Čís. 10425.

Odklad exekuce vyklizením (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 45 sb. z. a n.).
Čtvrtletní lhůtu, na niž lze povoliti odklad exekuce vyklizením, jest zásadně čítati ode dne, kdy nastala potřeba odkladu exekuce, tedy ode dne, kdy byl podán návrh na exekuční vyklizení.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1931, R I 969/30.)
Usnesením ze dne 10. května 1930 bylo povinnému uloženo, by. vyklidil místnosti do 14. července 1930. Dne 3. července 1930 navrhl povinný, by byl povolen odklad exekuce vyklizením. Soud prvé stolice usnesením ze dne 13. července 1930 povolil odklad exekuce do 14. října 1930. Rekursní soud usnesením ze dne 1. srpna 1930 zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by znovu rozhodl. Znovuí dosud rozhodnuto nebylo. O návrhu na povolení exekuce bylo rozhodnuto tak, jak uvedeno pod čís. 10165 sbírky. Návrh vymáhajícího věřitele, by bylo pokračováno v exekuci, soud prvé stolice usnesením ze dne 27. října 1930 pro tentokráte zamítl vzhledem k názoru projevenému rekursním a nejvyšším soudem ve věci povolení exekuce, že s výkonem exekuce jest posečkati až do právoplatného rozhodnutí o dlužníkově návrhu na odklad exekuce. Rekursní soud usnesením ze dne 27. listopadu 1930 povolil pokračování v exekuci. Důvody: Třebaže se rekursní i nejvyšší soud vyslovil v ten rozum, že jest s výkonem exekuce posečkati, až bude právoplatně rozhodnuto o dlužníkově návrhu na odklad exekuce, nevadí to, by nebyl povolen výkon exekuce, ježto doba tříměsíčního odkladu exekučního vyklizení již uplynula, ano vzhledem k tomu, že návrh na odklad exekuce byl vznesen před uplynutím vyklizovací lhůty, bylo tříměsíční lhůtu počítati od vyklizovací lhůty, tudíž od 14. července 1930, takže tříměsíční Ihůta uplynula dne 14. října 1930. I kdyby tedy byl býval odklad exekuce povolen, bylo by usnesení vzhledem k uplynutí lhůty bez praktického významu, pokud nebyl vznesen nový návrh na odklad. Není tudíž povolení výkonu exekuce nic na závadu, pročež bylo návrhu vyhověno. Tím však nemá býti řečeno, že by již nemohl býti vyřízen návrh na odklad exekuce. Návrh lze vyříditi, jest to však pro uplynutí času bez významu pro pokračování v exekuci.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle § 1 zákona ze dne 28. března 1928 čís. 45 sb. z. a n. může exekuční soud k návrhu povinného odložiti exekuci vyklizením najatých místností nejvýše na dobu jednoho čtvrtletí, nemá-li povinný beze své viny jiné, potřebě odpovídající náhrady. Účinnost tohoto zákonného předpisu byla prodloužena opatřením Stálého výboru ze dne 11. října 1929, čís. 157 sb. z. a n. do 31. března 1930, zákonem ze dne 27. března 1930, čís. 31 sb. z. a n. do 30. listopadu 1930 a zákonem ze dne 26. listopadu 1930, čís. 166 čl. II. do 31. prosince 1931. V zákonech těchto se neuvádí, kdy se počíná čtvrtletí, na něž lze odložiti vyklizovací exekuci. V rozhodnutích čís. 966 a 3072 sb. n. s. vyslovil nejvyšší soud názor, že lhůtu tu nelze počítati ode dne žádosti o odklad, ani ode dne pravomoci usnesení, odklad povolujícího, nýbrž ode dne, kdy usnesení to bylo doručeno. Ale podle rozhodnutí čís. 5174 sb. n. s. jest čítati tuto lhůtu zásadně ode dne, kdy vymáhající věřitel učinil návrh na povolení exekuce vyklizením a jen za výjimečných předpokladů, jichž tu však není, od doby pozdější. Nejvyšší soud nemá příčiny, by se odchýlil od zásady takto vyslovené, neboť oním dnem nastala právě potřeba odkladu exekuce. Jak zřejmo z motivů k zákonu ze dne 26. dubna 1923, čís. 86 sb. z. a n., jest kromě jiného účelem předpisu o odkladu vyklizovací exekuce, by provisorium, jímž odklad je, nebylo prodlužováno do nekonečna. Vzhledem k tomuto zákonodárcovu úmyslu jest vykládati ustanovení § 1 zákona čís. 45/1928 tak, že čtvrtletí, na něž byl odklad exekuce povolen, nelze počítati ode dne vydání, doručení nebo právoplatnosti usnesení lhůtu povolujícího, an den vydání a doručení usnesení jest nejistý a nelze často zabrániti povinnému, by různými návrhy a rekursy neoddálil vydání usnesení na měsíce, jak v tomto případě, čímž vedení exekuce vyklizovací by se stalo vůbec ilusorním, ba nemožným, což jistě zákonodárce nezamýšlel a ani zamýšleti nemohl. Jest tedy trvati na tom, že lhůtu jednoho čtvrtletí pro odklad exekuce jest čítati zásadně ode dne, kdy nastala potřeba odkladu exekuce, tedy ode dne, kdy byl podán návrh na exekuční vyklizení. Návrh ten byl v souzeném případě podán dne 17. července 1930, mohl tedy první soud povoliti odklad vyklizovací exekuce nejdéle do 17. října 1930 a nemůže nyní, ana lhůta ta již prošla, lhůtu tu, která ve skutečnosti byla mezi tím úplně již vyčerpána, odsunoutí na dobu pozdější. Poněvadž návrh na odložení exekuce po uplynutí této první lhůty nebyl již učiněn, nařídil právem rekursní soud výkon povolené již exekuce. Tomu není na závadu, že i rekursní i nejvyšší soud ve svých usneseních ze dne 1. srpna 1930 č. j. R IV 675/30 a ze dne 25. září 1930 č. j. R I 716/30 (čís. sb. 10165) nařídily, že má výkon exekuce býti staven, dokud nebude právoplatně rozhodnuto o návrhu na odklad exekuce, pokud se týče po dobu, na kterou bude odklad povolen, neboť tato usnesení vycházela z předpokladu, že o návrhu na odklad exekuce bude rozhodnuto před uplynutím čtvrtletní lhůty § 1 uv. zák., o kterou lze na nejvýš exekuci odložiti. Prodloužiti odklad exekuce přes tuto zákonem stanovenou mez nemohlo býti a nebylo též v uvedených rozhodnutích zamýšleno, neboť by to odporovalo jednak úmyslu zákonodárcovu, zjevnému z materialií zák. čís. 86/1923, jednak by to znamenalo odložiti výkon exekuce na dobu nedozírnou, což by bylo protizákonné. Rozhodnutí rekursního soudu vyhovuje zá- konu i praktické potřebě a bylo je proto potvrditi a bezdůvodný dovolací rekurs zamítnouti.

Citace:

Čís. 10425.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 27-29.