Čís. 10579.

Nabyl-li prodatel k věci, k níž si byl vyhradil vlastnické právo, exekucí soudcovského zástavního práva, pozbyl vlastnické právo k věci a pozbyl i právo žádati věc zpět a žádati na základě výhrady vlastnického práva, by kupitel věc nezcizil a nezastavil. Lhostejno, že exekuční zástavní právo bylo dodatečně zrušeno na základě § 251 čís. 6 ex. ř.; tím neobživlo vlastnické právo prodatele zaniklé tím, že se ho vzdal. Na tom nemění nic ani opačná dohoda stran.
(Rozh. ze dne 27. února 1931, Rv II 96/30.) Žalobkyně prodala žalovanému na splátky nákladní automobil s výhradou vlastnického práva až do úplného zaplacení kupní ceny. K vydobytí peněžité pohledávky vedla žalobkyně proti žalovanému exekuci na movitosti, při čemž byl zabaven i onen nákladní automobil. K návrhu dlužníka byl nákladní automobil vyloučen z exekuce podle § 251 čís. 6 ex. ř. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně určení, že jí přísluší vlastnické právo k nákladnímu automobilu až do úplného zaplacení kupní ceny, a, by byl žalovaný uznán povinným vydati jí nákladní automobil. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: V nauce i praksi jest již rozřešena otázka, zda zanikne výhrada vlastnického práva k věci tím, že prodatel vede exekuci na prodaný předmět, v ten rozum, že nabytím soudcovského zástavního práva podle § 253 prvý odstavec ex. ř. zaniká vlastnické právo prodatelovo. V souzeném případě byla však exekuce žalobkyně proti dlužníku Zabavením prodaného auta, k němuž si žalobkyně vyhradila vlastnické právo, k návrhu žalovaného právoplatně zastavena, poněvadž bylo Uznáno, že auto jest z exekuce ve smyslu ustanovení § 251 čís. 6 ex. ř. Vyloučeno. Jest proto řešiti otázku, zda se žalobkyně výhrady vlastnictví vzdala tím, že si k autu vydobyla exekuční zástavní právo, a zda Výhrada obživla tím, že pak auto bylo z exekuce vyloučeno. Žalobkyně Zastává názor, že se nikdy bezpodmínečně ani výslovně ani mlčky práv k autu vyhražených jí kupní smlouvou, najmě výhrady vlastnického práva nevzdala, a, napadajíc názor prvého soudu, opřený o důvody judikátu čís. 246 vídeň. nejv. soudu, dovozuje, že toto rozhodnutí má na mysli, že prodatel bez kupitelova zákroku ztrácí výhodu z výhrady vlastnického práva, že však žalobkyně, rozhodnuvší se pro vedení exekuce a spokojivší se s exekučním zástavním právem, učinila, tak jen podmíněně na tak dlouho, jestliže a dokud žalovaný svou vůlí nevymůže zrušení tohoto exekučního zástavního práva podle § 251 čís. 6 ex. ř. S těmito vývody odvolání nelze souhlasiti. Ana žalobkyně přes obmeškání žalovaného s placením kupní ceny nepoužila výhrady vlastnictví a ani mlčky ani výslovně od kupní smlouvy neustoupila, ba naopak vedla exekuci zabavením, a prodejem auta jí dosud ještě vlastnicky patřícího, avšak v držení žalovaného se nacházejícího, a skutečně soudcovského zástavního práva nabyla, pozbyla práva žádati auto zpět na základě výhrady práva vlastnického, neboť projevila jasně a nepochybně vůli, že chce s věcí dosud vlastní naložiti jako s cizí, a vyjádřila tuto vůli způsobem, který s uvážením všech okolností neposkytuje rozumné příčiny, by se o tom pochybovalo, jest proto právně bezvýznamným její tvrzení, že se vzdala svého práva vlastnického a že se spokojila s exekučním právem zástavním jen podmíněně na tak dlouho, dokud žalovaný svou vůli nevymůže zrušení tohoto exekučního práva zástavního. Odvolatelka míní dále, že při normální kupní smlouvě, kterou si prodatel vyhrazuje k prodané věci právo vlastnické až do úplného zaplaceni kupní ceny, jest v obchodním životě předpokládati za mlčky umluveno, že exekučním zástavním právem nezaniká bezpodmínečná výhrada pro prodatele, nýbrž jen podmínečně, totiž, že vlastnické právo prodatelovo zase nabude účinnosti, vymůže-li si žalovaný kupitel zrušení exekučního práva zástavního, a že tudíž v souzeném případě nezáleží na tom, že vedla výslovně exekuci na automobil. Ani s tímto právním názorem nelze souhlasiti, poněvadž se příčí uznané právní zásadě, že k téže věci nemůže nikdo nabýti práva vlastnického a práva zástavního, takže se musí prohlásiti za právně bezúčinnou každá úmluva nebo výhrada, kterou by prodatel s kupiíelem ujednal, že přes exekuci vedenou na vlastní věc trvá i na právu vlastnickém. Rozhodl-li se prodatel pro vedení exekuce a nabyl-li soudcovského zástavního práva, vzdal se bezpodmínečně práva vlastnického zřekl se svého práva žádati automobil zpět a spokojil se s výtěžkem nejvyššího podání a musí nésti důsledky s tím spojené.