Čís. 10554.

Převzal-li nabyvatel nemovitosti smlouvou závazek, že zapraví dávku z přírůstku hodnoty, jest zcizitel povinen, by v ukládacím řízení hájil v mezích zákona a pravdy poctivě a bedlivě zájem nabyvatele na správném vyměření dávky a řídil se při tom jeho pokyny a nejednal proti jeho vůli.
(Rozh. ze dne 20. února 1931, Rv II 602/30).
V kupní smlouvě, jíž prodali žalobci žalované společnosti nemovitosti, bylo ustanoveno, že dávku z přírůstku hodnoty zapraví žalovaná. Dávka z přírůstku hodnoty byla vyměřena žalobcům ve výši 30000 Kč, žalovaná na ni zaplatila jen 7614 Kč. Proti žalobě o zapravení nedoplatku 22385 Kč namítla žalovaná najmě, že jí žalobci způsobili škodu tím, že se dohodli proti její vůli se zemským úřadem pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty, by dávka byla vyměřena 30000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Správné rozsouzení této věci spočívá na řešení otázky, zda zavinila žalující strana buď ve zřejmém úmyslu, neb hrubým zaviněním, že došlo k výměře dávky 30000 Kč místo 9599 Kč. V tomto směru jest předně zdůrazniti, že v § 17 nař. ze dne 27. dubna 1922 čís. 143 sb. z. a n. jest stanoveno několik způsobů, jak se určují hodnoty nastupující na místo udané ceny nemovitosti, a jest vyměření dávky na podkladě hodnot úředně předpokládaných aneb na podkladě soudního odhadu způsobem podružným, kdežto přednost má stanovení hodnoty dohodou se stranou. Odvolací soud klade hlavni váhu na to, že bod 5 smlouvy ze dne 23. července 1928 zní výslovně: »Útraty vyhotovení této smlouvy, jejího knihovního provedení, poplatky kolkové a převodní a případnou dávku z přírůstku hodnoty nese kupitelka a útraty depurace platí prodavatelé«. Není tudíž v tomto ujednání ani slovem zmíněno, který ze způsobů zjištění dávky z přírůstku hodnoty stanovených v § 17 uved. nařízení má býti volen, a jest v tomto směru, poněvadž k jednání se zemským úřadem po zákonu jsou oprávněni jen prodatelé, míti za to, že smlouvou nebyli vázáni na určitý způsob řízení dávku tuto upravujícího. Poněvadž zjištění prvého soudu, že kdyby se byli žalobci při jednání dne 18. února 1929 nebyli dohodli na dávce 30000 Kč, by jim bylo hrozilo vyměření dávky 33000 Kč, tudíž o 3000 Kč vyšší, jest opodstatněno výpovědí svědka Hugo B-a, an výslovně potvrdil, že měl obecním úřadem zjištěno, že obecná cena jednoho hektaru z roku 1914 byla 4000 Kč a v roce 1928 jest 30000 Kč a že by tudíž dávka činila asi 33000 Kč, takže smírem došlo ke slevě 3000 Kč, nelze v jednání žalující strany spatřovati ani čin, jímž žalovanou poškodila buď zúmyslně nebo jiným zaviněním, nebo překročením smluvní povinnosti, nýbrž jednání bezelstné. Okolnost, jež by zavinění žalobců opodstatňovala, nebyla svědkem Hugo B-em dotvrzena. Nejvyšší soud změnil rozsudky nižších soudů v ten rozum, že žalovaná jest povinna zaplatiti žalobcům jen 1984 Kč, jinak žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci jest opodstatněn. Podle zjištění procesního soudu zavinili žalobci tím, že odmítli uděliti žalované straně plnou moc pro ukládací řízení a dohodli se proti vůli žalované strany se zemským úřadem pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty, by dávka byla vyměřena 30000 Kč, že dávka byla v této výši vyměřena, ač měla býti správně vyměřena jen na 9599 Kč 38 h. Tato zjištění zůstala odvolacím řízením nedotčena, což uznává i odvolací soud, poukazuje k tomu, že proti obecné hodnotě zcizených pozemků k 1. lednu 1914 po 66.75 hal. za 1 m2, jak ji určil první soud na základě posudků znalců, nebylo v odvolacím řízení již námitek. Že při této obecné hodnotě bylo dávku vyměřiti jen na 9599 Kč 38 h, nebylo a není vůbec sporno. Poukazuje-li přes to odvolací soud na jiném místě svých důvodů ke zjištění prvního soudu, že, kdyby se byli žalobci při jednání dne 18. února 1929 nebyli dohodli na dávce 30000 Kč, bylo by jim hrozilo nebezpečí, že bude vyměřena na 33000 Kč a prohlašuje-li