Čís. 10556.S hlediska § 79 notářského řádu ručí notář, potvrdivší, že listina byla podepsána osobou jemu známou, jen za to, že osoba ta jest mu známa podle jména a osoby. S hlediska § 1299 obč. zák. může však býti zodpověděn i za jiná potvrzení v doložce. (Rozh. ze dne 21. února 1931, Rv I 39/30). Žalující banka domáhala se na žalovaném notáři náhrady škody 82036 Kč a odůvodnila žalobní nárok takto: V roce 1925 ohlásila firma T. a K. i její veřejní společníci Jindřich T. a Josef K. vyrovnání. K vyrovnacímu roku přihlásila žalobkyně pohledávku 281825 Kč a bylo ji přiznáno hlasovací právo pro 80000 Kč. Při vyrovnacím roku byl přijat návrh dlužníků, jímž se zavázali zaplatiti ve dvanácti měsíčních lhůtách 50% kvótu a jako rukojmí a plátcové přistoupily manželky obou veřejných společníků a protokolovaná firma M. R. v N. Tato firma se vyrovnacího roku osobně nesúčastnila, k roku dostavil se Arnošt V. z Prahy, který předložil plnou moc ze dne 30. května 1925 notářsky ověřenou tohoto znění; »Podepsaný M. R., prot. obchodník a majitel realit v P. u N. zmocňuje Arnošta V-a, obchodního jednatele v K., by jménem a v zastoupení mém ve vyrovnacím řízení prot. firmy T. a K. za mně závazně prohlásil, že přejímám záruku jako ručitel a plátce pro vyrovnací kvótu 50%ní, a to s účinkem jakobych sám tak učinil. Tomu na doklad můj vlastnoruční ověřený podpis. V N., dne 30. května 1925. M. R.«. Vzhledem k tomu, že firma M. R. je finančně velmi dobrá, žalující banka na vyrovnáni přistoupila a svým zástupcem hlasovala pro návrh částkou 80000 Kč. Na 50%ní kvótu žalující banky 140910 Kč 50 h zaplatila firma T. a K. jen šest splátek 20000 Kč 04 h. Zůstalo neuhraženo žalobkyni 74072 Kč 04 h. Po marných upomínkách o uhražení tohoto zbytku, podala žalující banka na firmu M. R. žalobu prozatím jen o 30000 Kč. Žaloba ta byla však zamítnuta, poněvadž soud nabyl přesvědčení, že Marie R-ová, majitelka firmy M. R. nedala Arnoštu V-ovi záruční plnou moc ze dne 30. května 1925, nýbrž, že ji podepsal Augustin R. bez vědomí a souhlasu své manželky Marie R-ové. Žalobkyně nebyla by na záruku firmou M. R. přistoupila, kdyby byla věděla, že Augustin R., který podpis M. R. na plnou moc vlastnoručně připojil, není majitelem firmy, a že není ani ku podpisu zmocněn skutečnou majitelkou Marií R-ovou. Legalisace plné moci však nezůstavovala pochybnosti o tom, že v ní není skutečný závazek firmy M. R. Žalovaný totiž ověřil podpis »M. R.« takto: »Osvědčuji, že mně osobně známý Augustin R., obchodník v N., majitel protokolované firmy M. R. na listině této se nalézající podpis M. R. za svůj vlastnoruční uznal«. Tím žalobkyně byla oklamána, neboť její právní zástupce, který při vyrovnání za ni hlasoval, se domníval, že obsah listiny odpovídá pravdě a skutečnosti, že Augustin R. jest majitelem firmy, a proto hlasoval pro vyrovnání. Žalovaný si při legalisaci plné moci nepočínal s potřebnou pilností a opatrností, ptal se Augustina R-a telefonicky, když mu listinu T. předložil k ověření, zda ji skutečně podepsal, a nepodnikl šetření, by zjistil, zda i tvrzení, že Augustin R. je majitelem firmy M. R. je pravdivé, nepřesvědčil se dotazem v obchodním rejstříku, ale ani se Augustina R-a nezeptal, je-li majitelem firmy. Zanedbav tuto nutnou opatrnost, způsobil žalovaný žalující straně škodu, kterou je povinen podle § 1299 obč. zák. a § 39 not. řádu jí nahradit. Je zodpověděn, potvrdí-li nesprávně totožnost podpisatele, což se v tomto případě stalo. Neopatrnou legalisaci žalovaného utrpěla žalobkyně škodu na nezaplacené kvótě 74072 Kč a na útratách právního zastoupení v uvedeném sporu 4500 Kč, 2774 Kč a 690 Kč, takže celková její škoda činí 82036 Kč. Oba nižší soudy, žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů : Žalobkyně tvrdí, že žalovaný jest zodpovědným za to, že v legalisační doložce při osvědčení o sobě potvrdil zvláštní označení jako pravdivé a jemu osobně známé. Jak prvý soud správně dovodil, dosvědčuje podle § 79 not. ř. notář legalisační doložkou jen, že strana v jeho přítomnosti vlastnoručně listinu podepsala nebo před ním uznala, že podpis na listině jest její. Nezná-li stranu osobně, musí mu její totožnost býti potvrzena dvěma svědky. Poslední věta § 79 not. ř. ustanovuje, že za obsah listiny a za oprávnění vystavovatele není zodpověděn. Z toho vyplývá, že, potvrdí-li notář, že listina byla podepsána jemu osobně známou osobou, znamená to jen, že osoba ta jest mu známa podle jména a osoby. To i ono notář znal a podle pravdy potvrdil. Za ostatní potvrzení v doložce notář neručí. Proto, potvrdí-li notář, že Augustin R. jest majitelem protokolované firmy M. R., neručí za tento dodatek. Jestliže se notář jen telefonicky dotázal Augustina R-a, zda plnou moc podepsal, neporušil tím předpis § 79 not. ř., poněvadž se prohlášení to stalo notáři samému. