Čís. 10736.

Při rozvrhu nejvyššího podání nelze přihlédnouti k zaznamenané pohledávce, když spravovací lhůta uplynula a nebyl podán průkaz, že jest spravovací řízení zahájeno, třebaže nebyl v tomto směru vznesen odpor.
Částečné zaplacení pohledávky přikázané při rozvrhu nejvyššího podání nelze uplatňovati odporem, nýbrž návrhem na zrušení exekuce anebo žalobou podle § 35 ex. ř.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1931, R I 177/31.) Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost přikázal soud prvé stolice mimo jiné na zaznamenanou pohledávku Václava G-a 30000 Kč, Richardu W-ovi k hotovému zaplacení 6014 Kč a zbytek 23583 Kč Václavu G-ovi k částečnému krytí pohledávky z kauční listiny. Dlužnice vznesla proti přikázání pohledávky Richarda W-a odpor z důvodu částečného zaplacení, jakož i odpor proti přikázání pohledávky Václavu G-ovi. Soud prvé stolice odpory zamítl. Rekursní soud nevyhověl rekursu dlužnice.
Nejvyšší soud vyhověl částečně dovolacímu rekursu dlužnice a změnil rozvrhové usnesení tak, že se nepřihlíží k pohledávce Václava G-a, zaznamenané penízem 30000 Kč; jinak dovolacímu rekursu nevyhověl.
Důvody:
Stěžovatelka napadá dovolacím rekursem a) přikázání zaznamenané pohledávky Václava G-a z dluhopisu z 21. listopadu 1927 proto, že při rozvrhovém roku nebylo vykázáno, že ještě běží Ihůta ke spravení záznamu nebo že je spravovací řízení již zahájeno, b) že nebylo vyhověno jejímu odporu proti přikázání pohledávky Richarda W-a, postupníka Františka M-a, jímž uplatňovala částečné zaplacení 3075 Kč, a že její odpor měl býti poukázán na pořad práva, c) že byl zamítnut její odpor proti podmíněnému přikázání pohledávky Václava G-a z kauční listiny z 25. července 1928 v částce 28530 Kč z důvodu, že rozsudkem byla věřiteli proti ní tato pohledávka oduznána a že ji při rozvrhovém roku popřela. Ad a) Přikázání zaznamenané pohledávky napadá stěžovatelka právem. Povinný může podati odpor proti přikázání pohledávek, pro něž není proti němu exekučního titulu. Povinná ovšem neopřela odpor proti přikázání zaznamenané pohledávky o to, že nebyl podán průkaz podle § 228 ex. ř. Avšak povinná to nepotřebovala učiniti, protože exekuční soud, í když nebylo vůbec odporu, nesměl přihlédnouti k zaznamenané pohledávce, když spravovací lhůta uplynula a nebyl podán průkaz, že je spravovací řízení zahájeno. Jde o velící předpis rozvrhový, jehož exekuční soud musí dbáti, i když odpor nebyl podán. (§ 228 ex. ř. slova »budiž toliko tenkráte přihlíženo«). Imperativnost předpisu plyne nejen z doslovu zákona, nýbrž i z úvahy, že zadnější věřitelé ani nevědí, zda zaznamenaný věřitel má ještě lhůtu nebo zda spravovací řízení zahájil. Nejsou vyrozumíváni o prodloužení spravovací lhůty, aniž jsou uvědomováni o spravovacím sporu. Proto není k uplatnění toho, že spravovací lhůta uplynula a spor spravovací není zahájen, potřeba odporu a musí exekuční soud k této okolnosti přihlížeti z úřadu, i když odpor nebyl podán. Okolnost, že knihovní soud zamítl žádost o prodloužení spravovací lhůty, běžící do konce roku 1928, odůvodniv to tím, že spravení sporem není třeba, nemění nic na tom, že spravovací lhůta uplynula a že spravovací řízení není zahájeno. Usnesení o zamítnutí návrhu na prodloužení lhůty nebylo povinné doručeno. Proti ní nemohlo nabýti moci práva a proto může uplynutí spravovací lhůty v rekursu uplatňovati právě tak jako zadnější věřitelé. Nemá-li usnesení knihovního soudu ze dne 21. prosince 1928, vyslovující, že se upouští od lhůty ke spravení, a tím zamítající návrh na její prodloužení, účinek proti zadnějším věřitelům a povinné, protože o něm nebyli ani vyrozuměni, měl Václav G. ke spravení lhůtu jen do konce roku 1928. Nechav usnesení zamítající prodloužení lhůty vejíti v moc práva a nestěžovav si do něho, by tak dosáhl prodloužení spravovací lhůty pro záznam, nese sám následky toho, že mu lhůta uplynula. Chtěl-li přes to uplatnili zaznamenanou pohledávku při rozvrhu, bylo na něm, by podle § 228 ex. ř. aspoň do rozvrhu vyvolal zahájení řízení o spravení záznamu. Stěžovatelka má tedy pravdu, jest oprávněna k rekursu a právem uplatňuje nedostatek podmínek § 228 ex. ř. pro přihlédnutí k záznamu. Jejímu rekursu v tomto směru bylo proto vyhověno.
