís. 8556 sb. n. s.), že, domáhá-li se spoluvlastník žalobou zrušení spoluvlastnictví, musí žádati, by proti všem společníkům bylo uznáno právem, že se společenství zrušuje, a žádá-li naturální rozdělení společné věci, že se nařizuje její rozdělení podle určitých dílů, žádá-li civilní rozdělení, že se povoluje, by společná věc byla prodána soudní dražbou a výtěžek byl rozdělen určitými díly, nebo při nejmenším bez návrhu na zrušení společenství, že se povoluje buď naturální nebo toto civilní rozdělení společné věci. Třebaže žalobní žádání nezní přesně tak, jak je tuto formulováno, porovná-li se jeho doslov s předneseným skutkovým dějem žalobcovým, není pochybností, že dovolatelova žaloba jest dílčí žalobou podle § 830 obč. zák. a jest lhostejno, že to dovolatel, ovšem až v nejvyšší stolici, popírá. Dovolatelovo nynější tvrzení, že jde o jinou, přednesenému skutkovému ději a uplatňovanému nároku neodpovídající žalobu, má původ v nesprávném posouzení právním a toto nesprávné posouzení nejen může, nýbrž i musí býti napraveno. Ostatně zákon (§ 830 obč. zák. a §§ 351 a 352 ex. ř.) přesně ustanovuje, jakým způsobem jest se domáhati zrušení spoluvlastnictví a podle těchto ustanovení není pochybnosti, že spoluvlastnictví lze proti vůli ostatních spoluvlastníků zrušiti jen dílčí žalobou, upravenou po hmotněprávní stránce v § 830 obč. zák., jejíž výkon jest možný jen podle ustanovení §§ 351 a 352 ex. ř. Touto hmotněprávní i exekuční úpravou jest vymezen i nárok, který má jí býti vymožen, i žalobní návrh, a nelze se vyhnouti těmto ustanovením oklikou přes jiný návrh žalobní, aniž lze z nepřesnosti žalobního žádání, která však ještě není na újmu jeho určitosti, těžiti opožděným právním výkladem, že žalobce neměl na mysli dílčí žalobu podle § 830 obč. zák. Pokud však jde o otázku soudem odvolacím řešenou a dovolatelem projednávanou, jaký význam pro tento spor má skutečnost, že v něm nevystupují všichni spoluvlastníci domu, nýbrž že mimo žalobce (1/3) a oba žalované (2/6) jest tu ještě KaroHna P-ová, které patří též třetina domu, pokládá soud dovolací za rozhodné, že již ve sporu Ck IV a 1362/28 vydán byl a právoplatným se stal rozsudek, kterým na žalobu téhož žalobce uznáno bylo právem, že jest Karolina P-ová povinna trpěti rozdělení spoluvlastnictví nemovitostí veřejnou dražbou. I když jest správným názor odvolacího soudu o jednotnosti právního poměru, t. j. společenství všech spoluvlastníků, není důvodu, by, když proti jednomu spoluvtastníku byl již vydán právoplatný rozsudek, tento spoluvlastník znovu se zúčastnil sporu k žalobě téhož žalobce o rozdělení spoluvlastnictví a by na základě onoho rozsudku již právoplatného a rozsudku v této věci vydaného nemohlo býti provedeno exekuční rozdělení spoluvlastnictví. Není zajisté potřebí, aby mimo exekuční titul mezi A-em a P-ovou a mezi A-em a manželi W-ovými byl tu ještě třetí exekuční tituli mezi Karolínou P-ovou se strany jedné a manželi W-ovými s druhé strany, neboť ani ve sporu, v němž by byli všichni spoluvlastníci zúčastněni, nemusil by tu býti rozsudek mezi P-ovou a W-ovými, kdyby, což přece není nemožné, A. žaloval jednou žalobou i P-ovou i W-ovy. I v tomto případě mohla by P-ová uznati žalobní nárok a mohl by býti proti ní vydán částečný rozsudek pro uznání a další rozsudek pak proti manželům W-ovým. Kdyby oba tyto rozsudky žalobě vyhověly, tvořily by spolu exekuční titul jako rozsudek jediný vydaný proti všem spoluvlastníkům. Poměr spoluvlastnický snese, by se každý ze spoluvlastníků zachoval jinak proti žalobě o rozdělení spoluvlastnictví, žaloba by ovšem měla úspěch jen, když by jí bylo vyhověno proti všem spoluvlastníkům. Rozsudky na rozdělení spoluvlastnictví k žalobě téhož spoluvlastníka vydané mohly by vésti k provedení exekuce podle § 352 ex. ř., aniž by tomu vadil předpis § 54 ex. ř. a ostatní zákonná ustanovení odvolacím soudem citovaná (§§ 133 a 352 ex. ř. a § 272 nesp. říz.). Nepokládá proto soud dovolací za správný právní názor odvolacího soudu, pro který tento soud žalobu zamítl.

Citace:

Čís. 10888. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 881-886.