Čís. 10864.

Správu pozůstalosti nelze, jsou-li tu odporující si dědické přihlášky, svěřiti žádnému z přihlásivších se dědiců.
(Rozh. ze dne 12. června 1931, R I 478/31.)
K pozůstalosti po Františku Sch-ovi přihlásila se pozůstalá vdova Augusta Sch-ová z posledního pořízení, po případě (pro případ neplatnosti posledního pořízení) ze zákona. Za dědičku ze zákona se přihlásila sestra zůstavitelova Terezie Sch-ová. Pozůstalostní soud přijal obě přihlášky na soud, poukázal Terezii Sch-ovou na pořad práva a svěřil napotom správu a požívání pozůstalosti vdově Augustě Sch-ové. Rekursní soud zamítl návrh Augusty Sch-ové, by jí byla přenechána správa a požívání pozůstalosti. Důvody: Jde o dědické přihlášky vzájemně si odporující, důsledkem čehož nemůže správa pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 145 nesp. pat. žádnému z těchto dědiců býti svěřena, nýbrž lze nanejvýše k návrhu jednoho z nich naříditi soudní správu pozůstalosti po rozumu ustanovení § 127 prvý odstavec nesp. říz. Stanovisko to zastává nejen judikatura (srovnej rozhodnutí býv. nejv. soud. dvora ve Vídni ze dne 28. prosince 1894, čís. 15.342, sb. 15.343, ze dne 15. září 1894, čís. 7840 ZB. 1869 : 143, ze dne 27. června 1894, čís. 7884 Now. IV. 596, sb. 15.166, ze dne 15. září 1880, čís. 8395, sb. 8093), nýbrž i theorie (viz Dr. Stubenrauch, Komentář k obč. zák. u § 810 pozn 7).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Ana není dosud rozřešena sporem otázka, zda je platné poslední pořízeni, z něhož se přihlásila k dědictví stěžovatelka, jest i při posuzování otázky, zda je zákonem odůvodněn návrh stěžovatelky, by jí byla svěřena správa pozůstalosti, vycházeti z toho, že jde o dědické přihlášky vzájemně si odporující, ježto se přihlásila k dědictví kromě stěžovatelky i zůstavitelova sestra Terezie Sch-ová, a to ze zákona, neuznavši platnosti posledního pořízení. Je-li tomu tak, jest plně souhlasiti s názorem rekursního soudu, že stěžovatelce nenáleží za toho stavu věci nárok na správu pozůstalosti. Názor ten má oporu i v zákoně (§ 810 obč. zák. §§ 122, 127, 145 nesp. říz.) i v nauce (viz Krasnopolski, Erbrecht str. 277 a 278 pozn. 2.) i v judikatuře (rozh. čís. 2582 sb. n. s.). K rozhodnutím bývalého vid. nejvyššího soudu, jichž se dovolává stěžovatelka, nelze přihlížeti již proto, že předpoklady jejich tu nedopadají. Pokud se stěžovatelka odvolává na přihlášku ze zákona, jest jí podotknouti, že tato přihláška byla sice pozůstalostním soudem přijata, ale jen pro případ, že by závěť zůstavitele ve sporu, který bude zahájen, byla uznána za neplatnou, pokud se týče nepravou. Netřeba proto tu zatím řešiti, co by nastalo v případě zákonné posloupnosti.

Citace:

Čís. 10864. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 837-838.