Čís. 10584.

Předpisem § 1093 obč. zák. není vyloučeno, by nemohla býti dána do pachtu věc cizí.
Propachtovali-li manželé i nemovitosti, náležející jen manželi, lze se domáhati splnění celé pachtovní smlouvy na obou manželích.
(Rozh. ze dne 28. února 1931, Rv I 748/30). Manželé František a Anna B-ovi propachtovali žalobcům nemovitosti. Proti žalobě na manžele B-ovy o splnění smlouvy namítla žalovaná Anna B-ová nedostatek pasivního oprávnění ke sporu, ježto není spoluvlastnicí propachtovaných pozemků. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě proti Františku B-ovi, žalobu proti Anně B-ové zamítl v podstatě proto, že žalovaná není spoluvlastnicí pozemků. Odvolací soud vyhověl žalobě i proti Anně B-ové. Důvody: Nebyly-li nemovitosti patřící jen žalovanému z pachtovní smlouvy žalovanými vyjmuty, jsou i ony pro žalovanou Annu B-ovou předmětem propachtu a jest povinna pachtovní smlouvu o nich žalobcům splniti. Tuto povinnost uložila si prvým odstavcem pachtovní smlouvy, stanovícím, že oba žalovaní pronajímají a podpisem této smlouvy již skutečně pronajali pokud se týče propachtují a propachtovali jim jednak společně náležející, jednak jen žalovanému Františku B-ovi patřící nemovitosti. O vážnosti a určitosti této její smluvní vůle nelze pochybovati, ana se smlouvou konkludentně zavázala odevzdati i dům č. p. 13 se stavební parcelou č. kat. 20 a se zahradou č. kat. 36 žalobcům jako předmět pachtu, ač jí bylo známo, že tyto nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného Františka B-a. Tato skutečnost nemohla činiti plnění jejího závazku podle § 878 obč. zák. nemožným, an jednak její manžel jako knihovní vlastník a naturální držitel oněch nemovitostí byl ochoten dáti je s ní zároveň žalobcům do pachtu, a tuto vůli v téže smlouvě činil svým závazkem a označil jej za zároveň od něho plněný, jednak žalovaná Anna B-ová v řízení prvé stolice ani netvrdila, tím méně prokázala, že v době ujednání pachtovní smlouvy, dne 20. prosince 1926, bylo pro ni předmětně nemožné, by nemovitosti ty žalobcům jako pachtýřům odevzdala do užívání, nehledíc ani k tomu, že nemůže býti předmětnou nemožností opatřiti si za úplatu užívání cizí věci. Odevzdání oněch nemovitostí žalovaným Františkem B-em jako jejich vlastníkem a držitelem do užívání žalobců jako pachtýřů bylo pro povahu tohoto předmětu pachtu nedílným plněním. Podrobila-li se tomuto závazku i žalovaná Anna B-ová, pokud se týče slíbila-li žalobcům i toto plnění nedílně, vznikla u obou žalovaných pasivní korealita podle § 891 obč. zák., podle níž jsou žalobci oprávněni žádati celé plnění na každém ze žalovaných.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce posoudil odvolací soud věc správně (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Odvolacím soudem bylo způsobem formálně bezvadným zjištěno, že si žalovaní stavení čís. pop. 13 se stájemi a zahradou z pachtu nevymínili, nýbrž je žalobcům spolu s mlýnem č. 38 propachtovali. V důsledku toho právem (§ 1096 obč. zák.) odvolací soud uznal, že jsou žalovaní povinni ony nemovitosti žalobcům jako pachtýřům odevzdati. Stanovisko spolužalované Anny B-ové, že byla neprávem odsouzena, ježto jí stavení č. p. 13 se stájemi a zahradou vlastnicky nepatří, nýbrž patří jejímu manželi, žalovanému Františku B-ovi, pročež že jen tento mohl býti k odevzdání těchto nemovitostí odsouzen, jest nesprávné a odkazuje se v tom směru, by se předešlo opakování, na příslušnou stať důvodů napadeného rozsudku, kde ono stanovisko Anny B-ové bylo zevrubně a podle stavu věci a zákona případně vyvráceno. Podotýká se, že § 1093 obč. zák., na nějž se Anna B-ova pro své stanovisko odvolává, tím že praví, že vlastník může jak své movité a nemovité věci tak i svá práva do pachtu dáti, nevylučuje, by cizí věc nemohla býti daná do pachtu (Srovnej Stubenrauch u § 1093 obč. zák., Ehrenzweig II. díl 1 a 1920 u § 363, I (str. 376) a u § 369 II str. 404).;

Citace:

č. 10584. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 316-318.