Čís. 10754.
Jednatel bez příkazu jest oprávněn podati žalobu k vydobytí toho, čeho se týká jednatelství bez příkazu.
Třebas se domáhal jednatel bez příkazu zaplacení, lze uznati právem, že zažalovaný peníz jest složití k soudu pro oprávněného, jehož věc vzal žalobce na sebe.
(Rozh. ze dne 2. května 1931, Rv II 143/30.) Rodáci R-ští, vystěhovavší se do Ameriky, sebrali mezi sebou 5 000 Kč, jež zaslali roku 1919 na adresu tehdejšího starosty v R. Františka N-a, by jich bylo použito na zřízení dělnického domu, pokud se týče konsumu v R. Zjištěno, že František N. zapůjčil zaslaných mu 5 000 Kč, protože na stavbu dělnického domu ani na zřízení konsumu nestačily, manželům Janu a Marii J-ovým na stavbu domku. Po smrti N-ově roku 1920 žalobce, který se stal po N-ovi starostou, poradiv se s příslušníky své politické strany, dal roku 1921 zajistili zapůjčenou částku na domku J-ových a byl při tom i v dluhopise i v pozemkové knize uveden jako věřitel. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se N. na právních nástupcích manželů J-ových zaplacení 5 000 Kč. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaných potud, že je uznal povinnými složití zažalovaných 5 000 Kč k soudu.
Důvody:
Jest zjištěno, že žalobce, i když vystupovaly jako věřitel vlastním jménem, nečinil tak, by si pohledávku osoboval, nýbrž by tu byl někdo, kdo by mohl pohledávku vymáhali a ji k účelu, na nějž zapůjčená částka byla určena, uvolnili. Podle plné moci, založené ve spisech, má zástupce žalobcův příkaz, by, dobuda zažalovanou pohledávku, obrátil ji na stavbu dělnického domu v R. Jak za sporu vyšlo na jevo a jak nižší soudy dovodily, nebyl žalobce nikým, kdo by byl k tomu oprávněn, zmocněn, by co se zažalované částky týče, vystupoval jako věřitel a jako žalobce. Jeho vystupování jako věřitel a jako žalobce jest jednatelstvím bez příkazu (§§ 1036 a násl. obč. zák.). Manželé J-ovi žalobce za věřitele přijali, pokud se týče uznali a žalovaní v tento poměr J-ových k žalobci při koupi domku J-ových vstoupili. Žalobce vymáhá zaplacení částky 5 000 Kč J-ovým zapůjčené a žalovanými jako dluh převzaté, protože žalovaní od srpna 1925 úroky neplatí a dluh jest splatný. Žalobce, ujav se jednatelství ohledně zažalované částky, jest povinen je řádně a pilně vésti jakož i ukončiti (§ 1039 obč. zák.). Upírati mu tudíž oprávnění k žalobě žalovaní nemohou. Správnost tohoto názoru plyne z přirozené povahy věci. Jestliže totiž právní jednání a jinaká opatření jednatelem bez příkazu provedená vedla — ať již z jeho zavinění aneb bez něho — v dalším vývoji věci k tomu, že se stalo nezbytným, by proti někomu pro porušení zájmů toho, jehož věc jednatel bez příkazu vzal na sebe, se dovolával pravomoci úřadů a dokonce podal u soudu žalobu, příčilo by se odepření žalobního oprávnění zákonnému ustanovení o povinnosti jemu v §§ 1037, 1039, 1009 a 1012 obč. zák. uložené, dovésti věc bez příkazu převzatou k zřejmému značnému prospěchu druhého až ke konci a učiniti o ní zevrubný počet jako zmocněnec. Přes to však, že žalobce jest tudíž oprávněn k žalobě, nebylo lze jeho žalobě plné vyhověti, protože nelze míti za neodůvodněné obavy žalovaných, zda zaplacením dluhu do rukou žalobce, jehož dlužníky nejsou, budou zproštěni platební povinnosti (§ 1412 obč. zák.). Jest tudíž chrániti žalované před možnou škodou. Proto bylo uznáno, že jsou povinni složiti zažalovanou částku ne přímo do rukou žalobci, nýbrž jen k soudu, a to pro onoho oprávněného, jehož věc žalobce vzal na sebe, poskytuje půjčku podle dlužního úpisu ze dne 18. srpna 1925, o níž tu jde. Tak mohlo býti uznáno i bez výslovného žalobcova návrhu, protože v návrhu na zaplacení jest zahrnut též návrh na složení zažalované částky na soud (sr. rozh. čís. 8827 a tam uvedená další rozhodnutí sb. n. s.).