Čís. 10873.Ručení dráhy (zákon ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák.).Zastavení vozu pouliční dráhy mimo stanici stává se příhodou v dopravě teprve, je-li o sobě způsobilé, přivoditi tělesné poškození nebo smrt člověka. Vystoupil-li cestující, nedbaje dopravních předpisů, v takovém případě bez výslovného svolení průvodčího, zavinil si sám úraz pádem, an vůz byl uveden do pohybu právě, když vystupoval. (Rozh. ze dne 13. června 1931, Rv II 405/30.)Žalobce vystupoval z vozu brněnské pouliční dráhy, jenž zastavil mimo zastávky. Při vystupování žalobce se dal vůz do pohybu, žalobce se stupátka spadl a se poranil. Žalobní nárok proti dráze na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Důvody: Na základě přepravních předpisů pro pouliční dráhu v Brně, platných od 1. listopadu 1922 a schválených výnosem ministerstva železnic ze dne 20. října 1922, čís. 824 jest zjištěno, že jest zakázáno cestujícím vyskakovati nebo seskakovati za jízdy a prodlévati na stupátku (bod 26 a), a že smějí cestující vystupovati, zůstane-li vlak státi mimo stanici nebo zastávku, jen za výslovného souhlasu průvodčího (bod 27), posléze, že přepravní předpisy nemají ustanovení ohledně »zastávkového teritoria«. Podle zjištění zastavil vůz pouliční dráhy mimo zástávky a žalobce vystoupil bez výslovného souhlasu průvodčího. Chování se průvodčího totiž, že uhnul žalobci a že mu nezabraňoval vystoupili, nelze považovali za souhlas, tím méně za výslovný souhlas, poněvadž průvodčí nemohl předvídati, že žalobce vystoupí před zastávkou, ba ani nemohl předvídati, že vůz zastaví před zastávkou. Každý člověk obyčejných schopností jest však s to, poznali, že při dopravním ruchu většího města často může z různých příčin nastati nutnost, zastavili vůz pouliční dráhy mimo zastávku a musí si také býti toho vědom, že v takovém případě se v jízdě pokračuje, jakmile odpadne překážka. Cestující, který toho nedbá a nepřesvědčí se před vystoupením, zda vlak zastavil na zastávce, která jest přesně označena tabulí, dopouští se nedopatření (§ 1297 obč. zák.). Bylo tedy nedopatřením žalovaného, vystoupil-li při nahodlém zastavení vlaku mimo zastávku, aniž se podle přepravních předpisů dříve tázal průvodčího, zda smí vystoupiti. Úraz si tedy žalobce zavinil sám a neručí proto žalovaný podnik podle § 2 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. (zák. ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák.) za následky tohoto úrazu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: I když se uzná za správný názor žalobce, že úraz utrpěl příhodou v dopravě, nelze odvolání vyhověti, poněvadž si žalobce úraz sám zavinil, takže žalovaná strana jest podle § 2 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. a ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák. sproštěna z ručení za následky tohoto úrazu. Dopravní předpisy nařizují, že cestující, zůstane-li vlak státi mimo stanici nebo zastávku, smějí vystoupiti jen za výslovného souhlasu průvodčího. Z předpisu výslovného souhlasu vysvítá, že nedostačuje případné pasivní chování se průvodčího, jak bylo zjištěno v souzeném případě, které připouští též jiný výklad, než svolení k vystoupení. Neboť toto chování se průvodčího jest pochopitelné i podle vysvětlení, které podává průvodčí, totiž, že se domníval, že se žalobce chystá k vystoupení u zastávky. Jinak opírá, dovolatel důvody nesprávného právního posouzení a nesprávného ocenění důkazů hlavně o to, že řidič vozu uvedl do pohybu vlak, který se zastavil, nevyčkav znamení od průvodčího vlaku, že může dáti vlak opět do pohybu a dále jeti. Avšak již shora bylo podotčeno, že průvodčí nemá možnost posuzovati, zda odpadla překážka pro kterou snad řidič vlak zastavuje, takže nelze od něho žádati, by dával řidiči znamení k uvedení vlaku v pohyb. