Čís. 5870.

Skutkové podstaty zločinů podle § 98 b) tr. zák. a § 99 tr. zák.
Směřoval-li úmysl pachatelův k některému z cílů vytčených v § 98 tr. zák., je skutek posuzovati výlučně s hlediska tohoto ustanovení, nikoli podle § 99 tr. zák.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1937, Zm II 125/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním podle § 99 tr. z., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a vrátil věc nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí. Důvody:
Zmateční stížnosti, dovolávající se důvodů zmatečnosti podle § 281, čís. 4, 5, 9 a), b), a 10 tr. ř., nelze upříti oprávnění.
Napadený rozsudek zjišťuje, že obžalovaný přišel dne 15. srpna 1936 k M. a žádal jej, aby mu zaplatil 860 Kč jakožto zbytek dluhu za prodaná selata, a že M. tenkráte 600 Kč zaplatil, avšak zaplacení zbytku 260 Kč prozatím odepřel, maje prý obavu, že by mohla dvě z oněch selat uhynouti; rozsudek zjišťuje dále, že obžalovaný na to pronesl vyhrůžky, o něž jde, a že zejména křičel, že M-a dobije, až zůstane ležeti, že mu rozbije okna, že nazinká jemu, ženě a dětem, jestli se s ním nevypořádá.
Zjištění to poukazuje k tomu, že úmysl obžalovaného mohl směřovati k tomu, aby vyhrůžkami vynutil zaplacení částky vpředu uvedené. K tomu poukazují též výslovně a zcela shodně svědecké výpovědi a obsah trestního oznámení.
Shledávaje v souzeném jednání zločin nebezpečného vyhrožování podle § 99 tr. z., poněvadž prý obžalovaný jednal v úmyslu, aby M-a uvedl ve strach a nepokoj, neuvědomil si nalézací soud zřejmě, že se skutkové podstaty zločinu podle § 99 a § 98 lit. b) tr. z. liší účelem vyhrůžky, jímž jest u nebezpečného vyhrožování jen uvedení ve strach a nepokoj, tudíž pouhé vyvolání určitého psychického stavu v ohroženém, aniž to má podle úmyslu pachatelova sloužiti k dosažení dalšího cíle, kdežto u vydírání přichází v úvahu dále jdoucí účel jednání a úmysl pachatelův, směřující k tomu, aby pomocí onoho působení na duševní stav ohroženého a pod psychickým nátlakem takto povstalým bylo vynuceno nějaké plnění, dopuštění neb opominutí (viz k tomu Herbst I, str. 252, Finger 1914, II, str. 341, Stooss, str. 309, Altmann, Komentář I, str. 292, částečně odchylně Miřička: Trestní právo hmotné, str. 249). Není-li tu úmyslu působili naznačeným způsobem na cizí vůli, nýbrž vztahuje-li se při hrozbě úmysl jen na to, aby ohrožený byl uveden ve strach a nepokoj, není čin vydíráním, tudíž trestným činem čelícím ve své podstatě proti svobodě (vůle), nýbrž deliktem nebezpečného vyhrožování, směřujícím podle své povahy u jednotlivců proti právnímu stavu duševního klidu a při ohrožování obcí neb okresu (t. zv. »Landzwang«) proti obecnému míru a pořádku (viz Kallab, Trestní právo hmotné, str. 171).
Správnosti tohoto názoru nasvědčuje zejména historický vznik a vývoj tohoto ustanovení. Dekret dvorní kanceláře z 19. června 1835 sloučil vydírání a nebezpečné vyhrožování v jedné skutkové podstatě, vymezuje při tom v § 2 nebezpečné vyhrožování takto: »Dasselbe Verbrechen begeht, wer die in dem vorhergehenden Paragraphen bezeichnete und auf die dort angegebene Art zur Erregung gegrundeter Besorgnis geeignete Drohung auch bloss in der Absicht anwendet, um einzelne Personen, Gemeinden oder Bezirke in Furcht und Unruhe zu versetzen.« Naproti tomu rozložil trestní zákon z roku 1852 uvedenou jednotnou skutkovou podstatu ve dvě samostatné skutkové podstaty, spojené ovšem společnou trestní sankcí. Při tom je však pro otázku, o niž tu jde, obzvláště důležité, že trestní zákon z roku 1852 vynechal slovo »auch«; protože pak nelze předpokládati, že slovo to bylo vynecháno pouhou náhodou, je tím zřetelně vyjádřeno, že skutková podstata zločinu § 99 tr. z. předpokládá výlučnost úmyslu směřujícího k vyvolání strachu a nepokoje.
Opačný názor vedl by k výsledku, že každý pachatel, který si nebezpečnou vyhrůžkou vymáhá oprávněný nárok, není sice podle ustálené judikatury trestný s hlediska ustanovení § 98 b) tr. z., avšak byl by ipso jure trestný podle ustanovení § 99 tr. z. Při úplné stejnosti trestní sankce nebyl by takový výklad zákona srozumitelný.
Podle toho, co předesláno, bylo na soudu, aby uvažoval o zjištěném jednání obžalovaného předně s hlediska ustanovení § 98 b) tr. z., a aby tudíž zkoumal, zda obžalovaný nepronesl vyhrůžky v úmyslu vynutiti zaplacení částky 260 Kč. V kladném případě musel ovšem nalézací soud učiniti potřebná zjištění, aby mohl zkoumati, zda obžalovaný měl či neměl ať skutečný, ať aspoň mylně předpokládaný nárok na to, aby mu byla ihned zaplacena i částka 260 Kč, neboť skutková podstata vydírání, s jejíhož hlediska bylo by vyhrůžky výlučně posouditi, kdyby směřovaly k vymáhání onoho nároku, předpokládá podle ustálené judikatury soudu zrušovacího po stránce objektivní bezprávnost vymáhaného nároku a po stránce subjektivní vědomí pachatelovo o ní, kdyžtě důvodem trestnosti pachatelova jednání v takovém případě není protiprávnost prostředku pachatelem užitého (v souzeném případě vyhrůžky), nýbrž protiprávnost nároku, jejž pachatel prostředkem tím vymáhá.
Směřoval-li proto úmysl pachatelův k některému z cílů vytčených v ustanovení § 98 tr. z., bylo na skutek, o nějž jde, nazírati výlučně s hlediska ustanovení právě uvedeného a nepřichází již v úvahu skutková podstata zločinu podle § 99 tr. z.
Pokud nalézací soud nevychází z tohoto právního stanoviska, je napadený rozsudek stižen uplatňovaným hmotněprávním zmatkem podle §281, čís. 9 a) tr. ř.

Citace:

č. 5870. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 172-174.