Čís. 5886.

Vypovědění ze země podle § 19 f) tr. zák. není pouhým zostřením trestu.
Je proto přípustnost odvolání z výroku o vypovědění ze země posuzovati nezávisle na podmínkách § 283, odst. 1 tr. ř.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1937, Zm II 206/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. z., a zamítl jeho odvolání z výroku o vypovězení ze země.
Z důvodů:
Co se týče odvolání z výroku o vypovědění ze země, bylo především řešiti otázku, zda je toto odvolání hledíc k ustanovení § 283 tr. ř. v souzeném případě přípustné. § 19 tr. z. uvádí »vypovědění ze země po vystálém trestu« jako zostření trestu žaláře a je nasnadě, že, kdyby tu skutečně šlo o pouhé zostření trestu, bylo by odvolání obžalovaného přípustno jen tehdy, kdyby co do hlavního trestu nebylo použito mimořádného práva zmírňovacího nebo zaměňovacího, neboť jako pouhé zostření trestu muselo by vypovědění ze země sdíleti osud trestu hlavního. S tohoto hlediska, zdůrazněného rozhodnutími soudu zrušovacího čís. 1751, 2507, 2864 Sb. n. s. a 151 vid. sb., bylo by pak odvolání obžalovaného v souzeném případě podle toho, co dovoženo o užití ustanovení § 55 tr. z., nepřípustné.
Leč již pouhé porovnání vypovědění ze země — opatření to pro postiženého vinníka mnohdy daleko tísnivějšího a osudnějšího než je sám výkon trestu na svobodě — s oněmi druhy zostření trestu na svobodě, jak jsou v § 19, lit. a)—d) tr. z. vypočteny, poukazuje k zásadnímu rozdílu mezi těmito opatřeními. O skutečné zostření trestu na svobodě, totiž výkonu trestu na svobodě ve smyslu případů § 19, lit. a)—d) nejde tu již proto, že se toto opatření uskutečňuje až po výkonu trestu. Na tom nic nemění okolnost, že i § 4 zákona o státním vězení čís. 123/1931 Sb. z. a n. mluví o zostření trestu samovazbou nebo vypověděním. Skutečně uvádí druhý díl trestního zákona, jednající o přečinech a přestupcích, v § 240 vyhoštění — opatření to mírnější než vypovědění, je-li omezeno na část republiky — jako zvláštní druh trestu. Při doslovném výkladu zákona dospělo by se k výsledku, že by u přečinů a přestupků bylo odvolání obžalovaného z výroku o mírnějším snad opatření, totiž o vyhoštění, přípustné nezávisle na přípustnosti odvolání z výroku o trestu (viz rozh. 2226, 3037 Sb. n. s. a čís. 4227 vid. sb.), nikoli však u zločinů co do těžšího a přísnějšího opatření vypovědění ze země. To nemůže býti úmyslem zákona, jenž zjevně vsunul vypovědění ze země do výpočtu zostření trestu žaláře v § 19 jen z důvodů technických, nechtěje tím zřejmě utvořiti podstatný, nebo dokonce zásadní rozdíl mezi vypověděním jakožto pouhým zostřením trestu a vyhoštěním jakožto vedlejším trestem. Ať proto literatura označuje vypovědění ze země jako vedlejší trest (Finger I, str. 750, Stooss, str. 222, Miřička, Trestní právo hmotné, str. 150, Kallab, Trestní právo hmotné, str. 102) či jako zabezpečovací opatření (Altmann I, str. 98, Rittler, Lehrbuch, str. 231, Foltin, Grundzüge, str. 156), — s druhým názorem se kryje i stanovisko osnovy trestního zákona z roku 1937 (§ 87) — jisto je, že tu nejde jako u skutečných zostření trestu na svobodě o pouhou modifikaci tohoto trestu, nýbrž o samostatný zásah do lidského života, často mnohem citelnější než sám trest na svobodě, takže by nebylo důsledné, aby odvolání z třebas i většího zla bylo znemožněno nepřípustností odvolání ze zla menšího. S druhé strany nelze shledati důvodným a v povaze věci opodstatněným, aby v případech, kde co do trestu na svobodě nebylo použito mimořádného práva zmírňovacího nebo zaměňovacího, bylo upřeno veřejnému žalobci právo odvolati se proto, že vypovědění nebylo vysloveno, ačkoli tu s hlediska zájmů státu, společnosti a jednotlivce přicházejí v úvahu zcela jiné ohledy a úvahy než u trestu na svobodě, totiž hlavně ve směru zabezpečovacího momentu pro budoucnost.
