Čís. 10885.

Předpokladem žaloby podle § 1435 obč. zák. jest nejen, že se zamýšlený dovolený výsledek nedostavil, nýbrž i, že důvodem plněni byl právě tento zamýšlený výsledek, ať již výslovně nebo z povahy toho kterého poměru plynoucí a oběma stranám poznatelný.
Žaloba podle § 1435 obč. zák. nemá mimo jiné případy místa jen tehdy, pakli ten, kdo dal něco druhému, ač tak učinil též vzhledem k předpokládanému účelu, ani se o tomto účelu nezmínil, ani ho neoznačil způsobem příjemci znatelným, nýbrž jen vniterně se jím obíral.
(Rozh. ze dne 18. června 1931, Rv II 88/31.)
Postupitelka žalobkyně, Eva K-ová, žila ve společné domácnosti se svým bratrem, žalovaným, a konala pro něho práce, začež jí žalovaný slíbil, že dá postoupiti jí anebo jejím dětem domek. Žalovaný však prodal dům jinému a žalobkyně jako postupnice Evy K-ové domáhala se na žalovaném z důvodu kondikce zaplacení nákladů, jež Eva K-ová vynaložila na výživu žalovaného, a za práci pro něho konanou. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Předpokladem žaloby condictio causa data causa non secuta jest nejen, že se zamýšlený dovolený výsledek (causa futura honesta) nedostavil, nýbrž i že důvodem plnění byl právě tento zamýšlený výsledek, ať již výslovně nebo z povahy toho kterého poměru plynoucí a oběma stranám poznatelný. Chce-li se tedy žalobce dodělati úspěchu, musí tvrditi v žalobě a prokázati, že plnil ob causam, a to za určitým účelem, a že tento účel zanikl nebo byl zmařen. Nesprávný jest ovšem názor odvolacího soudu, že k opodstatnění této kondikce jest nutným předpokladem určitá a platná smlouva a že bylo povinností Evy K-ové, by si vyžádala v tom směru závazné prohlášení od žalovaného. Nezbytnou náležitostí kondikce ob causam, o niž se opírá žaloba, jest totiž, že to, co bylo dáno vzhledem k předpokládanému budoucímu výsledku, nesmí se zakládati na smlouvě obě strany vížící. Žaloba podle § 1435 obč. zák. nemá mimo jiné případy místa jen tehdy, pakli ten, kdo dal něco druhému, ač tak učinil též vzhledem k účelu předpokládanému, ani se o tomto účelu nezmínil, ani ho neoznačil způsobem příjemci znatelným, nýbrž jen v myšlenkách se jím obíral. V souzeném případě bylo však zjištěno, že vše, co K-ová plnila pro společnou domácnost, neplnila ob causam a nečinila animo obligandi, by něco za to dostala (domek pro své děti), ale proto, že společně žila s dětmi a svým bratrem, bez úmyslu žádati náhradu, a že plnila to na společnou výživu všech. Ostatně o různých dluzích, jež zapravila K-ová v roce 1929, nebylo ani zjištěno, že byly dluhy žalovaného, nýbrž placeny byly, jak vysvítá ze zjištění nižších soudů, pro společnou domácnost, takže nejde rovněž z toho důvodu o plnění ob causam ve prospěch žalovaného. Co se týče částky 2.850 Kč jako anuit na domek, byla tato sice vynaložena za žalovaného a měla by žalobkyně nárok na její náhradu (§ 1042 obč. zák., plenární rozh. nejvyššího soudu ze dne 20. března 1931 Pres. 1285/30 čís. 10632 sb. n. s.). Předpokladem tohoto nároku jest však animus obligandi, jehož tu podle zjištění odvolacího soudu není, a nebylo ani tvrzeno, že K-ová tento nárok postoupila žalobkyni.

Citace:

Čís. 10885. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 877-878.