Čís. 10877.

Žalobu podle § 4 zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 318 ř. zák. náleží projednávali senátu sborového soudu, nikoliv samosoudci. Nejde o takovou žalobu, nýbrž o prostou žalobu o náhradu škody, neopírá-H se žaloba o právoplatné usneseni trestního soudu, jímž by bylo uznáno na povinnost státu k náhradě škody.
(Rozh. ze dne 15. června 1931, Rv I 2188/30.)
Žalobce žaloval u krajského soudu československý stát o náhradu 10.000 Kč za utrpěnou vyšetřovací vazbu. Samosoudce krajského soudu žalobu zamítli. Odvolací soud v tříčlenném senátu napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláni.
Důvody:
Žaloba proti státu o náhradu škody za vyšetřovací vazbu podle § 4 zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 318 ř. zák. předpokládá, že bylo vydáno usnesení trestního soudu ve smyslu § 3 téhož zákona, znějící na povinnost státu nahraditi škodu. V řízení o takové žalobě může býti jednáno již jen o výši požadované náhrady, neboť otázka, je-li stát vůbec povinen nahraditi zatčenému škodu, musí býti předem rozhodnuta postupem předepsaným v § 3, to jest výhradně soudem trestním, jehož právoplatné usnesení jest pak podle posledního odstavce § 3 závazným pro další řízení. V projednávané věcí není sporné, že usnesením radní komory krajského soudu trestního v Praze ze dne 25. října 1929, jež bylo na stížnost zatčeného Josefa H-a (nynějšího žalobce) potvrzeno rozhodnutím vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 1929, bylo vysloveno, že Josefu H-ovi nepřísluší nárok na odškodnění za vyšetřovací vazbu. Z toho plyne, že tu není vůbec zákonného, předpokladu pro postup ve smyslu § 4 zákona čís. 318/1918 ř. z., zejména pro vzneseni žaloby proti státu, o níž by bylo rozhodovati podle § 6 téhož zákona. Dovolatel vytýká rozsudkům a řízení nižších soudů především zmatečnost podle §§ 477 čís. 2 a 503 čís. 1 c. ř. s., kterou vidí v tom, že rozhodující soudy nebyly řádně obsazeny, ježto v prvé stolici rozhodoval samosoudce a v druhé stolici tříčlenný senát, ač podle zákona měl v tomto sporu rozhodovati v prvé stolici tříčlenný senát a u odvolacího soudu senát pětičlenný. Dovolateli bylo by v tom lze dáti za pravdu jen, kdyby šlo skutečně o žalobu, již mají na zřeteli ustanovení §§ 4 a 6 zákona čís. 318/1918 ř. z., neboť o žalobě proti státu podle § 4 náleží podle § 6 rozhodovati sborovému soudu prvé stolice bez ohledu na výši nároku, z čehož plyne, že jde o věc, kterou sborový soud projednává senátem podle § 7 j. n., nikoli samosoudcem podle § 7 a) j. n., protože před samosoudce sborového soudu patří podle § 7 a) j. n. mimo případy výslovně mu přikázané jen ony rozepře o majetková práva, jež jsou sborovým soudům přikázány podle hodnoty předmětu rozepře (srv. rozhodnutí čís. 340, 6305, 9456 sb. n. s.). Ale v souzeném případě nelze vznesenou žalobu považovati za žalobu ve smyslu § 4 zákona čís. 318/1918 ř. z., poněvadž se vůbec neopírá o právoplatné usnesení trestního soudu, kterým by bylo uznáno na povinnost státu nahraditi škodu. Jde tudíž ve skutečnosti jen o obyčejnou žalobu o zaplacení náhrady škody 10.000 Kč, o které byl povolán rozhodovati v prvé stolici samosoudce sborového soudu a v druhé stolici tříčlenný senát odvolacího soudu. Rozsudky nižších soudů s řízením předchozím nejsou zmatečné z důvodu dovolatelem uplatňovaného.

Citace:

Čís. 10877. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 864-865.