Čís. 10865.

Odpůrci nárok. Otázka, zda dlužník jednal s úmyslem zkrátiti věřitele, a zda tento úmysl byl druhé straně znám, jest skutkovým zjištěním. Otázka zkrácení věřitele jest otázkou právní. Poškození věřitele jest tu jako požadavek odpůrčího nároku tehdy, je-li odporování způsobilé přivoditi buď úplné neb i jen částečné uspokojení odporujícího věřitele, anebo je aspoň ulehčiti neb uspíšiti. Netřeba však, jde-li o jednání odporovatelné s hlediska § 2 čís. 1 odp. řádu, by bylo jako takové zvlášť uvedeno; je-li popřeno, není na věřiteli, by je dokazoval, nýbrž jest na odpůrci, by tvrdil a dokázali, že provedení odporu neposkytuje prospěch pro věřitele.
(Rozh. ze dne 12. června 1931, Rv I 783/30.)
Žalobu věřitelky proti manželce dlužníka o výrok, že postup usedlosti s dlužníka na žalovanou jest proti žalobkyni bezúčinný, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
jde o odpůrčí žalobu podle § 2 čís. 1 odp. řádu. Žalobkyni náleželo prokázati, že dlužník předsevzal právní jednání, jemuž se odporuje, v úmyslu zkrátiti své věřitele a že druhé straně, jeho spolusmluvníku, byl zkracovací úmysl znám. Odvolací soud dospěl, zopakovav důkaz výslechem stran, k přesvědčení, jež zevrubně odůvodnil, že se převod usedlosti na žalovanou stal v úmyslu připraviti žalobkyni o výživné a ji takto na jejím právu na výživné zkrátiti, kterýžto úmysl byl i žalované jeho spolusmluvnici znám. Otázka, zda tu byl dlužníkův úmysl zkrátiti věřitele a zda byl druhé straně znám, jest skutkovým zjištěním, jímž jest dovolací soud vázán (§§ 498 a 513 c. ř. s.). Nelze proto přihlížeti k vývodům, jimiž žalovaná napadá zjištění odvolacího soudu, ano jde vpravdě jen o brojení proti zhodnocení důkazů, což není dovolacím důvodem. Neobstojí ani výtka, že odvolací soud posoudil po té stránce věc nesprávně s hlediska právního, maje za to, že se žalobkyni zdařil důkaz uložený jí v § 2 čís. 1 odp. řádu. Ovšem jest přisvědčiti dovolání, že se odvolací soud nezabýval otázkou zkrácení věřitele, které požaduje zákon i tehdy, odporuje-li se právnímu jednání s hlediska § 2 čís. 1 odp. řádu. To není vadou odvolacího řízení podle § 503 čís. 2 c. ř. s. — jak míní dovolatelka — nýbrž kusostí rozhodnutí, ale přes to nelze dovolání ani v tom směru přiznati úspěch. Otázka zkrácení věřitele jest otázkou právní, kterou si může dovolací soud sám rozřešiti (rozh. čís. 4546 sb. n. s.). Poškození věřitele jest jako požadavek odpůrčího nároku tu tehdy, je-li odporování způsobilé přivoditi buď úplné neb i jen částečné uspokojeni odporujícího věřitele nebo je alespoň ulehčiti neb uspíšiti. Netřeba však, jde-li, jak jest tomu v souzeném případě, o jednání odporovatelné s hlediska § 2 čís. 1 odp. řádu, aby bylo jako takové zvlášť uvedeno. Je-li popřeno, jest věcí popírajícího žalovaného, by tvrdil a dokázal, že provedení odporu neposkytuje prospěch pro věřitele (Bartsch-Pollak § 27 konk. řádu, pozn. 52, § 28 konk. řádu, pozn. 10 a 12 a § 2 odp. řádu, pozn. 10, Ehrenzweig 74 a Lehmann 210). Žalovaná v prvé stolici popřela, že tu bylo poškození věřitele, ale uvedla k odůvodnění toho jen tolik, že »žalobkyně nebyla vůbec nijak zkrácena, poněvadž při vymáhání pohledávky vnucenou dražbou nemovitosti nikdy by nedosáhla z prodeje po krytí knihovních dluhů tolik, kolik žádá žalobou.« Tímto přednesem, který jediné může býti rozhodný pro posouzení řečené otázky, žalovaná ani netvrdila, že by odporování nebylo způsobilé přivoditi aspoň částečné uspokojení odporujícího věřitele, a netvrdila ani, že tu bylo předlužení.

Citace:

Čís. 10865. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 838-839.