Čís. 10552.

Ustanovení § 822 obč. zák. platí jen pro věřitele dědicovy, tu ovšem bez rozdílu delačního důvodu.
Dlužníkův nárok na povinný díl lze podle § 331 ex. ř. exekučně zabaviti a podle § 333 ex. ř. zpeněžiti.
(Rozh. ze dne 20. února 1931, R I 115/31.)
Vymáhající věřitel navrhl exekuci zabavením dlužníkových nároku na pozůstalost po jeho matce, a to jednak nároku, jenž' mu přísluší jako zákonnému dědici, jednak nároku na povinný díl, příslušející mu jako dědici nepominutelnému. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Přípustnost exekuce na povinný díl, po případě na zákonný díl dědice jest posuzovati podle § 822 obč. zák. a §§ 74, 75 III. dílčí novely. Předpis § 822 obč. zák. v novém doslovu, který převzal zásadu dvorského dekretu ze dne 3. června 1846, čís. 968 sb. z. s. dopouští před odevzdáním pozůstalosti jen zabavení jednotlivých určitých věcí patřících do pozůstalosti, které byly pozůstalostním soudem dány dědici k volné disposici, což se v tomto případě nestalo, nikoli však dědictví v celku, tedy ani jeho poměrné části napadnuvší některému ze spoludědiců jako povinný nebo zákonný díl. Jest tudíž navrhovaná exekuce nepřípustná.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvního soudu, pokud jím byla povolena exekuce zabavením nároku na povinný díl a vymáhající strana byla zmocněna, by jménem dlužníka zabavený nárok uplatnila a vymohla.
Důvody:
Vymáhající věřitel navrhl exekuci zabavením dlužníkových nároků na pozůstalost po jeho matce, a to jednak nároku, jenž mu přísluší jako zákonnému dědici, jednak nároku na povinný díl, příslušející mu jako dědici nepominutelnému. Pokud jde o nárok ze zákonného práva dědického, vešlo zamítavé usnesení rekursního soudu v moc práva. Právem si však stěžuje vymáhající strana, že rekursní soud nerozeznával mezi nárokem dědickým a nárokem na povinný díl, a zamítl z téhož důvodu exekuční návrh co do obou nároků. Ustanovení § 822 obč. zák., na něž se rekursní soud jinak správně odvolal, platí, jakž patrno již z jeho zařadění, jen pro věřitele dědicovy, tu ovšem bez rozdílu, zda dědic jest dědicem z dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Nepominutelný dědic jest dědicem jen podle jména, ve skutečnosti jest jeho právo peněžitou pohledávkou za pozůstalostí. To plyne zvláště z ustanovení dv. dekretu ze dne 31. ledna 1844, čís. 781 sb. z. s., že nepominutelný dědic nemá nárok na poměrný díl jednotlivých, do pozůstalosti patřících movitostí a nemovitostí, nýbrž jen na hodnotu svého podílu určenou soudním odhadem, a z § 812 obč. zák., v němž jeho nárok proti pozůstalosti jest na rozdíl od dědického nároku postaven na roven nárokům věřitelů pozůstalostních odkazovníků. Proto není ustanovení § 822 obč. zák. na závadu, by navrhovaná exekuce zabavením nároku na povinný díl nebyla podle § 331 ex. ř. povolena, a vymáhající strana nebyla podle § 333 ex. ř. zmocněna, by zabavený nárok jménem dlužníka uplatnila a vydobyla. Dovolacímu rekursu musilo býti vyhověno.

Citace:

č. 10552. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 240-241.