Jen mimochodem budiž tu ostatně poukázáno i k rozhodnutí čís. 4042 Sb. n. s., jež pro obor § 33 zákona na ochr. rep. mluví výslovně o trestu vypovězení. I celá úprava novějších zákonů v tomto směru (viz § 21 zák. čís. 568/1919 Sb. z. a n., § 33 zák. čís. 50/1923 Sb. z. a n. a § 191 zák. čís. 131/1936 Sb. z. a n.) dokazuje, že naše zákonodárství pojímá vypovědění ze země jako samostatné vedlejší opatření a nikoli jako pouhé zostření trestu na svobodě, s nímž nemá ve skutečnosti ani nic společného. Nejlepším toho důkazem je však zákon o trestním soudnictví nad mládeží čís. 48/1931 Sb. z. a n., kde se v § 8 trest zavření výslovně upravuje bez jakéhokoli zostření a kde je pak o vypovědění nebo vyhoštění z celé republiky řeč v § 10 nadepsaném »Vedlejší tresty a následky odsouzení«. Podobně posuzuje i § 5 nařízení čís. 598/1919 Sb. z. a n., jímž se provádí zákon o podmíněném odsouzení a propuštění, vypovědění s hlediska vedlejších trestů a zabezpečovacích opatření.
Třeba si též uvědomiti, k jakým výsledkům by vedlo, kdyby vypovědění bylo důsledně pokládáno za pouhé zostření žaláře. Bylo by pak možno toto zlo — arci jen u cizinců — uložiti jako ekvivalent za zkrácení trestu, k němuž došlo podle § 55 tr. z. pro ohled na nevinnou rodinu, která by ovšem byla vypověděním vinníka zpravidla postižena ještě hůře. Bylo by pak dále možno, vypovědění vysloviti podle § 3 zák. čís. 131/1867 ř. z. jako náhradu za zrušené ukování v pouta, ačkoli je tu zrovna tak jako u § 55 tr. z. zajisté pomýšleno jen na zostření výkonu trestu samého po rozumu §§ 20—24 tr. z. (viz k tomu poznámku I u § 16 tr. z. ve vydání Kallaba-Herrnritta 1933)- Výkon trestu má býti těmito prostředky učiněn citelnějším, a to v případě § 55 tr. z. jako náhrada za časové zkrácení trestu a v případě § 3 zák. čís. 131/1867 ř. z. za odstranění želez.
Veškeré tyto úvahy poukazují k tomu, že jako skutečná zostření trestu žaláře, u nichž možno předpokládali, že procesuálně musejí sdíleti osud hlavního trestu, přicházejí již pojmově v úvahu jen ona opatření, jež § 19 tr. z. vypočítává pod lit. a)—d), poněvadž jen tato opatření zvyšují čitelnost výkonu trestu na svobodě a splňují takto úkol příslušející instituci zostření trestu, kdežto u vypovědění jde o zlo samostatné, jež přistupuje k trestu dočasné ztráty svobody, ale na čitelnost výkonu zmíněného trestu nikterak nepůsobí; lzeť naopak toto samostatné zlo vykonati až po výkonu trestu na svobodě, jehož zostření je možné jen prostředky působícími současně.
Není-li takto vypovědění ze země přes svoje zařádění do § 19 tr. z. podle své skutečné podstaty pouhým zostřením trestu, vysvítá z toho pro souzený případ, že odvolání obžalovaného je přípustné, pokud čelí proti výroku o vypovědění ze země. Je však věcně bezdůvodné, neboť uváží-li se, že se obžalovaný dopustil těžkého zločinu podvodu opětovně, a to z pohnutek nízkých a nečestných, při čemž sváděl ke zločinu i druhého člověka, nelze popříti, že jde o vyšší stupeň zavinění a o člověka našemu právnímu řádu nebezpečného, takže nalézací soud právem vyslovil vypovědění ze země.

Citace:

č. 5886. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 199-201.