Čís. 10897.

Kratší lhůty § 575, prvý odstavec, c. ř. s. neplatí, jde-li o žalobu zaměstnavatele proti zaměstnanci o vyklizení služebního bytu. Právní poměry služebních bytů nebyly zasaženy zákony o ochraně nájemců, nýbrž podléhají soukromému právu a zejména rozhodují v otázce skončení právního poměru takových bytů předpisy občanského práva o skončení služebního poměru. Byl-li služební poměr skončen, jest zaměstnavatel oprávněn domáhati se vyklizení bytu. Předpisů §§ 364 a 365 obč. zák. nelze při hromadění žalob obdobně použiti.
(Rozh. ze dne 23. června 1931, Rv I 1153/31.)
Žalobě továrního podniku proti dělníku o vyklizení služebního bytu procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Především jest vyříditi výtku žalovaného v dovolací odpovědi, že prý dovolání bylo podáno opožděně, až po uplynutí osmidenní lhůty stanovené v § 575 c. ř. s. a že jest je proto odmítnouti podle § 507 c. ř. s. Výtka jakož i návrh podle ní učiněný jsou neodůvodněné. Nižší soudy dospěly k názoru, že v souzeném případě nešlo mezi stranami o nájemní smlouvu podle § 1090 obč. zák., nýbrž že byl byt, jehož vyklizení se žalobkyně domáhá, bytem služebním, který poskytla žalobkyně žalovanému z důvodu, že byl u ní zaměstnán jako dělník. Názor ten jest, hledíc ke skutkovým zjištěním, o něž jej nižší soudy opřely, správný a žalovaný se v dovolací odpovědi ani nepokusil jej vyvrátiti. Je-li tomu tak, neobstojí ani řečená výtka žalovaného, neboť podle ustálené judikatury nejvyššího soudu (na př. rozh. čís. 775, 6274 sb. n. s.) neplatí kratší lhůty podle § 575 prvý odstavec c. ř. s. v řízení o žalobě zaměstnavatele na zaměstnance o vyklizení služebního bytu. Rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 7725 a 8501 sb. n. s. dovolává se žalovaný k odůvodnění řečené výtky neprávem, neboť v případech uvedených v oněch rozhodnutích šlo o spory z nájemní smlouvy.
Ve věci jest dovolání žalobkyně oprávněné. Právní poměry služebních bytů nebyly zasaženy zákony o ochraně nájemníků, nýbrž podléhají soukromému právu a zejména rozhodují v otázce skončení právního poměru takových bytů předpisy občanského práva o skončení služebního poměru. Důsledkem toho pozbývají služební byty z pravidla účinnosti skončením služebního poměru. Že tato skutečnost nastala, žalobkyně tvrdila a první soud měl ji za prokázanou, což se stalo závazným i pro dovolací soud, neboť námitka žalovaného, že se jeho propuštění stalo bezdůvodně, byla, jak vystihl i odvolací soud, bezvýznamná pro posouzení věci, ježto v případě tom by byl žalovaný ovšem oprávněn žádati náhradu a odškodnění, ale jen v penězích (§ 84 živ. ř.). Šlo nyní o to, zda jsou s hlediska právního opodstatněné námitky žalovaného, jimiž upíral oprávněnost žalobnímu nároku. Námitkou, že prý odporuje postup žalobkyně dobrým mravům, ana žaluje hromadně o vyklizení, poněvadž měl tím býti vykonán nátlak na dělníky, by se podrobili mzdovým podmínkám, nemohl žalovaný — nehledíc k jiným pochybnostem — docíliti úspěchu již proto, že jde vlastně jen o jeho názor, pro který neuvedl konkrétních okolností, z nichž by bylo lze usouditi na takový úmysl žalobkyně, nehledíc k tomu, že podle důvodů odvolacího soudu nebylo ani zjištěno a nelze objektivně zjistiti, zda měly četné žaloby o vyklizení vliv na dělníky při jednání o mzdě. Další námitku žalovaného, že provedení žádaných vyklizení ohrožuje obecné blaho, shledal odvolací soud oprávněnou. Po té stránce zjistil odvolací soud, že v Š. není po ruce tolik volných bytů, by bylo lze opatřiti byt všem žalovaným, a že by nucené vystěhování znamenalo pro město přímo katastrofu, a dospěl podle zjištění toho k názoru, že hromadným vystěhováním by bylo ohroženo všeobecné blaho, takže postrádá použitím obdoby §§ 364 a 365 obč. zák. oprávnění i žalobní nárok. Leč nelze souhlasiti s odvolacím soudem. Otázkou, zda pojem obecného blaha tu vůbec dopadá, netřeba se zabývati, any, jak bude dovoděno, stačí ostatní důvody k vyvrácení této námitky. Nesmí se totiž přehlížeti, že jde o rozepři ze smlouvy služební, kterou se domáhá žalobkyně toho, by žalovaný vyklidil byt žalobkyní mu poskytnutý. Domáhá se tedy žalobou jen soudního výroku, tvořícího exekuční titul pro vyklizení. K docílení tohoto titulu má žalobkyně plné právo, byl-li služební poměr, jak jest zjištěno, skončen, an tím »nevystupuje z mezí zákony předepsaných k zachovávání a zvelebeni veřejného blaha« (§ 364 obč. zák.) a když není zákonného předpisu, který by jí v tom bránil. Nebylo tudíž ani případným použiti obdoby §§ 364 a 365 obč. zák. k zamítnutí žalobního nároku a netřeba se blíže obírati dosahem a výkladem těchto předpisů.

Citace:

Čís. 10897. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 901-903.