toto zjištěni za opodstatněné svědectvím Hugo B-a, lze tomu rozuměti jen tak, jak to zřetelně mínil první soud, totiž, že žalobci měli podstatné důvody k obavě, že, nedohodnou-li se, bude dávka vyměřena na 33000 Kč a že budou musit platiti také ještě útraty soudního odhadu. Již tu jest podotknouti, že tato obava žalobců nemůže býti uznána za důvodnou, neboť zaplatiti dávku byla podle kupní smlouvy povinna strana žalovaná, a byla by musila ze svého zaplatiti i útraty soudního odhadu, kdyby svými prohlášeními v ukládacím řízení byla zavdala k němu podnět a odhad byl dopadl v její neprospěch. Zavinili-li sami žalobci, že dávka nebyla vyměřena na 9599 Kč 38 h, nýbrž na 30000 Kč, nemohou podle smlouvy se žalovanou stranou požadovati od ní náhradu celé jim k placeni předepsané dávky 30000 Kč, nýbrž jen 9599 Kč 38 h. Názor prvního soudu, že by přílišné vyměřeni dávky šlo na účet žalobců jen, kdyby byli jednati zlomyslně nebo hrubě nedbale, nemá v zákoně opory. Stupeň zavinění má podle § 1324 obč. zák. význam jen pro objem náhradní, povinnosti, k náhradě zavazuje podle §§ 1295 a 1294 obč. zák. i pouhé nedopatření. V § 1297 obč. zák. ukládá zákon každému za povinnost obyčejnou pili a bedlivost podle § 1298 obč. zák. zavazuje k náhradě každé porušeni smlouvy bez ohledu na stupeň viny. Odvolací soud souhlasí s mylným právním názorem procesního soudu, ale dokládá, že v jednání žalobců nelze spatřovati porušení smluvní povinnosti. K tomuto názoru dospěl odvolací soud tím, že proti předpisu § 914 obč. zák. ulpěl při výkladu smlouvy o přesunuti dávky na doslovu úmluvy a nevyložil ji podle zřejmého úmyslu stran a podle pravidel poctivého pospolitého styku. Ač nebylo nic jiného výslovně smluveno, než že žalovaná strana zaplatí připadnou dávku z přírůstku hodnoty, ukládala smlouva, jakž bylo podrobně odůvodněno v rozhodnutí čís. 4373 sb. n. s. povinnosti i žalobcům, a to, by hájili v ukládacím řízení, které se podle § 13 dávk. řádu provádí výhradně se zcizitelem, sice v mezích zákona a pravdy, ale přece poctivě a bedlivě zájem žalované strany na správném a ne přílišném vyměření dávky. Žalobci nemohli býti na pochybách, že se žalovaná strana neuvolila zaplatiti dávku v každé výši, na které by se dohodli s ukládacím úřadem podle § 17 dávk. řádu, nýbrž jen v takové výši, k níž by sama udělila souhlas a, kdyby nedošlo k dohodě, ve výši, jež by po řádně, poctivě a podle zákona provedeném ukládacím řízení byla vyměřena. Poněvadž se ukládací řízení provádělo sice se žalobci, ale s hlediska stran rozepře na účet strany žalované, bylo na žalobcích, by se v tomto řízení řídili, jako by byli zmocněnci žalované strany, jejími pokyny a nejednali proti její vůli. Tím, že odepřeli zmocniti žalovanou stranu, by sama jejich jménem provedla ukládací řízení, ač věc byla pochybná a bylo jim to podle zjištění procesního soudu doporučeno i zástupcem ukládacího úřadu, a že se proti vůli žalované strany uvolili zaplatiti na dávce 30000 Kč, porušili povinnosti, které jim ukládala smlouva, jednali na vlastni vrub a pozbyli práva, by jim žalovaná strana nahradila vice na předepsanou dávku, než by jim byla musila nahraditi, kdyby se byli zachovali podle jejich pokynů, tedy 9599 Kč 38 h. Následky případného omylu o skutečné hodnotě zcizených nemovitosti v roce 1914, o útratách soudního odhadu a o možnosti trestního stíhání pro zkráceni dávky, na nějž se žalobci odvolávají, musí nésti sami, k jich přesunutí na účet žalované strany není zákonného důvodu. Rovněž nemá významu pro tento spor, zda žalobci jednali z vlastní vůle, či pod vlivem obecního starosty a sekretáře. Na 9599 Kč, jež jest žalovaná strana povinna zaplatiti, zaplatila žalobcům již 7614 Kč, zbývá ji doplatiti 1984 Kč s úrokem z prodlení ode dne žaloby. Bylo ji proto odsouditi k zaplacení této části, se zbytkem 20400 Kč však žalobu zamítnouti.

Citace:

č. 10554. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 242-245.