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:Po právní stránce posoudil odvolací soud věc správně, třebaže nelze s důvody jeho rozsudku úplně souhlasiti. Odvolací soud má za to, že žalobce sice utrpěl úraz příhodou v dopravě, že si však úraz zavinil sám, takže žalovaná jest podle § 2 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. sproštěna z ručení za následky tohoto úrazu. Tomuto názoru nelze ovšem přisvědčiti. Podle § 1 zákona o povinném ručení železnic v doslovu zákona ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák. ručí železniční podnik za veškerou škodu, bylo-li příhodou v doprav»ě způsobeno tělesné poškození neb usmrcení člověka. Poněvadž žalovaná Společnost brněnských pouličních drah popřela žalobní nárok, opřený o tento předpis zákona, bylo na žalobci, by dokázal, že šlo o příhodu v dopravě po rozumu § 1 zákona a že jeho úraz byl způsoben touto příhodou. Za příhodu v dopravě jest pokládati událost v železničním provozu, která se odchyluje od pravidelného provozu dopravy, jest o sobě způsobilá přivoditi tělesné poškození nebo smrt člověka a přihodila se mimo osobu poškozeného. Lze připustiti, že i zastavení vozu pouliční dráhy mimo stanici, jest po případě událostí, odchylující se od pravidelného provozu dopravy, neboť při pravidelném provozu zastavují vozy jen v určených a označených zastávkách. Povahy příhody v dopravě, která by mohla míti význam s hlediska § 1 zákona o ručení železnic, nabývá však takové mimořádné zastavení vozu pouliční dráhy podle toho, co řečeno shora, teprve, je-li samo o sobě způsobilé, přivoditi tělesné poškození nebo smrt člověka. Tomu tak v souzeném případě nebylo, neboť nebylo zjištěno, že se zastaveni vozu mimo zastávku stalo takovým způsobem a za takových okolností, že již tím byla ohrožena tělesná bezpečnost lidí. Jest naopak zjištěno, že se žalobcův úraz přihodil teprve po tomto zastavení vozu tím způsobem, že, když se vůz pouliční dráhy zastavil na několik vteřin před pravidelnou zastávkou, žalobce bez výslovného souhlasu průvodčího sestoupil a upadl na zem. Byla by tedy odchylka od pravidelného provozu pouliční dráhy, — zastavení vozu mimo pravidelnou zastávku, — která sama o sobě nebyla způsobilá ohrozit zdraví a život lidí, minula i pro žalobce bez škodlivých následků, kdyby nebyl z vozu vystoupil o své újmě, nedbaje dopravních předpisů, zakazujících v takovém případě cestujícím vystoupiti bez výslovného svolení průvodčího. Z toho plyne, že si žalobce přivodil úraz sám svou neopatrností a tudíž svou vlastní vinou a že úraz ten nebyl způsoben příhodou v dopravě, jak předpokládá § 1 zákona o ručení železnic. Že nemůže býti řeči o zavlnění nebo spoluzavinění zřízenců žalované společnosti pouličních drah na úraze, spočívajícím podle dovolatele v tom, že uvedli vůz do pohybu právě, když žalobce sestupoval, vyslovil a odůvodnil správně již odvolací soud. ježto tedy žalobce nedokázal, že jeho úraz byl způsoben událostí v dopravě, neručí žalovaná podle § 1 zmíněného zákona za tento úraz. Vyviňovací důvod podle § 2 zákona o ručení železnic, jehož se dovolává soud odvolací, nepřichází v souzeném případě vůbec v úvahu; odvolací soud zaměňuje tu patrně pojem úrazu s pojmem příhody v dopravě a přezírá, že vyvinění železnice podle § 2 cit. zák. vyžaduje, že byla příhoda v dopravě způsobena — nehledíc k ostatním případům § 2 — zaviněním poškozeného. O takovém zavinění žalobcově nemohlo by ovšem býti řeči, an žalobce nezavinil, že se vůz zastavil.