Čís. 10562.

I ve sporech nájemních platí za zákonných předpokladů (§ 448 c. ř. s.) předpisy o řízení ve věcech nepatrných. Co se týče hodnoty předmětu rozepře neplatí tu, nakolik jde o způsob řízení, ustanovení § 58, odstavec druhý, j. n., nýbrž ustanovení § 448 c. ř. s. žalovanému se však ponechává obrana proti podcenění předmětu rozepře v žalobě.
(Rozh. ze dne 26. února 1931, R I 111/31). Žalobu o vyklizení nájemního předmětu následkem zrušení nájemní smlouvy ocenil žalobce na 300 Kč. Žalovaný proti tomuto ocenění nic nenamítal. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud odmítl odvolání jako nepřípustné.
Nejvyšší soud odmítl rekurs. Důvody:
Jde o otázku, zda v souzené rozepři o vyklizení bytu (§ 1118 obč. zák. a § 3 (1) zákona o ochraně nájemníků) jest použíti předpisů pro řízení v nepatrných věcech (§§ 448—453, 501 a 517 cřs). Odvolací osud rozřešil tuto otázku správně, uváživ, že žalobce ocenil v žalobě předmět rozepře na 300 Kč a že žalovaný proti tomuto ocenění nic nenamítal. Důvody odvolacího soudu souhlasí s důvody rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 422 sb. n. s., v němž bylo vysloveno, že zvláštních předpisů o řízení ve věcech nepatrných jest dbáti i ve sporech nájemních. V tom smyslu jest judikatura nejvyššího soudu důsledná (sr. také rozhodnutí čís. 34, 161 a 9899 sb. n. s. a rozhodnutí čís. 961 sb. Nowakovy a čís. 3286 sb. Gl. U. n. ř. dřívějšího nejvyššího soudu ve Vídni). S tím souhlasí také rozhodnutí na př. čís. 1048, 4380 a 6836 sb. n. s., v nichž byla vyslovena zásada, že pro otázku, zda jest o žalobě jednati v řízení bagatelním, rozhoduje žalobcovo ocenění, ledaže by žalovaný prokázal, že předmět sporu má hodnotu nad meze uvedené v § 448 cřs. Lze tedy povšechně odkázati stěžovatele na důvody uveřejněných rozhodnutí a jest na vývody rekursu odpověděti jen toto: Stěžovatel odkazuje na předpis § 58 druhý odstavec j. n., podle něhož ve sporech o trvání nájemního poměru má býti položena za základ ocenění suma činže připadající na celý sporný čas t. j. činže za dobu, po jejímž uplynutí by mohl býti smluvní poměr výpovědí skončen (Neumann: komentář k § 58 j. n.), a dovozuje z toho, že soud měl z úřední povinnosti přezkoušeti žalobcovo ocenění podle donucovacího předpisu § 58 druhý odstavec j. n. Stěžovatel sám se však vyhnul udání sumy činže, která by byla rozhodnou; o činži se ve sporu vůbec nemluvilo a jen z dotazníku předloženého žalovaným k povolení práva chudých jest viděti, že stěžovatel platí 150 Kč měsíčně, což by poukazovalo k tomu, že lze dáti výpověď půlměsíční podle § 6 výpovědního a stěhovacího řádu pro Čechy čís. 172/1924 sb. z. a n. a což tedy sotva stanovisku stěžovatelovu prospělo. Ale nehledíc k tomu, jest § 58 druhý odstavec j. n. pro otázku bez významu. Podle § 226 druhý odstavec cřs. jest pojati do žaloby potřebná udání o hodnotě sporného předmětu jen tehdy, když věcná příslušnost dovolaného soudu závisí na této hodnotě. Tomu v souzeném případě tak nebylo, protože okresní soud byl pro tento spor podle § 49 čís. 5 j. n. výlučně příslušný, ať již byla suma činže podle § 58 druhý odstavec j. n. sebe vyšší. Také podle §§ 56 druhý odstavec a 59 j. n. jest ocenění předepsáno jen ve případech, »v nichž jest hodnota předmětu sporu nikoli v peněžité sumě záležejícího, důležitá pro určení příslušnosti«. Mohlo tedy ocenění žalobcovo míti v tomto případě za účel jen docílení řízení bagatelního podle § 448 cřs. udáním »hodnoty sporného předmětu«, ano nebylo žalováno o peněžitou sumu a an se žalobce nenabídl, že by místo předmětu v žalobě žádaného přijal určitou peněžní částku. Ale pak bylo věcí žalovaného, by namítal a prokázal, že jest ocenění nízké a že v pravdě nejde o spor bagatelní. Již v t. zv., »odpověděch« ministerstva spravedlnosti k § 448 cřs. jest uvedeno, že cena předmětu sporu, jenž nezáleží v peněžité částce, má býti přijata podle udání žalobce v žalobě, pokud žalovaný neprovede důkaz, že předmět sporu má vyšší cenu. Na témže stanovisku stojí i praxe nejvyššího soudu, jak jde na jevo z rozhodnutí dříve citovaných. Pokud jde o věcnou příslušnost dovolaného soudu a nejde o případ § 60 j. n., nemá ovšem žalovaný vliv na ocenění předmětu rozepře žalobcem, ale pokud jde o způsob řízení může se žalobce brániti proti nízkému ocenění žalobcovu, jež by mělo za následek řízení bagatelní. Neprávem si tedy žalovaný stěžuje, že by takovým způsobem mohli vlastníci domu z nevraživosti nájemníkům bagatelní řízení vnucovati a jejich existenci ohrožovati. Je zcela nerozhodné, že první soud zapsal žalobu do rejstříku pro pravidelné spory, že provedl řádné procesní řízení a že s tím byly i žalobkyně srozuměny. Opravné soudy rozhodují, zkoumajíce otázku, zda je opravný prostředek přípustný, samostatně o tom, nastaly-li předpoklady pro zvláštní předpisy o věcech nepatrných (rozhodnutí čís. 34 sb. n. s.) a strany nemohou se dohodnouti ani výslovně ani mlčky na jiném způsobu řízení, než jest civilním řádem soudním předepsáno, protože jde o předpisy donucovací. Protože tedy jde o věc nepatrnou, jest podle § 517 poslední odstavec cřs. proti usnesení odvolacího soudu rekurs vyloučen a musil býti podle § 526 druhý odstavec c. ř. s. odmítnut.

Citace:

č. 10562. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 259-261.