Čís. 10731.Druhá věta § 300 obč. zák. má na mysli zákony státu, jehož občanem jest dosavadní vlastník movitých věcí, nikoliv kde bydlí, a tojistě aspoň potud, pokud jde o tuzemského vlastníka.Podle čs. právního řádu neopravňuje zajišťovací převlastnění k žalobě vlastnické, nýbrž jen k žalobě podle § 258 ex. ř.(Rozh. ze dne 25. dubna 1931, Rv II 298/31.)Žalobce, říšskoněmecký státní příslušník, domáhal se na pozůstalosti po tuzemci, by bylo uznáno právem, že výkon exekuce povolené žalované pozůstalosti proti Gabriele B-ové na movitosti jest nepřípustným, ježto byly Gabrielou B-ovou na něho převedeny smlouvou o t. zv. zajišťovacím převlastnění, ujednanou v Berlíně. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchtodůvodů:Po právní stránce jest řešiti otázku, mělo-li t. zv. zajišťovací převlastnění (Sicherungsubereignung), ujednané dne 10. září 1929 v Berlíně mezi zdejší státní příslušnicí Gabrielou B-ovou a žalobcem, jenž jest německým státním občanem, pro žalobce v zápětí, že jím nabyl vlastnického práva k sporným movitým věcem, jež byly vlastnictvím Gabriely B-ové a byly uloženy v Brně. Odvolací soud zodpověděl tuto otázku záporně. Podle zdejšího právního řádu t. zv. zajišťovací převlastnění (zajišťovací převod) neopravňuje k vlastnické žalobě, nýbrž jen k žalobě podle § 258 ex. ř. (plenární rozhodnutí čís. 5026 sb. n. s. a rozhodnutí čís. 5553 a 9929 sb. n. s.). Dovolatel se však snaží dovoditi z ustanovení druhé věty § 300 obč. zák., že jest v souzeném případě použiti zásady statutární theorie, podle níž »mobilia sequuntur per- sonam domini«, a spravovati se právním řádem platným v Německu, podle něhož smlouva o zajišťovacím převlastnění převádí plné vlastnictví a nabyvatele zavazuje jen ke vrácení věci, byl-li zajišťovací účel splněn. Nejvyšší soud nesouhlasí se stanoviskem dovolatelovým. Novější nauka hájí skoro všeobecně názor, že se věcná práva k hmotným věcem — i nemovitým i movitým — řídí právním řádem místa, kde věc jest (lex rei sitae). Tak učí zejména Walker, Internationales Privatrecht (4. vydání z roku 1926, str. 304 a násl.), Klangův komentář k obč. zák. (str. 314 a násl.), Ehrenzweig, System I. (šesté vydání z roku 1925, str. 97, 98). Mayr I., str. 58—59, Krčmář, Právo občanské, všeob. část, str. 116—117, a k tomuto názoru se přikloňuje též osnova občanského zákonníka pro Československou republiku v §§ 18 a násl. Ale, i když se vychází z názoru, že ustanovení § 300 obč. zák. jest dosud platným právním předpisem, ač jest vybudován na t. zv. statutární theorii, kterou nová nauka považuje za zastaralou, překonanou a nevyhovující, jest přece souhlasiti s odvolacím soudem v tom, že otázku, zda nabyl žalobce vlastnického práva ke sporným věcem, jest posuzovati podle právního řádu platného v tuzemsku. Doslovu druhé věty § 300 obč. zák., že všeliké jiné věci, než věci nemovité, podléhají stejným zákoným jako osoba jejich vlastníka, jest totiž rozuměti tak, že se tu myslí na zákony státu, jehož občanem jest dosavadní vlastník movitých věcí, a to jistě aspoň potud, pokud jde o tuzemského vlastníka (§ 4 obč. zák.). V tomto smyslu vykládá ono ustanovení zejména Stubenrauchův komentář (8. vydání z roku 1902), kde se praví na str. 371: »Ist aber der Eigentümer der beweglichen Sache unbestritten bekannt, dann sind alle Rechtsverháltnisse bezüglich derselben, wenn der Eigentümer osterrechischer Staatsbürger ist, unbedigt nach dem österreichischen Rechte (§ 4) zu beurteilen«, >— dále Steinlechner (Festschrift zur Jahrhundertfeier des A. B. G. B., II. díl, strana 73), Krčmář, Právo občanské, všeob. část, strana 109, a Tilsch-Svoboda, Občanské právo, část všeobecná (1925), strana 85. (Odchylně Unger, System I., 4. vyd. na str. 177, jenž míní, že se odvozené nabytí vlastnického práva k movitým věcem řidí právními zásadami bydliště dosavadního vlastníka). Ježto jest nesporné, že Gabriela B-ová, vlastnice sporných věcí, byla v čase úmluvy se žalobcem státní občankou československou a že věci tehdy byly a dosud jsou ve zdejším státním, území, jest otázku nabytí vlastnictví žalobcem posuzovati podle práva tuzemského. Odvolací soud tak učinil a jest proto bezdůvodnou dovolatelova výtka, že posoudil věc mylně po stránce právní.