Čís. 10445.

Soudní prázdniny nemají vliv na počátek a na běh jednoměsíční lhůty k žalobě pro zmatečnost.
Lhůta k žalobě pro zmatečnost rozsudku pro zmeškání počíná se, i když rozsudek byl doručen náhradně, ode dne doručení.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1931, R II 473/30).
Rozsudek pro zmeškání v základní rozepři byl doručen náhradně manželce žalobcově dne 3. června 1929. Žalobu o zmatečnost zadal žalobce na soudě dne 27. července 1929. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a odmítl žalobu pro opožděnost.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud odmítl žalobu pro zmatečnost, uplatňující důvod § 529 čís. 2 cřs., jako opožděnou, protože byla podána po projití jednoměsíční lhůty, čítané od pravomoci rozsudku pro zmeškání, jenž byl doručen žalobcově manželce. Žalobce, opíraje se o skutkové zjištění prvního soudu — nezměněné soudem odvolacím —, že již žaloba byla doručena k rukám žalobcovy manželky a že podpis na zpátečním lístku nepochází od žalobce, dále, že i rozsudek pro zmeškání doručen byl k rukám manželky, jež se podepsala na zpátečním lístku, vytýká odvolacímu soudu: a) že přehlédl, že do běhu jednoroční zákonné lhůty podle § 534 čís. 2 cřs. připadly soudní prázdniny, takže byla tato lhůta podle § 225 cřs. zastavena, b) že řečená jednoměsíční lhůta počíná běžeti podle § 534 čís. 2 cřs. ode dne, kdy bylo doručeno rozhodnutí straně samé, ne však dříve, než nabylo právní moci. Důvodem ad a) se odvolací soud nezabýval a nutno jej tedy vyřešiti. Stěžovatel jest na omylu, neboť soudní prázdniny neměly vliv na běh lhůty podle § 534 čís. 2 cřs. V souzeném případě netřeba zkoumati, jaké právní povahy jest řízení o žalobě pro zmatečnost, zda jde o spor nový a samostatný (§§ 533 a 541 cřs.), či o jakési přezkoumání základního a pravoplatně již rozhodnutého sporu s určitého hlediska (§ 529 c. ř. s.). Netřeba ji řešiti proto, že k cíli lze dojíti již z těchto úvah: Předpis § 225 prvý odstavec c. ř. s. ustanovuje: »Jestliže počátek soudních prázdnin připadne do běhu nějaké lhůty, nebo počátek lhůty do soudních prázdnin, prodlužuje se lhůta o celou dobu, nebo část soudních prázdnin, která při počátku lhůty ještě zbývá.« Podstata soudních prázdnin jest vymezena první větou § 223 c. ř. s. v doslovu čl. II. čís. 2 zákona ze dne 19. ledna 1928, čís. 23 sb. z. a n., že za soudních prázdnin konají se roky a vydávají se rozhodnutí jen ve věcech feriálních. Ustanovení o vlivu soudních prázdnin na lhůty jest tedy jen důsledkem této podstaty soudních prázdnin. Z těchto předpisů jde zřejmě na jevo, že zákon má na mysli věci, které ještě k soudu nedošly, a proto se nemohou soudní prázdniny týkati lhůt, které zákon stanoví pro podání určitých žalob. Jde o lhůty propadné, stanovené v zákoně již předem pro trvání právní možnosti podati takovou žalobu. Nezáleží na tom, zda byla lhůta normou hmotněprávní, či normou procesuální. Vždy jest to určení času, v němž musí býti určité právo uplatněno pod následky vyloučení. Zadati takovou žalobu na soudě v předepsané lhůtě není žalobci ustanoveními o soudních prázdninách ani zabráněno ani prominuto; byla-li však zadána až po propadné lhůtě, nehodí se k věcnému projednání. Správnost tohoto názoru, jde na jevo i z této úvahy: Žaloba pro zmatečnost jest podle svého účelu mimořádnou právní pomůckou k odstranění