Ad b) Právem však nižší soudy zamítly odpor povinné proti přikázání pohledávky Richarda W-a jako postupníka Františka M-a vznesený z důvodu částečného zaplacení. Povinná mohla vznésti odpor jen proti pohledávce, pro niž nebylo proti ní exekučního titulu. Sporná pohledávka byla knihovně zajištěna proti povinné vnuceným vkladem práva zástavního pro vykonatelnou pohledávku podle rozsudku. Byl tu tedy proti povinné exekuční titul a nemohla vznésti proti přikázání odpor (§ 213 ex. ř.). K uplatnění splátek na vykonatelný dluh zbývala jí za exekučního řízení jen cesta návrhu na zrušení exekuce podle § 40 ex. ř. anebo cesta žaloby podle § 35 ex. ř. Ale odpor nemohla vznésti. Po skončení exekučního řízení může po případě splátky uplatniti žalobou zachovanou jí podle § 231 ex. ř. k uplatnění jejího lepšího práva. Proto není třeba zabývati se tím, zda Richard W. nabyl zástavního práva pro celou pohledávku bez ohledu na splátky podle § 1500 obč. zák. Odpor povinné byl právem zamítnut.
Ad c) Posléze si povinná stěžuje na to, že nebylo vyhověno jejímu odporu proti přikázání pohledávky Václava G-a z kauční listiny ze dne 25. července 1928 ve výši 27630 Kč nebo že nebyl tento odpor aspoň poukázán na pořad práva. Stěžovatelka odůvodňuje stížnost tím, že se rozsudek krajského soudu proti Janu B-ovi týče této pohledávky, že bylo sporné, zda i povinná ji spoludluží, že zřídila zástavu jen pro případ, že bude sama dlužna, a to ještě za sporu, v kauční listině prý se praví, že Václav G. dostal na pohledávku 82629 Kč zaplaceno 25000 Kč, že 30000 Kč jest zvlášť zajištěno a že povinná ohledně zbytku do výše 27629 Kč zastavuje svůj podíl na domě, že rozsudkem byl odsouzen jen její manžel k zaplacení 22525 Kč 30 h, nikoliv však ona, a že záruku za dluh manželův nepřevzala a zřídila smlouvou právo zástavní jen pro případ, že bude sama dlužna. Tyto okolnosti jsou však v podstatě novotami. Při rozvrhovém roku vznesla povinná odpor proto, že rozsudkem krajského soudu bylo právoplatně rozhodnuto, že nedluží nic. Jiný důvod odporu neuvedla. Popřela tedy jen pohledávku a vznik zástavního práva popírala jen pro nedostatek zástavní pohledávky, ale nepopírala zástavní právo z důvodu, že je zřídila jen pro vlastní dluh, nikoliv pro dluh manželův. Exekuční soud usoudil podle obsahu kauční listiny, podle níž zřídila povinná, aniž uznala pohledávku a aniž rozeznávala, zda pohledávka přísluší proti ní či proti manželi, právo zástavní na svém podílu na domě, davši jej za záruku za hypotéku pro zbytkovou pohledávku 27630 Kč, že zástava ručí za dluh manžela povinné a že jest lhostejno, je-li sama povinná také dlužna. Byl tedy odpor povinné zamítnut právem a rekurs podaný z jiného důvodu, než byl a mohl býti odporem uplatněn, není přípustný, poněvadž nový důvod v rekursu uplatněný, by rekurs byl přípustný, měl podle § 234 ex. ř. býti uplatněn odporem. Ostatně nebyl obsah kauční listiny, jak jej první soud uvádí, sporný a právem nižší soudy odpor zamítly, správně usuzujíce, že podle zjištěného obsahu kauční listiny ručí zástavně za dluh svého manžela. Proto bylo dovolacímu rekursu v bodě a) vyhověno, jinak není dovolací rekurs odůvodněn, po případě není přípustný.

Citace:

Čís. 10736.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 608-611.