Čís. 10759.
K přičtení viny toho neb onoho manžela na rozluce nestačí, že důvod rozluky nastal objektivně v jeho osobě, nýbrž se vyhledává i zavinění subjektivní.
(Rozh. ze dne 7. května 1931, Rv I 1365/30.)
Žalobu manžela proti manželce o rozluku manželství z viny žalované procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud vyhověl žalobcovu odvolání potud, že prohlásil manželství za rozloučené s tím, že vina na rozluce nestíhá žádnou ze stran.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany a odvětil k dovolání žalobce v
důvodech:
Dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s., jejž žalobce jedině uplatňuje, není opodstatněn. Rozluka manželství byla povolena jen z důvodu podle § 13 h) rozl. zák. a odvolací soud uznal, že příčinu k manželskému rozvratu daly výstupy vyvolané žárlivostí žalované. Objektivní příčinu rozvratu a rozluky byla tedy žárlivost žalované a jest ještě zkoumati, zda lze žalovanou za tuto povahovou vlastnost a za její následky činiti též subjektivně odpovědnou, neboť k přičtení viny na rozluce jednomu z manželů nestačí, že důvod rozluky nastal objektivně v jeho osobě, nýbrž vyhledává se k tomu také zavinění subjektivní (viz rozhodnutí čís. 1285, 5420 sb. n. s.). Nižšími soudy bylo na základě znaleckého posudku zjištěno, že svoboda vůle žalované, pokud jde o projevy její žárlivosti, jest podstatně omezena nutkavě se vtírajícími pochody myšlenkovými a že proto žalovaná nemůže býti činěna plně odpovědnou za jednání z toho vyplývající. Toto zjištění odůvodňuje úsudek odvolacího soudu, že žalovanou nestíhá subjektivní zavinění na její žárlivosti a na výstupech jí vyvolaných. Nezáleží na tom, že žalovaná není jinak duševně chorou, neboť nejde tu o otázku příčetnosti, nýbrž jen o otázku subjektivní zodpovědnosti za projevy neobyčejné žárlivosti jakožto povahové vlastnosti.