Čís. 10769.
Zavázal-li se dlužník soudním smírem, že zaplatí útraty sporu, jak budou stanoveny soudem, do čtrnácti dnů pod exekucí, počíná platební lhůta pro zaplaceni útrat teprve doručením soudního usnesení upravujícího výši těchto útrat, nikoliv již uzavřením smíru.
(Rozh. ze dne 8. května 1931, R II 75/31.)
V soudním smíru zavázal se dlužník zaplatiti útraty, jak budou soudem stanoveny. Procesní soud stanovil útraty usnesením ze dne 4. listopadu 1930, jež bylo dlužníku doručeno dne 11. listopadu 1930. Téhož dne navrhl vymáhající věřitel povolení exekuce k vydobytí těchto útrat. Soud prvé stolice exekuční návrh zamítl, rekursní soud exekuci povolil.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Exekučním titulem jest soudní smír ze dne 23. října 1930, podle něhož se nynější povinná strana zavázala, že odevzdá byt, o který šlo, do 30. října 1930 a že zaplatí útraty sporu, jak budou soudem stanoveny, do čtrnácti dnů pod exekucí. Podle spisů upravil procesní soud tyto útraty usnesením ze dne 4. listopadu 1930, jež bylo povinné straně doručeno dne 11. listopadu 1930. Téhož dne podala strana vymáhající návrh na povolení mobilární exekuce pro tyto útraty. Kdežto první soud tento návrh zamítl z důvodu, že exekuční titul není ještě pravoplatný, povolil rekursní soud navrženou exekuci, maje za to, že podle převzatého smluvního závazku byla dlužnice povinna zaplatiti útraty do čtrnácti dnů po uzavření smíru, t. j. do 6. listopadu 1930, třebaže v této době ještě neznala výši útrat. Aby svému závazku mohla dostáti, bylo prý na ní, aby se o tom u soudu přesvědčila. Názor rekursního soudu jest mylný. Ve smíru ze dne 23. října 1930 nebyly určeny ani výše útrat, ani přesně den, kdy měla povinná strana zaplatiti útraty, nýbrž bylo jen vysloveno, že tak má učiniti »do 14 dnů«. Toto určení platební lhůty lze vykládati jen tak, že povinná strana měla útraty, k jichž zaplacení se zavázala soudním smírem, zaplatiti do čtrnácti dnů po doručení soudního usnesení, upravujícího výši těchto útrat, neboť teprve doručením tohoto usnesení se dověděla o jejich výši a mohla po případě podati i rekurs proti úpravě útrat. Platí tu tedy procesní předpis § 426 druhý odstavec c. ř. s., podle něhož usnesení (v tomto případě výměra útrat) se stává účinným proti nepřítomné straně teprve doručením. Teprve od této doby počínala se smluvená čtrnáctidenní lhůta platební, jakož i lhůta rekursní. Rozhodnutí čís. 8964 sb. n. s., z něhož rekursní soud patrně čerpal svůj právní názor, tu nedopadá, neboť v případě, jehož se týkalo ono rozhodnutí, zavázal se dlužník soudním smírem, že zaplatí nejen útraty, jak budou soudem stanoveny, nýbrž i jistinu s úroky do přesně určeného dne, na němž pak ovšem soudním usnesením o úpravě výše útrat nemohlo býti nic změněno. Ježto exekuční návrh byl podán dříve, než dospěla vymáhaná pohledávka a než prošla lhůta v soudním smíru pro zaplacení útrat, rozhodl správně soud prvé stolice, zamítnuv exekuční návrh (§ 7 druhý odstavec ex. ř.) a rekursní soud pochybil, povoliv exekuci.