Čís. 10578.

Kdo jednal proti předpisu dvorského dekretu ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s., ručí za škodu způsobenou tím třetím osobám, najmě za škodu, již tím vzal knihovní věřitel.
(Rozh. ze dne 27. února 1931, R II 41/31). Alfréd K. ujednal se žalovanými, se spořitelním spolkem a s obecní spořitelnou, že zaplatí žalovaným jejich celé pohledávky váznoucí na polovici nemovitosti, dané do dražby, nesúčastní-li se žalovaní dražby a nabude-li Alfréd K. polovice nemovitosti za nejnižší podání. Žalovaní se dražby nesúčastnili a Alfred K. vydražil polovici nemovitosti za nejnižší podání. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalující knihovní věřitel na žalovaných náhrady škody, již utrpěl tím, že se žalovaní podle dohody s Alfredem K-em nesúčastnili dražby, čímž se stalo, že žalobcova pohledávka nebyla zplna kryta. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Není pochyby, že úmluva tvrzená žalobcem jest podle dvorního dekretu ze dne 6. června 1838 čís. 277 sb. z. s. neplatná. Nemá v zápětí pro smluvní strany žádné závaznosti. Z dalšího ustanovení dvorního dekretu, že přes to, že byla uzavřena neplatná smlouva, dražba není neplatná, lze souditi na to, že zákonodárce následky takové neplatné úmluvy chtěl omeziti na smluvní strany samy. Tomu nasvědčuje též úvaha, že žádný knihovní věřitel nemá proti jiným knihovním věřitelům povinnost, by spoludražil, že jest k tomu jen oprávněn, a nelze uznati, že, vzdal-li se toho práva na základě neplatné smlouvy, stane se proti jiným knihovním věřitelům povinným k náhradě škody. Ostatně žalobce mohl při dražbě spoludražiti, čímž by se byla stala úmluva ilusorní. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: S názorem prvého soudů nelze souhlasiti. Dvorský dekret čís. 277/1838 sb. z. s. má za účel chrániti právní statek, jehož poškození má touto normou býti zabráněno. Zákazem úmluv o neúčasti při dražení má býti podpořena co možná největší účast koupěchtivých na dražbě, by v zájmu dlužníka i zástavních věřitelů dosaženo bylo podání co možno nejvyššího. Jest sice pravda, že se dvorský dekret nezmiňuje o osobách třetích, uváděje, že dohoda stran jest neplatná a že ohledně toho, co bylo plněno, platí ustanovení § 1174 obč. zák. Přes to však není vyloučeno ručení těchto stran za škodu jinému tímto jednáním způsobenou. Stalo-li se ujednání, což ovšem prvý soud nezjišťuje, mluvě jen o úmluvě tvrzené žalobcem, nikoliv o úmluvě prokázané, bylo ujednání protiprávní, oním dekretem zakázané, a každý, kdo se dopouští takového jednání, jest zodpověděn za škodu i jinému způsobenou (§§ 1294 a 1311 obč. zák.). Naprosto jest bez významu, zda se žalobce mohl účastnili dražby, povinnost k tomu neměl, najmě ana jeho pohledávka byla ve stejném knihovním pořadí s pohledávkou spořitelny, o kteréž pohledávce mohl míti za to, že požívá sirotčí jistoty a že i spořitelní spolek v pořadí za žalobcem se svou pohledávkou zajištěný bude Se museti súčastniti na dražbě, nebude-li chtíti o svou pohledávku přijití, a že bude dražiti se spořitelnou, která rovněž nebude chtíti vyjíti ani s částí své pohledávky na prázdno a bude museti dražiti tak dlouho, až bude pohledávka spořitelny plně kryta a tím ovšem i pohledávka žalobcova. Není zákonného ustanovení, podle něhož by byl žalobce býval povinen účastniti se na dražbě. Tím méně ovšem byl k tomu povinen, any se jí účastnily oba žalované ústavy na předchozích rocích a dražily, takže mohl předpokládati, že budou opět dražiti a že jeho pohledávce nehrozí nebezpečí. Žalobce domáhá se náhrady škody zaviněné prý oběma žalovanými i vydražitelem tím, že tyto strany ujednaly, že se žalované ústavy neúčastní dražby jako dražitelé. Musí tedy dokázati protiprávní jednání žalovaných, škodu, příčinnou souvislost mezi oním jednáním a škodou i zavinění škůdcovo. Nesporno jest, že žalobci neúčastí žalovaných na dražbě škoda vzešla. Stalo-li se na straně žalovaných protiprávní jednání, jest jisto vzhledem k tomu, co bylo výše řečeno, že jest tu příčinná souvislost mezi oním jednáním žalovaných a škodou žalobcovou a že škodu zavinily oba žalované ústavy i vydražitel, ujednavše, že dražiti nebudou, a neúčastnivše se v důsledku úmluvy dražby. První soud však se neobíral v důsledku svého názoru jednak otázkou protiprávního jednání súčastněných stran, jednak otázkou výše škody a otázkou, zda byla škoda způsobena nedopatřením, a do jaké míry každý ze žalovaných ústavů ručí a snad i vydražitel, či stalo-li se poškození úmyslně neb nelze-li podíly určiti a jsou-li oba žalované ústavy, zodpovědný solidárně. Tyto otázky jsou pro rozhodnutí sporu důležité a, ježto se jimi prvý soud neobíral, jest řízení podle § 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. kusé.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:
Správný jest právní názor odvolacího soudu, že ten, kdo jedná proti předpisu dvorského dekretu ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s., dopouští se protiprávního činu (§ 1294 obč. zák.) a ručí podle předpisů §§ 1295 a 1311 obč. zák. za škodu třetím osobám tím způsobenou. Neboť, nehledíc k tomu, že sám dvorský dekret v této příčině neobsahuje žádného omezení, jest, jak zřejmo z úvodních jeho slov: »Aby odstraněny byly škodlivé úmluvy při veřejných dražbách«, jeho účelem, chrániti při veřejných dražbách zákonem požadovanou volnost soutěže koupěchtivých a zachrániti tímto způsobem třetí osoby, t. j. osoby na škodlivé úmluvě nesúčastněné, před majetkovými újmami. Kdo přestoupí zákon, který chce předejíti poškození, ručí podle § 1311 obč. zák. za veškerou škodu, která by se jinak nebyla přihodila, a ručí proto, kdo přestoupil řečený dvorský dekret, i za škodu, kterou v důsledku tohoto přestoupení, pokud se týče následkem ujednané »škodlivé úmluvy« utrpěl některý knihovní věřitel, zde žalobce (srovnej i Neumann, Komentar zur Exekutionsordnung, prvý sv., Vídeň 1928, str. 607, k § 177 ex. ř.). K vývodům rekursu, pokud nejsou vyřízeny již tím, co bylo uvedeno, se jen ještě podotýká, že se žalobce škodlivé újmy nesúčastnil a že, kdyby tak byl učinil, by ho neznalost zákona neomlouvala (§ 2 obč. zák.) a dvorský dekret ze dne 6. září 1838 čís. 277 sb. z. s. by ho nechránil.

Citace:

č. 10578. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 304-306.