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Nejvyšší soud přisvědčuje k právnímu názoru odvolacího soudu, že, nabyla-li žalobkyně exekucí k autu soudcovského zástavního práva, pozbyla tím k němu vlastnické právo a pozbyla i právo, žádati auto zpět, a právo, žádati na základě výhrady vlastnického práva, by žalovaný auto nezcizil a nezastavil, neboť žalobkyně vzdala se následkem pojmové neslučitelnosti práva vlastnického a zástavního vedením exekuce na vlastní věc mlčky svého vlastnictví k ní, a to bezpodmínečně, i pro ten případ, že exekuční právo zástavní bude dodatečně zrušeno na základě § 251 čís. 6 ex. ř., z důvodů, jež uvedl již výstižně odvolací soud. Názor dovolatelky, že se vedením exekuce vydala vlastnické výhrady jen pod podmínkou, že nabyté zástavní právo bude trvalým a že povede k jejímu uspokojení zpeněžením auta, nemá oporu ani v zákoně (§ 914 obč. zák.) ani v projevené vůli stran. Domáhala-li se žalobkyně přes své vlastnictví k autu exekučních kroků jeho zabavením, ač věděla, že žalovaný jiné jmění kromě auta nemá, činila to na vlastní nebezpečí, že tím pozbude výhod plynoucích pro ni z vyhraženého práva vlastnického, a proto nemůže nyní, když podle § 251 čís. 6 ex. ř. bylo nabyté právo zástavní zrušeno, uplatňovati obživnutí vzdáním se zaniklého práva vlastnického. Obé, právo vlastnické i zástavní, nemohla míti současně, nabyvši druhého ztratila prvé a to nadobro (jud. čís. 246 vid. nej v. soudu a rozh. čís. 8527 a 4993 sb. n. s.). Tvrzení o mlčky nebo výslovně učiněné výhradě, že má obživnouti právo vlastnické, zanikne-li k zakročení dlužníka právo zástavní, neodpovídá kupní smlouvě, z níž takovou úmluvu nelze vyčísti. I když lze připustiti, že zrušení exekuce z důvodu § 251 čís. 6 ex. ř. působí ex tunc, nelze nicméně uznati, že tím obživlo vyhražené právo vlastnické, neboť zaniklo již vedením exekuce na vlastní věc, jejím zabavením, byť i zabavení to se stalo neprávem: neboť již vědomé zabavení vlastní věci znamená vzdání se vlastnictví k věci, mlčky projevenou vůli považovati věc, na niž se vede exekuce, za věc cizí, a nepožadovati ji již zpět mocí práva vlastnického. Toto upuštění od vlastnictví působí zánik práva vlastnického, jehož by mohla žalobkyně opětně nabýti jen podle předpisů druhé až páté hlavy druhého dílu obč. zák. nikoli již zánikem nabytého práva zástavního, pokud se týče jeho prohlášením za neplatné. Vede-li ten, kdo prodal věc s výhradou vlastnického práva, exekuci pro kupní cenu na tuto věc, upouští tím od vlastnického práva k věcí proto, že, nemoha míti k věci i právo vlastnické i právo zástavní, rozhodl se, dav věc soudem zabaviti, pro soudcovské právo zástavní. Na tom by nezměnila nic ani opačná dohoda stran pro právní nemožnost takového ujednání (rozh. čís. 8527 sb. n. s.). Při tom jest lhostejno, zda exekuce byla zrušena z úřadu, či snad k dlužníkovu návrhu, jako v souzeném případě, neboť dlužník, docílí-li svou bdělostí zrušení exekučního práva zástavního, nesmí býti na tom hůře, než, zruší-li soud exekuci z úřadu. Názor dovolatelův, že žalovaný při poctivém plnění úmluvy nebyl oprávněn navrhnouti zrušení exekuce podle § 251 čís. 6 ex. ř., nelze dovoditi z kupní smlouvy, neboť v ní nebylo ani zmínky o dlužníkovu závazku, trpěti exekuci na koupený automobil. Dlužník se jen zavázal trpěti žalobkyninu výhradu vlastnickou a práva z ní odvozovaná, auto nezciziti a nezastaviti a vydati je žalobkyni, kdyby včas nezapravil kupní cenu, nikoli však trpěti exekuční zabavení auta k zákroku žalobkyně. Poukaz Žalobkyně k rozhodnutí čís. 6204 sb. n. s. jest nepřípadný, neboť tam strany ujednaly, že žalovaný upustí od zadržovacího práva, jež mu příslušelo pro nezaplacenou pohledávku z opravy auta, nabude-li na místě něho a, ovšem samozřejmě, podrží-li též k autu exekuční právo zástavní. Jakmile však bylo exekuční právo zástavní žalovaným vydobyto a auto žalobci vydáno, vymohl si žalovaný zrušení exekuce z důvodu § 251 čís. 6 ex. ř. V tomto případě uznal ovšem nejvyšší soud, že dlužník porušil úmluvu a že proto přísluší věřiteli nárok na obnovení dřívějšího stavu, dřívějšího zadržovacího práva. Tak tomu v souzeném případě však není, tu nebyla mezi stranami uzavřena úmluva, že žalovaný poskytne za vyhražené vlastnictví k autu možnost, by si žalobkyně vydobyla k němu exekuční právo zástavní, nýbrž žalobkyně vymohla si exekuční zabavení auta proti vůli žalovaného, bez předchozí úmluvy. Jednala tudíž žalobkyně, když se domáhala práva zástavního, ač mohla téhož zajištění dosíci uplatněním vlastnictví k věci, na vlastní vrub a nebezpečí a nemůže nyní, když věc dopadla v její neprospěch, vinu a odpovědnost za to svalovati na žalovaného, který meze své obrany nepřekročil. Nižší soudy posoudily věc po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) správně a bylo proto bezdůvodné dovolání zamítnouti.

Citace:

č. 10579. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 306-309.