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl. Důvody: Oba nižší soudy uvádějí správně, že v souzené právní rozepři jest jediné rozhodným, zda jest žalovaný žalobkyni, odpovědný za to, že na plné moci pro obchodního jednatele Arnošta V-a, opatřené podpisem »M. R.«, ověřil tento podpis legalisační doložkou: »Osvědčuji, že mně osobně známý Augustýn R., obchodník v N., majitel protokolované firmy M. R., na listině této se nalézající podpis M. R. za svůj vlastnoruční uznal«. Než, řešíce tuto otázku, pojaly oba nižší soudy svůj úkol příliš úzce. Posuzovaly otázku zavinění žalovaného notáře jedině s hlediska předpisů notářského řádu, zejména s hlediska § 79 not. ř., podle něhož notář ověřovací doložkou jen dosvědčuje, že strana v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala nebo před ním uznala, že podpis na listině je její, a podle něhož má se notář obeznámiti s obsahem listiny jen potud, pokud je tohoto potřebí k zápisu do protokolu, aniž odpovídá za obsah listiny a za vydavatelovo oprávnění. Opíraje se o tento předpis usoudil odvolací soud, že, potvrdí-li notář, že listina byla podepsána osobou jemu osobně známou, znamená to tolik, že osoba ta je mu známa podle jména a osoby; to i ono prý žalovaný notář znal a podle pravdy potvrdil; za ostatní potvrzení v doložce prý neručí, a potvrdil-li, že Augustin R. jest majitelem protokolované firmy M. R., neručí ani za tento dodatek. Odvolacímu soudu lze přisvědčiti potud, že z předpisu § 79 not. ř. nelze ještě dovozovati zavinění žalovaného notáře a jeho ručení za škodu, která vznikla žalobkyni podle jejího tvrzení tím, že její právní zástupce ve vyrovnacím řízení firmy T. a K., domnívaje se, že obsah plné moci odpovídá pravdě a skutečnosti a že ji podepsal skutečný majitel protokolované firmy M. R., hlasoval pro vyrovnání, když byl zmocněnec firmy M. R., vykázavší se právě touto plnou mocí závazně prohlásil, že firma přejímá záruku jako rukojmí a plátce za 50%ní vyrovnací kvótu. Avšak žalobkyně neopřela nárok na náhradu škody o zanedbání nebo porušení předpisu § 79 not. ř., nýbrž výslovně o předpis § 1299 obč. zák., tvrdíc v žalobě, že si žalovaný při ověření podpisu na plné moci nepočínal s potřebnou pilností a opatrností, nepřesvědčiv se dotazem u rejstříkového soudu o tom, zda jest Augustin R. skutečným majitelem firmy M. R., a ani Augustina R-a Samého se na to nezeptav. Tento přednes doplnila žalobkyně v přípravném spisu dalším tvrzením, že žalovaný již dříve několikráte ověřoval firemní podpis M. R. a že mu bylo známo, že jedinou majitelkou firmy je Marie R-ová, která u něho vždy listiny podpisovala, nikoli Augustin R. S tohoto hlediska se ani soud prvé stolice, ani soud odvolací vůbec nezabýval s věcí a neprovedly o tomto posléze uvedeném tvrzení důkazy nabídnuté žalobkyni, ačkoli jde o okolnost, která může míti pro otázku zavinění žalovaného a pro jeho ručení za tvrzenou škodu rozhodující význam. Kdyby bylo prokázáno, že žalovaný označil v ověřovací doložce Augustina R-a za majitele protokolované firmy M. R., ačkoli věděl, že Augustin R. není majitelem firmy, a že takto vědomě potvrdil — byť i jen v ověřovací doložce — něco, co neodpovídalo pravdě, — zanedbav tím snad i zvláštní povinnost uloženou mu v § 34 not. ř., mohlo by v tomto jeho postupu, příčícím se nejen předpisům notářského řádů o povinnostech notáře jako osoby nadané mocí svého úřadu veřejnou důvěrou, nýbrž i předpisu § 1299 obč. zák., býti spatřováno zavinění, za které by po případě ručil podle předpisů občanského zákona o náhradě škody, zejména podle ustanovení § 1299 obč. zák., pokud se týče i podle § 39 not. ř., předpokládajíc ovšem, že toto zavinění bylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Ježto odvolací soud, řeše, právě tak jako soud prvé stolice, spornou otázku v rámci příliš úzkém, neposuzoval věc též s hlediska právě naznačeného a neučinil v této příčině potřebná skutková zjištění, bylo odůvodněnému dovolání vyhověti a napadený rozsudek zrušiti. Poněvadž lálo vada zasahuje i do první stolice a nebude se lze obejíti bez nového jednání v této stolici, bylo podle § 510 druhý odstavec c. ř. s. zrušiti i rozsudek soudu prvé stolice a vrátiti věc tomuto soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Shledá-li při lom soud na stírané žalovaného zavinění, bude mu ovšem řešiti také otázku, zda toto zavinění jest v příčinné souvislostí s tvrzenou škodou.