Čís. 10758.
Zavázal-li se podnikatel smlouvou (z doby válečné), že přenechá vojenské správě po čas válečných úkonů rudy, vzešlo státu (rakouskému vojenskému eráru) smluvní požadovací právo na tyto rudy, nikoliv nárok na vydání výtěžku, jehož podnikatel docílil prodejem rud.
(Rozh. ze dne 7. května 1931, Rv I 539/30.) Žalovaná firma provozovala za války horní podnik. Žalující československý erár domáhal se na ní žalobou, o niž tu jde, mimo jiné zaplacení 93 137 Kč, tvrdě, že žalovaná byla za války povinna dodávati vytěženou rudu eráru, že při převratu zůstala u žalované ruda, již žalovaná prodala za 93 137 Kč jinam, a výtěžek si ponechala, ač výtěžek ten prý náležel podle mírové smlouvy žalobci. Procesní soud prvé stolice, vyhověv žalobě v jiných bodech, nepřicházejících tu v úvahu, co do 93 137 Kč žalobu zamítl. Odvolací soud v tomto směru napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalující stát opírá žalobu o to, že u žalované strany zůstal erární materiál (různé rudy), jejž žalovaná strana prodala a výtěžek si ponechala, ač jej měla odvésti. Ve sporu výslovně tvrdil, že kovy ty byly majetkem eráru. I v odvolání uvádí, že mu kovy vytěžené žalovanou náležely. Žalobu opírá žalobce tedy o to, že byl vlastníkem kovů. Žalovaná provozovala podnik horní pod vojenským dozorem podle zákona ze dne 26. prosince 1912, čís. 236 ř. zák., dobyté kovy byly jejím vlastnictvím a byla jen povinna je bývalému vojenskému eráru dodávati. Tento měl jen obligační nárok na dodávání vytěžených kovů. Bývalý vojenský erár nebyl vlastníkem kovů před jich dodáním a nemohl proto československý erár státi se jich vlastníkem podle zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 354 sb. z. a n., nehledíc ani k tomu, že již v prosinci 1918 byly z části zcizeny. Právnímu názoru žalobce, že nárok na kovy může žalované příslušeti jen proti bývalému vojenskému eráru, nelze přisvědčiti, jelikož bývalý c. a k. vojenský erár nebyl vlastníkem kovů, any mu vytěžené kovy nebyly odevzdány, nýbrž měl by jen obligační nárok na jich dodání. Nárok ten ani bývalý vojenský erár do 28. října 1928 ani žalující erár neuplatnil. Poněvadž nešlo o dodávky k vojenským účelům ve smyslu § 1 vládního nařízení ze dne 4. prosince 1918, čís.. 58 sb. z. a n., nebyla žalovaná povinna dobyté kovy, jež již v prosinci 1918 prodala, ve smyslu § 2 cit. nař. ministerstvu národní obrany oznámiti a o jich propadnutí nemůže býti řeči. Že žalovaná nebyla povinna kovy oznámiti ve smyslu § 1 citov. nař., vyplývá z údajů samé žalující strany, ana o vzájemné pohledávce žalované strany za dodané kovy sama v žalobě tvrdí, že tu nejde o vzájemnou pohledávku z vojenských dodávek, jakž to plyne i z přípisu ministerstva národní obrany ze dne 28. března 1927.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce, zamítnuv žalobu. Bývalý vojenský erár rakouský měl skutečně jen obligační nárok na vydání rud (kovů) v žalobě uvedených. Ovšem nelze nárok ten dovoditi z předpisů zákona čís. 236/12, který uložil držitelům provozovacích a průmyslových závodů závazek veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní. To vyplývá z účele zákona, šlo o požadovací právo státu k účelům veřejným, šlo o ochranná opatření v zájmu vedení války, pokud nemohly potřebné prostředky býti opatřeny normálním způsobem (srv. § 1 zákona toho). Soukromoprávní nárok byl však založen smlouvami ze dne 12. března 1916 a následujícími, jichž závaznost pro sebe uznala i žalovaná firma. Ovšem byla i těmito smlouvami žalovaná firma zavázána jen k tomu, by přenechala vojenské správě po dobu válečných úkonů rudy tam uvedené, a státu vzešlo smlouvami jen požadovací právo, nikoli vlastnictví k rudám. Měl tudíž rakouský vojenský erár nárok jen na vydání určitých rud a jen tento nárok přešel dnem převratu na stát československý a může jím býti uplatněn před řádnými soudy. Na této skutečnosti nemění nic dopisy žalované firmy ze dne 6. a 10. května 1919, jež jsou jen uznáním požadovacího práva, nikoli vlastnictví bývalého vojenského eráru, neboť žalovaná domáhá se jen svolení k prodeji rud, po případě nabízí jich zbytek k disposici. Nárok na vydání rud není totožný s nárokem na vydání výtěžku, jehož žalovaná docílila jich prodejem, ať se tak stalo způsobem příčícím se smlouvě čili nic. Prodejem rud nezměnil se nárok na jich vydání, neboť není pro změnu tu zákonného důvodu. Bývalému vojenskému eráru nešlo o peníze, nýbrž o kovy a o rudy potřebné k válčení, proto vyhradil si i smluvně požadovací právo, a předmětem nároku jeho jsou zase jen ony rudy a kovy, nikoli peníze, ani když jde o kupní cenu zaplacenou za ně třetí osobou. Žalující strana neuvedla skutečnosti, z nichž by se dal dovoditi její nárok na vydání kupní ceny dosažené za kovy, ve smlouvě není nic stanoveno a ústní úmluva nebyla tvrzena. Nárok na vydání kovů a rud není uplatněn. Nezáleží na tom, že žalovaná strana uvažovala o žalobě též jako o žalobě na náhradu škody, rozhodné jest, že tento nárok nebyl žalobcem uplatněn ani výslovně ani mlčky, neboť nebylo tvrzeno ani to, že žalující stát utrpěl škodu prodejem kovů. Soud není povolán uvažovati o tom, zda sporné věci neměly býti přihlášeny podle § 1 vládního nař. čís. 58/18, neboť i tu jde o předpis rázu veřejnoprávního, jímž nebyly založeny ani práva ani závazky, o nichž, by mohly jednati řádné soudy.