formálně právoplatného rozhodnutí, byly-li porušeny určité základní zásady o procesním řízení, uvedené v § 529 c. ř. s. Důvěra v právoplatná soudní rozhodnutí jest jedním z podstatných předpokladů právní bezpečnosti. Zákonu na tom záleží, by možnost napadati právoplatné soudní řozhodnutí nebyla po neurčitou dobu brána v pochybnost. Proto jest ustanovení o výjimečné zvratitelnosti vykládati co nejpřesněji a odmítnouti každý výklad, jímž by byla nejistota, prýštící zámožnosti žaloby pro zmatečnost, zvyšována a časově prodlužována. Tak by tomu bylo, kdyby měl býti přijat právní názor, že se předpis § 225 c. ř. s. vztahuje také na zákonnou lhůtu k podání žaloby pro zmatečnost, neboť tím by byla neprodlužitelná jednoměsíční lhůta prodloužena po případě až na tři měsíce. Za tohoto stavu věci netřeba se ani blíže obírati právní povahou a účinkem desítileté lhůty podle posledního odstavce § 534 c. ř. s., která pro souzený případ § 529 čís. 2 c. ř. s. neplatí.
Ad b) Žalobce zastává názor, že jednoměsíční lhůtu nelze počítati podle toho, kdy byl rozsudek pro zmeškání doručen jeho manželce, nýbrž podle toho, kdy byl doručen straně samé, t. j. jemu, protože § 534 čís. 2 c. ř. s. ustanovuje, že se v případě § 529 čís. 2 c. ř. s. počítá lhůta ode dne, kdy bylo doručeno, rozhodnutí straně, ne však dříve, než napadené rozhodnutí nabylo právní moci. Stěžovatel má potud pravdu, že, mluví-li zákon o právní moci, míní tím jen zdánlivou právní moc, t. j. uplynutí odvolací lhůty od doručení rozhodnutí osobě, jíž bylo doručeno. Ale jinak není žalobce v právu. Zákon, mluvě o doručení rozhodnutí straně, nemá na mysli doručení do vlastních rukou strany, snad podle předpisů o doručení žalob podle §§ 106 a 108 c. ř. s., nýbrž řádné do- ručení, jak jest pro ten který případ postačitelné. Rozsudek pro zmeškání netřeba doručiti straně samé, stačí doručení náhradně podle §§ 102 a 103 a 416 c. ř. s. A v tom směru není o tom sporu, že rozsudek doručen byl náhradně manželce žalobcově dne 3. června 1929, jak odvolací soud správně vyložil. Od toho dne běžela lhůta k odvolání (§ 464 c. ř. s.), které mohlo bytí opřeno o důvod, že tu nebylo zmeškání a že jest tu zmatečnost podle § 477 čís. 4 c. ř. s. (§ 471 čís. 4 a 5 c. ř. s. a k tomu také rozhodnutí čís. 2984). Podle tohoto dne správně vypočetl odvolací soud uplynutí preklusivní lhůty § 534 čís 2 c. ř. s. dnem 18. července 1929, když připočetl čtrnáctidenní lhůtu odvolací a jednoměsíční lhůtu k podání žaloby o zmatečnost. Nezáleží na tom, že prý žalobci jeho manželka o rozsudku nic neřekla, neboť zákonu: stačí doručení náhradně a nehledí k tomu, zda osoba, k jejímž rukám byl spis doručen, oznámila to osobě, které byl určen. Jako by byl žalobce musil podati odvolání do čtrnácti dnů, tak si musí dáti líbiti, by se k této lhůtě hledělo při výpočtu lhůty podle § 534 čís. 2 c. ř. s. Žaloba, podaná až 27. července 1929, byla podána pozdě. Nepřípadně poukazuje žalobce na rozhodnutí čís. 1587 sb. n. s., neboť tam šlo o doručení zástupci prý nepovolanému, kdežto zde nejde o doručení zástupci, nýbrž manželce jako osobě, k jejímž rukoum se náhradně doručení připouští. Mluví-li toto rozhodnutí o »straně samé«, cituje jen zákon, ale neřešilo otázku, zda by náhradně doručení bylo na místě.

Citace:

Čís. 10445.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 59-61.