Čís. 5879.

Zločin podle § 149 tr. zák. nelze přičítati, může-li pokládati pachatel za jisté, že dítě bude v nejbližší chvíli nejen nalezeno, ale také zachráněno, a že je tudíž nebezpečí života dítěte právě tak vyloučeno, jako kdyby zůstalo dále v ochraně pachatelově.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1937, Zm II 179/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalované do rozsudku krajského soudu, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem odložení dítěte podle §§ 149, 151 tr. z., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a vrátil věc nalézacímu soudu, aby ji znovu projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti, uplatňující důvod zmatečnosti podle § 281, čís. 9 [správně lit. a)] tr. ř., nelze upříti oprávnění.
Odložením dítěte se rozumí jeho dopravení na takové místo nebo jeho opuštění na takovém místě, kde může a podle.úmyslu pachatelova má býti dítě vydáno v nebezpečenství smrti neb aspoň jeho záchrana pře¬ nechána náhodě. I v druhém případě počítá pachatel s možností, že k záchraně snad nedojde. To platí také v mírněji trestném případě § 151 tr. z., kde bylo dítě odloženo na místě obyčejně navštěvovaném a takovým způsobem, že se dalo důvodně očekávali, že bude brzy zpozorováno a zachráněno. Z toho vysvítá, že ani pouhá důvodná naděje, že odložené dítě bude v nejbližší chvíli nalezeno a zachráněno, ani skutečná jistota, že by musilo býti v nejbližší chvíli nalezeno, nevylučuje nebezpečí, jemuž čelí ustanovení § 149 a násl. tr. z., není-li zároveň jistoty, že ten, kdo dítě najde, se ho také ujme. Z toho však s druhé strany též vyplývá, že trestnost je vyloučena, může-li pokládati pachatel za jisto, že dítě bude v nejbližší chvíli nejen nalezeno, nýbrž také zachráněno, a že je tudíž nebezpečí života dítěte právě tak vyloučeno, jako kdyby zůstalo dále v ochraně pachatelově (srovn. rozh. čís. 1714 Sb. n. s., Miřička, Trestní právo hmotné, str. 333, Altmann I., str. 381).
Bylo-li v souzeném případě rozsudkem zjištěno, že se obžalovaná marně pokusila, aby její půlroční dítě bylo přijato ve výzkumně mládeže, že je pak při svém odchodu položila na schodech výzkumný, obávajíc se, že je nebude moci uživiti, a že se na to vzdálila, při čemž byla již po 10 krocích zadržena, měl nalézací soud tento děj přezkoumati s právního hlediska svrchu uvedeného. Bylo zkoumati, zda i za těchto okolností bylo nalezení a zachránění dítěte zůstaveno pouhé, byť i pravděpodobné náhodě a zda si to obžalovaná také uvědomila, či zda byla přesvědčena, že je tu nebezpečí smrti pro dítě vyloučeno a že dítě musí býti v nejbližší době nejen nalezeno, nýbrž i zachráněno. Otázku tu bylo zkoumati se zřetelem k místním a časovým poměrům, při čemž záleží najmě ha tom, je-li místo činu uvnitř výzkumný, pokud se týče v jakém jiném místním poměru je ono místo na schodech k výzkumně, jaká je tam frekvence, zda čin byl spáchán za úředních hodin výzkumný atd. Poněvadž nalézací soud opominul uvažovati o souzeném činu s tohoto hlediska, je napadený rozsudek stižen zmatkem podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., stížností právem uplatňovaným.

Citace:

č. 5879. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 184-185.